x.

error.

15. listopadu 2017 v 11:54 | R.
už je to dva nebo tři dny, co jsem naposledy navštívila koupelnu... a to i přesto, že včera jsem byla u kadeřnice. myslím, že tahle skutečnost popisuje můj stav líp, než cokoliv jinýho.

deprese je nekonečnej kruh. spousta kolísání a náhlejch vzestupů, po kterejch následujou ještě náhlejší pády. je to svět prášků, slz, sebenenávisti a beznaděje. je to každodenní boj o život... normální, průměrnej život. boj se závislostma, sebepoškozováním, alkoholem, paranoiama, znechucením, spánkem. a po každým tomhle boji máte o to větší chuť to prostě vzdát.

nejsem si jistá, co je skutečný.

poslední kapka byl jakub. v pátek na tom plese jsme se líbali. a ano, byla to moje iniciativa, ale on neudělal nic, aby mi v tom zabránil. taky nebyl jedinej, s kým jsem se tam líbala. a ani jsem nemyslela, že by ho napadlo, že to znamenalo něco víc. potom mi dal flašku jima beama a já odjela domů. druhej den jsme si normálně psali a já mu chtěla tu lahev vrátit, protože je to dost drahá sranda na to, aby ji jen tak rozdával opilejm holkám po nocích. asi si myslel, že jsem tím našla záminku se vidět, ale já mu doopravdy jen chtěla tu flašku vrátit.

den na to mě obvinil, že jsem pomstychtivá kurva a že jsem s ním vymrdala.

možná by mi to bylo jedno, kdybych na tom byla zrovna líp. ale teď mi to jedno nebylo. bylo to pro mě nepochopitelný a pořád je, protože jsem mu neudělala vůbec nic. jen jsme se líbali a trochu si povídali. chtěl po mně upřímnost a já mu ji asi poprvé dala, otevřela jsem se mu, přesně jak chtěl, a on potom udělá tohle?

hádali jsme se snad celej den. pochopila jsem skrz to asi dost věcí - třeba že je to pořád jen malej fracek, že myslí jen na sebe, že nic víc, než svůj pohled na věc nemá - ale i přesto, pořád to bolelo. nic jsem mu neslíbila. k ničemu jsem ho nenutila. a on se choval, jako kdybych ho nějak zneužila, pošpinila, jako kdybych mu provedla nevím co. snažila jsem se mu to pořád nějak normálně vysvětlit, z čehož nakonec vylezlo jen, že se mě snaží poslat do prdele, tak co mám pořád za problém.

můj problém je, že svůj srdcebol sis způsobil sám, ale hážeš ho na mě. že mě posíláš do prdele, aniž bych ti vědomě udělala cokoliv, co by ti mělo ublížit. mohl sis prostě říct, že na to kašleš, a už mi nepsat. mohl jsi mi neodpovídat na zprávy, nebo mi říct, že se bavit nechceš, když bych ti napsala. ale to jsi neudělal. šel jsi do útoku. a já pořád vlastně nechápu proč. ještě jsi mě obvinil, že s tebou manipuluju a hraju si s tebou. že se mstím kryštofovi. choval ses, jako kdybych neměla právo si sama se svým tělem a životem dělat co chci. a jo... uráží mě to.

nejsem úplně blbá. vím, že občas může pusa znamenat úplně všechno, stejně jako nemusí znamenat vůbec nic. možná, že můj pohled je pokřivenej tím vším, co se stalo, vším sexem a promiskuitou a všema podrazama a polibkama, co neznamenaly vůbec nic. ale ani tehdy - tehdy, když jsem měla po prvním rozchodu a poprvé se mi stalo, že mě nějakej kluk líbal a svlíkal a u toho mi šeptal do ucha o tom, co všechno spolu zažijem, kam půjdem a co budem dělat, a pak už se mi neozval - mě nenapadlo mu cokoliv vyčítat.

vůbec jsem tuhle celou situaci neunesla tak, jak bych si představovala. chtěla bych, aby mi to bylo jedno. nebo aby měl pravdu a já si s ním fakt jen hrála. jenže já žádný takový úmysly neměla. byl to jen projev náklonnosti, alkohol, samota a smutek. možná to fakt celý špatně vnímám. ale proč mě neposlouchá?

nenapadlo by mě, že v mým věku ještě něco takovýho budu řešit.

poslední dva dny jsem doma. je mi na hovno a nic nedělám. teda, občas se rozbrečím nad nějakou vzpomínkou. skládám si kolem sebe peřiny a předstírám, že je to on, že je vedle mě a dýchá mi na krk. namlouvám si ten pocit bezpečí.

zítra jdu k nové psychiatričce. mám z toho strach. nemám vůbec vůli se někomu zase otevírat a vyprávět celej ten dementní příběh o mý poruše. chci umřít. nic nemá smysl.

no.

