x.

day by day.

1. května 2018 v 20:44 | R.
od neděle jsme byli skoro pořád spolu. dvě noci v jeho posteli a teplý bezpečný náruči. trochu jsem se modlila, ať ty dva dny nikdy neskončí a zůstaneme tak. spolu, v peřinách.

v neděli jsem si sáhla skoro na dno. byla jsem hnusná a raněná a měla chuť ukončit úplně všechno. přijel a vzal mě na přehradu, posadil si mě do klína a vyslechl všechnu moji bolest a beznaděj. bylo to jako kdyby mi ze zad zvedl obrovský závaží a já se konečně mohla narovnat a volně nadechnout. všechno znovu trochu dávalo smysl. a všechna moje zlost a obviňování se zdály bezpředmětný. konečně tady byl. se mnou.

je to podivný, jak se to najednou otočilo. zatímco dřív jsem se vznášela v tý růžový mlze a pak hodila držku zpátky na zem, teď mám pocit, že je to naopak. neidealizuju si ho, neustále mám strach a strašně lehce zapomínám všechno dobrý, jen proto, že na mě pak týden nemá čas. ale pak, když je najednou se mnou... zdá se mi až směšný všechno to, co se mi honilo hlavou. jen ho potřebuju nablízku. aby mě udržel při smyslech. a pak je všechno tak moc dobrý.

v pondělí jsem od něj odjela ráno a pak se večer zase vrátila a šli jsme na čarodky. a po šesti letech povídání - nejdřív mojí kamarádky a teď jeho - jsem poznala jeho nejlepšího kamaráda. tomáš zrovna musel jít k výčepu a tak jsem tam zůstala sedět sama... teda, obklopená lidma, co pořádně neznám. a objevil se vojta, že přišel pozdravit, ale že nevěděl, že tom bude pracovat a že teda se mnou na něj počká, jestli mi to nevadí. samozřejmě nevadilo... a vlastně to byla fakt milá část večera, protože se ukázalo, že si toho máme hodně co říct. taky jsem byla pozvaná na narozeninovou oslavu a schválena jako přítelkyně, takže hádám body pro mě.

ke konci jsem pak byla lehce úzkostlivá, asi hlavně proto, že už jsem byla unavená a dost pod neustálým tlakem, jak se se mnou pořád někdo seznamoval a tak. tolik se snažil, aby mi bylo líp, až se mi chtělo samu sebe kopnout, že se cítím tak blbě. přešlo to až když jsme přišli k němu domů a já se mohla zavřít sama v koupelně a dělat, že neexistuju (na krásných deset minut). ale nejlíp je mi s ním. když mě celou roztřesenou svlíká a hladí mě po tváři, když si mě celou schová v jednom dlouhým obětí a šeptá mi do vlasů. občas si přeju, abych nemusela už nikdy odejít... vlastně si to přeju pořád.


no a dneska odpoledne jsem byla na svým v podstatě už třetím tetování. tentokrát venku na takovým pidi brněnským festivalu a hlavně, handpokem. a z mých původních obav, že tam bude šíleně moc lidí, že nebudu mít s kým jít, že to bude na prd a podobně, se nakonec nevyplnila ani jedna a celá akce byla naprosto úžasná.

v první řadě jsem se domluvila se stejnou tatérkou, která mi dělala první tetování (spolu s tím druhým, který ale v podstatě nestojí za řeč), z čehož jsem byla fakt nadšená. slečna je jen o rok starší než já a je strašně milá, ochotná a správně prdlá. taky jsem tentokrát měla možnost poznat jejího přítele, kterej je shodou okolností navíc bratr mamčiné kamarádky, která nám v posledních týdnech neuvěřitelně moc pomáhá. takže jsem byla nadšená, že se se slečnou znovu vidím a samozřejmě hlavně z toho, že budu mít další tetování. zároveň jsem byla fakt zvědavá na handpoke, protože vím, jakej je to boom a zajímalo mě, jaký to je, jak to probíhá... znáte to.

navíc, nakonec se mnou jela docela obrovská výprava - přidala se i mamka s bráchou, moje dvě kamarádky a ještě přítel jedné z nich. a bylo to moc fajn odpoledne, poseděli jsme venku, pokecali, nechali se potetovat a mamka s bráchou pokreslit hennou, dali jsme si nějaký dobroty a poznali nový lidi.

a co se handpoku týče, asi se dál přikláním spíš ke strojku, i když atmosféra při tetování venku v přírodě je samozřejmě nenahraditelná, pro mě je strojek prostě symbol a už jen ten zvuk mi chyběl. jinak je handpoke asi míň bolestivej, tetování nemám tolik zarudlý ani vystouplý, údajně nemá ani stroupkovat, ale to, co strojkem děláte deset minut, zabere samozřejmě mnohem víc času. na druhou stranu, neberu to nutně jako negativní věc, dokud je bolest snesitelná, klidně bych se tetovala celej den.

snažím se myslet čistě. a být pozitivní. dýchat, žít a dělat jógu. jíst zeleninu a kuskus, vypít spoustu vody, všímat si barev a vůní, milovat život a vážit si drobností. moc moc se snažím a zasloužím si, aby to fungovalo.

solitude.

