the diary of a fucked up girl.

out of sight but not out of mind.

10. srpna 2017 v 15:45 | R.
ty jsi ta, kdo s láskou nešetří, ty jsi ta naoko smutná... a možná naoko štastná.

cítím se strašně ztracená. chci poslouchat písničky a psát. a obojí dohromady nezvládám.

dnes v noci se mi o tobě zdálo. ležela jsem s tebou v mojí posteli a brečela jsem ti do trička. bylo šedý. kolem krku ty dvě cedulky... jedna odepínací, kdyby ti někdo prostřelil srdce. jsem ráda, že nic takovýho nemám. ztrácela bych jednu za druhou, jak moje srdce na každym kroku krvácí. plný střelnejch ran.

říkám každýmu, koho potkám, jak tě miluju nejvíc na světě. říkám to cizím lidem i těm, co pochybujou o mý schopnosti milovat. přeju si, aby se to k tobě doneslo. přeju si, aby ti to řekl někdo jinej, než já. a já bych mohla dělat, že to považuju za samozřejmost, za něco, co není třeba říkat nahlas, nebo přímo tobě.

byla jsem tak krátkou dobu sama, že jsem si to vlastně vůbec neužila. najednou bych tolik chtěla jen jít do postele a v tichu poslouchat vlastní dech. a chtěla bych si kůži rozetnout vejpůl. cítit vlastní teplej život, jak mi stejká po stehnech.

byla jsem s jedním klukem venku. jmenuje se Radek a připomíná mi L. - fousatej, trochu při těle, bývalej fotbalista. stavebka. možná jsou všechny možnosti strašně omezený... ne, že by to nebylo fajn. docela fajn to bylo. ale nemám sílu mu psát a mám pocit, že on se mi neozve. a ani mi to nevadí. i když jsem se s ním možná mohla vyspat. někoho jen prázdně využít. protože můžu.

nedokážu slovy popsat, jak tupá je bolest z jeho nepřítomnosti. jak totálně šíleně hnusně mi chybí. obrací mi to žaludek, pouští do krve jed. už nechci. jsem z toho šílená, zkažená, prázdná, otupělá, jsem sama. kus mě chybí a nevím, kam jsi ho dal ani jak se ti povedlo ho tak snadno vzít.

chci brečet.

nemůžu.

sound of your voice puts the pain in reverse.

28. července 2017 v 18:38 | R.

občas čím delší dobu někoho milujete, tím míň záleží na okolnostech. dostávám se až do apatie. piju víno a teču snad všema způsobama, jakýma to jde. miluju a už nechci.

jo, předem se omlouvám za překlepy. mám strašně dlouhý nehty, už potřebuju udělat nový, ale psát chci teď, ne až v pondělí. věřili byste, že v pondělí bude léto už v polovině?

po tom, co jsme byli v tom kině, si zase píšem. nebo jsme si psali, nějakou dobu... já ani nevím. posílali si nahý fotky. v úterý jsem konečně dala výpověď v call centru, kde jsem pracovala někdy od půlky června. a kryštof na mě čekal na nádraží. měla jsem víno a strašnou radost, že ho vidím. takovou tu naivní, krásnou, svobodnou radost, co funguje stejně jako první sklenička bílýho.

dívali jsme se na soudkyni barbaru, já pila víno a objímala ho. objímám tak i jiný. nohy propletený, ruce na těch nohou, na zadku, na bocích, kudrliny na mým hrudníku. hladí holý stehna. láska, víno, intimita. někdy snad lepší a důležitější než ten pitomej sex.

zaklapl notebook, ruka v mejch vlasech. polibky, prsty pod tričkem. láska. tolik citů. rozmrzaj pod každým tím dotekem. nahota. potápí mě do všech těch čistě fyzickejch pocitů, je na něm tak dobře vidět, že ho ta hra baví. zná mě. ví, co dělat, ví, co chci. milujem se.

je to jako výbuch. jsou to slzy, třes, je to jeho spokojenej úsměv, když mě sleduje. celý se to dá tak snadno poskládat, vzpomínka je tak strašně silná. a jak mě otáčí na břicho, cítím pod sebou mokrý prostěradlo. a můžu se jen smát... nevím, jak to udělal. slzy nepřestávaj týct... a roztýkám se celá.

