x.

heart filled with love (and little bit of pain).

23. prosince 2017 v 16:49 | R.
chystám se jet večer ještě do města. dát holkám moje stupidní dárky v podobě infantilních čelenek s rohama a blikajících nasazovacích nosů... dát si konečně - letos poprvé i naposled - svařák. koupit ještě nějakou drobnost pro mámu, protože nevím, jak jinak jí dát najevo, že ji miluju a je pro mě tak moc důležitá a nevím, jak jinak to dát najevo, než tím, že jí prostě koupím něco... něco navíc. ne že bychom pro ni neměli dárky... ale nemá žádný překvapení. a já... překvapení je jedna z těch mála věcí, na který ještě věřím.

pro mě vánoce jsou komerční. asi vždycky budou. vyrostla jsem vedle alkoholika, kterej umí lásku dávat najevo jen tím, že vám v tu nejnečekanější chvíli koupí tu nejzbytečnější věc, kterou chcete. u nás doma se vždycky křičí a dřív to v tenhle den - v tohle období, který je podle všech tak speciální - ukrutně bolelo. měla jsem takovou dětinskou představu, že alespoň někdy si sedneme v klidu a budeme se navzájem chápat a tolerovat. ale bohužel je to nereálný, stejně jako spousta dalších věcí, který jsem si přála, než přišla tahleta... eh, ošklivá a bolavá dospělost.

vždycky jsem neobvykle křehká, když přijdou vánoce. rozpadám se u všech těch filmů, nad cukrovím a vánočkou, protože moji snahu tady nikdo neocení. je to citlivá záležitost, protože je konec roku - a já, stejně jako na jeho začátku, jsem pořád sama a hluboce nešťastná z toho, jak můj život vypadá, aniž bych měla sebemenší tušení, jak to změnit. znovu a znovu se uzavírá tenhle kruh a jedinej rozdíl je, že vím, že už zase doufám o kousíček míň, že moje víra v cokoliv čím dál víc kolísá. v tomhle období to na mě křičí tak jasně, že mi to často nedá spát. jsem unavená z čekání.

nic není tak černý. mám všechno, co potřebuju. napekla jsem cukroví. čistě proto, že mě to baví. máma stejně koupí od cukrářky a já se přesvědčuju, že to nezamrzí. nakoupím si dárky, nakoupím dárky pro ostatní, rozhážu peníze. loni mi vlastně bylo hezky... vypila jsem flašku červenýho vína. zůstávaj jen pelíšky...

víte, letos je to asi o dost lepší. už nevěřím, že se něco změní. nedoufám, že se naši rozvedou, že se zbavím táty, že budu fakt šťastná nebo že mě nějakej kluk zachrání před sebou samotnou i pocitem, že jsem úplně opuštěná. a už se nechci jen opít a ubrečet ke spánku. nechci znovu tu mlhu.

asi je čas prostě začít znovu. se vším.

vím, že to všechno přebolí.

strašně se těším, až přijde ten den, kdy to budeme jen my dva. a já mu upeču vánočku a on řekne, že je dobrá, i když nebude. a celej den budeme jen ležet pod dekou a koukat na televizi a cpát se cukrovím.

nejtěžší je odpoustat tyhle sny od něj. zapomenout a jít dál. ale zvládnu to.

snažím se to nějak obrátit v optimistickej konec, ale moc mi to nejde. chce se mi dost brečet, takže... eh, asi proto. rozhodla jsem dneska porušit abstinenci a dát si ten svařák, protože... ani nevím proč. vlastně se sama sebe jaksi bojím. bojím se, že si nedám jen jeden, že nad tím jen mávnu rukou, že mi to vleze do hlavy a svět bude zase hezčí. a právě proto si ho dám. protože tohle taky zvládnu. dát si jedno víno a žádný další. a necítit se provinile.

na závěr vám chci popřát krásný svátky, protože nevím, kdy se zase dostanu na blog. hlavně buďte v pohodě a nenechte se rozhodit, rozčílit ani rozbrečet. a berte to s humorem.

pulsing.

19. prosince 2017 v 12:38 | R.
v pátek jsem byla se svojí kamarádkou a naším společným "šéfem" - čtěte jako úchylem, co nám neustále píše, ale taky dobře platí - na vánočním posezení (opět by se to hodilo do uvozovek, ale strašně nerada je používám). kromě toho, že tam vypil litr vína a měl spoustu nevhodnejch keců to byl docela normální večer... teda, až na to, že kryštof mi nabídl odvoz domů. jen tak. po půl roce, co jsme se neviděli a napsali si dohromady tak třikrát.

a já? já se nedokážu držet dál a bejt rozumná a myslet na srdcebol, kterej nastane potom, až zase zmizí na dalšího půl roku. i když to dopředu vím, možnost ho vidět je... něco, co prostě nedokážu odmítnout.

