the diary of a fucked up girl.

lovelorn.

Pondělí v 21:16 | R.
nemůžu uvěřit, že všechno jde tak strašně rychle. další rok školy za mnou... a pomalu mi dochází, že začíná jít do tuhýho. deset let ode dneška nejspíš budu mít dostudováno. možná rodinu. teda... doufám. (zároveň ale taky doufám, že ten těhotenskej test, co si budu dělat zítra, vyjde negativně.)

poslední dobou jsem prázdná tak nějak většinu času. postrádám ho a snažím se, aby to tak nebylo. abych tolik neprahla po jeho slovech, dotecích, přítomnosti. aby bylo do té díry po něm co nasypat. zbavím se toho. chce to jen čas.

v sobotu mi úplně cizí kluk četl z dlaně. jedno dítě, dědičná choroba, deprese, dvě životní lásky. můj život skončí prý sebevraždou. a po tom všem, v čem se točím, jak celej svět bez přestání rotuje, najednou se v tomhle ztratila i ta poslední vůle jít dál. protože najednou nevím, jestli ten boj za to stojí. jsem ztracená. zas a znova.

nevím, jak se to stane, že vám najednou už není patnáct. že nemáte koho milovat. že ležíte doma celej den a snažíte se sebrat odvahu a zase jít čůrat na ten pitomej papírek. a nejvíc ze všeho se bojíte, že vyjde pozitivní a vy budete muset řešit, s kým to máte, protože ani nemáte stálýho sexuálního partnera. a na jednu stranu si dokonce přejete bejt v tom, protože by byla jistá šance, že si tak uchováte v životě toho kluka, co tak moc milujete. a zároveň nevíte, co dělat, kdyby náhodou... strach mě drtí.

vždycky jsem myslela, že by to byla tragédie. ale poslední měsíc už je mi úplně jedno, jestli dodělám střední... jakože jasně, že dodělám, ale... k čemu. vždycky jsem hrozně chtěla na vysokou. pořád všem říkám, že chci. pořád slyším, jak tam začne pravej duševní život. ale popravdě jsem prostě jen vyčerpaná. nemám náladu řešit nesmysly. můj problém je ráno vstát z postele, jíst, nekřičet na lidi. můj problém je každodenní boj a že nejsem milovaná a že miluju až moc. nedokážu ani přestat kouřit, nechci mluvit o analýze sebevražd a dělat, že to téma ve mně neprobouzí nevolnost.

myslím, že ještě tak týden zpátky jsem byla v pohodě.

chci mít znovu patnáct. a kluka. a něžnej sex. chci nemuset pracovat. neřešit peníze. nechlastat. jezdit denně deset kilometrů na kole, jen tak. a věřit, že věci budou lepší. že budoucnost je růžová... protože teď dokážu myslet jen na to, že to celý může špatně skončit. protože konce prostě dobrý nebejvaj.

we'll always be together.

Čtvrtek v 21:36 | R.
nikomu jsem neřekla, že jsme spolu spali. spávali. trávili večery. a tak teď tady ležím, sama, a nemám komu psát, jak moc sama jsem. někdy jsou věci pryč skoro ze dne na den, jako kdyby nikdy nebyly. jako kdyby znovu byl srpen rok zpátky a já slyšela jen to nekonečný ticho. bez snahy cokoliv vysvětlit.

tentokrát ani není co.

denně na něj myslim. nevím proč. nevím, odkud to přichází. ale je to tady. ráno, celej den, kdykoliv někdo jede na motorce. ráno ho vyhlížím. a po večerech piju čaj a píšu o něm články. povídám si o tom, jak budeme mít děti. a psa. a ten skvělej život. jak se pro mě vrátí, jak mě miluje. myslim na jeho dopisy a slova a dny, kdy jsem něco znamenala. a cítím hořkost, protože kdo by ji necítil?

ne smutek. ne bolest. ne vztek. ne strach. ne opuštění. jen hořkost. hořkost, se kterou víte, že stejně milovat nepřestanete, odpustíte, utěšíte, obejmete. hořkost nad tím, jak jste pohrdali vším, s čím nejdřív přišel a nad tím, jak jste si během pár měsíců zvykli na fakt, že budete půl roku sama doma čekat a modlit se, aby se vám vrátil domů. v tý zasraný maskáčový bundě. kalhotách. hnusnejch botech. smířila jsem se s tím, že na něj budu den co den čekat. zas a znova.

