x.

happier.

Pátek v 12:26 | R.
čekala jsem, že s koncem prázdnin konečně přijde nuda. popravdě jsem v to i docela doufala... že se budu válet doma, spát, stěžovat si, že nemám co dělat. ale M. skončila v práci, kde trávila většinu svýho času a tak mám neustále s kým být a co dělat. do toho teď doučuju jednu slečnu na zářijovou maturitu z angličtiny a dnes budeme slavit narozeniny G.

popravdě jsem tohle vždycky chtěla udělat. prostě to zažít. udělat někomu tajnou oslavu, obří kýčovitej dort, křičet překvapení a sejít se s lidma, s kterejma jinak ani nemáte pořádně motivaci se sejít. ale vůbec jsem nevěřila, že to vážně dotáhnem až do konce - což teda pořád nemůžu úplně říct, do samotné oslavy momentálně zbývá asi pět hodin a pořád mám strach, že se něco posere. ale najednou všechno začalo zapadat do sebe. našli jsme prostor, dostali klíče, nakoupili dárky, nějakým šíleným způsobem nakonec zorganizovali dokonce i tombolu, potvrdili se hosti, pozvali jsme rodinu... tenhle týden jsem strávila pečením dortu, děláním jednohubek a nakupováním chlastu a papírovejch kelímků. celej včerejšek jsme potom tahali stoly a vysávali, aby to dneska všechno bylo doopravdy nachystaný.

nejšílenější na tom je, jak jsem za tohle rozptýlení vděčná. nechci a nepotřebuju myslet na tomáše. včera mi kamarádka řekla, že se vlastně dost možná stalo něco mezi ním a jednou další... no, dřív kamarádkou, několik posledních let spíš jen známou. a zabolelo to. štve mě to, ale není mi to jedno a jakkoliv jsem se přesvědčovala, že je to jedno a že je to jedno, nepřijde mi že si zasloužím, aby se ke mně takhle choval. aby mi nemohl ani odpovědět na zprávu, kde se ho jen ptám, jak se má, protože mě prostě zajímá, jestli je všechno v pořádku. a nezasloužím si, aby mi jako zasranej srab lhal a neřekl mi ani narovinu, ať už nepíšu.

asi mám nějakej zvláštní talent dělat z chlapů kretény.

ne, že by mi něco scházelo. jsem teď vlastně šťastná. dneska, když jsem ráno seděla a dívala se v kuchyni z okna, uvědomila jsem si, jak úžasný to vlastně je. mám skvělý kamarádky, úžasný zážitky a vzpomínky. milion hlášek a je to jak pitomej seriál, protože cokoliv se stane, mám komu se jít vybrečet a o koho se opřít. a přece nepotřebuju nějakýho idiota, co mi bude ničit život. zvládnu to. život je fajn.

včera mě L. vezl domů. trochu jsem doufala, že něco ucítím. kousek nostalgie, nějaký zachvění v žaludku. ale necítila jsem nic. bylo to snadný. kouřili jsme a já si ho motala kolem prstu. ale není to to, co mi chybí. to, co hledám. tahle čistě fyzická blízkost, jak mi sahá na krk a kouká se až zoufale... necítím to. necítím nic. a ani to se mnou nehne. ale pokus asi dobrej. možná bezcitnej, ale on se taky nikdy neptal, co chci já.

only my heart knows my head is lying.

8. srpna 2018 v 12:11 | R.
většina dní je plná slunce. nebe je modrý a vzduch těžkej a línej. chodím, dýchám a poslušně dál žiju. ale na rána jako bylo to dnešní se nikdy nedokážu připravit. ani na tyhle pocity, všechny ty myšlenky a výhybky v mojí hlavě. všechna stabilita je najednou jen hloupá iluze.

většinu těch dní se dál směju a snažím se té iluzi dál věřit. hýčkám si ji a hladím ji jako kočku.

dnes v noci se mi zdálo, že se mnou stál na nádraží a chtěl se ke mně vrátit. bylo na něm něco tak známýho a opravdovýho, že jsem nevěděla, jak se udržet od jeho náruče. a pak se sklonil a políbil mě. byl to horkej letní polibek. a v mý hlavě se ozvalo: ještě že jsi nesmazala ty jeho fotky. teď by to všechno bylo pryč.

občas bych strašně chtěla brečet, ale ať dělám cokoliv, prostě to nejde. slyším ty písničky, v hlavě to všechno mám a na hrudníku tunový závaží, ale slzy nepřichází. občas touha po sebedestrukci, poetický sračky a prázdno.

zdá se mi to celý hloupý a tak mu píšu, jak se má. doopravdy mě to zajímá a nemám sílu na přemýšlení o následcích. přeju si, aby napsal, že se má fajn. a aby mi řekl, že to bylo těžký prvních pár týdnů, ale že se opil a už je mu fajn. že netráví všechen čas v práci a že mu doopravdy nevadí, že chci vědět, jak se má. přála bych si s ním mluvit v posteli nad sklinkou vína, říct mu všechno tohle a jak mě to mrzí.

