x.

at ease.

2. dubna 2018 v 20:48 | R.
svoji dnešní depku jsem vyřešila tak, že jsem se objednala na letošní welcome sun ritual na další tetování... a víte co? dám si ho na ruku. a budu toho za deset let litovat. a je mi to u prdele. nic na světě nemůže bolet tolik, jako rezignace vlastního otce vůči vám, vaší mámě a zbytku světa. nikdy už nic nemůže bolet jako fakt, že se nevyrovnám ani pitomé flašce... a nikdy mě nemůže nic tak moc mrzet.


zvykla jsem si, že pije. že se nezajímá a že pro něj nejsem důležitá. ale nikdy si nezvyknu na to, vidět mámu brečet... myslím, že je to vždycky jako obrovske vykřičník, kterej mi říká, že je to tady. dospělost. když vidíš mámu brečet, když ji utěšuješ, když se ti ztrácí v náruči... je to tady. jsi dospělá a už nikdy nikam neutečeš, už tě nikdo neschová. a jsi sama. a je jen na tobě, jestli se z toho zvládneš neposrat.

občas se sama sebe ptám proč. pořád dokola. proč bych měla, proč bych měla zrovná já z těch všech lidí. kde mám vzít tolik síly, tolik vůle. když se na to on mohl vysrat. a když to všem okolo jde tak jednoduše. proč bych já měla bojovat o ty ostrůvky štěstí, když mezi nima jsou oceány bolesti a beznaděje. a pak samozřejmě vím, že musím. že musím, protože máma mi tohle všechno vybojovala, že si kvůli tomu celý ty roky ničila vlastní život, jen abych já... nevím, měla tyhle ostrůvky a tolik otázek?

chci jen, aby znovu byla šťastná. i kdyby to znamenalo, že mi zmizí ze života a s ní i ta jediná jistota, co mám. zaslouží si být zas volná a žít.

celej minulej týden jsem doma měla Sarah z Řecka a místo školy jsme docházeli na společnej program s ostatníma řekama a taky pár děckama z turecka. řekla bych, že bylo příjemný vymanit se ze stereotypu školy, ale faktem je, že jsem si ho za posledních pár týdnů moc neužila. ale společnej program a neustálý lítání po Brně mě přivedlo na jiný myšlenky a trochu mi zaměstnalo hlavu a tak jsem se alespoň vymanila z věčný paranoii a řešení hovadin. ačkoliv jsem byla fakt vyčerpaná, byla jsem během toho týdne taky fakt spokojená.

tenhle týden jsou to tři měsíce, co jsem s tomem. na jednu stranu to není žádná doba, na druhou mi to přijde neuvěřitelný, protože jsem nečekala, že to vážně bude směřovat tímhle směrem. a jsem za něj neskutečně vděčná. poslední dobou mám pořád strach, že ho ztratím, tak jaksi podvědomě... pořád se mi zdá, že ode mě odchází. skvělý na tom je, že mu o těch snech klidně můžu říct a on mi řekne, že se mu zdaj stejný... a že je mu se mnou dobře. že se nemusím bát. a já jsem šťastná, protože alespoň jedna jediná věc v mým životě funguje. my dva. spolu.

mám pocit, že můj život trochu ztratil priority. ty, který bych měla mít... v mým věku, na škole, na jaké jsem. dost často jsem kvůli tomu děsně nasraná, protože cítím, že sem dost možná vůbec nepatřím. vím, že potřebuju maturu a vejšku a všechny ty papíry o tom, že něco umím. ale nevidím jejich hodnotu. ani těch informací, co do mě den co den cpou. ani smysl všech těch termínů naučenejch nazpaměť. a už vůbec ne těch profesorů, co bez špetky porozumění poníží a zaškatulkujou. takže pak někdy vážně rozumím všem těm, co si radši donesou ten kus papíru s diagnózou... a často mám obrovskou chuť pořídit si ho taky. jen abych měla klid. abych to dál nemusela poslouchat. aby se třeba nároky zmenšily a já nemusela obhajovat svoje marný pokusy. obhajovat cokoliv mě nebaví...

ale neudělám to. nemohla bych. z vlastní hrdosti a proto, že nenávidím tu lítost a ještě víc, když někdo nechápe. nebo má zkreslenou předtavu o tom, čím si procházím. občas si přeju, aby každej kolem mě byl psychiatr a chápal moje posunky. jak nepojmenovatelný to je. jak to jeden kretén může znovu otočit v úplný peklo na zemi.

moct bojovat je na životě možná to nejlepší. nikdy se nenudím. a radost se pak nikdy nemůže omrzet.

from sunday afternoon.

