the diary of a fucked up girl.

in my way, there's you.

Dnes v 18:04 | R.

koupila jsem si tohle rádoby saténový tričko a musím se s ním prostě pochlubit, takže mi to prosím odpusťte.

dostala jsem nový antidepresiva - ani nevím, jestli jsem to už zmínila, nebo ne - a konečně je mi dobře. blbě se popisuje, jak velká úleva to je. ne že bych mi bylo nějak skvěle, pořád jsem dost nervózní, ale dokážu ráno vstát, normálně se najíst, existovat a fungovat. a dokonce přes den nespat a být aktivní a být s lidma a smát se a cítit se fajn. a není mi zle. žádný zvracení. žádná bolest břicha. skvělej pocit.

konečně skončilo pololetí. a já nepropadám. sice dost těsně, ale nemám sílu to teď nějak víc řešit. doma se s tím srovnali a nebaví mě se stydět a chtít bejt nejlepší. můj oblíbenej profesor mi dal za jedna a tím jsem si splnila asi největší sen. zkrátka a dobře... vím, že tuhle jedničku jsem si zasloužila víc, než cokoliv jinýho. a že na žádným z těch dalších čísel mi zase tak moc nezáleží. tohle je to, co bych chtěla jednou dělat, to, kam mířím. a stačí mi to.

jsem se sebou teď tak spokojená, až je mi to nepříjemný. hlavně teda proto, že se chovám jako naprostá čůza. a ještě mi to dělá dobře.

s jakubem jde všechno vlastně dobře. chová se ke mně hezky, rozumíme si, máme o čem mluvit. chce se mnou trávit čas a zajímá se. celý mě to hrozně děsí, protože si nejsem jistá. nevím, jestli chci. a měla bych to vědět a měla bych chtít. jenže...

jenže kryštof.

well, včera jsem se chtěla jít podívat na masárnu na den otevřenejch dveří, ale vzhledem ke škole jsem to nestihla, takže jsem skončila v hospodě. večer jsem byla domluvená s V., že mě vyzvedne a vezme mě k nim do hospody. musím říct, že to byl fajn večer. jeho kamarádi jsou fajn a pak, když přišel náš odvoz (jehož jméno se mi úspěšně povedlo zapomenout) bylo to vlastně úplně nejlepší. ten kluk byl zaprvé strašně krásnej a zadruhé fakt vtipnej (spíš měl teda stejně debilní humor jako já). a v kombinaci s pár pivama jsem se fakt dobře bavila. vím, že V. chce víc, než přátelství, ale říkám si, že to třeba půjde udržet. nevidím se s ním. ne teď a ne v budoucnu.

odvezli mě domů a já byla pořád docela opilá. psala jsem si s kryštofem a vylezlo z něj, že je v hospodě asi sto metrů od našeho domu. tak jsem mu napsala, ať přijde a dá mi pusu. a nevím, nemyslela jsem si, že by to vážně udělal. ale napsal, že se za půl hodiny staví. a stavil.

půl hodiny jsme se líbali opření o dveře sousedovic domu a on mi držel obličej v dlaních a já celou dobu bojovala sama se sebou, abych nezačala brečet nebo mu říkat, jak moc ho chci a jak moc pro mě znamená. bylo to... tak přirozený. a tak krátký. nehledě na to, jak hrozně jsem mrzla a jak mě bolely nohy, jak jsem musela stát na špičkách.

potom prostě odešel a teď mi nejspíš zase přestane psát. už ho znám. ani nevím, jestli ho znát chci. ale ve chvíli, kdy stojí přede mnou, nedokážu... myslet.

ani nevíte, jak moc tuhle chybu udělat chci. a jsem kvůli tomu sobecká mrcha, štětka a všechno, čím jsem tolik pohrdala. ale nedokážu se sebrat a začít se chovat správně. nedokážu toho ani litovat.

každopádně, zítra jdu ke kubovi na oběd. a vím, že to bude fajn a příjemný. zatím mu nic nedlužím, ještě nejsem jeho. ještě mám čas, rozhodnout se, co s tím dělat a jak se zachovat. nějak se to vyřeší.

just one shot.

11. ledna 2017 v 22:32 | R.
posledních několik dní je neuvěřitelně komplikovaných. skoro si říkám, jestli je možný, že ještě někdy budu v klidu a budu se nudit a nevědět co dělat, protože poslední půl rok je šíleně hektickej.

shrňme si, kde se zrovna nacházím... mám kamarádku, se kterou si chci udělat společný tetování. mám matku, která je blázen stejně jako já. a navzájem se spolu neumíme vyrovnat. mám otce alkoholika. sama mám sklony k alkoholismu. jen za posledních pár dní mám přes dvacet novejch jizev. jsem kráva, která brečí na nádraží, protože vlak má zpoždění. mám kluka, kterej je hrozně fajn a posílá mi videa, kde si zpívá. dostávám červený růže. jsem zamilovaná, ale ne do toho, do koho bych měla. mám kamaráda, kterej je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a když s ním ráno jedu šalinou, strašně ho chci líbat. mám ale taky zábrany a mám plán, že budu v pořádku. mám nejspíš srdce na kousky.

nevím, jak se to stalo. sama sebe se ptám... možná kdybych o tom nepsala, možná kdybych o tom neměla komu říct, možná kdybych se tolik nenudila, tohle se neděje? není to jen v mý hlavě?

