x.

Prasátka, trocha moralizování a maličkosti.

21. května 2014 v 17:19 | Radfordová

I přes tu spoustu původního stresu a obav, včerejšek byl fajn.
Chybělo mi teplo lidskýho těla. Vlastně jakýhokoliv těla kromě toho svýho, kterýho si z nějakýho důvodu nedokážu úplně vážit. Chyběli mi koně a jak dovedou počkrábat tam vevnitř v hlavě, jejich oči plný inteligence, ať si každej říká co chce. Chybělo mi cestování, i když tohle se snad za cestování ani považovat nedá.
Ráda trávím čas ve věcech, co se pohybujou. Vědomí, že mířím někam dopředu je tak jaksi uklidňující, jako kdybych za sebou nějak mohla nechat všechno, co je špatně a jednoduše se k tomu už nevracet. Jsou to chvíle, kdy můžu hudbu poslouchat... doopravdy poslouchat, soustředit se na každej tón, slovo, ještě chvilku hledat poselství.
Vzala bych batoh a utekla na druhej konec světa, už nikdy se nezastavila, za žádnou cenu. Jen kvůli pocitu, že se můžu dívat přímo před sebe, že se není na co ohlížet, že se můžu ptát, jestli se zítra vůbec zastavím, nebo nechám čas, aby se zaseknul na jednom místě. Brečela bych. Jen tak, jen proto, že to občas pomáhá.

Věřím na víly... jen to až doteď bylo tajemství.

18. května 2014 v 14:35 | Radfordová

Prý jsme se vzdala všeho, co mě bavilo a co mělo nějakej hlubší smysl dělat... je milé to slyšet. Asi bych se měla cítit trochu blbě, ale nějak to nepřichází. Mám chuť rozhazovat rukama a moc nahlas se pořád dokola ptát: "No a co sakra?!"
Přestala jsem jezdit na koni. Protože mi vzali Lišku a... já zjistila, že to jediný, co mě u toho drželo byla vlastně ona. Nevím, do jaký míry je to omluva, ale po rozchodu s někým, s kým jste byli fakt dlouho se pravděpodobně taky nějakou dobu budete vzpamatovávat. Asi se tak docela ani vzpamatovat nechci, nezdá se mi, že by to za to ještě někdy mohlo stát.
Prý jsme přestala fotit a kreslit. Ani v jednom jsem nikdy nebyla dobrá... ne že bych někdy něco nenačmárala nebo necvakla, ale... radši budu psát.
Takže, sečteno a podtrženo, prý jenom sedím u notebooku a "nic nedělám". Co na to mám říct? Píšu. Asi to není moc, ale pokud se nad tím zamyslíte, je to nejlevnější koníček, kterej snad člověk může mít (pokud nepočítáte miliony utracený za různý bločky, propisečky a složky, který tahám kamkoliv, kde nemám notebook...). Pravděpodobně se u toho tloustne a brzo mě sežere vlastní hlava... ale... myslím, že je to trochu víc, než jen nic. Pro mě. /wow, já snad vážně mám alespoň nějakou malou potřebu se hájit. roztomilý./

Když jsem šťastná, peču koláčky a podobný sračky.

16. května 2014 v 21:08 | Radfordová

Tak hlavně... je mi úplně jasný, že tím, že se budu vyhýbat lidem a uzavřu se do sebe, vůbec nic nevyřeším. Nebo možná vyřeším. Těžko říct. Když jsem sama, nemusím si na nic hrát. Nebo možná přehrávám i sama před sebou, už ze zvyku, protože vlastně nevím, kdo jsem já. Když jsem s lidma, stává se, že nakonec té chvíli štěstí úplně uvěřím a je mi dobře.
Vlastně snad ani nevím, co mě vyčerpává víc. Být sama, být s lidma? Ta přetvářka, nebo pravda?
S lidma to neumím. Ani se sebou, ale narozdíl od lidí, před sebou utýct nemůžu.
Víte, šíleně mě štve, že najednou všechno, co mi připadá normální, většině lidí přijde divný, popřípadě zvrácený. Svým způsobem jsem vždycky myslela, že to, že se jeden od druhýho tak moc lišíme, je částečně jen iluze a všichni chceme více méně to stejný. Že všichni přemýšlíme o podobných věcech hodně podobným způsobem... Asi si většina lidí chce připadat výjmečně a já... nechci to nikomu brát, ale bylo by snažší vědět, že se nikdo nezděsí, až příště budu mluvit o něčem, co je pro mě úplně běžná a normální věc.

Shhh. Taky se bojím.