ležíme pak asi patnáct minut, nehybně. pořád brečím. strašně bolím, ale je snadný se skrz to usmívat. ještě na chvilku je můj, objímá mě, je skutečnej. když se na něj otáčím, směju se i přes ty slzy a všechno je fajn, i když poznám, jak je zmatenej. ještě ho líbám ve dveřích, než odejde. dlouho a pomalu.

vysadila jsem prášky. hodně spím, hodně piju, hodně kouřím. celá jsem tak nějak... hodně. jsem hodně šťastná a hodně plná bolesti. bolest vychází ven, přirozeně jako už dlouho ne. i teď, i za střízliva. chci se smát, chci tančit a chci šukat. chci jeho, chci ho mezi stehnama, chci ho polykat, chci ho dýchat, chci cítit jeho pot na břiše a jeho jazyk na stehnech.

tolik ho potřebuju. tolik potřebuju zapomenout. vždyť já nikdy nikoho tolik nemilovala.

i've got you in all my good night prayers.

19. července 2017 v 19:14 | R.
nesnáším, když přede mnou stojí velký rozhodnutí. ale ještě víc nesnáším, když ho někdo udělá za mě, nebo mi na něj nedá dost času... nesnáším bezmoc. omezenej čas na to, abych řekla, co potřebuju. tak nějak nesnáším celou tuhle situaci. nesnáším, že jsem ho kdy poznala, že jsem ho kdy začala milovat. nesnáším, že můj život bez něj je jedno velký prázdno.

neviděli jsme se se strašně dlouho. a hrozně to bolelo, pořád mi chyběl. občas jsme si napsali, ale to bylo všechno. ve čtvrtek se mě najednou zeptal, jestli půjdeme v neděli do kina. a tak jsme šli. jen tak. nerozuměla jsem. ale chtěla jsem ho alespoň vidět. zase s ním mluvit. třeba ho obejmout.

vyzvedl si mě. chodili jsme po obchodech, zapálili si. řekl že vždycky hrozně chtěl aby se před ním holka převlíkala v kabince. zatáhla jsem ho tam, navlíkla se do krajkovanýho černýho prádla. přitiskla jsem ho na zrcadlo, jak tam mlčky seděl a sledoval mě. všechno to byla sranda. výsměch všemu, co jsem kdy byla. pak jsme šli na ten film, drželi jsme se za ruce a já mu ležela na hrudníku jako dřív. všechno bylo v pohodě. bolelo mě to, ale byla jsem smířená s tím, že je to jen jedna velká předehra k nic neznamenajícímu sexu, kterej nastane až dorazíme ke mně domů.

ale v autě mu volal kamarád. a on že jestli mi teda nevadí, že by se za mnou stavil v pondělí. doopravdy se ptal, jestli mi to nevadí. a najednou to bylo celý špatně. mělo to snad bejt jednoduchý, ne? měli jsme se pobavit, mít sex, sice plnej citů, ale jinak bez významu... a on pak měl odejít a všechno mělo zůstat tak, jak to je. všechno mělo zůstat ničím.

nevydržela jsem to a zeptala se ho už po cestě, jestli to pořád bere jen kamarádsky. jestli je všechno tak, jak to bylo. a on mi na to nedokázal odpověď. a já nedokázala říct, že já ho zpátky nechci, protože by to byla lež. domů jsme dojeli potichu.

zastavil a já chtěla vystoupit. chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. líbali jsme se. držel mi obličej v dlaních, hladil ve vlasech, tiskl si mě na hrudník, nedovolil se odtáhnout. a mně tekly slzy. jsem uvězněná v těch dotycích.

"takhle to beru. cítím."

potřebovala jsem jen čas. čas se s tím vyrovnat. přijmout ten risk, připravit se a všechno odpustit, zas a znova, zas a znova obětovat sebe pro něj, pro nás dva. potřebovala jsem jen pár dní... vrátit se pak domů a do jeho náruče.

a on mi napsal, že lepší přece jenom bude zůstat kamarádi.

a já řekla, že už s ním nechci dál mluvit.

a já si přísahala, že je to poslední kapka. ale teď sedím, tečou mi slzy a všechny slova jsou zas a zas jen o něm. a chci pít víno a napsat mu, že se omlouvám. chci, aby tady se mnou byl. jakkoliv, jako kdokoliv.

nevím, co se to děje. a proč. a jak. nevím, proč jsem tak slabá. tak tupá. proč pořád dokola jen odpouštím. proč všechno vždycky jen vede zpátky k němu. nevím, co mám dělat. nevím, jestli kdy zvládnu doopravdy ho ztratit.

high on life.

