the diary of a fucked up girl.

roaming.

Sobota v 13:42 | R.
je to děsný, ale s L. jsem zažila nejspíš neopakovatelnej pocit jistoty, důvěry, zažila jsem vnitřní krásu, přitažlivost, bezchybnost a sebelásku. když se vrací s nabídkama tohohle všeho je chuť se rozběhnout zpátky tak hrozně silná, až se za to stydím. stydím se, protože mám přítele. stydím se, protože mi ublížil. protože si ze mě jen bral, ale já bych se nejradši nechala obírat dál.

jen se vlastně zuby nehty držím v týhle bezpečný zóně. a dělám, že se ze mě nestala děsná svině.

kryštof mě svým způsobem pořád stresuje. je to celý postavený na tom, že půl roku zpátky mě ze dne na den opustil úplně bez vysvětlení a pro mě bez zjevnýho důvodu. a teď pořád jen čekám, že se to stane znovu. že ho zase ze dne na den ztratím. a nebude nic, co s tím budu moct udělat.


snažím se se ovládat a tohle neřešit, nezabývat se tím, dát mu prostor a čas a být... v klidu. jen to pro mě není úplně přirozený. vnitřně se se sebou pořád peru, abych nevyšilovala, pořád mu nepsala a pořád se nesnažila být u něj. protože to je to, co chci. být pořád s ním. což je paradoxně to, co by to mezi náma nejspíš nejvíc posralo. takže mu dávám čas. zase. pořád a pořád dokola.

po tom, co jsem u něj minulej víkend spala, se tenhle týden nějak... přestal ozývat. samozřejmě mi na zprávy odpovídal a normálně se mnou komunikoval, ale sám od sebe se do ničeho nepouštěl. v úterý jsem navrhla, že se uvidíme, ale nakonec to kvůli škole zrušil. a já zůstala šíleně nejistá, frustrovaná a šílená z pocitu, že ho tenhle týden prostě neuvidím. vypadalo to, že se ani nemá k tomu navrhnout jinej den, kdy se uvidíme. a tak automaticky přišel strach, že mě už chtít vidět nebude.

ve čtvrtek se naštěstí ozval a tak jsem konečně mohla být s ním. někdy je to celý zvláštní, trochu to občas nedávám. záleží mi na něm. až moc.

každopádně, nakonec to bylo fajn. uklidnila jsem se a tak. málem se mu protlačila až pod kůži.

včera měla lely maturitní ples a tak jsme samozřejmě všechny šly, protože to kamarádky dělaj. už dopředu mi bylo trochu jasný, jak to dopadne - všechny tyhle akce, co maj bejt tak strašně super totiž vždycky dopadnou úplně příšerně, někdo se sesype, někdo se pohádá a někdo se opije tak, že se s ním nedá normálně fungovat. z toho důvodu jsem byla dost opatrná ohledně celýho toho nadšení a plánovaní.

ples jako takovej byl docela fajn - až překvapivě fajn. většina učitelů se až ostudně opila, včetně mojí třídní, a abych se přiznala, měla jsem taky docela dost. such překvapení. všechno bylo celkem fajn, dokud se přítel lely nezhulil a ona nezačala vyšilovat, protože "je to školní akce" a "hned vedle kouří zástupce ředitele". abych se přiznala, jejího přítele úplně nemusím, takže jsem byla lehce nasraná a měla jsem chuť mu něco říct, ale nechtěla jsem dělat vlny.

no, a pak matka lely zjistila, že lely má pořezanou ruku. (moc zábavná historka - co uděláte když vás váš kluk zmlátí? ne, nerozejdete se s ním. radši se pořežete a budete ho litovat, že se chudáček cítí špatně...) samozřejmě je to strašná drama queen, takže s lely přestala komunikovat, pak jí řekla, jak je ublížená a jak tím lely zraňuje celou rodinu a o půl desáté se oba její rodiče sbalili a odjeli. takže jasně, lely se sesypala. úžasný.

faktem je, že tohle všechno mám potřebu řešit, snažit se nějak pomoct nebo alespoň podpořit. ale prostě to nebylo v mejch silách. a tak jsem pila. a tancovala. a tancovala bosky, dokud jsem nešlápla na střep. a pak jsem si udělala tak milion fotek s lidma, co ani pořádně neznám, urážela se s pár učitelama a míchala všemožný druhy alkoholu podle toho, kdo co zrovna pil. ale! za celou dobu jsem vlastně neudělala žádnej průser. žádný osahávání se, líbání, zvracení, hádky nebo pláč. byla jsem dokonale spokojená.

potom jsem volala kryštofovi jen abych mu řekla celou story o tom, co se všechno posralo a že ho mám ráda. chtěla jsem být s ním a tancovat a držet se za ruce a být trapnej pár. fakt jsem tak moc chtěla. a byla jsem šťastná, že ho slyším, protože zněl útulně. i když mi pak chyběl ještě víc.

asi půjdu běhat. znáte to, když hrozně chcete začít, ale bojíte se, že jakmile se odhodláte, vůbec to nezvládnete? no, tak tohle je přesně ono. mám tak prokouřený plíce, že nejspíš uběhnu tak dva metry a pak si někde lehnu a potichu umřu.

can't stop falling.

