x.

stuck in the sound.

12. února 2019 v 7:18 | R.
občas mám děsnej strach. tak nějak vím, že všichni občas máme děsnej strach... ale já mám děsnej strach ze sebe. a není před ním kam utéct. utéct prostě není možnost. a asi to je dobrý na charakter, co já vím. ale někdy mě už ani nebaví bejt odvážná.

nikdy jsem opravdovou mánii nezažila. jen její záblesky, viděla jsem její poprsky, co si občas našly cestu skrz tu věčnou tmu. milionkrát jsem si říkala, proč nemůžu mít aspoň ty světlý momenty, když už musím žít v tom pekle. a občas se sama sebe ptám, jestli jen nejsem neschopná cokoliv rozpoznat. ale když je ráno jako je tohle a já nemůžu spát, protože se mi do celýho těla žene elektrickej proud, vím, že to nebylo nic víc, než jen další zoufalej pokus... možná se tam dostat... možná prostě, nevím, skončit?

občas stejně musím přemýšlet, jak moc nemocná vlastně jsem. nebo nejsem. potřebuju některej z těch léků doopravdy? jaká je cena za snesitelnost? kolik jsem ochotná dát?

vím, že všechno.

a dokola a dokola mě to děsí. potřebuju to napsat, někomu to říct. když najednou není taková, jaká bývá vždycky, když ležím a nemůžu spát a chce se mi křičet a běhat. snažím se v tom najít něco známýho, ale je to cizí a nikdo kromě mě to nevidí ani necítí. dvanáct hodin spánku denně se mění na šest a pro mě je to strašně málo. ale unavená nejsem. zatím.

fakt dlouho jsem nebyla zamilovaná. a nejvíc mě na tom sere, že nemám tušení, jestli moje hlava jen čekala na správnou hladinku serotoninu nebo... je vlastně nebo? a co se tak rychle stalo? sama nevím, jak můžete ještě o víkendu spát s někým, koho vidíte poprvé, a necítit vůbec nic, a o pár dní pozděj celou noc nespat kvůli jedné puse. všechno ve mně je jak lavina.

všechno to znám. to je na tom nejhorší. svým způsobem tím pohrdám a vlastně se mi to vůbec nehodí. ale stejně vedle něj hrozně ráda usínám...

vždycky se tolik chci poučit ze svejch minulejch chyb, ale stejně vím, že už teď by mi to zlomilo srdce, kdyby mi zmizel ze života. vím, že by mě to nezabilo. že bych zase vstala a šla dál. ale přistihla jsem se, jak doufám, že půjde za mnou do brna... sama sobě jsem tím k smíchu, ale vlastně... vlastně se vůbec nechci vzdát.

jinak většinu času trávím prací a školou. být zaneprázdněná mi dělá dobře, protože život vypadá, jako kdyby měl smysl. pokud nic víc, tak alespoň vím, jakej pocit je pro mě důležitej. pohyb. smysl. říkám si, že je to teprve začátek, ten hnusnej těžkej start, o kterým jednou budu mluvit a říkat, že jen stačilo ho překonat a pak všechno bylo... snadný. všechno tohle čistě praktický dělám možná jen ze setrvačnosti. občas strašně chci všechno zrušit a jít domů, celej den být v pyžamu a psát, brečet a celá se vykoupat ve vlastní krvi. úplně zapomenout, že je svět venku. rozdělat papíry a barvy a zašpinit podlahu, číst starý deníky a vybrečet oceán.

jenže jak potom druhej den ráno vstanete a jdete žít normální život? ještě to neumím.

the 13.

26. ledna 2019 v 17:56 | R.
jakkoliv moc se snažím, nedaří se mi nic napsat. vzniklo několik marnejch pokusů a ty, který za něco stály, se mi nepovedlo uložit. takže... pokud se mi to nepovede tady a teď - v kavárně nad hrnkem kafe, při čekání, který přišlo naprosto neočekávaně a neplánovaně - tak už dost možná nikdy. co já vím. záleží na tom, jestli ještě existuju? jestli existuje tohle místo?

zrovna dneska jsem s mámou řešila, jak mi psychický zdraví bere veškerou kreativitu. spolu s depresí a bolestí si léky berou i tu zoufalou potřebu vyřvat do světa, jak mi je a jak mi není. na druhou stranu je to možná jen výmluva, protože bylo několik probdělejch nocí i dost pocitu, že uvnitř umírám. no a... záleží na tom?

mám pocit, že si ze mě osud, Bůh nebo vesmír... nevím, jak pojmenovat tu sílu, co hejbe tímhle světem, ani jestli na ni věřím... zkrátka že si ze mě někdo dělá srandu. je to už třetí leden, kterej mi doslova pod nohy vrhá kluka, co mi bere dech a nechává mě zapomenout, jak zklamaná už jsem byla. a už zase se nedokážu postavit nutkavý potřebě, tý nádherný naivní představě, že tentokrát... tektokrát to třeba bude jinak. třeba neodejde, třeba mě nezraní jeho odchod, třeba všechno konečně bude fungovat. z předchozích dvou let taky vím, že s příchodem léta odchází i on, nechává mě plnou zmatku a bez všech těch hodnot, představ a plánů, co jsem tak dlouho hledala.

ale můžu dělat víc, než doufat, že tentokrát... tentokrát prostě ne?

ještě na začátku ledna jsem dokázala za jeden den spát s dvěma klukama. vrátil se mi do života jakub a já s ním začala novej rok. ačkoliv jsem neviděla důvod, stejně jsem s ním spala. moje máma tomu říká výměna tělesnýho tepla... já tomu neříkám nijak. netoužila jsem. ani po polibcích ani po fyzickým uspokojení.