11. listopadu 2017 v 22:05 | R.
cítím se zase absolutně na dně. ze dne na den... všechno je pryč. všechno je zase zpátky.

v úterý jsem dostala nový prášky. taky mám vysadit všechny, co jsem doteď brala. no... a nejspíš je to tak nějak celej kořen toho problému. ne že bych předtím na tom byla nějak skvěle, ale byla jsem jen hodně unavená, bez energie a motivace. teď jsem chodící uzlíček nervů, vrátili se mi záchvaty úzkosti, bušení srdce a návaly emocí. je to teprve pár dní, jasně, ale... jsem z toho vyčerpaná a nemám chuť v tom pokračovat.

myšlenky na sebevraždu mě strašně serou. cítím se jako zbabělec, protože na to vůbec myslím a zároveň proto, že u myšlení to vždycky skončí. cítím se kvůli tomu provinile a frustrovaně.

chtěla bych spát. spát celej den, schovat se před světem a zmizet, popřít svoji existenci. ani nevím, jestli mě něco naplňuje víc, než spánek. nebo jestli mě vůbec něco naplňuje, protože už nemám potřebu vůbec ničeho. myslela jsem, že jeho náruč by mohla spasit celej můj svět, ale už netoužím ani po ní. pohled na něj bolí, drásá mě zevnitř. nechci ho vidět, nechci na něj myslet, nechci si představovat jeho hlas, poznávat ho v davu. uvnitř zůstává jen čistá, tekutá bolest, která se přelejvá tam a zpátky. odliv a příliv. až do konečků prstů. a nikdo ho nemůže nahradit. nikdo není jako on, nikdo není on.

jsem úplně bez peněz. a peníze mě znervózňujou. chci pít a kouřit a pak, až budu uvnitř mrtvá a prázdná, jít a spoustu toho sníst, zaplnit to místo uvnitř, dokud nebudu mít pocit, že prasknu s každým dalším nádechem. chci předstírat, že na ničem jiným nezáleží.

po strašně dlouhé době jsem cítila radost. jako reakci na nepřirozenou dávku serotoninu, nic víc. ale rozprskla se mi po celým obličeji, sevřela mi hrudník. bušilo mi srdce, rychle a nahlas. a o pár minut pozděj jsem nemohla popadnout dech a bylo to zpátky, to starý známý peklo, hluboká, nepřekonatelná panika.

viděla jsem jeho bratra a do očí mi vyhrkli slzy. jsou si tak moc podobní.

včera jsem se strašně opila. myslím, že jsem za ním přišla a obejmula ho. dost možná jsem mu něco říkala. nepamatuju si. chtěla bych si vzpomenout aspoň jak voněl, nebo jestli mě taky objal. cítím se špatně, že jsem ho otravovala. za svoje hysterický, hloupý chování. všechno ve mně bolí.

je toho tak moc, co bych mohla napsat. nic z toho není podstatný. zase se z toho nejspíš vzpamatuju, protože nic jinýho ani dělat nemůžu. nebaví mě bojovat a sere mě, že člověk se nemůže jen tak, sám od sebe, rozhodnout, že umře. říct si... jo, zítra už se nechci probudit. zavřít oči, dýchat čím dál pomalej a pak přestat úplně. sám si zpomalit tep srdce. cítit vlastní tělo, jak pomalu, klidně odchází. bez krve a ran a všech těch zbytečnejch hloupejch snah tohohle zbytečnýho těla o to, to nějak zachránit, nějak to vybojovat. už to vzdej.

coffee, wine, love.

2. listopadu 2017 v 18:56 | R.
je sranda, jak moje záměry tak snadno berou za svý, hm? sranda to pozorovat.

z nějakýho důvodu mi pořádně nejede internet, takže všechno je to dneska strašně na dlouho. dost možná to dneska ani nedopíšu, nevím. ani nemám moc o čem mluvit, protože se v podstatě nic neděje. zase jsem sklouzla k denní konzumaci alkoholu, zase si skoro denně zapálím a zase žeru jako prase, takže... nic moc, no.

na druhou stranu, aspoň se cítím více méně dobře. ačkoliv dost věcí mě irituje už z jejich podstaty.

díky kamarádce to vypadá, že budu mít novou brigádu. doučování angličtiny. nejde mi ani tak o peníze, jako o to, abych něco dělala... se svým životem a tak. pracovat mi dává pocit užitečnosti, soběstačnosti, schopnosti. pracuju ráda a narozdíl od školy mě to i hodně motivuje. zvlášť doučování je něco, co vám, myslím, může hodně dát, hodně vás posunout někam dál. zvlášť teď, poslední dobou, uvažuju, že bych angličtinu šla studovat i dál, takže... mohl by to bejt dobrej krok.

každopádně, zařizuje mi to nějakej chlap z jazykovky a je... no, dost zvláštní. zaprvé, nakecala jsem mu, jak strašně pozitivní osobnost jsem, protože jsem tak nějak vytušila, že by se mu to mohlo líbit... taková malá něškodná lež. hrát si na rozzářenou květinku snad zvládnu. ale on si nejspíš moji přátelskost a snahu o to vyjít mu vstříc vyložil jako zájem o navazování nějakejch hlubších vztahů... což fakt nechci. a po tom, co mi už snad týden denně píše, jsem z toho dost rozpačitá. nemluvě o tom, že některý věci, co mi napsal, mě i nasraly.

a za druhé, dělá z toho strašnou vědu. chápu, že když už si někdo platí doučování, asi z toho něco chce mít, ale ta holka nedělá vysokou, žádný certifikáty a je jí sakra deset, nějak nevidím alarmující nutnost se třikrát týdně scházet a řešit, kterou učebnici použiju pro učení průběhovýho času. nemluvě o tom, že mě unavuje, když ze mě někdo dělá neschopnou husu.

v pondělí bychom měli začít, tak jsem zvědavá, jak to bude dál. nerada bych, aby bylo tolik povyku pro nic.

jo, taky si teď píšu pár dní s radkem a v neděli se možná uvidíme. a zatím se mi to docela líbí... je to samostatnej a chytrej kluk, nemá otravný sexistický kecy ani se mi nesnaží dostat mezi nohy, což je tak nějak maximum, co momentálně od opačnýho pohlaví očekávám, po všem těch sračkách za poslední dobu. přiznám se, že mám pocit, že slušní kluci snad ani neexistujou. a to bych neřekla, že jsem nějak extra vybíravá, jen prostě chci, aby mě bral jako člověka, ne jako šukací pannu.

