x.

love.

27. ledna 2018 v 19:29 | R.
poslední dobou... když je mi takhle... ani nevím, co psát. moc bych chtěla všechny ty vzpomínky a procesy uchovat, ale na druhou stranu se chci odprostit od všeho toho melancholismu a prostě jen volně dýchat, žít.

všechno se mi teď zdá tak snadný. není nic, než právě teď. není nic, než naprostá jednoduchost okamžiku, jeho energie, krása. celej svět jako kdyby se konečně točil tím správným směrem, našel tu správnou dráhu, přestal se zmítat v tom věčným chaosu, přestal narážet do zdí a zaslepeně se vrhat vstříc polopravdám. cítím se konečně vážně naživu. že mám energii, že ji dokážu vzít a použít, že můžu a že mám samu sebe ve svých rukou.

ale přijde mi zbytečný o tom mluvit. najednou fakt nemám potřebu, jako kdyby to celý už bylo něco, co je úplně za mnou. a to nechci. miluju tohle místo. chci si ho nechat.

našly jsme s doktorkou správnou kombinaci léků, ačkoliv ještě nejspíš nemáme úplně jasnou diagnózu. porucha nálady nebo deprese... ukáže čas. o ničem, jako je porucha nálady jsem ještě nikdy neslyšela, ale údajně se jedná o trvalej stav mozku, kdy je prostě zvýšená spavost, nedostatek energie, melancholilie, smutek a v mým případě nejspíš nakonec až propad na úplny dno. řekla, že pokud je tohle můj případ, v podstatě musíme překonat poruchu a navíc ještě propad pod bod mrazu. jako bychom léčili dvojitou depresi.

zpětně jsem měla jakousi představu, že vědomí, co mi to teda vlastně je, něco změní. že se nějakým zázrakem s věcí vypořádám a všechno se vyřeší. pak jsem zjistila, že jméno často na věci nezmění vůbec nic, že se může kroutit jako had, jednou rychle a podruhé pomalu, někdy uštknout zcela bez varování a jindy zase pomalu, mučivě škrtit. nene, pořád se mění. a za rok bude taky jiná.

nejdůležitější ale je, že se ji dá ochočit. pomaloučku, opatrně. naučit se, jak s ní zacházet, co od ní čekat, zvyknout si na tu spoustu překvapivých útoků, smířit se s minimální šancí zvítězit. dá se s tím žít. a ve chvílích jako je tahle skoro zapomenout, že existuje... cítit se tak plná a neporazitelná, sebemilujcící, hrdá, šťastná. cítit se úplně volná a nepolapitelná, divoká, rozkvetlá. vidět v životě smysl, cítit ho každým pórem. znovu najít přesvědčení, že žít je krásný. všechno to jako zázrakem najednou jde...

tohle jsou ty chvilky, kdy se chci vysmát všem, co plivou na antidepresiva. všem, co tvrdí, že jsme jen zmanipulovaný sebestředný ubožáci, kteří potřebujou pocit výjimečnosti, pocit vnitřního umělce, věčnou pozornost doktorů, kteří z nás jen tahaj prachy a kurví nám zdraví. je mi to jedno. potřebuju tyhle momenty, alespoň občasnej klid a spokojenost. nechci se pořád jen topit a už se nechci bát říct si o pomoc.

včera jsem s tomem poprvé spala. skoro jsem se cítila, jako kdyby to bylo poprvé i pro mě a ne jen pro něj. cítím se u něj v bezpečí.

liquid guilt.

21. ledna 2018 v 13:31 | R.
občas, když se ocitnu na petrově, podívám se dolů a zhluboka se nadechnu, uvědomím si, jak moc miluju brno. jak moc věcí a lidi jsem tady poznala. všechny polibky a radosti, večery a rána. chvilku mám vždycky pocit, že bych nikdy nedokázala odejít. chvilku si připadám fakt doma.

včera jsme s tomem byli na takovým... prvním oficiálním rande, řekněme? víno a kino a hovory o knížkách a divadle. je asi první kluk, se kterým o něčem takovým můžu mluvit. řešit i něco hlubšího. procházet se nočním brnem. nejsem zvyklá na opravdovou romantiku, na otevírání dveří, na pití vína někde, kde rozlišujou víc než "bílý" a "červený" a na polibky na vyhlídce na celej svět. děsí mě plány do budoucna a jeho zájem. i vlastní hloupost a pokřivenost, ten strach i stesk a bolest. prožívat to všechno... už zase. tak moc si přeju, aby naposled.