20. února 2017 v 18:10 | R.
včera jsem napsala celej článek, vydala ho a... blog měl nejspíš jinej názor, protože z mýho hodinovýho vylejvání srdíčka zůstaly jen dva první odstavce. tak doufám, že tentokrát už třeba - po týdnu - něco konečně dotáhnu do konce.

nevím, do jaké míry se vlastně chci nebo nechci zabývat negativním a únavným. můj život se teď vlastně dostal do fáze, kdy mi nic nechybí a jsem doopravdy šťastná. spokojená. nic mi nechybí. pravdou ale je, že některý tyhle změny jsou na mě strašně rychlý a po psychický stránce občas nezvládám. i radost a euforie je asi určitým způsobem druh tlaku... a výsledkem je úzkost, nervozita a všeobecný šílenství. jsem teď lehce manická, pokud to mám nějak shrnout.

minulý úterý jsem si ho poprvé přivedla domů - poprvé od léta. nepřekvapovalo mě, že to ve mně vyvolalo vlnu strachu a pochyb, ale jo... bylo to jiný. i když v mnohým stejný. ve čtvrtek pak přišel první záchvěv mojí důvěry, i když asi dost zbytečně. snažila jsem se to přejít, ale asi to prostě neumím. předstírat, že jsem ok, mi prostě moc nejde.

problém je v tom, že má tendenci mi - z legrace - dávat na jevo, jak mě nepotřebuje a dělat, jako že ho být se mnou vlastně štve. a když je to do určité míry, jsem schopná na tu hru přistoupit. ale pravdou je, že jsem pořád ještě úzkostlivá sebenenávistná kráva a šíleně se bojím, že za každou tou poznámkou je trocha pravdy. a někdy to dojde až k hranici, přes kterou se nezvládám dostat.

v pátek jsme pak byli v hospodě s jeho kamarádama. a prý jsem udělala dobrej dojem(!!). obecně to byl jeden z nejpříjemnějších večerů za poslední dobu, ačkoliv jsem z toho měla ze začátku dost obavy. ale v tomhle je úžasnej. až na to, že se se mnou hádá o penězích. ne že bych se nějak feministicky snažila za sebe všechno platit, ale nevidím důvod, proč bych nemohla někdy pozvat já jeho.

ze soboty na neděli jsem u něj byla přes noc. bylo to přesně to, co jsem potřebovala. film, sex, sprcha a spousta tulení. spát jsme šli už kolem půl deváté, ale do desíti jsme se zvládli objímat a milovat. celou noc si mě pak držel, jako kdyby se bál, že mu někam odejdu.

už ráno si do mě párkrát rýpnul, že se nevyspal, ale když potom večer napsal, že je kvůli mně unavenej, prostě se to nějak nahromadilo a nebyla jsem schopná to v sobě ovládnout. částečně určitě proto, že jsem si zapomněla už druhým dnem vzít prášky. takže úzkost, smutek, omluvy, potřeba jít do útoku a všechny tyhle sračky. v podstatě mám dost štěstí, že všechno tohle bere dost sportovně a nenechá se tím moc rozhodit, protože kdyby jo, nejspíš by to celý bylo ještě komplikovanější.

nejhorší je, že 95% času jsem schopná vidět nesmyslnost toho všeho, jak hloupý, zbytečný a úplně nelogický to všechno je, ale v tu chvíli... v tu chvíli nemůžu dýchat, myslet a ovládat se. a trvá třeba hodinu, než to nějak přejde. a další půl hodiny chození a kouření, než jsem úplně v klidu.

vím, že je to všechno jen otázka času. než si na sebe zvyknem, než se poznáme, než mu začnu trochu víc věřit.

jinak jsem teď až podezřele slušná a zodpovědná. piju jen jednou týdně. učím se. čtu. mám vztah. skoro se těším, až to všechno řeknu psycholožce, u které jsem mimochodem snad od novýho roku nebyla. zároveň potřebuju slyšet, že můj neklid je normální, že moje nedůvěra není nijak neobvyklá vzhledem k předchozím údálostem a že nedělám nic špatně. všichni mi radí, ať se nestresuju, ale nikdo neřekne jak. potřebuju slyšet něco trochu víc.

forever feels like home.

13. února 2017 v 21:33 | R.
neřekla bych, jak moc mi může chybět během čtyř dní, ale... this shit is getting serious. a já jsem za to fakt ráda, ne že ne. jen bych s ním byla pořád, pořád s ním mluvila, pořád na něj myslela. jsem zamilovaná. šíleně.

pořád si na to tak nějak zvykám. je to hloupý, ale jsem teď - kvůli němu - fakt šťastná. a je to zvláštní, už dost pozapomenutej pocit. je prostě... ten pravej. fakt že jo. do háje, doopravdy je.

od pátku jsem byla na horách a vrátila jsem se až dneska, pár hodin zpátky. samozřejmě to znamená, že mám spoustu práce do školy, že bych si měla zase dát dohromady život a všechny tyhle nepříjemnosti. což se mi fakt nechce po prochlastaným víkendu a spoustě flákání. nechci biologii. prosím.