27. března 2018 v 23:00 | R.
měla jsem obrovskou chuť napsat šílenej emoční výlev plnej negativity. pořád ještě ho mám rozepsanej... ještě z rána. a stejně je to legrační, jak občas jdete úplně na kousky spát a stejně na kousky rozervaní se i probouzíte. sedíte a blejete ty hnusný, zbytečný a naprosto neopodstatněný bolístky ven, valej se z vás jak řeka a ne a ne se zastavit. a pak odejdete na rodinej oběd... a po návratu znovu otevřete notebook, přelítnete očima ty řádky. a sami sebe se ptáte proč. proč vlastně tohle všechno. k čemu to je. mně, vám, komukoliv. k čemu to je dobrý, že tu nechutnou černou hmotu vybleju ven, že poleptá další lidi, že ji navždycky zapíšu a uchovám. k čemu to, že pošlu tu odpornou energií dál...?

takže ne. žádný výlevy. žádný řeči o tom, jak jsem zbytečná, hnusná a slabá. protože já i vy, všichni moc dobře víme, že to tak není. stačí se zhluboka nadechnout a trochu zabrat a znovu to dokážu vidět.

dělám věci tak, jak nejlíp dokážu. většinu času, tak dlouho, jak jen na to mám dost síly. a nemůžu bejt perfektní, nemůžu najít v sobě samotné něco, co tam ještě není. musím být trpělivá, musím to nechat růst. musím věřit, že hluboko vevnitř to je a že stejně jako ostatni dobrý věci, i tohle chce svůj čas.

asi musím zapomenout na ideály a asi musím v jejich ztrátě najít víc, než jen bolení. je to pro mě těžký, protože sotva jsem našla představu o tom, kdo jsem a co chci, ze všech stran se na mě valí, že to nedává smysl, že to nejde, že chci příliš. a já vím, že bych se mohla - a možná i měla - zažrat a nepustit, tvrdě si jít za svým, bojovat a chtít dokázat, že to jde, že to zvládnu. a stejně... tohle udělat nechci.

nejsem dost silná, dost samostatná, dost odvážná... nejsem nic z tohohle, abych zatla zuby a šla přes mrtvoly. nechci projít další bolestí za cenu snu, kterej mě dost možná ani nenaplní. protože už to tak bylo mockrát. čím víc něco chcete, tím prázdnější jste, když to najednou máte. a nechci svůj život žít tak, abych na jeho konci mohla říct - hele, říkali, že nemůžu a já to stejně udělala. pro nikoho to nemá hodnotu. ani pro mě.

a tak hledám. asi. něco jinýho, co bych mohla chtít, být... kam směřovat, nebo jestli vůbec někam. jestli má smysl se tím vůbec zabývat, jestli vůbec myslet na zítřky a jestli se prostě nevzdat... všech těch jistot, představ, zajetejch kolejí i přesvědčení, že něco je správný a něco je správný o dost míň. i jakýsi domněnky, že něco mě udělá šťastnou, protože dost možná taky ne. dost možná můžu být šťastná i bez věcí, který mi ke štěstí přijdou nepostradatelný.

nevím, jak se to stane, že se člověk stane vaší součástí. že najednou ucítí, co se ve vás děje a všechno najednou začne být o tolik snadnější a přesto... přesto plný strachu. protože tahle blízkost... je přirozený z ní mít respekt, ne?

občas se nemůžu smířit s tím, že už si to zase bez někoho neumím představit.


love the process.

16. března 2018 v 13:13 | R.
pro změnu píšu z ordinace... tentokrát už snad naposledy. poslední závěrečná prohlídka, která doufám nemůže dopadnout jinak, než dobře. půl hodiny zpátky mi vytáhli stehy. tím to snad mám za sebou.

největší krizi jsem měla ve středu. měla jsem pocit, jakoby všechny moje prášky ztratily účinnost, jako kdybych se ponořila zpátky do toho pekla a nebylo v mých silách se vrátit zpátky. byla jsem... zbytečná, zničená, bolavá a prázdná. všechno bylo špatně a měla jsem pocit, že to nemůžu napravit. ze všeho nejvíc jsem se chtěla jen izolovat a zmizet, dělat, že vůbec nejsem, že není nic jako venkovní svět.

a Tomáš to zvládnul. mě i můj stav.

nedokážu říct, jak jsem vděčná, že ho mám. že mám to štěstí, že jsem to zrovna já, kdo může s tímhle klukem trávit čas. neustále mám pocit že si to nezasloužím, ale... jo, zasloužím si ho. zasloužím si někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky, někoho, kdo mě bude chtít stejně jako já jeho, zasloužím si podporu i lásku i tohle všechno. a on si zase zaslouží mě, protože mu to vrátím, jak nejlíp budu moct. protože jsem pro něj ochotná znovu cítit, znovu začít.

moje podvědomí to pořád ještě zkouší... odehnat ho pryč. vyděsit ho, možná v něm odhalit chyby a slabosti. a potom, když se neobjevují, jsem vnitřně strašně zoufalá. je to takovej nezvyk, bejt chtěná i se vším tím pokrouceným. vidět, že o mně někdo nepochybuje.

je mi líto, že tohle dělám. mrzí mě, že vytvářím komplikace a drama, že vytvářím problémy tam, kde nejsou, ne proto, že on by mě nechtěl, ale protože já samu sebe nechci a pocit, že pro něj musím být jako koule u nohy, je silnější, než cokoliv racionálního. alespoň v tu chvíli. v tu chvíli prostě... prostě nejde popadnout dech. nejde se uklidnit, nejde si říct, že to tak přece není a že nejsem ničí přítěž. vidím jen to, jak jsem hysterická a fakt, že místo trávení času se mnou by mohl dělat cokoliv... stokrát užitečnějšího.