druhej byl ten kluk z ghany. exotickej typ. jakkoliv nechci bejt rasistická, nejspíš to bylo to, co mě na něm lákalo nejvíc. odlišnost a to, že můžu konečně mluvit anglicky. psali jsme si dost dlouho a zdálo se mi, že mi rozumí. z toho setkání jsem byla zklamaná. nikdy jsem se necítila tolik otrávená někým, kdo mě tak očividně chtěl. nejvíc zklamaná jsem byla ale ze sebe, protože jsem se nechala udolat. radši jsem to vzdala...

potkali jsme se 13. a já to nejspíš věděla už po pěti minutách. líbil se mi jeho nos a že se mi dívá do očí, když se mnou mluví. mluvil a mluvil a mluvil a mně se nechtělo odcházet. pořád jsem čekala na tu pusu, až do posledního momentu jsem doufala, že se odváží. a pak jsem si ji vzala sama, protože jsem nemohla ještě dýl čekat. třeba se ani nedočkat. tu noc jsem nespala, protože jsem tolik necítila už tak hrozně dlouho. svíral se mi žaludek. celej další den jsem se bála, že se mi rozjela mánie.

tak teď čekám. samozřejmost věcí mě okouzluje.

dull.

28. prosince 2018 v 21:40 | R.
trošku jsem to letošní přání klidnejch svátků prošvihla. na druhou stranu, o jedno přání víc nebo míň... hádám, že to přežijete. pokud bych to ale nestihla do novýho roku, přeju vám aspoň hodně sil a odvahy do roku 2019. a tím mám formality za sebou, ne?

vývoj věcí mě odjakživa fascinuje. okolo vánoc to vnímám vždycky obvzlášť silně - dětskou radost přerůstající ve zklamání, bolest, odpor a nakonec tenhle... pocit nijakosti. když je vám dvacet, všechne smysl je totiž pryč a jakkoliv moc ho hledáte, fakt tak jaksi nikde není. abych byla upřímná, těch dvacítkovejch roků se nepřestávám bát.

tyhle vánoce jsem poprvé nebyla doma. teda, tam, kde jsem byla vždycky, co jsem se narodila. skoro jsem nekoukala na pohádky... letos poprvé jsem si uvědomila, že se mi ani jednou jedinkrát nesevřel žaludek očekáváním. a chvilku mi to bylo líto. a pak jsem na sebe byla nasraná a ten pocit jsem si šla koupit na internet... podala jsem si přihlášku na vysokou. poprvé mám v podstatě jenom velkou spoustu peněz, ale nevím, co s nima. chci odjet, ale ještě je brzo.

dost jsem toho proplakala. štědrej den i svátky. obklopená rodinou jsem si připadala v sevření... kdy se nemůžete utopit, nic se vám nemůže stát. ale vy tak trochu chcete. klesnout na dno a spát. občas takhle melancholická zjistím, že to co jsem napsala se rýmuje. je to sranda, protože když se rýmovat snažím, nejde to ani za nic.

napsala jsem otci dopis a dala mu ho spolu s knížkou, co jsem mu koupila k vánocům. bylo to čistě spontánní. nemohla jsem na tu bolest všude kolem nereagovat, jakkoliv tvrdá se snažím být. prarodiče mě prosili.

25. jsem mu volala, ale nebral telefon. večer se ozval a slzel do telefonu, omlouval se a říkal, jak mě má rád a jak mu chybím. a mně srdce bušilo úplně klidně a nechvěl se mi hlas. slíbila jsem že přijdu a taky jsem přišla. pořád musím přemýšlet, jestli jsem uvnitř úplně umřela, nebo je to jen brnění, co po boji spadne.

je to zvláštní. vlastně je mi to úplně jedno. chci jen, aby telefon konečně přestal zvonit.

be the change you are looking for.

23. prosince 2018 v 22:52 | R.
když jsem naposled mluvila s kubou, řekl mi že jsem kurva. myslím že to bylo loni v listopadu, jen chvilku před tím, než jsem se naprosto složila a vstala z vlastního popela. a pak na mě pár dní zpátky ráno čekala básnička o šesti slokách o tom, že ho to mrzí a jak leccos pochopil.

nevěděla jsem, jak na to reagovat nebo jak se kvůli tomu cítit. pravdou je, že tehdy na tom záleželo nejspíš jen proto, jak křehká jsem zrovna byla. všechno mě bolelo a tohle... mrzelo mě to. zároveň jsem na tom měla nepochybnou část viny. a pak jsem to prostě pustila z hlavy, protože žádnej z mejch pokusů o mír nevyšel.

pochybovala jsem asi úplně o všem. napadlo mě, že je to možná jen past nebo další pokus o to navázat tam, kde jsme skončili. napadlo mě, že jakýkoliv setkání musí zákonitě skončit špatně.

ale přesto jsem to odkývala a včera v pět jsem na něj čekala na parkovišti. a po dlouhý době mi divoce bušilo srdce a chtělo se mi utýct. neustále jsem se sebe samotné ptala, jestli mě tam jen nenechá čekat. ale potom mě vyzvedl a nebylo na něm nic, co mě mělo dál děsit. seděli jsme v autě a smáli se a mluvili. a do srdce se mi zase vracel klid, když jsem mu říkala o tom, jaký to bylo pro mě a on mi vyprávěl zase svoji verzi toho hnusnýho přešlapu.

potřeboval ten rok, aby dospěl. a s tou odvahou jít a omluvit se a podívat se mi do očí se z něj v mejch očích stal úplně jinej člověk. bylo strašně osvobozující říct si pravdu.

