x.

crumbled.

8. června 2018 v 9:48 | R.
můj stav během posledních pár dní by se dal použít jako přesná ilustrace toho, čemu se říká deprese. ta dlouhotrvající, nenápadná a rozežírající vnitřnosti. není to pláč, nejsou to nový řezný rány ani hysterie. je to klid a bezmoc. čtrnáct hodin spánku, hlava tak těžká, že se zdá nemožný ji zvednout z polštáře, nechutenství. nemůžete číst, nemůžete psát, nemůžete ani koukat na film nebo udělat cokoliv užitečnýho, protože to prostě... prostě nejde.

píšu a ruce mám jak dva hadrový panáky. sama jsem tím děsně znechucená, jako kdyby nic na světě nemělo smysl - samozřejmě kromě mluvení o depresi, protože ta naplňuje celou mou existenci od shora dolů. mám strach a děsně mě to sere, protože co dvě slova se zaseknu a jen zírám.

otec na mě včera řval. seděla jsem a usmívala se. jeho vztek rostl a já měla chuť se smát a smát a pak přijít blíž a plivnout mu do obličeje, vysmát se jeho bytí, podtrhnout jeho zbytečnost. události posledních měsíců ve mně nechaly vyrůst nenávist, kterou nejsem vůbec schopná unést. nechci ji a nevím co s tím. nevím, jak ji nechat jít, protože nevím, jak se někomu takovýmu odpouští. všechna ta zloba a agrese jsou tolik zbytečný a přesto... kam je dát? co s nima? co mám dělat, když není na koho křičet, když není po kom házet věci, když nemůžu jít a rozškrábat mu kůži - poprvé konečně i cizí a ne jen svoji. občas mám strach, že ještě chvilku a budu ho muset zabít. a pak se tomu musím smát, protože to bych přece nezvládla.

potřebuju tomáše. zastavit čas a dělat, že jsme to už navždycky jen my dva, moje postel v tom novým bytě, bílá skříň, lahev vína a yellow submarine. chce se mi křičet.

včera mi napsal kryštof. poprvé od 24. prosince. že mi to sluší a jak se mám.

nedokážu popsat svoje pocity. i když vlastně nic jinýho nedělám... měla jsem strach a věděla, že to nemám dělat. asi jsem neměla vůbec reagovat, ale jak...? a najednou jsme si psali od dvou do jedenácti večer a zpětně se cítím děsně pitomá, protože celou dobu jsem z toho měla až dětinskou radost. a pak jsme se pohádali a mně to došlo. nemůžu ho mít v životě, protože vždycky přijde tenhle bod, kdy mě poleje ta hořkost a kdy mu - i když už dávno ne naplno - řeknu, že ho miluju a on mi řekne, že miluje ji. a že je to karma, za to, jak se ke mně choval.

nevěřím na karmu. myslím, že nic z tohohle jsem si nezasloužila, že jsem neudělala nic, abych si tímhle musela projít... a že ani nikdy nebude nic, co tuhle bolest vezme zpátky a vyváží ji. život je takovej, jakej si ho uděláme.

už ho nechci zpátky ve svým životě. nechci ho vídat a nechci si s ním psát. nechci bejt bolavá jen proto, že je on, jen proto, že bych pro něj chtěla to nejlepší a že mu to nemůžu dát a že nemůžu ani udělat nic, aby to dostal. nezaslouží si mě. a já si nezasloužím bejt na druhým místě. už nechci znovu bojovat za každou společnou chvilku a nechci ho milovat z dálky a modlit se, aby byl v pořádku. nechci ho. nechci ho znát a nechci se starat o to, jak se cítí. nechci moct dávat a přijímat jen když to zrovna chce on.

občas mám strach, že nic z tohohle není skutečný. že jsem tomáše nikdy nepotkala. že nemám možnost mu napsat a všechno mu říct, že se nemůžu schovat v jeho autě, že mi neřekne jak se měl. mám strach, že zmizí ze dne na den a ve mně zůstane jen prázdná díra. mám strach, že se nikdy nedostanu přes kryštofa a on se mnou nikdy nebude šťastnej.

ale já fakt bojuju.

manic.

2. června 2018 v 7:03 | R.
děje se toho ve mně - a kolem mě - tolik, že o tom nestíhám ani přemýšlet, ani psát. ale teď je sobota ráno, už před sedmou peču perník a vůbec nemůžu spát, protože srdce mi buší podobně, jako po čtvrtý sérii dřepů. což teď mimochodem už zase můžu dělat a mám pocit, že je to jediná chvíle, kdy fakt zvládnu nemyslet.

všechno je hektický. ve středu jsem se mnou jel tomáš vyzvednout postel, kterou jsem našla přes bazar, ve čtvrtek jsme spolu byli v divadle a já poznala jeho babičku. máma dostala klíče od bytu a s tomem jsme včera jeli do ikei koupit postel pro mě. odpoledne jsme potom to všechno a ještě navíc můj pracovní stůl a matraci naložili k němu do auta a odvezli na byt a já ho poprvé viděla. je to šílený, protože jsou to... nevím, prostě jen dva prázdný pokoje a v nich moje máma. a taky její otázky, na který se bojím odpověď i sama sobě. jenže copak to můžu nezvládnout?