26. dubna 2018 v 10:17 | R.
ani nevím, kde začít. možná... omlouvám se za překlepy. mám děsně dlouhý nehty, který si jdu dneska nechat zkrátit. a hlavně, jsem na nervy a nemám sílu se vracet a pořád to po sobě číst a opravovat. takže smůla, prostě tady vybleju další shit a budeme všichni dělat, že je to v pořádku, vzhledem k mý psychice a situaci a tak vůbec. vždyť na tom nesejde.

jsem v divným rozpoložení. přehlcená, otupělá, zoufalá. hlavně se děje něco, co je pro mě dost nezvyk - vyhledávám samotu. nechci lidi neustále vyjadřující podporu a kecy o tom, jak jsem silná a všechno výborně zvládám, jak se s tím výborně peru. copak to jde jinak? copak mám nějakou jinou možnost, než zatnout zuby a dál žít? nemám přece jinou možnost, než být silná a odvážná a zvládnout to. zvládla jsem to přece už milionkrát a tentokrát? tentokrát to prostě musím zvládnout znovu.

nějak se stalo, že nemám chuť mluvit o samotným problému. zároveň se snažím ho nějak řešit, i když to nejde hned a taky jsou to jen malý a skoro směšný krůčky. takže jsem si napsala o pomoc... o tu jednu věc, co by pro mě Tomáš teď mohl udělat. a ukázalo se, že nemůže. a vedlo to jen k výslechu o tom, co se děje a proč a jak to skvěle zvládnu a že všechno bude zase dobrý. ani nevím, kdy naposledy bylo všechno dobrý... a nestojím o tyhle lži, soucit, nechci prázdný sliby. chci, abys tady se mnou byl. chci, abys mě objal a já se mohla konečně vybrečet, chci, abys mě poslouchal když mám zrovna chuť mluvit a nepsal, že máš moc práce. chci, abys chápal moji agresi a nenávist, chci, abys ho nenáviděl stejně jako já, abys řekl, že mu rozbiješ hubu. a chci, abys to fakt udělal, sakra. chci, abys pro mě byl oporou a já tě nemusela chránit. chci abys věděl, co mi pomůže a je to strašně nefér, protože já sama to nevím.

všechny ty hezký věci, co mi píšeš, jsou k ničemu. potřebuju jen zázrak a taky otevřít oči. teď to nedokážu a ty mě jen zklamáváš a ještě víc ničíš. dělám všechno pro to, abych ti tím neublížila.

nejradši bych to ukončila. mezi náma. ale i sama se sebou.

momentálně je to šest dní, co otec pije. včera přišel do kuchyně a prosil mě, abych mu dala peníze. spí dole ve staré kuchyni na matraci na zemi. máma mu vyřídila neschopenku. včera byla obejít byty a dost možná dnes složíme kauci. všechno se to děje moc pomalu a zároveň... nedokážu si představit, že se vážně něco stane a změní. vždycky jsem žila jen tady, tiše to tu nenáviděla, snila o odchodu a poslouchala řeči o tom, že se moc dlouho sprchuju, že moc nahlas cvičím... ale děsí mě představa toho malýho bytu, nábytku od cizích lidí, života s vědomím, že můj pes je ode mě děsně daleko se zasraným alkoholikem a dvěma línejma imbecilama.

přála bych si chlapa, co se mě na nic nebude ptát. jen přijede a naloží moje věci, vytvoří nám společnej domov a nechá mě se zahojit. přála bych si, aby mě někdo miloval.

děsí mě, že přijdu o soukromí. že nebudu mít vanu. že jsem si stěny v pokoji vymalovala úplně zbytečně. děsí mě, že je mi ukradený, že nebude žádná místnost, kde budu moct mít sex, protože mě teď vlastně představa sexu vůbec neláká. moje zamilovanost opadá, jak jsem plná tohohle humusu. částečně jen chci, aby mi zmizel ze života, aby na mě nikdo nesahal a nikdo po mně nic nechtěl. všechno mě vyčerpává a irituje.

nejhorší na tom je ta hloupá iluze v mojí hlavě. jak v noci ležím a přetýkám bolestí a šeptám si jeho jméno, ačkoliv mi tak moc ublížil, i přes to, že mě opustil, že mi nepomohl a že mě potopil ještě víc... volám k němu o pomoc, doufám, že přijde jeho náruč, že se objeví, aby mě celou schoval. přitom není nic víc, než... ani nevím. vzpomínky zmizely, už ani nevím, jak pořádně vypadá, jak voní, pamatuju si jen matně jeho pevnej stisk a hrubost, tu prudkou sebejistotu a tvrdej pohled.

a pak konečně pláču.

jelly.