můj táta od pondělí zase pije a nechodí do práce. v úterý ho odvážela sanitka. svět se točí v kruzích, kterým nedokážu a asi ani nechci porozumět. od rána brečím a pak píšu ten dopis, jakejsi poslední pokus - citový vydíraní a všechno, čím pohrdám. vyhrožuju poslední šancí a slibuju mu odpuštění. bleju pocity mezi řádky. zklamaná být nemůžu, protože už nečekám vůbec nic. přála bych si doufat.

a přesto, v té bolesti je obrovskej klid. je to jako peřina, tlustá a teplá, těžká, ochromující. pod její váhou zapomínám na vztek, na křivdy, cítím jen tu hlubokou, pudy-popírající lásku. ve vší té beznaději píšu o víře, o slušnosti, o morálce. přes všechny ty slzy se směju, když mi máma líbá klouby na rukou. denně pochybuju, ale když se dívám na nebe, všechno zase dává smysl. když piju víno s kamarádkama, když mi pod prstama klouže hebká koňská srst.

a tak slibuju odpuštění výměnou za jeho střízlivost a snahu. roním slzy a nechávám všechnu nenávist jít. a na konci toho všeho jsem na sebe konečně zase hrdá. on si to možná nezaslouží, ale já ano.


vzhledem k tomu, jak to tady teď (ne)vedu, ani jsem se nezmínila, že mám nový tetování. v úterý už to budou tři týdny a dva dny zpátky jsem se zbavila posledního stroupku. bylo to poprvé, co to kolem mě vytvořilo takovej poprask - spoustu diskuzí s mámou, spoustu chvály od kamarádů a známých. zvláštní, jak se lidi chovají, jako by k tomu měli co říct.

víte, kouzlo tetování je v okamžiku. stejně jako u každýho umění. je to chvilka ve vašem životě, něco zcela pomíjivýho, co si ale můžete vzít a nechat zapsat pod kůži. podívat se a vzpomenout si, na chvilku tam zase být a zase si vzpomenout. zas a znova, den co den na očích. zatímco spousta lidí vidí v tetování riziko, protože je napořád, já to na nich miluju nejvíc. protože kolik věcí v životě vám nakonec vydrží?

když jsme se v červnu odstěhovali, poprvé jsem si uvědomila, že nikam nepatřím a že nic nemám. čím víc jsem se snažila najít svůj prostor, něco, kde bych měla pocit, že tam patřím, tím ztracenější jsem si připadala. kdykoliv jsem vešla do toho domu, co mi byl od narození domovem, připadala jsem si vykořeněná. lidi, u kterejch jsem si připadala v bezpečí, mi ze života neustále odcházeli.

nevím, kdy přesně ten nápad přišel, ale rozhodla jsem se přestat domov hledat. a rozhodla jsem se, že záleží jen na tom, co skutečně mám - sebe samu a svoje tělo, kde jsem doma. a nechala jsem si vytetovat hrad - příslib bezpečí, ochranu jeho hradeb, z kterejch se ale stejně dobře může stát vězení. a kolem něj se ovíjí had - někdy ochránce a někdy stejně dobře i věznitel, všechen jeho čas a jeho moudrost, pochybnost, omylnost.

paradoxně jsem o významu toho tetování řekla jen svýmu tatérovi. a teď tady. nějak nedokážu tohle filtrovat veřejně a na otázky o významu kývám hlavou, že ano, existuje, ale ne, nepovím vám o něm.

poslední dobou se sama se sebou cítím zvláštně.

won't you give yourself a try?

15. prosince 2018 v 21:19 | R.
pořád se snažím se donutit si sednout a zase něco napsat. mnohem častěji teď ale končím u toho, že čtu x-měsíců a často i x-let starý texty. a musím přemýšlet.

vím, že hrabat se v minulosti mi nijak nepomůže... asi ani nehledám konkrétně pomoc. jen neustále musím přemýšlet, jestli něco dělám špatně. nezvládám nikoho potkat a normálně se seznámit, normálně se začít mít rádi a neztratit ho během pár týdnů nebo měsíců. a jakkoliv se snažím se na to nesoustředit a tolik to neřešit, nemůžu se zbavit pocitu, že to přece nemůže být tak... těžký?

asi chci moc, ale odmítám chtít příliš málo.

posledních několik týdnů panikařím a mám pocit, že nemám šanci nic stihnout. zároveň jsem v obrovský euforii a neustále myslím na léto a na to, jak na měsíc odjedu. představuju si irsko a mořskej vzduch. pozitivní myšlení mi nejde, ale snažím se dělat, že o tom nevím.

po roce se mi do života vrátil radek. a nejdřív jsem byla ráda. posledních pár dnů ale zpochybňuju úplně všechno. nic není dost. odmítám se nechat polapit a je to tak dětinský. nebudu bojovat. už nikdy. ať to za mě vybojuje někdo jinej. já už nemůžu.

a chvilkama se svět zase otřásá a naplňuje. jednou za ním jdu do práce a stojíme venku před ruským kolem a jak jsem opilá a pohladí mě po vlasech, skoro zapomenu, že tohle nechci. skoro doufám, že věci budou fajn. že u něj párkrát do týdně přespím, budeme ležet v posteli dlouho do noci a mluvit o ničem. na chvilku mi to přijde strašlivě snadný, otázka pár týdnů, než se nebudu chvět samotou uprostřed polštářů a peřin.

ale potom je šest večer a já už u něj mám být. a on mlčí a já nemám sílu se na cokoliv ptát. vím, že malej důkaz zájmu by mi stačil. ale bez něj... k čemu se zase trápit?

ani se nezeptá, kde jsem.

možná se mi dokonce líbí být sama. svůj hlad tisknu do vlastní kůže. zapomínám na tlak na prsou, když to s někým nevychází... když se teď na chvilku ten zájem vrátil, několik hodin jsem se s ním vyrovnávala. proč ti nejsem dost dobrá?

až dneska jsem si všimla, že možná jen není on dost dobrej mně. cítím se trochu špatně. a trochu se mi ulevilo.

kdy se to stalo, že jsem přestala věřit na lásku? a vrátí se to ještě?

not so hard.