v pondělí jsem se s Kubou domluvila, že v úterý přijede. měla jsem z toho radost. chce mě vídat, trávit se mnou čas, je na mě hodnej. poslouchá moje žvatlání o seriálech, hudbě, sociologii a pornu a ví o mejch hnusnejch nohách a stejně... se rozhodl to se mnou zkusit. vím, že to bude hezký. už teď je. má krásnej úsměv.

byla jsem se sebou jaksi vnitřně spokojená. a pak mi napsal po celým dni K. a normálně jsme se bavili, jako vždycky. a najednou se zeptal, jestli se nechci zítra vidět. jenom tak. po půl roce. a po líbání na plese. a dvou odmítnutích. a milionu proseb, aby to vyšlo. to jediný, co jsem chtěla udělat, bylo všechno ostatní zrušit a prostě běžet za ním a dělat, že nic jinýho není a už nebude. ale napsala jsem jenom, že zítra nemůžu.

jenže jsem se tomu stejně nevyhla. když jsem šla počkat na Kubu na nádraží, najednou se tam objevil. viděla jsem ho poprvé od toho plesu. a poprvé střízlivá. jen jsem na něj kývla, ale šel rovnou ke mně a trochu se na mě usmál. takže... takovýhle by to nejspíš mohlo být. s ním. bylo mi z toho zle. zavrtěla jsem na něj hlavou a jediný, co jsem mu řekla bylo "pokračuj".

bylo mi to líto. strašně líto. zachovala jsem se jako kráva a kdyby se takhle zachoval on ke mně, bolelo by to. a chovám se jako kráva k Jakubovi, protože jsem hodinu úplně mimo z kluka, na kterým přece už dávno nemá záležet. nemohla jsem ale myslet na nic jinýho. svým způsobem jsem byla fakt vděčná, že jsme se jen líbali a já mohla v klidu přemýšlet. i když to není úplně to, co máte vnitřně řešit, když se s někým líbate...

potom jsem se přes to nějak dostala. omluvila jsem se a rozhodla se nedělat z toho vědu. myslela jsem si, že K. zase nějakou dobu neuvidím. doufala jsem.

a pak tady bylo dnešní ráno. bylo mi blbě a nějakou dobu jsem se dávila na záchodě, takže jsem prostě chtěla jít zase spát. máma do mě ale začala hustit, že v té škole skoro nejsem, jen si vymýšlím a proč nemůže mít aspoň jedno normálně dítě. tak jsem šla. na nádraží jsem zjistila, že vlak má dvacet minut zpoždění. psala jsem lely, protože mi bylo zle, zima a kolem bylo strašně moc lidí. do toho mi máma začala psát omluvný smsky. a už jsem to prostě neudržela a začala tam brečet. naštěstí měl vlak takový zpoždění, že jsem se stihla uklidnit, než přijel.

jela jsem teda školy, že si první hodinu napíšu test a pojedu zase domů. a na schodech potkám Kryštofa. a strašně ho chci objímat, ale vím, že to nejde. a tak spolu jdeme a on žárlí a já ho chci. třesu se a on mi něco povídá a cesta je zoufale krátká. předstírá, že jsem ok, mě vyčerpá za celý ráno asi nejvíc. nechci, aby šel.

po první hodině jsem jela domů. od desíti jsem spala až do čtyř odpoledne, je mi zle a brečím mámě, že ho mám ráda a už nechci. řešíme, jestli mám vředy nebo je za tím vším prostě jen ta věčná deprese. a že mám slabý léky, špatný doktory a malou trpělivost.

jenže už mě to nebaví. chci být v pořádku. chci umět ten problém definitivně vytěsnit.

je tady jedna věc o pozitivním myšlení, kterou vám asi nikdo neřekne. když si řeknete, že nemáte problém a že se žádnýma zbytečnostma nebudete zabývat, může se taky docela dobře stát, že se na vás podepíšou nejen psychicky, ale i fyzicky. zjišťuju totiž pořád dokola, že deprese se asi obesrat nedá. ani když se snažíte dělat, že ji nemáte sebevíc.

can't you just disappear?

9. ledna 2017 v 22:02 | R.
jsou tu věci, na který se těžce zvyká. teda... zvyknete si hrozně rychle. přirostou k srdci, k rituálům, stanou se z výjmečnosti potřebou. během chvilky. zvyká se na ně těžko, protože vždycky přijde ono váhání. jestli to opravdu chcete.

píšem si. už dvakrát si kvůli mně ráno přivstal, jen aby se mnou mohl půl hodiny být. a najednou je to zpátky. ranní polibky. pokládání hlavy na rameno. říkání si, jakej kdo měl den. cítím se zvláštně. a zvláštně hezky. možná jsem taky až zoufale pasivní, i když co se třeba osobního prostoru týče, moc servítky si neberu. moje signály jsou jasnější, než jak jasno teď mám v hlavě. protože upřímně netuším co chci... a jak... a hlavně koho.

obecně mi vadí, jak se ze sexu na nějakou dobu vždycky stane strašák. ve chvíly, kdy se s někým doopravdy vídáte, poznáváte, trávíte spolu čas a snažíte se nejspíš o něco víc, než jen onen sex. ačkoliv se za to nemám úplně ráda, pro mě je sex docela priorita. taky to tak nebylo vždycky. ale po vztahu s L. se můj pohled na celou tuhle věc kompletně otočil. zjištění, že sex můžu mít i ráda - vážně hodně ráda - pro mě bylo docela šokující.