ale stejně si radši jdu dát půl hodiny cvičení, vanu, pizzu a jako sladkou tečku jeho. i když teda ne zdaleka tak doslova, jak bych chtěla. procházíme se, pak mě vezme na čaj a je to... opravdový. jsem ve fázi, že líbat se s ním mě dostává do varu během dvou minut a nevzít si ho je ta nejtěžší věc na světě. jasně, že se mi to neděje poprvé, ale ta síla toho všeho mě nepřestává překvapovat.

chtěla jsem přesně tohle, tak hrozně dlouho. celou dobu mi to přišlo tak správný, samozřejmý. že on je můj člověk, se ktrým můžu mluvit hodiny o ničem, komu můžu všechno říct, ke kterýmu se můžu schovat. a za kterýho budu bojovat jak nejlíp umím, pro kterýho tady vždycky budu. že je to prostě on, že s ním chci dlouhodobě plánovat, koho nechci nikdy ztratit, koho chci ve svým životě už vždycky, nehledě na to, v jaké roli. a najednou to prostě všechno zapadá a funguje. je tady. vodí si mě za ruku a já z něj nejsem ani trochu nervózní a nikdy se nemůžu dočkat až ho uvidím. mluví o mně jako o někom, kdo je jeho. a ono je to tak nějak přesně to, co chci... být jeho.


bohužel ne všechno je takhle skvělý. ale jsem teď naštěstí ve fázi, kdy se ničím jiným zase tak moc nezaobírám, což ej mimochodem přesně to, co se mě psycholožka snaží naučit už rok. nenechat se rozhodit cizíma problémama a tak. je to těžká věc, když jde o někoho, na kom vám záleží, kdo pro vás strašně moc udělal a pro koho byste udělali první poslední. ale jo, je to snažší, když je teď tady on.

ale k jádru pudla. po tom, co M. umřel dědeček jsou některý věci těžší. třeba nevyjadřovat lítost, přecházet píchnutí u srdce nebo dělat, že je v pořádku, jak všechno úplně vytěsnila. ale dál jí vykládám o všem možným a snažím se její problémy nevytahovat, dokud sama nechce. ale je toho na nic moc. máti jí nacpala prášky na uklidnění aniž by M. věděla, co za prášky to je, což mně osobně přijde dost zvláštní. M. mi řekla, že její matka by jí přece nic špatnýho nedala, ale pro mě je její matka pořád ještě ta, co ji nechává žít s otcem alkoholikem, co ji mlátí. pro mě je její máti prostě někdo, komu jde hlavně o to, mít co nejmíň problémů k řešení. a M. je pro ni jen další problém.

takže jasně. ráda bych, aby to mohlo být jinak. něco udělat a tak, chápete. jenže to není v mejch silách. dokonce ani nejsem ta, co by to měla řešit. ale je to pro mě tak jaksi strašně automatický. nabídnout pomoc, snažit se alespoň to nějak usnadnit.

další věc, kterou můžu maximálně nějak okomentovat je včerejší incident mezi lely a jejím přítelem. jsou spolu tak 3-4 měsíce a kromě toho, že ten kluk dost extrémně hulí to vypadalo, že konečně potkala někoho, s kým je šťastná. lely je v tomhle úplně stejná jako já. vztah je pro ni jedna z nejdůležitějších věcí, strašně to pro ni znamená. a s tímhle klukem začala uvažovat o budoucnosti, svatbě, dětech, životě. zatím samozřejmě dost vzdáleně, ale naprosto jednoznačně, hodně to pro ni znamená.

no, a dneska ráno mi přišla zpráva, že se vřera pohádali, on byl opilej a jak se nasral, chytil ji pod krkem, složil na zem a zmlátil. nevím do jaké míry, řekla že jí dal dvě rány a všechno ji bolí. a já se snažím celej den zpracovat, že i přes to všechno ho tam nechala spát, nevyhodila ho a nechala se přesvědčit, že už se to nestane.

je mi z toho smutno a zároveň na něj mám strašnej vztek. mám vlastně vztek i na lely, ale nemám na to právo. jen tomu nerozumím. nerozumím možná vůbec ničemu.

crack me up.

8. února 2017 v 22:33 | R.
dneska jsem příjemně unavená. vstávala jsem dost s obavou z toho, co přijde. ale M. je silná. mnohem silnější než já. o její ramena byste mohli opřít domy, postavit na nich mosty. je odhodlaná nenechat se zlomit, za žádnou cenu nepovolit. z vlastní zkušenosti vím, že se to dlouhodobě nedá. ale taky, že to lidem občas říct prostě nemůžete. někdy je lepší mlčet, držet jim palce a bejt připravenej natáhnout ruku, až to budou potřebovat.

takže děláme, že o nic nejde. a ona občas i žertuje. "místo chemie píšu parte. krásnej večer." a mně se chce plakat.