snažím se být všemu otevřená. nezahánět myšlenky na kryštofa, když přijdou... netrápit se tím, že přicházejí, nevyčítat si je. jsou dny, kdy si na něj ani nevzpomenu. a dny, kdy mám na prsou tunový závaží a nemůžu dýchat, protože mám pocit, že bez něj nikdy nemůžu znovu úplně žít. dny, kdy si nemůžu vzpomenout na nic, co jsme spolu zažili, kdy si nevybavím ani jeho obličej. a pak dny, kdy zavřu oči a je tak skutečnej, že kdybych natáhla ruku, nejspíš ucítím jeho strniště. a skoro slyším, jak na mě mluví a že to přece muselo alespoň chvilku být skutečný.

nejsem si jistá, jestli dokážete milovat dva lidi současně. myslím... skutečně milovat, ne to jen nalhávat sobě, jim a okolí. moc chci milovat znovu, protože tomáš si to zaslouží. protože chci a taky protože potřebuju. i proto, že to potřebuje on. přála bych si, aby tyhle věci nevyžadovaly tak moc času, aby se daly vypnout a zapnout a mohly prostě být.

mám pocit, že tentokrát by to mohlo fungovat. že s tomem bych mohla být spokojená, sama sebou, v klidu a bezpečí, chtěná a doceněná. víc než hračka, víc než jistota. nejsem si jistá, jestli on může tohle najít u mě, ale doufám, že by mohl... mám z toho dobrej pocit. těším se na něj a zároveň moc nešílím, nemám z toho strach. známe se tak dlouho, že se nebojím mluvit. tolik věcí ví, aniž bych si pamatovala, že jsem je kdy nahlas řekla.

většinu času se teď cítím vážně moc dobře. i když otec třeba pije, nebo když na mě křičí učitel před celou třídou kvůli mé čtyřce. fakt nejsem premiantka. fakt už asi ani nebudu. v chemii doslova prolejzám a ta druhá čtyřka... chyběly mi dvě procenta. jasně, že to zamrzí, ale už mi není patnáct a už si nenechám srát na hlavu. nebudu brečet kvůli někomu, kdo za deset minut neví, že se do mě pustil. a není moje povinnost se před kýmkoliv obhajovat za svoje rozhodnutí.

myslím, že tohle uvědomění je tak nějak první krok k tomu, být fakt svobodná. na těchhle maličkostech totiž moje deprese vyklíčila.

chodit s někým, kdo má psychickou poruchu, nejspíš není vůbec snadný. často mám pocit, že během vztahu se z ní stane něco zcela sdílenýho. někdy je to úleva. někdy mě to ničí. snažím se lidi ušetřit všech projevů. a někdy to nejde. někdy se nemůžete vysvětlování vyhnout. musíte pojmenovat nepojmenovatelný.

ale stejně mám občas pocit, že je to hrozně nefér. a mám chuť vykřičet do světa svoje pocity, to ukřivdění. obhájit to, že nezvládám. jenže před kým...? před sebou?

the naked mind.

18. ledna 2018 v 21:16 | R.
všechny ty věci si můžete naplánovat... jak půjdete cvičit, kdy budete pracovat, přesnou hodinu, ve kterou navštívíte psychiatra a kde si potom koupíte kafe. nezvládám plánovat jedině lásku. proklouzává mi mezi prsty, nedokážu ji ovládnout ani sevřít v dlani, jakkoliv skutečně zachytit.

zdá se, že jsme spolu. už přestávám počítat, kolikrát jsme se viděli. otevírám branku jeho domu, pocházím zahradou k zadnímu vchodu a potkáváme se mezi dvěřmi. sedá si na postel a ruce mu pokládám na ramena, celá se schovávám do jeho náruče a je mi dobře. cítím se opravdová, když mu povídám, jak se doma věci mají... a cítím jeho opravdovost. cítím ji, když říká, jak jeho táta taky pil. když mi říká, že se na mě těšil. v jeho nejistotě, když mu přetahuju tričko přes hlavu.

je to všechno tak snadný. mluvit, existovat. vnímat ho a poslouchat, co mi říká. samotnou mě překvapuje moje sebekázeň. a že držím všechno to chtění na uzdě.