a tak jsme to všechno odnosili dovnitř a já myslela, že mi láskou praskne srdce pokaždé, když jsem se na tomáše podívala. mám pořád strach, že to není pravda. že jsem si všechno tohle vymyslela. tak neskutečně moc to pro mě znamená. a dokážu myslet jen na to, jak se ráno vzbudím a leží vedle mě a na to, jak stojí s mojí mámou v koupelně a řeší odtíkání odpadu a svět je na chvilku jak má bejt.

asi za hodinu pak přijel nějakej mámin kamarád pomoct nám s pár věcma a já přísahám, že jsem se skoro zamilovala. teda, ne jako... partnersky. spíš tak... lidsky? tím způsobem, kdy moc moc chcete, aby tenhle chlap vzal vaši mámu někam na večeři. pomohl mi dát dohromady jednu postel a částečně asi i sebe samotnou. šla jsem pro pečivo a nemohla se přestat smát.

a večer jsem pak nemohla přestat brečet. bylo to jako kdyby se něco konečně uvolnilo a já byla prostě jen... tak moc vděčná, dojatá a plná té úlevy, že je to fakt tady, že se to děje. všechno do sebe zapadá.

a teď nemůžu spát. strašně moc se mi toho hodí hlavou... tohle všechno. a rozhovory o mojí nenávisti k otci, plány co dál, potřeba rychle běžet zpátky a znovu se přesvědčit, že je to skutečný.

ani nevím, co víc napsat. je toho strašně moc, ale teď se trochu točím v kruzích a na nic jinýho nedokážu pořádně myslet. chci jen co nejdřív odejít z tohohle domu, vlízt si do nový postele a konečně sledovat, jak to ze mě všechno padá. částečně vím, že až ten moment přijde, bude to bolet. strašně moc. je ve mně tolik křivdy, strachu a bolesti, že to nemůže zmizet přes noc. ale jsem otevřená tomu procesu hojení. asi se na něj i teším. budu hodně spát, jíst a milovat se.

ain't it fun?

23. května 2018 v 21:48 | R.
všeho je tak šíleně moc. alespoň ale můžu říct, že všechno se obrací k lepšímu. teda, alespoň to tak vnímám a dělám všechno proto, abych si to dál mohla myslet.

našli jsme byteček jen kousek od mojí posilovny, co má dva pokoje a přijatelnej měsíční nájem. zaplatili jsme kauci a dva dny zpátky dostali plánek místa, z kterýho se teď budeme snažit udělat domov. a tak hledám skříně, kterýma bych mohla z jedné místnosti udělat alespoň dočasně dvě, postele, který jsou v naší cenový kategorii a taky dělám všechno proto, abych dál zůstala silná. zkouším nemyslet na detaily a zatlačit někam pryč otázky, co si občas chtě nechtě kladu.

byla jsem tajně u babičky, abych jim řekla celej příběh tak, jak jim ho máma neřekne. pila jsem tam červený a mluvila o svý depresi, jedla chlebíčky a přijala pomoc. za pár dní po návratu jsem tuhle návštěvu mámě stejně přiznala a v tu chvíli se mi asi ulevilo od všech těch myšlenek. alespoň půlka mojí rodiny je teď na dobré cestě - komunikujeme, respektujeme svoje pocity, potřeby a rozhodnutí. máma si našla právníka. otec taky. tvrdil že nás chce podpořit, ale pro něj to evidentně znamená platit alimenty a pro mě no, pro mě vyplatit peníze za náš dům. chci se soudit a po pár rozhovorech s mámou je to na dobré cestě. momentálně bych asi udělala všechno pro to, abych dostala alespoň naše peníze zpátky. roky vám nikdo nevrátí.

s otcem nemluvím. hnusí se mi a zároveň je mi k smíchu. nechci být negativní a tak se obrňuju humorem a zkouším dál žít. nevím, co jinýho dělat, nebo jak to dělat líp.

týden zpátky mi zase trhali zub. tentokrát jsem už ani neměla energii to nějak víc vnímat, zdálo se mi až zbytečný plýtvat energií. odvezla mě tam kamarádka a šlo to rychle. tentokrát se mi nevrtali v žádné kosti ani nic nešili a tak byla bolest o dost snesitelnější - nebo, jak mi každej tvrdí, jsem si na to prostě už zvykla. pozitivní ale je, že už mi zbývá jen jedna osmička a tu si plánuju nechat vytrhnout někdy během června, abych už v létě měla definitivně pokoj.