a teď jsme v předsexový fázi. a já ho chci. jenže ho nechci vyděsit. jenže nechci být za levnou holku. jenže nechci čelit otázce na moje zkušenosti. jenže nechci čelit odpovědi na moji otázku, jaký zkušenosti má on. až moc rychle jsem se naučila se o tomhle nebavit. L. nezajímalo, s kým jsem spala. s kým jsem chodila. koho jsem milovala. nezajímalo ho, jestli miluju jeho. jediný, o co se staral bylo, že jsem teď dočasně jeho. na dobu určitou, ačkoliv ne pevně stanovenou.

vždycky mě hrozně poháněla zvědavost. chtěla jsem vědět, kdo všechno byl přede mnou. teď nevím proč, protože... s citama přijde i žárlivost a tyhle věci. navíc dneska dost rozumím, proč se L. nikdy neptal. věci to mění akorát k horšímu.

pravdou je - a samotnou mě to sere - že čím víckrát se to posralo, tím menší je moje ochota čekat, budovat a poznávat. čím víc někoho znáte, tím víc vám chybí. čím víc investujete, tím hloupěj si pak připadáte. samotnou mě tahle féze psychicky zničené cynické štětky úplně nebaví, ale asi tohle teď potřebuju. a i když jsem teď uzavřenější než kdykoliv předtím a naprosto minimálně ochotná vycházet někomu vstříc, neublížím mu.

myslím, že ještě tak dva týdny zpátky bych básnila, jaká je skvělá a krásná zima, konečně sníh, led... a dva týdny přesně stačily, abych měla opět úplně zničený vlasy, pleť, byla permanentně zmrzlá a prospala tak dvanáct hodin denně. protože jakmile je tma, já nefunguju. a jsem zvědavá, jak tohle dám ještě dva měsíce.

na druhou stranu, rok 2017 se začíná slušně rýsovat. v únoru pojedu na hory s M. a mým strejdou... trošku se obávám, že to bude spíš víkend ve znamení alkoholu a lehkejch drog, než nějakýho lyžování, což mi ale asi zas tak moc nevadí. ti dva pohromadě, to bude... zážitek.

v březnu by se konečně měl rozjet projekt s řeckem a tureckem, ale zatím moc nevím, co přesně se bude připravovat. a klepu jako blázen, aby mě tam doopravdy vzali, protože jinak budu v háji. takže, pokud všechno půjde jak má, někdy v dubnu by sem měli zhruba na týden přijet. a budeme se kolektivně vzdělávat. v hospodě.

nejvíc ale, tak nějak samozřejmě, stojím o to jet k nim. pokud by všechno šlo jak má, mělo by se jet na krétu(!!!!!) někdy v říjnu.

a pak je večer a já ležím a brečím, protože kryštof. protože jedna pitomá otázka na to, jestli se nechci vidět. a plánování věcí, co se nikdy nestanou. a moje šílený, přerostlý city. občas jsou věci hrozně nefér. a správný rozhodnutí děsně bolej.

no hope, no harm.

6. ledna 2017 v 17:00 | R.
docela mě překvapilo, když jsem dostala možnost se zachovat... takhle dospěle. co se L. týče. bylo to tak den po tom, co jsem o něm psala, když se mi sám ozval. psal mi, že má zkouškový a tak nemá moc času, ale teď má pár volnejch dnů. a že čeká, až ho budu zase potřebovat.

tyhle věci už mě nejspíš jenom rozesmívaj. nevím. potřebovala jsem ho tolikrát. potřebuju ho svým způsobem pořád. cítila jsem se s ním tak, jak s nikdy s nikým jiným. a strašně ráda bych se k tomu pocitu vrátila. ale on se neptal, jestli nepotřebuju jeho pozornost, jeho ochranu, jeho lásku, jeho oporu nebo prostě jen přítomnost. ptal se, jestli ho nepotřebuju ve svý posteli.

svým způsobem bylo děsně uspokojující mu konečně říct ne... a cítit to tak. jedinej jeho projev něhy byl, že mi napsal, že mě nechce vidět brečet. jenže jeho důvody jsou nejspíš čistě sobecký.

ve středu jsem byla po x měsících čekání na fyzioterapii. nevím, do jaké míry jsem o tom mluvila nebo nemluvila, ale už někdy od října strašně často trpím nevolností... s tím, že těhotná nejsem a žádný jiný vysvětlení není tak jaksi dostatečný. takže jsem si říkala, že by to třeba mohlo být od páteře, protože záda mě bolej už delší dobu dost často v nich pociťuju tlak.

úplně jsem nečekala postup, kterej nastal. doktorka na mě byla šíleně příkrá, což na moji lehkou fóbii z lidí a komunikace s nimi nebylo úplně to pravý ořechový, neustále mi připomínala, že se jí mám dívat do očí a neodpustila si otázku, proč se jí tak bojím. možná proto, že je na mě moc rychlá? možná proto, že se budu muset vysvlíct a uvidí moje jizvy? možná proto, že se prostě bojím všech?