22. dubna 2018 v 21:31 | R.
pociťuju... ohledně vztahu... neustále určitý pochybnosti. nejspíš hlavně proto, že se necítím připravená na zklamání nebo další srdcebol, a než abych mu čelila, jsem vnitřně odhodlaná udělat cokoliv, abych se tomu vyhla. vztahy jsou náročný. občas fakt děsně moc.

je pro mě těžký, najít balanc. mám ho ráda a záleží mi na něm a na jeho přítomnosti v mým životě. říkám mu, že ho miluju... ale vím, že to není to stejný milování, jaký jsem cítila... dřív. neudělala bych pro něj cokoliv, nenechala bych se pro něj ponížit, zničit a pošlapat. netolerovala bych mu, že pro něj nejsem dostatečně prioritní, že si na mě není schopnej udělat čas a další podobný věci. miluju teď sebe. a pro něj udělám všechno, pokud to neohrozí mě. je to tak správně... ale občas mi ta hloupá oddanost, naprostá zaslepená fixace prostě chybí.


nějak se to stalo, že najednou mám o sebe a svou nově nabytou hodnotu strašnej strach. bojím se, že mě podvede a já tomu budu muset čelit. bojím se hrozně často a nevím, jak tomu zabránit. zraňuje mě, že nedostanu odpověď hned, když se mnou někam nejde nebo když jde místo večera se mnou hrát fotbal. řeším kraviny a strašně často vybouchnu aniž bych věděla proč. mám chuť na něj křičet, že pokud mu za to můj čas nestojí, ať táhne. nevím, kde se to bere... vnitřní zahořklost? nedůvěra?

je asi nejlepší kluk, jakýho jsem kdy v životě měla. nekouří a neožírá se, pracuje, studuje, je empatickej, mluví se mnou a chce řešit problémy, plánuje budoucnost, nezvyšuje na mě hlas a říká mi hezký věci... bere mě do divadla. řeší se mnou knížky, bere si mě na klín a líbá mě na čelo. chápe moji psychickou poruchu a když jsem hysterická, prostě mě obejme a mlčí. představil mě svojí rodině. a já se bojím, že ho ztratím. kvůli všemu, co se stalo, kvůli tomu, jak se přes to neumím přenést. a ještě víc se bojím, že kvůli tomu všemu ztratím samu sebe.

snažím se být vděčná a vážit si toho, co mám. snažím se vidět ten obrovskej kontrast mezi tím, jak nám to funguje a jak to třeba s kryštofem vůbec nefungovalo. ale zapomenout na něco, co si s sebou nesu několik let, nejde během pár měsíců. pořád mám pochybnosti, pořád potřebuju neustále ujišťovat. chce to trpělivost.

v pátek odpoledne vezl kamarádku na masáž a mě vzal s sebou, že se tam půjdeme projít. pohádali jsme se, protože... jo, tak nějak mě sere, že kamarádku vozí po masážích, jak si píská. a taky moje žárlivost a to věčný podezřívání, který je úplně zbytečný, ale přesto... je těžký, nebýt paranoidní.

a pak jsme taky byli u toho nádhernýho rybníka. a bylo teplo. sluníčko. kolem tekl potok, všechno žilo. já žila. občas mám až pocit, že vylítnu z kůže, jak moc se toho uvnitř mě děje. snažím se zapomenout všechno to zlý. žít pro tyhle momenty.

večer jsem pak jela na oslavu narozenin přítele mojí kamarádky. jedné z těch nejbližších. vzhledem k tomu, že jsme teď na jinejch školách, obě pracujem a "vztahujem" vidíme se strašně málo, ale je neuvěřitelný, jak se to všechno dá překonat, když s někým máte fakt opravdový přátelství. takový to, kdy si můžete říct všechno, upřímně a beze strachu, kdy si vzájemně nezávidíte a přejete si jen a jen to nejlepší. asi právě proto mě tolik zraňuje, že není šťastná. a během toho večera se s oním přítelem pohádala tolikrát, že nemělo smysl počítat. brečela. a já zas stála nad tím nejtěžším rozhodnutím - snažit se pomoct, ačkoliv to nejspíš nebude mít žádný pozitivní výsledky, nebo se sobecky soustředit na sebe a alespoň sebe tak ochránit před vším tím stresem a napětím?

nakonec jsem se to stejně trochu snažila řešit. ne že bych si naivně myslela, že se něco změní, spíě mě fakt zajímalo, jak to ten kluk vnímá. jestli za to stojí, nebo můžu s klidným srdcem jít a říct jí - hele, kašli na něj, netrap se. ale je to fakt hodnej kluk, jen na špatným místě. oba se nenáviděj a čekaj, že zvládnou toho druhýho milovat.

nakonec jsem to stejně řekla. kašli na něj. netrap se. ale vím, že to neudělá. vím, že bych to asi sama nezvládla, na jejím místě. nezvládla bych to, kdyby to byl kryštof, kdybych milovala člověka víc, než sebe. jsem tak šťastná, že jsem ze sebe udělala prioritu, že jsem překonala představu o tom, že lásku můžete rozhazovat kolem sebe a nechtít nic na oplátku. jsem šťastná, že jsem sama se sebou a kompletní. a moc bych si přála, aby byla taky. aby si dokázala říct, že nepotřebuje tenhle toxickej vztah, stejně jako aby dokázala čelit tomu, když na ni chlap zvedne hlas, aniž by ji to v jejích vlastních očích degradovalo. přála bych si, aby se naučila být uražená a sobecká a milovat se. tak moc.

psycholožka by mi řekla, že zas zbytečně řeším cizí problémy. jenže mi na tom fakt záleží. nemůžu si pomoct.

too tired to complain.

