x.

guts.

Včera v 21:26 | R.
připadám si jaksi na hraně. jako kdyby to všechno bylo jen o snaze najít a udržet balanc. roztahuju ruce a zatínám břicho. dýchám zhluboka, ale přerývavě. dotýkám se věcí, kterejm jsem se snažila vyhnout... za každou cenu. a nedokážu se odvrátit.

možná se jen hrozně snažím najít zas něco dobrýho. možná hrozně moc chci zapomenout na svůj pokřivenej pohled na svět nebo na to, kým jsem většinu času. v sobotu jedu s vojtou ke koním. zapomínám kdo jsem a asi právě proto jsem to zase já. valí se ze mě potoky slov. a jsem plná děsu. ta jistota mě nechává prázdnou, bez křivd, jako kdyby všechen bordel zkusil na chvilku najít svoje místo, ukázat mi, jak se mýlím.

tohle nejsem já. nelíbí se mi to. nastupuju do auta nejlepšího kamaráda kluka, kterýho jsem půl roku neskrývaně zbožňovala. poslouchám, jak mi povídá. ve vzduchu cítím svoji vlastní výčitku a občas se mi jeho věty neskrývaně zarývaj pod kůži. nevím, kde se bere ten pocit, že někoho podvádím, že je to strašně špatně. zároveň... je mi dobře. až moc.

celou dobu nechci a přesto se tam dostáváme. říká mi, jak má zlomený srdíčko, jak nic nechápe, říká tolik hloupejch věcí a mně se trochu zlomyslně chce všechno zlehčovat. ale mluvím měkce, mluvím jako s dítětem, snažím se být... empatická. a teču pomalu a snadno jako med. mám pocit, že moje slova tak musej chutnat, když mi kloužou po rtech, samotnou se šokuju schopností ze sebe dostat něco tak asertivního. a pak mluvíme o tomášovi. a trochu se to ve mně svírá a tak mlčím a... pořád asi čekám, že se pohádáme. trochu se pohádat chci. vyčíst mu, že ho obhajuje, že za ním stojí za každou cenu, že vždycky bude na jeho straně. ale víc než cokoliv to chápu. a vlastně je všechno tak, jak to má být.

tolik mluví. a v ničem z toho není ani kapka jedu. trhá mi to srdce na kousky, skoro mě to dojímá, protože i když moc chci, nejde mi se zlobit. a když pak parkujem vedle tesca, uvědomuju si, že se mi ještě nechce jít domů.

asi nikdy jsem neměla kamaráda. celá ta věc mě neuvěřitelně mate, protože se ke mně chová tak hezky a část mě se chce rozbrečet a obejmout ho, schovat se za hloupej pud. přijdu si kvůli tomu dost směšná, abych byla upřímná. říká mi, jak moc se toho ode mě za tu chvilku naučil, jak si toho váží, že jsem ochotná s ním trávit čas. mám chuť se fyzicky zkroutit, jak nepříjemný mi to je. a zároveň chci říct víc. o vší té bolesti, kterou se snažím matně nakreslit do vzduchu. i o mé vlastní ceně, o tom hnsuným boji, o všem.

čtu jeho články a mám skoro chuť poslat mu ty svoje. umlčet ho. rozpovídat?

may the bridges I burn light the way.

Středa v 22:12 | R.
poslední dobou nemám náladu se čímkoliv zabývat. a o čemkoliv psát. děje se toho kolem mě tolik, že se mi celkem úspěšně daří zapomínat na věci, co si pamatovat nechci. a neřešit, nemyslet. můj stav je až příliš komplikovanej.

nikdy jsem asi v téhle fázi nebyla. tolik hořká, tak zatuhlá a plná zloby. vždycky to byla spíš bolest, smutek a bezmoc, než cokoliv jinýho. a pak se někde objevila síla a já ji ucítila v rukou, jak se napíná, jak roste spolu se vztekem. a nenávidět je skoro stejný jako milovat. udává to váš směr, všechno se točí, pořád ty stejný tváře, jakási intimita, se kterou věnujete každou myšlenku té stejné vzpomínce pohřbené hluboko ve vás. cítím všechno iracionální ve mně, jak to vře. sama sebou ve chvilkách střízlivosti pohrdám, protože tahle urvanost je tolik zbytečná... ale většinu času mě to drží celkem pevně. nemám sílu ani chuť se vymanit. líbí se mi pocit neomylnosti. aspoň na tu chvilku.

když mluvím, leje se ze mě jed. s takovou silou, že to nedokážu zastavit ani zmírnit. litry svinstva, až se mi obrací vnitřnosti, všechno to zuřivě valí hrdlem ven. vím, že je to ta chvíle, kdy se mám probrat. myslím na všechno to zlý. na tisíce přečtenejch slov, na pekla vznikající z tohohle pocitu, že máte neomylnou pravdu, že jste našli lék na bolest. že jste jedinej, kdo chápe, kterým směrem se všechno točí.