řekla mi, že je na mně vidět, že jsem nešťastná a že bych měla zvážit změnu psychiatra. že neví, na co čekám. a že moje problémy jsou jednoznačně zakořeněný právě tady. bolelo to a měla pravdu. a moje máma jí ten způsob, kterým mi to řekla, nemůže odpustit. já jsem naštvaná jen a jen na sebe.

potom mi prohlížela záda, zbavila mě asi čtyř bloků a napsala mi rehabilitace. což bylo všechno děsně fajn, dokud jsem včera nepřišla domů, záda mě nezačaly děsně bolet, nerozjela se mi šílená migréna a až do dneška je mi snad stokrát hůř než kdykoliv předtím... a v podstatě nevím, co dělat, jestli je to normální nebo to znamená, že je něco blbě a jestli to přejde samo, nebo tomu budu muset pomoct. a jsem nasraná, protože jsem prošvihla boží přednášku a místo večerního opíjení se budu sedět doma.

včera jsem s jakubem jela ráno. přemýšlela jsem, jak rychle by se dalo znovu zvyknout na ranní polibky. na držení za ruce. povídala jsem mu o chemii a šli jsme koupit krabičák, kterej jsem potřebovala do laborek. za celou dobu jsme se ani jednou nelíbali a když jsme se měli rozloučit přišlo mi to hrozně líto. připadám si pořád dokola jako malá holka, kdykoliv stojím před někým stojím na špičkách a žadoním o jeden okamžik navíc. aspoň jeden. miluj mě. miluj mě. miluj.

ze všeho nejvíc mi bylo líto, že jsem s ním dneska těch patnáct minut strávit nemohla.

zítra se asi uvidíme.

savage.

4. ledna 2017 v 12:44 | R.
pořád jsem si říkala, že ten první letošní článek by mohl být alespoň něčím trochu speciální, ale nemám teď moc energii se do něčeho takovýho pouštět. po týdnu volna se teď vrátit do školy je... no, náročná věc.

začnu asi tak nějak popořadě. tenhle rok pro mě začal překvapivě hezky. volal mi kuba a opilí jsme si přáli do novýho roku. druhýho jsme se potom potřetí viděli a já... já nevím. nevím teď vůbec nic. a už mě nebaví bejt vyděšená a pod tlakem a čekat a nechávat samu sebe v cizích rukou. možná to tuhle změnu přístupu prostě chtělo, možná je to chyba, možná si zase natluču a možná se o něco krásnýho okrádám, ale... jo, neprožívám to. neprožívám skoro nic.

nevím, jestli jsou ze mě doma už tak zoufalí a chtěj mi nějak udělat radost, nebo je jim to teď už jedno. každopádně, jakub k nám muže chodit a zavírat se se mnou na čytři hodiny v pokoji. máma v tenhle úspěch asi doufá víc než já. možná bych měla projevit větší nadšení.

nic nezavrhuju. jen se mi nechce zbytečně procházet dalším zklamáním. mám na to právo, ne?

navíc - kryštof.

vím, že jsem blbá. vím, že on je to poslední co potřebuju. vím, že tohle nikdy nevyjde. vím, že po dvou selháních to třetí musí zákonitě zase přijít. jenže vědění je na nic. mám ho ráda. nemiluju. ale nejspíš by stačilo, aby řekl, a já přiklušu a udělám cokoliv, abych ho udržela pohromadě nebo s ním mohla na chvilku jen tak mluvit. skoro měsíc už jsem ho neviděla. a skoro měsíc si píšem. poslední týden každej den, klidně několik hodin v kuse. a já... strašně moc chci, abych ho mohla vidět. obejmout. říct mu, jakej je kretén a opíjet ho, dokud se mu nerozváže jazyk. stokrát říct, jak mu všechno na světě odpustím, dostat z něj co tak zlýho se stalo, sto let mu šeptat, že ho nikomu nedám.

znáte to, když si celou dobu myslíte, že víte přesně, co od života chcete? a najednou sedíte a jednoho kluka milujete, druhýho šukáte, třetí miluje vás a čtvrtej je nejspíš vším, co vám chybí ke štěstí a... nemůžete se rozhodnout, co je pro vás správný? a čeho z toho se vlastně dokážete vzdát? a komu ublížit, abyste se zachránili?

proto nejspíš udělám divnou věc a prostě si pár předsevzetí dám... nah.

takže, přestanu spát s L. - a to jako úplně. žádnej sex na akcích, žádný líbání se přes bar, žádný svádění všeho na alkohol a žádný ubrečený psaní. a udělám všechno pro to, aby to s kubou třeba vyšlo. ne na sílu. prostě to nechám vyplynout a užiju si všechno hezký jak to jen půjde. a pro kryštofa tam vždycky budu. jako kamarádka. protože to se dělá, ne? pro lidi, který jsou pro vás speciální?

co když se vlastně taky bojím se vázat? a pak jsou ti dva, ke kterým bych se přivázala nebo pro ně klidně skákala do hořících baráků a pořád dokola ztrácela hlavu. nemůžu bejt aspoň o trochu menší kráva?

i am sorry&i forgive.

