the diary of a fucked up girl.

i am done with you.

Pondělí v 21:41 | R.
tady píšu o tom, jak internet způsobuje deprese, zatímco se škrábu na pořezaným stehně, leju do sebe víno po litrech a proklínám svůj život. hezký. mimochodem, víte, jak jsem psala, že ho miluju, je úžasnej a podobný hovna? tak ne... evidentně jsem jen chtěla chvilku věřit, že není jen sobeckej čurák.

ale tak, hlavně že mám na zítra boží outfit, že jo. a budu vypadat dobře. nezajímá mě, že celá bolim, uvnitř jsem úplná troska, budu mít kocovinu a smrdět jako fabrika. říkám vám, že z dálky na mě bude krásnej pohled.

víte, jak jsem v sobotu psala, že je něco blbě? no... ještě ten den večer se se mnou rozešel. ze dne na den. protože ho prý vztah se mnou svazuje, není sám sebou, není typ co s někým chodí a taky nezvládne píchat jen jednu holku, protože on je přece lovec. takže sere na všechno, co mi slíbil, co mi nakecal, sere na moje pocity, na to, že jsem mu věřila, že ho miluju a celou mě vlastně drží pohromadě, prostě na mě sere a je konec. a musí to být hned, není o čem mluvit nebo přemýšlet, není na čem pracovat. má mě sice prý rád a nechce mě ztratit, ale není se mnou sám sebou a nechce se měnit a já ho přece měnila.

sesypala jsem se. kolosálně. takhle šíleně zlomeně a rozervaně jsem se naposledy cítila když jsem se rozešla s J... a prošla jsem si tím vším, úplně znovu, úplně nanovo, tentokrát s tím rozdílem, že to nejsem já, kdo rozhoduje o tom, jestli to třeba ještě potrvá, jestli bude nějaká další šance, útěcha, vysvětlení, omluva. cokoliv.

nenávidím tu bolest. ponižující, okrádající vás o všechnu hrdost, sebejistotu, o vědomí vlastní ceny, hodnoty, potřeby. srážející na kolena tak, že chcete prosit, škemrat, hledat nejstupidnější a nejničivější řešení, jen aby ještě chvilku zůstal a byl alespoň s váma, když už ne váš. teď si připadám jako totální husička. měla jsem ho seřvat a šlápnout mu do obličeje, ne se snažit být v klidu a zajímat se, co se děje a proč. zase se mnou akorát vymrdal. a já píča ještě přemýšlela, že ustoupím tolik, že s ním zůstanu a dovolím, aby si chrápal s nějakejma kurvama, protože on je přece lovec, že jo.

takže teď tak nějak... nejsem smutná. zlomená, opuštěná, ublížená, pesimistická a cynická? jo, hodně. nasraná? maximálně. touha aby se ke mně vrátil je ale ta tam. tak aspoň něco. fakt se sebou nenechám takhle zametat a ještě se ho doprošovat, abych s ním laskavě mohla spát a trávit čas.

je mi blbě z těch všech věcí, co jsem předtím napsala. přijde mi to jako zlej sen. pořád si říkám, že se určitě probudím. že tohle nemůže být ten kluk, kterýho jsem tady měla v posteli, protože ten by mě neopustil, ten by mi neřekl, že chce radši spát s nějakou jinou. najednou mám strach, že celou dobu jsem byla jenom slepá nebo že mi jen lhal, že nic z toho nebylo doopravdy. chci ho rozbít a vzít si zpět toho kluka, kterýho miluju. je to debilní, ale je to jako kdyby pro mě umřel. je prostě pryč. nikdy nebyl.

občas si fakt říkám, jestli by to nemohlo být celý ještě stupidnější. to snad ani nemůže bejt pravda.

exhausted and stuff.

Sobota v 14:29 | R.
vypadá to, že ze mě je zaměstnaná žena. zaměstnaná a zadaná skoro žena, která snad i ví co chce a co nikoliv. a má přátelské vztahy s většinou svých ex a většina jejích ex o ní dokonce hezky mluví.

a teď mi řekněte, jestli já nejsem dokonalá.

nečekala jsem, že mi dají hned první brigádu, o kterou budu mít zájem. na druhou stranu z toho mám dost radost. protože paradoxně opravdu chci nějak pracovat... a taky mít za co chlastat, to musím přiznat. a taky potřebuju novej telefon. a nude reeboky. a novou černou kabelku. a značkový spodní prádlo... a kočku, kterou chci už dva roky. a tetování. osm tetování.

poslední týden byl tak náročnej, že jsem v podstatě neměla čas vůbec na nic, co by bylo jen trošku navíc. v podstatě až teď o víkendu mám konečně chvilku pro sebe a na věci, co sice taky musím, ale alespoň tolik nespěchaj. třeba maturitní i jakákoliv jiná četba. nah. školní projekty, kterejch mám snad milion a jeden musím zvládnout do úterka, druhej ideálně odevzdat do pátku.

každopádně, usoudila jsem, že po tomhle týdnu si zasloužím jeden den oddech, kdy se prostě pořádně vyspím, zajedu si na pivko a zkusím třeba alespoň něco přečíst... nejmenší zlo, řekněme.

