x.

the naked mind.

18. ledna 2018 v 21:16 | R.
všechny ty věci si můžete naplánovat... jak půjdete cvičit, kdy budete pracovat, přesnou hodinu, ve kterou navštívíte psychiatra a kde si potom koupíte kafe. nezvládám plánovat jedině lásku. proklouzává mi mezi prsty, nedokážu ji ovládnout ani sevřít v dlani, jakkoliv skutečně zachytit.

zdá se, že jsme spolu. už přestávám počítat, kolikrát jsme se viděli. otevírám branku jeho domu, pocházím zahradou k zadnímu vchodu a potkáváme se mezi dvěřmi. sedá si na postel a ruce mu pokládám na ramena, celá se schovávám do jeho náruče a je mi dobře. cítím se opravdová, když mu povídám, jak se doma věci mají... a cítím jeho opravdovost. cítím ji, když říká, jak jeho táta taky pil. když mi říká, že se na mě těšil. v jeho nejistotě, když mu přetahuju tričko přes hlavu.

je to všechno tak snadný. mluvit, existovat. vnímat ho a poslouchat, co mi říká. samotnou mě překvapuje moje sebekázeň. a že držím všechno to chtění na uzdě.

je to tak snadný a přesto tak moc komplikovaný. protože i můj brácha ho od první chvíle porovnává s kryštofem, i když se oba tolik snažíme teď vidět všechno lepší. protože občas, když mu dám pusu na rozloučenou, na chvilku si připadám celá děravá a prolhaná a mám sama ze sebe strach. mám strach, že nejsem připravená. a pak se dva dny v kuse těším, až ho uvidím. a dostanu pusu a ještě jednu na hřbet dlaně. a chytí moji bradu mezi palec a ukazováček, sevře mi vlasy... nebo se přitiskne na moje záda a já se cítím malá, maličká jako štěně, křehká a rozbitná, zatímco mi tiskne rty na krk.

někdy mám pocit, že štěstím puknu.

a stejně tak dobře cítím jeho nevinnost. plachej a nepoznanej chtíč. a nemůžu uprostřed toho všeho přijít na způsob, jakým mu říct, že dělám co můžu, abych mu neublížila, abych pro něj byla co nejlepší to jen jde, abych ho zbavila té nejistoty, kterou vůči sobě má.

zatím to skoro nikdo neví. bojím se, že se to rozpustí, když se o to s někým podělím. nebo že uslyším něčí pochyby a zase ucítím i ty svoje... protože vím, že někde hluboko jsou. ale odmítám se jim poddat. jestli se cokoliv špatnýho má stát, stejně se to stane, ať se toho dopředu děsím, nebo ne.

happy mess.

11. ledna 2018 v 17:50 | R.
poslední dny si doslova říkali o pár řádků. a já neměla čas. každopádně... dneska konečně udělám něco, co nedělám moc často (skoro vůbec). budu psát o pozitivních a krásnejch věcech. o věcech, co mě těší a ženou dopředu. vlastně tak nějak o tom, že jsem vlastně asi šťastná.

v neděli jsem odpoledne jela za tomem. v podstatě úplně bez očekávání. kouknuli jsme na film a u toho se tak nějak začali tulit a mně bylo fajn. opatrně si mě držel a nešlo mi udržet se a nepolíbit ho. a tak jsem s ním promazlila celej večer a dala bych nevím co, abych nemusela nikam jít.

a pak rezervoval lístky do divadla. na únor.

a včera jsme zase byli spolu a všechno bylo tak přirozený a hezký a v sobotu jdeme do kina. a stejně se zítra uvidíme, ale nejdřív jdeme volit a... všechno je tak moc moc fajn. nemyslela jsem, že ještě někdy zažiju tenhle... klid. to, že s někým ležítě klidně několik hodin v kuse a povídáte si a mazlíte se, bez sexu, spěchu, strachu.

kromě toho je všechno dost šíleně hektický. pracuju a do toho se snažím cvičit, učit se a ještě budovat vztah s tímhle skvělým klukem a to tempo mě občas trochu děsí. na druhou stranu, cítím že žiju.

napsala jsem za ten půlrok dost dobrejch i míň dobrejch prací, který se ke mně v posledních dnech začaly vracet. na základě jednoho rozhovoru se mnou mi profesor z médií zařídil přednášku o tvůrčím psaní a práci s textem a mně to udělalo hroznou radost, protože jsem asi doopravdy nepředpokládala, že by tohle někdo vážně pro studenta udělal. takže jo... občas mi škola dělá i radost. i když to není moc často... hmh.