31. prosince 2016 v 15:16 | R.
mám rozepsanej článek, ve kterým jsem se pokoušela nějak shrnout celej tenhle rok. ale abych byla upřímná, všechno, co jsem tam napsala, ho pro mě vůbec ale vůbec nevystihuje. ani nevím, jestli je něco, co dokáže moje pocity správně shrnout a zároveň nespadnout do tý přehnaně optimistický nebo naopak negativní škatulky.

tenhle rok pro mě byl o samostatnosti a znovu a znovu o pocitu osamělosti. což ale není špatná věc. život o tomhle je. teď už asi vím, že jo a s tímhle vědomím se dá - stejně jako se spoustou dalších prozření, co mě potkaly - žít. když samotu přijmete, tak to nebolí. alespoň mě ne. a všechny priority se najednou hrozně měněj.

ačkoliv ten rok vidím ve strašně negativním světle, asi zas tak zlej nebyl. dal mi spoustu lidí. tu spoustu lidí mi taky zase vzal. až v příliš rychlým čase jsem tohle všechno musela vstřebat, nebo to alespoň zkusit. ale necítím se nijak zvlášť oslabená, možná právě naopak. a v tom je možná to hlavní, to pozitivní, chápete.

takže, to pozitivní:

  • splnila jsem si sen a jela do nizozemska
  • ukončila jsem strašně nezdravej vztah
  • a zároveň se naučila, že to hlavní, o co se musím starat, jsem já
  • naučila jsem se mít ráda sex... možná až moc
  • poznala jsem lely
  • naučila jsem se se hádat a stát si až otravně za svým
  • zjistila jsem, že věřit se nedá skoro nikomu - a život je díky tomu snazší
  • a taky že se dokážu znovu (a znovu, a znovu) zamilovat
  • relativně jsem se zbavila závislosti na kouření
  • povedlo se mi za celej ten rok neotěhotnět
  • přece jenom se dál snažím... a to se počítá úplně nejvíc.
je debilní to - už zase - říkat, ale fakt nemůžu uvěřit, že další rok je v tahu. a jsem si skoro jistá, že to budu říkat za rok znovu, možná zase jako někdo docela jinej, možná úplně stejná. svým způsobem se mi ani nechce věřit, že to byl další rok s tímhle blogem, další rok života, kterej jsem propsala, nezvratně přilepila na internet a nejspíš tak zůstane veřejnej už napořád... protože bych nerada tyhle zápisky někdy mazala a tak. taky je to další rok, během kterýho se můj blog nedotkl mýho osobního života, ačkoliv můj osobní život se fakt děsně dotýká tohohle blogu. což je myslím docela dobrej argument pro "vždyť na to stejně jednou někdo musí přijít".

já vím, že jednou na to někdo přijde. třeba můj budoucí kluk. třeba moje budoucí nejlepší kamarádka. třeba jedna z mejch současnejch nejlepších kamarádek. nebo kdokoliv. poslední dobou mě to ale ani tolik neděsí.

co se týče posledních několika dní, je mi vlastně vážně dobře. píšu si s kubou. denně. a uvidíme se asi v pondělí. a anička se na mě nejspíš nezlobí za to, že teď trávím víc časů s jejím bratrem, než s ní. svým způsobem si to vůbec nezasloužím, ale dělám, že jo. po dlouhý době z něčeho nejsem vůbec vystrašená a nevím, jestli je to proto, že už jsem všechny naděje kopla do prdele, nebo proto, že mi na tom vlastně nezáleží. nebo proto, že z něj mám pocit, že mě nechce jen tahat za nos. ať je to ale jakkoliv, je příjemný se najednou vůbec nebát. a usmívat se jako idiot a občas něco cítit úplně až u srdíčka a zároveň... žádnej stres.

já snad dospívám nebo co.

což mi připomíná, že ze mě nejspíš brzo bude stará kurva. s prominutím. trochu tyhle slova beru lely. děsně mi ta holka chybí. fakt příšerně. ten příští rok bez ní bude peklo. a to je to ještě tak daleko.

každopádně, chci vám všem popřát hezkej novej rok. normálně to nedělám. ale... myslím, že je to vážně jen na mně, jaký to tentokrát bude. až moc jsem čekala, že někdo přijde a zachrání mě před tím vším. a možná, že i pár lidí přišlo. ale nikdo nemůže zůstat na pořád, pořád vás držet za ruku, pořád vám říkat kudy dál. a cítím se fakt volná, když tohle vím, když vím, že nemusím a nepotřebuju na někoho čekat a... můžu se zachránit sama.

shining star.

28. prosince 2016 v 22:54 | R.
trochu ztrácím kontrolu, abych se přiznala. na druhou stranu, kontrola nemusí být nutně prioritou, ne? a co se priorit týče, to mi teď taky úplně nejde...

you are not a diamond,
you are not a shining star
doesn't mean that you're not perfect
exactly as you are

svátky pro mě byly docela náročný. svým způsobem jsem se jima spíš prochlastala, než cokoliv jinýho. a taky propsala s kubou.

v pondělí jsem jela k M. - špagetky, víno, konečně určitej pocit klidu a uvolnění. i když je to mrcha, je to moje mrcha. neplánovaně se dostavili i kluci s morganem a já se s ivoškem šla dívat na hotel transylvánii, protože proč ne. no a potom jsme šli do hospody.

hádejte, kdo tam byl, že jo. L. - můj L. na baru. a co chytřejšího můžete udělat, když uvidíte kluka, co vám láme srdce na kousky, než se rozběhnout, skočit na bar a zakřičet "pusu". na druhou stranu... pusu jsem dostala. velkou. a ne jednu. a je jen na pusu. za ten večer jsem s ním spala dvakrát. a to ještě ani nevím, jestli jsem si z toho posledního úletu náhodou neuodnesla nějakýho mimozemšťana. protože se mi zoufale nechce na ten test čůrat.

ve tři jsme se vrátili k M. domů. s náma ještě ten její a roman. vařili jsme s romanem špagety... potom jsem teda spíš seděla na kuchyňský lince nahoře bez. měla jsem docela upřímnej záměr už nebejt taková kurva. pravdou ale je, že mě to už ani nijak nesere. necítím si kvůli tomu blbě a už ani nechci, protože... zalhat můžete vždycky.