štve mě, že mi neřekne ať už nepíšu. takhle pořád doufám, že když počkám dost dlouho, bude to zas dobrý. ale opakuje, že teď nemá vůbec čas a mně to má asi docvaknout, ale... nějak si nechci na nic hrát. a dělat, že už mě nezajímá. chci jen vědět, že je v pořádku, abych mohla být taky.

večer jsem na rande s jedním klukem. a snažím se překonat tu chuť se opít a všechno tohle mu říct a pak jít domů a už nikdy ho znovu nevidět. místo toho cucám pivo a vedeme dospělej dialog o cestování, budoucnosti a nakonec i o tom, jak je na nic se stěhovat. potom se přece jenom dostáváme do těchhle nebezpečnejch vod a nemám dost energie na to, abych lhala, takže připouštím, jak mi tomáš leží v hlavě, ačkoliv si na něj většinu dnů ani nevzpomenu, a jak se ke mně pak vrací ve snech, po kterejch jsou rána horší, než ty s kocovinou. vím, že bych měla říct, že z tohohle nic nebude. že tyhle rohovory a to, že mi pak položí ruku na koleno, je asi nejvíc, co mu můžu dát, protože jakákoliv větší blízkost mi přijde šíleně děsivá. ale nevím jak. ani kdy. seru tím sama sebe a je to celý hloupý.

ale když jdu domů, město se mi zdá po dlouhé době bezpečný. češu rukama stromy a dýchám tak zhluboka, až to chvilkama bolí. možná se každá bolest vždycky nakonec dá překrýt nějakou novou, další. a možná vůbec nezáleží na tom, kvůli komu se člověk zrovna trápí.

to Malmö and back.

5. srpna 2018 v 23:12 | R.
ano, správně, přežila jsem. přežila jsem cestu autem přes německo a dánsko až do malmö (ale stále jsem se nenaučila psát to o s dvěma tečkama nahoře, takže co se vzdělávání během tohohle výletu týče, nic moc...). a než to všechno zapomenu, ukážu vám fotky a tak. konečně něco zajímavýho taky jednou...


mám ráda fotky z auta. vždycky si hned vzpomenu na to všechno - bolavej zadek, sladkosti, hudbu a tak. ani nevím, kolik jsme v autě strávili hodin, ale jen první den to bylo osm, když jsme jeli z Brna do Hamburku, kde jsme byli první dvě noci. kokrétně ve městečku jménem Winsen.


a tam měli uprostřed náměstí tohle a taky neuvěřitelně vtipnou sochu vesničanů, co se perou o husu - tu bohužel jen tak samotnou vyfocenou nemám. taky tady měli milion různejch kaváren a my jsme si nejspíš zvládli vybrat tu nejhorší ze všech. když nic jinýho, byla to aspoň sranda a pak už člověku tu rozpustný kafe co si veze ani nepřijde tak hnusný.


Winsen je od Hamburku kousek a dojet se tam dá i vlakem - výhodou navíc je, že vlaky jsou podobně spolehlivý jako u nás, takže se budete cítit úplně jako doma. ale jsou dvoupatrový (a když jedete se mnou, musíte prostě sedět v druhým patře). kromě toho v Hamburku zrovna probíhal Iron Man, což je nějakej triatlon či co, a díky tomu se přes centrum skoro nedalo dostat.

a moment you'll never remember.