chci zpátky světlo. odvahu cítit, žít, bolet i kvést. chci zase umět milovat.

chci vám přát všechno nejlepší. všem. bez rozdílu. chci zapomenout a odpustit, nechat spadnout tu tíhu, nechat ji odplout daleko pryč v proudech slz a úlevy. nenosit ji kolem kolem krku. chci klid. lásku. chci to všechno už nechat být.

možná je potřeba křičet na správný lidi. ve správný chvíle. víc nechat všechno plynout, nebát se toho a všechny okna otevřít dokořán. možná víc plakat a křičet a víc lidem říkat o jizvách, co na vás zanechávaj. možná o něco míň řešit následky a přesto... co to vyřeší? když půjdu a budu řvát, když ukážu slzy a všechno, co to na mně zanechalo? neponesu to dál? a co když ano? co když jen způsobím další tsunami?

hrozně dlouho už ti chci říct, že jsi mi strašně ublížil. ne svým odchodem, ale tím, co se dělo po něm. protože jsem tě milovala, protože jsem ti říkala všechno, co se v mým světě dělo, každou maličkost, všechny myšlenky a pocity, dávala jsem ti i to, co jsi zrovna nechtěl, protože říct to tobě bylo stejně přirozený jako dýchat. milovala jsem tě tak sobecky, jak to jen šlo. poprvé v životě jsem si s tebou připadala fakt šťastná, byl jsi pro mě doma. když jsme spolu poprvý spali v tomhle bytě, poprvé snad za milion let jsem měla pocit, že můžu dýchat, že věci zapadají zpátky na svoje místo. a kdybys mi řekl, ať se s tebou zvednu a jedu na druhej konec světa, šla bych. kdyby ses mi podíval do očí a řekl, že když skočím, budu lítat, věřila bych ti to. myslela jsem, že se na tebe nikdy nezvládnu zlobit. a pak se to nějak stalo a já to věděla, cítila jsem to ve vzduchu, ale pořád... nějak jsem doufala, že to přejde. sama bych nikdy neodešla. pamatuju si, jak jsem ti koupila to tričko, co jsem ti dala ten den, co jsme se rozešli, a doufala jsem, že budeš mít radost. že budeš naštvanej, že jsme ho koupila a že pochopíš, že na tebe myslím. i když jsi pryč, i když celý dny mlčíš. a přesto to tolik nebolelo, když jsi odešel. věděla jsem, že je to pro tebe dobrý a uvědomila jsem si, že tě možná miluju doopravdy. ne jen pro sebe, ne proto, co mi dáváš. že možná záleží i na něčem víc, že ve mně ještě nějaká láska zbyla a že si ji zasloužíš, i když teď jdeš pryč. ulevilo se mi, že budeme oba šťastnější, postupem času. jenže ty jsi zmizel. nikdy jsi neřekl, jak se máš. nikdy jsi tam už nebyl, už nebylo komu říct to, na co se nikdo neptá. pořád se to děje. objevuješ se mi v hlavě při některejch slovech a chci se vrátit a říct ti o tom, proč jsem si vzpomněla. že to bylo tolik krásný, že to mýmu žití dalo smysl, že jsem díky tobě neumřela vší tou bolestí. chci ti říct, jak moc se děsím, jak moc se zlobím, jak moc jsem na tebe naštvaná za to, že mě ani nepozdravíš, protože mám pořád ještě strach. jestli je ti fajn. jestli nepracuješ příliš, jestli se necítíš sám, jestli tě netrápí věci, co tě trápily několikrát do týdne a který jsme řešili po tmě v autě celý hodiny. pořád jsem na ty věci nezapomněla, pořád tam jsou, pořád se občas budím s tím pocitem, že na hrudníku mi leží závaží. a miluju tě. sobecky i jinak. a všechno to, co se stalo, bylo nejspíš milionkrát horší, než tohle, ale přesto nedokážu překousnout, že ses rozhodl radši zapomenout, že mě znáš, že jsem něco znamenala, že jsme spolu něco zažili. nejvíc na tom bolí, že už tě ani milovat nemůžu, že se mi tohle všechno tak moc hnusí. nikdy bych to do tebe neřekla. ale odpouštím ti to. už se nechci zlobit, nechci ten hnus pořád nosit v sobě a denně se ptát, co se stalo. doufám, že jsi šťastnej. přeju ti všechno dobrý, každou maličkost, co si přeješ, výhledy ze všech hor světa, krásný domy a spoustu práce, která tě naplní. jednou ti to třeba i vážně všechno řeknu. napíšu, pošlu.

the intergenerational contact.