no, v úterý jsem se rozhodla, že zůstanu doma, protože jsem potřebovala trochu vyležet šílenej suchej kašel (a možná se vyhnout některejm testům...) a taky se naučit věci na zbytek týdne. ještě jsem nebyla úplně rozhodnutá, jestli to bude pauza na den nebo zbytek týdne, ale večer mi pak volali, že mám přijít na zaučování ohledně té brigády, takže jsem se rozhodla přetrpět to, jak blbě mi je, abych tam mohla jít už ve středu.

takže nejspíš dělám v rychlým občerstvení. jakože... fakt rychlým. až mě samotnou překvapuje, jak jsem si během těch dvou dnů, co jsem tam byla, na to šílený tempo i zvykla. i když mám dost co dohánět, zatím mi asi chybí určitej klid.

no, po pěti hodinách na nohách jsem ve středu byla úplně mrtvá. ve čtvrtek jsem pak šla do divadla na maryšu, která ale byla tak blbě podaná a otravná, že jsme v půlce odešli a radši si dali víno. kultura. těžký kultura.

a v pátek jsem byla opět v práci. musím říct, že po tom týdnu už jsem sotva pletla nohama a ke konci jsem myslela že se rozbrečím kdykoliv, kdy po mně někdo něco složitějšího chtěl. ale vydržela jsem, dala si pizzu a tak dvacet litrů coca coly a konečně jela domů, kde jsem odpadla a spala až do dneška do jedné odpoledne.

svým způsobem jsem spokojená. kdybych nebyla takhle nachlazená, usmrkaná a unavená, v pohodě bych to zvládala. a kdybych zrovna neměla tolik testů, dopisování a ještě divadlo. takže doufám, že si a to tempo zvyknu a udělám si v tom řád tak, abych se stíhala vidět s kryštofem i nějak normálně spát a učit se do školy. bude to náročný, ale jsem si jistá, že časem si v tom najdu řád.

no, taky vím, že bych neměla bejt nasraná, že on o víkendu nemůže, když já nemohla skoro celej týden, ale popravdě jo, trochu mě to mrzí... nezeptal se, kdy se uvidíme, nějak nedává najevo, že by mě vidět chtěl a já se tady denně nemůžu dočkat, že ho uvidím a pak se ještě dozvím, že vlastně neví, jestli bude mít čas, což bohužel dost vyznívá jako že ani nemá moc zájem si ho udělat. vím, že jsem zase akorát paranoidní husa, ale chybí mi. moc mi chybí.

asi se trochu opiju.

older, plainer, saner.

19. března 2017 v 17:17 | R.
nevěřím tomu, že život se dá doopravdy zvládat a ovládat. asi trochu přece jen jo. nějak vnitřně. ačkoliv je teda zase neděle a trochu mě pohlcuje frustrace z následujícího týdne, na kterej nejsem ani trošku připravená. zbytek věcí mě netrápí. zvládnu to.

v pátek jsem poprvé od prosince vyrazila na takovou tu klasickou vesnickou tancovačku. a chlastačku, jde to dost ruku v ruce. ne že bych nikam jít nechtěla, spíš ani nic pořádně nebylo a já se potřebovala trochu zklidnit. což mi rozhodně prospělo.

měla jsem z toho ale samozřejmě obavy. vždycky když takhle někam jdu, zliju se jako to prase, tancuju s lidma, co ani neznám, nechám se líbat od kde koho, nemluvě o osahávání a panákování s týpkama, co si chtěj zašukat. takhle to prostě chodí. jakkoliv hloupě to zní, tohle byl na nějakou dobu fakt můj svět. uměla jsem v něm chodit, vrátit se z takovýhle akce s víc penězma, než kolik jsem si tam donesla a na jeden večer bejt královna krásy i sexu.

jenže najednou mám kryštofa. můžu být krásná a chtěná kterejkoliv den, můžu brečet kdy se mi zachce, můžu ho objímat celý hodiny. v posteli s ním můžu dělat cokoliv jen budu chtít, můžu mu všechno říct, můžu se pořád cejtit dobře. chodit se opíjet a kurvit ztratilo svůj vyznam i kouzlo. ačkoliv se pořád napiju ráda, stejně jako se ráda pobavím se starejma známejma.

většinu večera jsem strávila s tomajkem. povídali jsme si, stejně jako vždycky. objímali jsme se, stejně jako vždycky. hrál si s mejma vlasama, stejně jako vždycky. přemýšlela jsem, jestli je to divný, jestli je to nějakým způsobem třeba špatně. ale necítítm to tak... s tomajkem jsme se vždycky jen objímali a jen si povídali. bez flirtování nebo čehokoliv jinýho. on o svý práci, já o pocitech. stejně to bylo i teď. nesexuální a pro mě strašně uklidňující. řekl mi, že je zvláštní nevidět mě na lovu, což mě upřímně rozesmálo. i pro mě to bylo jaksi divný. obejmout jeho a ničeho se nebát byla jediná věc, co zůstala stejná, chápete?