21. července 2018 v 23:51 | R.
tušila jsem, že zkloubit práci a cokoliv dalšího bude fuška, ale musím uznat, že tohle je doslova na plnej úvazek. denně vstávat před šestou a končit o půl paté a hlavně - celej ten čas strávit s dětma - je prostě strašně vyčerpávající, ať se snažím koukat se na to co nejpozitivněj jak chci.

na druhou stranu, jsem za to vlastně fakt vděčná. nemám čas přemýšlet ani se užírat, nemám ani chvilku na to se zastavit a sebe samotné se zeptat, jak se vlastně cítím. i když moje pocity občas řvou děsně nahlas a nepřehluší je ani děti. když jsem v pondělí vstala, byla jsem docela nervózní, co přijde, ale celkem rychle jsem se otrkala. s dětma je to občas snadný - stačí si vzpomenout, co fungovalo na mě, co mi přišlo hloupý a myslet trochu po jejich. i když dělám chyby... přirozeně. jsou věci, co prostě neumím. nebo nevím. nedokážu odhadnout, kdy je něco normální a kdy je to nebezpečný, tak nějak logicky mám strach, když je vidím viset hlavou dolů na nějakým kusu provazu, ale jak se zdá, je to úplně v pořádku a není se čeho bát. snažím se myslet na všechny ty věci, co jsme brali ve škole. slyším se říkat blbosti jako: "nedělej to, spadneš." ale je to těžký, protože nechci, nechci, aby někdo padal. a stejně se to děje, utírám slzičky, foukám odřený lokty a jsem vyděšená z toho, jak je to automatický. sevřete ty ručičky v náruči, obejmete je a jsou jako obrovský plyšáci.

je mi dobře, když to dělám. když mi někdo leží na klíně nebo plete na hlavě podivný copy, vypráví napůl vymyšlený příběhy a nechá se nachytat na maličkostech. ve spoustě momentů jsou moje vzpomínky tak silný, že se s těma jejich, co teprve vznikaj, začnou proplítat, vrátí se ty pocity a otázky a s nima naděje a plány. a musíte se smát, i když nechcete nebo bolíte, můžete si hrát a měnit pravidla. můžete dělat, že všechno na světě je možný a že i ostatní dokážou pojmenovat mraky ve vaší hlavě. neexistujou hloupý otázky ani bariéry.

ale domů jsem se stejně vracela šíleně unavená. a pak ještě šla cvičit, plánovala oslavu narozenin pro G. a cestu do Švédska - příští týden touhle dobou už budeme v Hamburku. a já si teprve dneska šla založit kartu, abych si nemusela vyměňovat prachy... a chtělo se mi křičet, že žádnou kartu nechci, že chci navždycky tu máminu a svolení ke každýmu kroku. se slečnou, co tam pracovala, jsme se shodli, že dospělost je fakt nuda.

nevím, kde jsem na to vzala energii, ale včera jsem ještě večer šla s holkama tancovat. minulej víkend jsem po tom strašně prahla a musela jsem to mít, za každou cenu. a tak jsem se trochu opila, smála se a šňupala tabák bankovkama, poprvé v životě, mimochodem. a taky jsme tancovali. do dvou do rána. a po dlouhé době mi to přišlo snadný a fajn. dokud po mě nevyjížděl nějakej kluk, nechtěl moje číslo a já... ani nevím, proč se to celý děje. nechávám ten kruh, aby se točil, číslo poslušně dávám a najednou mě to už nebaví. chci domů. chci zpátky do postele, k někomu, koho znám. ležet v pyžamu nebo nahá, mluvit bez přemýšlení, usnout vedle sebe a už se nemuset loučit.

myslím, že se pro to zas umím trochu nadchnout. všechno to randění, chození ven a poznávání novejch lidí, příležitostný polibky a bezbolestný lži. ale takhle o půl třetí ráno, opřená o garáž s cigaretou v ruce a cizím klukem, kterej se mě snaží zaujmout... jsem jen znuděná a unavená. nezajímá mě jestli je vtipnej, nemůže se mnou pohnout, že mi zrovna sáhl na zadek nebo že se pokouší mě rozesmát. ani to, že když to vidí, trochu to v něm nejspíš hrkne a jeho tón se mění. nemluvím, nemyslím. chci jen domů. a nevím, kde to je.

stalo se toho tolik. a přitom vůbec nic. nějak se z toho dneska nemůžu vypsat, pořád bych mluvila a mluvila a nemá to konec. ale potřebuju spát. a zítra zase žít. bojovat se slzama a věcma, který snad ani nemám odvahu napsat. ne dneska.

coping.