taky jsem po několika měsících zase byla u psycholožky. po dlouhé době jsme se shodli na nějakým progresu, na tom, že je ze mě cítit změna a že je rozhodně dobrá. dodalo mi to určitým způsobem další energii. jsem ráda, že to necítím jen já, že je vidět, že věci jsou teď lepší a já silnější.

samozřejmě je to dost možná jen fáze, která přejde. tím myslím... období depresí ale ani ty bez nich nikdy netrvají věčně. stejně jako se věci můžou prostě pokazit. ale nemám strach a jsem odhodlaná si to užít a brát věci tak, jak jsou. vidět je z té lepší stránky a nebát se, že by se mohlo něco stát. a myslím, že tohle je teď ten přístup, co potřebuju ze všeho nejvíc. brát to, jak to je. věřit, že je to tak správně. věřit, že jsem na dobrý cestě a že je v mých silách dělat správný rozhodnutí.

takže, tolik k mojí vlně pozitivity, na které teď nějakou dobu jsem. fakt si to užívám.

sharp edges.

7. ledna 2018 v 9:04 | R.
chystám se něco napsat už od prvního, ale... určitým způsobem, co se slov týče, nějak jsem se zasekla na mrtvým bodě. asi hlavně proto, že to, o čem se konečně cítím připravená mluvit, nedokážu nijak správně vyjádřit. nestává se mi to často, ale tentokrát jsou pro mě slova jaksi málo.

na začátku každýho roku si všichni říkáme to stejný. že tenhle rok bude lepší, jinej, novej. a jak to tentokrát určitě vyjde. přiznám se, že jsem taky potřebovala změnu. cítila jsem to už někdy na začátku prosince. přestala jsem kouřit a pít. párkrát to porušila a nestalo se nic z toho, čeho jsem se tolik bála... zjistila jsem, že to mám pevně v rukou. tuhle jistotu jsem asi ještě necítila.

s koncem prosince znovu můžu cvičit. paradoxně takhle na začátku roku, kdy to dělá každej, ale nakonec si ani hloupě nepřipadám. trochu mě překvapuje, jak rychle si moje tělo vzpomíná na všechny ty věci, stačí připomenout a všechno se vrátí na svoje místo jako dřív. ta bolest mě strašně uklidňuje.

doma je to komplikovaný. otec zase pil, tentokrát i v kombinaci s práškama na spaní, takže někdy ve čtvrtek to vygradovalo tím, že jsem večer volala sanitku, aby si ho odvezli. celým svým bytím jsem nenáviděla. pak se přesvědčovala o zbytečnosti veškerejch těchhle emocí, o tom, jak prázdný vlastně jsou. je těžký necítit se ublížená, utlačovaná a nemilovaná vlastním rodičem. je těžký nevzít si z toho poučení o vlastní bezcennosti. ale jde to. zvládla jsem to.

cítím se teď dobře. ne úplně emočně stabilní, asi. ale pocity jsou hodně silný a já dokážu najít i ty hezký. dokážu v sobě najít energii, kterou potřebuju. chuť žít. stanovovat cíle.

chtěla bych tuhle špatnou zkušenost vzít a vytřískat z ní něco dobrýho. to malý dobrý, co v ní je. protože ve všem je prej kus růstu, kus dobra... většinu večerů teď ležím a říkám si: "tak o tom napiš. článek, knihu, něco."

jenže je to těžký. najít v sobě sílu se tolik otevřít, podstoupit ty pocity ještě jednou, vzpomínat na ně a záměrně je vyvolávat. zároveň moc chci, protože vím, že nejsem sama, kdo takhle žije. s alkoholikem, co odmítá léčení a opakovaně v něm selhává. bez možnosti něco říct, něco udělat. vím, že těch lidí je spousta a taky se v tom topí. a chtěla bych najít svoje malý dobrý v té velké hnusné zkušenosti. ukázat ostatním, že se to dá zvládnout a žít.

v pátek jsem byla na stužkováku. lístky jsem sehnala na poslední chvíli a ani jsem se nestihla začít těšit, ale svým způsobem to byl jeden z nejlepších zažitků, co za poslední dobu mám. potkala jsem spoustu starejch známejch, včetně těch, o kterejch jsem ještě nedávno byla přesvědčená, že už se jim nikdy nechci podívat do očí. a potom tam najednou sedím a mluvím s L. a necítím žádnou bolest nebo zášť. dívám se na něj a ráda ho vidím. a je to fakt zvláštní.