28. září 2018 v 19:28 | R.
občas potřebuju dny, jako je ten dnešní, abych si připomněla, že miluju práci, kterou dělám. ne kvůli penězům a ne kvůli svobodě, kterou mi dává. ale kvůli lidem - těm fajn lidem. dětem, který se těší, že vás uvidí, rodičům, který nemaj v hlavě nasráno, jejich psům, pocitu, že někomu můžete něco předat. baví mě potkávat nový lidi, vidět, že jejich životy fungujou, že jsou šťastní, že jsou na tomhle světě i děti, který se netrápí, který nejsou otrávený a nemají pocit, že za nima chodím jen abych je otravovala.

dneska mi to po dlouhý době bylo připomenuto. vrátila jsem se z práce a mám z toho skvělej pocit, dokonce až radost. dalo mi to energii, chuť pokračovat a zároveň mě to nakoplo ohledně jednoho problému, kterej jsem ještě včera nechtěla řešit. a to je víc než důležitý.

když už tenhle blog mám, rozhodla jsem se dneska s váma tohle sdílet. nejen to, jakou mám práci a jaký problémy to občas přináší - a jak skvělejma věcma je to občas vykompenzovaný. ale taky to, jaký jsou rodiny a děti v nich. protože mi to skoro denně leží na srdci.

v první řadě - nikdy jsem nechtěla být učitelka. a stále na tom trvám, i když jsem vlastně už selhala. moje máma pedagogickou fakultu vystudovala, učí dvacet let a dneska je zástupkyní ředitele. vždycky říkala, že učit je skvělý, že ji to hrozně baví, že má ráda kontakt s dětma a jak je ta práce interaktivní a obohacující. já si dodneška nedokážu představit, že bych šla na základní školu - takovou, jakou si ji pamatuju - a zkoušela tam někoho něco naučit. obdivuju každýho, kdo na to má trpělivost a koule.

přesto se loni něco ve mně zlomilo (myslím, že to byla moje vůle stát na nohou osm hodin v kuse, podávat lidem pizzu a poslouchat, že někdo zase ukradl něco z kasy, takže navíc nedostanu ani korunu). a začala jsem doučovat angličtinu.

prvních několik měsíců jsem doučovala jen jednu holčičku, která byla nadprůměrně chytrá, hodná a ke všemu tomuhle i roztomilá. v téhle době jsem měla pocit, že jsem našla práci snů a že tohle zvládnu dělat od rána do večera. takže jsem neváhala, když přišla nabídka, že budu připravovat tři holčičky na flyers test v jakési anglické školce. a tehdy přišel první střet s realitou.

mít něco naučit jedno dítě a tři děti, v tom je překvapivě velkej rozdíl. nemluvě o tom, jak náročný je udržet jejich pozornost, získat si je na svou stranu a zjistit, co dělat, když zrovna brečí. tohle všechno mi prvního půl roku připadalo naprosto nezvladatelný a nejspíš vlastně jenom proto, že jsem jiný než takhle dobrý zkušenosti neměla. za poslední čtvrt rok jsem se v tomhle směru výrazně posunula.

první velká a strašně užitečná zkušenost byly anglický tábory. tady přesně mi došlo, že všechny děti, co jsem doposud učila, byly naprosto geniální. nejen co se učení a angličtiny týče, ale i věcí sociálních. na táborech jsem zjistila, že dítě ronící slzičky kvůli tomu, že mu něco nejde, je procházka růžovým sadem, oproti klukovi, co vám hodinu v hysterii mlátí rukama kolem sebe, protože tady nechce být a chce hned teď domů. víte, já vždycky tíhnu k tomu, mít takovej ten blbej pocit, že mám nějaký zásady - třeba že dětem nelžu. ale tohle jsou chvíle, na který vás nikdo nepřipraví a obrníte se proti nim asi až časem. nevím.

a pak letos v září přišla tahle možnost doučovat tři sourozence u nás ve městě. což pro mě samozřejmě byla super příležitost, konečně bez dojíždění a navíc paní měla zájem o dvě hodiny v tahu. asi jsem byla až moc nadšená, než abych dopředu přemýšlela o detailech, který mě měly varovat. zaprvné - sourozenci nedělaj dobrotu. a zadruhé, už vůbec ne takhle v domácím prostředí. přesto jsem měla jaksi pocit, že to určitě nebude problém.

ale problém to je. a velkej. ráda bych ještě řekla, že se snažím nikdy nikoho za nic neodsuzovat. spousta věcí, který vidím u dětí a jejich rodičů mi přijde, řekněme, nevyhovující. nepřijde mi třeba v pořádku, aby děti jedly takový množství cukru, jako někdy vidím, nebo aby v osmi letech měly mobil, na kterej já si nevydělám nejspíš tak do třiceti. ale není to moje věc a respektuju to a nevyjadřuju se k tomu. ostatně, co já vím, jaká budu matka já. ale v rodině, kam jsem šla pracovat teď, jsem byla v šoku opravdu hodně. nejen co se týče stravovacích návyků a toho, že kluk není schopen dát na půl hodiny z ruky tablet. ale ohledně výchovy jako takové.