takže jo, docela se na to po dlouhé době těším. částečně bych nejradši fakt vlezla k němu na byt, lehla si mu do postele a tulila se u sledování úplně čehokoliv. ani by to nemuselo nic víc znamenat nebo pokračovat. chtěla bych jen, aby mě někdo objímal a mazlil a hezky voněl. a trochu mi poškrábal vousama tváře.

je podivný, jak mi klesl sexuální apetit.

popravdě teď vůbec nic neřeším. flákám školu, nepracuju, vztah nemám... v podstatě už i to chlastání flákám, heh.

s kryštofem je to teď o něco lepší. sem tam si zase napíšem a je to jako kdyby se nikdy nic nestalo. jako kdyby se nikdy nic nezměnilo. je snadný s ním mluvit, všechno mu říct. jeho přítomnost mi vždycky okamžitě přijde automatická, jako kdyby u mě byl vždycky, patřil ke mně.

pořád ještě bych dala nevím co, aby ke mně zase přišel. za jednu noc. nezávaznej sex, kterej by mě psychicky zas rozložil úplně na prach... ani nevím, jestli se z toho zvládnu někdy nějak vyléčit. momentálně vím, že bych nedokázala říct ne... a on to ví taky. částečně je to sranda a částečně mu chcí říct, že jedna chyba navíc už přece nic neznamená. a pak že sebedestruktivní sklony jsou za mnou.

ztratila jsem nit.

come, catch me, run.

24. října 2017 v 20:40 | R.
je toho tolik. moc jsem chtěla psát, ale bylo toho tak strašně moc a tolik pocitů, že jsem si to nedokázala pořádně protřídit. ještě teď jsem strašně zmatená, ale... chci to zkusit, než to zase odnese čas.

nejspíš napíšu článek jen o řecku... možná ani ne tak celej článek, spíš nějaký fotky, pár myšlenek a tak. popravdě nemám moc náladu to rozebírat. byl to fajn týden, skvělej relax, příležitost vypnout a chvilku dělat, že můj život leží v cizích rukou. týden pít víno, každej večer prokecat až do půlnoci, šumící moře a slunce. ani nevím, jestli se něco víc dá napsat.

bylo to až neskutečně fajn. a v pátek ráno se posral celej svět.

jeden známej měl autonehodu. umřel. chodí na stejnou školu jako kryštof. stejnej ročník. měl přítelkyni, psa a plány. a jeho život skončil nárazem do stromu.

v podstatě jsem ho skoro neznala. mluvili jsme spolu naposledy dva týdny zpátky na hodech. a přesto mě to zasáhlo, strašně moc. ta náhla ztráta, nezvratnost, skutečnost, chlad, se kterým život bere a trhá všechno hezký na kousky. jak jeden den můžete usínat s tím, že máte všechno a ráno se probudit a nemít vůbec nic.

děsně si to vztahuju na sebe. děsím se, že to mohl bejt kluk, kterýho miluju já... protože kluk, co miluju já, taky jezdí autem. a skáče s padákem. a jezdí na motorce. a chodí na střelnici. a taky chce bejt posranej voják. a hlavně... kluk, kterýho miluju já, není ani trochu můj. není ani trochu součástí mýho života a vzpomínky na něj už teď sotva držím při životě a jediný, co mě uklidňuje, je vědomí, že je nejspíš spokojenej. nemohla bych s tím žít. celou dobu jsem měla pocit, že tahle ztráta už nemůže být větší, ale teď mám šílenej strach, že by mohla. jsem paranoidní, ale nemůžu si pomoct.

brečím a píšu mu, ať je na sebe opatrnej.

co jsem se vrátila, jsem v podstatě jen v depresi. zaprvé, je tady hnusně. zadruhý, volby. šla jsem tam tak nějak s... ani nevím, představou, že to dopadne podle mejch představ? no, a když jsem potom sledovala počítání, v půodstatě jsem se přes spoustu věcí nemohla vůbec přenýst, ořvala jsem spd na druhým místě... nakonec zbytečně, že jo, ale pocitově jsem byla v tu chvíli úplně v hajzlu. a nakonec to ani nedopadlo tak děsně, jak asi mohlo, nevím.

vnitřně se jaksi rozkládám. usínám teď pořád s pláčem, vystrašená a on mi tolik chybí. nevím, proč se to ke mně pořád vrací. zdálo se mi, že už to bylo lepší, ale teď nemyslím na nic jinýho. mám pořád strach a chci ho obejmout a říct mu, že ho miluju a je celej můj svět. vědomí, že o tom třeba ani neví mě týrá. a je tak moc nesmyslný a hloupý...

celý je to nesmyslný a hloupý.

potom mi taky bylo včera řečeno, že mě prý podváděl. když jsme byli spolu.

co na to chcete říct? jak na to chcete reagovat?

asi tomu nevěřím. přesto bych se ho nejradši zeptala. trápí mě to. hlavně... kdyby to byla pravda, možná by všechny tyhle pocity konečně odešly. možná bych konečně byla volná. zraněná, ale volná. na druhou stranu vím, že jestli to pravda je, jediný, v co jsem kdy doopravdy věřila, je jen další lež. dá se po takovým zjištění znovu s někým začít?

musím si to nechat projít hlavou. probrat to s někým. zjistit, jak to budu řešit. ale nějak řešit to musím, protože mě to trápí, sžírá. a nechci jen potichu bojovat s těma pocitama, když by stačila jedna pitomá otázka. jen nevím, jestli se ptát jeho, protože... nevím, není trochu pozdě se ptát?

snažím se teď přestat kouřit. taky zhubnout. začít cvičit. ale už teď je mi jasný, že až tohle dopíšu, půjdu si zapálit a ronit slzy do tmy.

disney songs&crying.