a pak tam samozřejmě byl L... z toho jsem měla asi největší obavy. že to bude zkoušet, že mě bude ponižovat, že budu mít potřebu se zachovat jakkoliv hloupě. k mýmu údivu jsem ho ale hrozně ráda viděla. a strávili jsme spolu spoustu času. o samotě i s jinejma lidma. trochu se mnou flirtoval a asi dvakrát mi sáhnul na zadek. pozval mě na asi milion panáků. ale já stejně byla v klidu. znám ho dost na to, abych poznala, že se doopravdy nesnažil, že to bylo spíš lehký provokování, zkoušení, jestli nepovolím. včetně toho mi nabídl dva a půl tisíce za sex... ehm. jakože... asi na vteřinu mi proběhlo hlavou, že kdybych kryštofovi zavolala, třeba jsme si mohli vidělat oba a samotnou mě to docela vyděsilo. nejhorší na tom je, že i vlastní matka mi řekla, že dva a půl tisíce, o tom už se dá uvažovat. takže, radši se tomu jen směju.

potom jsem mu povídala o tom, jak jsem šťastná. i za to, že to mezi náma proběhlo. řekla jsem mu, že ho mám ráda, ani nevím proč ,a pak jsem ho objala - a on na mě u toho ani nijak nesahal, chápete? vůbec se o nic nepokusil. potom jsme spolu seděli chvilku sami a M. z toho udělala scénu, což mi na tom celým přišlo nejabsurdnější, protože jsme si doopravdy jenom povídali.

došlo mi, že kryštofa nepodvedu. doopravdy ho miluju. celý je to šíleně rychlý a děsivý, ale po tomhle všem už jsem si jistá. a je to úžasnej pocit.

vanilla.

15. března 2017 v 23:04 | R.
poslední dny jsou skvělý. život je skvělej. lidi jsou skvělý. a mně je skvěle. jsem ve fázi, kdy už ani nečekám, kdy se všechno zase posere, protože mi přijde, že mám dost pevný základy a nemůžu se zbořit celá. jsem rozhodnutá nenechat se zbořit celá, za žádnou cenu.

včera jsem jela za lely do města a po delší době jsem se fakt i docela opila. docela příjemně, ovšem. psala jsem si s kryštofem - byl na chatě se svýma kamarádama a jak se napil, začal být až nesnesitelně sladkej. myslím, že jsem to nepotřebovala slyšet, ale to, že to napsal, a že to napsal v momentě, kdy jste opilý a padá z vás pravda a nic než pravda, to... to zahřeje u srdíčka. jsem rád, že tě mám. jsi moje štěstí.

pořád tomu nemůžu uvěřit. že se to všechno děje. jak zmizelo to komplikovaný, bolestivý, jak správně to může bejt. jak správně je on a jak bezpečný je být u něj, schovat se k němu, celá se do něj ponořit. hrozně dlouho jsem z nikoho neměla pocit, že mě má rád. ze způsobu, jakým mě líbá, hladí mi záda, hraje si s vlasama. a on je tak... tak moc samozřejmej.

chvilku teď potřebuju jen sobecky nasávat jeho lásku.

nevím, jestli to bylo tím vyznáváním se nebo tím, že jsme si chyběli za tři pitomý dny, ale dneska to bylo... milování. bylo to ve způsobu, kterým mě líbal, kterým se mě dotýkal, v tom, jak mě držel za bradu a sledoval můj obličej. mohl by na mě štípat dříví, kdyby se na mě u toho díval takhle, a já budu držet a milovat jeho obličej, jeho ruce, jeho hlas.

asi to celý takhle mělo bejt. načasování. tak mimo, až vyšlo úplně nejlíp.

moonstone.

13. března 2017 v 13:31 | R.
konečně mám volno. týden bez hektickejch plánů, šílenejch akcí, školy a stresu. týden, co můžu věnovat sobě, knížkám, filmům, kamarádům a odpočinku. navíc máti není alespoň následující dva dny doma, takže žádnej řev kolem uklízení, bordelu, vaření a podobnejm sračkám. prostě relax.

v pátek jsem po skoro čtvrt roce byla u psycholožky. přijde mi, že během těch pár měsíců se všechno otočilo úplně vzhůru nohama. problémy teď docela často mívaj řešení. nepadám pořád na kolena. a když jo, není tak těžký se zvednout. no, a paradoxně jsme najednou řešily mnohem hlubší a podvědomější věci. věci, o kterejch jsem asi radši ani nepřemýšlela, popřípadě jsem si je neuměla navzájem propojit. myslím, že za poslední dobu jsem toho dost přečetla a určitou souvislost jsem hledat začala, ale slyšet to přímo bylo zvláštně... osvobozující.


v pátek večer jsme pak chtěli jít na školní párty - přece jen, udělat si ostudu před někým, koho budete denně vídat na chodbách, to se nedá odmítnout. no, nakonec jsme tam ale ani nedorazili, protože jsme zakotvili ve švandě a u jednoho piva to rozhodně nezůstalo. kolem desáté jsme pak šli na melodku. a po dlouhý době jsem si to fakt čistě užila - opilost jen příjemná, žádná frustrace, ke konci už poloprázdnej klub a boží hudba. nemluvě o tom, jak skvělý lidi jsme potkali.