s kryštofem jsme kolem sebe chodili. ani pozdrav. ale vím, že už to vyprchává. jednou ho přestanu hledat v davu. a poznávat, aniž bych hledala.

velkou část večera jsem byla s tomem. vždycky se potkáme jen na podobnejch akcích. a nikdy mě moc nenapadlo ty večery trávit s ním. ale tentokrát se to prostě stalo, zařídil mi odvoz domů a zeptal se, jestli ho budu doučovat anglinu. dneska to má proběhnout a pořád nevím, jestli chce angličtinu nebo mě, protože upřímně... nikdy jsem nezažila, že bych někoho během doučování vážně doučovala a zároveň - mezi náma dvěma nikdy nic neproběhlo.

ale moje situace se mi líbí. nemám teď úplně potřebu s někým nutně být. líbí se mi všechny ty kluky konečně vidět víc rovnocenně sobě samotné. znát svoji hodnotu. a nebát se jí.

heart filled with love (and little bit of pain).

23. prosince 2017 v 16:49 | R.
chystám se jet večer ještě do města. dát holkám moje stupidní dárky v podobě infantilních čelenek s rohama a blikajících nasazovacích nosů... dát si konečně - letos poprvé i naposled - svařák. koupit ještě nějakou drobnost pro mámu, protože nevím, jak jinak jí dát najevo, že ji miluju a je pro mě tak moc důležitá a nevím, jak jinak to dát najevo, než tím, že jí prostě koupím něco... něco navíc. ne že bychom pro ni neměli dárky... ale nemá žádný překvapení. a já... překvapení je jedna z těch mála věcí, na který ještě věřím.

pro mě vánoce jsou komerční. asi vždycky budou. vyrostla jsem vedle alkoholika, kterej umí lásku dávat najevo jen tím, že vám v tu nejnečekanější chvíli koupí tu nejzbytečnější věc, kterou chcete. u nás doma se vždycky křičí a dřív to v tenhle den - v tohle období, který je podle všech tak speciální - ukrutně bolelo. měla jsem takovou dětinskou představu, že alespoň někdy si sedneme v klidu a budeme se navzájem chápat a tolerovat. ale bohužel je to nereálný, stejně jako spousta dalších věcí, který jsem si přála, než přišla tahleta... eh, ošklivá a bolavá dospělost.

vždycky jsem neobvykle křehká, když přijdou vánoce. rozpadám se u všech těch filmů, nad cukrovím a vánočkou, protože moji snahu tady nikdo neocení. je to citlivá záležitost, protože je konec roku - a já, stejně jako na jeho začátku, jsem pořád sama a hluboce nešťastná z toho, jak můj život vypadá, aniž bych měla sebemenší tušení, jak to změnit. znovu a znovu se uzavírá tenhle kruh a jedinej rozdíl je, že vím, že už zase doufám o kousíček míň, že moje víra v cokoliv čím dál víc kolísá. v tomhle období to na mě křičí tak jasně, že mi to často nedá spát. jsem unavená z čekání.

nic není tak černý. mám všechno, co potřebuju. napekla jsem cukroví. čistě proto, že mě to baví. máma stejně koupí od cukrářky a já se přesvědčuju, že to nezamrzí. nakoupím si dárky, nakoupím dárky pro ostatní, rozhážu peníze. loni mi vlastně bylo hezky... vypila jsem flašku červenýho vína. zůstávaj jen pelíšky...

víte, letos je to asi o dost lepší. už nevěřím, že se něco změní. nedoufám, že se naši rozvedou, že se zbavím táty, že budu fakt šťastná nebo že mě nějakej kluk zachrání před sebou samotnou i pocitem, že jsem úplně opuštěná. a už se nechci jen opít a ubrečet ke spánku. nechci znovu tu mlhu.

asi je čas prostě začít znovu. se vším.

vím, že to všechno přebolí.

strašně se těším, až přijde ten den, kdy to budeme jen my dva. a já mu upeču vánočku a on řekne, že je dobrá, i když nebude. a celej den budeme jen ležet pod dekou a koukat na televizi a cpát se cukrovím.

nejtěžší je odpoustat tyhle sny od něj. zapomenout a jít dál. ale zvládnu to.

snažím se to nějak obrátit v optimistickej konec, ale moc mi to nejde. chce se mi dost brečet, takže... eh, asi proto. rozhodla jsem dneska porušit abstinenci a dát si ten svařák, protože... ani nevím proč. vlastně se sama sebe jaksi bojím. bojím se, že si nedám jen jeden, že nad tím jen mávnu rukou, že mi to vleze do hlavy a svět bude zase hezčí. a právě proto si ho dám. protože tohle taky zvládnu. dát si jedno víno a žádný další. a necítit se provinile.

na závěr vám chci popřát krásný svátky, protože nevím, kdy se zase dostanu na blog. hlavně buďte v pohodě a nenechte se rozhodit, rozčílit ani rozbrečet. a berte to s humorem.

pulsing.