13. října 2017 v 22:08 | R.
chtěla jsem ještě něco napsat, než odjedu... kdyby se mnou třeba spadlo letadlo nebo kdybych se utopila v ledovým moři. no, moje načasování není nic moc, vzhledem k tomu, že zítra kolem šesté odjíždím na autobus do vídně, ale tak nějak... ještě se mi nechce jít spát.

zítra odlítám do řecka.

tak nějak se z toho asi dá pochopit, že posledních několik dní bylo dost stresujících. tuším, že dokud si nesednu na prdel v letedle, nepustí mě to. zároveň vím, že během toho jednoho týdne toho ve škole tolik prošvihnu, že pak se z toho nejspíš poseru. ale nechci se tím teď zabývat, prostě budu doufat, že se s tím nějak poperu. třeba alespoň s dostatečnou.


za poslední týden se toho moc nestalo. potkala jsem svýho bývalýho přítele - pokud si chcete počíst, je to rok 2014-2016 - a po dlouhé době jsme spolu mluvili. ne že bychom spolu nemluvili, spíš to nějak vyšumělo, kontakt se ztratil, částečně asi proto, že jsem to tak chtěla. překvapivě mě to hodně posílilo. dodalo mi to určitej nadhled.

když jsem ho viděla, samozřejmě jsem si vzpomněla na všechno to, co jsme spolu zažili. přišlo mi až neuvěřitelný, že s tímhle klukem jsem sdílela úplně všechno, že jsem s ním spávala - v obou smyslech - a že jsem si kvůli němu tolika věcma prošla. ten rozchod samozřejmě bolel, byl postavenej na zradě, nebo alespoň tak jsem to vnímala, a spoustě lží. tehdy, když jsem to skončila, jsem myslela, že to vlastně konec není. a pak se to děsně táhlo ještě několik měsíců. učit se bez sebe žít.

ale teď, když najednou zase seděl naproti mně, mi došlo, že se to dá. můžete se naučit bez někoho žít. i když ho milujete. nebo možná právě proto. zároveň jsem asi poprvé pochopila jeho situaci teprve pár týdnů zpátky. tu bezmoc, odmítnutí, to, že někdo, koho potřebujete, vás opustí. tehdy, když jsem ho v tom nechala samotnýho, jsem věděla, že ho to posílí. a možná to teď posílí zase mě.

každopádně, popovídali jsme si. důvěrně, zároveň opatrně a mile. je to jako se potkat s někým cizím, kdo zná všechny vaše problémy, váš pohled na svět, vaši rodinu, přátele, zvyky. a zároveň, to všechno se mění. já se změnila. bylo vlastně uspokojující vidět, že se to stalo, že ho já, takováhle, překvapuju.

taky jsem si uvědomila, že jedinej lék, kterej fungoval, byl čas. a že je to už skoro dva roky od toho, co jsme se rozešli, už je to možná stejně dlouho, jak dlouho jsme byli spolu... a teprve teď, po té době, můžu říct, že jsme v pořádku, že necítím žádnou zášť, touhu, žárlivost, smutek... cokoliv z těchhle pocitů. je to jen kluk, o kterým toho spoustu vím a mám ho ráda na úrovni, která mi už nikdy neublíží. není tam nic, co by mě mělo bolet.

taky jsem byla po půl roce zase u psycholožky. nejzvláštnější je, kolik věcí si uvědomuju až když tam sedím. zároveň mi to celý přijde podivně nepřirozený, protože... nevím, nějaká jsem. hodně se trápím kvůli věcem, se kterýma nic neudělám. je mi lidí líto. starám se o ně, když to potřebují, řeším jejich problémy víc, než ty svoje, poslouchám je, když mluvím, nehádám se, nikomu nic nevyčítám a vyhejbám se konfliktům. a nevím, jestli s tím chci bojovat, jestli chci něco z toho měnit a bejt tahle ta... sebevědomá, tvrdá, sobecká osoba. všechno z toho zní hrozně fajn, ale... když se o to posledních pár dní snažím, akorát se nasírám zas a znova, dělám snad víc chyb, než předtím. už to, že se nasrat nechám, je blbě. do háje.

nakonec to ale dělám pro sebe, ne? abych se já cítila líp. možná je jediná odpověď vysrat se na všechno, co... everything that doesn't feel right. a za tohle se omlouvám, ale po dnešku, kdy jsem skoro nepromluvila česky, si to prostě dovolím. jak byste to vůbec řekli, hm?

dostala jsem radu. mám být povrchní. řešit, co jím, co nosím, opíjet se a nestarat se o pocity ostatních. neřešit sebe v očích cizích lidí. ale je to těžký. mám kolem sebe lidi, co mi říkaj věci, který nechci slyšet. když si koupím svetr, je tady taky možnost, že budu poslouchat, že je hnusnej pokaždé, když si ho vezmu. a tak nějak... nejsem dost silná, abych to unesla. a zároveň nevím, co s tím mám dělat, protože vím, že by mě to nemělo zajímat, ale nechci to poslouchat. a bránit se je jak kopat do vosího hnízda.

nikdy by mě nenapadlo, že ve svým věku budu řešit takový sračky.

takže... přemýšlím, že si nechám udělat svoje první tetování. sphynxe. a bojím se. a zároveň moc chci. a trochu se bojím, že jednou tohle už nebudu já a všechno to... zmizí. všechen smysl.

not surprised at all.