navíc, evidentně to jde i bez promiskuity a výčitek svědomí.

trochu s tím pořád bojuju. můj poslední půl rok chození kamkoliv - a hlavně pití - byl postavenej na neustálým flirtování, vzájemným svádění, pití na cizí účet a ideálně tolik, abych si pak moc nepamatovala. a najednou je tady kryštof a já se nechci a bojím tolik opít. najednou nechci, aby někdo další oceňoval moje přednosti a dával mi najevo, že jsem pěkná. nechci cizí dotyky. a možná je moje opatrnost až přehnaná, co já vím. vlastně vůbec nevím, co normální je a co ne. tancovala jsem s klukem, tak o pět až deset let starším než já, a bylo to strašně super. tančím ráda a opilá ještě radši, navíc on fakt tančit uměl. jenže ve mně pokaždé všechno ztuhlo jakmile si mě víc přitáhl, dal ruku níž než na bok nebo si mě chtěl nějak přivinout. všechno ve mně řvalo, že když to dovolím, zvrhne se to zase dřív, než to zvládnu dostat pod kontrolu. že zase dojde k něčemu, co nechci. na druhou stranu, je to přece tanec. takhle tanec funguje. k sobě a od sebe, je to intimní záležitost.

vůbec si v tomhle nedůvěřuju.

v sobotu u mě byl až do večera a bylo to... přesně to ono. přesně to, co jsem chtěla víc, než cokoliv jinýho na světě. já, on, postel, hloupý pořady, žádný kalhoty a jen tak si povídat cokoliv, co nás napadne. nemluvě o tom, že sex je... většinou tak skvělej a celej jen o mně, až se kvůli tomu občas cítím blbě, protože tohle neumím přijímat. strašně mě rozmazluje.

no, a včera jsme se pohádali. kvůli dětem. svým způsobem jsem věděla, že si to, co mi říká, blbě vykládám, ale chtěla jsem z něj dostat víc a trochu na něj zatlačit fungovalo. načež jsme se dostali k tomu, že stejně nebude nikdy doma kvůli posrané armádě a on mi řekl, že proto budeme mít děti, ne? abych nebyla sama. a úplně mě vyděsil. i kdyby... vždyť tohle nemůže fungovat. osm měsíců ho nevidět? to jsem nevydržela ani po tom, co se mnou vymrdal a zachoval se ke mně tehdy jako čurák. to prostě nedám.

nejstupidnější je to, že to řešíme po tak krátký době, co jsme spolu. ale já... nejsem s někým, s kým nechci být už napořád. nikdy. a plánovat a malovat si to do budoucna, na tom to celý tak nějak stojí, ne? teď zrovna chci, aby se mnou už zůstal, mít s ním byt, kočku, pak domek a děti. kdyby to tak nebylo, nejsem s ním. a na jednu stranu jsem hrozně ráda, že se o tom klidně úplně vážně pohádá a na druhou mě nepředstavitelně děsí fakt, že tohle je neměnná věc a on tady pak najednou nebude. a je to v dohledný době.

you need to suffer to be valid?

9. března 2017 v 21:17 | R.
dneska jsem se viděla se dvěma spolužákama ze základky. celý to... mě děsí. já tady sedím a přemýšlím o vejšce a zoufale se snažím vyšplhat ze svý díry, vylízt z vlastního stínu, zbavit se těch sraček, do kterejch jsem tehdy mezi těmahle lidma spadla. a oni jsou pořád v prváku. smějou se a voněj pořád stejně. mariánkou a levným tabákem.


na titulce je teď ten článek o antidepresivech. občas mě až uvádí do rozpaků, jak mě to dokáže urazit a nasrat. ne proto, že bych úplně nerozuměla nebo tak... jen si připadám... nepoužitelná.

víte, přemýšlela jsem, proč to beru. mockrát. abych zapadla? abych byla "zase normální"? aby dny byly snesitelnější? abych byla funkční? abych mohla být šťastná? abych mohla být naživu? abych uspokojila okolní svět? abych mohla mít přítele, přátele, životní cíl a menší strach? ptala jsem se tak milionkrát, koho vlastně potřebuju přesvědčit o tom, že je můj život v pořádku, že se dá žít a že pokračovat v něm má smysl.

abych byla úplně upřímná, začít to brát pro mě byla otázka života a smrti. pokračovat byla otázka přežití. a překonat tohle všechno... po dvou letech vedlo k tomu, že sedím v posteli, neřeším hovna a někam směřuju. daň byla obrovská. zpět to nedostanu.