myslím, že nejsem jeden z těch lidí, co hážou flintu do žita. většinu času se rvu jako lev, abych mohla být v pořádku a fungovat, denně dělám tolik, abych byla normální. tohle jsou ty momenty, kdy si uvědomím, že už nemám žádnou moc. že můžu jen čekat, až to přejde, nechat se strhnout a sledovat, jak se všechno bortí. čekat, co zničím a co nechám stát. a často to ani nezvládám pozorovat, úplně se ztrácím. jsem jenom ta propast, nekonečná hloubka vyplněná bolestí, kterou nedokážu k ničemu přiřadit, nijak popsat, jakkoliv zformulovat. topím se a lapám po dechu, celá se převracím naruby, křičím a prosím a... čekám. pořád jen čekám. čekám na to, až mi máma zvedne telefon. čekám, až zabere lék na uklidnění. čekám, až usnu a všechno konečně pomine, čekám až potoky slz vyschnou, protože nemám sílu je zas a znova utírat. čekám, než přejde to nejhorší a až někdo konečně přijde domů, aby mě dal dohromady. čekám na pokyny.

a pak přijde další den. a všechno je to jen vzpomínka, jako kdyby se to ani nestalo mně. nedůležitej moment, zkrat, kterej nic neznamenal. ani pro mě, ani pro ostatní. všechno se vrací do normálu, stačí se jen trochu snažit. nedovolit, aby se to vrátilo, teď, když to mám ve svejch rukou. znovu vidím věci jasně.

člověk se vždycky cítí, jako kdyby začínal znovu od nuly... ale tak to není. jen jsem se zastavila, neotočila jsem se zpátky. potřebovala jsem jen hlubokej nádech, jen chvilku času. ale teď můžu pokračovat dál, tam, kde jsem přestala. nic se nestalo.

torture.

12. března 2018 v 22:36 | R.
snažila jsem se nekreslit čerta na zeď, ale stejně přišlo přesně to, čeho jsem se bála skoro nejvíc... antibiotika a nemocnice. měla jsem nejspíš štěstí na doktory i čas, ale upřímně řečeno... zpráva, že mi to vytrhnou hned v pátek mě moc nenadchla. ale doktor byl mladej a taky dost hot a tak jsem nakonec řekla, že teda jo, aspoň to budu mít za sebou... a za patnáct minut už mě brali na sál.

jestli je něco moje noční můra, potom je to trhání osmiček. a možná ještě rozchody s lidma, bez kterejch si nedokážu svůj život představit. vlastně... ta bolestivost a chuť umřít jsou v podstatě stejný. a nedá se nic dělat. jenom čekat. a tentokrát to alespoň nebolelo tak moc a taky byla trochu sranda, protože si se mnou doktor celou dobu povídal a ještě u toho měl nějakýho mladýho kolegu. a možná se jen na bolest dá nějak připravit nebo se s ní smířit, ani nevím. stejně se mi celou dobu třásly ruce.

a nakonec se mi stejně zdálo, že připravená nejsem ani trochu. lehla jsem si a brečela jak želva a po strašně dlouhý době to bylo čistě z fyzický bolesti, což bylo tak nějak... ani nevím, možná osvobozující. zároveň je to ale dost šílený. je těžký nebýt z toho otrávená, protivná a úplně zoufalá, protože nemůžu pořádně spát a co dvě hodiny se budím. takhle napuchlá jsem v životě nebyla.

ale jsem ráda, že to mám za sebou.

taky už jsem mimochodem rozhodnutá o dalším tetování. chci stoličku. jsem zvědavá, jak dlouho vydržím čekat. řekla jsem si, že to nechám na září, tak snad se uhlídám.

nějak nemám sílu skoro na nic, připadám si uvězněná pod peřinou z bolesti a negativních pocitů, který si nejspíš ani nechci pamatovat nebo je sdílet. vím, že jsem nemocná. a že jen potřebuju čas, abych zase byla v pořádku. abych se zahojila. taky vím, že mi nemůže být vnitřně dobře, když jsem jen zavřená doma a mám celý dny jen na přemýšlení o blbostech. a tak se strachuju a topím ve vzpomínkách.

jsem zamilovaná. vnímám to jen občas... a někdy taky celý hodiny. když mu bořím prsty do vlasů, když se k němu tisknu a stejně chci být ještě blíž, když se opřu o ruku a on mi nosem přejede po zápěstí. když ho konečně vidím stát ve dveřích. a když se až do večera neozývá, když dlouho nepřichází žádná reakce, když ucítím ten závan nejistoty, co mě přišpendlí na místě a já nemůžu dýchat. protože vím, že bez všech těch lidí dokážu žít... ale tak moc moc nechci. tolik se nechci v nikom dalším zklamat, tolik nechci tohle všechno prožít a sledovat zmizet, tak strašně se bojím další bolesti... a ačkoliv je všechno jak má, stejně se nemůžu zbavit těchhle podvědomejch obav.