je to tak snadný a přesto tak moc komplikovaný. protože i můj brácha ho od první chvíle porovnává s kryštofem, i když se oba tolik snažíme teď vidět všechno lepší. protože občas, když mu dám pusu na rozloučenou, na chvilku si připadám celá děravá a prolhaná a mám sama ze sebe strach. mám strach, že nejsem připravená. a pak se dva dny v kuse těším, až ho uvidím. a dostanu pusu a ještě jednu na hřbet dlaně. a chytí moji bradu mezi palec a ukazováček, sevře mi vlasy... nebo se přitiskne na moje záda a já se cítím malá, maličká jako štěně, křehká a rozbitná, zatímco mi tiskne rty na krk.

někdy mám pocit, že štěstím puknu.

a stejně tak dobře cítím jeho nevinnost. plachej a nepoznanej chtíč. a nemůžu uprostřed toho všeho přijít na způsob, jakým mu říct, že dělám co můžu, abych mu neublížila, abych pro něj byla co nejlepší to jen jde, abych ho zbavila té nejistoty, kterou vůči sobě má.

zatím to skoro nikdo neví. bojím se, že se to rozpustí, když se o to s někým podělím. nebo že uslyším něčí pochyby a zase ucítím i ty svoje... protože vím, že někde hluboko jsou. ale odmítám se jim poddat. jestli se cokoliv špatnýho má stát, stejně se to stane, ať se toho dopředu děsím, nebo ne.

happy mess.

11. ledna 2018 v 17:50 | R.
poslední dny si doslova říkali o pár řádků. a já neměla čas. každopádně... dneska konečně udělám něco, co nedělám moc často (skoro vůbec). budu psát o pozitivních a krásnejch věcech. o věcech, co mě těší a ženou dopředu. vlastně tak nějak o tom, že jsem vlastně asi šťastná.

v neděli jsem odpoledne jela za tomem. v podstatě úplně bez očekávání. kouknuli jsme na film a u toho se tak nějak začali tulit a mně bylo fajn. opatrně si mě držel a nešlo mi udržet se a nepolíbit ho. a tak jsem s ním promazlila celej večer a dala bych nevím co, abych nemusela nikam jít.

a pak rezervoval lístky do divadla. na únor.

a včera jsme zase byli spolu a všechno bylo tak přirozený a hezký a v sobotu jdeme do kina. a stejně se zítra uvidíme, ale nejdřív jdeme volit a... všechno je tak moc moc fajn. nemyslela jsem, že ještě někdy zažiju tenhle... klid. to, že s někým ležítě klidně několik hodin v kuse a povídáte si a mazlíte se, bez sexu, spěchu, strachu.

kromě toho je všechno dost šíleně hektický. pracuju a do toho se snažím cvičit, učit se a ještě budovat vztah s tímhle skvělým klukem a to tempo mě občas trochu děsí. na druhou stranu, cítím že žiju.

napsala jsem za ten půlrok dost dobrejch i míň dobrejch prací, který se ke mně v posledních dnech začaly vracet. na základě jednoho rozhovoru se mnou mi profesor z médií zařídil přednášku o tvůrčím psaní a práci s textem a mně to udělalo hroznou radost, protože jsem asi doopravdy nepředpokládala, že by tohle někdo vážně pro studenta udělal. takže jo... občas mi škola dělá i radost. i když to není moc často... hmh.

taky jsem po několika měsících zase byla u psycholožky. po dlouhé době jsme se shodli na nějakým progresu, na tom, že je ze mě cítit změna a že je rozhodně dobrá. dodalo mi to určitým způsobem další energii. jsem ráda, že to necítím jen já, že je vidět, že věci jsou teď lepší a já silnější.

samozřejmě je to dost možná jen fáze, která přejde. tím myslím... období depresí ale ani ty bez nich nikdy netrvají věčně. stejně jako se věci můžou prostě pokazit. ale nemám strach a jsem odhodlaná si to užít a brát věci tak, jak jsou. vidět je z té lepší stránky a nebát se, že by se mohlo něco stát. a myslím, že tohle je teď ten přístup, co potřebuju ze všeho nejvíc. brát to, jak to je. věřit, že je to tak správně. věřit, že jsem na dobrý cestě a že je v mých silách dělat správný rozhodnutí.

takže, tolik k mojí vlně pozitivity, na které teď nějakou dobu jsem. fakt si to užívám.

sharp edges.