říkám si, že když si tohle někdo čte, musím vypadat jako hrozná děvka. neva.

včera za mnou přijel kuba. a dovezl mi zasranou růži. a taky bílý víno. pozdní sběr. jakože... chce abych se zamilovala, nebo co? přece nemůžete holce psát tak úžasným způsobem a donýst jí ještě k tomu tak skvělý víno a... čekat, že se nezblázním? do něj?

přijel a dal mi tu růži. takže jsem... jo, kňučela, že žádnou kytku nechci. protože nesnáším dostávat kytky. a vím, jak hloupý to je, ale nedokázala jsem si pomoct. po všem tom s kryštofem mě prostě další červená růže vyděsila víc, než kdyby na mě vytáhnul kudlu. u mě jsme si nalili víno. ťuknuli si. a já na něj koukala jako debil, protože jo, sice nemám problém se s někým vyspat, ale dát klukovi, co se ke mně chová hezky, pusu, to už trochu nedávám. a on se zeptal, na co se dívám. takže jsem udělala asi nejodvážnější věc na světě.

potom jsme se asi půl hodiny vydrželi dívat na film. zbytek jsme prolíbali. nevím, jak... se cítit, co si myslet. protože to bylo zvláštně hezký a snadný. a mluvit s ním jde úplně samo. a jeho ruce ví úplně přesně co a jak. a pane bože, jak je vůbec možný, že já toho kluka tak hrozně chtěla?

můžete mi říct, proč se všechno děje tak strašně rychle?

a pak mi chtěl sundat kalhoty. a řekl, že ty jizvy ho nezastaví. a na nic se neptal. a já trošku umřela. a trochu si přeju, aby se už nikdy nic nemuselo znovu pokazit.

a možná jsem jen romantická nymfomanka.

prcat.

25. prosince 2016 v 0:02 | R.

v první řadě - chtěla jsem vám všem popřát klidné prožití svátků, pohodu, pocit bezpečí, žádnej stres a hádky. všichni mi přáli "šťastný a veselý", ale pro mě osobně tohle není úplně priorita. nemusej být šťastný a nemusím nutně bejt veselá. stačilo by mi být v klidu, spokojená a trochu míň v depresi, heh.

což bohužel letos úplně nevyšlo. no, ne vždycky všechno vyjde, že jo.

nechci úplně rozebírat všechno, co se během dneška posralo. vlastně už samotnej den začal docela negativně, nebo možná spíš... bolestivě. můj vánoční zázrak nepřišel a kluk, pro kterýho dělám první poslední, se mě ptá, jak to s ním vidím. a znovu a znovu se dostáváme k tomu, že je to on, kdo neví, jak věci vidí a jak je vůbec vidět chce. silvestra zruší a pak zase píše, jestli bych teda mohla přijít. a popravdě... ze všeho nejvíc chci se s ním opít, líbat ho přes kůži na jeho zlomený srdíčko a držet ho, až bude spát.

brečela jsem jako želva. nemám tušení, co teď.

je tak strašně mladej. a pokaždý se ptám, co tak hroznýho se mu asi muselo stát, že se rozhodl všechno pevně zavřít vevnitř a za žádnou cenu nepustit ven a už nikdy nevěřit, dokonce ani sobě.

píšu si s jakubem. viděli jsme se tak půl hodiny a píšeme si několik dní vkuse, vlastně spíš ze srandy. ten den, co jsme se viděli, jsem ležela a se zavřenýma očima si představovala, že mě líbá. ani nevím, kde se to bere. ani nevím, co teď chci a jak se chovat, co riskovat, za čím jít. kuba je skvělej. alespoň to, co z něj zatím znám, je skvělý. jenže kryšotof... kryštof je příšernej a já... já si nemůžu pomoct.

můj otec si k vánocům koupil falešnej krb.

celej ten den byl vyčerpávající. po dlouhý době jsem měla neuvěřitelnou úzkost a depresi, nejdřív spát nemohla a pak zase prospala tři hodiny, bolel mě žaludek. nevím proč, tenhle den prostě strašně špatně snáším, už několik let. asi ten tlak nebo možná moje osobní nároky, nějaká představa toho, že něco bude zrovna dneska jinak. sněžilo. táta mě seřval. máma mě seřvala. moc piju. moc času trávím na sociálních sítích. málo pomáhám. jsem moc sobecká. až moc se rozdávám lidem, kteří si to nezaslouží. proč nejsem šťastná, když dělaj co můžou? jsem moc rozmazlená. moc potichu. moc nahlas. jsem moc.

nebyla jsem asi připravená to dneska slyšet. dneska jsem nechtěla být... moc.

potom jsem vypila skoro celou flašku vína a už mi bylo jedno, kdo na mě křičí. pohoda a cukroví a pelíšky, u kterejch jako každej rok brečím a jsem michal. a alespoň mám kamarády, co se mnou propíšou noc a jejich problémy jsou asi větší, než ty moje. dneska v jednu ráno mi jeden kluk cupoval srdce, zatímco druhej mi psal, že mě miluje. ve slovenštině. a v avatarštině, do hajzlu.

ani nevíte, jak mě děsí, že zbejvá nějakejch šest dní a tenhle rok bude u konce. ne, že by mě děsil ten konec, protože tenhle rok byl asi nejhorší ze všech. děsí mě ten novej začátek. je to jen formalita, ale já vážně nevím, co dělat, abych se konečně nějak odrazila a věci byly aspoň snesitelný, když už ne dobrý.

there's no pride to be found.