27. listopadu 2018 v 20:37 | R.
listopad je pro mě pravidelně jedním z nejhorších období celýho roku. je to to období, kdy se ochlazuje, dny tmavnou a všechno tak jaksi umírá. takže se snažím, abych já sama chládla co nejmíň, aby ve mně zůstalo co nejvíc života.

občas bych si přála zpátky svůj starej život. moc mi chybí mít doma vanu. ponořit se do horký vody a brečet a brečet a vědět, že nikdo neuslyší. někdy mi moc chybí soukromí. zdi, do kterejch můžu bušit pěstma jak jen budu chtít. občas mi chybí dveře skříně, který mi sem tam zůstaly v náruči. schody na půdu, terasa, velká kuchyň.

nemám ráda nostalgii. tu strašnou chuť se vrátit a zároveň vědomí, že není kam. že to, co v sobě nosíte, už neexistuje. ani vroucí voda by mě v tom domě nedokázala zahřát.

i když popravdě nevím, jestli existuje vůbec něco, co by mě teď dokázalo zahřát.

snažím se něco napsat už několik týdnů. mám obrovskej blok... nejen v psaní, ale i v čemkoliv, co zahrnuje i jen minimální kreativitu. musím přečíst ještě několik knížek, ale prokousat se kapitolou je pro mě teď nadlidskej výkon. a vím, co to znamená, už to znám, ale popravdě se mi to strašně nechce řešit.

s psycholožkou jsme to řešily... myslím, že minulej týden, ale trochu mi to všechno splývá. že se není čeho bát, že léky mi pomáhaj, nic víc. že problém musím řešit, čím dřív, tím líp. ale nesnáším to. snažit se zformulovat, co se děje. zní to tak nicotně, úplně nepodstatně. zároveň vím, že nesu svůj díl viny, protože se snažím dělat všechno a pak nefunguje vůbec nic, protože nejsem stavěná na tohle množství tlaku. hrozně moc chci klid, ale zároveň ho nesnesu. nedokážu se zastavit, nechci se vůbec přistihnout v těchhle momentech, kdy se zřetelně rýsuje ten hnusnej strašák.

občas se probudím a celá ztuhlá ležím v posteli. a odněkud se bere ten hlas... pořád opakuje, že mě nikdy nikdo nemiloval. a že za to můžu jen a jen já. objevujou se všechny ty momenty, co byly naplněný láskou, a převracej se naruby. najednou je ze všeho jen lež, moje vlastní hloupost. a říkám si... stejně všichni odejdou. a co na tom záleží? kolik z nich jsi milovala ty, když si tady nalejváš čistýho vína? nebo to jen předstíráš?

občas se probudím a napadne mě, že už nikdy ani nikoho milovat nebudu. že nechci. nebo možná nedokážu.

říkám si, proč to vlastně řeším. částečně z provinilosti, částečně se snažím ztratit ten odpor k čemukoliv, co jen připomíná nějakej vztah. nechat lidi přijít a odejít a třeba je prostě vymazat, jako oni vymazali mě. nestarat se. sobecky brát jen to dobrý. proč ne? proč jo? jak může někomu tohle přijít správný?

on the edge.

22. října 2018 v 12:45 | R.
jsem v hrozně debilní situaci. a navezla jsem se tam sama, ačkoliv ne úplně úmyslně, že jo. ani nevím, kde začít nebo jak to správně vysvětlit... jestli vůbec, protože ani nevím, jestli je to důležitý. ani mě to moc netrápí a zároveň je to důvod, proč tady dneska píšu v lodičkách, i když lodičky mám ráda zásadně jenom na pohled. nehledě na to, jak pěkný v nich jsou nohy.

jako mladší jsem se na tohle životní období hrozně těšila. období příležitostí. šancí. ta část života, kdy přicházej možnosti a nový věci, nový lidi, místa a zážitky. samozřejmě jsem ale myslela, že to bude snadný. že budu nějak, nevím, intuitivně? vědět, co z toho je a co není správný. že to ucítím a hlavně, že o tom ani nebudu muset přemýšlet. ale teď bych se měla nějak rozhodovat, měla bych vzít život do vlastních rukou, protože můžu a hlavně proto, že nikdo jinej to za mě dneska už udělat nemůže. a já nevím, co s tím.

během posledních dvou měsíců jsem věnovala celkem něco přes 20 hodin - myslím, že už je to dohromady i celej jeden den a když do toho budu počítat i včerejšek, jsme hned na dvou - svýho života kurzu o finanční gramotnosti. strávila jsem spoustu času s lidma, co neváhají nad tím, jestli investovat čas do svýho rozvoje, do učení se. a fakt spoustu věcí jsem se naučila. a fakt spousta věcí mi teď leží v hlavě. protože upřímně nevím, jestli tyhle myšlenky vlastně nejsou jen součást toho plánu. někdy lituju, že jsem takovej skeptik, protože život by byl jednodušší, kdybych si prostě řekla, že by mi přece nelhali a nezkoušeli se mnou manipulovat.

jenže mi to nejde. nedokážu i přes všechny ty moc pěkný myšlenky nevidět, že se bavíme o penězích, že řešíme, kde je vzít a co s nima, když je máme, jak z nich udělat ještě víc peněz. a řešíme, jak z toho všeho udělat další a další peníze. jak budovat tým, jak motivovat ostatní k práci, kolik z jejich práce budu mít já, když to dobře půjde. na celý tý cestě nepřestávám přemýšlet o tom, že za každým "pojď a buduj kariéru" vlastně buduju v první řadě kariéru někoho jinýho. na to, že nic není zadarmo. ne v tomhle světě.