4. července 2017 v 22:08 | R.

jsem přesycená. hrozně bych to všechno chtěla dostat ven, ale cítím tak strašnou nechuť, odpor vůči každýmu slovu, který se ke mně dneska dostává. těmhle pocitům nedokážu dát tvar. rozmlátit klávesnici by teď bylo nejvýstižnější.

v sobotu jsem byla každoročně na zahajovací zábavě. a z toho večera si pamatuju jen dost málo detailů... že jsem dvakrát byla na řetízkáči, pak jak jsem se líbala s lely opřená o cizí auto, nějakýho kluka, co do mě lil pití přímo z lahve... a zbytek jako kdyby vůbec neexistoval. v hlavě mám úplný prázdno a ani když o tom někdo mluví a připomíná mi, co jsem dělala, nemůžu si vzpomenout.

každopádně, prý mě táhly domů, nabízela jsem L. sex, moshovali jsme, poblila jsem to všude možně a doma mě museli hodit do ledové vody, abych se vzpamatovala... a ne, nepamatuju si ani to. a jako už tradičně, i tentokrát se mi povedlo uhnat nějakýho frajera, tentokrát ani nevím jak.

ráno mi přišla zpráva, jestli jsem v pohodě. úplně neznámej kluk. a prý jsme se spolu bavili, já brečela, že mám přítele a že chci domů. mmm. hmh. asi by mě to v určité situaci mohlo i pobavit, ale je mi z toho spíš smutno. celý to totiž svědčí jen o tom, že kryštofa pořád miluju a že jsem se neposunula ani o píď a že dokonce i ve stavu, kdy už můj mozek ani nevnímá, vnímám jen to, že nesmím udělat nic, co by mě o něj mohlo připravit. i když tady už není. i když už tady ani nebude. a můj vylitej nefunkční mozek myslel jen na tuhle jednu věc... ačkoliv už ani myslet nemohl.

moc tomu nerozumím, ale tenhle kluk, před kterým jsem ožralá brečela (hah, klasika), mě pozval na rande do kina. a já šla, i když - nebo možná právě proto - že je o osm let starší, než já. a všechno to vypadá snadně. má práci, auto, cvičí, chlastá jen o víkendech, holku nechce jen na sex a asi je dostatečně dobrej člověk na to, aby mě ve stavu, v jakým mě našel, neznásilnil a ještě se staral, jestli jsem přežila. a tak jsme šli. do kina. a na kafe. a bylo to... v pohodě. necítila jsem se nepříjemně nebo tak.

ale probolela jsem noc. i ráno. všechno uvnitř mě je na kousky, všechno se mnou je špatně. na jednu stranu cítím, že je to vlastně správná věc. a že ani nejsem nijak zavázaná k tomu s ním mít něco vážnějšího. ale na druhou... nikoho jinýho nechci. nikoho dalšího nechci. chci kryštofa. chci si s ním psát celej den, chci mu říkat, co zrovna dělám, chci s ním jít do kina a na kafe a řešit hudbu a mít plány. chci mu na rozloučenou dát pusu a nemoct se odtrhnout, chci nepřestat držet jeho ruku, chci ho provokovat, udobřovat se a dělat to na kapotě auta. chci vedle sebe jeho, ne někoho jinýho, ne nějakou náhradu, ne někoho, kdo je pro mě správnej a s kým by to nejspíš fungovat mělo. protože ten kluk není vůbec špatnej, sakra, ale já se nedokážu přinutit mu na konci toho všeho ani dát debilní pusu.

brečela bych. ale nejde to. je tam jen ta obrovská bolest, pocit, že je to všechno pryč a obrovskej strach, že dělám něco hrozně špatně. nechci nikomu ublížit. a nechci bejt znovu takhle ztracená. chci ho zpátky.

bitter? better?