víte, slyším pořád někoho mluvit o vedlejších účincích. bolest hlavy, ospalost, nespavost, nevolnost, otupělost... říkám si, čím jste si museli asi projít. chápejte, nikdy nebyl vedlejší účinek, co by pro mě byl horší, než stav, ve který jsme se nacházela předtím. hodiny v posteli, pláč, prázdno, prázdno tak dusivý, těžký, hmatatelný, řvoucí. strach. neschopnost se nadechnout. zvracení. několikrát denně, ráno, odpoledne, uprostřed noci. bolest žaludku bez přestání. noci plný čumění do stropu. hrůza ze stínů. ráno tak plný znehcucení, odpor větší než celej vesmír. pořád dokola. ne, že by mi po těch lécích bylo nějak skvěle. jen mi není tak špatně. tak nesnesitelně špatně.

celou dobu mě honí pocit, že to dělám pro svět tam venku. že se léčím, aby se mnou vydržela moje máma. aby se se mnou dalo bejt v jedný místnosti. abych si o každou rozbitou skleničku nerozřezala dlaně a opilá nebrečela uprostřed tratě a nedělala podobný hovna. abych mohla ve škole s někým sedět, mít kamarádky, svěřovat se, smát se, pít kafe, v klidu se učit.

dělat to pro společnost mě děsně sere. je mi to vlastně jedno. nemám úplně potřebu bejt funkční kolečko nebo tak něco. unavujou mě kecy jako "praví kamarádi tě přijmou i s tvejma poruchama."

ukažte mi někoho, koho pořád dokola baví vás utěšovat, hlídat, uklidňovat a tahat ze sraček? nikoho takový jsem ještě nepoznala. i dobrý duše to začne po dvou tejdnech srát. tak to prostě je.

usoudila jsem, že to dělám pro sebe, protože chci. chci ráno vstát a cítit se probuzeně. chci se hezky oblíct. chci si vychutnat svoje kafe. chci se necítit celá špatně, když stojím na nádraží. chci si povídat ve vlaku. poznávat nový lidi, dávat ve škole pozor, normálně jíst, mít plány na odpoledne, užívat si sex. řeknu vám tajemství, chcete? není snad nic horšího, co by se mi po jakejchkoliv antidepresivech mohlo stát, než je to, co prožívám bez nich. a jsem stabilní, více méně. trochu se to zvedlo, jak se některý věci posraly ještě víc, než předtím, ale vlastně si rozumím. jsou detaily, co neovlivním. nepotlačím. nesmažu.

mám tuhle potřebu se bránit. úplně pokaždé. nenávidím se. vnitřně pořád ještě jo. nenávidím, že to takhle je, že můj mozek postiženej zasranejma genama a dementním otcem a všema hovnama nefunguje, jak má, nedělá co má... a já s tím nemůžu dělat skoro nic. zkoušet paranoiu vyběhat, rozřezat se na kousky, brečet, živořit, trápit se. pořád dokola. nenávidím tu bezmoc.

na druhou stranu dělám maximum. vzdělávám se, hledám pořád způsoby, pořád tomu nějak věřím. vím, že jednou to půjde, jednou to všechno slepím, najdu štěstí tak neporušitelný, že nebudu potřebovat berličky. a dělám pro to každej den, už nečekám. každej den je jeden krok. v každým dni je něco, co za to stojí.

takže, to jsem asi já. na antidepresivech závislá holka dělající chyby jako každej člověk moderní společnosti. ale udělala jsem změny. ted, v tuhle chvíli, totiž není nic špatně. jsem v klidu, je mi fajn, můžu si dát pivko, nepotřebuju kouřit, cvičila jsem, nemám hlad, můžu si kdykoliv dát teplou vanu a jít si lehnout a vím, že úplně v pohodě usnu a vypořádám se s každým snem, co přijde, protože mám za kým jít a komu o tom říct. dám pusu svýmu klukovi. řeknu mu všechno, co jsem se dřív tolik bála říct. a on mi dá pusu na moje hnusný zjizvený stehna a stejně mě bude mít ráda, protože už oba víme, že i když jsem byla špatně, teď už jsem dobře a změnit to můžu jen a jen já. už se nechci dál ptát, proč se to děje mně. už nechci hledat snadný cesty ven. je to dobře. je dobře učit se správně dýchat, správně chodit, správně mluvit, správně myslet, správně vnímat, správně se dívat.

jsem v pořádku. i když mi řeknete, ať se jdu léčit. i když shodíte tu snahu nebo z ní uděláte normální věc. já to vím. takže... o nic nejde. jsem v klidu. zasloužím si bejt šťastná bezdůvodně a trvale.

choose life.

5. března 2017 v 19:39 | R.
jsem grogy. taky částečně nasraná... na ostatní i na sebe.

v sobotu jsem jela s M. do kina na trainspotting 2 a potom jsme byly domluvený s lely, že dáme ve městě sraz a půjdeme si někam sednout na víno a pak do hospody. těšila jsem se na to, protože jsme dlouho takhle jen my tři nikde nebyly. no, povedlo se mi docela zapomenout, jak komplikovaný to většinou bejvá...

v první řadě, připojil se k nám flex. ne, že bych proti tomu klukovi něco měla, ale chtěla jsem být jen s holkama. ale říkala jsem si, že to nevadí, že pak odejde a budem to jen my, pohoda. seděli jsme u divadla, pili, všichni v dobré náladě, fajn odpoledne. pak jsme vyrazili do dezáče a všechno to šlo do hajzlu.

jakmile se M. totiž opije, povolí všechny její hráze a ven se vyřítí všechno svinstvo, který obvykle nikomu nesděluje. takže začala brečet, pozvracela se, brečela takhle asi hodinu a pořád se dávila. lely to samozřejmě hrozně aktivně řešila, snažila se jí co nejvíc pomoct a já neměla sílu jí říkat, že to není asi úplně vhodnej způsob. seděla jsem s flexem sama, malovala mu do deníku a snažila se udržovat nějak konverzaci. když jsem se pak s M. šla projít a donutila ji se mnou řešit něco jinýho, konečně se uklidnila - a najedla, takže už jí zle nebylo. ulevilo se mi.