v pátek spolu jedeme na hory. komplikovaná akce, ani jsem neměla sílu se tím tady zabývat, protože jen během tohohle týdne se celej plán asi osmkrát změnil. byla jsem z toho strašně vystresovaná. zaprvé, nechtěla jsem M. zklamat. bylo to ještě před tím, než jí dědeček vůbec umřel, ale něco organizovat a pořád kolem toho mlžit je pro mě prostě nepříjemný. navíc nejsem jediná v rodině, kdo má psychický problémy... ačkoliv jsem jedna z mála, kdo si je dokáže přiznat. a to je dost kámen úrazu.


o tuhle fotku se chci podělit. hlavně teda proto, že tohle je jediná sociální síť, kam nestrkám obličej. a kde mě nesledujou lidi, co mě znaj.

svým způsobem růže hrozně miluju. jejich květy na dotek. kontrast, živost. miluju je mít doma, brát si je do postele, hladit je a dávat do váz. nesnáším je dostávat, protože je nikdy nedostanu od lidí, od kterých bych je chtěla. ale nikdy bych růži nevyhodila.

nejkrásnější, kterou jsem kdy dostala, byla od Kryštofa. rudá. krvavě. temně. plná síly, čerstvá, nezlomná. stála mi na stole snad týden. pořád stejně nádherná. měla jsem si ji vyfotit. nebo usušit.

tahle růže je vlastně úplně bezvýznamná. i když je jemná a sladká na dotek. i když její vůně zaplnila celou místnost. přes den mi tady skoro umřela, hlava jí klesla, listy ztratily pevnost. ale pod prstama je pořád stejná. samet. takže jsem si ji musela vyfotit. schovat si její kýčovitost. a nějak zachytit myšlenku.

poslední dobou se peru s vlastním tělem. sebeláskou. učím se ji. teď nepotřebuju stud. učím se milovat svoje jizvy, zaobliny, dolíčky a cestičky. učím se s tím pracovat. nějak. asi blbě. ale už se nechci bát být nahá. už se nechci stydět. nechci si ani zakrývat bradavky a nevědět, kam s rukama. tak se schovávám za tu kýčovitost. a je mi fajn.

sour.

7. února 2017 v 21:28 | R.
M. umřel dědeček. a tak tady sedim, leju si do čaje slivovici a přemýšlím, jestli brečet. ani nevím proč. je mi jí líto. je mi líto, že takovej chlap odešel. je mi líto, že ji ještě naposledy nepoznal, než jí nadobro zmizel ze života a že musí bejt - už zase - tak silná.

a můj otec se baví o řízcích. pohoda.

jsem frustrovaná. tak nějak z toho, jak rychle se to stalo. z té zprávy. že život teď "jde dál" a tak. nechce se mi myslet. zároveň musím. nemůžu si pomoct.

no... pořád ještě je tady můj život. můj život, kterej je teď fajn. moc fajn. můj život, ve kterým je kryštof. a taky denně cvičím. a beru prášky, který si brát mám. a nechlastám. bude to dobrý. všechno to teď bude dobrý.

včera jsme se zavřeli v autě. a líbali se. a svlíkali. bylo to tak... snadný. zrychlenej dech. prsty ve vlasech. jeho pohled na mně. pořád. pořád bych mu říkala, jak ho miluju. asi jsem do toho skočila strašně po hlavě. ale nevím, jak z toho ven. a ani nechci. sakra nám tohle funguje. cítím to a to jsme spolu ještě ani nestihli spát.

pořád řeším hory a tenhle debilní víkend. pořád se něco sere, rozpadá na kousky. docela z toho šílím. emocionálně je to pro mě prostě záhul, protože jsem přecitlivělá a pitomá. jinak to neumím. jsou věci, na který prášky asi nezaberou ať chcete sebevíc. třeba včera jsem brečela dvakrát. nejdřív proto, že brečela máti. a potom proto, že ho miluju. štěstím. strachem. uvolněním. celý je to tak složitý.

"budu tam, kde budeš ty. tak dlouho, jak jen to půjde."

takže už zase brečím jak malá holka.

just craving your presence.

5. února 2017 v 12:45 | R.
chovat se dospěle je pro mě nezvyklý a nepřirozený. pořád se o to snažím, ale vnitřně ve mně všechno řve, že by bylo lepší se schovat, hrát si, mlžit. nechci to tak, ale prostě si to musím připustit... jsem nedospělá. jsem děcko. a debil.

ve čtvrtek jsem s M. vyrazila do kina na split a potom jsme měly v plánu jít na favál. což mi kryštof okamžitě rozmluvil a přesvědčil mě, ať radši přijdem za nima do hospody. byl to první projev jakýsi žárlivosti a přišlo mi to vtipný a... jo, potěšilo mě to. navíc, byla jsem zvědavá jak se ke mně bude chovat mezi lidma.

když jsme přišly, měly jsme obě už dost popito. dala jsem si jedno pivo. choval se ke mně skvěle. teda, normálně, tak, jak by se k vám někdo měl chodit, když vás má rád a chce s váma trávit čas. ale za posledních několik "vztahů" už jsem tak zničená, že i taková maličkost mě překvapuje. všechno bylo v podstatě v pohodě. sledovala jsem ho, jak hraje kulečník a šílela z něj, protože je nádhernej. šílená zamilovanost.