21. prosince 2016 v 6:26 | R.


docela mi hrabe. spala jsem tak čtyři a půl hodiny a teď tady od pěti sedím, třepu se a svým způsobem lituju, že jsem včera tolik bojovala sama se sebou. dneska budu muset čekat až do večera, abych si mohla nohy obvázat toaleťákem, stáhnout starou zimní šálou a jít spát.

pamatujete si, jak jednu dobu děsně letěly arafat šátky, nebo jak se těm nechutnejm barevnejm hadrům říkalo? mám doma tak tři, jeden opravdu hnusnej fialovej.

v sedm jdu k zabuřce. není to úplně důvod, abych tady už od pěti dřepěla, ale... alespoň někam jdu, chápete. aleespoň nějakým nepříjemným způsobem zabiju čas. jako vždycky.

včera jsem od M. k vánocům dostala kelímek první pomoci. v unicornské barvě. vevnitř bylo jagermeister miminko (to je taková ta piti lahvička, ve které je tak na dva loky), skoro dva gramy trávy, sklo, cigareta, zapalovač a kondom. nejvíc mě na tom sere, jak si někoho takhle pustíte do života a ačkoliv teď už nechcete, ten člověk vás dál zná, dál ví, jakej jste kretén. že to mezi náma je teď na hovno bohužel nevymaže ten rok, kdy jsem jí říkala první poslední. ani fakt, že jsem prostě jen strašná pitomá kráva, která nedělá nic jinýho, než že chlastá, hulí a šoustá koho potká.

mimochodem, včera jsme se s M. vetřely na přednášku pro terciány, původně jenom proto, že jsme nechtěly další hodinu rozebírat jak v americe nosí dárečky santa claus (popravdě nevím, co jsme měly nebo neměly rozebírat, ale jsme vždycky už dopředu vyděšený, hlavně po tom, když nám jednou ten náš američan tři hodiny po sobě vysvětloval pravidla americkýho fotbalu). takže když jsme potkali tady toho příjemně vypadajícího fousatýho a potetovanýho pána, kterej byl celej nadšenej, že může rozšiřovat naše obzory, prostě jsme tam musely.

paradoxně, ta přednáška byla o závislostech. a o životě. a o bolesti. vnitřní bolesti, o lidech, kterýma se obklopujem, hledání smyslu i nesmyslu. a my dvě jenom poslouchaly, proseděly tam celou hodinu a pak ještě jednu celou hodinu, kterou jsme měly na oběd a já... nevím, tak jaksi mě to vzalo víc, než jsem čekala. ne to, že já bych si měla dávat pozor, protože to vám dneska řekne každej debil. ale to, že strašně často lidi právě kvůli tomuhle ztrácím. že kvůli tobě nakonec ztrácím i sama sebe. a že se přece jenom možná sunu k tý pomyslný hranici, za kterou už to není v pohodě.

tak si říkám, že tomu chlapovi možná napíšu mail. nevím jak, nevím, jak to budu formulovat. ale potřebuju se ptát na hromadu věcí a neznám nikoho jinýho, kdo by tenhle problém překonal a mohl říct, že ho má překonanej.

ale jako jo... stále dělám... eh, prostě budu muset napsat pičoviny, pro to snad ani jiný slovo není.

kryštof mi v něděli napsal. choval se zvláštně a pořád se zvláštně chová. v neděli mi v podstatě navrhl, ať jsem s ním na silvestra u něj doma. pak taky navrhl ať s ním jdu na stužkovák. pak taky navrhl ať se zase někdy vidíme, ideálně ještě před tím silvestrem.

hloupý na tom je, jak já za těma idiotama vždycky přiklušu a celá se rozdám, protože co kdyby to tentokrát náhodou fungovalo, že jo? ale pravdou je, že s ním chci být na silvestra. chci s ním být i přes to, že to nikdy nebude to, co chci a potřebuju. ale chci s ním být. chci se s ním opít, koukat na debilní pořady na nově a pak se s ním milovat. fakt milovat, protože on je kluk, s kterým se milujete a máte tak nějak pocit, že by to mohlo trvat věčně.

včera, lehce podnapilá (hodně), jsem na něj vyklopila otázku jak to teda s náma vlastně bude. tuhle nejistotu já nedávám. nechci se s ní smiřovat, v něco pořád doufat, na něco čekat. lely mi kvůli tomu včera promlouvala do duše nevím jak dlouho, ale je to věc, kterou nechci měnit. chci někoho, ke komu budu moct občas bejt pálivě upřímná, někoho, kdo bude upřímnej ke mně, i když to nebude vždycky příjemný. nechci nic znovu stavět na lžích a domýšlení si, na to je život trochu moc krátkej.

