x.

trembling.

27. září 2018 v 18:42 | R.
nevím, jestli jsem si toho na sebe vzala tolik, že se moje tělo rozhodlo jasně mi říct, že mám brzdit, nebo jestli jsem prostě jen promrzla u koní. každopádně, už dlouho jsem se necítila takhle hnusně nachlazená a nemocná. úplně jsem zapomněla, jak otravný a vyčerpávající to je. takže jsem se rozhodla konečně poslechnout a zůstat doma. spát, pít čaj a nemyslet.

v podstatě na blog nepíšu z jednoho prostýho důvodu - není o čem. všude kolem mě je samozřejmě spousta vjemů i lidí, děje se hrozně moc věcí, ale většina z nich je jaksi rutinní. všechno je teď jen o seminářích, knížkách, pojmech, historii a pak taky o práci, časový vytíženosti a často únavě. a občas se cítím děsně sama, hrozně potřebuju někoho, kdo by se mnou vlezl do postele a jen mě celou noc objímal. ale pokaždé, když už to je na dosah - a že není težký, toho dosáhnout - najednou se mi ta představa hnusí. z nějakýho důvodu mám pořád pocit, že se tím vzdávám.

všechno je teď vlastně o budoucnosti. což je u mě zvláštní, nejsem člověk, co o tomhle zrovna přemýšlí. ale teď asi ani nemám na výběr, prostě musím teď udělat maximum pro to, co bude. co chci, aby bylo. douho jsem cítila docela velkou nejistotu, ale poslední měsíc už moc pochybností nemám. věci a pojmy získávaj tvar. a konečně vím proč to dělám, alespoň trochu. je to pro mě důležitý.

zároveň je to často dost na nic. chybí mi spánek, chybí mi i jakási jistota. nebo představa, co bude dál, když všechno selže.

asi budu dneska krátká.

bitter taste.

10. září 2018 v 15:01 | R.
lidi kolem mě taky nestíhaj. říkám si, že nejspíš jen zmatkujou, protože netráví tolik času cestováním z místa na místo a taky na kurzu, kterej je možná jen další hezky pojmenovaná lež. nejde mi teď věřit lidem. ani sobě samotné. přitom jsem teď to jediný, co mám. můžu jen... tak nějak slepě věřit tomu, že to všechno zvládnu, že mi nedojde síla. nesmí.

čím jsem starší, tím víc mě děsí narozeniny. letos jsem měla pocit, že vlastně umírám, i když to není žádnej věk a i když teprve začínám tak jaksi žít. nechci čelit zodpovědnosti, samostatnosti a venkovnímu světu. a svým způsobem si to dávno všechno řídím sama a přesto, kdyby mi to někdo řekl, asi bych to nechtěla slyšet. pořád doufám, že za mnou někdo stojí. nerada se otáčím a zjišťuju, že si to jen nalhávám.

ten první týden byl hektickej a obávám se, že na podobný tempo si budu muset zvyknout. lítám z místa na místo, a když se konečně zastavím, většinou prostě spím. nebo se zrovna prohrabávám milionem papírů.

svým způsobem mě ty narozeniny hrozně ranily. několikrát a hluboce. nepopřál mi ani otec ani tomáš a já si asi nejvíc přála, abych na to taky mohla zapomenout a dělat, že se nic neděje. s máminým přítelem jsme byli na první hezké rodinné večeři, kterou jsem za celej svůj život zažila a lámalo mi to srdce.

tomáše jsem za těch pár dní potkala dvakrát ve vlaku a nezasloužila jsem si ani pozdrav. hádám, že nemá čas ani na to. začalo se mi o něm zdát a jsem jaksi strašně bolavá, aniž bych si pořádně dovedla vysvětlit proč. v těch snech je to zas ten kluk, kterýho znám a z kterýho se slova valej jako když povolí hráz. ten, komu jsem mohla říct cokoliv a narovinu. a po večerech ležím a bojuju s tou potřebou vzít telefon a prostě mu to všechno napsat, dostat ze sebe, jak na hovno mi je, že mi chybí, že tohle není fér a že to hrozně bolí. zároveň je to vlastně úplně jedno. pod tím vším na něj chci křičet a všechno mu to vyčíst.