3. října 2017 v 11:39 | R.
když pracujete, chodíte do školy a ještě se pokoušíte alespoň o nějakej miniaturní sociální život, píše se blog docela blbě. tak nějak máte pořád o čem mluvit, ale nikdy na to nemáte pořádně čas.

byla jsem v sobotu na koncertě seethera. s tátou. a měl to být jeden z nejlepších večerů mýho života, logicky. ale bylo to... strašný. fakt strašný. a zároveň by se o tom dala napsat nejspíš celá kniha.

dorazili jsme ještě než tam vůbec otevřeli. a dokud jsme nevlezli dovnitř, bylo všechno vlastně relativně v pohodě. můj padesáti letej otec řešil, co si obleče, měsíc dopředu. měl kurva zasranou náušnici, kterou naposledy nosili nejspíš tak šedesátníci v sedmdesátejch letech. celou cestu se snažil působit hrozně... znáte to, prostě jako pohodovej chlápek. neustále se ptal, o čem přemýšlím a snažil se komunikovat a já... nevím, asi jsem si nějak myslela, že to bude v pohodě. chtěla jsem si to myslet.

když jsme se dostali dovnitř, podivoval se snad nad vším. dali jsme si společně jedno pivo. přišel mi mimo, holce u baru správně zaplatil až na třetí pokus. nechtěla jsem se tím zbytečně stresovat, byla jsem fakt přesvědčená, že to bude ok. stáli jsme vzadu a když začala hrát první kapela, chtěla jsem jít dopředu. řekl mi, že mám jít sama, že se tam nechce mačkat. a tak jsem šla, protože... no, tak nějak jsem nečekala, že se tím všechno úplně posere.

potom, mezi první a druhou kapelou, jsem ho nemohla najít. až se mi konečně povedlo, dali jsme si spolu další pivo. ptala jsem se, kolik vypil a tvrdil, že tohle je třetí. říkala jsem si, jo, v pohodě. tři piva nic neudělaj ani mně, a on je o dvacet kilo těžší, to je dobrý. ještě jsem se ho zeptala, jestli by mi o tom nelhal a on, že ne.

nějakou dobu jsem poslouchala, potom jsem si šla zapálit a potkala jsem ho, tak šel se mnou. to už se mu pletl jazyk. ptala jsem se, kolik vypil, tvrdil, že dvě piva. uhýbal pohledem jako malej fracek a smál se. jasně, že jsem se nasrala. chtěla jsem, aby teda byl zbytek večera se mnou a nic dalšího nepil, ale poslal mě do prdele a přímo přede mnou si koupil další pivo. rozbrečela jsem se, kopla jsem do sebe panáka, nějakej kretén na baru se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já ho poslala do hajzlu. docela fajn.

sedla jsem si venku. a už ani nevím jak, psala jsem si s kryštofem. zeptala jsem se, jestli mu můžu zavolat a on, že určitě. řekla jsem mu, co se děje a on, že jestli pro mě má přijet. nešlo to. nemohla jsem tam otce nechat. a taky jsem ho nemohla vidět. řekla jsem mu, že mi chybí a že ho miluju a jestli jsem udělala něco špatně. nejspíš mi vysvětloval některý věci, ale nebyla jsem asi moc schopná to vnímat. přála jsem si, abych tam takhle mohla sedět a mluvit s ním už napořád, protože... na chvilku to bylo zase v pohodě. chránil mě, jako vždycky.

paradoxně to nebolí. vím, že už spolu nejspíš nebudem. že je to pryč. ale jako člověka... nejsem připravená o něj definitivně přijít. na druhou stranu, chápu o co se snaží.

potom jsem si všimla kolik je hodin a šla jsem dovnitř, protože seether už začal hrát. většinu koncertu jsem probrečela, potom jsem se snažila se uvolnit a užít si to, než skončí. ne úplně úspěšně, no. už jsem tak nějak tušila, co mě čeká po cestě domů, takže...

než to vůbec začalo, domlouvala jsem se s otcem, že až to skončí, sejdeme se venku. takže když dohráli, dala jsem si ještě panáka (na kuráž a taky abych třeba neskočila pod nějakej autobus) a šla jsem ven. nějakou dobu jsem stála sama a kouřila, potom za mnou přišel nějakej kluk a začal se se mnou vybavovat. líbil se mi. ptal se s kým tam jsem a jestli se k nim nechci připojit. já se ho zeptala, jestli někoho má. a jestli se se mnou nechce líbat.

takže jsme se líbali. netuším, jak dlouho. vím jen, že to bylo divně hezký. ještě jsem s ním šla koupit pití. vedl si mě za ruku. řekla jsem mu, jak na hovno mám večer a pak jsme se jen objímali. pak jsem musela jít hledat tátu, protože jsme pomalu museli jít na rozjezd a on se pořád nikde neobjevil. bála jsem se, aby někde neležel. zároveň jsem nechtěla zjistit, že to tak je. nejradši bych v tu chvíli odešla s tím cizím klukem, protože... jo, připadala jsem si s ním docela bezpečně. choval se ke mně hezky.