30. června 2017 v 22:05 | R.
dneska jsem poprvé oficiálně pracovala v call centru. nejspíš vrchol mýho zoufalství, vidina bonusů a trocha doufání, že to přece jen umím se slovy. těžko říct, jestli to tak po dnešku ještě cítím... ale měla jsem první prodej. a kdybych směla, povyprávím vám o trvalých následcích úrazu a jak se vyplácí, ale... díky bohu nesmím.

je mi naprosto jasný, že tou prací 90% lidí pohrdá. paradoxně, mně to bylo vždycky jedno. to, že mi někdo něco nabízí a vnucuje, že plýtvá mým časem, že na mě chce jen vydělat. takže jsem neměla problém jít a zkusit to dělat. a dneska, po prvních čtyřech hodinách na lince a jednom úspěšným prodeji, toho nelituju. je to nová zkušenost. zkušenost, která mě možná naučí mluvit víc v klidu, víc přemýšlet o svým projevu, nenechat se rozhodit argumentama, který jsou evidentně stejně stupidní, jako ty moje. je zvláštní umět najednou vyvrátit něco, co mi přišlo jako definitivní pravda. zdá se, že všechno je jen relativní.

každopádně, a to je hlavní, následující dva měsíce to budu jen já a moje práce. práce, kam si to přijdu oddělat, odsedět, odstát a odkecat, a až skončím, budu mít pokoj. celej zbytek dne jen pro sebe. žádný učení. žádný stresy nad tím, co musím ještě dodělat doma, co jsem nepochopila, nestihla, neudělala správně. přijdu domů, hodím si nohy nahoru a nebudu muset nic.

jo a dneska jsem si jen tak odbarvila konečky na blond. teď abych si zkrátila vlasy, protože je mám jako slámu (což ale není moc změna). kupodivu to ale není žádná hrůza.

celý je to zvláštní. všechno je to zpátky. úzkost. nechuť. nevolnost. strach. nervozita tak velká, že dneska se mi třásl hlas. a vím, že je to proto, že teď hodně piju a kašlu na léky a nemám dostatek spánku. vím, že není v pohodě to, že je pátek a je to první den v týdnu, kdy jsem střízlivá. vím, že není v pohodě si místo prášků nalít víno. jen teď nějak... najednou se necítím dobře a nemám motivaci. jednu chvíli jsem se cítila tak skvěle a všechno vypadalo tak dobře, a najednou je to prostě pryč. a já nevím, proč bych to všechno měla dělat, proč bych se měla snažit, teď, když vím, že na ničem z toho nezáleží. nic mi nepřijde doopravdy důležitý. ráno nemám nejmenší důvod vylízt z postele.

nechci, aby mi tolik chyběl. nechci doufat, že mi napíše, že řekne, že mě chce vidět. chci jen jezdit autem a poslouchat fall out boy a nic neřešit, o nic se nestarat.

všechno mě to tolik děsí. pracovat, podepisovat smlouvy, vědět co znamená progresivní plnění. řešit byt, jídlo, výplaty, kolik krabiček cigaret si můžu a nemůžu dovolit a jak je to vlastně nezdravý. ustavičně se snažit o ten zdravej životní styl, o únik od chlastu a zhoubnejch lidí, pozérů, co z běžnejch věcí dělaj svinstvo. žrát veganský ovesný kaše, tofu a do posilovny chodit třikrát tejdně. bejt štíhlá, mít svaly, bejt krásná, namalovaná, ale jen tak, aby se o tom dalo spekulovat.

myslím, že kdybych nebyla tak líná, byla bych skvělej pozér. není to tak těžký. občas něco hnusnýho namaluješ, tak, aby to bylo hodně depresivní. fotky musej bejt rozmazaný, vybledlý. hadry vytahaný, nejlíp ze sekáče, k tomu lakýrky, retro brýle a long. nebo třeba kšiltofku a fialovo zelenou větrovku ve velikost xxl. ponožky nike a černý vansky. kouřit balený cigarety, pít stáčený víno, poslouchat německej rap a vzpomínat, jak super bylo, kdž arctic monkeys nebyli mainstream. somrovat, pít od cizích lidí bez zeptání, číst si uprostřed kroužku lidí nebo všechno přirovnávat k anime, který jste viděli jen vy a váš stejně hustej kámoš.

je to svět, do kterýho chcete i nechcete patřit.

nemyslím to špatně. respektuju to. ale je to jen uniforma jako všechny ostatní. nepotřebujete to, abyste mohli hulit a vysedávat v parku a udržovat si hladinku.

a jsem moc líná hledat v sekáči něco, co nevypadá jako sto let starej hadr na nádobí.

to mi připomíná, už jsem vydělala deset tisíc.

lovelorn.