18. dubna 2018 v 21:21 | R.
nevím, jak se to děje, že čas běží tak rychle. moc bych chtěla spoustu věcí stihnout... víc psát, víc číst, víc zase koukat na seriály a filmy, víc tvořit, víc spát celý odpoledne. péct víc dortů, víc času si jen lehnout do vany, víc klidu a motivace... víc všeho. myslím, že ještě nikdy jsem neměla pocit, že život je krátkej. a ani ho nemám. mám jen pocit, že spoustu času vůbec netrávím tak, jak bych chtěla. a taky dost často nevím, kam mizí.

snažím se být co nejproduktivnější. tím myslím - dělat věci, co k něčemu jsou, co mě těší a posunujou někam dál. i když mě často nebaví. doučuju angličtinu a zdá se, že ačkoliv mám minimální snahu, fakt mi to jde. slyším, že mám talent, že je ve mně něco, co ty malý smrady dokáže zaujmout a motivovat. přitom mě to tolik vyčerpává, když mám udržet dvě hodiny jejich pozornost a zároveň nezvyšovat hlas ani nechtít nemožný. pořád slyším, že mám jít učit.

víte, fakt nevím. myslím, že to není to, co chci. jedna věc je učit dětí pár a za slušnou hodinovou mzdu a druhá se kvůli tomu trápit ve škole dalších několik let a pak po zbytek života. vím, že je to možnost, ke který se možná jednou budu muset vrátit, protože ty odvážnější nevyjdou, ale zatím... zatím se s tím nechci smířit. a ani všechna chvála na světě mě nepřesvědčí.

stejně je zvláštní, jak na vás různý okruhy lidí úplně odlišně koukaj. mám kolem sebe tolik lidí, co mě jen neustále podceňují a často ponižují a já musím držet hubu a krok, protože potřebuju známku a jít dál. a pak tolik lidí, co už mě berou a respektujou, i když jsem jen malá holka. a občas ani nestíhám vnímat, kde se zrovna pohybuju.

chtěla jsem toho napsat víc, ale nemám sílu dál být vzhůru. jakože... jak jsem mohla kdy být vzhůru třeba do čtyř do rána? nebo jet v šest s někým autem z akce, když jel do práce? neboj na to ještě pít? nechápu.


since you been gone.

13. dubna 2018 v 18:18 | R.
máš dneska narozeniny. smazala jsem všechen kontakt mezi náma, čístečně i ve snaze na tenhle den zapomenout, ale... poslední čtyři měsíce jako kdybych všechny myšlenky upínala právě k tomuhle dni. k zámince ti třeba popřát, nebo připomenout, že jsem nezapomněla. že jsem se zapomenout snažila... nebo si to aspoň namlouvala. mám dnešní datum vyrytý v hlavě... a taky na tý malý kovový jmenovce schovaný hluboko na dně šuplíku.

tehdy, když jsi ji tady nechal, myslela jsem, že je to omyl. napsal jsi, že teď je moje. a já si říkala... možná ji tady chceš mít schovanou. možná chceš, abych to byla já, ke komu se vrátíš, když ztratíš, kdo jsi. ani nevím, jestli si to ještě pamatuješ. protože já si pamatuju všechny zbytečný detaily, ale nemůžu si vybavit, jaký to bylo, když jsi mě líbal nebo když ses mě dotýkal. nemůžu si vzpomenout, jestli jsem z tebe cítila lásku, kterou cítím teď, když se mě dotýká on. a pak se sama sebe ptám, proč jsem byla tak odhodlaná se pro tebe obětovat, proč jsem tě tolik chtěla zachránit, když jsem nedokázala zachránit ani sebe samotnou.

tolik jsem tě milovala. ještě pořád tě miluju. jsi můj kostlivec ve skříni a vidět tě s jinou mi bere vzduch z plic a zároveň mě to dělá šťastnou, protože doufám... tak moc doufám, že jsi s ní třeba tím, kým ses necítil se mnou. upřímně si přeju, abys s ní byl spokojenej. aby ti tentokrát neublížila, i když mám velkej strach, že se to zase stane. lidi se asi nemění. občas vyjedou ze svejch kolejí, ale nakonec, nakonec se do nich zase pokorně vrátí. ty, ona, i já.

rozhodla jsem se, že ti nepopřeju. že ti nenapíšu ani smsku. a neřeknu ti nic z tohohle. neřeknu ti, že ti přeju jen to nejlepší, že doufám, že jsi šťastnej, že doufám, že ti vyjdou všechny tvoje plány. neřeknu ti, že mi chybíš, i když už si nepamatuju proč, ani jak moc bych s tebou občas chtěla mluvit, jen tak, o ničem, nebo o všech těch strašně zásadních věcech. neřeknu ani o tom, že jsem ti vděčná za tu lekci, protože díky ní dokážu ocenit, když o mě někdo stojí a bojuje, když si je někdo jistej svým zájmem o mě.

a stejně to nedokážu nechat být. zapomenout na tvoje narozeniny. nepoznat tě v davu. necítit zášť a bolest a strach, když na tebe přijde řeč. ještě nejsem ani připravená o tobě přestat mluvit. a zároveň vím, že už mě to nezajímá. nezajímá mě tvoje odpověď na moje přání. a tak ho napíšu sem, hodím ho jen tak do prázdna. nestojím o tvoje díky... nebo cokoliv jinýho.

at ease.