7. ledna 2018 v 9:04 | R.
chystám se něco napsat už od prvního, ale... určitým způsobem, co se slov týče, nějak jsem se zasekla na mrtvým bodě. asi hlavně proto, že to, o čem se konečně cítím připravená mluvit, nedokážu nijak správně vyjádřit. nestává se mi to často, ale tentokrát jsou pro mě slova jaksi málo.

na začátku každýho roku si všichni říkáme to stejný. že tenhle rok bude lepší, jinej, novej. a jak to tentokrát určitě vyjde. přiznám se, že jsem taky potřebovala změnu. cítila jsem to už někdy na začátku prosince. přestala jsem kouřit a pít. párkrát to porušila a nestalo se nic z toho, čeho jsem se tolik bála... zjistila jsem, že to mám pevně v rukou. tuhle jistotu jsem asi ještě necítila.

s koncem prosince znovu můžu cvičit. paradoxně takhle na začátku roku, kdy to dělá každej, ale nakonec si ani hloupě nepřipadám. trochu mě překvapuje, jak rychle si moje tělo vzpomíná na všechny ty věci, stačí připomenout a všechno se vrátí na svoje místo jako dřív. ta bolest mě strašně uklidňuje.

doma je to komplikovaný. otec zase pil, tentokrát i v kombinaci s práškama na spaní, takže někdy ve čtvrtek to vygradovalo tím, že jsem večer volala sanitku, aby si ho odvezli. celým svým bytím jsem nenáviděla. pak se přesvědčovala o zbytečnosti veškerejch těchhle emocí, o tom, jak prázdný vlastně jsou. je těžký necítit se ublížená, utlačovaná a nemilovaná vlastním rodičem. je těžký nevzít si z toho poučení o vlastní bezcennosti. ale jde to. zvládla jsem to.

cítím se teď dobře. ne úplně emočně stabilní, asi. ale pocity jsou hodně silný a já dokážu najít i ty hezký. dokážu v sobě najít energii, kterou potřebuju. chuť žít. stanovovat cíle.

chtěla bych tuhle špatnou zkušenost vzít a vytřískat z ní něco dobrýho. to malý dobrý, co v ní je. protože ve všem je prej kus růstu, kus dobra... většinu večerů teď ležím a říkám si: "tak o tom napiš. článek, knihu, něco."

jenže je to těžký. najít v sobě sílu se tolik otevřít, podstoupit ty pocity ještě jednou, vzpomínat na ně a záměrně je vyvolávat. zároveň moc chci, protože vím, že nejsem sama, kdo takhle žije. s alkoholikem, co odmítá léčení a opakovaně v něm selhává. bez možnosti něco říct, něco udělat. vím, že těch lidí je spousta a taky se v tom topí. a chtěla bych najít svoje malý dobrý v té velké hnusné zkušenosti. ukázat ostatním, že se to dá zvládnout a žít.

v pátek jsem byla na stužkováku. lístky jsem sehnala na poslední chvíli a ani jsem se nestihla začít těšit, ale svým způsobem to byl jeden z nejlepších zažitků, co za poslední dobu mám. potkala jsem spoustu starejch známejch, včetně těch, o kterejch jsem ještě nedávno byla přesvědčená, že už se jim nikdy nechci podívat do očí. a potom tam najednou sedím a mluvím s L. a necítím žádnou bolest nebo zášť. dívám se na něj a ráda ho vidím. a je to fakt zvláštní.

s kryštofem jsme kolem sebe chodili. ani pozdrav. ale vím, že už to vyprchává. jednou ho přestanu hledat v davu. a poznávat, aniž bych hledala.

velkou část večera jsem byla s tomem. vždycky se potkáme jen na podobnejch akcích. a nikdy mě moc nenapadlo ty večery trávit s ním. ale tentokrát se to prostě stalo, zařídil mi odvoz domů a zeptal se, jestli ho budu doučovat anglinu. dneska to má proběhnout a pořád nevím, jestli chce angličtinu nebo mě, protože upřímně... nikdy jsem nezažila, že bych někoho během doučování vážně doučovala a zároveň - mezi náma dvěma nikdy nic neproběhlo.

ale moje situace se mi líbí. nemám teď úplně potřebu s někým nutně být. líbí se mi všechny ty kluky konečně vidět víc rovnocenně sobě samotné. znát svoji hodnotu. a nebát se jí.

heart filled with love (and little bit of pain).