19. prosince 2017 v 12:38 | R.
v pátek jsem byla se svojí kamarádkou a naším společným "šéfem" - čtěte jako úchylem, co nám neustále píše, ale taky dobře platí - na vánočním posezení (opět by se to hodilo do uvozovek, ale strašně nerada je používám). kromě toho, že tam vypil litr vína a měl spoustu nevhodnejch keců to byl docela normální večer... teda, až na to, že kryštof mi nabídl odvoz domů. jen tak. po půl roce, co jsme se neviděli a napsali si dohromady tak třikrát.

a já? já se nedokážu držet dál a bejt rozumná a myslet na srdcebol, kterej nastane potom, až zase zmizí na dalšího půl roku. i když to dopředu vím, možnost ho vidět je... něco, co prostě nedokážu odmítnout.

a tak jsme to na chvilku zase byli jen my dva a auto. cítila jsem se naživu. provokovali jsme se a všechno bylo jako dřív, jako kdyby se nikdy nic nestalo. navázali jsme tam, kde to kdysi skončilo. smích a pochopení a úžasnej pocit svobody. povídal mi zase jeden ze svejch scénářů a o holkách a škole. leželi jsme na sklopenejch sedadlech, každej na svým, a koukali na sebe. a dělali ksichty. chtěla jsem, aby se čas zastavil, abych tam s ním takhle mohla být už napořád a jenom poslouchat, co mi říká.

potom mě ze srandy objal, ale já už se neodtáhla. a tak jsme tam leželi, zapletení do sebe, dokud se mi nepodíval do očí a nedal mi pusu. a já byla doma. konečně na správným místě. a myslela jsem, že jestli tohle přijde, otevřu pusu a celýho ho polknu, jak moc ho budu chtít, že ho celýho zavalím tou potlačovanou touhou po jeho přítomnosti, ale... nestalo se. líbali jsme se jako když se utěšujete. pomalu, dlouho, opatrně. líbali jsme se rukama. líbal mi srdce.

položil mi hlavu na rameno a já mu zašeptala, že ho miluju.

a potom jsem stejně musela odejít. i s tím tunovým vědomím, že o něm zase tak dlouho neuslyším, že to nebylo nic víc, než jeden krátkej výbuch. ne, že bych litovala. jen mi to trhá srdce. ničí mě, že na zbytek života se nemůžu zavřít do auta a do nekonečna poslouchat jeho hlas.

celá tahle věc nic nezměnila. nic neznamenala. ale stejně... chci si ji pamatovat, takže tady je.

jako vždycky, trochu teď přehodnocuju ten poslední rok. uvědomila jsem si, že ačkoliv se toho dost posralo, vlastně jsem se dala na správnou... nebo alespoň lepší cestu. bylo to pár měsíců, kdy jsem byla asi nejšťastnější v životě, s ním. taky spousta trápení, který bylo v podstatě zbytečný, protože jsem si tím vším prošla ještě než doopravdy odešel. a pak taky fakt, že vážně zmizel z mýho života. pořád se bez něj učím fungovat. rozešli jsme se v květnu... v srpnu mě odstřihnul... a já jsem pořád tady. věci chcou čas. někdy víc, než člověk čeká.

dala jsem mu celej tenhle rok. udělal mě lepší, protože byl po dlouhé době můj první impuls přestat kouřit, opíjet se, ničit sama sebe po fyzické stránce. jasně, že to není o něm. ale i když to nefunguje a je to celý špatně, vždycky pro mě chtěl to nejlepší - ty správný a hodnotný věci. a najednou je prosinec a já vážně nekouřím, nepiju, beru svoje prášky a žiju, dokonce s myšlenkou, že je nějaká vzdálenější budoucnoct. je to víc, než třeba rok zpátky. mnohem mnohem víc.

ještě je brzo něco uzavírat. ale tohle si nechám. čistotu. protože je mi dobře bez vší té promiskuity, bez ranních kocovin, bez nikotinu a všech zapomenutejch slov. je mi dobře a už vím, že tohle nepotřebuju, abych se cítila živá.

sick entertainment.