2. dubna 2018 v 20:48 | R.
svoji dnešní depku jsem vyřešila tak, že jsem se objednala na letošní welcome sun ritual na další tetování... a víte co? dám si ho na ruku. a budu toho za deset let litovat. a je mi to u prdele. nic na světě nemůže bolet tolik, jako rezignace vlastního otce vůči vám, vaší mámě a zbytku světa. nikdy už nic nemůže bolet jako fakt, že se nevyrovnám ani pitomé flašce... a nikdy mě nemůže nic tak moc mrzet.


zvykla jsem si, že pije. že se nezajímá a že pro něj nejsem důležitá. ale nikdy si nezvyknu na to, vidět mámu brečet... myslím, že je to vždycky jako obrovske vykřičník, kterej mi říká, že je to tady. dospělost. když vidíš mámu brečet, když ji utěšuješ, když se ti ztrácí v náruči... je to tady. jsi dospělá a už nikdy nikam neutečeš, už tě nikdo neschová. a jsi sama. a je jen na tobě, jestli se z toho zvládneš neposrat.

občas se sama sebe ptám proč. pořád dokola. proč bych měla, proč bych měla zrovná já z těch všech lidí. kde mám vzít tolik síly, tolik vůle. když se na to on mohl vysrat. a když to všem okolo jde tak jednoduše. proč bych já měla bojovat o ty ostrůvky štěstí, když mezi nima jsou oceány bolesti a beznaděje. a pak samozřejmě vím, že musím. že musím, protože máma mi tohle všechno vybojovala, že si kvůli tomu celý ty roky ničila vlastní život, jen abych já... nevím, měla tyhle ostrůvky a tolik otázek?

chci jen, aby znovu byla šťastná. i kdyby to znamenalo, že mi zmizí ze života a s ní i ta jediná jistota, co mám. zaslouží si být zas volná a žít.

celej minulej týden jsem doma měla Sarah z Řecka a místo školy jsme docházeli na společnej program s ostatníma řekama a taky pár děckama z turecka. řekla bych, že bylo příjemný vymanit se ze stereotypu školy, ale faktem je, že jsem si ho za posledních pár týdnů moc neužila. ale společnej program a neustálý lítání po Brně mě přivedlo na jiný myšlenky a trochu mi zaměstnalo hlavu a tak jsem se alespoň vymanila z věčný paranoii a řešení hovadin. ačkoliv jsem byla fakt vyčerpaná, byla jsem během toho týdne taky fakt spokojená.

tenhle týden jsou to tři měsíce, co jsem s tomem. na jednu stranu to není žádná doba, na druhou mi to přijde neuvěřitelný, protože jsem nečekala, že to vážně bude směřovat tímhle směrem. a jsem za něj neskutečně vděčná. poslední dobou mám pořád strach, že ho ztratím, tak jaksi podvědomě... pořád se mi zdá, že ode mě odchází. skvělý na tom je, že mu o těch snech klidně můžu říct a on mi řekne, že se mu zdaj stejný... a že je mu se mnou dobře. že se nemusím bát. a já jsem šťastná, protože alespoň jedna jediná věc v mým životě funguje. my dva. spolu.

mám pocit, že můj život trochu ztratil priority. ty, který bych měla mít... v mým věku, na škole, na jaké jsem. dost často jsem kvůli tomu děsně nasraná, protože cítím, že sem dost možná vůbec nepatřím. vím, že potřebuju maturu a vejšku a všechny ty papíry o tom, že něco umím. ale nevidím jejich hodnotu. ani těch informací, co do mě den co den cpou. ani smysl všech těch termínů naučenejch nazpaměť. a už vůbec ne těch profesorů, co bez špetky porozumění poníží a zaškatulkujou. takže pak někdy vážně rozumím všem těm, co si radši donesou ten kus papíru s diagnózou... a často mám obrovskou chuť pořídit si ho taky. jen abych měla klid. abych to dál nemusela poslouchat. aby se třeba nároky zmenšily a já nemusela obhajovat svoje marný pokusy. obhajovat cokoliv mě nebaví...

ale neudělám to. nemohla bych. z vlastní hrdosti a proto, že nenávidím tu lítost a ještě víc, když někdo nechápe. nebo má zkreslenou předtavu o tom, čím si procházím. občas si přeju, aby každej kolem mě byl psychiatr a chápal moje posunky. jak nepojmenovatelný to je. jak to jeden kretén může znovu otočit v úplný peklo na zemi.

moct bojovat je na životě možná to nejlepší. nikdy se nenudím. a radost se pak nikdy nemůže omrzet.

from sunday afternoon.