říkala jsem si, že nemám dostatek respektu nebo že si na sebe s dětma potřebujem zvyknout. co se týče angličtiny, nebylo to taky vůbec ideální, protože fungovat dohromady se třema odlišně starejma dětma je prostě něco, s čím mám úplně minimální zkušenost. všechno tohle jsem brala jako otázku nějaký vzájemný spolupráce, poznávání se a hlavně času.

problém je, že jsme se s maminkou evidentně špatně pochopily. ona si představovala, že její děti srovnám do latě, nabuším do nich angličtinu a u toho s nima udělám úkoly do školy, ideálně se všema zároveň, aby je měla z krku. představa hezká, ale děti neumí ani slovíčka, natož celý věty. nepíšou si, jaký mají úkoly a já mám procházet každej sešit a hledat, jestli něco nemají udělat. nemluvě o tom, že ze mě jsou otrávěný, nespolupracují, odporují a co pět minut odbíhají někam pryč.

moje chyba. jasně. to jsem si nejdřív říkala. a tvářila se tak i maminka dětí. ale po včerejším hovoru mi došla trpělivost.

volala jsem paní, že nemůžu přijít, protože jsem nemocná - ano, byla to trochu lež, zas tak na umření nejsem, ale nedokázala jsem si představit, že v tomhle stavu budu muset tohle ještě vydržet. přesto, když jsem jí volala, pořád jsem si říkala, že pokud bude mít o angličtinu zájem, třeba to nějak zvládnu. odpověď na druhé straně mě ale upřímně zaskočila. paní byla nepříjemná, vyčetla mi, že jsme neudělali minule všechny úkoly a navíc i to, že to, co jsme s dětma dělali za pracovní listy a cvičení, bylo úplně k ničemu. a že chodit rozhodně nemám, než vymyslím, jak to teda budu dělat, aby jí to vyhovovalo. a že se domluvíme v pondělí.

nejhorší je, že jsem taková kráva, že jsem nejdřív opravdu chtěla vymýšlet, co s tím budu teda dělat. jakou učebnici jim koupím nebo nevím, jak změním svůj přístup. ale dneska mi to došlo. takhle ne. tohle nemám zapotřebí. v podstatě k tomu stačila moje dnešní hodina - shodou náhod se stejně starým klukem z dost podobnejch poměrů.

došlo mi, že se mnou vlastně ještě nikdo problém neměl. ani děti, ani rodiče. a že není moje povinnost zatnout zuby a vydržet, že můžu prostě odejít. a že nemusím poslouchat, jak mám věcí dělat jinak, protože je jen a jen moje věc, jak je dělám - a že je dělám nejlíp, jak umím. a vlastně se mi fakt ulevilo, když mi došlo, že si můžu vybrat, pro koho budu nebo nebudu pracovat. takže nechci, aby to byl někdo, kdo dělá věci, co jsou mi proti srsti.

sama sebe jsem k tomu musela nejdřív asi trochu ukecat. ale náplní mojí "práce" opravdu není vychovávat něčí děti, starat se o to, aby měly domácí úkoly, prosit je, aby se mnou spolupracovaly nebo jim z rukou brát tablet. nejsem tady, abych někoho k něčemu nutila, nejsem učitelka na základní škole ani jejich rodič. to, co dělám, je, že jim vysvětlím to, čemu nerozumí, procvičím to s nima, dám jim na to třeba jinej pohled a řeknu jim něco navíc. s většinou dětí i komunikuju přímo v jazyce, ale ne pokud vím, že mi nerozumí - nemůžu vysvětlovat domácí úkol, když nedají dohromady ani odpověď na jak se máš. a když to někomu nevyhovuje, proč bych vlastně měla na sílu měnit svůj přístup? je spousta lidí, kteří jsou se mnou spokojení a já jsem zase spokojená s nima, dělají mi radost, vidím výsledky a nabíjí mě to energií. a určitě je i spousta jinejch lidí, co se věnují angličtině a budou téhle rodině vyhovovat víc.

spíš mě mrzí, že u někoho doma to fakt takhle funguje. děcko tráví svůj čas na tabletu, je otrávený úplně ze všeho a má nulovej respekt nejen ke mně, což se ještě pochopit dá, ale i k rodičům. tyhle děti mají všechno, na co si ukážou, ale spokojený nejsou. nudí se, když s nima něco děláte, všechno je trapný. a je to škoda, protože já vidím, že jinde to jde jinak. ale neudělám s tím nic.

trembling.