všechny ty věci totiž racionálně moc dobře vím. vím, že on je on. že není kryštof ani nikdo jinej kdykoliv předtím. vím, že nic z toho, co mě děsí, nikdy neudělal on a nemá to s ním nic společnýho... a přesto si ty věci nesu s sebou. strach z dlouhýho mlčení, ze lží, z podvádění, z výmluv. snažím se to neventilovat a být v klidu, jen nevím... nevím, jak dlouho to zvládnu, dokud jsem takhle doma a on neustále v jednom kole.

je to hloupý. ale když mám život, co můžu žít, jsem v pořádku. řeším školu a práci a sebe. co budu jíst, kdy půjdu cvičit... a on zase to svoje. a oba hledáme v té záplavě věcí dny, kdy oba můžem... protože já si chci udělat čas a on taky. jenže teď mám čas pořád. a jen čekám, kdy ho bude mít on a cítím se zoufale a děsí mě to. není pro mě dobrý mít tolik možností, kdy přemýšlet o tom, jestli mě třeba jen vidět nechce... tohle není pro mě.

taky se mi občas zdá o kryštofovi. v pátek, než mi trhali ten zub, jsem ho zahlídla. prošel kolem mě. a byl pryč. a můj den na chvíli tančil a zářil pod vší tou svobodou, pod úlevou a uklidněním, náhlým ujištěním, že dýchám dál i bez něj. a přesto pak stojí přímo přede mnou. nehnutě. položím mu ruce na ramena a naše tváře se dotknou. všechno to cítím tak skutečně... vůni, vousy, poznávám materiál jeho mikiny, dlaně vsouvám pod kapuci. cítím, jak mě svírá, jak se moje kůže dotýká jeho - hrubě, hladově.

probouzím se a nenávidím ho. nenávidím jeho stín, jeho siluetu, tu iluzi, co po něm zůstala. a ze všeho nejvíc fakt, že to vůbec není jeho chyba.

does he know my destiny lies with him?

4. března 2018 v 2:19 | R.
myslím, že takovýhle to je, žít bez psychický poruchy. když jsou věci snadný a samozřejmý... když se jim bez obav dokážete podívat do očí. uvědomím si to vždycky jen ráno a večer, když poslušně polknu tu pilulku a najednou se mi zdá úplně nesmyslný, že by to všechno stálo tak moc na ní... ale musím si to přiznat. zatím bych to nezvládla bez ní.

moc mě baví milovat život. a všechny ty drobnosti v něm. poslouchat novou hudbu a pod vrstvama prachu znovu nacházet tu starou, pouštět gramofonový desky a trochu příliš očekávat, že pro něj ty písničky budou mít stejnou šílenou hodnotu jako pro mě. pít víno v posteli. ležet na sobě nahý a prostě jen... být v cizím teple. a řešit všechno a nic a chvilku se dostat až na samý kořeny a pak se vrátit k obyčejnejm hloupejm věcem. a říkat věci jak jsou. a nemít vůbec strach.

strašně moc mě baví on. jeho pocity a myšlenky a jak mi povídá o divadle a hudbě a svý rodině. a že mu můžu říct o všech těch myšlenkách, podle kterejch se snažím žít a dokonce i to, že ještě nejsem vyléčená z předchozích srdcebolů... a že mi občas i porozumí.

tak moc mě baví tyhle bezstarostný období. období, kdy existuje alespoň nějaký bezpečí. tolikrát jsem si je pokazila hledáním logiky a jistot... ale tentokrát ne. tentokrát je budu žít. vyválím se v nich jako pes v listí, ponořím se do nich, celá se jima zasypu a naplním.

v neděli jsem u něj spala. teď spolu skoro pokaždé stáhnem flašku bílýho... kupujem pozdní sběry a vína v cenový kategorii, na kterou jsem se vždycky bála vůbec podívat. leží mi v klíně a mluvíme celý hodiny a stejně mám pocit, že na světě není dost času, abychom si stihli říct všechno. a taky jíme pizzu, nebo pracuje a vypadá strašně zamyšleně a mluví si sám pro sebe. a pak celý dopoledne v pondělí kouká na film, zatímco na něm spím a kvůli dnešnímu maturáku si nese sako do čistírny...

je to zvláštní, protože ačkoliv se cítím vnitřně fakt dobře, fyzicky to úplně nefunguje. minulej týden jsem byla nachlazená jako už dlouho ne a sotva jsem se toho zbavila, znovu se ozvaly zuby a celej týden jsem v podstatě prospala na ibalginech. jsem v podstatě hrozně nejistá, co se školy týče, protože zatímco v některejch předmětech mě vychvalují a strašně mě to baví, jinde řeším, jestli vůbec projdu... jakože, jasně, že přece projdu, ne? musím projít. občas pak mám pocit, že se jen točím v kruhu znechucení a výčitek od lidí, kterejm jsem nic neslíbila... jako kdyby měl pořád někdo představu, že má právo na stanovování mejch priorit.


two halves of one heart.