a jsem z toho všeho hrozně zmatená. na jedné straně máte spoustu lidí ve vašem věku, lidí, kteří si plní sny, cestujou, můžou plánovat a ví naprosto přesně, co od života chcou. lidi, co mluví o lásce ke své práci, o vztahu s týmem, o neustálým rozšiřování svých znalostí a pomáhání lidem, co neví, jak na to. přednášky o tom, jak být úspěšnej, jak se to naučit, jak stanovovat cíle, jak plánovat, jak nejen znát ten cíl, ale jak k němu i dojít. ředitele, kterej vám koupí pití, potykáte si a dáváte si navzájem ochutnat, co máte. ředitele, kterej s váma naprosto otevřeně řeší politickou situaci, historii a empatii k tomu všemu a v druhou s váma vtipkuje o tom, kdo se kde opil a udělal ostudu. a cítíte se tak plní energie a inspirace a chuti jít a něco tvořit - ne pro peníze, ne kvůli autům a bytům, co si chcete koupit, ale protože prostě chcete. chcete směr, chcete ten cíl a tu cestu. a už se ani nebojíte toho, že někde po cestě sem tam zakopnete, protože když je vůle, je i síla jít dál.

potom ale to všechno končí. někdo říká, jak mu nestačí určitá částka peněz, že chce víc. někdo říká, jak si šetří na druhý auto. někdo vám vykládá, kolik můžete vydělat peněz. a ze všech stran se hrnou ty slova o tom, že si přece musíte koupit dům a že si něco musíte našetřit. a jak spousta lidí tohle vůbec neví, jak jim musíte pomoct, aby nebyli nešťastní, aby taky měli dům, aby taky měli peníze na auto a nebo možná radši dvě. a kolik peněz jim ušetříte? kolik aut by si za to mohli koupit?

celá se v tom točím. vím, že peníze potřebuju. že musím jíst, někde bydlet, nějak se dopravovat a něco si oblíct. že občas taky něco chci, že moje posilovna a ježdění na koni něco stojí. vím, že voda ani teplo není zadarmo. ale nechci svůj život postavit na tom, kolik jich mám a kolik mi jich ještě chybí. i když vím, že musím. ale pokud už musím řešit tohle, tak nechci řešit tenhle problém ještě pro cizí lidi. a vědět, že díky tomu nemusím řešit, jestli si zajdu na večeři jednou týdně nebo třikrát. a nechci obětovat svoje učení proto, že bych mohla mít víc peněz. ani proto, že bych za dva roky mohla mít ještě víc peněz.

a nedokážu za někým přijít a přesvědčovat ho o tom, že něco vím a dělám dobře. nechci se vzdávat práce, do které jsem už tolik investovala a ze které mám dobrej pocit, za kterou mě lidi chválí a doporučujou svým známým. klidně zůstanu v tomhle bytě. bez auta, bez nový kuchyňský linky. i na tý starý vařím ráda, i tady zvládnu bejt šťastná.

ale přesto všechno se mi nedaří odejít. řekla jsem, že jsem ochotná to do konce roku zkoušet, vidět, jestli to má nebo nemá smysl. všechny přednášky, všichni lidi mě tolik baví. nemám vůbec problém někam jet, strávit čas tímhle. ale víc než podněty čistě osobní asi nehledám. nechce se mi odejít, ale jako práce to prostě není pro mě. a teď co s tím, že?

dnes mám schůzku s ředitelem, se kterým si tykám. mám lodičky. hrozně ráda bych mu asi řekla, že se něco z tohohle změnilo, ale nejde to. a taky vím, že mě bude přemlouvat a nejspíš si zase řeknu, že by to třeba nějak šlo, že se třeba časem něco změní. ale po všech těch přednáškách přece nemůžu dělat, že je to správný řešení.

guts.

15. října 2018 v 21:26 | R.
připadám si jaksi na hraně. jako kdyby to všechno bylo jen o snaze najít a udržet balanc. roztahuju ruce a zatínám břicho. dýchám zhluboka, ale přerývavě. dotýkám se věcí, kterejm jsem se snažila vyhnout... za každou cenu. a nedokážu se odvrátit.

možná se jen hrozně snažím najít zas něco dobrýho. možná hrozně moc chci zapomenout na svůj pokřivenej pohled na svět nebo na to, kým jsem většinu času. v sobotu jedu s vojtou ke koním. zapomínám kdo jsem a asi právě proto jsem to zase já. valí se ze mě potoky slov. a jsem plná děsu. ta jistota mě nechává prázdnou, bez křivd, jako kdyby všechen bordel zkusil na chvilku najít svoje místo, ukázat mi, jak se mýlím.

tohle nejsem já. nelíbí se mi to. nastupuju do auta nejlepšího kamaráda kluka, kterýho jsem půl roku neskrývaně zbožňovala. poslouchám, jak mi povídá. ve vzduchu cítím svoji vlastní výčitku a občas se mi jeho věty neskrývaně zarývaj pod kůži. nevím, kde se bere ten pocit, že někoho podvádím, že je to strašně špatně. zároveň... je mi dobře. až moc.

celou dobu nechci a přesto se tam dostáváme. říká mi, jak má zlomený srdíčko, jak nic nechápe, říká tolik hloupejch věcí a mně se trochu zlomyslně chce všechno zlehčovat. ale mluvím měkce, mluvím jako s dítětem, snažím se být... empatická. a teču pomalu a snadno jako med. mám pocit, že moje slova tak musej chutnat, když mi kloužou po rtech, samotnou se šokuju schopností ze sebe dostat něco tak asertivního. a pak mluvíme o tomášovi. a trochu se to ve mně svírá a tak mlčím a... pořád asi čekám, že se pohádáme. trochu se pohádat chci. vyčíst mu, že ho obhajuje, že za ním stojí za každou cenu, že vždycky bude na jeho straně. ale víc než cokoliv to chápu. a vlastně je všechno tak, jak to má být.