23. prosince 2017 v 16:49 | R.
chystám se jet večer ještě do města. dát holkám moje stupidní dárky v podobě infantilních čelenek s rohama a blikajících nasazovacích nosů... dát si konečně - letos poprvé i naposled - svařák. koupit ještě nějakou drobnost pro mámu, protože nevím, jak jinak jí dát najevo, že ji miluju a je pro mě tak moc důležitá a nevím, jak jinak to dát najevo, než tím, že jí prostě koupím něco... něco navíc. ne že bychom pro ni neměli dárky... ale nemá žádný překvapení. a já... překvapení je jedna z těch mála věcí, na který ještě věřím.

pro mě vánoce jsou komerční. asi vždycky budou. vyrostla jsem vedle alkoholika, kterej umí lásku dávat najevo jen tím, že vám v tu nejnečekanější chvíli koupí tu nejzbytečnější věc, kterou chcete. u nás doma se vždycky křičí a dřív to v tenhle den - v tohle období, který je podle všech tak speciální - ukrutně bolelo. měla jsem takovou dětinskou představu, že alespoň někdy si sedneme v klidu a budeme se navzájem chápat a tolerovat. ale bohužel je to nereálný, stejně jako spousta dalších věcí, který jsem si přála, než přišla tahleta... eh, ošklivá a bolavá dospělost.

vždycky jsem neobvykle křehká, když přijdou vánoce. rozpadám se u všech těch filmů, nad cukrovím a vánočkou, protože moji snahu tady nikdo neocení. je to citlivá záležitost, protože je konec roku - a já, stejně jako na jeho začátku, jsem pořád sama a hluboce nešťastná z toho, jak můj život vypadá, aniž bych měla sebemenší tušení, jak to změnit. znovu a znovu se uzavírá tenhle kruh a jedinej rozdíl je, že vím, že už zase doufám o kousíček míň, že moje víra v cokoliv čím dál víc kolísá. v tomhle období to na mě křičí tak jasně, že mi to často nedá spát. jsem unavená z čekání.

nic není tak černý. mám všechno, co potřebuju. napekla jsem cukroví. čistě proto, že mě to baví. máma stejně koupí od cukrářky a já se přesvědčuju, že to nezamrzí. nakoupím si dárky, nakoupím dárky pro ostatní, rozhážu peníze. loni mi vlastně bylo hezky... vypila jsem flašku červenýho vína. zůstávaj jen pelíšky...

víte, letos je to asi o dost lepší. už nevěřím, že se něco změní. nedoufám, že se naši rozvedou, že se zbavím táty, že budu fakt šťastná nebo že mě nějakej kluk zachrání před sebou samotnou i pocitem, že jsem úplně opuštěná. a už se nechci jen opít a ubrečet ke spánku. nechci znovu tu mlhu.

asi je čas prostě začít znovu. se vším.

vím, že to všechno přebolí.

strašně se těším, až přijde ten den, kdy to budeme jen my dva. a já mu upeču vánočku a on řekne, že je dobrá, i když nebude. a celej den budeme jen ležet pod dekou a koukat na televizi a cpát se cukrovím.

nejtěžší je odpoustat tyhle sny od něj. zapomenout a jít dál. ale zvládnu to.

snažím se to nějak obrátit v optimistickej konec, ale moc mi to nejde. chce se mi dost brečet, takže... eh, asi proto. rozhodla jsem dneska porušit abstinenci a dát si ten svařák, protože... ani nevím proč. vlastně se sama sebe jaksi bojím. bojím se, že si nedám jen jeden, že nad tím jen mávnu rukou, že mi to vleze do hlavy a svět bude zase hezčí. a právě proto si ho dám. protože tohle taky zvládnu. dát si jedno víno a žádný další. a necítit se provinile.

na závěr vám chci popřát krásný svátky, protože nevím, kdy se zase dostanu na blog. hlavně buďte v pohodě a nenechte se rozhodit, rozčílit ani rozbrečet. a berte to s humorem.

pulsing.

19. prosince 2017 v 12:38 | R.
v pátek jsem byla se svojí kamarádkou a naším společným "šéfem" - čtěte jako úchylem, co nám neustále píše, ale taky dobře platí - na vánočním posezení (opět by se to hodilo do uvozovek, ale strašně nerada je používám). kromě toho, že tam vypil litr vína a měl spoustu nevhodnejch keců to byl docela normální večer... teda, až na to, že kryštof mi nabídl odvoz domů. jen tak. po půl roce, co jsme se neviděli a napsali si dohromady tak třikrát.

a já? já se nedokážu držet dál a bejt rozumná a myslet na srdcebol, kterej nastane potom, až zase zmizí na dalšího půl roku. i když to dopředu vím, možnost ho vidět je... něco, co prostě nedokážu odmítnout.

