x.

blooming.

Středa v 15:10 | R.
už několik dní mám silnou potřebu si sednout a psát, ale... no, není čas, to hlavně. a v pondělí, když jsem si k tomu konečně sedla, skončilo to flaškou vína a dlouhým rozhovorem s mámou, kterej byl nejspíš o moc důležitější, než blog. všech věcí je teď šíleně moc a asi jsem lehce přehlcená. ani nevím, kde začít.

v pondělí jsem moc moc chtěla napsat o svejch chvilkovejch pocitech naprostýho zklamání ze sebe samotné. zasáhlo mě to dost prudce a silně a celej svět se tím prudce otřásl. a teď je středa a já vím, jak hloupý to bylo. ale myslím, že emoce jsou důležitý, že si jima máme projít a že se stejně nedaj odložit. a tak jsem tu bolest zkoušela cítit a zároveň unést, aniž bych jí uhýbala. o nic vlastně nešlo... potkala jsem revizora, spěchala a kromě pokuty jsem ve vlaku nechala taky mobil. samo o sobě to není nic, co by mělo zasáhnout můj vnitřní život, ale na tu chvilku jsem si připadala zbytečná a hloupá a ze všeho nejvíc jsem o těchhle pocitech potřebovala někomu říct. s někým sdílet tohle nový rozhořčení z toho, že já přece tak hloupá bejt nemůžu. i když je to teď nejspíš tím horší - když tuhle křehkou novou sebedůvěru něco naruší.

chtěla jsem si postěžovat a pak si říct, že je to v pořádku. že si odpouštím a že chyby jsou lidský, že na ně mám právo.

mimochodem, ve čtyřech dohodách jsem četla spoustu myšlenek, který mi zůstaly v hlavě - jedna z nich byla o chybách a jejich následcích. nevím, jestli ji dokážu správně a pochopitelně formulovat, ale její podstata byla vlastně hrozně jednoduchá. když zvířata chybují, za svoji chybu zaplatí jednou a to ihned během toho, co se stane. ale lidi jsou jiní. platíme za svoje chyby pořád dokola, pořád se za ně trestáme. trestá nás naše okolí, trestáme se sami, trestá nás iluze společnosti, morálky a pravidel. s každou chybou žijeme a znovu a znovu za ni platíme bez nároku na odpuštění. přitom chyba byla jen jedna... a trest by měl být taky jen jeden.

zvláštně snadno jsem se přes to potom přenesla. nechtěla jsem si nic vyčítat, nechtěla jsem se trestat. nemám zájem cítit se špatně.

teď k těm pozitivnějším věcem.

v neděli ke mně přijela tatérka a přišlo to, na co jsem se tolik těšila... a taky čeho jsem se tolik bála. tetování. celý moje psychický rozpoložení během těch pár posledních dnů před bylo šílený a ještě se to zhoršilo, když jsem dostala do rukou návrh. všechno začalo dostávat tvar, ukázalo se, že se to opravdu děje. a já si začala uvědomovat všechno okolo. bolest, závaznost, nesmazatelnost tohohle kroku. najednou jsem si prostě přála, aby to zase bylo dva měsíce přede mnou, jen jako nejasnej obrys.

věděla jsem přesně co chci a taky proč. přesto mě návrh jaksi šokoval. nejspíš vědomí, že koukám na něco, co na mým těle bude zítra, za rok a za třicet let, už napořád. něco, na co se budu den co den dívat. že ten význam a původní myšlenka se mnou skrz tohle zůstane a že odstranit ji půjde fakt blbě. takže jo, trvalo to asi dva dny, než jsem se s tímhle nějak vyrovnala. tím myslím přirozeně vyrovnala, bez vnějšího tlaku a kohokoliv, kdo by mi do toho kecal. nikomu jsem ten návrh neukázala a nechala jsem si to pro sebe. svoje tetování i myšlenky, který se mi honily hlavou. určitým způsobem to byl skvělej proces.

v neděli slečna přijela, já jí uvařila kafe a ona se mi podepsala pod kůži. byl to dokonalej zážitek, fakt příjemnej a dost euforickej. ve chvíli, kdy jsem pak návrh viděla na svým těle, jsem už nepochybovala, že to chci. ani přes mámu, která nám přišla říct, jak je to hnusný a že jsem pitomá káča. (na druhou stranu jsem fakt pyšná, že mám mamku, která si pokecá s mojí tatérkou a ještě mi ji dovolí dotáhnout domů.)