15. prosince 2017 v 16:07 | R.
když jsem doma a celý dny nic nedělám, čas paradoxně utíká úplně nejrychlej. přiznám se, že dneska na mě trochu dolehly první obavy z příštího týdne, kdy jsem se měla vrátit do školy... ale jak se ukázalo u doktora, nic takovýho mě nečeká. po patnácti minutách prohlížení mě poslal s mojí nateklou pusou k zubaři, řekl, že mám zůstat ještě týden doma a zakázal snad všechny formy pohybu.

asi jsem tady ani nerozebírala, že mi z nějakýho záhadnýho důvodu po mým otřesu mozku natekla levá tvář. původně jsem myslela, že se ozývá horní osmička, ale začala jsem dost pochybovat, když mě začala bolet hlavně spodní čelist. největší strach jsem měla z možnosti, že jsem si při tom pádu něco udělala s nějakou kostí nebo se mi třeba udělal nějakej zánět. každopádně, když už jsem mířila k zubařce, začínala jsem být smířená s tím, že mi rozvrtá celou pusu, vytrhá půlku zubů a v dásni najde zaražený nějaký překvapení. jednoduše - byla jsem připravená umřít (protože mám ze zubařů strašnej strach a brečím už ve chvíli, kdy mi do pusy vkládaj to nevinný šťourátko, kterým kontrolujou záhyby). a potom se můj přirozenej talent na zubařinu opět projevil a ukázalo se, že je to vážně ta pitomá horní osmička. na jednu stranu mám radost, na druhou... no, asi si to půjdu hodit.

takže jsem dostala antibiotika a pozvánku na chirurgii. paráda.

pravdou ale je, že tyhle čistě fyzický trable mi vůbec tak moc neva. vezmete si léky a ony zaberou. usnete a je po bolesti. všichni chápou a rozumí tomu, co se s váma děje, máte tolik možností, za kým jít a jak to řešit. proti všem těm čistě psychickejm věcem je to tak snadný.

dost na něj teď myslím, protože bych chtěla, aby u mě byl, když je mi na nic. chtěla bych, aby mě objal a politoval mě, aby mi povídal, jak se má a co škola. aby mi ukazoval věci, co mu přijdou vtipný, a já se mohla smát tak, až by mě hrozně bolela pusa. chtěla bych se s ním znovu pohádat a naštvat ho a zároveň vědět, že si to všechno zase odpustíme. chtěla bych se mu vyplakat do trička, bejt u něj v bezpečí, vědět, že na ničem jiným vlastně vůbec nesejde.

jak může být někdo tak blízko a zároveň tak moc daleko?

táta mi včera slíbil, že mě na tu prohlídku odveze. opil se a ráno nevstal. z práce se pak vrátil zase opilej... a já bych fakt moc chtěla mít v sobě dost síly ještě brečet. ještě bejt třeba zklamaná nebo překvapená. pokaždé v tuhle chvíli otevřu oči a vidím, jak nemám vůbec nic. žádný místo, kam jít, nikoho, za kým utéct. nic mi nepatří, nic nejsem, nic neznamenám. a jen mi pořád dokola na hlavu padaj tyhle sračky a deformujou mě zevnitř. tvořej tu hlubokou propast, do které pak budu ještě několik let sypat antidepresiva, lejt vodku a házet nedopalky a kretény, s kterejma se vyspím, abych se necítila tak děsně opuštěná.

snažit se něco změnit je strašně vyčerpávající. i když je to jen taková maličkost, jako je vlastní život.

renewal.

12. prosince 2017 v 21:12 | R.
člověk často míní... no, a pak se nějaká třeštěná kobyla rozhodne, že vaše plány rozhodně nejsou podle jejích představ. a následujících několik dní si jen tak ležíte v nemocnici, protože proč ne, že.

tak jo, nebudu zbytečně dramatizovat. v sobotu jsem jako obvykle vyrazila ke koním, ale po nějaké události, kterou si už bohužel nepamatuju, jsem neplánovaně přistála na zemi... hlavou... a nejspíš i dost silou. a první co si pamatuju je chvilkovej záblesk, jak sedím v nemocnici, načež mě vezou na vozíku. otřes mozku, tři dny v úrazovce, bolavej celej člověk a vzpomínky na téměř celej den ty tam.