27. září 2018 v 18:42 | R.
nevím, jestli jsem si toho na sebe vzala tolik, že se moje tělo rozhodlo jasně mi říct, že mám brzdit, nebo jestli jsem prostě jen promrzla u koní. každopádně, už dlouho jsem se necítila takhle hnusně nachlazená a nemocná. úplně jsem zapomněla, jak otravný a vyčerpávající to je. takže jsem se rozhodla konečně poslechnout a zůstat doma. spát, pít čaj a nemyslet.

v podstatě na blog nepíšu z jednoho prostýho důvodu - není o čem. všude kolem mě je samozřejmě spousta vjemů i lidí, děje se hrozně moc věcí, ale většina z nich je jaksi rutinní. všechno je teď jen o seminářích, knížkách, pojmech, historii a pak taky o práci, časový vytíženosti a často únavě. a občas se cítím děsně sama, hrozně potřebuju někoho, kdo by se mnou vlezl do postele a jen mě celou noc objímal. ale pokaždé, když už to je na dosah - a že není težký, toho dosáhnout - najednou se mi ta představa hnusí. z nějakýho důvodu mám pořád pocit, že se tím vzdávám.

všechno je teď vlastně o budoucnosti. což je u mě zvláštní, nejsem člověk, co o tomhle zrovna přemýšlí. ale teď asi ani nemám na výběr, prostě musím teď udělat maximum pro to, co bude. co chci, aby bylo. douho jsem cítila docela velkou nejistotu, ale poslední měsíc už moc pochybností nemám. věci a pojmy získávaj tvar. a konečně vím proč to dělám, alespoň trochu. je to pro mě důležitý.

zároveň je to často dost na nic. chybí mi spánek, chybí mi i jakási jistota. nebo představa, co bude dál, když všechno selže.

asi budu dneska krátká.

bitter taste.

10. září 2018 v 15:01 | R.
lidi kolem mě taky nestíhaj. říkám si, že nejspíš jen zmatkujou, protože netráví tolik času cestováním z místa na místo a taky na kurzu, kterej je možná jen další hezky pojmenovaná lež. nejde mi teď věřit lidem. ani sobě samotné. přitom jsem teď to jediný, co mám. můžu jen... tak nějak slepě věřit tomu, že to všechno zvládnu, že mi nedojde síla. nesmí.

čím jsem starší, tím víc mě děsí narozeniny. letos jsem měla pocit, že vlastně umírám, i když to není žádnej věk a i když teprve začínám tak jaksi žít. nechci čelit zodpovědnosti, samostatnosti a venkovnímu světu. a svým způsobem si to dávno všechno řídím sama a přesto, kdyby mi to někdo řekl, asi bych to nechtěla slyšet. pořád doufám, že za mnou někdo stojí. nerada se otáčím a zjišťuju, že si to jen nalhávám.

ten první týden byl hektickej a obávám se, že na podobný tempo si budu muset zvyknout. lítám z místa na místo, a když se konečně zastavím, většinou prostě spím. nebo se zrovna prohrabávám milionem papírů.

svým způsobem mě ty narozeniny hrozně ranily. několikrát a hluboce. nepopřál mi ani otec ani tomáš a já si asi nejvíc přála, abych na to taky mohla zapomenout a dělat, že se nic neděje. s máminým přítelem jsme byli na první hezké rodinné večeři, kterou jsem za celej svůj život zažila a lámalo mi to srdce.

tomáše jsem za těch pár dní potkala dvakrát ve vlaku a nezasloužila jsem si ani pozdrav. hádám, že nemá čas ani na to. začalo se mi o něm zdát a jsem jaksi strašně bolavá, aniž bych si pořádně dovedla vysvětlit proč. v těch snech je to zas ten kluk, kterýho znám a z kterýho se slova valej jako když povolí hráz. ten, komu jsem mohla říct cokoliv a narovinu. a po večerech ležím a bojuju s tou potřebou vzít telefon a prostě mu to všechno napsat, dostat ze sebe, jak na hovno mi je, že mi chybí, že tohle není fér a že to hrozně bolí. zároveň je to vlastně úplně jedno. pod tím vším na něj chci křičet a všechno mu to vyčíst.

zas trochu kouřim. zas se sebou trochu bojuju, protože občas nevím, jestli se snažit všechno překonávat, nebo jen zbaběle podlehnout. jsou odpoledne, jako je to dnešní, kdy mám přesně hodinu a půl a nemůžu se rozhodnout, jestli se schovat do peřin, nebo napsat práci do školy, zacvičit si a hezky se namalovat, než někam půjdu. sama nevím, co chci víc a co se mi víc hnusí, protože odpor cítím vůči obojímu. asi musím zatnout zuby. asi musím... změnit svoje myšlení... a usmát se. a taky trochu motivovat ostatní, kdyby to náhodou tohle četl někdo, kdo taky bojuje. ale někdy svoji depresi dokážu prostě jen nenávidět. zcela pasivně a bezmocně.

ale zase čtu, cvičím, jím, chodím mezi lidi. zase cítím, jak moje hlava saje informace jako houba a je to skvělej pocit. mám denně strach, že to zase zmizí. mám denně strach ze spousty věcí. takovej strach, že ho nedokážu ovládnout. skoro se až dusím, jak jsem sama a přitom si nedokážu vůbec představit, že by se mě teď měl někdo jen dotknout. všichni se mi hnusí, je mi zle z představy, jak se ke mně někdo přibližuje, jak zase sdílím sebe samu. nevím, jak v týhle situaci nezahořknout. každej říká, že to přejde. opravdu doufám, že brzo.

the rain.