25. února 2018 v 14:35 | R.
neumím popisovat štěstí. dřív jsem myslela, že to je možná tím, že to štěstí není nebo tím, že moje schopnost štěstí vnímat je nějak omezená. teď jsem tak šťastná, že snad až přetýkám, ale pořád nevím, jak to vystihnout.

uchovala jsem si tady spoustu bolesti. i spoustu různejch poddruhů... tolik beznaděje, strachu, zlosti... dost často to čtu, nejspíš v rámci nějaký osobní podpory nebo tak. a říkám si, že jsem mnohem silnější, než jsem kdy byla schopná nebo možná spíš ochotná vidět. často se dívám na tu bolest a její pestrobarevnost, rozmanitost, všechny ty tvary, do kterejch jsem ji vlila, kolik slov jsem pro ni našla, aby se zachovala téměř neporušená, aby jí zůstala její ostrost. tak moc jsem si chtěla to všechno pamatovat, abych se v momentě jako je tenhle mohla otočit a vědět, že je za mnou. překonaná.

teď bych hrozně moc chtěla pojmenovat tohle štěstí. aby tady taky zůstalo. naopak zase pro ty chvilky, kdy si budu myslet, že je neskutečný a že jsem se ztratila. abych se na něj mohla podívat, znovu se do něj celá ponořit, nechat se jím zalít, cítit ho, jak mi proudí skrz paže, tepe v kolenou, rozpíná hrudník. nějakej důkaz, že všechno jednou přejde... a všechno se dá získat, když bojujete. najít tuhle ztracenou dokonalost.

je to tak moc snadný. dopolední slunce. a jak se potkává uprostřed místnosti. známý vůně. i to, že se mnou zrovna není a ten nádhernej stesk. hříšný myšlenky, horká voda, hudba a sny. celá ta nálada, její vlna. všechno. těšení se a plány, zvědavost, touha žít, smích, polibky, rozhovory. černej čaj, burákový máslo, svěží vzduch.

včera mi jen tak z ničeho nic řekl, že mě má strašně rád. a pak se na mě zahleděl a dodal, že mě miluje. moc moc jsem to chtěla říct taky. protože... nejspíš jo. nejspíš to cítím stejně. protože by mi stačilo ho jen pozorovat a poslouchat, jak mluví a protože tady pro něj budu, protože jsem s ním tak ráda, protože jsem ochotná pro něj potlačit vlastní hrdost a protože pro něj to udělám ráda. a přesto je pro mě těžký to říct. tolikrát se mi stalo, někdo neporozuměl významu těch slov, že mu to radši ukážu, než řeknu. alespoň zatím.

jsem vděčná, že zahnal všechny ty obavy. jsem tak moc vděčná, že se nebojí cítit a dát to najevo.

taky jsme se konečně bavili o tom, co jsem se sama bála vytáhnout... o létě. už někdy před měsícem se totiž zmínil o tom, že by někam chtěl jet, ideálně na celý léto. problém je v tom, že jsme spolu tak strašně krátce, že mám strach řešit věci, co jsou tak daleko v budoucnu, když ani nevím, jestli on se mnou nějakou budoucnost vidí. včera mi ale řekl, že na měsíc chce odjet - do norska nebo na island. a že pokud chci, můžeme tam jet spolu. pracovat a cestovat a být spolu, něco zažít a užít si to.

ani nevím, jestli mi někdo někdy řekl něco tak krásnýho. tolik krásnýho v jedný jediný jednoduchý věci.

přála bych si tenhle okamžik dát do zavařovačky a moct ji kdykoliv otevřít a znovu ho prožít. to dnešní ráno. zimní slunce, vyhřátý dřevo, troye sivan. pocit, že život má smysl.

rising.

21. února 2018 v 20:57 | R.
existují jen dvě fáze psaní blogu - ta, kdy máte spoustu času, ale není o čem psát a ta, kdy se děje milion věcí, co si říkaj o zachycení, ale nemáte zdánlivě ani minutu času. a taky ani trošku energie dát všem těm pocitům a myšlenkám tvar. a tady se zrovna nacházim já. ve vlaku, s notebookem na klíně, veganským těstovinovým salátem v jedný ruce a cappucinem v druhý, jako naprostý ztělesnění všech klišé. dodala bych k tomu jen, že zkoušení novejch věcí je sice super, ale ne vždycky to vyjde... takže už vím, že tempeh asi nebude moje nový oblíbený jídlo. nebo že z dobrýho jídla může udělat i docela humus.

tento týden mám ekonomickej kurz, což sice vylučuje všechny testy, zkoušení a odsunuje všechny deadliny, zároveň ale vyžaduje moji přítomnost na každý jedný přednášce a dost často taky pozornost. a nejvíc mě na tom sere, že jsem se fakt těšila. ne že bych do ekonomie nějak viděla... ale přišlo mi to jako skvělá příležitost nahlídnout. prachy točej světem, že jo. no a jsem nachlazená, všechno mě bolí, nemůžu myslet a pořád bych spala, takže ve výsledku většinu času trávím tím, že dusím kašel, smrkám a snažím se neusnout, protože upřímně řečeno, nic neuspává tak dokonale jako nějaký kecy o pracovním právu.

cítím se kvůli tomu hloupě a provinile. až podepíšu smlouvu, co mě zavazuje k praktikám jak z padesáti odstínů, budu vědět, že tohle byl ten moment, kdy se stala chyba.