co se léta týče, vlastně nevím, jaký z toho mám pocity. už mám domluvenou práci na dva týdny jako lektorka na anglickejch táborech. další dva týdny jsou v jednání s tím, že alespoň pár dní v nich snad taky dostanu. svým způsobem jsem fakt ráda, že to tak dopadlo a opět si mě práce našla v podstatě sama, aniž bych se musela nějak zvlášť snažit, ale jsem zároveň dost vyděšená. jedna věc je učit angličtinu tři hodiny týdně, druhá to dělat celej den v kuse a s čtyřnásobným množstvím dětí. uklidňuje mě jen to, že tady nehrozí setkání s žádným ambiciózním rodičem.

taky s kamarádkama plánujeme výlet do švédska... autem. je to přesně jedna z těch šílenejch věcí, co jsem vždycky chtěla udělat. zároveň se pořád bojím, že to zase skončí jen u plánování, i když to zatím vypadá dost vážně. držte mi palce.

říkám si, že je to trochu paradoxní, ale jsem teď doopravdy šťastná. i přes to jak na hovno to je doma, i přes vidinu stěhování, i přes trhání zubů, zodpovědnost a 150 mg olwexyi každej den - nebo možná právě díky tomu. jsem strašně šťastná s tomášem a během dne mám krátký momentky, kdy si na něco vzpomenu a mám pocit, že samým štěstím se snad zalknu. poprvé mám s někým pocit, že všechno je vyrovnaný - moje city k němu a jeho city ke mně, naše snaha i chuť v tom dál pokračovat a jeden o druhýho usilovat. občas si říkám, jak mi mohlo někdy stačit něco míň a zároveň... jsem ráda, že to přišlo až teď, až když jsem na to byla sama vnitřně připravená.

illusion.

12. května 2018 v 16:21 | R.
včera ráno jsem si po dlouhé době jen tak sama zapálila. střízlivá. a necítila jsem se ani o trochu líp, ani o malinko klidnější nebo míň ztracená. bylo mi blbě a žaludek se mi houpal ještě zbytek dopoledne.

včera ráno máma našla otce na seznamce. nenapsal o sobě nic, co bych o něm napsala já. ačkoliv nikdo by o něm asi nemohl mluvit tak krutě... to jen já. ale nenapsal ani pravdu... ani cokoliv, co se pravdě alespoň podobá. je to zvláštní, protože nemám strach z kohokoliv, kdo by mi jako potencionální macecha mohl vejít do života. jen cítím obrovskou lítost, že dost možná se taková žena vážně najde. že naletí na prázdný kecy a lži o tom, jak se rád prochází a že miluje knížky.

napsala bych o něm, že je slaboch. prázdná schránka, sobecká kovová koule u nohy, stroj na prachy, parazit v mým domově. napsala bych, že je původcem mejch jizev a prořvanejch nocí. napsala bych, že je nevyléčitelnej alkoholik, že je obyčejnej krypl, co vyměnil svoji dceru za flašku piva. že není schopen milovat. že ničí životy. a že si nezaslouží nic, než samotu.

asi měl večer rande. je mi jí líto. jsme tak hloupý... my ženský. kolik ze sebe obětujeme pro tyhle zbytečný existence, kolik emocí a času, jen protože máme strach, že samy nejsme úplný. dáváme jim život a domov, dáváme sebe a všechno co máme. necháváme je brát a trhat se na kusy.

nene. nedovolím mu to. nebudu se dívat, jak namotává nějakou, která se rozhodla znovu uvěřit. nebudu mlčet. už ne.

eliška včera měla dvacet. to kulatý číslo a budoucnost mě děsí. taky mě děsí, jak je nešťastná a že jí nemůžu nijak pomoct. včera jsme byli s tomem v divadle a pak jsme seděli tři hodiny venku v parku a já sledovala, jak se moje asi nejlepší kamarádka trápí... snaží netrápit? zjišťuju zas a znova, jak nepatřím do tohohle světa, co jsem si kolem sebe vytvořila. jak všechen alkohol ztratil smysl, jak cigarety přestaly vonět a sladký lži přestaly lákat.

jedu tajně k babičce. máma o tom neví a já ani nevím, co vlastně tajím. není na tom nic špatnýho. jenže kdybych teď řekla, že tam jedu, mámě bude jasný proč. nechci, aby si myslela, že o ní mluvím za jejími zády, ale nejspíš se přesně tohle chystám udělat. ale babička si zaslouží vysvětlení a pohled z jinýho úhlu. zaslouží si slyšet pravdu. a možná mámě i mně a bráchovi může pomoct. třeba aspoň finančně.

nechci bejt dospělá. jediný dobrý na tom je, že můžu pracovat, cestovat a celá se potetovat.

hrozně ráda bych se teď prostě zabývala jen povrchníma věcma. nechat si ostříhat vlasy a změnit barvu. koupit si něco na sebe. něco jen tak pro radost. jen chodit cvičit, vařit a dělat, že na ničem dalším nezáleží.

trust.