nevím, co se najednou stalo, ale chtělo se mi spát. položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči a přesně v tu chvíli to bylo v hajzlu. úplně v hajzlu. celej svět se mi sesypal pod rukama. asi to ani nedokážu pořádně popsat, byl to tak hrozně zvláštní stav. šla jsem na záchod a ležela s hlavou položenou na míse. bylo mi to jedno, chtělo se mi strašně spát. nemohla jsem udržet otevřený oči. jakože... aha, tak proto se na ty antidepresiva nemá pít.

pak jsem zvracela. nebo jsem se o to aspoň snažila, doufala jsem, že to pomůže. po nějaký době za mnou přišel. brečela jsem a pořád nemohla otevřít oči. nebo se pohnout. hrozně jsem chtěla, aby odešel, ale odmítl a neměla jsem sílu cokoliv udělat, takže jsem tam čupěla u hajzlu a on klečel za mnou, držel mi vlasy a druhou rukou mě objímal kolem pasu.

doprovodil nás domů a vedl si mě za ruku. nemohla jsem mluvit, měla jsem zavřený oči. opět pláč. přijde mi, že se to ani nemohlo dít se mnou, všechno mi to přijde hrozně vzdálený a cizí. a doma jsem samozřejmě okamžitě usnula.

nejvíc mě na tom sere, že jsem ani nevypila tolik, že jsem nemohla ten stav ovládnout a že narozdíl od klasický nevolnosti z opilosti, zvracet prostě nefungovalo. byla jsem úplně ztracená, nemohla jsem vůbec nic. tolik mě to vyděsilo. tolik jsem se styděla. čekala jsem spoustu věcí, ale něco takovýho fakt ne. a nechci to znovu zažít.

paradoxně mi došlo, jak moc mu na mě musí záležet, když tohle všechno přešel jen s "možná bys nemusela tolik pít".

slíbila jsem, že jo. že budu hodná. pro něj budu nejhodnější.

M. mi vyčetla, že to všechno moc řeším a že myslet si, že kvůli tomuhle by ode mě odešel je blbost. pravdou ale je, že si tím nejsem zas tak jistá. ona mi tvrdí, že jen nechci být šťastná. ale já chci. tak moc chci. ale je tady pořád ten strach. na jednu stranu vím, že to, že udělal ten krok, hodně znamená a neudělal by ho, kdyby si tím nebyl jistej, protože nejistota byla důvod, proč vždycky předtím vycouval. na druhou stranu, jak můžu vědět, že si neuvědomí, že to není to, co chce? pořád ještě jsem zoufalá a děsně křehká a složitá. není to se mnou snadný. není pro mě jednoduchý se ze dne na den uklidnit, přestat se z trucu ožírat a libovat si v sebedestrukci.

včera večer za mnou byl jakub. nechtěla jsem ho vidět, ale vysvětlení toho rozchodu jsem mu dlužila. naštěstí to viděl dost podobně jako já... ani jeden jsme nebyli zamilovaní. řekl, že z toho nijak v háji nebyl. chci tomu věřit, abych se nemusela cítit špatně. zapálili jsme si a řekli si, že budeme kamarádi, protože nechceme, aby to mezi náma bylo divný. vím, že to divný bude, ale jsem ráda, že jsme to zvládli relativně v pohodě. o kryštofovi jsem samozřejmě neřekla ani slovo. i když tuším, že by to třeba pochopil. bejt druhá možnost mi přijde jako bolestivější věc, než malá lež. navíc to až taková lež nebyla... ne?

jsem sobecká. ale chci jen jeho. chci ho vedle sebe a aby už nikdy neodešel. chci se vedle něj probouzet. chci vedle něj usínat. chci, aby si mě celou vzal.

cannot wait.

31. ledna 2017 v 22:07 | R.
nepřestává mě překvapovat, jak se život může ze dne na den otočit o sto osmdesát stupňů. nebo jak rychle se občas život žije, jako kdyby úplně sám. rozhodnutí padaj a všechno se pod nima rýsuje. a můžete cítit cokoliv, kromě jistoty.

včera jsem to ukončila s kubou. bylo to ode mě nefér a necitlivý. celou noc jsem nespala a s kryštofem jsem to řešila snad milionkrát, jen abych se odhodlala to udělat. musela jsem myslet na něj, protože pro mě neexistuje žádnej jinej důkaz o něčem funkčním. vím, že kdybych necítila to, co k němu cítím, nikdy bych to nehledala jinde. ale je to pocit, kterej nedokážu ignorovat nebo nechtít. hledám ho ve všem.

přesto, nerozešla jsem se s tím, že za ním budu utíkat. věděla jsem, že se nebudu držet zpátky. že ho nejspíš budu líbat. že s ním nejspíš skončím v posteli. ale byla jsem přesvědčená, že to nikdy nebude nic víc. že náš správnej čas nepřišel a ani nepřijde. zkrátka a dobře, že jsme mimo jakýkoliv načasování.

samotný rozcházení se bylo zmatený a rychlý. nic mi neřekl. odešla jsem s pocitem, že si zasloužím aspoň nějakou nadávku, krutost, něco, co mě umístí přesně tam, kam patřím. ale nepřišlo nic z toho. odešla jsem, zapálila si a spadlo ze mě tunový závaží. odpoledne mi napsal, jestli by mě nemohl dneska vidět. a já chtěla. protože vím, že si zaslouží lepší vysvětlení než to, který dostal. že si zaslouží vědět, že na jeho straně není žádná chyba. na druhou stranu jsem na to neměla sílu. nemůžu v sobě najít chuť se vysvětlovat, pojmenovávat ten pocit v žaludku a snažit se ho udělat míň odpornej, než je.

nic k tobě necítím. nechci tě. a jak to říct jemně?