a taky jsem dost sračka. chodit do školy, když mi není dobře, je pro mě prostě strašnej výkon. není to tak zlý, jako když mi je zle tak nějak z psychiky, ale stejně je pro mě náročný se nějak vyhrabat a zbytek dne udržet vzhůru a... chtěla jsem říct při smyslech, ale to jsem asi vzdala.

ale nebýt tohohle, vlastně mi nic nechybí. teda, ještě kromě posilovny, kam jsem chtěla začít chodit od úterý, ale netroufám si riskovat, že pak skončím s antibiotikama. hodně času trávím s tomem a najednou se to dostává do fáze, kdy mi začíná docházet, že se to doopravdy děje. dostává se mi do hlavy, do snů, začínám cítit. což je sice hrozně hezký a všechny tyhle věci, ale nebudu lhát, že mě to neděsí.

víte, určitým způsobem jsem si řekla, že se už nikdy bát nebudu. že na strach, že o někoho přijdu, prostě kašlu a že věci budu brát tak, jak jsou a přijmu jejich přirozenej chod. ale přes všechno tohle, je těžký vymazat věci, co se staly a odprostit se od strachu, že se budou opakovat. jsem jaksi přesvědčená, že jsem se změnila a překlenula tu epizodu neopětovaný lásky a pocitu méněcennosti, ale jsou momenty, kdy se leknu, že si jen něco nalhávám. že si jen hraju na nějakou vlastní cenu, na falešnou sebelásku a schopnost ostatním lásku dávat. a že on se třeba u téhle mojí nejistoty a pokřivenosti zastaví a narozdíl ode mě svoji cenu bude znát.

není to něco, co bych řešila pořád, ale jsou chvilky, kdy to na mě dolehne, zmáčkne mi to hrudník a celej svět se srazí do pocitu, že to nemůžu zvládnout. jsou momenty, kdy mám chuť ho odstřihnout a znovu být sama, protože mám strach, že jsem se ještě nenašla. protože mám pocit, že bude jednodušší odejít, než ho sledovat, jak mě opouští.

ale potom se zastavím a uvědomuju si, že on přece není překážka v tomhle hledání. tak dlouho, jak dlouho můžu vedle něj volně dýchat, dokud mi něco dává, dokud vedle sebe můžem svobodně myslet a být. vždyť přece být spolu a růst se vzájemně nevylučuje.

v pondělí jsme byli spolu v divadle a zároveň jsme měli první menší krizi... v podstatě šlo jen o jedno velký nedorozumění, který vyplynulo nejspíš hlavně z toho, že se oba bojíme. on, že udělá něco špatně a já, že mi dá důvod mu nevěřit. ale když se oba uklidníme a mluvíme, najednou ten problém neexistuje. najednou je z něj jen důkaz, že oba chceme to stejný a že jsme ochotný pro to něco udělat.

je těžký nemluvit o sexu. je to jako... jedna z nejsilnějších věcí, jakou zažíváte, ale nemůžete o ní nikomu říct. zvlášť když mu najednou dovoluju věci, který jsem ještě nikomu nedovolila a všechno je teď o tolik jiný, než kdykoliv dřív. ze začátku jsem pochybovala, ale přinesl do toho něco... mnohem víc. myslela jsem, že už umím přijímat, ale... on to spojil s něhou.

blooming.

14. února 2018 v 15:10 | R.
už několik dní mám silnou potřebu si sednout a psát, ale... no, není čas, to hlavně. a v pondělí, když jsem si k tomu konečně sedla, skončilo to flaškou vína a dlouhým rozhovorem s mámou, kterej byl nejspíš o moc důležitější, než blog. všech věcí je teď šíleně moc a asi jsem lehce přehlcená. ani nevím, kde začít.

v pondělí jsem moc moc chtěla napsat o svejch chvilkovejch pocitech naprostýho zklamání ze sebe samotné. zasáhlo mě to dost prudce a silně a celej svět se tím prudce otřásl. a teď je středa a já vím, jak hloupý to bylo. ale myslím, že emoce jsou důležitý, že si jima máme projít a že se stejně nedaj odložit. a tak jsem tu bolest zkoušela cítit a zároveň unést, aniž bych jí uhýbala. o nic vlastně nešlo... potkala jsem revizora, spěchala a kromě pokuty jsem ve vlaku nechala taky mobil. samo o sobě to není nic, co by mělo zasáhnout můj vnitřní život, ale na tu chvilku jsem si připadala zbytečná a hloupá a ze všeho nejvíc jsem o těchhle pocitech potřebovala někomu říct. s někým sdílet tohle nový rozhořčení z toho, že já přece tak hloupá bejt nemůžu. i když je to teď nejspíš tím horší - když tuhle křehkou novou sebedůvěru něco naruší.

chtěla jsem si postěžovat a pak si říct, že je to v pořádku. že si odpouštím a že chyby jsou lidský, že na ně mám právo.