15. července 2018 v 18:46 | R.
možná se v rozchodech dá udělat systém a najít způsob, jak je přežít... nebo jsem možná jen chladná a bezcitná. a možná je za život pro každýho jen jedna láska, kvůli který se mu zdá, že umře a já ji už mám za sebou. což by vlastně bylo fajn, protože představa toho, jak si tím peklem procházím znovu, je nic moc.

ne že by to nebolelo vůbec. ne že bych si denně nevzpomněla na milion drobností a stokrát neřekla jeho jméno, ne že bych všem pořád dokola nepovídala každou maličkost. ale je to snesitelný. nechce se mi zalízt do postele a probrečet celej den ani se opíjet do němoty. nechce se mi mu volat, prosit, doufat a lpět na naději, že se to vrátí, že se vrátí on. byli jsme tak šťastní... a já byla tak šťastná. a jednou budu zase. vím, že jo.

v pátek jsem jela s vojtou ke koním. je to jeden z jeho nejlepších kamarádů, co tak vím... a samozřejmě ještě nevěděl, že jsme se rozešli. nejspíš z toho byl podobně překvapenej jako já, když se to dozvěděl. říkal mi, jak plánoval, že by nás pozval na nějaký stanování, co s klukama plánujou a že doufal, že mi dva se ještě trochu poznáme. což teď můžeme. můžu se zas poznávat s kým budu chtít. podivnej pocit.

paradoxně to bylo fakt fajn, protože vojta je chytrej kluk. vnímá lidi i to, co říkaj. a tak mi to celkem zvedlo náladu... hlavně vědomí, že i když z vašeho života občas někdo odejde, může vám po něm ještě někdo zůstat. momentálně si lidí, ke kterejm můžu bejt upřímná, fakt vážím. zároveň je skvělý mluvit s někým, koho vlastně neznáte, protože vás nevážou citový pouta. a tak jsme mluvili, diskutovali a občas spolu i nesouhlasili a to bylo moc fajn.

v podstatě jsem ještě nestrávila večer sama. nezastavila jsem se... až dneska. napsala jsem mu, jak se má a zdá se, že všechno je... v pohodě. i já jsem v pohodě a to mě na tom asi zaráží nejvíc. cvičím, vařím, chodím ven a taky si najednou píšu s L., což mě trochu rozptyluje. jsem z toho trochu zmatená, protože nevím, co teď. včera po pár drincích jsem reálně uvažovala nad tím, že s ním přijdu na jiný myšlenky, ale dneska si nedokážu představit, že bych někomu dovolila být tak blízko. a on je jinej a zároveň stejnej, jakýho si ho pamatuju. ptá se, jestli někam půjdem a že spát spolu nemusíme... a já mu nevěřím, protože stejně nakonec konverzaci nasměřuje k tomu, jak hrozně mě chce.

nejhorší je, že hrozně nerada dopředu někoho odsuzuju a mám nějaký předsudky. jenže ve výsledku ty předsudky většinou stejně jsou oprávněný a já už jsem z toho unavená. nemám vůbec chuť na tyhle hry s ním, kdy se bude první týden tvářit, že jde o víc, než o sex a bude děsně empatickej, ale pak ho stejně bude zajímat jen jak se mi dostat do kalhotek a co nejrychlej vypadnout. zároveň mám ale strach, že mu třeba křivdím.

zítra mi začíná dvou týdenní brigáda na anglickejch táborech a pak jedu do švédska. takže je možná i fajn, že jsem sama, protože... no, aspoň na to všechno budu mít čas. je potřeba vidět to pozitivně, ne?

back to black.

12. července 2018 v 18:51 | R.
rozešel se se mnou. nečekala jsem to. ne teď, ne tak brzo. věděla jsem, že nic není napořád a věděla jsem, že směřujem jinam, ale nenapadlo mě, že to přijde už teď v létě. vlastně jsem nám dávala třeba rok, i víc...

nejzvláštnější na tom celým je, že myslím, že jsme to oba cítili. jak jsme k sobě najednou přirostli, jak slova plynuly a jak tam bylo něco, co podle mě má málokdo. a jak se to najednou pokazilo, jak to porozumění zmizelo a nastalo ticho. a jak moje stavy byly nepřekonatelný a ticho rostlo a rozpínalo se. stejně si myslím, že jsme se měli moc rádi... myslím, že pořád máme. ale nemiluju ho. i když byl ten moment, kdy jsem to cítila. hmatatelně a doopravdy. a pak to moje úzkost, bolest a zoufalství roztrhalo na kousky. den po dni, jako když se stahujou mraky.