říct kryštofovi, že jsem to vážně udělala bylo... ani nevím. přišlo mi automatický mu to říct, protože mi držel palce a říkal, že to zvládnu. říká, že zvládnu všechno. a jemu to občas i věřím. ptal se, jestli jsem teď teda volná. a já všechno beru s humorem. už jsem si zvykla. nadsázka a nebrat nic moc vážně je způsob, jak se k němu dostat. dát mu pocit, že ze srandy se dá říct i to úplně nejhorší. pak se otvírá. napsal, že už volná nejsem, protože jsem jen jeho.

chtěl mě vidět. já ho chci vidět pořád, takže jsem se vykradla z domu, jen abych s ním mohla mrznout venku. držel mě za ruku a tlačil po zamrzlým rybníku. přišli jsme před náš dům a já odemkla. a hodinu bylo odemčeno, zatímco mě líbal opřenou o dveře. vždycky mě zádama přitiskne a přitiskne se ke mně. jednou rukou mě vezme za krk a druhou položí na obličej. hladí mi tváře. vždycky se mi chce brečet, když to dělá. připadám si schovaná před celým světem. jen jeho.

strašně ráda se na něj dívám. z profilu. nebo na fotkách. miluju jeho obočí. jeho nos. jeho rty. tu pitomou bradku. a miluju jeho ruce. jak může někdo mít tak nádherný ruce?

než jsem šla spát, napsal mi, že už ví, co chce. a že je připravenej. že už mě nezklame. takže jsem hodinu jen ležela a smála se a brečela, protože jsem na to čekala půl roku. a už jsem tomu ani nevěřila, do háje. bylo mi úplně jedno, jak hnusně jsem se zachovala. nebo co všechno to stálo. nebo že je to samo o sobě děsně nemorální a hloupý. můžu s ním trávit čas. a líbat ho. a objímat ho kdykoliv budu chtít. a psát mu. a říkat mu všechno, co chci. a ptát se ho, jakej měl den a poslouchat, jak mi odejde do armády. a bát se o něj. a přemýšlet pořád dokola o tom, jak to sakra vyřeším. a hádat se s ním, kde mají nejlepší nudle.

takže ačkoliv jsem hnusná necitlivá mrcha, jsem šťastná. nejšťastnější za poslední... ani nevím. a najednou nemám z ničeho strach. jsem tak šťastná, že nemůžu spát a pořád se usmívám a pořád o něm chci mluvit, protože teď můžu. mám pocit, že vybouchnu. ani jsem nemohla spát. třikrát jsem se v noci vzbudila jen abych ležela, koukala do stropu a byla dokonale, šíleně, neovladatelně šťastná pořád znovu a znovu. miluju.

ať už je zítra.

too good to be good for me.

29. ledna 2017 v 17:26 | R.
too bad is all i need.

zítra mě čeká jedna z nejtěžších věcí v mým posraným životě. a tou věcí je rozchod. ne že by to bylo těžší než přejít deprese, úzkosti, zvracení a otce a alkoholika, ale pořád... pořád je to pro mě dost těžká a nepříjemná záležitost. hlavně proto, že chyba je na mé straně a on zatím o ničem nejspíš neví. a potřebovala bych s někým mluvit o tom, jak to nějak citlivě udělat. jak mu neublížit. a zároveň nedat falešný naděje.

vím, že je to docela obrat. ale už se fakt nemůžu chovat takhle. nemůžu bejt takhle nemorální a zkažená a udržovat tohle, zatímco jsem zamilovaná někde úplně jinde. a už to ani nezvládám držet na uzdě.

v podstatě mám za sebou dva rozchody, který jsem uskutečnila já. z toho jeden ani nebyl opravdovej rozchod, protože jsme spolu nikdy nechodili. ale přesto, pro mě to byl konec. a bolel. nechávat ho jít, i když jsem ho milovala. což naštěstí není aktuální situace, ale stejně... co když to bude bolet jeho? co když se stihl zamilovat?

celou dobu jsem v to vlastně nevěřila. asi jsou věci, co prostě vycítíte. a ačkoliv je strašně hloupý to říct, on je pro mě prostě strašně moc hodnej. až moc hodnej. pravdou je, že bych to asi neukončila, kdyby to fungovalo v posteli. ale ono to nefunguje. vím, že nemůže za to, že nemá zkušenosti. vím, že jsou věci, který se dají časem zlepšit a naučit. ale není nic, co by ho mohlo naučit být dominantnější, majetničtější a dát mi ten pocit, že o něj musím bojovat, snažit se, milovat ho a nedovolit, aby o tom na minutu zapochyboval. celou dobu teď přemýšlím jen o tom, že asi doopravdy jsem submisivní masochistka s obrovskou potřebou být lovena a ulovena. s potřebou svádět, provokovat a jít občas až za hranici, abych mohla být potrestaná. ale jeho děsím. děsím ho, když ho kousnu. děsím ho, když se rozvášním. a mě děsí, jak se přes to nemůžu dostat.