co se týče významu, dlouho jsem o tom přemýšlela a plácala se v tom. zjistila jsem totiž, že mi nedělá problém cítit význam toho, co na těle mám, ale že mi dělá dost velkej problém ho sdílet a formulovat. často i docela chci říct, proč, ale... prostě to nejde. nejde mi ten pocit dát do slov tak, aby to dávalo ten stejnej smysl. nebo to nebylo vulgární, někdy. a pak jsem si řekla, že přece není moje povinnost to někomu vysvětlovat a obhajovat, že si přece můžu dělat co chci a myslet tím taky co chci. a možná je tohle taky tak trochu ten význam. zveřejnitelnej.

ale pro mě osobně je to konec sebezapření. přijetí svejch chyb, voleb a rozhodnutí. hmatatelnej důkaz, že jsem to já a mám na sebe absolutní právo - že se můžu rozdat komu chci a že taky můžu od kohokoliv odejít. že se můžu rozhodnout svobodně, kým budu teď a kým budu za rok. a částečně i určitý přijetí svý sexuality.

the taste of past.

9. února 2018 v 15:10 | R.
zrovna jsem mu objednala valentýnský ponožky od happy socks... jen tak. jsou na nich srdíčka a klíčky a je to taková ta lehce awkward a lehce roztomilá věc, takže... ani nevím. prostě ho chci nějak překvapit, dát mu nějakou drobnost. nějak říct, že na něj myslím i když zrovna nejsme spolu, asi.

moc bych si přála, aby věci byly občas snadnější. je zvláštní, jak s lidma nejspíš nemůžete fungovat úplně na všech úrovních a dost mě to mrzí. vždycky si s někým skvěle rozumím a v posteli se to pak v jednom okamžiku ztratí. nejspíš proto, že je to ta chvíle, kdy nechci být dál silná a respektovaná, už chci být jen jeho panenka na hraní, poslušná a poddajná, plně si vědoma své křehkosti a oddanosti. dokážeme spolu mluvit o tolika věcech, ale když se máma bavit o sexu, úplně to nezvládá. ne že bych se zlobila, jen mě to trochu trápí. chci, aby se mě nebál. aby pochopil, že spolu se nám přece nemůže nic stát, že si můžeme říct všechno a nikdo další do toho nebude mít co mluvit.

tolik bych chtěla, abych mohla říct, že jsem za sebou kryštofa nechala. ale jsou chvíle, kdy se od něj nedokážu odprostit. vzpomínky, který vyskakujou v těch nejmíň vhodnejch chvílích. a nechávaj mě za sebou bolavou a plnou zmatku. pořád jsem se tolik snažila udělat z toho jen nějaký pomatení mysli, krátkodobej zkrat, kdy jsem nejspíš nevnímala, jak se se mnou zachází. ale pak, v těchhle chvílích, nebo když opilá sedím u kamarádky v pokoji a nemůžu si pomoct a musím číst naše starý rozhovory, vím, že to tak nebylo. a vadí mi celá jeho výjimečnost, celá jeho existence, která je už celý týdny vzdálená a přesto pořád ve vzduchu, jako kdyby nikdy doopravdy neodešel. jako kdyby nikdy doopravdy nedokázala odejít já.

bolí mě to, protože nikdo si nezaslouží být ten druhej. nikdo by neměl být jen záplata... a on přece není. dávám do toho tolik a pak se cítím neuvěřitelně ztracená, protože nejspíš nikdy nemůžu dostat nazpátek dost. a zároveň pořád pochybuju, jestli si to všechno vůbec zasloužím.

zase zklouzávám do těchhle negativních myšlenek. je to na prd, protože poslední týden mám rozlítaný hormony a včerejšek to úplně nespravil... byla jsem u elly na takové menší party, s tím, že se moc nezdržím a v jedenáct pojedu domů. ale vzhledem k tomu, že poslední tři dny jsem strávila v posilovně a spát teď chodím se slepicema, kolem deváté už jsem byla naprosto emocionálně vyčerpaná. a elly se pohádala s přítelem a brečela. jenže poslední dobou nezvládám řešit cizí problémy... vlastně jsem to nezvládala nikdy, ale teď už nějak ztrácím i tu potřebu. ne že by mě to nezajímalo, ráda si lidi vyslechnu... ale už se nechci zabývat řešením něčeho, co stejně vyřešit nemůžu. trápit se věcma, který nejsou v mojí moci. a čím sobečtější jsem, tím líp se mi asi žije.

takže nechci, aby to vypadalo, že jsou věci nějak špatně... mám volno, nemusím tenhle týden pracovat, byla jsem na koncertě escape the fate, trávím čas s kamarádama a s klukem, kterej mě - už to tak vypadá - má fakt rád. je mi s ním moc hezky a chci to vidět i přes maličkosti, který mě trochu zneklidňujou. vím, že to chce jen čas a trpělivost a že kluk jako je on stojí za mnohem víc, než je trocha snahy. budeme spolu na valentýna... a jdeme do divadla. a na plesy. je to o tolik víc, než jsem si troufala přát.

a v neděli přijede tatérka. moje první tetování. a už mám dokonce i návrh. a jsem samozřejmě strašně nervózní a natěšená zároveň a pořád si říkám, sakra, co když je to fakt chyba? a co když ji fakt tak moc moc chci udělat?

just knowing when it's right.