26. června 2017 v 21:16 | R.
nemůžu uvěřit, že všechno jde tak strašně rychle. další rok školy za mnou... a pomalu mi dochází, že začíná jít do tuhýho. deset let ode dneška nejspíš budu mít dostudováno. možná rodinu. teda... doufám. (zároveň ale taky doufám, že ten těhotenskej test, co si budu dělat zítra, vyjde negativně.)

poslední dobou jsem prázdná tak nějak většinu času. postrádám ho a snažím se, aby to tak nebylo. abych tolik neprahla po jeho slovech, dotecích, přítomnosti. aby bylo do té díry po něm co nasypat. zbavím se toho. chce to jen čas.

v sobotu mi úplně cizí kluk četl z dlaně. jedno dítě, dědičná choroba, deprese, dvě životní lásky. můj život skončí prý sebevraždou. a po tom všem, v čem se točím, jak celej svět bez přestání rotuje, najednou se v tomhle ztratila i ta poslední vůle jít dál. protože najednou nevím, jestli ten boj za to stojí. jsem ztracená. zas a znova.

nevím, jak se to stane, že vám najednou už není patnáct. že nemáte koho milovat. že ležíte doma celej den a snažíte se sebrat odvahu a zase jít čůrat na ten pitomej papírek. a nejvíc ze všeho se bojíte, že vyjde pozitivní a vy budete muset řešit, s kým to máte, protože ani nemáte stálýho sexuálního partnera. a na jednu stranu si dokonce přejete bejt v tom, protože by byla jistá šance, že si tak uchováte v životě toho kluka, co tak moc milujete. a zároveň nevíte, co dělat, kdyby náhodou... strach mě drtí.

vždycky jsem myslela, že by to byla tragédie. ale poslední měsíc už je mi úplně jedno, jestli dodělám střední... jakože jasně, že dodělám, ale... k čemu. vždycky jsem hrozně chtěla na vysokou. pořád všem říkám, že chci. pořád slyším, jak tam začne pravej duševní život. ale popravdě jsem prostě jen vyčerpaná. nemám náladu řešit nesmysly. můj problém je ráno vstát z postele, jíst, nekřičet na lidi. můj problém je každodenní boj a že nejsem milovaná a že miluju až moc. nedokážu ani přestat kouřit, nechci mluvit o analýze sebevražd a dělat, že to téma ve mně neprobouzí nevolnost.

myslím, že ještě tak týden zpátky jsem byla v pohodě.

chci mít znovu patnáct. a kluka. a něžnej sex. chci nemuset pracovat. neřešit peníze. nechlastat. jezdit denně deset kilometrů na kole, jen tak. a věřit, že věci budou lepší. že budoucnost je růžová... protože teď dokážu myslet jen na to, že to celý může špatně skončit. protože konce prostě dobrý nebejvaj.

we'll always be together.

22. června 2017 v 21:36 | R.
nikomu jsem neřekla, že jsme spolu spali. spávali. trávili večery. a tak teď tady ležím, sama, a nemám komu psát, jak moc sama jsem. někdy jsou věci pryč skoro ze dne na den, jako kdyby nikdy nebyly. jako kdyby znovu byl srpen rok zpátky a já slyšela jen to nekonečný ticho. bez snahy cokoliv vysvětlit.

tentokrát ani není co.

denně na něj myslim. nevím proč. nevím, odkud to přichází. ale je to tady. ráno, celej den, kdykoliv někdo jede na motorce. ráno ho vyhlížím. a po večerech piju čaj a píšu o něm články. povídám si o tom, jak budeme mít děti. a psa. a ten skvělej život. jak se pro mě vrátí, jak mě miluje. myslim na jeho dopisy a slova a dny, kdy jsem něco znamenala. a cítím hořkost, protože kdo by ji necítil?