a tak jsme to na chvilku zase byli jen my dva a auto. cítila jsem se naživu. provokovali jsme se a všechno bylo jako dřív, jako kdyby se nikdy nic nestalo. navázali jsme tam, kde to kdysi skončilo. smích a pochopení a úžasnej pocit svobody. povídal mi zase jeden ze svejch scénářů a o holkách a škole. leželi jsme na sklopenejch sedadlech, každej na svým, a koukali na sebe. a dělali ksichty. chtěla jsem, aby se čas zastavil, abych tam s ním takhle mohla být už napořád a jenom poslouchat, co mi říká.

potom mě ze srandy objal, ale já už se neodtáhla. a tak jsme tam leželi, zapletení do sebe, dokud se mi nepodíval do očí a nedal mi pusu. a já byla doma. konečně na správným místě. a myslela jsem, že jestli tohle přijde, otevřu pusu a celýho ho polknu, jak moc ho budu chtít, že ho celýho zavalím tou potlačovanou touhou po jeho přítomnosti, ale... nestalo se. líbali jsme se jako když se utěšujete. pomalu, dlouho, opatrně. líbali jsme se rukama. líbal mi srdce.

položil mi hlavu na rameno a já mu zašeptala, že ho miluju.

a potom jsem stejně musela odejít. i s tím tunovým vědomím, že o něm zase tak dlouho neuslyším, že to nebylo nic víc, než jeden krátkej výbuch. ne, že bych litovala. jen mi to trhá srdce. ničí mě, že na zbytek života se nemůžu zavřít do auta a do nekonečna poslouchat jeho hlas.

celá tahle věc nic nezměnila. nic neznamenala. ale stejně... chci si ji pamatovat, takže tady je.

jako vždycky, trochu teď přehodnocuju ten poslední rok. uvědomila jsem si, že ačkoliv se toho dost posralo, vlastně jsem se dala na správnou... nebo alespoň lepší cestu. bylo to pár měsíců, kdy jsem byla asi nejšťastnější v životě, s ním. taky spousta trápení, který bylo v podstatě zbytečný, protože jsem si tím vším prošla ještě než doopravdy odešel. a pak taky fakt, že vážně zmizel z mýho života. pořád se bez něj učím fungovat. rozešli jsme se v květnu... v srpnu mě odstřihnul... a já jsem pořád tady. věci chcou čas. někdy víc, než člověk čeká.

dala jsem mu celej tenhle rok. udělal mě lepší, protože byl po dlouhé době můj první impuls přestat kouřit, opíjet se, ničit sama sebe po fyzické stránce. jasně, že to není o něm. ale i když to nefunguje a je to celý špatně, vždycky pro mě chtěl to nejlepší - ty správný a hodnotný věci. a najednou je prosinec a já vážně nekouřím, nepiju, beru svoje prášky a žiju, dokonce s myšlenkou, že je nějaká vzdálenější budoucnoct. je to víc, než třeba rok zpátky. mnohem mnohem víc.

ještě je brzo něco uzavírat. ale tohle si nechám. čistotu. protože je mi dobře bez vší té promiskuity, bez ranních kocovin, bez nikotinu a všech zapomenutejch slov. je mi dobře a už vím, že tohle nepotřebuju, abych se cítila živá.

sick entertainment.

15. prosince 2017 v 16:07 | R.
když jsem doma a celý dny nic nedělám, čas paradoxně utíká úplně nejrychlej. přiznám se, že dneska na mě trochu dolehly první obavy z příštího týdne, kdy jsem se měla vrátit do školy... ale jak se ukázalo u doktora, nic takovýho mě nečeká. po patnácti minutách prohlížení mě poslal s mojí nateklou pusou k zubaři, řekl, že mám zůstat ještě týden doma a zakázal snad všechny formy pohybu.

asi jsem tady ani nerozebírala, že mi z nějakýho záhadnýho důvodu po mým otřesu mozku natekla levá tvář. původně jsem myslela, že se ozývá horní osmička, ale začala jsem dost pochybovat, když mě začala bolet hlavně spodní čelist. největší strach jsem měla z možnosti, že jsem si při tom pádu něco udělala s nějakou kostí nebo se mi třeba udělal nějakej zánět. každopádně, když už jsem mířila k zubařce, začínala jsem být smířená s tím, že mi rozvrtá celou pusu, vytrhá půlku zubů a v dásni najde zaražený nějaký překvapení. jednoduše - byla jsem připravená umřít (protože mám ze zubařů strašnej strach a brečím už ve chvíli, kdy mi do pusy vkládaj to nevinný šťourátko, kterým kontrolujou záhyby). a potom se můj přirozenej talent na zubařinu opět projevil a ukázalo se, že je to vážně ta pitomá horní osmička. na jednu stranu mám radost, na druhou... no, asi si to půjdu hodit.