nejsem si jistá, jestli jsem někdy milovala. jestli miluju jeho. ale asi bych pro něj šla do pekla a zase zpátky.

ale nepíšem si. nevídáme se. nemluvíme. nesdílíme. neexistujem.

mám pocit, že se mi vyhejbá.

ale necítím smutek. ani bolest. ani vztek, ani strach. necítím se sama a nehledám ho ve svejch peřinách. nečekám už vůbec nic. jen... jen jsi mohl víc bojovat. alespoň za naše přítelství, o který jsi prý tolik stál. za ty rána. ty rána mě udržovaly v pohybu.

není to žádná tragédie. nic se vlastně nezměnilo...

zpětně si uvědomuju, že loni touhle dobou jsme se poznali. před rokem to celý začalo, bez pozvání si mi vlezl do života. a teď chceš nejspíš prostě odejít, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybys nejspíš nebyl nejlepší a zároveň nejhorší chlap, jakýho jsem poznala. jako kdybys mi celou tu dobu nedával pocit, že mám svoji cenu, pozornost, čas... chci to dál. chci ti dál psát až dokud neusnu. bavit se celý hodiny o ničem. hádat se.

nejhorší na tom je, že jsme se fakt pohádali. úplně zbytečně, o ničem. byla jsem opilá, vzteklá, znuděná. měl si přijít pro ten stan, co mi půjčoval. a nakonec to zrušil. a já se prostě chovala opile, otravně. a z toho všeho jsem mu vyčetla všechno možný, ani nevím, jestli opodstatněně. nějak se mě to ani nedotklo. nenasral mě. nerozbrečel. nic.

včera jsem mu ten stan dala mezi dveřma a ani jsme si nic neřekli.

trochu bych chtěla znovu sedět na zadnim sedadle auto, líbat se a neřešit vůbec nic, jen to, že teď jsme spolu. a zítra budem spolu. a na ničem jiným nesejde.

připadám si hrozně. ani nepotřebuju zpátky ty extra věci. líbat se, řešit sračky, šukat. chci s ním jen mluvit. vědět, co je novýho, jak se mu řídí, co škola, kde pracuje. chci mu jen občas říct, že jsem v pohodě, i když je to lež. chci ho jen občas vidět kouřit. pít. chodit. mluvit. být.

a štve mě, že tohle málo je stejně tak troufale moc.

literally fucked up.

18. června 2017 v 22:08 | R.

hádejte co? přežila jsem votvírák. relativně ve zdraví, dokonce.

no, byl to rozhodně zajímavej víkend, plnej osobního rozvoje a poznávání sebe samé. občas teda lehce negativního poznávání a zacházení za hranice, který... řekněme, že obvykle bývaj jasně daný. ale nevadí. já se tomu nebráním, člověk si má zkusit tak nějak... skoro všechno. možná teda skoro všechno, co není kokain nebo tak.

každopádně, já se fakt bavila. bavila jsem se na koncertě Ewy Farne, Uhlíře, Dymytry, Rybiček, ale třeba taky Smacka, ačkoliv neznám jedinej song, nemusím rap a jeho fanoušky už vůbec. paradoxně to byla ale největší prdel (možná vzhledem k počtu rumů, co jsem vypila...).

pozn.: že zvládáte moshpity na metalovejch koncertech neznamená, že ty rapový budou stejnej případ.

ale! zvládla jsem i tohle a docela jsem si to i užila, vyskákala se, vymlátila zbytek sil a pak odpadla jen co jsem lehla do spacáku. a modřin mám jen pár.

taky jsem samozřejmě nezůstala úplně nevinná, co se mužů týče. a daleko spíš ohledně morálních věcí teda. s M. jsme se do hovoru pouštěli se spoustou lidí, hlavně teda chlapů a všechno to byla v podstatě sranda. no, pak jsme potkali dva, kteří... no, počítala jsem to, a už by nemohli být naši otcové, takže... to není taková hrůza, ne? napili jsme se spolu, nechala jsem si osahat prsa, málem skončila v sendviči a pak se to nějak zvrtlo. jakože, znáte to, když se někoho ptáte, kolik mu je, a on vám to nechce říct? většinou je mu buď 15 nebo o moc víc, než vám. a tak M. sáhla jednomu z nich do kapsy pro peněženku, že mu tu občanku prostě vytáhne. no, nebyla tam... zato se jí povedlo vzít mu power banku a zpanikařit a strčit si ji do kapsy. neptejte se mě proč nebo jak, já v tu chvíli řešila úplně jiný věci. ale řekněte někomu, že jste mu zrovna něco omylem vzali, že jo.