2. května 2018 v 21:17 | R.
přemýšlím o založení blogu, kde budu publikovat čistě recepty a moje kuchtící snahy. a je to pro mě těžký. víte, měla jsem už spoustu blogů, kde jsem psala spoustu věcí, ale tenhle jeden je můj domov, moje srdcová záležitost. jenže... jenže ho nemůžu ukázat mejm kamarádům ani rodině, nemůžu si odkaz na něj hodit na sociální sítě, nemůžu se pochlubit. ne proto, že bych se styděla, ale proto, že je až příliš osobní, sahá až moc hluboko do minulosti, kterou sice nechci zapomenout, ale ani sdílet s lidma, co si ji se mnou prožili. a vím, že ve chvíli, kdy bych hodila někam odkaz na jeden článek, nejspíš by se nic nestalo... ale taky je možný, že by se stalo úplně všechno. a někdo by najednou měl přístup k mejm myšlenkám, pocitům i největším bolestem.

jasně, že se to může stát. ale nechci se tomu takhle dobrovolně vystavit.

trošku mě mrzí, že blog neumožňuje možnost spravovat z jednoho účtu dva blogy. bylo by to fajn a nemusela bych se cítit tak provinile, že se odhlašuju. nedělám si srandu.

a tohle řeším místo abych se učila geo, který zítra píšu. a z kterýho mi vychází ještě pořád čtyřka. nemám vůbec vůli se učit.

nechtěla jsem moc řešit, co se děje doma. otec zase pil, týden ležel ožralej doma, pak ho matčina kamarádka s manželem donutili odjet do bohunic, kde měl být týden, ale po čtyřech dnech odešel a teď je doma, nejspíš střízlivej. během toho, co chlastal, jsme si našli byt a zaplatili kauci. vybrečela jsem oceán a vybojovala zas a znova ty stejný boje. držím sebe a někdy i mamku. chci křičet a kopat kolem sebe.

ale snažím se. opravdu moc. vidět svět v lepších barvách, věřit, že to je dobrý rozhodnutí a že je to první krok k tomu, žít líp a správně. zaměstnávám se, jak nejvíc to jde, čtu, píšu, cvičím jógu a vymýšlím nový tetování. vybírám rozkládací gauč do toho maličkýho bytu a od zhroucení se mě drží jen naděje, že to není napořád, že se mi moje soukromí zas vrátí. snad. snad brzo. a pak si koupím kočku a celá se potetuju, napletu si pseudo dredy a odjedu na dva měsíce do indie.

pravda je, že v těchhle situacích si uvědomíte, kolik kolem sebe máte dobrejch lidí, co jsou ochotný vás vyslechnout a podpořít. a částečně je to hodněkrát ten důvod, proč tolik brečím. jsem dojatá a přeju si, abych nemusela nic z tohohle zažívat. jsem částečně i vděčná, že se to děje a že poznávám nový priority i vlastní sílu. snažím se najít v sobě důvěru v život, svět, vesmír, sebe a všechno kolem. víru v úplně cokoliv. nepotřebuju to asi pojmenovávat, jen chci... chci cítit, že věci se dějou správně a že je zvládnu. chci se usmířit i přes všechno to hnusný a znovu volně dýchat.

moc moc jsem chtěla navždy ho nenávidět. už nikdy na něj nepromluvit, smazat ho ze svýho života a nikdy mu neukázat moje potencionální děti. chtěla jsem ho proklejt a kdyby to šlo tak si i vylejt krev ze žil, aby mě s ním nepojilo už ani to. ale vnitřně vím, že to je špatně a že to tak nejde. že ublížím jen sobě a že šťastná budu jen když tu nenávist nechám odejít. že mu musím odpustit kvůli sobě. a že kvůli sobě si tím projdu, že se nenechám definovat někým slabším a prázdnějším, než jsem já.

day by day.

1. května 2018 v 20:44 | R.
od neděle jsme byli skoro pořád spolu. dvě noci v jeho posteli a teplý bezpečný náruči. trochu jsem se modlila, ať ty dva dny nikdy neskončí a zůstaneme tak. spolu, v peřinách.

v neděli jsem si sáhla skoro na dno. byla jsem hnusná a raněná a měla chuť ukončit úplně všechno. přijel a vzal mě na přehradu, posadil si mě do klína a vyslechl všechnu moji bolest a beznaděj. bylo to jako kdyby mi ze zad zvedl obrovský závaží a já se konečně mohla narovnat a volně nadechnout. všechno znovu trochu dávalo smysl. a všechna moje zlost a obviňování se zdály bezpředmětný. konečně tady byl. se mnou.

je to podivný, jak se to najednou otočilo. zatímco dřív jsem se vznášela v tý růžový mlze a pak hodila držku zpátky na zem, teď mám pocit, že je to naopak. neidealizuju si ho, neustále mám strach a strašně lehce zapomínám všechno dobrý, jen proto, že na mě pak týden nemá čas. ale pak, když je najednou se mnou... zdá se mi až směšný všechno to, co se mi honilo hlavou. jen ho potřebuju nablízku. aby mě udržel při smyslech. a pak je všechno tak moc dobrý.