takže jsem dostala antibiotika a pozvánku na chirurgii. paráda.

pravdou ale je, že tyhle čistě fyzický trable mi vůbec tak moc neva. vezmete si léky a ony zaberou. usnete a je po bolesti. všichni chápou a rozumí tomu, co se s váma děje, máte tolik možností, za kým jít a jak to řešit. proti všem těm čistě psychickejm věcem je to tak snadný.

dost na něj teď myslím, protože bych chtěla, aby u mě byl, když je mi na nic. chtěla bych, aby mě objal a politoval mě, aby mi povídal, jak se má a co škola. aby mi ukazoval věci, co mu přijdou vtipný, a já se mohla smát tak, až by mě hrozně bolela pusa. chtěla bych se s ním znovu pohádat a naštvat ho a zároveň vědět, že si to všechno zase odpustíme. chtěla bych se mu vyplakat do trička, bejt u něj v bezpečí, vědět, že na ničem jiným vlastně vůbec nesejde.

jak může být někdo tak blízko a zároveň tak moc daleko?

táta mi včera slíbil, že mě na tu prohlídku odveze. opil se a ráno nevstal. z práce se pak vrátil zase opilej... a já bych fakt moc chtěla mít v sobě dost síly ještě brečet. ještě bejt třeba zklamaná nebo překvapená. pokaždé v tuhle chvíli otevřu oči a vidím, jak nemám vůbec nic. žádný místo, kam jít, nikoho, za kým utéct. nic mi nepatří, nic nejsem, nic neznamenám. a jen mi pořád dokola na hlavu padaj tyhle sračky a deformujou mě zevnitř. tvořej tu hlubokou propast, do které pak budu ještě několik let sypat antidepresiva, lejt vodku a házet nedopalky a kretény, s kterejma se vyspím, abych se necítila tak děsně opuštěná.

snažit se něco změnit je strašně vyčerpávající. i když je to jen taková maličkost, jako je vlastní život.

renewal.

12. prosince 2017 v 21:12 | R.
člověk často míní... no, a pak se nějaká třeštěná kobyla rozhodne, že vaše plány rozhodně nejsou podle jejích představ. a následujících několik dní si jen tak ležíte v nemocnici, protože proč ne, že.

tak jo, nebudu zbytečně dramatizovat. v sobotu jsem jako obvykle vyrazila ke koním, ale po nějaké události, kterou si už bohužel nepamatuju, jsem neplánovaně přistála na zemi... hlavou... a nejspíš i dost silou. a první co si pamatuju je chvilkovej záblesk, jak sedím v nemocnici, načež mě vezou na vozíku. otřes mozku, tři dny v úrazovce, bolavej celej člověk a vzpomínky na téměř celej den ty tam.

na druhou stranu, celou tu situaci beru s jaksi zvláštním nadhledem. jasně, že mě bolela hlava, svaly a momentálně začínám dost brutálně cítit krk a záda, na který jsem údajně spadla, ale za celou dobu v nemocnici mi asi ani pořádně nedošlo, že to nejspíš fakt mohlo být daleko horší. a asi ani nechci přemýšlet o tom, co všechno se mohlo stát. takže... jo, jsem vděčná, i když mě to samozřejmě v první řadě štve, protože teď nemůžu týden dělat vůbec nic, jen ležet a spát. ale začínám si uvědomovat, že mohlo být i o dost hůř. a že jsem teď vlastně vděčná, že jsem naživu a zdravá. (nám lidem s depresí se to někdy blbě říká, heh.)

v nemocnici jsem mimochodem byla poprvé od svých tří let - tehdy jsem měla tříselnou kýlu. a život tam byl podivně snadnej. žádný starosti, žádná deprese, žádná úzkost, nic, o co bych se měla starat. jen jsem spala a jedla to, co mi donesli, polykala léky a nechala je dělat, co potřebovali. možná i díky následnýmu uvědomění, že jsem taky mohla mít daleko vážnější úraz, jsem se potom tak nějak víc srovnala... po té psychické stránce. a momentálně, poslední dva tři dny, jsem na tom zase dobře. dobře spím, normálně jím, mám energii na to tvořit nebo cvičit nebo číst.

i když... jo, trochu se bojím návratu do školy. týden je pro mě dlouhá doba. rozhodně dost dlouhá na to, abych zapomněla na nastavenej reřim a pak se v tom zase plácala.

kromě tohohle je všechno tak nějak... v pořádku. léky mi relativně pomáhaj a znovu se cítím naživu, dokonce dost na to, abych v klidu zvládala nepít i nekouřit. se cvičením se to posralo skrz ten otřes mozku, ale dejme tomu za týden až dva bych snad mohla znovu zkusit začít. nějak pomalu a opatrně. překvapuje mě, jak jsou i psychiatři v tomhle skeptičtí. vždycky jsem měla naopak pocit, že pohyb a sport je tak nějak dobrá cesta, ale zatím mě od toho každej psychiatr spíš lehce odrazuje a snaží se mě trochu brzdit.