a tak jsme zase s za mrchy. po další asi čtvrt hodině, kdy už byli oba dost otravní, jsem zahrála divadlo, jak je mi zle a že budu zvracet a zmizely jsme. ostuda? určitě. vrátí nám to karma? nejspíš jo. na druhou stranu, pánové byli tak na kaši, že jim nejspíš ani nedojde, že se tam s nějakýma holkama zasekli.

kromě téhle nepříjemnosti to byl skvělej víkend. i když teď nemůžu mluvit, nejspíš mám angínu a dnešek trávím v posteli mezi kapesníkama a čajem. to bude ta karma.

this ride is a wild one.

13. června 2017 v 19:11 | R.

můj život je... no, poslední dobou o tolik jinej. o tolik plnohodnotnější a smysluplnější, než býval. a paradoxně je to celý jen o tom, že pracuju. stal se z toho během posledního týdne trochu kolotoč rozesílání životopisů, psaní emailů a chození na pohovory, ale upřímně řečeno, svým způsobem mě to naplňuje. vidím možnosti, příležitosti, poznávám lidi, učím se komunikovat, bejt lepší, žít a hledat a zjišťovat, kdo vlastně jsem a být můžu.

no, můj osobní život oproti tomu úplně funkční není. s kryštofem jsme tam, kde jsme byli, jen... tentokrát tomu nijak neříkáme. ráno žádny polibky. sex je... nepopsatelnej. a já zamilovanější, než kdykoliv předtím. denně myslím na to, jak ho líbám, jak vedle něj usínám, zdá se mi o něm. jsem tím úplně polapená a nevím, co dál. nemám sílu cokoliv měnit. s kýmkoliv jiným cokoliv budovat, nemám sílu ho opustit, protože vedle něj... cítím se v pořádku. i když tady není, jen to, že vím, že je tam někde je, že za ním můžu kdykoliv přijít a on mi všechno odpustí... je to zvláštní. miluju ho. doopravdy moc.

tyhle zamotaný kruhy mě většinou hrozně vyčerávaj. ale teď tak nějak... nenechávám tyhle negativní věci kazit to všechno, co je fajn. snažím se... poprvé v životě... vidět věci optimisticky. jakože... není můj. ale stejně si mě dál vybírá, stejně se ke mně vrací, chce se mnou mluvit a trávit čas, starat se o mě. pořád o nás mluví jako kdybychom měli budoucnost, aniž by hledal jinde nebo se snažil se mi vzdálit. a mám úplnou svobodu, je jen na mě, jestli teď budu jen s ním, nebo kýmkoliv jiným. chci říct, vždycky to byla moje volba, ale teď je to jiný. spala jsem s L. a ne jednou... a řekla mu to. a on prostě řekl, že mu to sice vadí, ale je to moje věc, že se na mě přece nemá právo zlobit. na jednu stranu je to hloupý, na druhou mi to pomohlo si uvědomit, že vlastně ani nikoho dalšího v životě nechci. alespoň dokud je tady on.

taky teď chodím do divadel a občas na výstavy a opíjím se jen o víkendech a jen trochu. nejím pšeničnou mouku a mlíko piju jen v kafi. kouřím do 3 cigaret denně... většinou jen dvě. mám gelový nehty. červený. a v pátek odjíždím na první letošní fesťák... a snad ne poslední, i když... co já vím, asi se zase nepoštěstí. a třikrát týdně jsem v posilovně. a když žeru fast food, tak jenom ten zdravej, víte?

život zní fajn. hlavně ten, co přijde až skončí léto. odletím do Řecka, potetuju si nohu a škola bude víc než kdykoliv prostě zajímavá. teda, doufám, no.

říkám si, že teď už to prostě bude dobrý. už vždycky. už není nic, co by se mohlo tolik posrat, nic s takovou mocí, abych zase spadla tam, kde jsem byla. trvalo to, ale už je to pryč. a není se už čeho bát a před čím utíkat. můžu volně dýchat, být, kým být chci. už jen dva týdny a budu volná skoro úplně. jo a taky, tenhle víkend bude stát za to. už jen překlepat zítřek.

all the dreams... they leave such a bitter taste.