1. září 2018 v 19:12 | R.
poslední dobou mi moc nejde psát. hledám koleje, po kterejch bych mohla jet a když se mi daří, jsem vlastně prázdná. když ne, myslím jen na to, jak se do nich zase vrátit. co nejdřív, s co nejmenší bolestí.

většinou když jsem dřív byla sama, taky jsem se sama cítila. ten hlodavej pocit, že se potřebuju k někomu přimknout, najít u někoho bezpečí a klid. aspoň chodit kolem a hledat. líbat se a ráno nechat svět, aby se smrsknul do té malé kuličky nevolnosti a strachu, že takhle to bude napořád. že nepřijde žádná zpráva. že to nebude láska.

místo toho nějak žiju dál. a zapomínám myslet na to, jak mi kdo zlomil srdíčko. a občas se objeví nějaký fotky a tak jen pozoruju, jak už ani necítím tu starou známou zášť. je to jako kdyby se špatný lidi sami odstranili z mýho života. jako kdyby věděli dřív než já, že tam nemají místo. ještě než jsem si to mohla vůbec uvědomit. a kryštof je asi šťastnej. vypadá tak, podle všech těch fotek. a já se modlím, abych už nikdy nemusela čelit tomu, že budeme oba sami. upřímně doufám, že s ní zůstane, že budou spokojení a já se nikdy nebudu sebe samotné muset na nic ptát.

v pondělí jsem si jela pro džínovou bundu a vrátila jsem se domů ve dvě ráno opilá zlatou tequilou a radostí. nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem strašně ráda s holkama. ne že bych dřív nebyla, ale vždycky jsem byla spíš ten typ, co jde s kamarádkama na víno a pořád řeší vztahy, sex a co se posralo. vždycky jsem myšlenka byla u někoho jinýho, nebo jsem se toho někoho rovnou snažila nějak zastihnout na telefonu, protože... protože jsem se bála být chvilku sama. chvilku si to srovnat v hlavě, třeba se tomu postavit tváří v tvář. ani nevím. vnímám to až teď.

ale ten večer jsme to byly jen my holky, chuť skákat a uvnitř mě dokonalej mír. ve čtvrtek jsme to zopakovaly a zapíjely aniččin nezdařenej řidičák a potkaly ještě další děcka, takže se nás nakonec sešlo asi dvanáct.

a je to zase tady - tenhle zásek, kdy už prostě nemůžu psát dál. budu teď půl hodiny sedět a tupě koukat do klávesnice, bude mi ze sebe na nic a pak to zavřu a půjdu dělat něco jinýho, takže se k tomu už nikdy nevrátím. když se sebou bojuju, mám tenhle hnusnej pocit na hrudníku i po celejch rukách, jako kdyby se samy bránily těm slovům. myšlení mi nedělá dobře.

snažím se bojovat s tou zahořklostí, co ve mně zůstala. snažím se nedávat jí tolik prostoru, dál věřit lidem... chlapům. neočekávat jen to nejhorší, neškatulkovat. ale možná je moc brzo. možná potřebuju víc času, než tohle překousnu. možná jsem ještě málo křičela, brečela a nenáviděla.

abusive.

25. srpna 2018 v 11:50 | R.
pro moje játra to byl asi náročnej týden. a trochu mě to děsí protože vím, že alkohol na antidepresiva - zvlášť v tom množství, co beru já - je blbej nápad. ale děje se to jaksi samo, svět se točí a já si říkám... vždyť je mi vlastně fajn. zatím je to dobrý.

potkala jsem v obchodě Kryštofa. nedokázala jsem se na něj podívat, ale zůstával v mým zorným poli dokud neodešel. a část mě se, jako vždycky, chtěla rozběhnout a obejmout ho, zkusit se na chvilku ztratit v tom, co jsem znala. a zeptat se. na všechno, na kraviny, přesvědčit se, že je šťastnej. doufám, že je.

snažím se rozpustit moje ukřivdění. zapomenout. dělat, že další zklamání nebude, ale z dálky se zdaj všichni stejní a když se přiblížím, často zjišťuju že jsou. stejný sliby a hry, iluze, představy, malý kousky štěstí a to vzájemný porozumění. navzájem si slibovat, že tentokrát budem jiní. nebo ten druhej bude. nevím.