5. února 2018 v 3:02 | R.
za půl hodiny budu zpátky v Brně. a bude další pondělí, další týden... život je nejrychlejší, když ho zrovna žijete. nedá vám ani chvilku se zastavit a podívat se mu do očí. nadechnout se, užít si tu bolest v krku, uvědomit si, jak vám trhá plíce.

tolik jsem si zvykla na všechno to zoufalství, že ani nemůžu uvěřit, že život je najednou takovejhle. že se chemie srovnala, že vím, kdo jsem... nebo alespoň kdo být chci. jednou. jak se mi všechny ty morální hodnoty a chuť žít hrnou do žil, mám nepřestávající chuť se smát a všechno si to vzít, dokud můžu. dokud to jde.

v pátek jsem byla na narozeninové oslavě kluků... tak nějak mi přišlo nostalgický už jen to, že mě tam pozvali. strašně dlouho jsem s nima nemluvila. všechno se tak moc změnilo. moje šílená sebedestruktivní nálada i všechny zvyky. a stejně jsem tam byla. a nesklouzla k nim zpátky.

přijde mi to skvělý. napít se, aniž by se celej svět kompletně zbortil. dát si jen to, co chci a cítit se dobře. být dost silná, abych se postarala o někoho, kdo to potřebuje, objala dojatýho zdendu a šla spát oblečená. kvůli hodnotám a pocitům odmítla sex i další ponížení.

asi jsem zamilovaná. ačkoliv se toho tolik bojím a tolik nechci aby se to stalo. ale... je to tak čistý. jeho přítomnost a jak samozřejmě s ním zvládnu mluvit, až si říkám, že ho určitě musím štvát. a když pak řekne, že mu přijde, že mě neviděl celou věčnost, i když to ještě není ani týden. obdivuju jeho schopnost říkat tyhle věci, dívat se do očí mejm jizvám a odvahu neutéct před mojí i naší minulostí. obdivuju i to, jak líbá a venku mě objímá kolem pasu, jak moc chce být dobrej...

splnila jsem si dneska v noci sen z dob, kdy mi bylo tak čtrnáct. a na chvíli jsem měla pocit, že se vůbec nic nezměnilo. i když moje čtrnácti letý já by mělo nejspíš o dost víc energie a ještě teď by si zpívalo... každopádně, koncert escape the fate si můžu odškrtnout a nejspíš si prostě přiznat, že jsem stará a tohle nezvládám.

love.

27. ledna 2018 v 19:29 | R.
poslední dobou... když je mi takhle... ani nevím, co psát. moc bych chtěla všechny ty vzpomínky a procesy uchovat, ale na druhou stranu se chci odprostit od všeho toho melancholismu a prostě jen volně dýchat, žít.

všechno se mi teď zdá tak snadný. není nic, než právě teď. není nic, než naprostá jednoduchost okamžiku, jeho energie, krása. celej svět jako kdyby se konečně točil tím správným směrem, našel tu správnou dráhu, přestal se zmítat v tom věčným chaosu, přestal narážet do zdí a zaslepeně se vrhat vstříc polopravdám. cítím se konečně vážně naživu. že mám energii, že ji dokážu vzít a použít, že můžu a že mám samu sebe ve svých rukou.

ale přijde mi zbytečný o tom mluvit. najednou fakt nemám potřebu, jako kdyby to celý už bylo něco, co je úplně za mnou. a to nechci. miluju tohle místo. chci si ho nechat.

našly jsme s doktorkou správnou kombinaci léků, ačkoliv ještě nejspíš nemáme úplně jasnou diagnózu. porucha nálady nebo deprese... ukáže čas. o ničem, jako je porucha nálady jsem ještě nikdy neslyšela, ale údajně se jedná o trvalej stav mozku, kdy je prostě zvýšená spavost, nedostatek energie, melancholilie, smutek a v mým případě nejspíš nakonec až propad na úplny dno. řekla, že pokud je tohle můj případ, v podstatě musíme překonat poruchu a navíc ještě propad pod bod mrazu. jako bychom léčili dvojitou depresi.

zpětně jsem měla jakousi představu, že vědomí, co mi to teda vlastně je, něco změní. že se nějakým zázrakem s věcí vypořádám a všechno se vyřeší. pak jsem zjistila, že jméno často na věci nezmění vůbec nic, že se může kroutit jako had, jednou rychle a podruhé pomalu, někdy uštknout zcela bez varování a jindy zase pomalu, mučivě škrtit. nene, pořád se mění. a za rok bude taky jiná.