ne smutek. ne bolest. ne vztek. ne strach. ne opuštění. jen hořkost. hořkost, se kterou víte, že stejně milovat nepřestanete, odpustíte, utěšíte, obejmete. hořkost nad tím, jak jste pohrdali vším, s čím nejdřív přišel a nad tím, jak jste si během pár měsíců zvykli na fakt, že budete půl roku sama doma čekat a modlit se, aby se vám vrátil domů. v tý zasraný maskáčový bundě. kalhotách. hnusnejch botech. smířila jsem se s tím, že na něj budu den co den čekat. zas a znova.

nejsem si jistá, jestli jsem někdy milovala. jestli miluju jeho. ale asi bych pro něj šla do pekla a zase zpátky.

ale nepíšem si. nevídáme se. nemluvíme. nesdílíme. neexistujem.

mám pocit, že se mi vyhejbá.

ale necítím smutek. ani bolest. ani vztek, ani strach. necítím se sama a nehledám ho ve svejch peřinách. nečekám už vůbec nic. jen... jen jsi mohl víc bojovat. alespoň za naše přítelství, o který jsi prý tolik stál. za ty rána. ty rána mě udržovaly v pohybu.

není to žádná tragédie. nic se vlastně nezměnilo...

zpětně si uvědomuju, že loni touhle dobou jsme se poznali. před rokem to celý začalo, bez pozvání si mi vlezl do života. a teď chceš nejspíš prostě odejít, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybys nejspíš nebyl nejlepší a zároveň nejhorší chlap, jakýho jsem poznala. jako kdybys mi celou tu dobu nedával pocit, že mám svoji cenu, pozornost, čas... chci to dál. chci ti dál psát až dokud neusnu. bavit se celý hodiny o ničem. hádat se.

nejhorší na tom je, že jsme se fakt pohádali. úplně zbytečně, o ničem. byla jsem opilá, vzteklá, znuděná. měl si přijít pro ten stan, co mi půjčoval. a nakonec to zrušil. a já se prostě chovala opile, otravně. a z toho všeho jsem mu vyčetla všechno možný, ani nevím, jestli opodstatněně. nějak se mě to ani nedotklo. nenasral mě. nerozbrečel. nic.

včera jsem mu ten stan dala mezi dveřma a ani jsme si nic neřekli.

trochu bych chtěla znovu sedět na zadnim sedadle auto, líbat se a neřešit vůbec nic, jen to, že teď jsme spolu. a zítra budem spolu. a na ničem jiným nesejde.

připadám si hrozně. ani nepotřebuju zpátky ty extra věci. líbat se, řešit sračky, šukat. chci s ním jen mluvit. vědět, co je novýho, jak se mu řídí, co škola, kde pracuje. chci mu jen občas říct, že jsem v pohodě, i když je to lež. chci ho jen občas vidět kouřit. pít. chodit. mluvit. být.

a štve mě, že tohle málo je stejně tak troufale moc.

literally fucked up.

18. června 2017 v 22:08 | R.

hádejte co? přežila jsem votvírák. relativně ve zdraví, dokonce.

no, byl to rozhodně zajímavej víkend, plnej osobního rozvoje a poznávání sebe samé. občas teda lehce negativního poznávání a zacházení za hranice, který... řekněme, že obvykle bývaj jasně daný. ale nevadí. já se tomu nebráním, člověk si má zkusit tak nějak... skoro všechno. možná teda skoro všechno, co není kokain nebo tak.

každopádně, já se fakt bavila. bavila jsem se na koncertě Ewy Farne, Uhlíře, Dymytry, Rybiček, ale třeba taky Smacka, ačkoliv neznám jedinej song, nemusím rap a jeho fanoušky už vůbec. paradoxně to byla ale největší prdel (možná vzhledem k počtu rumů, co jsem vypila...).

pozn.: že zvládáte moshpity na metalovejch koncertech neznamená, že ty rapový budou stejnej případ.

ale! zvládla jsem i tohle a docela jsem si to i užila, vyskákala se, vymlátila zbytek sil a pak odpadla jen co jsem lehla do spacáku. a modřin mám jen pár.