a tak jsme to na chvilku zase byli jen my dva a auto. cítila jsem se naživu. provokovali jsme se a všechno bylo jako dřív, jako kdyby se nikdy nic nestalo. navázali jsme tam, kde to kdysi skončilo. smích a pochopení a úžasnej pocit svobody. povídal mi zase jeden ze svejch scénářů a o holkách a škole. leželi jsme na sklopenejch sedadlech, každej na svým, a koukali na sebe. a dělali ksichty. chtěla jsem, aby se čas zastavil, abych tam s ním takhle mohla být už napořád a jenom poslouchat, co mi říká.

potom mě ze srandy objal, ale já už se neodtáhla. a tak jsme tam leželi, zapletení do sebe, dokud se mi nepodíval do očí a nedal mi pusu. a já byla doma. konečně na správným místě. a myslela jsem, že jestli tohle přijde, otevřu pusu a celýho ho polknu, jak moc ho budu chtít, že ho celýho zavalím tou potlačovanou touhou po jeho přítomnosti, ale... nestalo se. líbali jsme se jako když se utěšujete. pomalu, dlouho, opatrně. líbali jsme se rukama. líbal mi srdce.

položil mi hlavu na rameno a já mu zašeptala, že ho miluju.

a potom jsem stejně musela odejít. i s tím tunovým vědomím, že o něm zase tak dlouho neuslyším, že to nebylo nic víc, než jeden krátkej výbuch. ne, že bych litovala. jen mi to trhá srdce. ničí mě, že na zbytek života se nemůžu zavřít do auta a do nekonečna poslouchat jeho hlas.

celá tahle věc nic nezměnila. nic neznamenala. ale stejně... chci si ji pamatovat, takže tady je.

jako vždycky, trochu teď přehodnocuju ten poslední rok. uvědomila jsem si, že ačkoliv se toho dost posralo, vlastně jsem se dala na správnou... nebo alespoň lepší cestu. bylo to pár měsíců, kdy jsem byla asi nejšťastnější v životě, s ním. taky spousta trápení, který bylo v podstatě zbytečný, protože jsem si tím vším prošla ještě než doopravdy odešel. a pak taky fakt, že vážně zmizel z mýho života. pořád se bez něj učím fungovat. rozešli jsme se v květnu... v srpnu mě odstřihnul... a já jsem pořád tady. věci chcou čas. někdy víc, než člověk čeká.

dala jsem mu celej tenhle rok. udělal mě lepší, protože byl po dlouhé době můj první impuls přestat kouřit, opíjet se, ničit sama sebe po fyzické stránce. jasně, že to není o něm. ale i když to nefunguje a je to celý špatně, vždycky pro mě chtěl to nejlepší - ty správný a hodnotný věci. a najednou je prosinec a já vážně nekouřím, nepiju, beru svoje prášky a žiju, dokonce s myšlenkou, že je nějaká vzdálenější budoucnoct. je to víc, než třeba rok zpátky. mnohem mnohem víc.

ještě je brzo něco uzavírat. ale tohle si nechám. čistotu. protože je mi dobře bez vší té promiskuity, bez ranních kocovin, bez nikotinu a všech zapomenutejch slov. je mi dobře a už vím, že tohle nepotřebuju, abych se cítila živá.

sick entertainment.

15. prosince 2017 v 16:07 | R.
když jsem doma a celý dny nic nedělám, čas paradoxně utíká úplně nejrychlej. přiznám se, že dneska na mě trochu dolehly první obavy z příštího týdne, kdy jsem se měla vrátit do školy... ale jak se ukázalo u doktora, nic takovýho mě nečeká. po patnácti minutách prohlížení mě poslal s mojí nateklou pusou k zubaři, řekl, že mám zůstat ještě týden doma a zakázal snad všechny formy pohybu.

asi jsem tady ani nerozebírala, že mi z nějakýho záhadnýho důvodu po mým otřesu mozku natekla levá tvář. původně jsem myslela, že se ozývá horní osmička, ale začala jsem dost pochybovat, když mě začala bolet hlavně spodní čelist. největší strach jsem měla z možnosti, že jsem si při tom pádu něco udělala s nějakou kostí nebo se mi třeba udělal nějakej zánět. každopádně, když už jsem mířila k zubařce, začínala jsem být smířená s tím, že mi rozvrtá celou pusu, vytrhá půlku zubů a v dásni najde zaražený nějaký překvapení. jednoduše - byla jsem připravená umřít (protože mám ze zubařů strašnej strach a brečím už ve chvíli, kdy mi do pusy vkládaj to nevinný šťourátko, kterým kontrolujou záhyby). a potom se můj přirozenej talent na zubařinu opět projevil a ukázalo se, že je to vážně ta pitomá horní osmička. na jednu stranu mám radost, na druhou... no, asi si to půjdu hodit.