možná jsem to měla cítit jako ztrátu, ale... necítím. získala jsem kamaráda. krásnýho, hodnýho, tolerantního a malinko naivního. svým způsobem... jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. něčeho upřímnýho. je tu totiž jedna věc, kterou si kluci v mým věku úplně neuvědomujou - že vztah, do kterýho vtáhnete sex, je vždycky prostě jinej. a ve chvíli, kdy mi slíbíš, že mi nebudeš lhát, že se ke mně budeš chovat jak nejlíp umíš, že mě nevyměníš jen tak za jinou a že se za mě postavíš, jediný co tě dělí od vztahu je přiznat si, že už v něm jsi.

jsem až nezvykle spokojená. jednou. s něčím. ne se sebou, ne s tím, že skoro nespím. ne s úzkostí, která mě teď pronásleduje celý dny. ale s ním jo. hlavně s myšlenkou, že si ho urvu na celej večer.

když jsem opilá, umím si zařídit docela hodně věcí. včera jsem si zařídila rande s bratrem mojí nejlepší kamarádky ze základky. píšeme si teda už docela dlouho a taky se docela dlouho od vidění známe, ale včera jsem nemohla přejít ten pocit, že on je sakra boží. protože kterej kluk si s váma píše jako kdyby bylo osmnáctý století, používá slovo šrajtofle a pak maluje do sněhu srdce, aby do něj mohl napsat vaše jméno? do háje, asi žádnej. takže dneska jdeme na vánoční trhy.

pak jsem si taky zařídila, aby za mnou L. dneska dopoledne přijel. nevím. nevím, co mě to napadlo, nevím, proč jsem se vůbec rozhodla to realizovat. ale jak jsem probrečela celou cestu domů, myslela jsem na něj a pak už mi to bylo jedno, takže jsem mu napsala, ať se ráno staví. jsem upřímně zvědavá, jestli doopravdy přijede a nevím, která z těch dvou možností je lepší východisko. neřeší to vůbec nic. kromě potřeby nechat se využít a pak se na chvilku přitulit a dělat, že všechno je jak má.

jdu se nějak zodpovědně postavit ke svýmu životu. možná. možná to nechám až na zítra nebo odložím na dobu neurčitou. ale jdu si aspoň nechat napsat antibiotika na ty posraný zuby.

wish you never left.

18. prosince 2016 v 19:00 | R.
včera se mi zdál strašně podivnej sen. víte... ani to nebyl pořádně sen. ležela jsem v polospánku na zádech a byla prostě jen plná té představy, že se mi kryštof ozve. usmívala jsem se jako blázen a držela se tý vzpomínky, jak mi občas psal dřív. těším se na tebe. smajlík.


i když jsem se už od spousty věcí distancovala, někdy některý pocity děsně vyvěraj na povrch. a zklamání a stesk po něm... i přesto, že jsem s ním skoro nic neprožila a skoro ho neznám... nejde úplně překlenout. jsem posedlá tím, že bych s ním mohla ještě jednou mluvit. nebo ho aspoň líbat. alespoň na chvilku třeba zase dělat že jsem lehká holka, abych mohla být u něj v teple, aby si mě schoval pod sebe, aby zmizelo tohle prázdno. někdy si prostě asi musíte vystačit i s iluzema.

nevím, jak je možný, že mi vždycky tak popletou hlavu.

jenže zatímco já tady píšu o něm, on mi nepíše. a sice občas odpovídá, občas se ozve, když ho něco na mně vyvede z míry. napíše mi, když je nadrženej. tak jako všichni. ale nic víc. nikdy nic víc. a chyba je tím pádem nejspíš ve mně.

což mi připomíná, že L. mi dneska ve dvě ráno poslal fotku boule ve svejch kalhotech. nevím, co si myslet. nejspíš na mě myslíš... úplně jinak, než já na tebe. možná se chcem zpátky navzájem, ale já jaksi nemám sílu znovu slevovat ze svejch nároků a znovu si ubližovat. potřebuju vystřízlivět, fakt že jo. a tohle střízlivá prostě nedám.

postupně docházím k mnoha rozhodnutím o vlastním životě. měla bych se začít sbírat z těch sraček sama a přestat čekat, že to někdo udělá za mě. najít k milování něco víc, než jsou chlapi, protože city k nim evidentně nejsou ideální pro moji psychiku. taky bych měla míň pít, kouřit... a možná se radši vrátit k tý trávě, když jsme u toho. (just kidding)

chce to změnu. někam se pohnout. ne proto, že přichází novej rok nebo proto, že tenhle poslední se posral jak mohl... ale proto, že už to nezvládám, moje tělo to nezvládá a lidi kolem mě nezvládaj mě. nechci takhle zoufale čekat, co se stane.

nejhorší na tom je, jak strašně mi všichni ti kreténi chybí. jak hrozně bych byla ochotná prosit, abych jednomu z nich mohla brečet v náručí dokud neusnu a pak se vedle něj probudit. co všechno bych dala za jednu noc, chvilku bezpečí, klidu, cizího tepla. chybí mi L. chybí mi jeho strniště, jeho sebejistota, měkký objetí. a chybí mi i kryštof. sedět mu na klíně, být zase jednou lidská bytost, když s ním jsem. chybí mi, jak držel moje tváře a byl gentleman i když byl opilej.

a teď mi jako napíše? jako... jen tak?
 
 

Reklama