v pondělí jsem od něj odjela ráno a pak se večer zase vrátila a šli jsme na čarodky. a po šesti letech povídání - nejdřív mojí kamarádky a teď jeho - jsem poznala jeho nejlepšího kamaráda. tomáš zrovna musel jít k výčepu a tak jsem tam zůstala sedět sama... teda, obklopená lidma, co pořádně neznám. a objevil se vojta, že přišel pozdravit, ale že nevěděl, že tom bude pracovat a že teda se mnou na něj počká, jestli mi to nevadí. samozřejmě nevadilo... a vlastně to byla fakt milá část večera, protože se ukázalo, že si toho máme hodně co říct. taky jsem byla pozvaná na narozeninovou oslavu a schválena jako přítelkyně, takže hádám body pro mě.

ke konci jsem pak byla lehce úzkostlivá, asi hlavně proto, že už jsem byla unavená a dost pod neustálým tlakem, jak se se mnou pořád někdo seznamoval a tak. tolik se snažil, aby mi bylo líp, až se mi chtělo samu sebe kopnout, že se cítím tak blbě. přešlo to až když jsme přišli k němu domů a já se mohla zavřít sama v koupelně a dělat, že neexistuju (na krásných deset minut). ale nejlíp je mi s ním. když mě celou roztřesenou svlíká a hladí mě po tváři, když si mě celou schová v jednom dlouhým obětí a šeptá mi do vlasů. občas si přeju, abych nemusela už nikdy odejít... vlastně si to přeju pořád.


no a dneska odpoledne jsem byla na svým v podstatě už třetím tetování. tentokrát venku na takovým pidi brněnským festivalu a hlavně, handpokem. a z mých původních obav, že tam bude šíleně moc lidí, že nebudu mít s kým jít, že to bude na prd a podobně, se nakonec nevyplnila ani jedna a celá akce byla naprosto úžasná.

v první řadě jsem se domluvila se stejnou tatérkou, která mi dělala první tetování (spolu s tím druhým, který ale v podstatě nestojí za řeč), z čehož jsem byla fakt nadšená. slečna je jen o rok starší než já a je strašně milá, ochotná a správně prdlá. taky jsem tentokrát měla možnost poznat jejího přítele, kterej je shodou okolností navíc bratr mamčiné kamarádky, která nám v posledních týdnech neuvěřitelně moc pomáhá. takže jsem byla nadšená, že se se slečnou znovu vidím a samozřejmě hlavně z toho, že budu mít další tetování. zároveň jsem byla fakt zvědavá na handpoke, protože vím, jakej je to boom a zajímalo mě, jaký to je, jak to probíhá... znáte to.

navíc, nakonec se mnou jela docela obrovská výprava - přidala se i mamka s bráchou, moje dvě kamarádky a ještě přítel jedné z nich. a bylo to moc fajn odpoledne, poseděli jsme venku, pokecali, nechali se potetovat a mamka s bráchou pokreslit hennou, dali jsme si nějaký dobroty a poznali nový lidi.

a co se handpoku týče, asi se dál přikláním spíš ke strojku, i když atmosféra při tetování venku v přírodě je samozřejmě nenahraditelná, pro mě je strojek prostě symbol a už jen ten zvuk mi chyběl. jinak je handpoke asi míň bolestivej, tetování nemám tolik zarudlý ani vystouplý, údajně nemá ani stroupkovat, ale to, co strojkem děláte deset minut, zabere samozřejmě mnohem víc času. na druhou stranu, neberu to nutně jako negativní věc, dokud je bolest snesitelná, klidně bych se tetovala celej den.

snažím se myslet čistě. a být pozitivní. dýchat, žít a dělat jógu. jíst zeleninu a kuskus, vypít spoustu vody, všímat si barev a vůní, milovat život a vážit si drobností. moc moc se snažím a zasloužím si, aby to fungovalo.

solitude.

26. dubna 2018 v 10:17 | R.
ani nevím, kde začít. možná... omlouvám se za překlepy. mám děsně dlouhý nehty, který si jdu dneska nechat zkrátit. a hlavně, jsem na nervy a nemám sílu se vracet a pořád to po sobě číst a opravovat. takže smůla, prostě tady vybleju další shit a budeme všichni dělat, že je to v pořádku, vzhledem k mý psychice a situaci a tak vůbec. vždyť na tom nesejde.

jsem v divným rozpoložení. přehlcená, otupělá, zoufalá. hlavně se děje něco, co je pro mě dost nezvyk - vyhledávám samotu. nechci lidi neustále vyjadřující podporu a kecy o tom, jak jsem silná a všechno výborně zvládám, jak se s tím výborně peru. copak to jde jinak? copak mám nějakou jinou možnost, než zatnout zuby a dál žít? nemám přece jinou možnost, než být silná a odvážná a zvládnout to. zvládla jsem to přece už milionkrát a tentokrát? tentokrát to prostě musím zvládnout znovu.