tolik mluví. a v ničem z toho není ani kapka jedu. trhá mi to srdce na kousky, skoro mě to dojímá, protože i když moc chci, nejde mi se zlobit. a když pak parkujem vedle tesca, uvědomuju si, že se mi ještě nechce jít domů.

asi nikdy jsem neměla kamaráda. celá ta věc mě neuvěřitelně mate, protože se ke mně chová tak hezky a část mě se chce rozbrečet a obejmout ho, schovat se za hloupej pud. přijdu si kvůli tomu dost směšná, abych byla upřímná. říká mi, jak moc se toho ode mě za tu chvilku naučil, jak si toho váží, že jsem ochotná s ním trávit čas. mám chuť se fyzicky zkroutit, jak nepříjemný mi to je. a zároveň chci říct víc. o vší té bolesti, kterou se snažím matně nakreslit do vzduchu. i o mé vlastní ceně, o tom hnsuným boji, o všem.

čtu jeho články a mám skoro chuť poslat mu ty svoje. umlčet ho. rozpovídat?

may the bridges I burn light the way.

10. října 2018 v 22:12 | R.
poslední dobou nemám náladu se čímkoliv zabývat. a o čemkoliv psát. děje se toho kolem mě tolik, že se mi celkem úspěšně daří zapomínat na věci, co si pamatovat nechci. a neřešit, nemyslet. můj stav je až příliš komplikovanej.

nikdy jsem asi v téhle fázi nebyla. tolik hořká, tak zatuhlá a plná zloby. vždycky to byla spíš bolest, smutek a bezmoc, než cokoliv jinýho. a pak se někde objevila síla a já ji ucítila v rukou, jak se napíná, jak roste spolu se vztekem. a nenávidět je skoro stejný jako milovat. udává to váš směr, všechno se točí, pořád ty stejný tváře, jakási intimita, se kterou věnujete každou myšlenku té stejné vzpomínce pohřbené hluboko ve vás. cítím všechno iracionální ve mně, jak to vře. sama sebou ve chvilkách střízlivosti pohrdám, protože tahle urvanost je tolik zbytečná... ale většinu času mě to drží celkem pevně. nemám sílu ani chuť se vymanit. líbí se mi pocit neomylnosti. aspoň na tu chvilku.

když mluvím, leje se ze mě jed. s takovou silou, že to nedokážu zastavit ani zmírnit. litry svinstva, až se mi obrací vnitřnosti, všechno to zuřivě valí hrdlem ven. vím, že je to ta chvíle, kdy se mám probrat. myslím na všechno to zlý. na tisíce přečtenejch slov, na pekla vznikající z tohohle pocitu, že máte neomylnou pravdu, že jste našli lék na bolest. že jste jedinej, kdo chápe, kterým směrem se všechno točí.

chci zpátky světlo. odvahu cítit, žít, bolet i kvést. chci zase umět milovat.

chci vám přát všechno nejlepší. všem. bez rozdílu. chci zapomenout a odpustit, nechat spadnout tu tíhu, nechat ji odplout daleko pryč v proudech slz a úlevy. nenosit ji kolem kolem krku. chci klid. lásku. chci to všechno už nechat být.

možná je potřeba křičet na správný lidi. ve správný chvíle. víc nechat všechno plynout, nebát se toho a všechny okna otevřít dokořán. možná víc plakat a křičet a víc lidem říkat o jizvách, co na vás zanechávaj. možná o něco míň řešit následky a přesto... co to vyřeší? když půjdu a budu řvát, když ukážu slzy a všechno, co to na mně zanechalo? neponesu to dál? a co když ano? co když jen způsobím další tsunami?