dneska to vezmu jen krátce, vzhledem k tomu, že se během posledních pár dní v podstatě nic nestalo. jediná trochu šokující věc byla, že během mýho stavu s "otřeseným mozkem" - ještě než mě dovezli do nemocnice - jsem naprosto odmítala přijmout, že tam není kryštof. údajně jsem se pořád ptala, kde je, a brečela, ať přijde a že ho chci. samo o sobě je to spíš smutný, než cokoliv jinýho, protože zas a znova jen vidím, jak nejsem schopná se přes celou tu věc přenést. chce to čas. moc času. trpělivost a lásku.

boldfaced.

7. prosince 2017 v 21:51 | R.
celá moje existence je teď vlastně taková... blbá náhoda. nebo možná prostě jen něco, co je příliš komplikovaný utnout. příliš neuctivý, zbabělý, hloupý a sobecký, než abych si mohla doopravdy ulevit a mít klid. a taky... díky lékům už mám ze smrti zase trochu strach. dokonce už i na poli čistý imaginace se mi občasy zvedne žaludek z vědomí, že bych vážně mohla umřít a potom ve mně pud sebezáchovy až nezvykle nahlas řve.

víte, nemít depresi, jsem asi úplně obyčejná, přecitlivělá, vůbec ne psychicky vadná holka.

ale osud, vyšší moc nebo, nevím, náhoda? si nevybírá. takže jsem tady. co týden to jinej doktor na hlavu, spousta sebeobviňování a trapné zoufalsosti. je to na hovno, ale ani si nevzpomínám, kdy naposledy to na hovno nebylo a tak vlastně nevím, jestli tyhle pocity třeba nejsou úplně normální.

dostala jsem dvojitou dávku léků. pořád čekám, kdy vyletím nahoru, ale vlastně nevím, jestli bych to vůbec poznala, kdyby se to stalo. jsem na sebe strašně opatrná a tak hloupě racionální, že možná i potencionální mánie se může schovat do drobnejch nadšení, radostí. pořád si přijdu jako zbabělec, ale někdy si říkám, proč se tolik snažím to nést statečně. je to strašně nefér a já si to nezasloužím. mám právo chtít víc a nechápat, proč se to všechno děje. mám právo mít přehnaný nároky a iluze a být naivní. chci ještě být dítě.

občas mě tolik mrzí, že tahle dospělost přišla tak brzo. tak moc jsem se snažila všechny chránit, ke všem být fér a vyřešit si svoje problémy sama. teď bych chtěla na oplátku ještě chvilku být jejich malá holčička. péct s mámou cukroví, dostat nějaký překvapení jako dárek, přitulit se a být v bezpečí.

nejsem teď zrovna vyrovnaná. asi cítím určitým způsobem spoustu chladu, ale možná jen otevírám oči a zbavuju se tý zaslepenosti, která se mě většinu času tak dobře drží. když je všechno zlý, bojím se být sama... když se to pak začne zlepšovat, uvědomím si vždycky, kolik lidí se na mě vlastně úplně vysralo.

zároveň se ale asi zlepšila moje situace s Kryštofem. zase se nebavíme, ale je tak nějak jednodušší se přes to teď přenést. nebolím jako dřív, už se mi o něm nezdá. je to alespoň nějakej pokrok, i když ho mám pořád v hlavě. ještě chvilku a bude to dobrý.

je toho hodně, co bych chtěla napsat, ale jsem moc moc unavená a vím, že bych z toho byla zase jen v háji... takže, třeba jindy.

healing.

1. prosince 2017 v 22:14 | R.
za hodinu to bude tři týdny, co nepiju. teda... měla jsem za ty tři týdny jedno jediný pivo. taky je to už týden od poslední cigarety, i když to plánuju už zítra večer porušit, právě v zájmu alkoholový abstinence. myslím, že budu mezi všema těma opilejma lidma dost na nervy.

poslední dobou nemám na tenhle vnitřní svět vůbec náladu. strašně mě to všechno obtěžuje. všechny pocity, myšlenky, nevyrovnanost. všechny moje city, bolesti a strach. moje hlava pořád jen dokola posílá falešný varovný signály a já už nemám náladu se života pořád dokola jen bát... ale vlastně si nevzpomínám, jaký to je, bejt svobodná. cítit mír. chtít něco víc, než tohle přežívání ze dne na den. nevzpomínám si na plány, cíle, hodnoty, přání. nevzpomínám si na chtění, na natěšenost, na víru. mám pocit, že si nevzpomínám ani na lásku... a tolik ji chci zpátky.