nějak se stalo, že nemám chuť mluvit o samotným problému. zároveň se snažím ho nějak řešit, i když to nejde hned a taky jsou to jen malý a skoro směšný krůčky. takže jsem si napsala o pomoc... o tu jednu věc, co by pro mě Tomáš teď mohl udělat. a ukázalo se, že nemůže. a vedlo to jen k výslechu o tom, co se děje a proč a jak to skvěle zvládnu a že všechno bude zase dobrý. ani nevím, kdy naposledy bylo všechno dobrý... a nestojím o tyhle lži, soucit, nechci prázdný sliby. chci, abys tady se mnou byl. chci, abys mě objal a já se mohla konečně vybrečet, chci, abys mě poslouchal když mám zrovna chuť mluvit a nepsal, že máš moc práce. chci, abys chápal moji agresi a nenávist, chci, abys ho nenáviděl stejně jako já, abys řekl, že mu rozbiješ hubu. a chci, abys to fakt udělal, sakra. chci, abys pro mě byl oporou a já tě nemusela chránit. chci abys věděl, co mi pomůže a je to strašně nefér, protože já sama to nevím.

všechny ty hezký věci, co mi píšeš, jsou k ničemu. potřebuju jen zázrak a taky otevřít oči. teď to nedokážu a ty mě jen zklamáváš a ještě víc ničíš. dělám všechno pro to, abych ti tím neublížila.

nejradši bych to ukončila. mezi náma. ale i sama se sebou.

momentálně je to šest dní, co otec pije. včera přišel do kuchyně a prosil mě, abych mu dala peníze. spí dole ve staré kuchyni na matraci na zemi. máma mu vyřídila neschopenku. včera byla obejít byty a dost možná dnes složíme kauci. všechno se to děje moc pomalu a zároveň... nedokážu si představit, že se vážně něco stane a změní. vždycky jsem žila jen tady, tiše to tu nenáviděla, snila o odchodu a poslouchala řeči o tom, že se moc dlouho sprchuju, že moc nahlas cvičím... ale děsí mě představa toho malýho bytu, nábytku od cizích lidí, života s vědomím, že můj pes je ode mě děsně daleko se zasraným alkoholikem a dvěma línejma imbecilama.

přála bych si chlapa, co se mě na nic nebude ptát. jen přijede a naloží moje věci, vytvoří nám společnej domov a nechá mě se zahojit. přála bych si, aby mě někdo miloval.

děsí mě, že přijdu o soukromí. že nebudu mít vanu. že jsem si stěny v pokoji vymalovala úplně zbytečně. děsí mě, že je mi ukradený, že nebude žádná místnost, kde budu moct mít sex, protože mě teď vlastně představa sexu vůbec neláká. moje zamilovanost opadá, jak jsem plná tohohle humusu. částečně jen chci, aby mi zmizel ze života, aby na mě nikdo nesahal a nikdo po mně nic nechtěl. všechno mě vyčerpává a irituje.

nejhorší na tom je ta hloupá iluze v mojí hlavě. jak v noci ležím a přetýkám bolestí a šeptám si jeho jméno, ačkoliv mi tak moc ublížil, i přes to, že mě opustil, že mi nepomohl a že mě potopil ještě víc... volám k němu o pomoc, doufám, že přijde jeho náruč, že se objeví, aby mě celou schoval. přitom není nic víc, než... ani nevím. vzpomínky zmizely, už ani nevím, jak pořádně vypadá, jak voní, pamatuju si jen matně jeho pevnej stisk a hrubost, tu prudkou sebejistotu a tvrdej pohled.

a pak konečně pláču.

jelly.

22. dubna 2018 v 21:31 | R.
pociťuju... ohledně vztahu... neustále určitý pochybnosti. nejspíš hlavně proto, že se necítím připravená na zklamání nebo další srdcebol, a než abych mu čelila, jsem vnitřně odhodlaná udělat cokoliv, abych se tomu vyhla. vztahy jsou náročný. občas fakt děsně moc.

je pro mě těžký, najít balanc. mám ho ráda a záleží mi na něm a na jeho přítomnosti v mým životě. říkám mu, že ho miluju... ale vím, že to není to stejný milování, jaký jsem cítila... dřív. neudělala bych pro něj cokoliv, nenechala bych se pro něj ponížit, zničit a pošlapat. netolerovala bych mu, že pro něj nejsem dostatečně prioritní, že si na mě není schopnej udělat čas a další podobný věci. miluju teď sebe. a pro něj udělám všechno, pokud to neohrozí mě. je to tak správně... ale občas mi ta hloupá oddanost, naprostá zaslepená fixace prostě chybí.