taky jsem samozřejmě nezůstala úplně nevinná, co se mužů týče. a daleko spíš ohledně morálních věcí teda. s M. jsme se do hovoru pouštěli se spoustou lidí, hlavně teda chlapů a všechno to byla v podstatě sranda. no, pak jsme potkali dva, kteří... no, počítala jsem to, a už by nemohli být naši otcové, takže... to není taková hrůza, ne? napili jsme se spolu, nechala jsem si osahat prsa, málem skončila v sendviči a pak se to nějak zvrtlo. jakože, znáte to, když se někoho ptáte, kolik mu je, a on vám to nechce říct? většinou je mu buď 15 nebo o moc víc, než vám. a tak M. sáhla jednomu z nich do kapsy pro peněženku, že mu tu občanku prostě vytáhne. no, nebyla tam... zato se jí povedlo vzít mu power banku a zpanikařit a strčit si ji do kapsy. neptejte se mě proč nebo jak, já v tu chvíli řešila úplně jiný věci. ale řekněte někomu, že jste mu zrovna něco omylem vzali, že jo.

a tak jsme zase s za mrchy. po další asi čtvrt hodině, kdy už byli oba dost otravní, jsem zahrála divadlo, jak je mi zle a že budu zvracet a zmizely jsme. ostuda? určitě. vrátí nám to karma? nejspíš jo. na druhou stranu, pánové byli tak na kaši, že jim nejspíš ani nedojde, že se tam s nějakýma holkama zasekli.

kromě téhle nepříjemnosti to byl skvělej víkend. i když teď nemůžu mluvit, nejspíš mám angínu a dnešek trávím v posteli mezi kapesníkama a čajem. to bude ta karma.

this ride is a wild one.

13. června 2017 v 19:11 | R.

můj život je... no, poslední dobou o tolik jinej. o tolik plnohodnotnější a smysluplnější, než býval. a paradoxně je to celý jen o tom, že pracuju. stal se z toho během posledního týdne trochu kolotoč rozesílání životopisů, psaní emailů a chození na pohovory, ale upřímně řečeno, svým způsobem mě to naplňuje. vidím možnosti, příležitosti, poznávám lidi, učím se komunikovat, bejt lepší, žít a hledat a zjišťovat, kdo vlastně jsem a být můžu.

no, můj osobní život oproti tomu úplně funkční není. s kryštofem jsme tam, kde jsme byli, jen... tentokrát tomu nijak neříkáme. ráno žádny polibky. sex je... nepopsatelnej. a já zamilovanější, než kdykoliv předtím. denně myslím na to, jak ho líbám, jak vedle něj usínám, zdá se mi o něm. jsem tím úplně polapená a nevím, co dál. nemám sílu cokoliv měnit. s kýmkoliv jiným cokoliv budovat, nemám sílu ho opustit, protože vedle něj... cítím se v pořádku. i když tady není, jen to, že vím, že je tam někde je, že za ním můžu kdykoliv přijít a on mi všechno odpustí... je to zvláštní. miluju ho. doopravdy moc.

tyhle zamotaný kruhy mě většinou hrozně vyčerávaj. ale teď tak nějak... nenechávám tyhle negativní věci kazit to všechno, co je fajn. snažím se... poprvé v životě... vidět věci optimisticky. jakože... není můj. ale stejně si mě dál vybírá, stejně se ke mně vrací, chce se mnou mluvit a trávit čas, starat se o mě. pořád o nás mluví jako kdybychom měli budoucnost, aniž by hledal jinde nebo se snažil se mi vzdálit. a mám úplnou svobodu, je jen na mě, jestli teď budu jen s ním, nebo kýmkoliv jiným. chci říct, vždycky to byla moje volba, ale teď je to jiný. spala jsem s L. a ne jednou... a řekla mu to. a on prostě řekl, že mu to sice vadí, ale je to moje věc, že se na mě přece nemá právo zlobit. na jednu stranu je to hloupý, na druhou mi to pomohlo si uvědomit, že vlastně ani nikoho dalšího v životě nechci. alespoň dokud je tady on.

taky teď chodím do divadel a občas na výstavy a opíjím se jen o víkendech a jen trochu. nejím pšeničnou mouku a mlíko piju jen v kafi. kouřím do 3 cigaret denně... většinou jen dvě. mám gelový nehty. červený. a v pátek odjíždím na první letošní fesťák... a snad ne poslední, i když... co já vím, asi se zase nepoštěstí. a třikrát týdně jsem v posilovně. a když žeru fast food, tak jenom ten zdravej, víte?