ztrácela jsem samu sebe a asi mi vůbec nedošlo, že u toho ztrácím i jeho. ale nedokážu to. nedokážu mu teď dát to, co potřebuje. prostě ne. a cítím na tom svou vinu, vím, že jsem to způsobila, že jsem jeho city postupně podrývala a ničila, dokud neotupily úplně, ale... co s tím? co s tím, když sama nemůžu dýchat, natož mluvit?

asi jsem to pochopila ještě než se to vůbec řeklo. bylo to ve vzduchu, i když ještě v sobotu spal vedle mě. všimla jsem si, že přestal plánovat. že něco chybí.

a pak jsem s tím vlastně přišla sama. ani nevím, jestli jsem to v něm vlastně nepodnítila, ale nedokázala jsem se na to dívat, být v tom. copak můžete takhle žít, sledovat někoho, na kom vám záleží, jak vám mizí před očima, i když tam fyzicky pořád je? jde se spokojit s něčím takovým, se vzpomínkou, že to tam bylo a nadějí, že jednou se to třeba vrátí? a co když ne?

zeptala jsem se, jestli má chuť se snažit. a on řekl, že ne. a nevím, asi bych se chtěla zlobit, ale ani já tu chuť nemám. jsem unavená a mám strach. mám strach, že bysme si jenom ubližovali. a tak jsem ho nechala jít. a on brečel. a já brečela. a pak brečela moje máma, když jsem jí to řekla. brečela snad víc, než já.

taky jsem ho chtěla líbat. políbit ho tak, aby se to všechno vrátila zpátky na svoje místo. aby se vrátil čas a tak, abych zase byla v pořádku. tak, aby se všechno v mý hlavě vrátilo na svý místo, aby se usmál. jenže nemůžu dát něco, co ve mně není. musím nejdřív opravit sebe, než budu opravovat cokoliv dalšího. nemůžu to po něm chtít.

nejhorší na tom je, že má pravdu. vlastně je to tak logický, až mě to děsí. nikdy mi logika moc nešla.

strašně mě sere ta radost, se kterou jsem si uvědomila, že teď zase můžu mluvit s kryštofem. necítím vůči němu už žádnou křivdu a nepřináší to ani žádnou bolest... možná už to horší být nemůže, co já vím. a tak jsem mu včera napsala. jen tak. bezmyšlenkovitě. všechna tíha ze mě padala a jeho štěstí mě uklidnilo. zároveň tohle nechci. nechci cítit tu podvědomou chuť vidět jeho obličej, dotknou se jeho ruky, schovat se mu v objetí a vybrečet mu všechno tohle. chtěla bych s ním mluvit. o všem. říct mu každou maličkost, co se stala od prosince až do dneška. říct mu o mejch snech, o tom, jak si přeju, aby byl spokojenej a jak moc chci, aby se mi vrátil do života.

můžu si za to sama.

zajímalo by mě, kolik bolesti člověk může unést. nejspíš tuny.

eyes bright, uptight.

9. července 2018 v 21:10 | R.
včera jsem začala psát a skončila jsem u toho, že jsem to tady trochu předělala. tak snad... nevím... si zvyknu, no. vždycky se pro něco nadchnu a pak když se na to mám dívat, začnu toho zase litovat.

v sobotu se taky konečně vrátil tomáš. přijel si pro mě v deset večer a já si na těch prvních deset minut, co jsem vlezla do auta, připadala jako ve filmu. a taky konečně v pořádku. bylo to jako kdyby mě jeho obličej v tom pološeru lamp praštil - vím, že o chlapech se moc neříká, že jsou krásní. ale přísahám, že on byl. jeho pohled, vousy, ruce, ta stará mikina co měl na sobě. v tu chvíli se to prostě všechno vrátilo, znovu jsem věděla, kdo jsem... kdo je on a že ho znám, že je to ten kluk, s kterým můžu hodiny sedět v posteli a mluvit a říct mu všechno na světě.

a dneska je mi zase do breku. ani nevím, kde se to bere. kdykoliv se trochu pootevřu, zjistím, že uvnitř mě je obrovská a děsně hluboká propast žalu, bolesti, křivdy... a nevím, co s ní. vytetovat si ji? zapomenout na ni? zkusit ji zaplnit? povídat o ní kadýmu, koho potkám? fakt nevím. občas se tak strašně vzdaluju od všeho, co znám, od lidí, od sebe. a je to jako kdybych se už nikdy neměla vrátit.