zas trochu kouřim. zas se sebou trochu bojuju, protože občas nevím, jestli se snažit všechno překonávat, nebo jen zbaběle podlehnout. jsou odpoledne, jako je to dnešní, kdy mám přesně hodinu a půl a nemůžu se rozhodnout, jestli se schovat do peřin, nebo napsat práci do školy, zacvičit si a hezky se namalovat, než někam půjdu. sama nevím, co chci víc a co se mi víc hnusí, protože odpor cítím vůči obojímu. asi musím zatnout zuby. asi musím... změnit svoje myšlení... a usmát se. a taky trochu motivovat ostatní, kdyby to náhodou tohle četl někdo, kdo taky bojuje. ale někdy svoji depresi dokážu prostě jen nenávidět. zcela pasivně a bezmocně.

ale zase čtu, cvičím, jím, chodím mezi lidi. zase cítím, jak moje hlava saje informace jako houba a je to skvělej pocit. mám denně strach, že to zase zmizí. mám denně strach ze spousty věcí. takovej strach, že ho nedokážu ovládnout. skoro se až dusím, jak jsem sama a přitom si nedokážu vůbec představit, že by se mě teď měl někdo jen dotknout. všichni se mi hnusí, je mi zle z představy, jak se ke mně někdo přibližuje, jak zase sdílím sebe samu. nevím, jak v týhle situaci nezahořknout. každej říká, že to přejde. opravdu doufám, že brzo.

the rain.

1. září 2018 v 19:12 | R.
poslední dobou mi moc nejde psát. hledám koleje, po kterejch bych mohla jet a když se mi daří, jsem vlastně prázdná. když ne, myslím jen na to, jak se do nich zase vrátit. co nejdřív, s co nejmenší bolestí.

většinou když jsem dřív byla sama, taky jsem se sama cítila. ten hlodavej pocit, že se potřebuju k někomu přimknout, najít u někoho bezpečí a klid. aspoň chodit kolem a hledat. líbat se a ráno nechat svět, aby se smrsknul do té malé kuličky nevolnosti a strachu, že takhle to bude napořád. že nepřijde žádná zpráva. že to nebude láska.

místo toho nějak žiju dál. a zapomínám myslet na to, jak mi kdo zlomil srdíčko. a občas se objeví nějaký fotky a tak jen pozoruju, jak už ani necítím tu starou známou zášť. je to jako kdyby se špatný lidi sami odstranili z mýho života. jako kdyby věděli dřív než já, že tam nemají místo. ještě než jsem si to mohla vůbec uvědomit. a kryštof je asi šťastnej. vypadá tak, podle všech těch fotek. a já se modlím, abych už nikdy nemusela čelit tomu, že budeme oba sami. upřímně doufám, že s ní zůstane, že budou spokojení a já se nikdy nebudu sebe samotné muset na nic ptát.

v pondělí jsem si jela pro džínovou bundu a vrátila jsem se domů ve dvě ráno opilá zlatou tequilou a radostí. nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem strašně ráda s holkama. ne že bych dřív nebyla, ale vždycky jsem byla spíš ten typ, co jde s kamarádkama na víno a pořád řeší vztahy, sex a co se posralo. vždycky jsem myšlenka byla u někoho jinýho, nebo jsem se toho někoho rovnou snažila nějak zastihnout na telefonu, protože... protože jsem se bála být chvilku sama. chvilku si to srovnat v hlavě, třeba se tomu postavit tváří v tvář. ani nevím. vnímám to až teď.

ale ten večer jsme to byly jen my holky, chuť skákat a uvnitř mě dokonalej mír. ve čtvrtek jsme to zopakovaly a zapíjely aniččin nezdařenej řidičák a potkaly ještě další děcka, takže se nás nakonec sešlo asi dvanáct.