na druhou stranu, celou tu situaci beru s jaksi zvláštním nadhledem. jasně, že mě bolela hlava, svaly a momentálně začínám dost brutálně cítit krk a záda, na který jsem údajně spadla, ale za celou dobu v nemocnici mi asi ani pořádně nedošlo, že to nejspíš fakt mohlo být daleko horší. a asi ani nechci přemýšlet o tom, co všechno se mohlo stát. takže... jo, jsem vděčná, i když mě to samozřejmě v první řadě štve, protože teď nemůžu týden dělat vůbec nic, jen ležet a spát. ale začínám si uvědomovat, že mohlo být i o dost hůř. a že jsem teď vlastně vděčná, že jsem naživu a zdravá. (nám lidem s depresí se to někdy blbě říká, heh.)

v nemocnici jsem mimochodem byla poprvé od svých tří let - tehdy jsem měla tříselnou kýlu. a život tam byl podivně snadnej. žádný starosti, žádná deprese, žádná úzkost, nic, o co bych se měla starat. jen jsem spala a jedla to, co mi donesli, polykala léky a nechala je dělat, co potřebovali. možná i díky následnýmu uvědomění, že jsem taky mohla mít daleko vážnější úraz, jsem se potom tak nějak víc srovnala... po té psychické stránce. a momentálně, poslední dva tři dny, jsem na tom zase dobře. dobře spím, normálně jím, mám energii na to tvořit nebo cvičit nebo číst.

i když... jo, trochu se bojím návratu do školy. týden je pro mě dlouhá doba. rozhodně dost dlouhá na to, abych zapomněla na nastavenej reřim a pak se v tom zase plácala.

kromě tohohle je všechno tak nějak... v pořádku. léky mi relativně pomáhaj a znovu se cítím naživu, dokonce dost na to, abych v klidu zvládala nepít i nekouřit. se cvičením se to posralo skrz ten otřes mozku, ale dejme tomu za týden až dva bych snad mohla znovu zkusit začít. nějak pomalu a opatrně. překvapuje mě, jak jsou i psychiatři v tomhle skeptičtí. vždycky jsem měla naopak pocit, že pohyb a sport je tak nějak dobrá cesta, ale zatím mě od toho každej psychiatr spíš lehce odrazuje a snaží se mě trochu brzdit.

dneska to vezmu jen krátce, vzhledem k tomu, že se během posledních pár dní v podstatě nic nestalo. jediná trochu šokující věc byla, že během mýho stavu s "otřeseným mozkem" - ještě než mě dovezli do nemocnice - jsem naprosto odmítala přijmout, že tam není kryštof. údajně jsem se pořád ptala, kde je, a brečela, ať přijde a že ho chci. samo o sobě je to spíš smutný, než cokoliv jinýho, protože zas a znova jen vidím, jak nejsem schopná se přes celou tu věc přenést. chce to čas. moc času. trpělivost a lásku.

boldfaced.

7. prosince 2017 v 21:51 | R.
celá moje existence je teď vlastně taková... blbá náhoda. nebo možná prostě jen něco, co je příliš komplikovaný utnout. příliš neuctivý, zbabělý, hloupý a sobecký, než abych si mohla doopravdy ulevit a mít klid. a taky... díky lékům už mám ze smrti zase trochu strach. dokonce už i na poli čistý imaginace se mi občasy zvedne žaludek z vědomí, že bych vážně mohla umřít a potom ve mně pud sebezáchovy až nezvykle nahlas řve.

víte, nemít depresi, jsem asi úplně obyčejná, přecitlivělá, vůbec ne psychicky vadná holka.

ale osud, vyšší moc nebo, nevím, náhoda? si nevybírá. takže jsem tady. co týden to jinej doktor na hlavu, spousta sebeobviňování a trapné zoufalsosti. je to na hovno, ale ani si nevzpomínám, kdy naposledy to na hovno nebylo a tak vlastně nevím, jestli tyhle pocity třeba nejsou úplně normální.

dostala jsem dvojitou dávku léků. pořád čekám, kdy vyletím nahoru, ale vlastně nevím, jestli bych to vůbec poznala, kdyby se to stalo. jsem na sebe strašně opatrná a tak hloupě racionální, že možná i potencionální mánie se může schovat do drobnejch nadšení, radostí. pořád si přijdu jako zbabělec, ale někdy si říkám, proč se tolik snažím to nést statečně. je to strašně nefér a já si to nezasloužím. mám právo chtít víc a nechápat, proč se to všechno děje. mám právo mít přehnaný nároky a iluze a být naivní. chci ještě být dítě.