ale vím, že se zase vrátím. jsou to zatím jen momenty, tyhle bolístky a slzy, ale je to všechno jen proces... a na jeho konci budu v pořádku. musím jen vydržet, být trpělivá.

otec se na mě pořád ptá. bratra a dneska i mámy. jestli se stavím... což mi tak nějak nepomáhá, radši bych zapomněla. nevím, jak jim říct, že už se nestavím. že už ho vidět nechci a že mě nezajímá. ani jak říct, že je mi úplně jedno, jak se má a jestli by se dokázal vypořádat s nějakým soudním ustanovením nebo ne. ať se třeba uchlastá nebo si něco udělá, nezajímá mě to. nezajímá mě jestli ho moje mlčení trápí, protože já se taky trápila. trápím se pořád a nikdo se neptá, jestli to zvládám já. jestli to není líto mně. skončil pro mě v ten den, co na uzavřeným oddělení podepsal reverz a odmítl se léčit. a nemám k tomu víc co říct.

chtěla bych kočku.

myslím, že až na tyhle ventily tady na blogu jsem relativně v pohodě. občas trochu nevím co se vším tím časem, ale chodím cvičit, vařím, snažím se číst a sem tam být třeba i trochu produktivní. snažím se myslet na to, co mi řekla psycholožka, a věnovat se hlavně sama sobě a odpočívat, dělat co mě baví. problém je, že mě toho teď ještě pořád moc nebaví, nejradši bych celý dny spala a zírala do prázdna, takže se trochu na sílu snažím alespoň něco dělat. aspoň ty příjemný věci.

taky plánujeme oslavu narozenin pro G. - zatím jsem psala jejím sestrám a dali jsme dohromady jakž-takž seznam lidí, co pozvat. upřímně jsem ještě nikdy nikomu takhle oslavu nedělala, už vůbec ne jako překvapení a naprosto se v tom ztrácím. vím jen, že chci vyrobit piñatu ve tvaru ananasu nebo plameňáka nebo kaktusu a že to nejspíš nezajistí, aby tam bylo co jíst a pít, ale nemám sílu řešit cokoliv zásadního. teda, ne že by piñata nebyla zásadní...

effusive.