hrozně dlouho už ti chci říct, že jsi mi strašně ublížil. ne svým odchodem, ale tím, co se dělo po něm. protože jsem tě milovala, protože jsem ti říkala všechno, co se v mým světě dělo, každou maličkost, všechny myšlenky a pocity, dávala jsem ti i to, co jsi zrovna nechtěl, protože říct to tobě bylo stejně přirozený jako dýchat. milovala jsem tě tak sobecky, jak to jen šlo. poprvé v životě jsem si s tebou připadala fakt šťastná, byl jsi pro mě doma. když jsme spolu poprvý spali v tomhle bytě, poprvé snad za milion let jsem měla pocit, že můžu dýchat, že věci zapadají zpátky na svoje místo. a kdybys mi řekl, ať se s tebou zvednu a jedu na druhej konec světa, šla bych. kdyby ses mi podíval do očí a řekl, že když skočím, budu lítat, věřila bych ti to. myslela jsem, že se na tebe nikdy nezvládnu zlobit. a pak se to nějak stalo a já to věděla, cítila jsem to ve vzduchu, ale pořád... nějak jsem doufala, že to přejde. sama bych nikdy neodešla. pamatuju si, jak jsem ti koupila to tričko, co jsem ti dala ten den, co jsme se rozešli, a doufala jsem, že budeš mít radost. že budeš naštvanej, že jsme ho koupila a že pochopíš, že na tebe myslím. i když jsi pryč, i když celý dny mlčíš. a přesto to tolik nebolelo, když jsi odešel. věděla jsem, že je to pro tebe dobrý a uvědomila jsem si, že tě možná miluju doopravdy. ne jen pro sebe, ne proto, co mi dáváš. že možná záleží i na něčem víc, že ve mně ještě nějaká láska zbyla a že si ji zasloužíš, i když teď jdeš pryč. ulevilo se mi, že budeme oba šťastnější, postupem času. jenže ty jsi zmizel. nikdy jsi neřekl, jak se máš. nikdy jsi tam už nebyl, už nebylo komu říct to, na co se nikdo neptá. pořád se to děje. objevuješ se mi v hlavě při některejch slovech a chci se vrátit a říct ti o tom, proč jsem si vzpomněla. že to bylo tolik krásný, že to mýmu žití dalo smysl, že jsem díky tobě neumřela vší tou bolestí. chci ti říct, jak moc se děsím, jak moc se zlobím, jak moc jsem na tebe naštvaná za to, že mě ani nepozdravíš, protože mám pořád ještě strach. jestli je ti fajn. jestli nepracuješ příliš, jestli se necítíš sám, jestli tě netrápí věci, co tě trápily několikrát do týdne a který jsme řešili po tmě v autě celý hodiny. pořád jsem na ty věci nezapomněla, pořád tam jsou, pořád se občas budím s tím pocitem, že na hrudníku mi leží závaží. a miluju tě. sobecky i jinak. a všechno to, co se stalo, bylo nejspíš milionkrát horší, než tohle, ale přesto nedokážu překousnout, že ses rozhodl radši zapomenout, že mě znáš, že jsem něco znamenala, že jsme spolu něco zažili. nejvíc na tom bolí, že už tě ani milovat nemůžu, že se mi tohle všechno tak moc hnusí. nikdy bych to do tebe neřekla. ale odpouštím ti to. už se nechci zlobit, nechci ten hnus pořád nosit v sobě a denně se ptát, co se stalo. doufám, že jsi šťastnej. přeju ti všechno dobrý, každou maličkost, co si přeješ, výhledy ze všech hor světa, krásný domy a spoustu práce, která tě naplní. jednou ti to třeba i vážně všechno řeknu. napíšu, pošlu.

the intergenerational contact.

28. září 2018 v 19:28 | R.
občas potřebuju dny, jako je ten dnešní, abych si připomněla, že miluju práci, kterou dělám. ne kvůli penězům a ne kvůli svobodě, kterou mi dává. ale kvůli lidem - těm fajn lidem. dětem, který se těší, že vás uvidí, rodičům, který nemaj v hlavě nasráno, jejich psům, pocitu, že někomu můžete něco předat. baví mě potkávat nový lidi, vidět, že jejich životy fungujou, že jsou šťastní, že jsou na tomhle světě i děti, který se netrápí, který nejsou otrávený a nemají pocit, že za nima chodím jen abych je otravovala.

dneska mi to po dlouhý době bylo připomenuto. vrátila jsem se z práce a mám z toho skvělej pocit, dokonce až radost. dalo mi to energii, chuť pokračovat a zároveň mě to nakoplo ohledně jednoho problému, kterej jsem ještě včera nechtěla řešit. a to je víc než důležitý.

když už tenhle blog mám, rozhodla jsem se dneska s váma tohle sdílet. nejen to, jakou mám práci a jaký problémy to občas přináší - a jak skvělejma věcma je to občas vykompenzovaný. ale taky to, jaký jsou rodiny a děti v nich. protože mi to skoro denně leží na srdci.

v první řadě - nikdy jsem nechtěla být učitelka. a stále na tom trvám, i když jsem vlastně už selhala. moje máma pedagogickou fakultu vystudovala, učí dvacet let a dneska je zástupkyní ředitele. vždycky říkala, že učit je skvělý, že ji to hrozně baví, že má ráda kontakt s dětma a jak je ta práce interaktivní a obohacující. já si dodneška nedokážu představit, že bych šla na základní školu - takovou, jakou si ji pamatuju - a zkoušela tam někoho něco naučit. obdivuju každýho, kdo na to má trpělivost a koule.

přesto se loni něco ve mně zlomilo (myslím, že to byla moje vůle stát na nohou osm hodin v kuse, podávat lidem pizzu a poslouchat, že někdo zase ukradl něco z kasy, takže navíc nedostanu ani korunu). a začala jsem doučovat angličtinu.

prvních několik měsíců jsem doučovala jen jednu holčičku, která byla nadprůměrně chytrá, hodná a ke všemu tomuhle i roztomilá. v téhle době jsem měla pocit, že jsem našla práci snů a že tohle zvládnu dělat od rána do večera. takže jsem neváhala, když přišla nabídka, že budu připravovat tři holčičky na flyers test v jakési anglické školce. a tehdy přišel první střet s realitou.

mít něco naučit jedno dítě a tři děti, v tom je překvapivě velkej rozdíl. nemluvě o tom, jak náročný je udržet jejich pozornost, získat si je na svou stranu a zjistit, co dělat, když zrovna brečí. tohle všechno mi prvního půl roku připadalo naprosto nezvladatelný a nejspíš vlastně jenom proto, že jsem jiný než takhle dobrý zkušenosti neměla. za poslední čtvrt rok jsem se v tomhle směru výrazně posunula.

první velká a strašně užitečná zkušenost byly anglický tábory. tady přesně mi došlo, že všechny děti, co jsem doposud učila, byly naprosto geniální. nejen co se učení a angličtiny týče, ale i věcí sociálních. na táborech jsem zjistila, že dítě ronící slzičky kvůli tomu, že mu něco nejde, je procházka růžovým sadem, oproti klukovi, co vám hodinu v hysterii mlátí rukama kolem sebe, protože tady nechce být a chce hned teď domů. víte, já vždycky tíhnu k tomu, mít takovej ten blbej pocit, že mám nějaký zásady - třeba že dětem nelžu. ale tohle jsou chvíle, na který vás nikdo nepřipraví a obrníte se proti nim asi až časem. nevím.