27. března 2018 v 23:00 | R.
měla jsem obrovskou chuť napsat šílenej emoční výlev plnej negativity. pořád ještě ho mám rozepsanej... ještě z rána. a stejně je to legrační, jak občas jdete úplně na kousky spát a stejně na kousky rozervaní se i probouzíte. sedíte a blejete ty hnusný, zbytečný a naprosto neopodstatněný bolístky ven, valej se z vás jak řeka a ne a ne se zastavit. a pak odejdete na rodinej oběd... a po návratu znovu otevřete notebook, přelítnete očima ty řádky. a sami sebe se ptáte proč. proč vlastně tohle všechno. k čemu to je. mně, vám, komukoliv. k čemu to je dobrý, že tu nechutnou černou hmotu vybleju ven, že poleptá další lidi, že ji navždycky zapíšu a uchovám. k čemu to, že pošlu tu odpornou energií dál...?

takže ne. žádný výlevy. žádný řeči o tom, jak jsem zbytečná, hnusná a slabá. protože já i vy, všichni moc dobře víme, že to tak není. stačí se zhluboka nadechnout a trochu zabrat a znovu to dokážu vidět.

dělám věci tak, jak nejlíp dokážu. většinu času, tak dlouho, jak jen na to mám dost síly. a nemůžu bejt perfektní, nemůžu najít v sobě samotné něco, co tam ještě není. musím být trpělivá, musím to nechat růst. musím věřit, že hluboko vevnitř to je a že stejně jako ostatni dobrý věci, i tohle chce svůj čas.

asi musím zapomenout na ideály a asi musím v jejich ztrátě najít víc, než jen bolení. je to pro mě těžký, protože sotva jsem našla představu o tom, kdo jsem a co chci, ze všech stran se na mě valí, že to nedává smysl, že to nejde, že chci příliš. a já vím, že bych se mohla - a možná i měla - zažrat a nepustit, tvrdě si jít za svým, bojovat a chtít dokázat, že to jde, že to zvládnu. a stejně... tohle udělat nechci.

nejsem dost silná, dost samostatná, dost odvážná... nejsem nic z tohohle, abych zatla zuby a šla přes mrtvoly. nechci projít další bolestí za cenu snu, kterej mě dost možná ani nenaplní. protože už to tak bylo mockrát. čím víc něco chcete, tím prázdnější jste, když to najednou máte. a nechci svůj život žít tak, abych na jeho konci mohla říct - hele, říkali, že nemůžu a já to stejně udělala. pro nikoho to nemá hodnotu. ani pro mě.

a tak hledám. asi. něco jinýho, co bych mohla chtít, být... kam směřovat, nebo jestli vůbec někam. jestli má smysl se tím vůbec zabývat, jestli vůbec myslet na zítřky a jestli se prostě nevzdat... všech těch jistot, představ, zajetejch kolejí i přesvědčení, že něco je správný a něco je správný o dost míň. i jakýsi domněnky, že něco mě udělá šťastnou, protože dost možná taky ne. dost možná můžu být šťastná i bez věcí, který mi ke štěstí přijdou nepostradatelný.

nevím, jak se to stane, že se člověk stane vaší součástí. že najednou ucítí, co se ve vás děje a všechno najednou začne být o tolik snadnější a přesto... přesto plný strachu. protože tahle blízkost... je přirozený z ní mít respekt, ne?

občas se nemůžu smířit s tím, že už si to zase bez někoho neumím představit.


love the process.

16. března 2018 v 13:13 | R.
pro změnu píšu z ordinace... tentokrát už snad naposledy. poslední závěrečná prohlídka, která doufám nemůže dopadnout jinak, než dobře. půl hodiny zpátky mi vytáhli stehy. tím to snad mám za sebou.

největší krizi jsem měla ve středu. měla jsem pocit, jakoby všechny moje prášky ztratily účinnost, jako kdybych se ponořila zpátky do toho pekla a nebylo v mých silách se vrátit zpátky. byla jsem... zbytečná, zničená, bolavá a prázdná. všechno bylo špatně a měla jsem pocit, že to nemůžu napravit. ze všeho nejvíc jsem se chtěla jen izolovat a zmizet, dělat, že vůbec nejsem, že není nic jako venkovní svět.

a Tomáš to zvládnul. mě i můj stav.

nedokážu říct, jak jsem vděčná, že ho mám. že mám to štěstí, že jsem to zrovna já, kdo může s tímhle klukem trávit čas. neustále mám pocit že si to nezasloužím, ale... jo, zasloužím si ho. zasloužím si někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky, někoho, kdo mě bude chtít stejně jako já jeho, zasloužím si podporu i lásku i tohle všechno. a on si zase zaslouží mě, protože mu to vrátím, jak nejlíp budu moct. protože jsem pro něj ochotná znovu cítit, znovu začít.

moje podvědomí to pořád ještě zkouší... odehnat ho pryč. vyděsit ho, možná v něm odhalit chyby a slabosti. a potom, když se neobjevují, jsem vnitřně strašně zoufalá. je to takovej nezvyk, bejt chtěná i se vším tím pokrouceným. vidět, že o mně někdo nepochybuje.