nejdůležitější ale je, že se ji dá ochočit. pomaloučku, opatrně. naučit se, jak s ní zacházet, co od ní čekat, zvyknout si na tu spoustu překvapivých útoků, smířit se s minimální šancí zvítězit. dá se s tím žít. a ve chvílích jako je tahle skoro zapomenout, že existuje... cítit se tak plná a neporazitelná, sebemilujcící, hrdá, šťastná. cítit se úplně volná a nepolapitelná, divoká, rozkvetlá. vidět v životě smysl, cítit ho každým pórem. znovu najít přesvědčení, že žít je krásný. všechno to jako zázrakem najednou jde...

tohle jsou ty chvilky, kdy se chci vysmát všem, co plivou na antidepresiva. všem, co tvrdí, že jsme jen zmanipulovaný sebestředný ubožáci, kteří potřebujou pocit výjimečnosti, pocit vnitřního umělce, věčnou pozornost doktorů, kteří z nás jen tahaj prachy a kurví nám zdraví. je mi to jedno. potřebuju tyhle momenty, alespoň občasnej klid a spokojenost. nechci se pořád jen topit a už se nechci bát říct si o pomoc.

včera jsem s tomem poprvé spala. skoro jsem se cítila, jako kdyby to bylo poprvé i pro mě a ne jen pro něj. cítím se u něj v bezpečí.

liquid guilt.

21. ledna 2018 v 13:31 | R.
občas, když se ocitnu na petrově, podívám se dolů a zhluboka se nadechnu, uvědomím si, jak moc miluju brno. jak moc věcí a lidi jsem tady poznala. všechny polibky a radosti, večery a rána. chvilku mám vždycky pocit, že bych nikdy nedokázala odejít. chvilku si připadám fakt doma.

včera jsme s tomem byli na takovým... prvním oficiálním rande, řekněme? víno a kino a hovory o knížkách a divadle. je asi první kluk, se kterým o něčem takovým můžu mluvit. řešit i něco hlubšího. procházet se nočním brnem. nejsem zvyklá na opravdovou romantiku, na otevírání dveří, na pití vína někde, kde rozlišujou víc než "bílý" a "červený" a na polibky na vyhlídce na celej svět. děsí mě plány do budoucna a jeho zájem. i vlastní hloupost a pokřivenost, ten strach i stesk a bolest. prožívat to všechno... už zase. tak moc si přeju, aby naposled.

snažím se být všemu otevřená. nezahánět myšlenky na kryštofa, když přijdou... netrápit se tím, že přicházejí, nevyčítat si je. jsou dny, kdy si na něj ani nevzpomenu. a dny, kdy mám na prsou tunový závaží a nemůžu dýchat, protože mám pocit, že bez něj nikdy nemůžu znovu úplně žít. dny, kdy si nemůžu vzpomenout na nic, co jsme spolu zažili, kdy si nevybavím ani jeho obličej. a pak dny, kdy zavřu oči a je tak skutečnej, že kdybych natáhla ruku, nejspíš ucítím jeho strniště. a skoro slyším, jak na mě mluví a že to přece muselo alespoň chvilku být skutečný.

nejsem si jistá, jestli dokážete milovat dva lidi současně. myslím... skutečně milovat, ne to jen nalhávat sobě, jim a okolí. moc chci milovat znovu, protože tomáš si to zaslouží. protože chci a taky protože potřebuju. i proto, že to potřebuje on. přála bych si, aby tyhle věci nevyžadovaly tak moc času, aby se daly vypnout a zapnout a mohly prostě být.

mám pocit, že tentokrát by to mohlo fungovat. že s tomem bych mohla být spokojená, sama sebou, v klidu a bezpečí, chtěná a doceněná. víc než hračka, víc než jistota. nejsem si jistá, jestli on může tohle najít u mě, ale doufám, že by mohl... mám z toho dobrej pocit. těším se na něj a zároveň moc nešílím, nemám z toho strach. známe se tak dlouho, že se nebojím mluvit. tolik věcí ví, aniž bych si pamatovala, že jsem je kdy nahlas řekla.

většinu času se teď cítím vážně moc dobře. i když otec třeba pije, nebo když na mě křičí učitel před celou třídou kvůli mé čtyřce. fakt nejsem premiantka. fakt už asi ani nebudu. v chemii doslova prolejzám a ta druhá čtyřka... chyběly mi dvě procenta. jasně, že to zamrzí, ale už mi není patnáct a už si nenechám srát na hlavu. nebudu brečet kvůli někomu, kdo za deset minut neví, že se do mě pustil. a není moje povinnost se před kýmkoliv obhajovat za svoje rozhodnutí.