15. května 2014 v 19:33 | Radfordová

Jen tak jsem seděla, nohama opřená o stůl. Dívala jsem se, jak mluví a pořád háže vlasama jako blbeček. Otočil se a podíval se na mě. Je zvláštní, jak oči můžou mluvit beze slov, jak občas nedokážou tak přesvědčivě lhát o odvaze a necitelnosti. Bylo by hloupý si myslet, že nic neví, nebo že neví, že ve mně to ještě trvá. Zamířil ke mně. Nestalo se nic zvláštního. Bylo to dávno a nebral mi dech. Tehdy přišel tak blízko, jako ještě nikdy nikdo. Už ani nevím, o čem jsme mluvili s tak hroznou nadsázkou a sarkasmem, ale oba jsme takoví a mně to nikdy nevadilo. Jednou jedinkrát jsme byli jiní... a zpátky to nedostanu.
Myslím, že ten večer jsme se drželi za ruce. Něco se zlomilo a já ztratila tu sílu být s ním a zároveň s ním nebýt. Nikdy jsem nechtěla moc, ale vždycky to bylo něco jinýho, než to, co chtěl on. Celou dobu jenom čekám a dělám, že to tak není. Čekám na tu pitomou chvíli, kdy jsme sami, jako kdyby mohla něco změnit, jako kdyby se nějak mohlo vrátit to, kým byl, než se začal chovat takhle. Sakra, sere mě.

Jsem za dveřma. Můžu dál?

14. května 2014 v 20:28 | Radfordová

Prázdno je nechutný. Ne, že by mi nějak extrémně vadilo, ale spolu s ním přece jen ten pocit znechucení přetrvává. Mohla bych si sednout a celý hodiny žrát, tupě zírat do zdi a ani se kvůli tomu necítit moc špatně.
Nechci, aby mi to bylo jedno, ale... stejně mi to jedno je. Jsme expert při řešení problémů. Ani nepoznám, kdy to problém je a kdy není. Ale to nevadí, protože v nejhorším si můžu zkusit zahrát na city, ačkoliv jsem to ještě nezkoušela. Všechno nejspíš bude jednou poprvé.
Štve mě, že zrovna teď nedokážu s tím prázdnem nic udělat. Nemám jasno v tom, jak s ním bojovat, aniž bych se znovu cítila blbě a zároveň se necítila takhle.

Na jednom z blogů, který čtu celkem pravidelně, jsem narazila na článek o trvalosti vztahů. V podstatě šlo o to, že nic není napořád - její kamarád se po roce s holkou rozešel, údajně proto, že "si nedokázal představit, že s ní stráví zbytek života". Tahle blogerka (sakra, ona si snad nedává ani žádnou přezdívku, to je fakt děsný) psala něco o tom, že už se odnaučila brát to tak vážně a že přece nechodí s někým, jen aby s ním strávila zbytek života...

Neolizuj zázrak.

13. května 2014 v 18:59 | Radfordová

Člověk by neřekl, jak těžký může být vypsat pět svých nadějí (to asi jako snů?) a pět strachů. O to horší je to ve chvíli, kdy to máte odevzdat se svým jménem v pravým rohu a tvářit se, že to není ani trochu osobní.
Přetvářka mě vyčerpává. Asi o to víc, jen proto, že si uvědomuju, že to dělám... možná, že ve skutečnosti ani nevím, jak bych se chovala, kdybych říkala a dělala jen to, co doopravdy chci a cítím. Asi bych křičela na lidi, který miluju. Asi bych jim ublížila mnohem víc, než jsem si vůbec schopná představit. Asi bych nakonec zůstala v jednom z těch bodů, který jsem jsem napsala na ten kus papíru.
Zůstala bych sama.
Možná je tohle sebedestrukce mnohem víc, než všechny ty věci, který občas dělám jen kvůli přetvářce. Svým způsobem mě lhaní drží při životě. Je to důvod, proč ráno vstávám z postele, proč se v noci snažím spát. Kdybych nemusela lhát, asi by zmizelo úplně všechno. Včetně toho, co považuju za sebe samotnou.

Jsem Ponožka.

11. května 2014 v 16:36 | Radfordová

Asi bych mohla psát o smíchu, o opilosti, o smíšení všech pocitů do úplně šílené kaše, z které najednou nevede žádná cesta ven. Vlastně se mi moc nechce, zatímco pocit, že nahlas to nemůžu říct, mě opustil už dávno, teď se k tomu přidalo snad i to, že už to ani nedokážu napsat. Jakkoliv. Nějak.
Jedinej důvod, proč tohle dělám je, že až si za dva měsíce někdy v půl jedné v noci na mobilu otevřu archiv a začtu se sama do sebe, budu brečet. Budu brečet kvůli změnám, kvůli tomu, že nebýt tohohle, zapomenu. Řeknu si: "Fajn. Bylo mi už i hůř, neý zrovna teď." Nebo taky: "Ehm, tak jo, myslela jsem, že horší to být nemůže, ale jak se zdá... všechno je sakra možný."
Nevím proč, ale je to svým způsobem docela uklidňující. Mám pocit alespoň minimální kontroly nad tím, kdo jsem, kdo jsem byla, kým pravděpodobně jednou budu muset být.