L. mě vlastně strašně změnil.

nevím, co budu dělat. co mu řeknu. pravdou je, že jsem lhala, až moc se snažila a ke všemu ho včera podvedla. ani ne tak fyzicky, jako spíš citově. obrovsky. jenže to mu přece říct nemůžu.

vím, že je to všechno o volbách a já si to vybrala naprosto střízlivě a bez jakýhokoliv zaváhání. sere mě to. sere mě, jak to, co s kubou postrádám, ve mně doslova hoří, když jde o kryštofa. přetýkám. je to nejjasnější na světě, tak snadný, přirozený.

včera jsem jela s klukama do hospody. jako obvykle jsem tam byla jediná holka, navíc za přítelkyni někoho, s kým vůbec nic nemám. nevadí mi to, nevztekám se a ani neprotestuju. stává se ze mě svině a děje se to srašně rychle. ještě než jsem odjela psala jsem si s kryštofem. jako obvykle. píšeme si vlastně denně, většinou i několik hodin v kuse. osobní věci. najednou ví všechno podstatný a pořád neutekl. a já jako kdybych se nemohl přiblížit. napsal, že by mě chtěl mít u sebe. a že to myslí vážně. a tak jsem stála a bylo mi špatně, protože bych ho u sebe chtěla tak milion procent času, ale říct to nemám odvahu. napsala jsem, že mě přece může vidět kdykoliv bude chtít. a on že mě teda u sebe chce dneska a že až se vrátím tak se uvidíme.

namluvila jsem si, že to nic nebude. budeme přece jen mluvit. ale celej ten úmysl byl pryč přesně ve chvíli, kdy stál přede mnou. nezvládla jsem to. totálně jsem to posrala. fakt že jo. jsem mrcha. podtrženo a sečteno.

seděli jsme na lavičce, já nohy na jeho klíně a on ruce mezi mejma stehnama, protože zima. povídal mi o holce, co mu poprvé zlomila srdce a pak ještě o té, kvůli které je z něj nedůvěřivej kretén. o tom, jak si dan myslí, že je hajzl. a jak jsou ty důvody vlastně děsně na nic. líbali jsme se a drželi se za ruce. a dávali jsme si eskymácký pusy. mrzla jsem a uvnitř mi bylo nejteplej za posledních několik tejdnů.

řekla jsem mu to. že ho mám ráda. tak strašně ráda. "já tebe taky. ani nevíš jak moc." přála bych si vědět. přála bych si, aby byla šance, že to nějak slepíme. že se přestane bát. protože jemu neublížím. a jenom proto ubližuju všem okolo.

usmívala jsem se sto let a měla jsem se cítit provinile, ale nešlo to. nejde mi to pořád. z pohledu odněkud z dálky sebou pohrdám, ale vnitřně nedokážu ničeho litovat. radši budu sama, bojovat o něj a nebo ho moct alespoň občas líbat, než se snažit udržet vztah s někým, ke komu necítím ani desetinu toho, co k němu.

rozejdu se. a budu hodná holka. a už nikomu nebudu ubližovat.

too sensitive. too cold hearted.

25. ledna 2017 v 21:14 | R.

no, víte, jak jsem mluvila o tom, že už si nemůžu dovolit chybět? tak evidentně můžu, protože jinak bych si vykašlala plíce...

jinak, na fotce je můj domácí experiment s petrželí a limetkou. a je skvělej! za mě - žitná mouka je láska a chutná úžasně, rozhodně není o nic horší, než klasická hladká pšeničná mouka. a do pečení sladkýho chleba jsem se v posledních týdnech obecně zamilovala. tohle je můj druhej pokus a opět naprostá spokojenost. takže přemýšlím o nějakým článku (protože se mi nechce přidávat recept po receptu a tak, lenost).

takže, od úterý jsem doma. taky u mě byl jakub a já se nejspíš začala projevovat jako sexuchtivá čubka... ale že jsem to skrývala docela dlouho, že? tak jen doufám, že si brzo zvykne, protože proti předchozím partnerům (sexuálním, jenom) je docela koloušek. ale možná je to to, co právě teď potřebuju ze všeho nejvíc. někoho, kdo se se mnou mazlí a celý hodiny mě hladí a vlasy mi zastrkává za ucho, místo aby mě za ně zezadu tahal.

celý je to zvláštní. nebejt sama. zároveň sama pořád jsem, ale... mám kryštofa. a kryštofovi napíšu první poslední, každou sračku, co mi projde hlavou. pořád si říkám, jak hrozně je to všechno špatný, ale je to těžký. znám ho víc než půl roku, ví o mně první poslední, všechno to přijal a pořád se o mě stará a má mě... tak nějak rád. vím, že kubovi asi křivdím. jen potřebuju čas. než to vstřebám a začnu mu trochu věřit. než se zamiluju.