nějak se to stalo, že najednou mám o sebe a svou nově nabytou hodnotu strašnej strach. bojím se, že mě podvede a já tomu budu muset čelit. bojím se hrozně často a nevím, jak tomu zabránit. zraňuje mě, že nedostanu odpověď hned, když se mnou někam nejde nebo když jde místo večera se mnou hrát fotbal. řeším kraviny a strašně často vybouchnu aniž bych věděla proč. mám chuť na něj křičet, že pokud mu za to můj čas nestojí, ať táhne. nevím, kde se to bere... vnitřní zahořklost? nedůvěra?

je asi nejlepší kluk, jakýho jsem kdy v životě měla. nekouří a neožírá se, pracuje, studuje, je empatickej, mluví se mnou a chce řešit problémy, plánuje budoucnost, nezvyšuje na mě hlas a říká mi hezký věci... bere mě do divadla. řeší se mnou knížky, bere si mě na klín a líbá mě na čelo. chápe moji psychickou poruchu a když jsem hysterická, prostě mě obejme a mlčí. představil mě svojí rodině. a já se bojím, že ho ztratím. kvůli všemu, co se stalo, kvůli tomu, jak se přes to neumím přenést. a ještě víc se bojím, že kvůli tomu všemu ztratím samu sebe.

snažím se být vděčná a vážit si toho, co mám. snažím se vidět ten obrovskej kontrast mezi tím, jak nám to funguje a jak to třeba s kryštofem vůbec nefungovalo. ale zapomenout na něco, co si s sebou nesu několik let, nejde během pár měsíců. pořád mám pochybnosti, pořád potřebuju neustále ujišťovat. chce to trpělivost.

v pátek odpoledne vezl kamarádku na masáž a mě vzal s sebou, že se tam půjdeme projít. pohádali jsme se, protože... jo, tak nějak mě sere, že kamarádku vozí po masážích, jak si píská. a taky moje žárlivost a to věčný podezřívání, který je úplně zbytečný, ale přesto... je těžký, nebýt paranoidní.

a pak jsme taky byli u toho nádhernýho rybníka. a bylo teplo. sluníčko. kolem tekl potok, všechno žilo. já žila. občas mám až pocit, že vylítnu z kůže, jak moc se toho uvnitř mě děje. snažím se zapomenout všechno to zlý. žít pro tyhle momenty.

večer jsem pak jela na oslavu narozenin přítele mojí kamarádky. jedné z těch nejbližších. vzhledem k tomu, že jsme teď na jinejch školách, obě pracujem a "vztahujem" vidíme se strašně málo, ale je neuvěřitelný, jak se to všechno dá překonat, když s někým máte fakt opravdový přátelství. takový to, kdy si můžete říct všechno, upřímně a beze strachu, kdy si vzájemně nezávidíte a přejete si jen a jen to nejlepší. asi právě proto mě tolik zraňuje, že není šťastná. a během toho večera se s oním přítelem pohádala tolikrát, že nemělo smysl počítat. brečela. a já zas stála nad tím nejtěžším rozhodnutím - snažit se pomoct, ačkoliv to nejspíš nebude mít žádný pozitivní výsledky, nebo se sobecky soustředit na sebe a alespoň sebe tak ochránit před vším tím stresem a napětím?

nakonec jsem se to stejně trochu snažila řešit. ne že bych si naivně myslela, že se něco změní, spíě mě fakt zajímalo, jak to ten kluk vnímá. jestli za to stojí, nebo můžu s klidným srdcem jít a říct jí - hele, kašli na něj, netrap se. ale je to fakt hodnej kluk, jen na špatným místě. oba se nenáviděj a čekaj, že zvládnou toho druhýho milovat.

nakonec jsem to stejně řekla. kašli na něj. netrap se. ale vím, že to neudělá. vím, že bych to asi sama nezvládla, na jejím místě. nezvládla bych to, kdyby to byl kryštof, kdybych milovala člověka víc, než sebe. jsem tak šťastná, že jsem ze sebe udělala prioritu, že jsem překonala představu o tom, že lásku můžete rozhazovat kolem sebe a nechtít nic na oplátku. jsem šťastná, že jsem sama se sebou a kompletní. a moc bych si přála, aby byla taky. aby si dokázala říct, že nepotřebuje tenhle toxickej vztah, stejně jako aby dokázala čelit tomu, když na ni chlap zvedne hlas, aniž by ji to v jejích vlastních očích degradovalo. přála bych si, aby se naučila být uražená a sobecká a milovat se. tak moc.

psycholožka by mi řekla, že zas zbytečně řeším cizí problémy. jenže mi na tom fakt záleží. nemůžu si pomoct.

too tired to complain.