takže jsem dostala antibiotika a pozvánku na chirurgii. paráda.

pravdou ale je, že tyhle čistě fyzický trable mi vůbec tak moc neva. vezmete si léky a ony zaberou. usnete a je po bolesti. všichni chápou a rozumí tomu, co se s váma děje, máte tolik možností, za kým jít a jak to řešit. proti všem těm čistě psychickejm věcem je to tak snadný.

dost na něj teď myslím, protože bych chtěla, aby u mě byl, když je mi na nic. chtěla bych, aby mě objal a politoval mě, aby mi povídal, jak se má a co škola. aby mi ukazoval věci, co mu přijdou vtipný, a já se mohla smát tak, až by mě hrozně bolela pusa. chtěla bych se s ním znovu pohádat a naštvat ho a zároveň vědět, že si to všechno zase odpustíme. chtěla bych se mu vyplakat do trička, bejt u něj v bezpečí, vědět, že na ničem jiným vlastně vůbec nesejde.

jak může být někdo tak blízko a zároveň tak moc daleko?

táta mi včera slíbil, že mě na tu prohlídku odveze. opil se a ráno nevstal. z práce se pak vrátil zase opilej... a já bych fakt moc chtěla mít v sobě dost síly ještě brečet. ještě bejt třeba zklamaná nebo překvapená. pokaždé v tuhle chvíli otevřu oči a vidím, jak nemám vůbec nic. žádný místo, kam jít, nikoho, za kým utéct. nic mi nepatří, nic nejsem, nic neznamenám. a jen mi pořád dokola na hlavu padaj tyhle sračky a deformujou mě zevnitř. tvořej tu hlubokou propast, do které pak budu ještě několik let sypat antidepresiva, lejt vodku a házet nedopalky a kretény, s kterejma se vyspím, abych se necítila tak děsně opuštěná.

snažit se něco změnit je strašně vyčerpávající. i když je to jen taková maličkost, jako je vlastní život.

renewal.

12. prosince 2017 v 21:12 | R.
člověk často míní... no, a pak se nějaká třeštěná kobyla rozhodne, že vaše plány rozhodně nejsou podle jejích představ. a následujících několik dní si jen tak ležíte v nemocnici, protože proč ne, že.

tak jo, nebudu zbytečně dramatizovat. v sobotu jsem jako obvykle vyrazila ke koním, ale po nějaké události, kterou si už bohužel nepamatuju, jsem neplánovaně přistála na zemi... hlavou... a nejspíš i dost silou. a první co si pamatuju je chvilkovej záblesk, jak sedím v nemocnici, načež mě vezou na vozíku. otřes mozku, tři dny v úrazovce, bolavej celej člověk a vzpomínky na téměř celej den ty tam.

na druhou stranu, celou tu situaci beru s jaksi zvláštním nadhledem. jasně, že mě bolela hlava, svaly a momentálně začínám dost brutálně cítit krk a záda, na který jsem údajně spadla, ale za celou dobu v nemocnici mi asi ani pořádně nedošlo, že to nejspíš fakt mohlo být daleko horší. a asi ani nechci přemýšlet o tom, co všechno se mohlo stát. takže... jo, jsem vděčná, i když mě to samozřejmě v první řadě štve, protože teď nemůžu týden dělat vůbec nic, jen ležet a spát. ale začínám si uvědomovat, že mohlo být i o dost hůř. a že jsem teď vlastně vděčná, že jsem naživu a zdravá. (nám lidem s depresí se to někdy blbě říká, heh.)

v nemocnici jsem mimochodem byla poprvé od svých tří let - tehdy jsem měla tříselnou kýlu. a život tam byl podivně snadnej. žádný starosti, žádná deprese, žádná úzkost, nic, o co bych se měla starat. jen jsem spala a jedla to, co mi donesli, polykala léky a nechala je dělat, co potřebovali. možná i díky následnýmu uvědomění, že jsem taky mohla mít daleko vážnější úraz, jsem se potom tak nějak víc srovnala... po té psychické stránce. a momentálně, poslední dva tři dny, jsem na tom zase dobře. dobře spím, normálně jím, mám energii na to tvořit nebo cvičit nebo číst.