občas mě tolik mrzí, že tahle dospělost přišla tak brzo. tak moc jsem se snažila všechny chránit, ke všem být fér a vyřešit si svoje problémy sama. teď bych chtěla na oplátku ještě chvilku být jejich malá holčička. péct s mámou cukroví, dostat nějaký překvapení jako dárek, přitulit se a být v bezpečí.

nejsem teď zrovna vyrovnaná. asi cítím určitým způsobem spoustu chladu, ale možná jen otevírám oči a zbavuju se tý zaslepenosti, která se mě většinu času tak dobře drží. když je všechno zlý, bojím se být sama... když se to pak začne zlepšovat, uvědomím si vždycky, kolik lidí se na mě vlastně úplně vysralo.

zároveň se ale asi zlepšila moje situace s Kryštofem. zase se nebavíme, ale je tak nějak jednodušší se přes to teď přenést. nebolím jako dřív, už se mi o něm nezdá. je to alespoň nějakej pokrok, i když ho mám pořád v hlavě. ještě chvilku a bude to dobrý.

je toho hodně, co bych chtěla napsat, ale jsem moc moc unavená a vím, že bych z toho byla zase jen v háji... takže, třeba jindy.

healing.

1. prosince 2017 v 22:14 | R.
za hodinu to bude tři týdny, co nepiju. teda... měla jsem za ty tři týdny jedno jediný pivo. taky je to už týden od poslední cigarety, i když to plánuju už zítra večer porušit, právě v zájmu alkoholový abstinence. myslím, že budu mezi všema těma opilejma lidma dost na nervy.

poslední dobou nemám na tenhle vnitřní svět vůbec náladu. strašně mě to všechno obtěžuje. všechny pocity, myšlenky, nevyrovnanost. všechny moje city, bolesti a strach. moje hlava pořád jen dokola posílá falešný varovný signály a já už nemám náladu se života pořád dokola jen bát... ale vlastně si nevzpomínám, jaký to je, bejt svobodná. cítit mír. chtít něco víc, než tohle přežívání ze dne na den. nevzpomínám si na plány, cíle, hodnoty, přání. nevzpomínám si na chtění, na natěšenost, na víru. mám pocit, že si nevzpomínám ani na lásku... a tolik ji chci zpátky.

že je v okruhu mejch přátel něco blbě poznám ve chvíli, kdy mi ráno říkají jen obyčejný ahoj. z nějakýho důvodu můj problém nikdy není úplně validní. určitým způsobem samozřejmě chápu všechnu tu nadsázku a srandu... ale je to frustrující. když se všechno děje jen ve vaší hlavě a sami máte problém se s tím vyrovnat a uvěřit si, nepomáhá vám, když vás někdo takhle shazuje skrz vaše problémy.

na jednu stranu chceš tolik o všem mluvit a na druhou... z vědomí, že do tebe někdo takhle zblízka nahlíží, se ti chce zvracet.

možná mě tenhle logickej způsob žití postupně zabíjí. možná potřebuju v něco věřit, vytvořit si nějakou pravdu. ale svět, ve kterým žiju, to neumožňuje. háže pod nohy desítky pohledů a všechny křičí něco jinýho. a po všech těch věcech, sračkách a podrazech už nechci znovu uvěřit. strašně se mi nechce znovu začínat, znovu hledat, znovu budovat jakoukoliv důvěru, známost, sympatie.

pár dní se se mnou zase bavil. sám od sebe, jen tak. jsem vždycky tak šťastná a bolavá zároveň a maluju si, že ho třeba uvidím. držím si ho v hlavě, i když si na něj sotva vzpomínám. chci jen jeho teplou náruč, jeho hlas, jeho vůni a přítomnost. chci jen jednu noc, kdy budu u něj, v bezpečí, doma.

něco pozitivního:
v lednu jdu nejspíš konečně na tetování. pár dní zpátky jsem se odhodlala a napsala tatérce, tak... třeba to jednou i bude.

taky už mám koupený tři! dárky a další dva jsou na cestě. čekám na výplatu. jednu dokonce ještě z října.

největší krizi mám nejspíš za sebou. v úterý jdu k doktorce, tak uvidím, co mi řekne a jak se na mě bude tvářit. i když to vypadá dost na hovno, bojuju. sama se sebou, ale bojuju. a sice mám pořád strašnou chuť to vzdát, ale jsem odhodlaná zatnout zuby a jít dál, i když je to nepříjemný... fakt moc.

v životě jsou přece i hezký věci. jídlo, spánek a vana plná pěny.

ludicrous.