18. dubna 2018 v 21:21 | R.
nevím, jak se to děje, že čas běží tak rychle. moc bych chtěla spoustu věcí stihnout... víc psát, víc číst, víc zase koukat na seriály a filmy, víc tvořit, víc spát celý odpoledne. péct víc dortů, víc času si jen lehnout do vany, víc klidu a motivace... víc všeho. myslím, že ještě nikdy jsem neměla pocit, že život je krátkej. a ani ho nemám. mám jen pocit, že spoustu času vůbec netrávím tak, jak bych chtěla. a taky dost často nevím, kam mizí.

snažím se být co nejproduktivnější. tím myslím - dělat věci, co k něčemu jsou, co mě těší a posunujou někam dál. i když mě často nebaví. doučuju angličtinu a zdá se, že ačkoliv mám minimální snahu, fakt mi to jde. slyším, že mám talent, že je ve mně něco, co ty malý smrady dokáže zaujmout a motivovat. přitom mě to tolik vyčerpává, když mám udržet dvě hodiny jejich pozornost a zároveň nezvyšovat hlas ani nechtít nemožný. pořád slyším, že mám jít učit.

víte, fakt nevím. myslím, že to není to, co chci. jedna věc je učit dětí pár a za slušnou hodinovou mzdu a druhá se kvůli tomu trápit ve škole dalších několik let a pak po zbytek života. vím, že je to možnost, ke který se možná jednou budu muset vrátit, protože ty odvážnější nevyjdou, ale zatím... zatím se s tím nechci smířit. a ani všechna chvála na světě mě nepřesvědčí.

stejně je zvláštní, jak na vás různý okruhy lidí úplně odlišně koukaj. mám kolem sebe tolik lidí, co mě jen neustále podceňují a často ponižují a já musím držet hubu a krok, protože potřebuju známku a jít dál. a pak tolik lidí, co už mě berou a respektujou, i když jsem jen malá holka. a občas ani nestíhám vnímat, kde se zrovna pohybuju.

chtěla jsem toho napsat víc, ale nemám sílu dál být vzhůru. jakože... jak jsem mohla kdy být vzhůru třeba do čtyř do rána? nebo jet v šest s někým autem z akce, když jel do práce? neboj na to ještě pít? nechápu.


since you been gone.

13. dubna 2018 v 18:18 | R.
máš dneska narozeniny. smazala jsem všechen kontakt mezi náma, čístečně i ve snaze na tenhle den zapomenout, ale... poslední čtyři měsíce jako kdybych všechny myšlenky upínala právě k tomuhle dni. k zámince ti třeba popřát, nebo připomenout, že jsem nezapomněla. že jsem se zapomenout snažila... nebo si to aspoň namlouvala. mám dnešní datum vyrytý v hlavě... a taky na tý malý kovový jmenovce schovaný hluboko na dně šuplíku.

tehdy, když jsi ji tady nechal, myslela jsem, že je to omyl. napsal jsi, že teď je moje. a já si říkala... možná ji tady chceš mít schovanou. možná chceš, abych to byla já, ke komu se vrátíš, když ztratíš, kdo jsi. ani nevím, jestli si to ještě pamatuješ. protože já si pamatuju všechny zbytečný detaily, ale nemůžu si vybavit, jaký to bylo, když jsi mě líbal nebo když ses mě dotýkal. nemůžu si vzpomenout, jestli jsem z tebe cítila lásku, kterou cítím teď, když se mě dotýká on. a pak se sama sebe ptám, proč jsem byla tak odhodlaná se pro tebe obětovat, proč jsem tě tolik chtěla zachránit, když jsem nedokázala zachránit ani sebe samotnou.

tolik jsem tě milovala. ještě pořád tě miluju. jsi můj kostlivec ve skříni a vidět tě s jinou mi bere vzduch z plic a zároveň mě to dělá šťastnou, protože doufám... tak moc doufám, že jsi s ní třeba tím, kým ses necítil se mnou. upřímně si přeju, abys s ní byl spokojenej. aby ti tentokrát neublížila, i když mám velkej strach, že se to zase stane. lidi se asi nemění. občas vyjedou ze svejch kolejí, ale nakonec, nakonec se do nich zase pokorně vrátí. ty, ona, i já.

rozhodla jsem se, že ti nepopřeju. že ti nenapíšu ani smsku. a neřeknu ti nic z tohohle. neřeknu ti, že ti přeju jen to nejlepší, že doufám, že jsi šťastnej, že doufám, že ti vyjdou všechny tvoje plány. neřeknu ti, že mi chybíš, i když už si nepamatuju proč, ani jak moc bych s tebou občas chtěla mluvit, jen tak, o ničem, nebo o všech těch strašně zásadních věcech. neřeknu ani o tom, že jsem ti vděčná za tu lekci, protože díky ní dokážu ocenit, když o mě někdo stojí a bojuje, když si je někdo jistej svým zájmem o mě.

a stejně to nedokážu nechat být. zapomenout na tvoje narozeniny. nepoznat tě v davu. necítit zášť a bolest a strach, když na tebe přijde řeč. ještě nejsem ani připravená o tobě přestat mluvit. a zároveň vím, že už mě to nezajímá. nezajímá mě tvoje odpověď na moje přání. a tak ho napíšu sem, hodím ho jen tak do prázdna. nestojím o tvoje díky... nebo cokoliv jinýho.
 
 

Reklama