řekl mi, že půjde mýho tátu najít se mnou a že mi kdyžtak se vším pomůže. naštěstí jsme ho našli vevnitř v klubu, prostě byl jen moc opilej na to, aby si pamatoval, kde se máme sejít. odmítal odejít, dokud nedopije a samozřejmě měl poznámky na to, že tam s někým jsem. jakože... za normálních okolností by mi to přišlo přirozený. ale jak jsem měla vědět, že bude vůbec schopnej chodit? což mimochodem moc nebyl.

s martinem jsme si vyměnili čísla. dokonce jsme si už psali... tak trochu doufám, že se třeba ještě uvidíme.

no, tátu jsem nějak dovedla domů. nebyl moc schopnej stát a chodit rovně, takže celej večer dostal výbornou korunu. ještě jsem si vyslechla, jak jsem vlastně histerická a protivná.

druhej den jsem měla docela kocovinu. odpor k alkoholu zase o něco větší, než byl. ve výsledku mi totiž ani po těch panácích nebylo líp, maximálně to ze mě udělalo zase akorát děvku, co se věší na cizí kluky (i když toho teda nijak nelituju, ale... jde o princip).

nejvíc mě sere ta bezmoc. neudělám vůbec nic. můžu brečet, křičet, prosit, můžu mu i nafackovat, ale neudělá to s ním nic. moje hodnota v jeho očích je nulová. a já jsem na něj závislá.

i'm not starting to see.

29. září 2017 v 23:28 | R.
zjišťuju, že věci se opravdu můžou změnit ze dne na den. jen rozhodnutím. jen tím, že řeknete dost. nebo že to řekne někdo jinej.

přemýšlím, jestli se můžu takhle rozhodnout o mejch citech. k němu. říct stop. vymazat všechny písničky, při kterejch mi jeho jméno jen proběhne hlavou. zničit všechno, co nás spojuje. vymazat fotky. vyházet maličkosti, co mě s ním spojujou.

z nějakýho důvodu je mi ta představa pořád strašně nepříjemná. nedokážu to udělat. nedokážu jít a spálit dopis od něj. je to jedinej důkaz, že mě kdy miloval. je to slib, že vždycky bude. prázdná lež, která mě drží na nohou. nedokážu se zbavit toho kousku plechu s jeho jménem a krevní skupinou. protože si slibuju, že až všechny, co doma má, poztrácí, vrátí se sem pro tu malou destičku. až se všechno v jeho životě poztrácí, chci být to místo, kam půjde hledat. nedokážu se zbavit jeho fotek. našich fotek. kapel, co mě naučil poslouchat a songů, co jsou celý jen o něm.

občas si říkám, jak dlouho se dá takhle z dálky někoho milovat. aniž byste ho vyděli. aniž byste s ním promluvili jediný slovo. existujem ve stejným městě, každý ráno se míjíme na stejným nádraží, dvakrát, třikrát denně. předstíráme, že to nikdy nebylo jinak. pořád přemýšlím, kolik času to asi chce, než to vyšumí. jak dlouho budu čekat, než se přestanu zajíkat pokaždý, když někdo z dálky vypadá jako on, když má kluk na sobě uniformu, když ucítím ten parfém, když...

ani jsem tohle už nechtěla řešit. chtěla jsem napsat, že rozhodnout se můžete ze dne na den úplně o čemkoliv. přestat pít. přestat kouřit. přestat bejt kurva. ale ne všechno je takhle snadný. věci, co děláme pasivně, jsou nejtěžší.


no, a kouřit jsem nepřestala. schovávám se do bubliny z kouře každý ráno, když čekám, že se třeba objeví. protože to by klidně mohl. klidně by zrovna mohl jet stejným vlakem, protože... už nevím, kdy kterej den začíná a končí. už nevím vůbec nic.

někdy si přeju, aby to věděl. někdy si říkám, že to musí být vidět na první pohled.

přesto, v srpnu se celej můj život otočil snad vzhůru nohama. přestat pít bylo rozhodnutí, který jsem nevěřila, že dokážu udělat. myslela jsem, že to přijde až někdy... no, až se opiju, ošukám někoho na hajzlech a zjistím, že jsem v tom. deprese jsou zlo. antidepresiva, chuť si ublížit a zabít se a alkohol... nejde to nějak dohromady. žádný lehký drogy pro mě... smutný. ale moje kůže vypadá asi nejlíp za poslední tři roky, jizvy se daj klidně zaměnit za strie, aspoň z dálky. ne, že bych s tím pořád nebojovala. i když poslední dobou přemýšlím spíš víc defenitivně.

měla jsem divně zvrácenej plán. ráno jsem měla bejt doma sama a jet do školy až na devátou a tak nějakou... ten večer, jak jsem ležela v posteli, to všechno zacvaklo do sebe. slova, co bych mu řekla. napsala. jak bych se všem omluvila. oblíkla si černý spodní prádlo a zamčela dveře koupelny. láhev vodky a všechny prášky, co doma mám. teplá vana, levandulová pěna, žiletka a my chemical romance.

potom mi to tak nějak začalo docházet. že by mě někdo musel najít. že by s tím někdo musel žít, že bych třeba mohla neumřít. že by to mohlo strašně bolet. že bych si mohla ten playlist taky rozmyslet, protože už mi není 14, abych umírala u tak emo kapely. že by s tím musel žít on... že se jeho bejvalka zabila a napsala mu jen debilní smsku a že mu kdysi slíbila, že to nikdy neudělá, že už na sebe nikdy nesáhne, že bude všechno dobrý.

občas si řikám, že jsem trapná, ale... většinu toho dělám jen pro něj. aby na mě mohl bejt hrdej, kdyby... kdyby se rozhodl, že... že za to stojím. že moje slepá láska mu stačí ke štěstí.

nic se mi nechce. nechce se mi jet do Řecka, nechce se mi už nikdy nikoho potkávat. nechce se mi jít volit. nechce se mi přemýšlet, jestli si vyberu dobře. všechno je to děsnej, neřešitelnej problém. chtěla bych smět zbytek života prospat. chtěla bych, aby se byl tehdy zastavil čas, v tom postkoitálním spánku, kdy jsem mu ležela v náruči a on musel odejít až ráno.

the truth is that i'm a bad person.