a je to zase tady - tenhle zásek, kdy už prostě nemůžu psát dál. budu teď půl hodiny sedět a tupě koukat do klávesnice, bude mi ze sebe na nic a pak to zavřu a půjdu dělat něco jinýho, takže se k tomu už nikdy nevrátím. když se sebou bojuju, mám tenhle hnusnej pocit na hrudníku i po celejch rukách, jako kdyby se samy bránily těm slovům. myšlení mi nedělá dobře.

snažím se bojovat s tou zahořklostí, co ve mně zůstala. snažím se nedávat jí tolik prostoru, dál věřit lidem... chlapům. neočekávat jen to nejhorší, neškatulkovat. ale možná je moc brzo. možná potřebuju víc času, než tohle překousnu. možná jsem ještě málo křičela, brečela a nenáviděla.

abusive.

25. srpna 2018 v 11:50 | R.
pro moje játra to byl asi náročnej týden. a trochu mě to děsí protože vím, že alkohol na antidepresiva - zvlášť v tom množství, co beru já - je blbej nápad. ale děje se to jaksi samo, svět se točí a já si říkám... vždyť je mi vlastně fajn. zatím je to dobrý.

potkala jsem v obchodě Kryštofa. nedokázala jsem se na něj podívat, ale zůstával v mým zorným poli dokud neodešel. a část mě se, jako vždycky, chtěla rozběhnout a obejmout ho, zkusit se na chvilku ztratit v tom, co jsem znala. a zeptat se. na všechno, na kraviny, přesvědčit se, že je šťastnej. doufám, že je.

snažím se rozpustit moje ukřivdění. zapomenout. dělat, že další zklamání nebude, ale z dálky se zdaj všichni stejní a když se přiblížím, často zjišťuju že jsou. stejný sliby a hry, iluze, představy, malý kousky štěstí a to vzájemný porozumění. navzájem si slibovat, že tentokrát budem jiní. nebo ten druhej bude. nevím.

nejsmutnější na tom je, jak jsem na sobě dřela, abych už nebyla ta stejná holka, od který lidi odcházej. a nevím, jestli ta snaha o to všechno umřela, jak přišla ta strašná slabost, nebo jestli na tom prostě jen vůbec nezáleží. musím se k těm věcem vracet. pořád se ptát, jak to udělat... nemilovat.

mám kamaráda, se kterým se už několik let potkáváme jen na zábavách. někdy zrovna s někým chodím a mluvíme, někdy jsem sama a mluvíme o to víc. občas mě líbá a já nevím, co s tím. sedíme na lavičce a mně se chce spát a on mě hladí ve vlasech. tahá mě ven se projít a já vím, že je to pobídka k něčemu víc, ale dělám, že o tom nevím. když zavřu oči, žaludek mi dělá kotrmelce a chce se mi zmizet. ale nechci být sama a nechci myslet, nechci si s ničím dělat starosti. říkám, co mě zrovna napadne, kromě toho, proč si nikdy nemůžeme povídat ve dne.

ale ráno to vím. že mu sama nenapíšu i to, že on nikdy nenapíše mně. a jsem tak jaksi ráda, že tomu nemusím čelit. zjišťuju, že ze všeho nejvíc teď chci průhledný lži a žádný příště.

happier.

17. srpna 2018 v 12:26 | R.
čekala jsem, že s koncem prázdnin konečně přijde nuda. popravdě jsem v to i docela doufala... že se budu válet doma, spát, stěžovat si, že nemám co dělat. ale M. skončila v práci, kde trávila většinu svýho času a tak mám neustále s kým být a co dělat. do toho teď doučuju jednu slečnu na zářijovou maturitu z angličtiny a dnes budeme slavit narozeniny G.