že je v okruhu mejch přátel něco blbě poznám ve chvíli, kdy mi ráno říkají jen obyčejný ahoj. z nějakýho důvodu můj problém nikdy není úplně validní. určitým způsobem samozřejmě chápu všechnu tu nadsázku a srandu... ale je to frustrující. když se všechno děje jen ve vaší hlavě a sami máte problém se s tím vyrovnat a uvěřit si, nepomáhá vám, když vás někdo takhle shazuje skrz vaše problémy.

na jednu stranu chceš tolik o všem mluvit a na druhou... z vědomí, že do tebe někdo takhle zblízka nahlíží, se ti chce zvracet.

možná mě tenhle logickej způsob žití postupně zabíjí. možná potřebuju v něco věřit, vytvořit si nějakou pravdu. ale svět, ve kterým žiju, to neumožňuje. háže pod nohy desítky pohledů a všechny křičí něco jinýho. a po všech těch věcech, sračkách a podrazech už nechci znovu uvěřit. strašně se mi nechce znovu začínat, znovu hledat, znovu budovat jakoukoliv důvěru, známost, sympatie.

pár dní se se mnou zase bavil. sám od sebe, jen tak. jsem vždycky tak šťastná a bolavá zároveň a maluju si, že ho třeba uvidím. držím si ho v hlavě, i když si na něj sotva vzpomínám. chci jen jeho teplou náruč, jeho hlas, jeho vůni a přítomnost. chci jen jednu noc, kdy budu u něj, v bezpečí, doma.

něco pozitivního:
v lednu jdu nejspíš konečně na tetování. pár dní zpátky jsem se odhodlala a napsala tatérce, tak... třeba to jednou i bude.

taky už mám koupený tři! dárky a další dva jsou na cestě. čekám na výplatu. jednu dokonce ještě z října.

největší krizi mám nejspíš za sebou. v úterý jdu k doktorce, tak uvidím, co mi řekne a jak se na mě bude tvářit. i když to vypadá dost na hovno, bojuju. sama se sebou, ale bojuju. a sice mám pořád strašnou chuť to vzdát, ale jsem odhodlaná zatnout zuby a jít dál, i když je to nepříjemný... fakt moc.

v životě jsou přece i hezký věci. jídlo, spánek a vana plná pěny.

ludicrous.

22. listopadu 2017 v 22:02 | R.
týden. tolik času nejspíš potřebuju na to, abych se z úplnýho dna zvedla zpátky na nohy a začala znovu fungovat. ať mi po tomhle někdo zkusí tvrdit, že nejsem neporazitelná.

samozřejmě bych hrozně ráda řekla, že se cítím znovuzrozená a všechno vypadá líp, než kdy dřív... ale to bych lhala. pořád jsem dost nejistá, co se mojí psychiky týče, ale minimálně můžu říct, že jsem to nepřechodila. nikdo nemůže říct, že na sobě sakra nedřu. a alespoň za tohle jsem na sebe hrdá. překonala jsem to... i sebe.

ve čtvrtek jsem navštívila máminu psychiatričku. byl to strašnej a zároveň osvobozující zážitek. ještě než jsem se totiž dostala do ordinace, musela jsem vytrpět hodinu a půl s nějakým ukecaným důchodcem v čekárně. ne, že by mluvil na mě... ale na všechny okolo. to by mi samo o sobě nevadilo, kdyby o celé mojí generaci neprohlašoval, že jsme kurvy, jen chlastáme, nic neděláme, nic neumíme a obecně, jsme prostě na hovno. pak mi ještě provokativně do očí řekl, že si to nemám brát osobně... docela se divím, že ve stavu, v jakým jsem byla, jsem se nerozbrečela. potom začal nadávat na romy, politiku a v podstatě úplně všechno... někdy v půlce jsem měla panickou ataku, takže si naštěstí část ani nepamatuju. a tak, no.

když jsem se konečně dostala dovnitř, všechno bylo najednou o dost lepší. doktorka na mě byla milá, mluvila se mnou otevřeně a bez všech těch lítostivejch a empatickejch blbostí kolem, co do toho moje psychiatrička háže. dlouho jsme řešili celej průběh mojí deprese, co jsem brala, nebrala, co fungovalo, co nikoliv. moje sebepoškozování, kouření a trávu, rodinu, chuť se zabít a jak můj život nemá smysl.

jednu věc mám na psychiatrii moc ráda - to, že o tom, o čem nemůžete mluvit skoro vůbec nikdy, najendou můžete mluvit jako kdyby to byla jen rýma. normální věc. konečně normální věc.

potom jsem poprvé v životě dostala čistou a naprosto jasnou diagnózu. a nový léky. zase.