5. června 2017 v 16:50 | R.
kde se aktuálně nacházím? to je... no, dost dobrá otázka. jedna z těch, na který nerada odpovídám. vždycky mi to připomene moji vlastní debilitu. možná v té stejné posteli s dvěma jinejma chlapama s rozestupem dvou dní... možná.

v pátek jsem jela za A. a dalšíma holkama ze základky. zatímco ony se spolu nikdy bavit nepřestaly, já tam přebejvám. nevím, jak se to stane, že se najdete sedět v obýváku, kde jste kdysi měli sex s klukem, co zrovna v tu chvíli sedí naproti vám, s jeho sestrou přímo vedle vás a dalšíma pěti lidma, co o tom nemají ani tušení. aspoň že tak. naštěstí jsem nebyla úplně střízlivá, takže přejít to nebyl takovej problém.


v jedenáct jsem dorazila domů. a šla se napít s kryštofem. ani nevím, proč si tyhle věci dělám. dlouho jsme si vydrželi jenom povídat, dokud jsem nezačala brečet a on mě utěšovat. samozřejmě to skončilo líbáním. ve dvě ráno jsem mu odemykala dvěře a táhla si ho do postele. a ani jsme spolu nespali... chtěla jsem jenom... mít ho vedle sebe, když spím. držet se ho, být v jeho teple, mít pocit, že některý věci ještě nejsou pryč. řekli jsme si, jak se milujem. jak spolu strašně chcem žít, za pár let. řekl mi, že se mnou chce mít děti a dům a zahradu a o víkendech grilovat.

tyhle věci jsou tak moc zmatený. jak vůbec můžete někoho tak milovat? a přitom s ním nedokázat bejt?

popravdě se cítím bezpečně. tak nějak jsem pochopila, že ani skrz to všechno ho nemůžu ztratit. možná proto to vůbec nebolí. nikdy jsem se nesmířila s tím, že by jednou mohl bejt definitivně pryč.

je to šílený, ale nejvíc se nemůžu vyrovnat s tím, že ho nebudu mít v posteli. a co hůř, že ho tam třeba bude mít nějaká jiná. nejradši bych se kvůli tomu poprala.

teda, ne že bych měla co vyčítat. spím s L.... dneska si pro mě přijede. tak nějak nevím, co mu říct a co ne. L. je poslední dobou zvláštní. nejsem si jistá reakcí, která by mohla přijít. i když úplně nemám důvod mu lhát... možná... možná bych se mu mohla i vybrečet. možná, že zrovna on by to mohl pochopit víc, než kdokoliv jinej. nevím. celá ta situace je na hovno. a nevím, kam dál.

asi to na mě dolehlo. jinak si to neumím vysvětlit. dneska jsem zase prospala celej den, šílená nevolnost. nevnímám deprese jako dřív. zmizela potřeba se litovat a zabývat se tím hnusem. ale občas už to přeroste ve fyzický problémy a z těch se nedokážu vytáhnout jinak, než spánkem, tichem, klidem. hrozně se snažím fungovat, cvičit, dobře jíst, být sociální... hrozně se snažím, ale pořád padám na hubu. a ne že bych teď byla nějak v háji. jen nevím, jak si tenhle stav vysvětlit. a nevím, jak zabránit, aby se tyhle věci děly.

i'm lonely and i'm tired
and i'm missing you again.

nechci ho chtít vedle sebe. nechci ho potřebovat. jestli chceš bejt můj kamarád, spi se mnou v jedné posteli, drž mě kolem pasu, dýchej mi do vlasů a škrábej mě vousama. tahle část tebe mi chybí víc, než cokoliv kdykoliv předtím.

fatality.