šli jsme potom ven a zpívali a tancovali. konečně to bylo všechno v pohodě... jenže M. chytila lely za krk a všechno šlo zase do sraček, protože lely se rozbrečela. neměla jsem na to nervy. chápu komplikovanost lidí a tohle všechno, ale občas je to na mě už moc. občas bych prostě chtěla neřešit žádný posraný drama.

když jsme konečně dorazili k lely domů, byla jsem úplně mrtvá. vykašlala jsem se na ně a šla si dolů lehnout. počítala jsem s tím, že tam za mnou přijde M. a asi i flex, ale fakt mě nenapadlo, že tam flex přijde sám. spala jsem, když mě začal objímat a jak jsem byla pořád ještě opilá a rozespalá, prostě jsem se k němu přitulila, částečně přesvědčená, že je to opilá M., která chce dělat kraviny. no, a najednou mě začal líbat. v tu chvíli jsem se jakž takž probrala a odstrčila ho. sahal mi na prsa. začala jsem, že to nejde a ať toho hned nechá. úplně vážně se mě zeptal, jestli je to s tím mým klukem tak vážný. řekla jsem, že je. a spala jsem dál.

objímal mě ze spaní a já úplně neměla sílu to nějak řešit, takže jsem ho nechala, aby mě tak nějak držel. ráno jsem byla nasraná, že tam vůbec byl, nebo že jsem neodešla. na druhou stranu... k ničemu nedošlo, řekla jsem ne. nevím, jestli mi má vadit, že mě objímal a byl tak blízko, když jsem spala, protože kdyby byl holka, vůbec to neřeším... ale takhle se cítím na nic a mám pocit, že jsem vlastně selhala. ačkoliv kryštofovi jsem to řekla a nijak naštvanej na mě nebyl. jen pořád musím myslet na to, že by se mi vůbec nelíbilo, kdyby se on takhle s někým celou noc objímal.

kromě toho je ale všechno víceméně v pohodě. nenasral se na mě a je ochotnej si se mnou psát, když jsem opilá. celou tu dobu, co vedle mě ležel flex jsem litovala, že jsem vůbec někam jezdila a radši nebyla přes noc u něj. a jsem z toho... nesvá. nevím, jestli jsem na to vůbec připravená. během pár týdnů nemám potřebu pít, hulit a chovat se jako kurva. víc než cokoliv chci být jen s ním, v klidu mluvit, žít a neřešit tyhle sračky. mám plný zuby opíjení se, čekání na půlnoc a kocoviny.

jaksi stárnu.

being "right".

28. února 2017 v 21:38 | R.
čtu teď koncept kontinua. ne úplně knížka pro holky na střední škole, řekla bych, ale... občas je potřeba si brát i jinde, než kde si berou ostatní. a mně tahle knížka přináší překvapivě velký množství myšlenek, vysvětlení a pochopení.

je to dost zvláštní, ale poslední rok a půl se moje životní cíle a hodnoty rýsujou úplně jiným směrem, než jsem kdy předpokládala. a když jsem poznala L., celý to začalo být ještě konkrétnější a opravdovější. já chci děti. být máma. mít rodinu. být součástí rodiny, vytvořit domov, mít se kam vracet, o koho se starat. najednou je můj cíl tohle a ne vysoká, práce v novinách nebo velký jméno. i když to jsem nikdy úplně nechtěla. teď tak nějak strašně moc chci právě tohle. (ehm, když říkám teď, myslím že si to teď uvědomuju, ne že si teď chci pořizovat děcko...)

od té doby, co jsem poprvé byla u fyzioterapeutky uplynul měsíc nebo dva a paradoxní na tom je, že tahle krátká životní sonda byla jako dobře mířená facka. ačkoliv jsem se pak zhroutila, fyzicky, ale především psychicky. dostat pořádnou ránu bylo možná přesně to, co jsem tolik potřebovala. někoho, kdo mě postaví přímo proti mojí neschopnposti, zbabělosti a taky mě donutí čelit realitě. "takhle přece žít nechceš."

a mně to došlo. takhle přece fakt žít nechci.

nasadit nový léky bylo nepříjemný. můj vztah k antidepresivům není čistě pozitivní - raději bych jinou cestu, něco přirozenějšího. ale pomalu se s tím srovnávám. začít to brát nemusí nutně znamenat, že se člověk musí nechat pomačkat, změnit a zahodit to, čím je. dá se to i jinak. pořád věřím tomu, že jo. takže jsem se z jedné pilulky denně dostala najednou na tři. a problém byl během týdne pryč.