vždycky když začínám brát nový antidepresiva, najednou si uvědomím, jaký svinstvo si vlastně denně cpu do těla. první týden na novejch prášcích je totiž úplný peklo. nebo alespoň tři poslední pokusy takový byly - jediná asentra mi nikdy žádný problémy nedělala. tentokrát to bylo ale fakt šílený. zaprvé, můj psychickej stav se podobal plíně, co se rozplácne někde na chodníku vedle kontejneru. zadruhé, fyzicky to nebylo o moc lepší.

v první řadě jsem teda neměla naprosto vůli na nic, včetně vylízání z postele, hygieny, jídla... plus neustálá úzkost, rezignace, smutek a jakási... ani nevím, jako by mi mozek prostě vypnul. neschopnost myslet. do toho navíc můj žaludek odmítal normálně pracovat, neměla jsem vůbec hlad, po jídle mě bolelo břicho, točila se mi hlava a třásly ruce. ale asi nejhorší bylo bušení srdce. pořád a úplně všude. od hrudníku až k uším, při jakýmkoliv pohybu. takže... částěčně i z toho důvodu jsem se v podstatě nehýbala. většinu těch dní jsem v podstatě nehybně ležela. takovej ten stav, kdy jste prostě celý moc těžcí, než abyste se mohli třeba přetočit nebo nějak pohnout. zároveň mi spát moc nešlo.

vím, že si děsně stěžuju, ale potřebuju se z toho vypsat. a taky třeba dělat, že někoho zajímá, čím vším si člověk občas musí projít jen proto, že společnost vyžaduje nějakej určitej způsob fungování.

každopádně, včera i dneska už jsem se vrátila do školy. už zase normálně jím a dá se říct, že i myslím. teď musím jen... vydržet. po zbytek života.

error.

15. listopadu 2017 v 11:54 | R.
už je to dva nebo tři dny, co jsem naposledy navštívila koupelnu... a to i přesto, že včera jsem byla u kadeřnice. myslím, že tahle skutečnost popisuje můj stav líp, než cokoliv jinýho.

deprese je nekonečnej kruh. spousta kolísání a náhlejch vzestupů, po kterejch následujou ještě náhlejší pády. je to svět prášků, slz, sebenenávisti a beznaděje. je to každodenní boj o život... normální, průměrnej život. boj se závislostma, sebepoškozováním, alkoholem, paranoiama, znechucením, spánkem. a po každým tomhle boji máte o to větší chuť to prostě vzdát.

nejsem si jistá, co je skutečný.

poslední kapka byl jakub. v pátek na tom plese jsme se líbali. a ano, byla to moje iniciativa, ale on neudělal nic, aby mi v tom zabránil. taky nebyl jedinej, s kým jsem se tam líbala. a ani jsem nemyslela, že by ho napadlo, že to znamenalo něco víc. potom mi dal flašku jima beama a já odjela domů. druhej den jsme si normálně psali a já mu chtěla tu lahev vrátit, protože je to dost drahá sranda na to, aby ji jen tak rozdával opilejm holkám po nocích. asi si myslel, že jsem tím našla záminku se vidět, ale já mu doopravdy jen chtěla tu flašku vrátit.

den na to mě obvinil, že jsem pomstychtivá kurva a že jsem s ním vymrdala.

možná by mi to bylo jedno, kdybych na tom byla zrovna líp. ale teď mi to jedno nebylo. bylo to pro mě nepochopitelný a pořád je, protože jsem mu neudělala vůbec nic. jen jsme se líbali a trochu si povídali. chtěl po mně upřímnost a já mu ji asi poprvé dala, otevřela jsem se mu, přesně jak chtěl, a on potom udělá tohle?

hádali jsme se snad celej den. pochopila jsem skrz to asi dost věcí - třeba že je to pořád jen malej fracek, že myslí jen na sebe, že nic víc, než svůj pohled na věc nemá - ale i přesto, pořád to bolelo. nic jsem mu neslíbila. k ničemu jsem ho nenutila. a on se choval, jako kdybych ho nějak zneužila, pošpinila, jako kdybych mu provedla nevím co. snažila jsem se mu to pořád nějak normálně vysvětlit, z čehož nakonec vylezlo jen, že se mě snaží poslat do prdele, tak co mám pořád za problém.

můj problém je, že svůj srdcebol sis způsobil sám, ale hážeš ho na mě. že mě posíláš do prdele, aniž bych ti vědomě udělala cokoliv, co by ti mělo ublížit. mohl sis prostě říct, že na to kašleš, a už mi nepsat. mohl jsi mi neodpovídat na zprávy, nebo mi říct, že se bavit nechceš, když bych ti napsala. ale to jsi neudělal. šel jsi do útoku. a já pořád vlastně nechápu proč. ještě jsi mě obvinil, že s tebou manipuluju a hraju si s tebou. že se mstím kryštofovi. choval ses, jako kdybych neměla právo si sama se svým tělem a životem dělat co chci. a jo... uráží mě to.