1. června 2017 v 19:52 | R.
trochu vzpomínám. poslední dobou dost často... na kryštofa. na L. a na moji velikánskou první lásku.

jak jsme leželi v trávě a on mi říkal, že si představoval jak mě líbá snad stokrát dokola. jak jsem poprvé seděla na jeho klíně. na hádky. na nesrovnalosti. na nejistotu. na stud. jak jsme spolu vylezli na koleje uprostřed ničeho, kouřili trávu a poslouchali papa roach. dodneška si pamatuju to album, jeho zkoumavej pohled. nejkrásnější vzpomínky, co mám, trochu popletený depresí a chutí se zabít, heh. ale přesto tam jsou. nikdy bych to zpátky nevzala.

víte, asi bych dala cokoliv za to, prožít to znovu, s někým novým. takhle čistě, nevinně, pomalu a trpělivě. najít někomu, s kým svážu každou písničku, každej pocit, svoji budoucnost a sny. někoho, s kým se budu jen mlčky procházet. někoho, kdo mě vezme za svojí babičkou, protože mě miluje a protože miluje ji. někoho, kdo si mě bude prohlížet v šest ráno, nenamalovanou a se psem mezi stehnama, jako kdybych byla nejkrásnější věc, co kdy viděl. někoho, kdo bude neodolatelnej, když vyleze ze sprchy, tak moc, že budu muset ochutnat, dotknout se, vstřebat.

tolik chci tenhle novej začátek. opravdovou lásku, jaká byla tamta. ta první. ta opravdová. a možná ta životní.

ne, že by mi chyběl. nechybí mi ani jeden z těch kluků, kvůli kterým jsem probrečela noci. vždycky vím, že je to láska, když si kvůli nim ubližuju a zároveň se kvůli nim tolik snažím, to nedělat. vždycky si na konci toho všeho myslím, že novej začátek už nebude. ale není to tak... vždycky přijde. další. tolik podobnejm jim třem. mohli by bejt jeden.

pamatuju si, jak hodnej a jemnej byl. vždycky.

přemýšlím, jestli se dá jít zpátky. zrovna k tomuhle. milovat se a ne šukat. možná už se znovu ani milovat nechci. a stejně jsme... s kryštofem... jednou brečeli oba. a bylo to to ono, zpátky tam, kde jsem jednou byla. kdy se ze štěstí chvěl celej svět. a nevím, jak se to může tolik ztratit.

ani nevíte, jakou mám šílenou chuť na cigaretu.

a měla bych přestat. tolik kouřit. tolik milovat.

be real.

28. května 2017 v 21:37 | R.

není to tak dávno, co se mě jeden profesor zeptal, jestli je něco, co vůbec zvládám. a myslím, že to byla docela dobrá otázka. zvládám práci. zvládám svůj psychickej stav. zvládám rozchod. zvládám cvičit. nezvládám... školu, minulost, budoucnost, samotu, zodpovědnost a dospělost. možná... možná ani nechci.

jsem v pohodě. relativně. nebrečela jsem. neublížila si. nedržím hladovky, nepřežírám se. zbytek mě asi není tolik morální.

dvakrát jsem spala s L.

je to podivný. včera mi sám napsal, že přijede. chytil se mě jako záchrannýho lana, za boky, za zadek, drtil mě opřenou o auto, ještě jsem ho nestihla ani pozdravit. čekala jsem všechno. agresivní sex. myslím, že jsem... tak nějak zvyklá. od něj mě to vždycky uklidňovalo. nula něhy, zbrklost, moje jasná role. a včera jsem z ní vypadla.

ležel mi mezi nahejma stehnama, na břiše. líbal mě, hladil boky. pořád jsem čekala, že se odtáhne, ale nějak to nepřicházelo. musela jsem něco říct, nešlo mi dělat, že tohle je pro nás dva normální.

a on se posadil, líbal mi lýtka a kolena a jen tak, s úsměvem řekl: "vždyť tohle jsi vždycky chtěla."

jenže už nechci. už nechci být malá naivní holka. nechci čekat, že mě bude mít rád, že budu něco víc, že se to změní v něco víc než sex. máme se rádi, no dobře. ale tím to hasne. znovu do toho padat nebudu, za žádnou cenu.

Kryštof se neozval. je ticho. nečekám. trochu doufám. ve vyznání, důvod dost velkej, abych se mohla vrátit, odpustit, milovat. ale tak velký důvody už nejsou. a já mu nechci čelit, nechci aby se mi o něm zdálo. nechci o něm mluvit, pořád ho mít v hlavě jako součást plánu do budoucna. přejde to. i tahle hořkost.

everything is meant to be okay.