nejsmutnější na tom je, jak jsem na sobě dřela, abych už nebyla ta stejná holka, od který lidi odcházej. a nevím, jestli ta snaha o to všechno umřela, jak přišla ta strašná slabost, nebo jestli na tom prostě jen vůbec nezáleží. musím se k těm věcem vracet. pořád se ptát, jak to udělat... nemilovat.

mám kamaráda, se kterým se už několik let potkáváme jen na zábavách. někdy zrovna s někým chodím a mluvíme, někdy jsem sama a mluvíme o to víc. občas mě líbá a já nevím, co s tím. sedíme na lavičce a mně se chce spát a on mě hladí ve vlasech. tahá mě ven se projít a já vím, že je to pobídka k něčemu víc, ale dělám, že o tom nevím. když zavřu oči, žaludek mi dělá kotrmelce a chce se mi zmizet. ale nechci být sama a nechci myslet, nechci si s ničím dělat starosti. říkám, co mě zrovna napadne, kromě toho, proč si nikdy nemůžeme povídat ve dne.

ale ráno to vím. že mu sama nenapíšu i to, že on nikdy nenapíše mně. a jsem tak jaksi ráda, že tomu nemusím čelit. zjišťuju, že ze všeho nejvíc teď chci průhledný lži a žádný příště.

happier.

17. srpna 2018 v 12:26 | R.
čekala jsem, že s koncem prázdnin konečně přijde nuda. popravdě jsem v to i docela doufala... že se budu válet doma, spát, stěžovat si, že nemám co dělat. ale M. skončila v práci, kde trávila většinu svýho času a tak mám neustále s kým být a co dělat. do toho teď doučuju jednu slečnu na zářijovou maturitu z angličtiny a dnes budeme slavit narozeniny G.

popravdě jsem tohle vždycky chtěla udělat. prostě to zažít. udělat někomu tajnou oslavu, obří kýčovitej dort, křičet překvapení a sejít se s lidma, s kterejma jinak ani nemáte pořádně motivaci se sejít. ale vůbec jsem nevěřila, že to vážně dotáhnem až do konce - což teda pořád nemůžu úplně říct, do samotné oslavy momentálně zbývá asi pět hodin a pořád mám strach, že se něco posere. ale najednou všechno začalo zapadat do sebe. našli jsme prostor, dostali klíče, nakoupili dárky, nějakým šíleným způsobem nakonec zorganizovali dokonce i tombolu, potvrdili se hosti, pozvali jsme rodinu... tenhle týden jsem strávila pečením dortu, děláním jednohubek a nakupováním chlastu a papírovejch kelímků. celej včerejšek jsme potom tahali stoly a vysávali, aby to dneska všechno bylo doopravdy nachystaný.

nejšílenější na tom je, jak jsem za tohle rozptýlení vděčná. nechci a nepotřebuju myslet na tomáše. včera mi kamarádka řekla, že se vlastně dost možná stalo něco mezi ním a jednou další... no, dřív kamarádkou, několik posledních let spíš jen známou. a zabolelo to. štve mě to, ale není mi to jedno a jakkoliv jsem se přesvědčovala, že je to jedno a že je to jedno, nepřijde mi že si zasloužím, aby se ke mně takhle choval. aby mi nemohl ani odpovědět na zprávu, kde se ho jen ptám, jak se má, protože mě prostě zajímá, jestli je všechno v pořádku. a nezasloužím si, aby mi jako zasranej srab lhal a neřekl mi ani narovinu, ať už nepíšu.

asi mám nějakej zvláštní talent dělat z chlapů kretény.

ne, že by mi něco scházelo. jsem teď vlastně šťastná. dneska, když jsem ráno seděla a dívala se v kuchyni z okna, uvědomila jsem si, jak úžasný to vlastně je. mám skvělý kamarádky, úžasný zážitky a vzpomínky. milion hlášek a je to jak pitomej seriál, protože cokoliv se stane, mám komu se jít vybrečet a o koho se opřít. a přece nepotřebuju nějakýho idiota, co mi bude ničit život. zvládnu to. život je fajn.

včera mě L. vezl domů. trochu jsem doufala, že něco ucítím. kousek nostalgie, nějaký zachvění v žaludku. ale necítila jsem nic. bylo to snadný. kouřili jsme a já si ho motala kolem prstu. ale není to to, co mi chybí. to, co hledám. tahle čistě fyzická blízkost, jak mi sahá na krk a kouká se až zoufale... necítím to. necítím nic. a ani to se mnou nehne. ale pokus asi dobrej. možná bezcitnej, ale on se taky nikdy neptal, co chci já.

only my heart knows my head is lying.