popravdě jsem tohle vždycky chtěla udělat. prostě to zažít. udělat někomu tajnou oslavu, obří kýčovitej dort, křičet překvapení a sejít se s lidma, s kterejma jinak ani nemáte pořádně motivaci se sejít. ale vůbec jsem nevěřila, že to vážně dotáhnem až do konce - což teda pořád nemůžu úplně říct, do samotné oslavy momentálně zbývá asi pět hodin a pořád mám strach, že se něco posere. ale najednou všechno začalo zapadat do sebe. našli jsme prostor, dostali klíče, nakoupili dárky, nějakým šíleným způsobem nakonec zorganizovali dokonce i tombolu, potvrdili se hosti, pozvali jsme rodinu... tenhle týden jsem strávila pečením dortu, děláním jednohubek a nakupováním chlastu a papírovejch kelímků. celej včerejšek jsme potom tahali stoly a vysávali, aby to dneska všechno bylo doopravdy nachystaný.

nejšílenější na tom je, jak jsem za tohle rozptýlení vděčná. nechci a nepotřebuju myslet na tomáše. včera mi kamarádka řekla, že se vlastně dost možná stalo něco mezi ním a jednou další... no, dřív kamarádkou, několik posledních let spíš jen známou. a zabolelo to. štve mě to, ale není mi to jedno a jakkoliv jsem se přesvědčovala, že je to jedno a že je to jedno, nepřijde mi že si zasloužím, aby se ke mně takhle choval. aby mi nemohl ani odpovědět na zprávu, kde se ho jen ptám, jak se má, protože mě prostě zajímá, jestli je všechno v pořádku. a nezasloužím si, aby mi jako zasranej srab lhal a neřekl mi ani narovinu, ať už nepíšu.

asi mám nějakej zvláštní talent dělat z chlapů kretény.

ne, že by mi něco scházelo. jsem teď vlastně šťastná. dneska, když jsem ráno seděla a dívala se v kuchyni z okna, uvědomila jsem si, jak úžasný to vlastně je. mám skvělý kamarádky, úžasný zážitky a vzpomínky. milion hlášek a je to jak pitomej seriál, protože cokoliv se stane, mám komu se jít vybrečet a o koho se opřít. a přece nepotřebuju nějakýho idiota, co mi bude ničit život. zvládnu to. život je fajn.

včera mě L. vezl domů. trochu jsem doufala, že něco ucítím. kousek nostalgie, nějaký zachvění v žaludku. ale necítila jsem nic. bylo to snadný. kouřili jsme a já si ho motala kolem prstu. ale není to to, co mi chybí. to, co hledám. tahle čistě fyzická blízkost, jak mi sahá na krk a kouká se až zoufale... necítím to. necítím nic. a ani to se mnou nehne. ale pokus asi dobrej. možná bezcitnej, ale on se taky nikdy neptal, co chci já.

only my heart knows my head is lying.

8. srpna 2018 v 12:11 | R.
většina dní je plná slunce. nebe je modrý a vzduch těžkej a línej. chodím, dýchám a poslušně dál žiju. ale na rána jako bylo to dnešní se nikdy nedokážu připravit. ani na tyhle pocity, všechny ty myšlenky a výhybky v mojí hlavě. všechna stabilita je najednou jen hloupá iluze.

většinu těch dní se dál směju a snažím se té iluzi dál věřit. hýčkám si ji a hladím ji jako kočku.

dnes v noci se mi zdálo, že se mnou stál na nádraží a chtěl se ke mně vrátit. bylo na něm něco tak známýho a opravdovýho, že jsem nevěděla, jak se udržet od jeho náruče. a pak se sklonil a políbil mě. byl to horkej letní polibek. a v mý hlavě se ozvalo: ještě že jsi nesmazala ty jeho fotky. teď by to všechno bylo pryč.

občas bych strašně chtěla brečet, ale ať dělám cokoliv, prostě to nejde. slyším ty písničky, v hlavě to všechno mám a na hrudníku tunový závaží, ale slzy nepřichází. občas touha po sebedestrukci, poetický sračky a prázdno.

zdá se mi to celý hloupý a tak mu píšu, jak se má. doopravdy mě to zajímá a nemám sílu na přemýšlení o následcích. přeju si, aby napsal, že se má fajn. a aby mi řekl, že to bylo těžký prvních pár týdnů, ale že se opil a už je mu fajn. že netráví všechen čas v práci a že mu doopravdy nevadí, že chci vědět, jak se má. přála bych si s ním mluvit v posteli nad sklinkou vína, říct mu všechno tohle a jak mě to mrzí.