I want kitty whiskers!

7. května 2014 v 21:07 | Radfordová

Všechno, co potřebuju a všechno, co chci, je samota. Ve skutečnosti to vůbec není snadný, protože lidi vás nenechají o samotě, aniž by vás vydrželi úplně neopustit. Člověk nemůže žít úplně sám, nemůže zůstat prostě opuštěnej. Člověk a kůň toho mají hodně společnýho, protože... stejně jako člověk, ani kůň nedokáže dlouho žít sám.
Chvilku to funguje. Skoro bezbolestně, než se to zvíře začne izolovat i samo před sebou. Zakulatí se. Zamlží se mu oči. Bude brečet, i když mu tak docela nemůžou týct slzy. Něco se změní a potom už ho nevrátíte.
Osamělost zabíjí. Zabila i moji lištičku. Po všem tom ochočování...

Pochopila jsem pár věcí... alespoň mám pocit, takový nepatrný zdání, že jsem je pochopila. Trochu, pořád stejně nepatrně, jsem popadla dech, přestože se mi pořád zdá, že se dusím. Chci dýchat. Nic víc. Samotu, hudbu a dech odproštěnej od všech okolních zvuků, jen to vědomí, cítit, jak se mi roztahujou plíce až k prasknutí.

O právech, filosofii a takových těch kravinách...

6. května 2014 v 18:06 | Radfordová

Někdy, když si píšu s 'Fro, trochu brečím. Je to hloupý, protože ona mě nevidí a já jí to nikdy nezvládnu napsat tak, aby mohla nějak vědět, že to, co v tu chvíli doopravdy cítím, je smutek. Někdy je to množství uzavřenosti a nedůvěry skoro k neunesení. Asi je hrozný už to, že jí ani nezvládnu říct, že jí neříkám všechno. Nebo spíš, že jí neříkám nic z toho, co mi přijde fakt důležitý. Možná to není fér, protože někdy to vypadá, jako že ona s tím nemá problém a já... ani jí to nedokážu nějak oplatit. Neumím to. Neumím přijít a říct jí, že on mi to pomotal v hlavě, nebo že se cítím ve vlastní kůži fakt děsně. Nezvládnu jí říct ani jednu z těch věcí, co se právě dějou v mý rodině, protože se bojím. Bojím se, že mě bude utěšovat, nebo že tomu nebude věnovat pozornost, nebo bude reagovat tak, že to neunesu.
Mám strach ze zklamání a to z její strany bych asi neunesla. Jsem vyděšená z těch všech ztrát, co už jsem stihla a to tu sakra vůbec nejsem dlouho. Potřebuju vědět, že tu bude, aby mi dodala sílu si ještě chvilku hrát na dokonalost a jednoduchost a podobný věci.
Ale asi se chovám správně. Říkám, že je krásná... chtěla bych to říct takhle, ale nejde to, takže to zabaluju do balícího papíru s krtečkem a navrch dávám velkou mašli. Nelekne se, když to podám takhle a ani já nemám důvod se lekat. Říkám, že jednou to bude tak úžasný, že z toho padnem na prdel, ale sama jsem tomu ještě nestihla uvěřit.

Take time to smell (like teen spirit) the fucking flower.

4. května 2014 v 18:13 | Radfordová

Víte co? Možná, že všechno je tak trochu tragédie.
Myslím, že fakt dlouho jsem se sebou chtěla něco dělat. Znáte to? Tu chvíli, kdy se v podstatě dozvíte, že jste magor, že to máte tak nějak v buňkách, krvi a dalších kravinách a asi s tím moc dobře nepůjde nic udělat? Tu chvíli odhodlání, kdy stojíte před zrcadlem, koukáte do svých vlastních očí a říkáte jim, že by přece nemohly lhát... Přece ne vám.
Asi trochu utrácím odhodlání. Protože je šíleně těžký vysvětlit alespoň sobě, proč někdy křičím, nebo brečím, nebo proč se sakra směju. Potom si, do háje, připadám úplně vadná, protože slova už mi k tomu jednoduše nestačí. Ne, když je mám říct nahlas. Najednou nedává smysl vůbec nic.
Chtěla bych vědět, jestli mám tak nepohodlnou postel, nebo je to moje tělo, v čem se vůbec nedá spát. Chtěla bych vědět, proč bolím, proč říkám, co říkám. Někdy ty slova přijdou a už to nejsem já... nebo to alespoň nejsem já, taková, jaká si myslím, že jsem. Ale nedokážu to nějak zastavit, aby to přestalo. Jsem srab, hm?
 
 

Reklama