o tom všem vlastně přemýšlím jen kvůli konceptu kontinua. o tom, jestli člověk vůbec může být nějakým způsobem špatně... protože, kdo to určuje? všechno je reakcí na nějakej podmět, všechna úzkost, bolest, frustrace, všechno, čím jsem si prošla nebo procházím. kdo určuje, že je to špatně? je to jen způsob, kterým jsem. je to správně. správná reakce, přirozená... jinak by nebyla. všechno je někde provázaný. je to tak, jak to bejt má. to špatný přejde, bolest je jen ukazatelem k řešení. všechno je to správně.

a tak mám z dneška zvláštně dobrej pocit. byla jsem na první rehabilitaci, kterou mi napsala ona šílená fyzioterapeutka, které nejspíš budu muset poděkovat, jen co ji příště uvidím. a cítila jsem, že je dobře, že jsem se rozhodla do toho jít. jednak proto, že nejspíš doopravdy nedělám z komára velblouda a slyšet, že mám záda v hrozným stavu i od někoho jinýho než od mámy, mi moc nepřidalo. bolest je na víc místech, než jsem vůbec tušila. tam všude je potřeba opravit základy. a já si uvědomila, že je to důležitej krok a že ho musím udělat.

a i když se mi tam strašně moc nechtělo, byla jsem z toho na nervy a vymýšlela sto způsobů, jak se tomu vyhnout, abych se nemusela stavět před něco, co by třeba mohlo bejt nepříjemný, nakonec jsem na sebe byla hrdá. a bylo to fajn. narozdíl od fyzioterapeutky, tahle slečna nebyla zdaleka tak přímá, radikální a děsivá. nevyhnula jsem se otázkám na jizvy a stres, ale přešla to. ulevilo se mi, že znovu nemusím řešit můj psychickej stav, ačkoliv je mi jasný, že to jde ruku v ruce.

musím zavolat psychiatričce, aby mi napsala léky. je to trapas, ale budu jí poprvé volat sama, jinak vždycky poprosím máti, aby to vyřídila. je to... no, pochopitelný, ne? pokaždé, když tam potřebuju zavolat, jsem ve stavu, kdy mi dělá problém snad úplně všechno. teď ne. řekla jsem sama, že tentokrát si to zvládnu vyřídit. ale nechce se mi do toho. nevím, co říkat. přitom ona je ta nejchápavější a nejhodnější ženská, jakou znám. zítra to zvládnu a zavolám si tam. musím. sakra.

jsem dneska ukecaná.

takže - poslední věc. nevím, jestli se na mě něco změnio, nebo je to... nevím, shoda náhod, třeba. ale poslední dobou mě pořád někdo zastavuje, pořád se dostávám do situací, kdy musím s někým úplně neznámým komunikovat. na maturitním plese, na nádraží, jen tak na ulici. paní, která mi vykládá, že je úplně pitomá a nemůže si poradit s gpskou. jsem z toho trochu zmatená. navíc se nepoznávám. zakecávám se. zakecávám se s cizíma lidma. usmívám se. vtipkuju. netuším, kde se to bere. líbí se mi to. a děsí mě to. ráda se teď usmívám. jen tak. baví mě, když život funguje.

headfirst.

27. února 2017 v 22:16 | R.
moje postel je cítit jako on. bezpečná vůně, teď zrovna moje bezpečný místo. všechno se to tak rychle otočilo k lepšímu. ani nevím, komu poděkovat.

chci říct, všechno to bylo tak děsně v prdeli. na tak dlouho. samej držkopád. jizvy, chlast, prázdnej sex. hodiny o ničem, nula motivace. vím, jak špatný je celej svůj život stavět na fungujícím vztahu, ale nejspíš je to přesně to, co potřebuju ze všeho úplně nejvíc. lásku, někoho, o koho se můžu starat, komu můžu psát, kdo mě štve, komu můžu odpouštět a dělat problémy.

navíc, je tady jaro. rozkvítám. v sobotu bylo tak nádherně, že jsem se sebrala a šla běhat. a cítila jsem se skvěle. tak skvěle, že jsem si to dneska zopakovala... sice s o dost menším pocitem skvělosti, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se k tomu dokopala a zvládla to.

znovu začít pravidelně běhat by bylo boží. pro moje plíce, nohy i psychiku.

taky teď čtu. normální věc, docela. ale pro mě je schopnost číst znamení, že deprese je pryč. že jsem už dál, jinde, že jsem na tom podstatně líp. za poslední dva až tři roky jsem totiž číst skoro nemohla.

jsem unavená a smrdím kouřem a pivem. je mi teď dobře, ale štve mě, že musel jít domů. stačilo by se k němu jen přitisknout a okamžitě bych spala. u něj. v teple.

je mi teď tak dobře.

roaming.