nejsem úplně blbá. vím, že občas může pusa znamenat úplně všechno, stejně jako nemusí znamenat vůbec nic. možná, že můj pohled je pokřivenej tím vším, co se stalo, vším sexem a promiskuitou a všema podrazama a polibkama, co neznamenaly vůbec nic. ale ani tehdy - tehdy, když jsem měla po prvním rozchodu a poprvé se mi stalo, že mě nějakej kluk líbal a svlíkal a u toho mi šeptal do ucha o tom, co všechno spolu zažijem, kam půjdem a co budem dělat, a pak už se mi neozval - mě nenapadlo mu cokoliv vyčítat.

vůbec jsem tuhle celou situaci neunesla tak, jak bych si představovala. chtěla bych, aby mi to bylo jedno. nebo aby měl pravdu a já si s ním fakt jen hrála. jenže já žádný takový úmysly neměla. byl to jen projev náklonnosti, alkohol, samota a smutek. možná to fakt celý špatně vnímám. ale proč mě neposlouchá?

nenapadlo by mě, že v mým věku ještě něco takovýho budu řešit.

poslední dva dny jsem doma. je mi na hovno a nic nedělám. teda, občas se rozbrečím nad nějakou vzpomínkou. skládám si kolem sebe peřiny a předstírám, že je to on, že je vedle mě a dýchá mi na krk. namlouvám si ten pocit bezpečí.

zítra jdu k nové psychiatričce. mám z toho strach. nemám vůbec vůli se někomu zase otevírat a vyprávět celej ten dementní příběh o mý poruše. chci umřít. nic nemá smysl.

no.

11. listopadu 2017 v 22:05 | R.
cítím se zase absolutně na dně. ze dne na den... všechno je pryč. všechno je zase zpátky.

v úterý jsem dostala nový prášky. taky mám vysadit všechny, co jsem doteď brala. no... a nejspíš je to tak nějak celej kořen toho problému. ne že bych předtím na tom byla nějak skvěle, ale byla jsem jen hodně unavená, bez energie a motivace. teď jsem chodící uzlíček nervů, vrátili se mi záchvaty úzkosti, bušení srdce a návaly emocí. je to teprve pár dní, jasně, ale... jsem z toho vyčerpaná a nemám chuť v tom pokračovat.

myšlenky na sebevraždu mě strašně serou. cítím se jako zbabělec, protože na to vůbec myslím a zároveň proto, že u myšlení to vždycky skončí. cítím se kvůli tomu provinile a frustrovaně.

chtěla bych spát. spát celej den, schovat se před světem a zmizet, popřít svoji existenci. ani nevím, jestli mě něco naplňuje víc, než spánek. nebo jestli mě vůbec něco naplňuje, protože už nemám potřebu vůbec ničeho. myslela jsem, že jeho náruč by mohla spasit celej můj svět, ale už netoužím ani po ní. pohled na něj bolí, drásá mě zevnitř. nechci ho vidět, nechci na něj myslet, nechci si představovat jeho hlas, poznávat ho v davu. uvnitř zůstává jen čistá, tekutá bolest, která se přelejvá tam a zpátky. odliv a příliv. až do konečků prstů. a nikdo ho nemůže nahradit. nikdo není jako on, nikdo není on.

jsem úplně bez peněz. a peníze mě znervózňujou. chci pít a kouřit a pak, až budu uvnitř mrtvá a prázdná, jít a spoustu toho sníst, zaplnit to místo uvnitř, dokud nebudu mít pocit, že prasknu s každým dalším nádechem. chci předstírat, že na ničem jiným nezáleží.

po strašně dlouhé době jsem cítila radost. jako reakci na nepřirozenou dávku serotoninu, nic víc. ale rozprskla se mi po celým obličeji, sevřela mi hrudník. bušilo mi srdce, rychle a nahlas. a o pár minut pozděj jsem nemohla popadnout dech a bylo to zpátky, to starý známý peklo, hluboká, nepřekonatelná panika.

viděla jsem jeho bratra a do očí mi vyhrkli slzy. jsou si tak moc podobní.

včera jsem se strašně opila. myslím, že jsem za ním přišla a obejmula ho. dost možná jsem mu něco říkala. nepamatuju si. chtěla bych si vzpomenout aspoň jak voněl, nebo jestli mě taky objal. cítím se špatně, že jsem ho otravovala. za svoje hysterický, hloupý chování. všechno ve mně bolí.

je toho tak moc, co bych mohla napsat. nic z toho není podstatný. zase se z toho nejspíš vzpamatuju, protože nic jinýho ani dělat nemůžu. nebaví mě bojovat a sere mě, že člověk se nemůže jen tak, sám od sebe, rozhodnout, že umře. říct si... jo, zítra už se nechci probudit. zavřít oči, dýchat čím dál pomalej a pak přestat úplně. sám si zpomalit tep srdce. cítit vlastní tělo, jak pomalu, klidně odchází. bez krve a ran a všech těch zbytečnejch hloupejch snah tohohle zbytečnýho těla o to, to nějak zachránit, nějak to vybojovat. už to vzdej.

coffee, wine, love.