22. listopadu 2017 v 22:02 | R.
týden. tolik času nejspíš potřebuju na to, abych se z úplnýho dna zvedla zpátky na nohy a začala znovu fungovat. ať mi po tomhle někdo zkusí tvrdit, že nejsem neporazitelná.

samozřejmě bych hrozně ráda řekla, že se cítím znovuzrozená a všechno vypadá líp, než kdy dřív... ale to bych lhala. pořád jsem dost nejistá, co se mojí psychiky týče, ale minimálně můžu říct, že jsem to nepřechodila. nikdo nemůže říct, že na sobě sakra nedřu. a alespoň za tohle jsem na sebe hrdá. překonala jsem to... i sebe.

ve čtvrtek jsem navštívila máminu psychiatričku. byl to strašnej a zároveň osvobozující zážitek. ještě než jsem se totiž dostala do ordinace, musela jsem vytrpět hodinu a půl s nějakým ukecaným důchodcem v čekárně. ne, že by mluvil na mě... ale na všechny okolo. to by mi samo o sobě nevadilo, kdyby o celé mojí generaci neprohlašoval, že jsme kurvy, jen chlastáme, nic neděláme, nic neumíme a obecně, jsme prostě na hovno. pak mi ještě provokativně do očí řekl, že si to nemám brát osobně... docela se divím, že ve stavu, v jakým jsem byla, jsem se nerozbrečela. potom začal nadávat na romy, politiku a v podstatě úplně všechno... někdy v půlce jsem měla panickou ataku, takže si naštěstí část ani nepamatuju. a tak, no.

když jsem se konečně dostala dovnitř, všechno bylo najednou o dost lepší. doktorka na mě byla milá, mluvila se mnou otevřeně a bez všech těch lítostivejch a empatickejch blbostí kolem, co do toho moje psychiatrička háže. dlouho jsme řešili celej průběh mojí deprese, co jsem brala, nebrala, co fungovalo, co nikoliv. moje sebepoškozování, kouření a trávu, rodinu, chuť se zabít a jak můj život nemá smysl.

jednu věc mám na psychiatrii moc ráda - to, že o tom, o čem nemůžete mluvit skoro vůbec nikdy, najendou můžete mluvit jako kdyby to byla jen rýma. normální věc. konečně normální věc.

potom jsem poprvé v životě dostala čistou a naprosto jasnou diagnózu. a nový léky. zase.

vždycky když začínám brát nový antidepresiva, najednou si uvědomím, jaký svinstvo si vlastně denně cpu do těla. první týden na novejch prášcích je totiž úplný peklo. nebo alespoň tři poslední pokusy takový byly - jediná asentra mi nikdy žádný problémy nedělala. tentokrát to bylo ale fakt šílený. zaprvé, můj psychickej stav se podobal plíně, co se rozplácne někde na chodníku vedle kontejneru. zadruhé, fyzicky to nebylo o moc lepší.

v první řadě jsem teda neměla naprosto vůli na nic, včetně vylízání z postele, hygieny, jídla... plus neustálá úzkost, rezignace, smutek a jakási... ani nevím, jako by mi mozek prostě vypnul. neschopnost myslet. do toho navíc můj žaludek odmítal normálně pracovat, neměla jsem vůbec hlad, po jídle mě bolelo břicho, točila se mi hlava a třásly ruce. ale asi nejhorší bylo bušení srdce. pořád a úplně všude. od hrudníku až k uším, při jakýmkoliv pohybu. takže... částěčně i z toho důvodu jsem se v podstatě nehýbala. většinu těch dní jsem v podstatě nehybně ležela. takovej ten stav, kdy jste prostě celý moc těžcí, než abyste se mohli třeba přetočit nebo nějak pohnout. zároveň mi spát moc nešlo.

vím, že si děsně stěžuju, ale potřebuju se z toho vypsat. a taky třeba dělat, že někoho zajímá, čím vším si člověk občas musí projít jen proto, že společnost vyžaduje nějakej určitej způsob fungování.

každopádně, včera i dneska už jsem se vrátila do školy. už zase normálně jím a dá se říct, že i myslím. teď musím jen... vydržet. po zbytek života.
 
 

Reklama
Reklama