je mi líto, že tohle dělám. mrzí mě, že vytvářím komplikace a drama, že vytvářím problémy tam, kde nejsou, ne proto, že on by mě nechtěl, ale protože já samu sebe nechci a pocit, že pro něj musím být jako koule u nohy, je silnější, než cokoliv racionálního. alespoň v tu chvíli. v tu chvíli prostě... prostě nejde popadnout dech. nejde se uklidnit, nejde si říct, že to tak přece není a že nejsem ničí přítěž. vidím jen to, jak jsem hysterická a fakt, že místo trávení času se mnou by mohl dělat cokoliv... stokrát užitečnějšího.

myslím, že nejsem jeden z těch lidí, co hážou flintu do žita. většinu času se rvu jako lev, abych mohla být v pořádku a fungovat, denně dělám tolik, abych byla normální. tohle jsou ty momenty, kdy si uvědomím, že už nemám žádnou moc. že můžu jen čekat, až to přejde, nechat se strhnout a sledovat, jak se všechno bortí. čekat, co zničím a co nechám stát. a často to ani nezvládám pozorovat, úplně se ztrácím. jsem jenom ta propast, nekonečná hloubka vyplněná bolestí, kterou nedokážu k ničemu přiřadit, nijak popsat, jakkoliv zformulovat. topím se a lapám po dechu, celá se převracím naruby, křičím a prosím a... čekám. pořád jen čekám. čekám na to, až mi máma zvedne telefon. čekám, až zabere lék na uklidnění. čekám, až usnu a všechno konečně pomine, čekám až potoky slz vyschnou, protože nemám sílu je zas a znova utírat. čekám, než přejde to nejhorší a až někdo konečně přijde domů, aby mě dal dohromady. čekám na pokyny.

a pak přijde další den. a všechno je to jen vzpomínka, jako kdyby se to ani nestalo mně. nedůležitej moment, zkrat, kterej nic neznamenal. ani pro mě, ani pro ostatní. všechno se vrací do normálu, stačí se jen trochu snažit. nedovolit, aby se to vrátilo, teď, když to mám ve svejch rukou. znovu vidím věci jasně.

člověk se vždycky cítí, jako kdyby začínal znovu od nuly... ale tak to není. jen jsem se zastavila, neotočila jsem se zpátky. potřebovala jsem jen hlubokej nádech, jen chvilku času. ale teď můžu pokračovat dál, tam, kde jsem přestala. nic se nestalo.

torture.

12. března 2018 v 22:36 | R.
snažila jsem se nekreslit čerta na zeď, ale stejně přišlo přesně to, čeho jsem se bála skoro nejvíc... antibiotika a nemocnice. měla jsem nejspíš štěstí na doktory i čas, ale upřímně řečeno... zpráva, že mi to vytrhnou hned v pátek mě moc nenadchla. ale doktor byl mladej a taky dost hot a tak jsem nakonec řekla, že teda jo, aspoň to budu mít za sebou... a za patnáct minut už mě brali na sál.

jestli je něco moje noční můra, potom je to trhání osmiček. a možná ještě rozchody s lidma, bez kterejch si nedokážu svůj život představit. vlastně... ta bolestivost a chuť umřít jsou v podstatě stejný. a nedá se nic dělat. jenom čekat. a tentokrát to alespoň nebolelo tak moc a taky byla trochu sranda, protože si se mnou doktor celou dobu povídal a ještě u toho měl nějakýho mladýho kolegu. a možná se jen na bolest dá nějak připravit nebo se s ní smířit, ani nevím. stejně se mi celou dobu třásly ruce.

a nakonec se mi stejně zdálo, že připravená nejsem ani trochu. lehla jsem si a brečela jak želva a po strašně dlouhý době to bylo čistě z fyzický bolesti, což bylo tak nějak... ani nevím, možná osvobozující. zároveň je to ale dost šílený. je těžký nebýt z toho otrávená, protivná a úplně zoufalá, protože nemůžu pořádně spát a co dvě hodiny se budím. takhle napuchlá jsem v životě nebyla.

ale jsem ráda, že to mám za sebou.

taky už jsem mimochodem rozhodnutá o dalším tetování. chci stoličku. jsem zvědavá, jak dlouho vydržím čekat. řekla jsem si, že to nechám na září, tak snad se uhlídám.

nějak nemám sílu skoro na nic, připadám si uvězněná pod peřinou z bolesti a negativních pocitů, který si nejspíš ani nechci pamatovat nebo je sdílet. vím, že jsem nemocná. a že jen potřebuju čas, abych zase byla v pořádku. abych se zahojila. taky vím, že mi nemůže být vnitřně dobře, když jsem jen zavřená doma a mám celý dny jen na přemýšlení o blbostech. a tak se strachuju a topím ve vzpomínkách.

jsem zamilovaná. vnímám to jen občas... a někdy taky celý hodiny. když mu bořím prsty do vlasů, když se k němu tisknu a stejně chci být ještě blíž, když se opřu o ruku a on mi nosem přejede po zápěstí. když ho konečně vidím stát ve dveřích. a když se až do večera neozývá, když dlouho nepřichází žádná reakce, když ucítím ten závan nejistoty, co mě přišpendlí na místě a já nemůžu dýchat. protože vím, že bez všech těch lidí dokážu žít... ale tak moc moc nechci. tolik se nechci v nikom dalším zklamat, tolik nechci tohle všechno prožít a sledovat zmizet, tak strašně se bojím další bolesti... a ačkoliv je všechno jak má, stejně se nemůžu zbavit těchhle podvědomejch obav.