myslím, že tohle uvědomění je tak nějak první krok k tomu, být fakt svobodná. na těchhle maličkostech totiž moje deprese vyklíčila.

chodit s někým, kdo má psychickou poruchu, nejspíš není vůbec snadný. často mám pocit, že během vztahu se z ní stane něco zcela sdílenýho. někdy je to úleva. někdy mě to ničí. snažím se lidi ušetřit všech projevů. a někdy to nejde. někdy se nemůžete vysvětlování vyhnout. musíte pojmenovat nepojmenovatelný.

ale stejně mám občas pocit, že je to hrozně nefér. a mám chuť vykřičet do světa svoje pocity, to ukřivdění. obhájit to, že nezvládám. jenže před kým...? před sebou?

the naked mind.

18. ledna 2018 v 21:16 | R.
všechny ty věci si můžete naplánovat... jak půjdete cvičit, kdy budete pracovat, přesnou hodinu, ve kterou navštívíte psychiatra a kde si potom koupíte kafe. nezvládám plánovat jedině lásku. proklouzává mi mezi prsty, nedokážu ji ovládnout ani sevřít v dlani, jakkoliv skutečně zachytit.

zdá se, že jsme spolu. už přestávám počítat, kolikrát jsme se viděli. otevírám branku jeho domu, pocházím zahradou k zadnímu vchodu a potkáváme se mezi dvěřmi. sedá si na postel a ruce mu pokládám na ramena, celá se schovávám do jeho náruče a je mi dobře. cítím se opravdová, když mu povídám, jak se doma věci mají... a cítím jeho opravdovost. cítím ji, když říká, jak jeho táta taky pil. když mi říká, že se na mě těšil. v jeho nejistotě, když mu přetahuju tričko přes hlavu.

je to všechno tak snadný. mluvit, existovat. vnímat ho a poslouchat, co mi říká. samotnou mě překvapuje moje sebekázeň. a že držím všechno to chtění na uzdě.

je to tak snadný a přesto tak moc komplikovaný. protože i můj brácha ho od první chvíle porovnává s kryštofem, i když se oba tolik snažíme teď vidět všechno lepší. protože občas, když mu dám pusu na rozloučenou, na chvilku si připadám celá děravá a prolhaná a mám sama ze sebe strach. mám strach, že nejsem připravená. a pak se dva dny v kuse těším, až ho uvidím. a dostanu pusu a ještě jednu na hřbet dlaně. a chytí moji bradu mezi palec a ukazováček, sevře mi vlasy... nebo se přitiskne na moje záda a já se cítím malá, maličká jako štěně, křehká a rozbitná, zatímco mi tiskne rty na krk.

někdy mám pocit, že štěstím puknu.

a stejně tak dobře cítím jeho nevinnost. plachej a nepoznanej chtíč. a nemůžu uprostřed toho všeho přijít na způsob, jakým mu říct, že dělám co můžu, abych mu neublížila, abych pro něj byla co nejlepší to jen jde, abych ho zbavila té nejistoty, kterou vůči sobě má.

zatím to skoro nikdo neví. bojím se, že se to rozpustí, když se o to s někým podělím. nebo že uslyším něčí pochyby a zase ucítím i ty svoje... protože vím, že někde hluboko jsou. ale odmítám se jim poddat. jestli se cokoliv špatnýho má stát, stejně se to stane, ať se toho dopředu děsím, nebo ne.

happy mess.

11. ledna 2018 v 17:50 | R.
poslední dny si doslova říkali o pár řádků. a já neměla čas. každopádně... dneska konečně udělám něco, co nedělám moc často (skoro vůbec). budu psát o pozitivních a krásnejch věcech. o věcech, co mě těší a ženou dopředu. vlastně tak nějak o tom, že jsem vlastně asi šťastná.

v neděli jsem odpoledne jela za tomem. v podstatě úplně bez očekávání. kouknuli jsme na film a u toho se tak nějak začali tulit a mně bylo fajn. opatrně si mě držel a nešlo mi udržet se a nepolíbit ho. a tak jsem s ním promazlila celej večer a dala bych nevím co, abych nemusela nikam jít.

a pak rezervoval lístky do divadla. na únor.

a včera jsme zase byli spolu a všechno bylo tak přirozený a hezký a v sobotu jdeme do kina. a stejně se zítra uvidíme, ale nejdřív jdeme volit a... všechno je tak moc moc fajn. nemyslela jsem, že ještě někdy zažiju tenhle... klid. to, že s někým ležítě klidně několik hodin v kuse a povídáte si a mazlíte se, bez sexu, spěchu, strachu.

