x.

I want kitty whiskers!

7. května 2014 v 21:07 | Radfordová

Všechno, co potřebuju a všechno, co chci, je samota. Ve skutečnosti to vůbec není snadný, protože lidi vás nenechají o samotě, aniž by vás vydrželi úplně neopustit. Člověk nemůže žít úplně sám, nemůže zůstat prostě opuštěnej. Člověk a kůň toho mají hodně společnýho, protože... stejně jako člověk, ani kůň nedokáže dlouho žít sám.
Chvilku to funguje. Skoro bezbolestně, než se to zvíře začne izolovat i samo před sebou. Zakulatí se. Zamlží se mu oči. Bude brečet, i když mu tak docela nemůžou týct slzy. Něco se změní a potom už ho nevrátíte.
Osamělost zabíjí. Zabila i moji lištičku. Po všem tom ochočování...

Pochopila jsem pár věcí... alespoň mám pocit, takový nepatrný zdání, že jsem je pochopila. Trochu, pořád stejně nepatrně, jsem popadla dech, přestože se mi pořád zdá, že se dusím. Chci dýchat. Nic víc. Samotu, hudbu a dech odproštěnej od všech okolních zvuků, jen to vědomí, cítit, jak se mi roztahujou plíce až k prasknutí.

O právech, filosofii a takových těch kravinách...

6. května 2014 v 18:06 | Radfordová

Někdy, když si píšu s 'Fro, trochu brečím. Je to hloupý, protože ona mě nevidí a já jí to nikdy nezvládnu napsat tak, aby mohla nějak vědět, že to, co v tu chvíli doopravdy cítím, je smutek. Někdy je to množství uzavřenosti a nedůvěry skoro k neunesení. Asi je hrozný už to, že jí ani nezvládnu říct, že jí neříkám všechno. Nebo spíš, že jí neříkám nic z toho, co mi přijde fakt důležitý. Možná to není fér, protože někdy to vypadá, jako že ona s tím nemá problém a já... ani jí to nedokážu nějak oplatit. Neumím to. Neumím přijít a říct jí, že on mi to pomotal v hlavě, nebo že se cítím ve vlastní kůži fakt děsně. Nezvládnu jí říct ani jednu z těch věcí, co se právě dějou v mý rodině, protože se bojím. Bojím se, že mě bude utěšovat, nebo že tomu nebude věnovat pozornost, nebo bude reagovat tak, že to neunesu.
Mám strach ze zklamání a to z její strany bych asi neunesla. Jsem vyděšená z těch všech ztrát, co už jsem stihla a to tu sakra vůbec nejsem dlouho. Potřebuju vědět, že tu bude, aby mi dodala sílu si ještě chvilku hrát na dokonalost a jednoduchost a podobný věci.
Ale asi se chovám správně. Říkám, že je krásná... chtěla bych to říct takhle, ale nejde to, takže to zabaluju do balícího papíru s krtečkem a navrch dávám velkou mašli. Nelekne se, když to podám takhle a ani já nemám důvod se lekat. Říkám, že jednou to bude tak úžasný, že z toho padnem na prdel, ale sama jsem tomu ještě nestihla uvěřit.

Take time to smell (like teen spirit) the fucking flower.

4. května 2014 v 18:13 | Radfordová

Víte co? Možná, že všechno je tak trochu tragédie.
Myslím, že fakt dlouho jsem se sebou chtěla něco dělat. Znáte to? Tu chvíli, kdy se v podstatě dozvíte, že jste magor, že to máte tak nějak v buňkách, krvi a dalších kravinách a asi s tím moc dobře nepůjde nic udělat? Tu chvíli odhodlání, kdy stojíte před zrcadlem, koukáte do svých vlastních očí a říkáte jim, že by přece nemohly lhát... Přece ne vám.
Asi trochu utrácím odhodlání. Protože je šíleně těžký vysvětlit alespoň sobě, proč někdy křičím, nebo brečím, nebo proč se sakra směju. Potom si, do háje, připadám úplně vadná, protože slova už mi k tomu jednoduše nestačí. Ne, když je mám říct nahlas. Najednou nedává smysl vůbec nic.
Chtěla bych vědět, jestli mám tak nepohodlnou postel, nebo je to moje tělo, v čem se vůbec nedá spát. Chtěla bych vědět, proč bolím, proč říkám, co říkám. Někdy ty slova přijdou a už to nejsem já... nebo to alespoň nejsem já, taková, jaká si myslím, že jsem. Ale nedokážu to nějak zastavit, aby to přestalo. Jsem srab, hm?
 
 

Reklama
Reklama