všechny ty věci totiž racionálně moc dobře vím. vím, že on je on. že není kryštof ani nikdo jinej kdykoliv předtím. vím, že nic z toho, co mě děsí, nikdy neudělal on a nemá to s ním nic společnýho... a přesto si ty věci nesu s sebou. strach z dlouhýho mlčení, ze lží, z podvádění, z výmluv. snažím se to neventilovat a být v klidu, jen nevím... nevím, jak dlouho to zvládnu, dokud jsem takhle doma a on neustále v jednom kole.

je to hloupý. ale když mám život, co můžu žít, jsem v pořádku. řeším školu a práci a sebe. co budu jíst, kdy půjdu cvičit... a on zase to svoje. a oba hledáme v té záplavě věcí dny, kdy oba můžem... protože já si chci udělat čas a on taky. jenže teď mám čas pořád. a jen čekám, kdy ho bude mít on a cítím se zoufale a děsí mě to. není pro mě dobrý mít tolik možností, kdy přemýšlet o tom, jestli mě třeba jen vidět nechce... tohle není pro mě.

taky se mi občas zdá o kryštofovi. v pátek, než mi trhali ten zub, jsem ho zahlídla. prošel kolem mě. a byl pryč. a můj den na chvíli tančil a zářil pod vší tou svobodou, pod úlevou a uklidněním, náhlým ujištěním, že dýchám dál i bez něj. a přesto pak stojí přímo přede mnou. nehnutě. položím mu ruce na ramena a naše tváře se dotknou. všechno to cítím tak skutečně... vůni, vousy, poznávám materiál jeho mikiny, dlaně vsouvám pod kapuci. cítím, jak mě svírá, jak se moje kůže dotýká jeho - hrubě, hladově.

probouzím se a nenávidím ho. nenávidím jeho stín, jeho siluetu, tu iluzi, co po něm zůstala. a ze všeho nejvíc fakt, že to vůbec není jeho chyba.

does he know my destiny lies with him?

4. března 2018 v 2:19 | R.
myslím, že takovýhle to je, žít bez psychický poruchy. když jsou věci snadný a samozřejmý... když se jim bez obav dokážete podívat do očí. uvědomím si to vždycky jen ráno a večer, když poslušně polknu tu pilulku a najednou se mi zdá úplně nesmyslný, že by to všechno stálo tak moc na ní... ale musím si to přiznat. zatím bych to nezvládla bez ní.

moc mě baví milovat život. a všechny ty drobnosti v něm. poslouchat novou hudbu a pod vrstvama prachu znovu nacházet tu starou, pouštět gramofonový desky a trochu příliš očekávat, že pro něj ty písničky budou mít stejnou šílenou hodnotu jako pro mě. pít víno v posteli. ležet na sobě nahý a prostě jen... být v cizím teple. a řešit všechno a nic a chvilku se dostat až na samý kořeny a pak se vrátit k obyčejnejm hloupejm věcem. a říkat věci jak jsou. a nemít vůbec strach.

strašně moc mě baví on. jeho pocity a myšlenky a jak mi povídá o divadle a hudbě a svý rodině. a že mu můžu říct o všech těch myšlenkách, podle kterejch se snažím žít a dokonce i to, že ještě nejsem vyléčená z předchozích srdcebolů... a že mi občas i porozumí.

tak moc mě baví tyhle bezstarostný období. období, kdy existuje alespoň nějaký bezpečí. tolikrát jsem si je pokazila hledáním logiky a jistot... ale tentokrát ne. tentokrát je budu žít. vyválím se v nich jako pes v listí, ponořím se do nich, celá se jima zasypu a naplním.

v neděli jsem u něj spala. teď spolu skoro pokaždé stáhnem flašku bílýho... kupujem pozdní sběry a vína v cenový kategorii, na kterou jsem se vždycky bála vůbec podívat. leží mi v klíně a mluvíme celý hodiny a stejně mám pocit, že na světě není dost času, abychom si stihli říct všechno. a taky jíme pizzu, nebo pracuje a vypadá strašně zamyšleně a mluví si sám pro sebe. a pak celý dopoledne v pondělí kouká na film, zatímco na něm spím a kvůli dnešnímu maturáku si nese sako do čistírny...

je to zvláštní, protože ačkoliv se cítím vnitřně fakt dobře, fyzicky to úplně nefunguje. minulej týden jsem byla nachlazená jako už dlouho ne a sotva jsem se toho zbavila, znovu se ozvaly zuby a celej týden jsem v podstatě prospala na ibalginech. jsem v podstatě hrozně nejistá, co se školy týče, protože zatímco v některejch předmětech mě vychvalují a strašně mě to baví, jinde řeším, jestli vůbec projdu... jakože, jasně, že přece projdu, ne? musím projít. občas pak mám pocit, že se jen točím v kruhu znechucení a výčitek od lidí, kterejm jsem nic neslíbila... jako kdyby měl pořád někdo představu, že má právo na stanovování mejch priorit.


 
 

Reklama