štve mě, že mi neřekne ať už nepíšu. takhle pořád doufám, že když počkám dost dlouho, bude to zas dobrý. ale opakuje, že teď nemá vůbec čas a mně to má asi docvaknout, ale... nějak si nechci na nic hrát. a dělat, že už mě nezajímá. chci jen vědět, že je v pořádku, abych mohla být taky.

večer jsem na rande s jedním klukem. a snažím se překonat tu chuť se opít a všechno tohle mu říct a pak jít domů a už nikdy ho znovu nevidět. místo toho cucám pivo a vedeme dospělej dialog o cestování, budoucnosti a nakonec i o tom, jak je na nic se stěhovat. potom se přece jenom dostáváme do těchhle nebezpečnejch vod a nemám dost energie na to, abych lhala, takže připouštím, jak mi tomáš leží v hlavě, ačkoliv si na něj většinu dnů ani nevzpomenu, a jak se ke mně pak vrací ve snech, po kterejch jsou rána horší, než ty s kocovinou. vím, že bych měla říct, že z tohohle nic nebude. že tyhle rohovory a to, že mi pak položí ruku na koleno, je asi nejvíc, co mu můžu dát, protože jakákoliv větší blízkost mi přijde šíleně děsivá. ale nevím jak. ani kdy. seru tím sama sebe a je to celý hloupý.

ale když jdu domů, město se mi zdá po dlouhé době bezpečný. češu rukama stromy a dýchám tak zhluboka, až to chvilkama bolí. možná se každá bolest vždycky nakonec dá překrýt nějakou novou, další. a možná vůbec nezáleží na tom, kvůli komu se člověk zrovna trápí.

to Malmö and back.

5. srpna 2018 v 23:12 | R.
ano, správně, přežila jsem. přežila jsem cestu autem přes německo a dánsko až do malmö (ale stále jsem se nenaučila psát to o s dvěma tečkama nahoře, takže co se vzdělávání během tohohle výletu týče, nic moc...). a než to všechno zapomenu, ukážu vám fotky a tak. konečně něco zajímavýho taky jednou...


mám ráda fotky z auta. vždycky si hned vzpomenu na to všechno - bolavej zadek, sladkosti, hudbu a tak. ani nevím, kolik jsme v autě strávili hodin, ale jen první den to bylo osm, když jsme jeli z Brna do Hamburku, kde jsme byli první dvě noci. kokrétně ve městečku jménem Winsen.


a tam měli uprostřed náměstí tohle a taky neuvěřitelně vtipnou sochu vesničanů, co se perou o husu - tu bohužel jen tak samotnou vyfocenou nemám. taky tady měli milion různejch kaváren a my jsme si nejspíš zvládli vybrat tu nejhorší ze všech. když nic jinýho, byla to aspoň sranda a pak už člověku tu rozpustný kafe co si veze ani nepřijde tak hnusný.


Winsen je od Hamburku kousek a dojet se tam dá i vlakem - výhodou navíc je, že vlaky jsou podobně spolehlivý jako u nás, takže se budete cítit úplně jako doma. ale jsou dvoupatrový (a když jedete se mnou, musíte prostě sedět v druhým patře). kromě toho v Hamburku zrovna probíhal Iron Man, což je nějakej triatlon či co, a díky tomu se přes centrum skoro nedalo dostat.

a moment you'll never remember.