17. září 2017 v 17:32 | R.
mám v pokoji tmu a zimu... vlastně si takhle nějak představuju, že to bude, až budu konečně bydlet sama. moc líná, aby šla rozstvítit. moc chudá, aby si zapla topení, když přece ještě ani nezačal podzim.

jsem nachlazená, bolí mě hlava a třepe kosa. ale stejně je mi vlastně dobře. mám ráda čistě fyzický potřeby. hlad, žízeň, zimu. je jednoduchý to nějak vyřešit. až komicky snadný.

v pátek u mě byly holky, grilovaly jsme - teda, táta seděl u grilu a my tři u skleničky aperolu, zeleninovýho salátu a červenejch kalhotek, co jsem dostala. dost pofiderní narozeninová oslava. ale ani se necítítm na něco většího, představa takovejch akcí, jaký jsme podnikali dřív, mě spíš děsí. ne, že by mi nechyběl sex nebo šílenosti nebo pocit, že nic jako zítra neexistuje... jen tak nějak vím, že je to celý jen lež. a jsem z nich naprosto vyčerpaná.

byl to docela fajn večer. když teď prakticky nepijem, jsme v náladě po druhý skleničce. připadám si v tom pocitu nesvá. chvilkama je mi to až nepříjemný. a zároveň chci pořád tak nějak víc, stává se to vždycky. táta pil taky a já si v tom stavu připadala ještě nejistěšjí, než obvykle. chodila jsem za ním a ptala se, jestli je všechno v pohodě, a nikdy nevěděla, čemu věřit. nechtělo se mi to řešit a zároveň jsem se bála, že až se v sobotu probudím, bude všechno úplně v hajzlu.

víte, co je na tom nejhorší?

můj život je teď úplně prázdnej. nemám nic. na ničem nezáleží. ale stejně dál pokračuju, pořád o něčem mluvím, aniž bych vůbec věděla o čem. všechno je nepodstatný. nic z toho nemá opravdovej význam. ale musím jít dál. žít. nebo alespoň... nějak přežívat. než to bude lepší, než se stane něco, co mě odsud vytáhne. nemám teď sílu se sama zvednout.

dělá mi dobře psát.

jsem teď v rozpoložení, kdy nedokážu nic číst. hlava mi to prostě nebere. je to trochu blbý, vzhledem k povinné četbě, rozborům a všem těm článkům, co co mám do sociologie a médií. což je vlastně poměrně nová věc - mám mediální výchovu. paradoxně ne s profesorem, co ten předmět založil a vyzná se v něm, ale s nějakým debilem, co žije jako mnich a údajně nemá ani televizi. snažím se to neodsoudit... hodně se snažím. každopádně, na příště máme vymyslet téma, na který by se dalo vést monolog na 3-5 minut... a pořád tak nějak nevím, jaký téma zvolím. možná tam hodím jen tak z hecu homosexualitu, když je teda ten věřící... chci vědět, na čem jsem.

kryštof mi v pátek odpověděl. chtěl vědět, jak se mám. byla jsem na něj hnusná, vlastně ani nevím proč. najednou jsem měla vztek. nešlo se nezeptat, co tak najednou. měl upito. máti hned začala, že nadrženost přece strašně sbližuje, ale... myslím, že ho nezná.

třeba ho to taky bolí.

bojím se, že máma měla možná v jedné věci pravdu. možná je on vážně z nás dvou ten, kdo se snaží to nějak zachránit. nemyslím nás dva. spíš mě. a sebe. možná si dřív než já uvědomil, že to bude vždycky jenom bolet.

betray and degrade me.

12. září 2017 v 21:29 | R.
nemám nic, co bych mohla napsat. vnitřně mě to děsně sere... fakt moc. je dost náročný vůbec něco na té klávesnici ťukat... po celým dnu... ťukání, chození, dýchání.

jsem unavená. mám chuť věci vzdát. všechny věci. mám chuť si jen lehnout a umřít a strašně moc si přeju, aby to bylo takhle snadný. aby stačilo stočit se do klubíčka, zavřít oči a pevně se rozhodnout přestat dýchat. cítit, jak se dech zpomaluje a zkracuje. cítit chlad, jak pomlu vstupuje dovnitř. cítit nohy a ruce ztrácet sílu, těžknout. a pak padat. padat až na to nejhlubší, nejopravdovější dno.

je zpátky. a je silná, otupující. hlodá uprostřed plic, svírá srdce, kope do žaludku. hlava z ní těžkne, naplňuje mě mlhou a je tak... tak skutečná. tak hmatatelná, skoro ji vzít za ruku. a neustále kolem sebe mlátí, neustále křičí, vyjednává. a vyjebává... se mnou, se všema okolo. skrz mě. a je to moje chyba.


prášky mi ještě pořádně nezabraly. plácám se v tom. jsem děsně vyčerpaná, cítím, jak jsem těžká, jak se celá sotva táhnu. když chodím chce se mi brečet. ráno vstávám jen s myšlenkou na to, že se vrátím do postele. celej den myslím na to, jak se chci vrátit domů. jak se chci zabalit do deky a otočit se zády ke světlu. a pak se konečně vrátím. a jen si lehnu a obklopím se tím jediným skutečným teplem. a zavřu oči. a spím. tři čtyři hodiny. a pak jím. většinou v posteli. a pak jen věci shrnu na stůl nebo na zem a jdu spát dál.