2. listopadu 2017 v 18:56 | R.
je sranda, jak moje záměry tak snadno berou za svý, hm? sranda to pozorovat.

z nějakýho důvodu mi pořádně nejede internet, takže všechno je to dneska strašně na dlouho. dost možná to dneska ani nedopíšu, nevím. ani nemám moc o čem mluvit, protože se v podstatě nic neděje. zase jsem sklouzla k denní konzumaci alkoholu, zase si skoro denně zapálím a zase žeru jako prase, takže... nic moc, no.

na druhou stranu, aspoň se cítím více méně dobře. ačkoliv dost věcí mě irituje už z jejich podstaty.

díky kamarádce to vypadá, že budu mít novou brigádu. doučování angličtiny. nejde mi ani tak o peníze, jako o to, abych něco dělala... se svým životem a tak. pracovat mi dává pocit užitečnosti, soběstačnosti, schopnosti. pracuju ráda a narozdíl od školy mě to i hodně motivuje. zvlášť doučování je něco, co vám, myslím, může hodně dát, hodně vás posunout někam dál. zvlášť teď, poslední dobou, uvažuju, že bych angličtinu šla studovat i dál, takže... mohl by to bejt dobrej krok.

každopádně, zařizuje mi to nějakej chlap z jazykovky a je... no, dost zvláštní. zaprvé, nakecala jsem mu, jak strašně pozitivní osobnost jsem, protože jsem tak nějak vytušila, že by se mu to mohlo líbit... taková malá něškodná lež. hrát si na rozzářenou květinku snad zvládnu. ale on si nejspíš moji přátelskost a snahu o to vyjít mu vstříc vyložil jako zájem o navazování nějakejch hlubších vztahů... což fakt nechci. a po tom, co mi už snad týden denně píše, jsem z toho dost rozpačitá. nemluvě o tom, že některý věci, co mi napsal, mě i nasraly.

a za druhé, dělá z toho strašnou vědu. chápu, že když už si někdo platí doučování, asi z toho něco chce mít, ale ta holka nedělá vysokou, žádný certifikáty a je jí sakra deset, nějak nevidím alarmující nutnost se třikrát týdně scházet a řešit, kterou učebnici použiju pro učení průběhovýho času. nemluvě o tom, že mě unavuje, když ze mě někdo dělá neschopnou husu.

v pondělí bychom měli začít, tak jsem zvědavá, jak to bude dál. nerada bych, aby bylo tolik povyku pro nic.

jo, taky si teď píšu pár dní s radkem a v neděli se možná uvidíme. a zatím se mi to docela líbí... je to samostatnej a chytrej kluk, nemá otravný sexistický kecy ani se mi nesnaží dostat mezi nohy, což je tak nějak maximum, co momentálně od opačnýho pohlaví očekávám, po všem těch sračkách za poslední dobu. přiznám se, že mám pocit, že slušní kluci snad ani neexistujou. a to bych neřekla, že jsem nějak extra vybíravá, jen prostě chci, aby mě bral jako člověka, ne jako šukací pannu.

takže jo, docela se na to po dlouhé době těším. částečně bych nejradši fakt vlezla k němu na byt, lehla si mu do postele a tulila se u sledování úplně čehokoliv. ani by to nemuselo nic víc znamenat nebo pokračovat. chtěla bych jen, aby mě někdo objímal a mazlil a hezky voněl. a trochu mi poškrábal vousama tváře.

je podivný, jak mi klesl sexuální apetit.

popravdě teď vůbec nic neřeším. flákám školu, nepracuju, vztah nemám... v podstatě už i to chlastání flákám, heh.

s kryštofem je to teď o něco lepší. sem tam si zase napíšem a je to jako kdyby se nikdy nic nestalo. jako kdyby se nikdy nic nezměnilo. je snadný s ním mluvit, všechno mu říct. jeho přítomnost mi vždycky okamžitě přijde automatická, jako kdyby u mě byl vždycky, patřil ke mně.

pořád ještě bych dala nevím co, aby ke mně zase přišel. za jednu noc. nezávaznej sex, kterej by mě psychicky zas rozložil úplně na prach... ani nevím, jestli se z toho zvládnu někdy nějak vyléčit. momentálně vím, že bych nedokázala říct ne... a on to ví taky. částečně je to sranda a částečně mu chcí říct, že jedna chyba navíc už přece nic neznamená. a pak že sebedestruktivní sklony jsou za mnou.

ztratila jsem nit.
 
 

Reklama