kromě toho je všechno dost šíleně hektický. pracuju a do toho se snažím cvičit, učit se a ještě budovat vztah s tímhle skvělým klukem a to tempo mě občas trochu děsí. na druhou stranu, cítím že žiju.

napsala jsem za ten půlrok dost dobrejch i míň dobrejch prací, který se ke mně v posledních dnech začaly vracet. na základě jednoho rozhovoru se mnou mi profesor z médií zařídil přednášku o tvůrčím psaní a práci s textem a mně to udělalo hroznou radost, protože jsem asi doopravdy nepředpokládala, že by tohle někdo vážně pro studenta udělal. takže jo... občas mi škola dělá i radost. i když to není moc často... hmh.

taky jsem po několika měsících zase byla u psycholožky. po dlouhé době jsme se shodli na nějakým progresu, na tom, že je ze mě cítit změna a že je rozhodně dobrá. dodalo mi to určitým způsobem další energii. jsem ráda, že to necítím jen já, že je vidět, že věci jsou teď lepší a já silnější.

samozřejmě je to dost možná jen fáze, která přejde. tím myslím... období depresí ale ani ty bez nich nikdy netrvají věčně. stejně jako se věci můžou prostě pokazit. ale nemám strach a jsem odhodlaná si to užít a brát věci tak, jak jsou. vidět je z té lepší stránky a nebát se, že by se mohlo něco stát. a myslím, že tohle je teď ten přístup, co potřebuju ze všeho nejvíc. brát to, jak to je. věřit, že je to tak správně. věřit, že jsem na dobrý cestě a že je v mých silách dělat správný rozhodnutí.

takže, tolik k mojí vlně pozitivity, na které teď nějakou dobu jsem. fakt si to užívám.

sharp edges.

7. ledna 2018 v 9:04 | R.
chystám se něco napsat už od prvního, ale... určitým způsobem, co se slov týče, nějak jsem se zasekla na mrtvým bodě. asi hlavně proto, že to, o čem se konečně cítím připravená mluvit, nedokážu nijak správně vyjádřit. nestává se mi to často, ale tentokrát jsou pro mě slova jaksi málo.

na začátku každýho roku si všichni říkáme to stejný. že tenhle rok bude lepší, jinej, novej. a jak to tentokrát určitě vyjde. přiznám se, že jsem taky potřebovala změnu. cítila jsem to už někdy na začátku prosince. přestala jsem kouřit a pít. párkrát to porušila a nestalo se nic z toho, čeho jsem se tolik bála... zjistila jsem, že to mám pevně v rukou. tuhle jistotu jsem asi ještě necítila.

s koncem prosince znovu můžu cvičit. paradoxně takhle na začátku roku, kdy to dělá každej, ale nakonec si ani hloupě nepřipadám. trochu mě překvapuje, jak rychle si moje tělo vzpomíná na všechny ty věci, stačí připomenout a všechno se vrátí na svoje místo jako dřív. ta bolest mě strašně uklidňuje.

doma je to komplikovaný. otec zase pil, tentokrát i v kombinaci s práškama na spaní, takže někdy ve čtvrtek to vygradovalo tím, že jsem večer volala sanitku, aby si ho odvezli. celým svým bytím jsem nenáviděla. pak se přesvědčovala o zbytečnosti veškerejch těchhle emocí, o tom, jak prázdný vlastně jsou. je těžký necítit se ublížená, utlačovaná a nemilovaná vlastním rodičem. je těžký nevzít si z toho poučení o vlastní bezcennosti. ale jde to. zvládla jsem to.

cítím se teď dobře. ne úplně emočně stabilní, asi. ale pocity jsou hodně silný a já dokážu najít i ty hezký. dokážu v sobě najít energii, kterou potřebuju. chuť žít. stanovovat cíle.

chtěla bych tuhle špatnou zkušenost vzít a vytřískat z ní něco dobrýho. to malý dobrý, co v ní je. protože ve všem je prej kus růstu, kus dobra... většinu večerů teď ležím a říkám si: "tak o tom napiš. článek, knihu, něco."

jenže je to těžký. najít v sobě sílu se tolik otevřít, podstoupit ty pocity ještě jednou, vzpomínat na ně a záměrně je vyvolávat. zároveň moc chci, protože vím, že nejsem sama, kdo takhle žije. s alkoholikem, co odmítá léčení a opakovaně v něm selhává. bez možnosti něco říct, něco udělat. vím, že těch lidí je spousta a taky se v tom topí. a chtěla bych najít svoje malý dobrý v té velké hnusné zkušenosti. ukázat ostatním, že se to dá zvládnout a žít.