5. července 2018 v 18:09 | R.
dost děsně se potýkám s frustrací. od včerejška tak nějak celej den. s brekem se budím i usínám a ze všeho nejvíc tě asi chci odehnat pryč, zapomenout a schovat se do vlastní ulity bez lidí, vztahů, komunikace a neustálejch výčitek. mám pocit, že jsem koule u nohy, kterou za sebou někdo neustále vláčí - všichni se tolik snaží, ale já nefunguju ani za hodinu, ani druhej den a nakonec ani po týdnu. a cítím svoji váhu, jak jsem těžká a zbytečná, slyším chrastit ty řetězy, ale nedokážu udělat nic... nemůžu se jen tak sama pohnout dopředu. pořád mám v hlavě ten hlas, co našeptává, že bude lepší, když všechny nechám odejít, když za ně ten problém vyřeším a zbavím je té zátěže a prostě se jich nebudu ptát. pořád dokola se ve mně ozývá ta hrozná potřeba jít a pálit za sebou mosty. cítím jak se pomalu nořím do tý tupý bolesti, jak mi stoupá od prstů po kotníky a pak dál a celej ten proces je až odporně uklidňující. znám to úplně nazpaměť - hroznej vztek, nenávist, najednou jsou všichni proti mně, všichni se mi snaží jenom ublížit a nerozumí vůbec ničemu. hnusí se mi, hnusí se mi jejich pohled na mě a hnusí se mi i pohled do zrcadla. a stejně dál zírám a nenávidím se, tak hrozně moc a moc. vnímám ty zdi, jak kolem mě rostou a úplně zbytečně zvedám hlas. hrubnu s každým dalším nádechem, už to nemůžu ovládat a pak, s tím výbuchem, to všechno vyprchá. a zas vidím jasně. tu spoušť, co jsem udělala, jak to všechno zas bylo jen v mé hlavě a já to zas jen nepoznala. bolí to a nejde to vrátit, nejde to omluvit ani obhájit. vždycky si přeju bejt nasraná dál, ještě chvilku cítit tu neomylnost a zlost a třeba i trochu síly, nebo abych byla aspon schopná něco říct, aby existovalo dost slov, co by to dokázaly shrnout. aby taky existovalo nějaký záchranný slovíčko, který bych vykřikla a celá ta věc by byla pryč. přála bych si, abych mohla zavřít oči a objevit se v posteli pod peřinou, abych mohla jen brečet a řvát, dokud to nebude pryč. jenže nezvládám nic z toho. vždycky se to najednou zasekne. moje ruce a nohy jsou těžký a najednou jsem v tom celá, úplně se v tom topím a nemůžu ten tlak unýst. bolí to tak, že nemůžu chodit ani myslet, že nemůžu čistě dýchat, bolí to tolik, že mi to fyzicky svírá celej hrudník. a nejde to ven, nechce to zmizet ani povolit. a přitom už to všechno venku dává zase smysl - už úplně jasně vnímám, co jsem provedla, už vím, že jsem to zas posrala, strašně se na sebe zlobím a zároveň jsem nasraná i na tu zlost, protože po čtyřech letech terapie a hovadin jsem stejně najednou na úplným začátku. a dny zas trávím čekáním, až zaberou prášky a bojem s těma momentama, kdy mám chuť zničit úplně všechno na světě. nás dva taky. myslím na tebe a na to, že máš práci a starosti. a v tu chvíli si prostě připadám strašně zbytečná a že mě musíš nenávidět. a ty mi píšeš všechny ty hezký věci a pořád dokola mi jen odpouštíš a nevím proč, je to prostě horší a horší a ten pocit jen roste. kdykoliv jindy bych to asi věděla. myslím. že je to ten moment, kdy ti mám přestat tyhle věci říkat, kdy mám poděkovat a přestat s tím vším. ale v tu chvíli... asi nejsem tak silná. fakt nevím, jestli někdy budu. ani nevím, jak můžu po někom chtít, aby to chápal, protože sama vůbec nevím, co se to děje a proč a celá ta situace je tak šíleně špatně. jen cítím že je a že za to můžu já a že bych to měla změnit, ale nevím, jak se v tu chvíli zastavit a posbírat. vím, že to chce čas, nic víc. že mám být trpělivá a silná a taky že si musím zas a znova odpustit a jít dál. fakt se snažím, 99% času. a taky mě fakt mrzí, že lidem kolem sebe ubližuju, že jim komplikuju život, že jsem depresivní a věčně unavená a často akorát zlá a protivná. jen prostě nevím, co víc udělat, než se omluvit, protože zpátky to nevezmu a nemůžu ani slíbit, že se to už nestane, protože fakt nechci lhát. ale mrzí mě to fakt upřímně, ani nevíš jak.

summer nights.

1. července 2018 v 21:21 | R.
postupně zase stoupám. krůček po krůčku. začalo léto, tomáš odjel a já konečně přestala tolik spát, tolik se trápit a začala zase trochu žít. snažím se se teď přesvědčit, že si to léto za každou cenu užiju na maximum a nenechám si z něj ani kousek vzít. už vůbec ne depresí, minulostí a strachem.

ještě ve čtvrtek to bylo dost krušný. v pátek jsem uvařila a dokopala se jít cvičit a i když mě to zmohlo jako už dlouho nic, byla jsem na sebe fakt pyšná. včera ráno jsem byla po měsíci u koní a dozvěděla se spoustu novinek. až jsem se nestačila divit. a večer jsem jela na tradiční pouťovou, už potřetí.

asi nemám náladu o té akci moc mluvit a zabývat se tím. byla jsem dost znechucená a v podstatě litovala, že jsem někam šla, protože jsem celou dobu naprosto postrádala smysl... dokud jsme seděli u M. doma, grilovali a pili aperol, bylo to fajn. byli to lidi co znám, s kterejma se zasměju a nemám v jejich blízkosti chuť se otočit a odejít. ale když jsme pak došli mezi ostatní, vlastně mě to děsně sralo. levnej chlast, opilí lidi, pořád dokola ty stejný debilní vtipy. a jak se z M. zase během třiceti vteřin stal někdo, koho bych radši neznala... někdo, kdo je mi reálně odpornej.

za ten večer se vyspala se dvěma klukama. nadšeně o tom vyprávěla, jako kdyby mi jindy za sex nenadávala do kurev... před lidma jako jsou přesně ti dva kluci. vypatlaní kreténi, co podvedou svoji holku s někým, komu to ještě přijde vtipný. je mi z toho zle. nechci někoho takovýho ve svým životě. a zároveň nejsem dost silná ji prostě odstřihnout ze dne na den, s vědomím, že ji pak ještě rok budu vídat. počkám... ten rok ještě vydržím.

takže řeším a plánuju švédsko. je to takovej můj největší záchytnej bod, protože... je to prostě cestování. útěk od reality. a plánuju odpočívat, vařit, číst a růst. třeba i víc zase psát, když bude čas, co já vím. zatím se alespoň snažím udělat si nějakej to do list, abych tak nějak... měla plány, asi. tak třeba ho i dokončím.

waiting room.