21. července 2018 v 23:51 | R.
tušila jsem, že zkloubit práci a cokoliv dalšího bude fuška, ale musím uznat, že tohle je doslova na plnej úvazek. denně vstávat před šestou a končit o půl paté a hlavně - celej ten čas strávit s dětma - je prostě strašně vyčerpávající, ať se snažím koukat se na to co nejpozitivněj jak chci.

na druhou stranu, jsem za to vlastně fakt vděčná. nemám čas přemýšlet ani se užírat, nemám ani chvilku na to se zastavit a sebe samotné se zeptat, jak se vlastně cítím. i když moje pocity občas řvou děsně nahlas a nepřehluší je ani děti. když jsem v pondělí vstala, byla jsem docela nervózní, co přijde, ale celkem rychle jsem se otrkala. s dětma je to občas snadný - stačí si vzpomenout, co fungovalo na mě, co mi přišlo hloupý a myslet trochu po jejich. i když dělám chyby... přirozeně. jsou věci, co prostě neumím. nebo nevím. nedokážu odhadnout, kdy je něco normální a kdy je to nebezpečný, tak nějak logicky mám strach, když je vidím viset hlavou dolů na nějakým kusu provazu, ale jak se zdá, je to úplně v pořádku a není se čeho bát. snažím se myslet na všechny ty věci, co jsme brali ve škole. slyším se říkat blbosti jako: "nedělej to, spadneš." ale je to těžký, protože nechci, nechci, aby někdo padal. a stejně se to děje, utírám slzičky, foukám odřený lokty a jsem vyděšená z toho, jak je to automatický. sevřete ty ručičky v náruči, obejmete je a jsou jako obrovský plyšáci.

je mi dobře, když to dělám. když mi někdo leží na klíně nebo plete na hlavě podivný copy, vypráví napůl vymyšlený příběhy a nechá se nachytat na maličkostech. ve spoustě momentů jsou moje vzpomínky tak silný, že se s těma jejich, co teprve vznikaj, začnou proplítat, vrátí se ty pocity a otázky a s nima naděje a plány. a musíte se smát, i když nechcete nebo bolíte, můžete si hrát a měnit pravidla. můžete dělat, že všechno na světě je možný a že i ostatní dokážou pojmenovat mraky ve vaší hlavě. neexistujou hloupý otázky ani bariéry.

ale domů jsem se stejně vracela šíleně unavená. a pak ještě šla cvičit, plánovala oslavu narozenin pro G. a cestu do Švédska - příští týden touhle dobou už budeme v Hamburku. a já si teprve dneska šla založit kartu, abych si nemusela vyměňovat prachy... a chtělo se mi křičet, že žádnou kartu nechci, že chci navždycky tu máminu a svolení ke každýmu kroku. se slečnou, co tam pracovala, jsme se shodli, že dospělost je fakt nuda.

nevím, kde jsem na to vzala energii, ale včera jsem ještě večer šla s holkama tancovat. minulej víkend jsem po tom strašně prahla a musela jsem to mít, za každou cenu. a tak jsem se trochu opila, smála se a šňupala tabák bankovkama, poprvé v životě, mimochodem. a taky jsme tancovali. do dvou do rána. a po dlouhé době mi to přišlo snadný a fajn. dokud po mě nevyjížděl nějakej kluk, nechtěl moje číslo a já... ani nevím, proč se to celý děje. nechávám ten kruh, aby se točil, číslo poslušně dávám a najednou mě to už nebaví. chci domů. chci zpátky do postele, k někomu, koho znám. ležet v pyžamu nebo nahá, mluvit bez přemýšlení, usnout vedle sebe a už se nemuset loučit.

myslím, že se pro to zas umím trochu nadchnout. všechno to randění, chození ven a poznávání novejch lidí, příležitostný polibky a bezbolestný lži. ale takhle o půl třetí ráno, opřená o garáž s cigaretou v ruce a cizím klukem, kterej se mě snaží zaujmout... jsem jen znuděná a unavená. nezajímá mě jestli je vtipnej, nemůže se mnou pohnout, že mi zrovna sáhl na zadek nebo že se pokouší mě rozesmát. ani to, že když to vidí, trochu to v něm nejspíš hrkne a jeho tón se mění. nemluvím, nemyslím. chci jen domů. a nevím, kde to je.

stalo se toho tolik. a přitom vůbec nic. nějak se z toho dneska nemůžu vypsat, pořád bych mluvila a mluvila a nemá to konec. ale potřebuju spát. a zítra zase žít. bojovat se slzama a věcma, který snad ani nemám odvahu napsat. ne dneska.

coping.