25. února 2017 v 13:42 | R.
je to děsný, ale s L. jsem zažila nejspíš neopakovatelnej pocit jistoty, důvěry, zažila jsem vnitřní krásu, přitažlivost, bezchybnost a sebelásku. když se vrací s nabídkama tohohle všeho je chuť se rozběhnout zpátky tak hrozně silná, až se za to stydím. stydím se, protože mám přítele. stydím se, protože mi ublížil. protože si ze mě jen bral, ale já bych se nejradši nechala obírat dál.

jen se vlastně zuby nehty držím v týhle bezpečný zóně. a dělám, že se ze mě nestala děsná svině.

kryštof mě svým způsobem pořád stresuje. je to celý postavený na tom, že půl roku zpátky mě ze dne na den opustil úplně bez vysvětlení a pro mě bez zjevnýho důvodu. a teď pořád jen čekám, že se to stane znovu. že ho zase ze dne na den ztratím. a nebude nic, co s tím budu moct udělat.


snažím se se ovládat a tohle neřešit, nezabývat se tím, dát mu prostor a čas a být... v klidu. jen to pro mě není úplně přirozený. vnitřně se se sebou pořád peru, abych nevyšilovala, pořád mu nepsala a pořád se nesnažila být u něj. protože to je to, co chci. být pořád s ním. což je paradoxně to, co by to mezi náma nejspíš nejvíc posralo. takže mu dávám čas. zase. pořád a pořád dokola.

po tom, co jsem u něj minulej víkend spala, se tenhle týden nějak... přestal ozývat. samozřejmě mi na zprávy odpovídal a normálně se mnou komunikoval, ale sám od sebe se do ničeho nepouštěl. v úterý jsem navrhla, že se uvidíme, ale nakonec to kvůli škole zrušil. a já zůstala šíleně nejistá, frustrovaná a šílená z pocitu, že ho tenhle týden prostě neuvidím. vypadalo to, že se ani nemá k tomu navrhnout jinej den, kdy se uvidíme. a tak automaticky přišel strach, že mě už chtít vidět nebude.

ve čtvrtek se naštěstí ozval a tak jsem konečně mohla být s ním. někdy je to celý zvláštní, trochu to občas nedávám. záleží mi na něm. až moc.

každopádně, nakonec to bylo fajn. uklidnila jsem se a tak. málem se mu protlačila až pod kůži.

včera měla lely maturitní ples a tak jsme samozřejmě všechny šly, protože to kamarádky dělaj. už dopředu mi bylo trochu jasný, jak to dopadne - všechny tyhle akce, co maj bejt tak strašně super totiž vždycky dopadnou úplně příšerně, někdo se sesype, někdo se pohádá a někdo se opije tak, že se s ním nedá normálně fungovat. z toho důvodu jsem byla dost opatrná ohledně celýho toho nadšení a plánovaní.

ples jako takovej byl docela fajn - až překvapivě fajn. většina učitelů se až ostudně opila, včetně mojí třídní, a abych se přiznala, měla jsem taky docela dost. such překvapení. všechno bylo celkem fajn, dokud se přítel lely nezhulil a ona nezačala vyšilovat, protože "je to školní akce" a "hned vedle kouří zástupce ředitele". abych se přiznala, jejího přítele úplně nemusím, takže jsem byla lehce nasraná a měla jsem chuť mu něco říct, ale nechtěla jsem dělat vlny.

no, a pak matka lely zjistila, že lely má pořezanou ruku. (moc zábavná historka - co uděláte když vás váš kluk zmlátí? ne, nerozejdete se s ním. radši se pořežete a budete ho litovat, že se chudáček cítí špatně...) samozřejmě je to strašná drama queen, takže s lely přestala komunikovat, pak jí řekla, jak je ublížená a jak tím lely zraňuje celou rodinu a o půl desáté se oba její rodiče sbalili a odjeli. takže jasně, lely se sesypala. úžasný.

faktem je, že tohle všechno mám potřebu řešit, snažit se nějak pomoct nebo alespoň podpořit. ale prostě to nebylo v mejch silách. a tak jsem pila. a tancovala. a tancovala bosky, dokud jsem nešlápla na střep. a pak jsem si udělala tak milion fotek s lidma, co ani pořádně neznám, urážela se s pár učitelama a míchala všemožný druhy alkoholu podle toho, kdo co zrovna pil. ale! za celou dobu jsem vlastně neudělala žádnej průser. žádný osahávání se, líbání, zvracení, hádky nebo pláč. byla jsem dokonale spokojená.

potom jsem volala kryštofovi jen abych mu řekla celou story o tom, co se všechno posralo a že ho mám ráda. chtěla jsem být s ním a tancovat a držet se za ruce a být trapnej pár. fakt jsem tak moc chtěla. a byla jsem šťastná, že ho slyším, protože zněl útulně. i když mi pak chyběl ještě víc.

asi půjdu běhat. znáte to, když hrozně chcete začít, ale bojíte se, že jakmile se odhodláte, vůbec to nezvládnete? no, tak tohle je přesně ono. mám tak prokouřený plíce, že nejspíš uběhnu tak dva metry a pak si někde lehnu a potichu umřu.
 
 

Reklama