a pak letos v září přišla tahle možnost doučovat tři sourozence u nás ve městě. což pro mě samozřejmě byla super příležitost, konečně bez dojíždění a navíc paní měla zájem o dvě hodiny v tahu. asi jsem byla až moc nadšená, než abych dopředu přemýšlela o detailech, který mě měly varovat. zaprvné - sourozenci nedělaj dobrotu. a zadruhé, už vůbec ne takhle v domácím prostředí. přesto jsem měla jaksi pocit, že to určitě nebude problém.

ale problém to je. a velkej. ráda bych ještě řekla, že se snažím nikdy nikoho za nic neodsuzovat. spousta věcí, který vidím u dětí a jejich rodičů mi přijde, řekněme, nevyhovující. nepřijde mi třeba v pořádku, aby děti jedly takový množství cukru, jako někdy vidím, nebo aby v osmi letech měly mobil, na kterej já si nevydělám nejspíš tak do třiceti. ale není to moje věc a respektuju to a nevyjadřuju se k tomu. ostatně, co já vím, jaká budu matka já. ale v rodině, kam jsem šla pracovat teď, jsem byla v šoku opravdu hodně. nejen co se týče stravovacích návyků a toho, že kluk není schopen dát na půl hodiny z ruky tablet. ale ohledně výchovy jako takové.

říkala jsem si, že nemám dostatek respektu nebo že si na sebe s dětma potřebujem zvyknout. co se týče angličtiny, nebylo to taky vůbec ideální, protože fungovat dohromady se třema odlišně starejma dětma je prostě něco, s čím mám úplně minimální zkušenost. všechno tohle jsem brala jako otázku nějaký vzájemný spolupráce, poznávání se a hlavně času.

problém je, že jsme se s maminkou evidentně špatně pochopily. ona si představovala, že její děti srovnám do latě, nabuším do nich angličtinu a u toho s nima udělám úkoly do školy, ideálně se všema zároveň, aby je měla z krku. představa hezká, ale děti neumí ani slovíčka, natož celý věty. nepíšou si, jaký mají úkoly a já mám procházet každej sešit a hledat, jestli něco nemají udělat. nemluvě o tom, že ze mě jsou otrávěný, nespolupracují, odporují a co pět minut odbíhají někam pryč.

moje chyba. jasně. to jsem si nejdřív říkala. a tvářila se tak i maminka dětí. ale po včerejším hovoru mi došla trpělivost.

volala jsem paní, že nemůžu přijít, protože jsem nemocná - ano, byla to trochu lež, zas tak na umření nejsem, ale nedokázala jsem si představit, že v tomhle stavu budu muset tohle ještě vydržet. přesto, když jsem jí volala, pořád jsem si říkala, že pokud bude mít o angličtinu zájem, třeba to nějak zvládnu. odpověď na druhé straně mě ale upřímně zaskočila. paní byla nepříjemná, vyčetla mi, že jsme neudělali minule všechny úkoly a navíc i to, že to, co jsme s dětma dělali za pracovní listy a cvičení, bylo úplně k ničemu. a že chodit rozhodně nemám, než vymyslím, jak to teda budu dělat, aby jí to vyhovovalo. a že se domluvíme v pondělí.

nejhorší je, že jsem taková kráva, že jsem nejdřív opravdu chtěla vymýšlet, co s tím budu teda dělat. jakou učebnici jim koupím nebo nevím, jak změním svůj přístup. ale dneska mi to došlo. takhle ne. tohle nemám zapotřebí. v podstatě k tomu stačila moje dnešní hodina - shodou náhod se stejně starým klukem z dost podobnejch poměrů.

došlo mi, že se mnou vlastně ještě nikdo problém neměl. ani děti, ani rodiče. a že není moje povinnost zatnout zuby a vydržet, že můžu prostě odejít. a že nemusím poslouchat, jak mám věcí dělat jinak, protože je jen a jen moje věc, jak je dělám - a že je dělám nejlíp, jak umím. a vlastně se mi fakt ulevilo, když mi došlo, že si můžu vybrat, pro koho budu nebo nebudu pracovat. takže nechci, aby to byl někdo, kdo dělá věci, co jsou mi proti srsti.

sama sebe jsem k tomu musela nejdřív asi trochu ukecat. ale náplní mojí "práce" opravdu není vychovávat něčí děti, starat se o to, aby měly domácí úkoly, prosit je, aby se mnou spolupracovaly nebo jim z rukou brát tablet. nejsem tady, abych někoho k něčemu nutila, nejsem učitelka na základní škole ani jejich rodič. to, co dělám, je, že jim vysvětlím to, čemu nerozumí, procvičím to s nima, dám jim na to třeba jinej pohled a řeknu jim něco navíc. s většinou dětí i komunikuju přímo v jazyce, ale ne pokud vím, že mi nerozumí - nemůžu vysvětlovat domácí úkol, když nedají dohromady ani odpověď na jak se máš. a když to někomu nevyhovuje, proč bych vlastně měla na sílu měnit svůj přístup? je spousta lidí, kteří jsou se mnou spokojení a já jsem zase spokojená s nima, dělají mi radost, vidím výsledky a nabíjí mě to energií. a určitě je i spousta jinejch lidí, co se věnují angličtině a budou téhle rodině vyhovovat víc.

spíš mě mrzí, že u někoho doma to fakt takhle funguje. děcko tráví svůj čas na tabletu, je otrávený úplně ze všeho a má nulovej respekt nejen ke mně, což se ještě pochopit dá, ale i k rodičům. tyhle děti mají všechno, na co si ukážou, ale spokojený nejsou. nudí se, když s nima něco děláte, všechno je trapný. a je to škoda, protože já vidím, že jinde to jde jinak. ale neudělám s tím nic.
 
 

Reklama