15. července 2018 v 18:46 | R.
možná se v rozchodech dá udělat systém a najít způsob, jak je přežít... nebo jsem možná jen chladná a bezcitná. a možná je za život pro každýho jen jedna láska, kvůli který se mu zdá, že umře a já ji už mám za sebou. což by vlastně bylo fajn, protože představa toho, jak si tím peklem procházím znovu, je nic moc.

ne že by to nebolelo vůbec. ne že bych si denně nevzpomněla na milion drobností a stokrát neřekla jeho jméno, ne že bych všem pořád dokola nepovídala každou maličkost. ale je to snesitelný. nechce se mi zalízt do postele a probrečet celej den ani se opíjet do němoty. nechce se mi mu volat, prosit, doufat a lpět na naději, že se to vrátí, že se vrátí on. byli jsme tak šťastní... a já byla tak šťastná. a jednou budu zase. vím, že jo.

v pátek jsem jela s vojtou ke koním. je to jeden z jeho nejlepších kamarádů, co tak vím... a samozřejmě ještě nevěděl, že jsme se rozešli. nejspíš z toho byl podobně překvapenej jako já, když se to dozvěděl. říkal mi, jak plánoval, že by nás pozval na nějaký stanování, co s klukama plánujou a že doufal, že mi dva se ještě trochu poznáme. což teď můžeme. můžu se zas poznávat s kým budu chtít. podivnej pocit.

paradoxně to bylo fakt fajn, protože vojta je chytrej kluk. vnímá lidi i to, co říkaj. a tak mi to celkem zvedlo náladu... hlavně vědomí, že i když z vašeho života občas někdo odejde, může vám po něm ještě někdo zůstat. momentálně si lidí, ke kterejm můžu bejt upřímná, fakt vážím. zároveň je skvělý mluvit s někým, koho vlastně neznáte, protože vás nevážou citový pouta. a tak jsme mluvili, diskutovali a občas spolu i nesouhlasili a to bylo moc fajn.

v podstatě jsem ještě nestrávila večer sama. nezastavila jsem se... až dneska. napsala jsem mu, jak se má a zdá se, že všechno je... v pohodě. i já jsem v pohodě a to mě na tom asi zaráží nejvíc. cvičím, vařím, chodím ven a taky si najednou píšu s L., což mě trochu rozptyluje. jsem z toho trochu zmatená, protože nevím, co teď. včera po pár drincích jsem reálně uvažovala nad tím, že s ním přijdu na jiný myšlenky, ale dneska si nedokážu představit, že bych někomu dovolila být tak blízko. a on je jinej a zároveň stejnej, jakýho si ho pamatuju. ptá se, jestli někam půjdem a že spát spolu nemusíme... a já mu nevěřím, protože stejně nakonec konverzaci nasměřuje k tomu, jak hrozně mě chce.

nejhorší je, že hrozně nerada dopředu někoho odsuzuju a mám nějaký předsudky. jenže ve výsledku ty předsudky většinou stejně jsou oprávněný a já už jsem z toho unavená. nemám vůbec chuť na tyhle hry s ním, kdy se bude první týden tvářit, že jde o víc, než o sex a bude děsně empatickej, ale pak ho stejně bude zajímat jen jak se mi dostat do kalhotek a co nejrychlej vypadnout. zároveň mám ale strach, že mu třeba křivdím.

zítra mi začíná dvou týdenní brigáda na anglickejch táborech a pak jedu do švédska. takže je možná i fajn, že jsem sama, protože... no, aspoň na to všechno budu mít čas. je potřeba vidět to pozitivně, ne?

back to black.