mimochodem, ve čtyřech dohodách jsem četla spoustu myšlenek, který mi zůstaly v hlavě - jedna z nich byla o chybách a jejich následcích. nevím, jestli ji dokážu správně a pochopitelně formulovat, ale její podstata byla vlastně hrozně jednoduchá. když zvířata chybují, za svoji chybu zaplatí jednou a to ihned během toho, co se stane. ale lidi jsou jiní. platíme za svoje chyby pořád dokola, pořád se za ně trestáme. trestá nás naše okolí, trestáme se sami, trestá nás iluze společnosti, morálky a pravidel. s každou chybou žijeme a znovu a znovu za ni platíme bez nároku na odpuštění. přitom chyba byla jen jedna... a trest by měl být taky jen jeden.

zvláštně snadno jsem se přes to potom přenesla. nechtěla jsem si nic vyčítat, nechtěla jsem se trestat. nemám zájem cítit se špatně.

teď k těm pozitivnějším věcem.

v neděli ke mně přijela tatérka a přišlo to, na co jsem se tolik těšila... a taky čeho jsem se tolik bála. tetování. celý moje psychický rozpoložení během těch pár posledních dnů před bylo šílený a ještě se to zhoršilo, když jsem dostala do rukou návrh. všechno začalo dostávat tvar, ukázalo se, že se to opravdu děje. a já si začala uvědomovat všechno okolo. bolest, závaznost, nesmazatelnost tohohle kroku. najednou jsem si prostě přála, aby to zase bylo dva měsíce přede mnou, jen jako nejasnej obrys.

věděla jsem přesně co chci a taky proč. přesto mě návrh jaksi šokoval. nejspíš vědomí, že koukám na něco, co na mým těle bude zítra, za rok a za třicet let, už napořád. něco, na co se budu den co den dívat. že ten význam a původní myšlenka se mnou skrz tohle zůstane a že odstranit ji půjde fakt blbě. takže jo, trvalo to asi dva dny, než jsem se s tímhle nějak vyrovnala. tím myslím přirozeně vyrovnala, bez vnějšího tlaku a kohokoliv, kdo by mi do toho kecal. nikomu jsem ten návrh neukázala a nechala jsem si to pro sebe. svoje tetování i myšlenky, který se mi honily hlavou. určitým způsobem to byl skvělej proces.

v neděli slečna přijela, já jí uvařila kafe a ona se mi podepsala pod kůži. byl to dokonalej zážitek, fakt příjemnej a dost euforickej. ve chvíli, kdy jsem pak návrh viděla na svým těle, jsem už nepochybovala, že to chci. ani přes mámu, která nám přišla říct, jak je to hnusný a že jsem pitomá káča. (na druhou stranu jsem fakt pyšná, že mám mamku, která si pokecá s mojí tatérkou a ještě mi ji dovolí dotáhnout domů.)

co se týče významu, dlouho jsem o tom přemýšlela a plácala se v tom. zjistila jsem totiž, že mi nedělá problém cítit význam toho, co na těle mám, ale že mi dělá dost velkej problém ho sdílet a formulovat. často i docela chci říct, proč, ale... prostě to nejde. nejde mi ten pocit dát do slov tak, aby to dávalo ten stejnej smysl. nebo to nebylo vulgární, někdy. a pak jsem si řekla, že přece není moje povinnost to někomu vysvětlovat a obhajovat, že si přece můžu dělat co chci a myslet tím taky co chci. a možná je tohle taky tak trochu ten význam. zveřejnitelnej.

ale pro mě osobně je to konec sebezapření. přijetí svejch chyb, voleb a rozhodnutí. hmatatelnej důkaz, že jsem to já a mám na sebe absolutní právo - že se můžu rozdat komu chci a že taky můžu od kohokoliv odejít. že se můžu rozhodnout svobodně, kým budu teď a kým budu za rok. a částečně i určitý přijetí svý sexuality.

the taste of past.

9. února 2018 v 15:10 | R.
zrovna jsem mu objednala valentýnský ponožky od happy socks... jen tak. jsou na nich srdíčka a klíčky a je to taková ta lehce awkward a lehce roztomilá věc, takže... ani nevím. prostě ho chci nějak překvapit, dát mu nějakou drobnost. nějak říct, že na něj myslím i když zrovna nejsme spolu, asi.

moc bych si přála, aby věci byly občas snadnější. je zvláštní, jak s lidma nejspíš nemůžete fungovat úplně na všech úrovních a dost mě to mrzí. vždycky si s někým skvěle rozumím a v posteli se to pak v jednom okamžiku ztratí. nejspíš proto, že je to ta chvíle, kdy nechci být dál silná a respektovaná, už chci být jen jeho panenka na hraní, poslušná a poddajná, plně si vědoma své křehkosti a oddanosti. dokážeme spolu mluvit o tolika věcech, ale když se máma bavit o sexu, úplně to nezvládá. ne že bych se zlobila, jen mě to trochu trápí. chci, aby se mě nebál. aby pochopil, že spolu se nám přece nemůže nic stát, že si můžeme říct všechno a nikdo další do toho nebude mít co mluvit.