20. května 2017 v 13:16 | R.
kafe a cigárko... téhle neřesti se asi jen tak nezbavím. zvlášť teď, když se snažím vyhnout se kafi a čokoládě, kafi a sušenkám a kafi a dortu. která z těch věcí je vůbec horší?

vypadá to, že jsem zpátky ve hře. cvičím. zdravě jím. chodím spát v deset a spím osm hodin. škoda že to není co den to kilo, heh. kupodivu, nejsem vyčerpaná ani bolavá ani znechucená. teda, zatím.

dost možná jsem dva dny zpátky ukončila vztah. dost podivně. ve vzteku. no, on o mě nikdy nebojuje. nepřemlouvá. nulová snaha. ale mě nebaví pořád řešit dokola jeho nejistotu, nespokojenost, to, že pro něj nejsem dost dobrá, že pořád chce něco víc. tentokrát nejsem naštvaná ani smutná. nejsem vůbec nic. ani mi nevadí, že ho už třeba nemám vůbec vidět. asi jo... asi trochu čekám, že se ozve, omluví, že řekne něco, co nějak změní situaci. ale popravdě... necítím moc zájem.

chci jen říct - není to všechno. nemělo by to být všechno. a možná to není láska, když už to není všechno.

když se to posralo poprvé, asi jsem si vybrala ty pocity ze ztráty. tak nějak se vyrovnala s tím, že budu žít bez něj, že nebude mojí součástí. chtěla jsem, aby byl. doopravdy moc. chtěla jsem s ním mít byt, kočku a spoustu plánů. chtěla jsem vedle něj usínat. ale nebyl první a vím, že není ani poslední. a nemám tolik času, abych jím plýtvala. ani tolik energie. vím, že ne všechno musí být až do smrti, ale proč investovat do vztahu, kterej má datum spotřeby? proč se zbytečně trápit?

no, a možná že za týden mi bude chybět tak, až mi to bude rvát žíly. možná, že se nebudu moct nadechnout a spát. ale teď... teď necítím nic. žádnou šílenou bolest. žádný slzy nepřicházej.

možná stačí, když budeme šťastnej každej zvlášť.

otec se včera po vrátil domů opilej. a tak jsem čekala, co přijde. na dny plný toho známýho puchu... kupodivu to ale vypadá, že dneska je v pohodě. normálně vařil, mluvil, protivnej jako vždycky. uvidíme.

kupodivu navzdory všemu se mě dobrá nálada drží. jsem odhodlaná nevzdat se jí kvůli věcem, který se mnou nemají co dělat nebo není v mé moci je změnit nebo ovlivnit. je to tak, jak to nejspíš být má. a já si tím nemusím kazit den. ne?

not lonely when im alone.

12. května 2017 v 10:12 | R.

některý dny začínají děsně a jejich pokračování... no až tak děsný být nemusí. poslední dobou se o tom přesvědčuju pořád častěji.

ve středu mě strašně mile překvapil. v podstatě jsme si psali a zjistili jsme, že tenhle týden na sebe nebudeme mít vůbec čas. neřešila jsem to, prostě jsem se rozhodla nedělat si s tím hlavu. ale když jsem jela večer z práce domů, napsal, že si mě vyzvedne na nádraží a že jde ke mně domů, protože se mnou chce být alespoň dneska. je to maličkost, ale... velká. důležitá maličkost. maličkosti jako je tahle mě o něm přesvědčují. že jsem se rozhodla správně.

jo a taky, konečně jsem mu dala dárek k narozeninám. s měsíčním zpožděním, ale dala. a on z toho měl doopravdy radost. navíc, že reagoval tím, že mě začal svlíkat, to mi zalichotilo, ne že ne...

dneska jsem byla u psycholožky. tentokrát to padlo výjimečně na skvělej den, kdy jsem zrovna potřebovala pár věcí fakt pořešit. a taky mi to ve spoustě věcí udělalo fakt jasno. ačkoliv jsem se dneska probudila maximálně otrávená, zničená a utahaná, nabilo mě to energií. věci jsou teď správně tak, jak mají být a mám je ve svých rukou. můžu je ovlivnit, žít tak, jak chci. právě teď jsou věci správně a to je to, na čem záleží.

i když jsem se na to chtěla vykašlat, rozhodla jsem se dát tátovi ještě šanci. nějak se pokusit ho podpořit. alespoň si s ním promluvit, aby nepřestával s chozením na terapie. zkusit ho trochu vyhecovat. časem přece musí povolit i ten nejtvrdohlavější chlap na světě, ne?