i když... jo, trochu se bojím návratu do školy. týden je pro mě dlouhá doba. rozhodně dost dlouhá na to, abych zapomněla na nastavenej reřim a pak se v tom zase plácala.

kromě tohohle je všechno tak nějak... v pořádku. léky mi relativně pomáhaj a znovu se cítím naživu, dokonce dost na to, abych v klidu zvládala nepít i nekouřit. se cvičením se to posralo skrz ten otřes mozku, ale dejme tomu za týden až dva bych snad mohla znovu zkusit začít. nějak pomalu a opatrně. překvapuje mě, jak jsou i psychiatři v tomhle skeptičtí. vždycky jsem měla naopak pocit, že pohyb a sport je tak nějak dobrá cesta, ale zatím mě od toho každej psychiatr spíš lehce odrazuje a snaží se mě trochu brzdit.

dneska to vezmu jen krátce, vzhledem k tomu, že se během posledních pár dní v podstatě nic nestalo. jediná trochu šokující věc byla, že během mýho stavu s "otřeseným mozkem" - ještě než mě dovezli do nemocnice - jsem naprosto odmítala přijmout, že tam není kryštof. údajně jsem se pořád ptala, kde je, a brečela, ať přijde a že ho chci. samo o sobě je to spíš smutný, než cokoliv jinýho, protože zas a znova jen vidím, jak nejsem schopná se přes celou tu věc přenést. chce to čas. moc času. trpělivost a lásku.

boldfaced.

7. prosince 2017 v 21:51 | R.
celá moje existence je teď vlastně taková... blbá náhoda. nebo možná prostě jen něco, co je příliš komplikovaný utnout. příliš neuctivý, zbabělý, hloupý a sobecký, než abych si mohla doopravdy ulevit a mít klid. a taky... díky lékům už mám ze smrti zase trochu strach. dokonce už i na poli čistý imaginace se mi občasy zvedne žaludek z vědomí, že bych vážně mohla umřít a potom ve mně pud sebezáchovy až nezvykle nahlas řve.

víte, nemít depresi, jsem asi úplně obyčejná, přecitlivělá, vůbec ne psychicky vadná holka.

ale osud, vyšší moc nebo, nevím, náhoda? si nevybírá. takže jsem tady. co týden to jinej doktor na hlavu, spousta sebeobviňování a trapné zoufalsosti. je to na hovno, ale ani si nevzpomínám, kdy naposledy to na hovno nebylo a tak vlastně nevím, jestli tyhle pocity třeba nejsou úplně normální.

dostala jsem dvojitou dávku léků. pořád čekám, kdy vyletím nahoru, ale vlastně nevím, jestli bych to vůbec poznala, kdyby se to stalo. jsem na sebe strašně opatrná a tak hloupě racionální, že možná i potencionální mánie se může schovat do drobnejch nadšení, radostí. pořád si přijdu jako zbabělec, ale někdy si říkám, proč se tolik snažím to nést statečně. je to strašně nefér a já si to nezasloužím. mám právo chtít víc a nechápat, proč se to všechno děje. mám právo mít přehnaný nároky a iluze a být naivní. chci ještě být dítě.

občas mě tolik mrzí, že tahle dospělost přišla tak brzo. tak moc jsem se snažila všechny chránit, ke všem být fér a vyřešit si svoje problémy sama. teď bych chtěla na oplátku ještě chvilku být jejich malá holčička. péct s mámou cukroví, dostat nějaký překvapení jako dárek, přitulit se a být v bezpečí.

nejsem teď zrovna vyrovnaná. asi cítím určitým způsobem spoustu chladu, ale možná jen otevírám oči a zbavuju se tý zaslepenosti, která se mě většinu času tak dobře drží. když je všechno zlý, bojím se být sama... když se to pak začne zlepšovat, uvědomím si vždycky, kolik lidí se na mě vlastně úplně vysralo.

zároveň se ale asi zlepšila moje situace s Kryštofem. zase se nebavíme, ale je tak nějak jednodušší se přes to teď přenést. nebolím jako dřív, už se mi o něm nezdá. je to alespoň nějakej pokrok, i když ho mám pořád v hlavě. ještě chvilku a bude to dobrý.

je toho hodně, co bych chtěla napsat, ale jsem moc moc unavená a vím, že bych z toho byla zase jen v háji... takže, třeba jindy.
 
 

Reklama