12. července 2018 v 18:51 | R.
rozešel se se mnou. nečekala jsem to. ne teď, ne tak brzo. věděla jsem, že nic není napořád a věděla jsem, že směřujem jinam, ale nenapadlo mě, že to přijde už teď v létě. vlastně jsem nám dávala třeba rok, i víc...

nejzvláštnější na tom celým je, že myslím, že jsme to oba cítili. jak jsme k sobě najednou přirostli, jak slova plynuly a jak tam bylo něco, co podle mě má málokdo. a jak se to najednou pokazilo, jak to porozumění zmizelo a nastalo ticho. a jak moje stavy byly nepřekonatelný a ticho rostlo a rozpínalo se. stejně si myslím, že jsme se měli moc rádi... myslím, že pořád máme. ale nemiluju ho. i když byl ten moment, kdy jsem to cítila. hmatatelně a doopravdy. a pak to moje úzkost, bolest a zoufalství roztrhalo na kousky. den po dni, jako když se stahujou mraky.

ztrácela jsem samu sebe a asi mi vůbec nedošlo, že u toho ztrácím i jeho. ale nedokážu to. nedokážu mu teď dát to, co potřebuje. prostě ne. a cítím na tom svou vinu, vím, že jsem to způsobila, že jsem jeho city postupně podrývala a ničila, dokud neotupily úplně, ale... co s tím? co s tím, když sama nemůžu dýchat, natož mluvit?

asi jsem to pochopila ještě než se to vůbec řeklo. bylo to ve vzduchu, i když ještě v sobotu spal vedle mě. všimla jsem si, že přestal plánovat. že něco chybí.

a pak jsem s tím vlastně přišla sama. ani nevím, jestli jsem to v něm vlastně nepodnítila, ale nedokázala jsem se na to dívat, být v tom. copak můžete takhle žít, sledovat někoho, na kom vám záleží, jak vám mizí před očima, i když tam fyzicky pořád je? jde se spokojit s něčím takovým, se vzpomínkou, že to tam bylo a nadějí, že jednou se to třeba vrátí? a co když ne?

zeptala jsem se, jestli má chuť se snažit. a on řekl, že ne. a nevím, asi bych se chtěla zlobit, ale ani já tu chuť nemám. jsem unavená a mám strach. mám strach, že bysme si jenom ubližovali. a tak jsem ho nechala jít. a on brečel. a já brečela. a pak brečela moje máma, když jsem jí to řekla. brečela snad víc, než já.

taky jsem ho chtěla líbat. políbit ho tak, aby se to všechno vrátila zpátky na svoje místo. aby se vrátil čas a tak, abych zase byla v pořádku. tak, aby se všechno v mý hlavě vrátilo na svý místo, aby se usmál. jenže nemůžu dát něco, co ve mně není. musím nejdřív opravit sebe, než budu opravovat cokoliv dalšího. nemůžu to po něm chtít.

nejhorší na tom je, že má pravdu. vlastně je to tak logický, až mě to děsí. nikdy mi logika moc nešla.

strašně mě sere ta radost, se kterou jsem si uvědomila, že teď zase můžu mluvit s kryštofem. necítím vůči němu už žádnou křivdu a nepřináší to ani žádnou bolest... možná už to horší být nemůže, co já vím. a tak jsem mu včera napsala. jen tak. bezmyšlenkovitě. všechna tíha ze mě padala a jeho štěstí mě uklidnilo. zároveň tohle nechci. nechci cítit tu podvědomou chuť vidět jeho obličej, dotknou se jeho ruky, schovat se mu v objetí a vybrečet mu všechno tohle. chtěla bych s ním mluvit. o všem. říct mu každou maličkost, co se stala od prosince až do dneška. říct mu o mejch snech, o tom, jak si přeju, aby byl spokojenej a jak moc chci, aby se mi vrátil do života.

můžu si za to sama.

zajímalo by mě, kolik bolesti člověk může unést. nejspíš tuny.
 
 

Reklama