škola a zodpovědnost a vědomí, že bych měla pracovat a nějak řešit, co bude, ve mně vyvolává jen a jen úzkost. i když je to spíš... hrůza. nedokážu to ani popsat. během těch prvních dní jsem nabyla pocitu, že to nemám šanci zvládnout. všechny ty informace. testy. projekty. povinná četba. protokoly. vztahy. ještě se ani nic neděje a já tady celý odpoledne prospím, totálně vnitřně zničená. jsem na tohle asi moc slabá.

hlavně mi chybí motivace. popravdě... nevidím důvod, abych pokračovala. sama sebe se ptám, jestli mi to za to stojí. jestli by nebylo lepší se vzdát. zůstat ráno v posteli. opít se. pořezat se a popálit a podlehnout vlně agrese a všechny strupy a nechutnou zkrabatělou kůži strhat, seškrábat, dostat se snad až na kost. vybavujou se mi detaily. nefunguju. i po té vnější stránce jsem naprosto mimo normální možnosti, můj trávící systém nespolupracuje a nebudu nikoho zasvěcovat do odpornejch věcí, co se dějou s mým tělem v posledních pár dnech, možná už i týdnech.

cítím špatnost a kritičnost toho všeho. nejsem debil. prošla jsem tím vším tam a zpátky tolikrát. zas a znova to stejný peklo, za který si ale ve finále můžu sama. nemám vůli. nemám vůli, protože jsem ponořená do týhle deprese. ale vlastně je to začarovanej kruh, protože dokud se nezbavím tohohle stavu, nemůžu vůli čekat ani v nejmenším. musím se přemoct. a teď to prostě... nedokážu.

celý mě to strašně sere. nechci volat doktorům. nechci nic vysvětlovat. nechci nic řešit. nechci se hrabat v tom, proč se tak cítím, co se stalo, jak dlouho to trvá, kolik hodin denně spím, kolik pilulek beru, proč to tak dlouho odkládám, dokud to nezačalo uvnitř mě hnít. chci normální nemoc. takovou, kdy vám odeberou krev a všechno vyčtou z kusu papíru. řeknou vám, co vám je, a vás to nestojí tři prdele úsilí, který jde za pár měsíců zase akorát do hajzlu.

nic z tohohle nechci. nechci se dál léčit a hledat cestu ven. nechci se spokojovat s tím, že to bude "k snesení". nechci pořád někomu vysvětlovat, co mi je a proč a nechci slyšet už ani jednu otázku na moje jizvy. nechci žádný chemický sračky v mým těle. chci jen ležet a spát a nemuset nikam chodit, nemuset se hýbat, nemuset se svlíkat, nemuset si česat vlasy a nemuset už nikdy vidět slunce. chci aby to nějak bezbolestně, klidně a potichu skončilo. a chci tohle svinstvo nechtít. chci nebýt celá tak špatně.

i'm lonely and i'm tired and i'm missing you again.

4. září 2017 v 23:11 | R.
dneska jsem tě zase viděla. poznala jsem tě, i když máš novou bundu a jen ses mihnul okolo. nepozdravils. a já zvedla kafe před svůj obličej, abych nemusela čelit tomu, že jsi to doopravdy ty. jen jsi prošel okolo a já sama sebe dál přesvědčovala o tom, že to nejsi ty. ale už vím, že jo... protože jsem viděla tvoji fotku v té bundě. protože musím čelit realitě, faktu, že tě poznám jen podle způsobu, jakým chodíš.

pořád tě miluju.

moc bych s tebou chtěla mluvit. zeptat se tě, co jsem ti udělala, že ti nestojím za odpověď. že mě necháš samotnou, opilou a v tom tichu. že ti nestojím ani o odmítnutí. chtěla bych se tě zeptat, jak se máš a co je novýho, jestli jsi taky tak nervózní, jestli se bojíš, co bude. jestli jsi potkal jinou, lepší než jsem já... nějakou, s kterou nemusíš pochybovat. chtěla bych vědět, jestli jsi šťastnej, jestli ti nic nechybí... jestli ti třeba nechybím já. a jaký to pro tebe je, jen kolem mě projít a dost možná nic necítit. zeptat se tě, jestli víš, že budu mít narozeniny, jestli si ještě pamatuješ kdy, jestli mi vůbec plánuješ popřát, protože jsi mi pár měsíců zpátky nasliboval kytku růží, a teď je pro tebe moc mi i odpovědět na prosbu o krátkej rozhovor.

pořád se sama sebe ptám, jestli bych tě vzala zpátky. kdybys mě zase chtěl. pamatuju si jasně snad jenom to, jak moc jsem s tebou byla spokojená. jak dobře mi u tebe bylo. jak jsem se na tebe vždycky těšila, tak, jak na nikoho jinýho. jak jsme skoro pořád byli v kontaktu a já se smála a všechno bylo tak... normální.

chybíš mi. úplně všechno na tobě.

jasně, že bych tě vzala zpátky. i kdyby to mělo být jen na týden. dala bych cokoliv, jen abys tady teď mohl se mnou být, srát mě a dělat všechny ty příšerně otravný věci, hrát si na mobilu, když s tebou mluvím, provokovat.

je to pryč a já vím, že nikdo už nebude jako ty. a poprvé mě to tak strašně trápí a zdá se mi to nepředstavitelný. brečím. a jsem pitomá. a už to takhle nechci. nechci tě zítra vidět. ani nikdy jindy. ne, když nepřijdeš za mnou. ne, když mě neobejmeš. ne, pokud jen projdeš kolem a já dál budu muset dělat, že to nebolí a že to ticho mezi náma neváží tuny.

už odjeď do té své posrané armády, prosím.
 
 

Reklama
Reklama