23. června 2018 v 22:12 | R.
je to všechno děsně komplikovaný. věděla jsem, že tohle všechno přijde, cítila jsem to někde hluboko... ale stejně se na to prostě nedá připravit. můžu se snažit nevidět to černě jak jen chci, ale tohle... tohle je prostě peklo na zemi. tolikrát si říkám, jak jsem silná, statečná a neporazitelná. a tolikrát se ráno posadím a nedokážu najít jedinej důvod vstát. vypínám budík, schovávám se do peřin a spím. zase je těžký se jít vůbec vysprchovat. svět za stěnama tohohle bytu jako kdyby přestal existovat.

a zároveň vlastně ne. ve čtvrtek mě tomáš bere do kina. jenže něco ve mně je zas blbě. sotva ho vidím mám chuť křičet, odejít od něj pryč, zničit všechno hezký. sleduju ho jak jí a chce se mi zvracet a přitom mi žaludek dělá salta hlady. v jedné chvíli jsem hnusná a v další sedím s rukama ve vlasech a snažím se zkrotit vzlyky. ptá se, jestli jedeme domů a já tu bolest zapíjím kafem. nedokážu se zbavit pocitu, že mu ničím život a zároveň už vím, že jestli ho od sebe odeženu, nikdy si to neodpustím.

sebrala jsem se a šla k psychiatričce. už dávno nemám strach o tom mluvit a stejně se něco ve mně svírá a ne a ne povolit. ale zdá se mi, jako bych mluvila o někom cizím. popisuju všechno, co se mi děje. jak se hádám, jak spím patnáct hodin denně. jak jsem nabroušenější než nůž. je to těžký pro mě něco najít a vidím, že ji to trápí. v jednu chvíli z ní cítím, jak vlastně obviňuje moji mámu... a dělám to někde hluboko asi taky. přála bych si bejt lepší.

v pátek mi trhaj poslední osmičku.

už jsem skončila v práci a čekají mě skoro tři týdny volna. včera se uzavřely známky. konečně nastal klid. není přede mnou vlastně nic, čeho bych se měla bát... ale já asi ani předtím neměla strach. jen tady ve vzduchu pořád visí ta strašná nechuť.

pokaždé, když se tohle stane, přemýšlím, jestli jsem vůbec dost silná pro tenhle svět. je to tak půl roku od mýho posledního breakdownu a nasazení novejch prášků... a už mám zase další, větší množství, silnější. cítila jsem se nějakou dobu tak dobře a chci to zase zpátky. teď je těžký si na to jenom vzpomenout. přijde mi zvrácený, jak moc mi jeho kůže mohla vonět a chutnat a jak se ve mně všechno obrací, když se mě teď dotýká. tolik ho chci přitisknout k sobě a dotknout se každýho centimetru jeho kůže, ale pak, když sedí přede mnou, nejsem schopná ho ani políbit. slibuju si, jak to bude příště jinak, plánuju jak si ho vezmu hned ve dveřích, jak mu ukážu, že ho pořád chci. a pak otevřu dveře a jeho dotek ze mě dělá hadrovou panenku.

nenávidím se za to, jak jsem zaseklá. jak ve mně v tu chvíli není ani kousek citu, ani kousek jakékoliv emoce. skončí a odejde do koupelny a v tom nestřeženým okamžiku se celá rozpadám. a fakt si přeju znovu bejt prázdná, když se mu dusím v náruči... ani nevím čím. bolestí, strachy, zlostí? ani nevím, jestli se to všechno už dávno nezlilo v jedno.

snažím se. trpělivě čekám. zobu pilule. jím, spím a pláču. 3x denně se mu omluvím za svoje chování a pak se můžu zbláznit kvůli kravinám a pak se znovu omlouvám, protože nerozumím ani sama sobě.

chce to jen pár dní. jen počkat, až se všechno zase srovná.
 
 

Reklama