8. srpna 2018 v 12:11 | R.
většina dní je plná slunce. nebe je modrý a vzduch těžkej a línej. chodím, dýchám a poslušně dál žiju. ale na rána jako bylo to dnešní se nikdy nedokážu připravit. ani na tyhle pocity, všechny ty myšlenky a výhybky v mojí hlavě. všechna stabilita je najednou jen hloupá iluze.

většinu těch dní se dál směju a snažím se té iluzi dál věřit. hýčkám si ji a hladím ji jako kočku.

dnes v noci se mi zdálo, že se mnou stál na nádraží a chtěl se ke mně vrátit. bylo na něm něco tak známýho a opravdovýho, že jsem nevěděla, jak se udržet od jeho náruče. a pak se sklonil a políbil mě. byl to horkej letní polibek. a v mý hlavě se ozvalo: ještě že jsi nesmazala ty jeho fotky. teď by to všechno bylo pryč.

občas bych strašně chtěla brečet, ale ať dělám cokoliv, prostě to nejde. slyším ty písničky, v hlavě to všechno mám a na hrudníku tunový závaží, ale slzy nepřichází. občas touha po sebedestrukci, poetický sračky a prázdno.

zdá se mi to celý hloupý a tak mu píšu, jak se má. doopravdy mě to zajímá a nemám sílu na přemýšlení o následcích. přeju si, aby napsal, že se má fajn. a aby mi řekl, že to bylo těžký prvních pár týdnů, ale že se opil a už je mu fajn. že netráví všechen čas v práci a že mu doopravdy nevadí, že chci vědět, jak se má. přála bych si s ním mluvit v posteli nad sklinkou vína, říct mu všechno tohle a jak mě to mrzí.

štve mě, že mi neřekne ať už nepíšu. takhle pořád doufám, že když počkám dost dlouho, bude to zas dobrý. ale opakuje, že teď nemá vůbec čas a mně to má asi docvaknout, ale... nějak si nechci na nic hrát. a dělat, že už mě nezajímá. chci jen vědět, že je v pořádku, abych mohla být taky.

večer jsem na rande s jedním klukem. a snažím se překonat tu chuť se opít a všechno tohle mu říct a pak jít domů a už nikdy ho znovu nevidět. místo toho cucám pivo a vedeme dospělej dialog o cestování, budoucnosti a nakonec i o tom, jak je na nic se stěhovat. potom se přece jenom dostáváme do těchhle nebezpečnejch vod a nemám dost energie na to, abych lhala, takže připouštím, jak mi tomáš leží v hlavě, ačkoliv si na něj většinu dnů ani nevzpomenu, a jak se ke mně pak vrací ve snech, po kterejch jsou rána horší, než ty s kocovinou. vím, že bych měla říct, že z tohohle nic nebude. že tyhle rohovory a to, že mi pak položí ruku na koleno, je asi nejvíc, co mu můžu dát, protože jakákoliv větší blízkost mi přijde šíleně děsivá. ale nevím jak. ani kdy. seru tím sama sebe a je to celý hloupý.

ale když jdu domů, město se mi zdá po dlouhé době bezpečný. češu rukama stromy a dýchám tak zhluboka, až to chvilkama bolí. možná se každá bolest vždycky nakonec dá překrýt nějakou novou, další. a možná vůbec nezáleží na tom, kvůli komu se člověk zrovna trápí.

to Malmö and back.

5. srpna 2018 v 23:12 | R.
ano, správně, přežila jsem. přežila jsem cestu autem přes německo a dánsko až do malmö (ale stále jsem se nenaučila psát to o s dvěma tečkama nahoře, takže co se vzdělávání během tohohle výletu týče, nic moc...). a než to všechno zapomenu, ukážu vám fotky a tak. konečně něco zajímavýho taky jednou...


mám ráda fotky z auta. vždycky si hned vzpomenu na to všechno - bolavej zadek, sladkosti, hudbu a tak. ani nevím, kolik jsme v autě strávili hodin, ale jen první den to bylo osm, když jsme jeli z Brna do Hamburku, kde jsme byli první dvě noci. kokrétně ve městečku jménem Winsen.


a tam měli uprostřed náměstí tohle a taky neuvěřitelně vtipnou sochu vesničanů, co se perou o husu - tu bohužel jen tak samotnou vyfocenou nemám. taky tady měli milion různejch kaváren a my jsme si nejspíš zvládli vybrat tu nejhorší ze všech. když nic jinýho, byla to aspoň sranda a pak už člověku tu rozpustný kafe co si veze ani nepřijde tak hnusný.


Winsen je od Hamburku kousek a dojet se tam dá i vlakem - výhodou navíc je, že vlaky jsou podobně spolehlivý jako u nás, takže se budete cítit úplně jako doma. ale jsou dvoupatrový (a když jedete se mnou, musíte prostě sedět v druhým patře). kromě toho v Hamburku zrovna probíhal Iron Man, což je nějakej triatlon či co, a díky tomu se přes centrum skoro nedalo dostat.
 
 

Reklama
Reklama