tolik bych chtěla, abych mohla říct, že jsem za sebou kryštofa nechala. ale jsou chvíle, kdy se od něj nedokážu odprostit. vzpomínky, který vyskakujou v těch nejmíň vhodnejch chvílích. a nechávaj mě za sebou bolavou a plnou zmatku. pořád jsem se tolik snažila udělat z toho jen nějaký pomatení mysli, krátkodobej zkrat, kdy jsem nejspíš nevnímala, jak se se mnou zachází. ale pak, v těchhle chvílích, nebo když opilá sedím u kamarádky v pokoji a nemůžu si pomoct a musím číst naše starý rozhovory, vím, že to tak nebylo. a vadí mi celá jeho výjimečnost, celá jeho existence, která je už celý týdny vzdálená a přesto pořád ve vzduchu, jako kdyby nikdy doopravdy neodešel. jako kdyby nikdy doopravdy nedokázala odejít já.

bolí mě to, protože nikdo si nezaslouží být ten druhej. nikdo by neměl být jen záplata... a on přece není. dávám do toho tolik a pak se cítím neuvěřitelně ztracená, protože nejspíš nikdy nemůžu dostat nazpátek dost. a zároveň pořád pochybuju, jestli si to všechno vůbec zasloužím.

zase zklouzávám do těchhle negativních myšlenek. je to na prd, protože poslední týden mám rozlítaný hormony a včerejšek to úplně nespravil... byla jsem u elly na takové menší party, s tím, že se moc nezdržím a v jedenáct pojedu domů. ale vzhledem k tomu, že poslední tři dny jsem strávila v posilovně a spát teď chodím se slepicema, kolem deváté už jsem byla naprosto emocionálně vyčerpaná. a elly se pohádala s přítelem a brečela. jenže poslední dobou nezvládám řešit cizí problémy... vlastně jsem to nezvládala nikdy, ale teď už nějak ztrácím i tu potřebu. ne že by mě to nezajímalo, ráda si lidi vyslechnu... ale už se nechci zabývat řešením něčeho, co stejně vyřešit nemůžu. trápit se věcma, který nejsou v mojí moci. a čím sobečtější jsem, tím líp se mi asi žije.

takže nechci, aby to vypadalo, že jsou věci nějak špatně... mám volno, nemusím tenhle týden pracovat, byla jsem na koncertě escape the fate, trávím čas s kamarádama a s klukem, kterej mě - už to tak vypadá - má fakt rád. je mi s ním moc hezky a chci to vidět i přes maličkosti, který mě trochu zneklidňujou. vím, že to chce jen čas a trpělivost a že kluk jako je on stojí za mnohem víc, než je trocha snahy. budeme spolu na valentýna... a jdeme do divadla. a na plesy. je to o tolik víc, než jsem si troufala přát.

a v neděli přijede tatérka. moje první tetování. a už mám dokonce i návrh. a jsem samozřejmě strašně nervózní a natěšená zároveň a pořád si říkám, sakra, co když je to fakt chyba? a co když ji fakt tak moc moc chci udělat?

just knowing when it's right.

5. února 2018 v 3:02 | R.
za půl hodiny budu zpátky v Brně. a bude další pondělí, další týden... život je nejrychlejší, když ho zrovna žijete. nedá vám ani chvilku se zastavit a podívat se mu do očí. nadechnout se, užít si tu bolest v krku, uvědomit si, jak vám trhá plíce.

tolik jsem si zvykla na všechno to zoufalství, že ani nemůžu uvěřit, že život je najednou takovejhle. že se chemie srovnala, že vím, kdo jsem... nebo alespoň kdo být chci. jednou. jak se mi všechny ty morální hodnoty a chuť žít hrnou do žil, mám nepřestávající chuť se smát a všechno si to vzít, dokud můžu. dokud to jde.

v pátek jsem byla na narozeninové oslavě kluků... tak nějak mi přišlo nostalgický už jen to, že mě tam pozvali. strašně dlouho jsem s nima nemluvila. všechno se tak moc změnilo. moje šílená sebedestruktivní nálada i všechny zvyky. a stejně jsem tam byla. a nesklouzla k nim zpátky.

přijde mi to skvělý. napít se, aniž by se celej svět kompletně zbortil. dát si jen to, co chci a cítit se dobře. být dost silná, abych se postarala o někoho, kdo to potřebuje, objala dojatýho zdendu a šla spát oblečená. kvůli hodnotám a pocitům odmítla sex i další ponížení.

asi jsem zamilovaná. ačkoliv se toho tolik bojím a tolik nechci aby se to stalo. ale... je to tak čistý. jeho přítomnost a jak samozřejmě s ním zvládnu mluvit, až si říkám, že ho určitě musím štvát. a když pak řekne, že mu přijde, že mě neviděl celou věčnost, i když to ještě není ani týden. obdivuju jeho schopnost říkat tyhle věci, dívat se do očí mejm jizvám a odvahu neutéct před mojí i naší minulostí. obdivuju i to, jak líbá a venku mě objímá kolem pasu, jak moc chce být dobrej...

splnila jsem si dneska v noci sen z dob, kdy mi bylo tak čtrnáct. a na chvíli jsem měla pocit, že se vůbec nic nezměnilo. i když moje čtrnácti letý já by mělo nejspíš o dost víc energie a ještě teď by si zpívalo... každopádně, koncert escape the fate si můžu odškrtnout a nejspíš si prostě přiznat, že jsem stará a tohle nezvládám.
 
 

Reklama