v pátek jsem byla na stužkováku. lístky jsem sehnala na poslední chvíli a ani jsem se nestihla začít těšit, ale svým způsobem to byl jeden z nejlepších zažitků, co za poslední dobu mám. potkala jsem spoustu starejch známejch, včetně těch, o kterejch jsem ještě nedávno byla přesvědčená, že už se jim nikdy nechci podívat do očí. a potom tam najednou sedím a mluvím s L. a necítím žádnou bolest nebo zášť. dívám se na něj a ráda ho vidím. a je to fakt zvláštní.

s kryštofem jsme kolem sebe chodili. ani pozdrav. ale vím, že už to vyprchává. jednou ho přestanu hledat v davu. a poznávat, aniž bych hledala.

velkou část večera jsem byla s tomem. vždycky se potkáme jen na podobnejch akcích. a nikdy mě moc nenapadlo ty večery trávit s ním. ale tentokrát se to prostě stalo, zařídil mi odvoz domů a zeptal se, jestli ho budu doučovat anglinu. dneska to má proběhnout a pořád nevím, jestli chce angličtinu nebo mě, protože upřímně... nikdy jsem nezažila, že bych někoho během doučování vážně doučovala a zároveň - mezi náma dvěma nikdy nic neproběhlo.

ale moje situace se mi líbí. nemám teď úplně potřebu s někým nutně být. líbí se mi všechny ty kluky konečně vidět víc rovnocenně sobě samotné. znát svoji hodnotu. a nebát se jí.

heart filled with love (and little bit of pain).

23. prosince 2017 v 16:49 | R.
chystám se jet večer ještě do města. dát holkám moje stupidní dárky v podobě infantilních čelenek s rohama a blikajících nasazovacích nosů... dát si konečně - letos poprvé i naposled - svařák. koupit ještě nějakou drobnost pro mámu, protože nevím, jak jinak jí dát najevo, že ji miluju a je pro mě tak moc důležitá a nevím, jak jinak to dát najevo, než tím, že jí prostě koupím něco... něco navíc. ne že bychom pro ni neměli dárky... ale nemá žádný překvapení. a já... překvapení je jedna z těch mála věcí, na který ještě věřím.

pro mě vánoce jsou komerční. asi vždycky budou. vyrostla jsem vedle alkoholika, kterej umí lásku dávat najevo jen tím, že vám v tu nejnečekanější chvíli koupí tu nejzbytečnější věc, kterou chcete. u nás doma se vždycky křičí a dřív to v tenhle den - v tohle období, který je podle všech tak speciální - ukrutně bolelo. měla jsem takovou dětinskou představu, že alespoň někdy si sedneme v klidu a budeme se navzájem chápat a tolerovat. ale bohužel je to nereálný, stejně jako spousta dalších věcí, který jsem si přála, než přišla tahleta... eh, ošklivá a bolavá dospělost.

vždycky jsem neobvykle křehká, když přijdou vánoce. rozpadám se u všech těch filmů, nad cukrovím a vánočkou, protože moji snahu tady nikdo neocení. je to citlivá záležitost, protože je konec roku - a já, stejně jako na jeho začátku, jsem pořád sama a hluboce nešťastná z toho, jak můj život vypadá, aniž bych měla sebemenší tušení, jak to změnit. znovu a znovu se uzavírá tenhle kruh a jedinej rozdíl je, že vím, že už zase doufám o kousíček míň, že moje víra v cokoliv čím dál víc kolísá. v tomhle období to na mě křičí tak jasně, že mi to často nedá spát. jsem unavená z čekání.

nic není tak černý. mám všechno, co potřebuju. napekla jsem cukroví. čistě proto, že mě to baví. máma stejně koupí od cukrářky a já se přesvědčuju, že to nezamrzí. nakoupím si dárky, nakoupím dárky pro ostatní, rozhážu peníze. loni mi vlastně bylo hezky... vypila jsem flašku červenýho vína. zůstávaj jen pelíšky...

víte, letos je to asi o dost lepší. už nevěřím, že se něco změní. nedoufám, že se naši rozvedou, že se zbavím táty, že budu fakt šťastná nebo že mě nějakej kluk zachrání před sebou samotnou i pocitem, že jsem úplně opuštěná. a už se nechci jen opít a ubrečet ke spánku. nechci znovu tu mlhu.

asi je čas prostě začít znovu. se vším.

vím, že to všechno přebolí.

strašně se těším, až přijde ten den, kdy to budeme jen my dva. a já mu upeču vánočku a on řekne, že je dobrá, i když nebude. a celej den budeme jen ležet pod dekou a koukat na televizi a cpát se cukrovím.

nejtěžší je odpoustat tyhle sny od něj. zapomenout a jít dál. ale zvládnu to.

snažím se to nějak obrátit v optimistickej konec, ale moc mi to nejde. chce se mi dost brečet, takže... eh, asi proto. rozhodla jsem dneska porušit abstinenci a dát si ten svařák, protože... ani nevím proč. vlastně se sama sebe jaksi bojím. bojím se, že si nedám jen jeden, že nad tím jen mávnu rukou, že mi to vleze do hlavy a svět bude zase hezčí. a právě proto si ho dám. protože tohle taky zvládnu. dát si jedno víno a žádný další. a necítit se provinile.

na závěr vám chci popřát krásný svátky, protože nevím, kdy se zase dostanu na blog. hlavně buďte v pohodě a nenechte se rozhodit, rozčílit ani rozbrečet. a berte to s humorem.

pulsing.