život zní fajn. hlavně ten, co přijde až skončí léto. odletím do Řecka, potetuju si nohu a škola bude víc než kdykoliv prostě zajímavá. teda, doufám, no.

říkám si, že teď už to prostě bude dobrý. už vždycky. už není nic, co by se mohlo tolik posrat, nic s takovou mocí, abych zase spadla tam, kde jsem byla. trvalo to, ale už je to pryč. a není se už čeho bát a před čím utíkat. můžu volně dýchat, být, kým být chci. už jen dva týdny a budu volná skoro úplně. jo a taky, tenhle víkend bude stát za to. už jen překlepat zítřek.

all the dreams... they leave such a bitter taste.

5. června 2017 v 16:50 | R.
kde se aktuálně nacházím? to je... no, dost dobrá otázka. jedna z těch, na který nerada odpovídám. vždycky mi to připomene moji vlastní debilitu. možná v té stejné posteli s dvěma jinejma chlapama s rozestupem dvou dní... možná.

v pátek jsem jela za A. a dalšíma holkama ze základky. zatímco ony se spolu nikdy bavit nepřestaly, já tam přebejvám. nevím, jak se to stane, že se najdete sedět v obýváku, kde jste kdysi měli sex s klukem, co zrovna v tu chvíli sedí naproti vám, s jeho sestrou přímo vedle vás a dalšíma pěti lidma, co o tom nemají ani tušení. aspoň že tak. naštěstí jsem nebyla úplně střízlivá, takže přejít to nebyl takovej problém.


v jedenáct jsem dorazila domů. a šla se napít s kryštofem. ani nevím, proč si tyhle věci dělám. dlouho jsme si vydrželi jenom povídat, dokud jsem nezačala brečet a on mě utěšovat. samozřejmě to skončilo líbáním. ve dvě ráno jsem mu odemykala dvěře a táhla si ho do postele. a ani jsme spolu nespali... chtěla jsem jenom... mít ho vedle sebe, když spím. držet se ho, být v jeho teple, mít pocit, že některý věci ještě nejsou pryč. řekli jsme si, jak se milujem. jak spolu strašně chcem žít, za pár let. řekl mi, že se mnou chce mít děti a dům a zahradu a o víkendech grilovat.

tyhle věci jsou tak moc zmatený. jak vůbec můžete někoho tak milovat? a přitom s ním nedokázat bejt?

popravdě se cítím bezpečně. tak nějak jsem pochopila, že ani skrz to všechno ho nemůžu ztratit. možná proto to vůbec nebolí. nikdy jsem se nesmířila s tím, že by jednou mohl bejt definitivně pryč.

je to šílený, ale nejvíc se nemůžu vyrovnat s tím, že ho nebudu mít v posteli. a co hůř, že ho tam třeba bude mít nějaká jiná. nejradši bych se kvůli tomu poprala.

teda, ne že bych měla co vyčítat. spím s L.... dneska si pro mě přijede. tak nějak nevím, co mu říct a co ne. L. je poslední dobou zvláštní. nejsem si jistá reakcí, která by mohla přijít. i když úplně nemám důvod mu lhát... možná... možná bych se mu mohla i vybrečet. možná, že zrovna on by to mohl pochopit víc, než kdokoliv jinej. nevím. celá ta situace je na hovno. a nevím, kam dál.

asi to na mě dolehlo. jinak si to neumím vysvětlit. dneska jsem zase prospala celej den, šílená nevolnost. nevnímám deprese jako dřív. zmizela potřeba se litovat a zabývat se tím hnusem. ale občas už to přeroste ve fyzický problémy a z těch se nedokážu vytáhnout jinak, než spánkem, tichem, klidem. hrozně se snažím fungovat, cvičit, dobře jíst, být sociální... hrozně se snažím, ale pořád padám na hubu. a ne že bych teď byla nějak v háji. jen nevím, jak si tenhle stav vysvětlit. a nevím, jak zabránit, aby se tyhle věci děly.

i'm lonely and i'm tired
and i'm missing you again.

nechci ho chtít vedle sebe. nechci ho potřebovat. jestli chceš bejt můj kamarád, spi se mnou v jedné posteli, drž mě kolem pasu, dýchej mi do vlasů a škrábej mě vousama. tahle část tebe mi chybí víc, než cokoliv kdykoliv předtím.
 
 

Reklama