je to zvláštní. spíme spolu, ale zatím nic nevíme jeden o druhým. nevím, kolik jich měl, jaká byla jeho první láska, u který písničky je na měkko, která kráva mu zlomila srdce a jestli mám vůbec moc mu ho zlomit já. stejně jako se on nezeptal, od čeho jsou mý jizvy, jak dlouho je mám, proč po sexu brečím a na dlouhý období šukání všeho, co se hejbe. neví, že kouřím. že chorobně moc piju. neví nic. a nevím, jestli chci, aby věděl.

nakupuju teď všelijaký směsy na chleba a bezlepkový mouky. taky kabáty a timberlandy. ne, že bych měla peníze alespoň na něco z toho. ale třeba mi vyjde aspoň ta mouka.

když jsem takhle doma jsem vždycky strašně ukecaná. nejradši bych seděla a psala hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsem jen doma, vlastně není o čem.

jo a dneska jsem zjistila, že jsem submisivní primal a masochista. den plnej poznání.

want to hold you like a gun.

23. ledna 2017 v 21:01 | R.

je docela sranda, jak si všichni bereme jenom to, co se nám zrovna hodí. třeba u posledního článku, kde vlastně každej usoudil, že jsem v maturitním ročníku a šílím, což ale není pravda, protože ve čtvrťáku nejsem. díky bohu, protože to bych nejspíš fakt neměla energii řešit nějaký chlapy. přišlo mi to docela úsměvný, vzhledem k tomu, že o maturitě nepadlo vlastně ani slovo.

vzhledem k mýmu pátečnímu pobíhání po venku jen v teplákách, svetru a tlustejch fuskách jsem naprosto brutálně nachlazená, skoro nemůžu mluvit a kašlu jak tuberák. na druhou stranu, udělala bych to znova. jen bych se možná víc oblíkla... třeba.

v neděli jsem byla na obědě u jakuba. bylo to tak dospělácký, až se mi z toho chtělo brečet. teda... ne doslova. spíš to byl zvláštní pocit. najednou bejt tam, kde jsem bejt vždycky chtěla. dostat pusu ve dveřích, nalít si víno, mazlit se na gauči, společně se najíst... a pak pít další víno. nevím, jestli se k tomu odhodlal díky tomu vínu nebo se už otrkal nebo... whatever. ale poprvý jsme spolu spali. samo o sobě to bylo... normální, řekla bych. jsem na sebe pyšná, že jsem se naučila vzít sex do vlastních rukou a nebát se taky od toho chtít něco víc. na druhou stranu si říkám, možná jsem teď srašně necitelná kurva. hmh. co už.

potom jsme se ještě nevím jak dlouho jen váleli v posteli (spolu s kočkou) a já se po dlouhý době cítila fakt v klidu. není to asi ten pocit, co hledáte. jasně, že jsem byla unavená, konečně uspokojená, vysmátá a všechny tyhle věci. ale záleží na tom dvacet minut po tom, co skončíte? začínám zjišťovat, že až tak moc ne. to potřebujete ze všeho nejvíc někoho, kdo vás obejme a řekne vám, že vůbec nevadí, že teď budete fňukat.

zítra mám schůzku ohledně letošního řecka, takže jsem zvědavá, co z nich vypadne a jak to všechno teda bude. ať už je to doma sebevíc na hovno (a poslední dobou, musím uznat, je to v podstatě úplně ok), jsem vděčná za to, že mi dovolí chytit se téhle příležitosti. a to i přes ty blbý podmínky, který tam jsou.

v tomhle jsem asi věčnej optimista, protože i přes celej můj negativní pohled na svět a život, vždycky si říkám, co by se jako mohlo stát? a proč by se to mělo stát zrovna mně? ze všech těch lidí? zkrátka a dobře, asi se nebojím zdaleka tak, jak bych se občas bát mohla/měla. včetně toho, že jsem ještě pár týdnů zpátky byla ochotná odjet klidně i do turecka, protože proč ne, když mám příležitost? zajímalo by mě, kam odešel můj pud sebezáchovy a jestli se třeba někdy vrátí.

dneska docela plácám. nudím se a celý odpoledne jen ležím, abych se třeba trochu srovnala a úplně neodpadla. celá situace ve škole mě teď nepředstavitelně sere, protože ať jsem nachcípaná jak chci, prostě tam musím, protože jsem chyběla "už dost". smutný na tom je, že jsem se vlastně ani nijak neflákala, vždycky mi doopravdy něco bylo. a už zase mi doopravdy něco je. alespoň že tentokrát je to čistě fyzickýho charakteru, což je sice nepříjemný, ale alespoň vám s tím každej umí poradit a pochopit, že máte teplotu. škoda, že žijem ve společnosti, kde to s psychickejma problémama nejde taky tak snadno.

už chci na hory. čerstvej vzduch, oblohu, relax a propitý večery. a pak už chci ve vzduchu jaro, déšť, slunce. čistotu, novej svět, znovu vidět všechno ožít. a třeba taky rozkvíst.
 
 

Reklama