19. prosince 2017 v 12:38 | R.
v pátek jsem byla se svojí kamarádkou a naším společným "šéfem" - čtěte jako úchylem, co nám neustále píše, ale taky dobře platí - na vánočním posezení (opět by se to hodilo do uvozovek, ale strašně nerada je používám). kromě toho, že tam vypil litr vína a měl spoustu nevhodnejch keců to byl docela normální večer... teda, až na to, že kryštof mi nabídl odvoz domů. jen tak. po půl roce, co jsme se neviděli a napsali si dohromady tak třikrát.

a já? já se nedokážu držet dál a bejt rozumná a myslet na srdcebol, kterej nastane potom, až zase zmizí na dalšího půl roku. i když to dopředu vím, možnost ho vidět je... něco, co prostě nedokážu odmítnout.

a tak jsme to na chvilku zase byli jen my dva a auto. cítila jsem se naživu. provokovali jsme se a všechno bylo jako dřív, jako kdyby se nikdy nic nestalo. navázali jsme tam, kde to kdysi skončilo. smích a pochopení a úžasnej pocit svobody. povídal mi zase jeden ze svejch scénářů a o holkách a škole. leželi jsme na sklopenejch sedadlech, každej na svým, a koukali na sebe. a dělali ksichty. chtěla jsem, aby se čas zastavil, abych tam s ním takhle mohla být už napořád a jenom poslouchat, co mi říká.

potom mě ze srandy objal, ale já už se neodtáhla. a tak jsme tam leželi, zapletení do sebe, dokud se mi nepodíval do očí a nedal mi pusu. a já byla doma. konečně na správným místě. a myslela jsem, že jestli tohle přijde, otevřu pusu a celýho ho polknu, jak moc ho budu chtít, že ho celýho zavalím tou potlačovanou touhou po jeho přítomnosti, ale... nestalo se. líbali jsme se jako když se utěšujete. pomalu, dlouho, opatrně. líbali jsme se rukama. líbal mi srdce.

položil mi hlavu na rameno a já mu zašeptala, že ho miluju.

a potom jsem stejně musela odejít. i s tím tunovým vědomím, že o něm zase tak dlouho neuslyším, že to nebylo nic víc, než jeden krátkej výbuch. ne, že bych litovala. jen mi to trhá srdce. ničí mě, že na zbytek života se nemůžu zavřít do auta a do nekonečna poslouchat jeho hlas.

celá tahle věc nic nezměnila. nic neznamenala. ale stejně... chci si ji pamatovat, takže tady je.

jako vždycky, trochu teď přehodnocuju ten poslední rok. uvědomila jsem si, že ačkoliv se toho dost posralo, vlastně jsem se dala na správnou... nebo alespoň lepší cestu. bylo to pár měsíců, kdy jsem byla asi nejšťastnější v životě, s ním. taky spousta trápení, který bylo v podstatě zbytečný, protože jsem si tím vším prošla ještě než doopravdy odešel. a pak taky fakt, že vážně zmizel z mýho života. pořád se bez něj učím fungovat. rozešli jsme se v květnu... v srpnu mě odstřihnul... a já jsem pořád tady. věci chcou čas. někdy víc, než člověk čeká.

dala jsem mu celej tenhle rok. udělal mě lepší, protože byl po dlouhé době můj první impuls přestat kouřit, opíjet se, ničit sama sebe po fyzické stránce. jasně, že to není o něm. ale i když to nefunguje a je to celý špatně, vždycky pro mě chtěl to nejlepší - ty správný a hodnotný věci. a najednou je prosinec a já vážně nekouřím, nepiju, beru svoje prášky a žiju, dokonce s myšlenkou, že je nějaká vzdálenější budoucnoct. je to víc, než třeba rok zpátky. mnohem mnohem víc.

ještě je brzo něco uzavírat. ale tohle si nechám. čistotu. protože je mi dobře bez vší té promiskuity, bez ranních kocovin, bez nikotinu a všech zapomenutejch slov. je mi dobře a už vím, že tohle nepotřebuju, abych se cítila živá.
 
 

Reklama