ještě jsem asi nepsala o tom, jak mi M. mluví do života. každopádně, neustále poslouchám jaká jsem ubohá a zoufalá kráva, že jsem se vrátila ke Kryštofovi... což je možná podložený tím, že ano, vrátila, ale je to moje rozhodnutí. nemluvě o tom, že na její názor jsem se neptala. po dnešku už nejsem zdaleka tak nejistá, abych si do toho nechala kecat. příště to bude bez debat.

je podivný psát sem v dobré náladě. ale dneska mi být sama nepřijde zdaleka tak děsivý. vlastně vidím spíš pozitiva. nikoho nepotřebovat, na nikom nezáviset. jsem ráda, že ho mám, ale zvládnu, když odejde. mám kamarádky, ale nepotřebuju jejich souhlas a podporu. zvládnu to i sama. a je skvělý to vědět.

not a single one.

3. května 2017 v 21:42 | R.
chvilka pro sebe? no, docela ironie.

vracím se sem vždycky ráda. čím zmatenější a ztracenější jsem, tím častěji. teď jsem asi trochu z obojího, ale čas se sem vracet nemám. nemám čas se pořádně zastavovat, nadechovat se, přehnaně myslet. chtěla bych, ale nějak to... nejde.

chvilky pro sebe, co jsem měla během posledního týdne, jsem prospala. prospala bych nejradši všechno, už zase. na jednu stranu jsem v dost věcech poměrně produktivní, na druhou stranu je tady ta stará dobrá únava, nekonečnej oceán, její těžký, nepředvídatelný vlny. složitý rána, vyčerpávající odpoledne, zoufalý večery. už od dneška od sedmi chci jít zpátky do postele, zavrtat se do peřin, nechat se obejmout dekou, zavřít oči, vypnout, nic nemuset. ne nutně spát. jen si užívat ten pocit, že je tma, ticho, klid. a bolest zad, kolen, kotníků a duše je pryč. jen já a déšť bubnující do oken.

trochu idealizuju.

je to trochu ta depresivní únava. ta, co není přirozená, protože upřímně řečeno... nemůžu mít logicky takovej výdej. celý úterý jen sedím ve škole, ani moc nevnímám, nic náročnýho. pak se dívám na seriály a piju víno. a únava je nepopsatelná, pohlcující, žere všechno okolo, včetně vůle se učit, cvičit nebo se jen jít najíst. usínám před šestou, budíky bez přemýšlení vypínám a vstávám až ráno... hladová jako vlk, s včerejším líčením ještě na obličeji.

hodně pracuju. asi ne tolik, aby se dalo říct, že je to hodně. ale pro mě je to šílený. pořád s lidma. pořád s lidma, co očekávaj ochotu, dobrou náladu, úsměv. občas mám chuť na ně křičet, když se neusmějou zpátky. když se jich na něco zeptám, oni nejasně odpoví a pak dělají, že za nedorozumění můžu já.

pořád přemýšlím, kde vzít energii. na jednu stranu máte přítele a každá chvilka s ním je jako když se připojíte na elektrickej proud, najednou jste tak živý a všechno jde... na druhou nemůžete vysávat něčí energii napořád. není to zdravý. ne pro něj. a ne pro mě.

snažím se ji hledat jinde. v zdravým jídle, pohybu. snažím se, ale pít víno a dát si ranní cígo je rychlejší... daleko rychlejší.

baví mě vařit. připravovat jídlo. přemýšlet o něm. v únosné míře, bez kalorií, bez nutnosti se bát. vážím si teď zeleninu a ovoce... ne kvůli ubírání, ale naopak. snažím se sníst alespoň 600 gramů ovoce a zeleniny denně, protože by se to prý mělo. pít vodu a když ne vodu, tak čaj. chci dělat zeleninový polívky, ty hladce krémový, zelený a hustý. ale nikdo to nejí, protože... no, protože je to zelený a hustý.

trochu nezvládám školu. už jen dva měsíce. a bude chvilku klid. chvilka pro sebe, na pár dní, třeba i týdnů. čas pracovat, točit se v koloběhu peněz, sraček co nepotřebujem, umělejch nehtů, kabelek, hadrů, make upu, žrádla a permanentek do fitka, díky kterejm se pak můžem koupat v hnusný chlorovaný vodě plný kvasinkový infeknce.

chtěla jsem jen říct... teď si jich fakt vážím. těchhle chvilek pro sebe. času, kdy nedělám nic.
 
 

Reklama