the diary of a fucked up girl.

disney songs&crying.

13. října 2017 v 22:08 | R.
chtěla jsem ještě něco napsat, než odjedu... kdyby se mnou třeba spadlo letadlo nebo kdybych se utopila v ledovým moři. no, moje načasování není nic moc, vzhledem k tomu, že zítra kolem šesté odjíždím na autobus do vídně, ale tak nějak... ještě se mi nechce jít spát.

zítra odlítám do řecka.

tak nějak se z toho asi dá pochopit, že posledních několik dní bylo dost stresujících. tuším, že dokud si nesednu na prdel v letedle, nepustí mě to. zároveň vím, že během toho jednoho týdne toho ve škole tolik prošvihnu, že pak se z toho nejspíš poseru. ale nechci se tím teď zabývat, prostě budu doufat, že se s tím nějak poperu. třeba alespoň s dostatečnou.


za poslední týden se toho moc nestalo. potkala jsem svýho bývalýho přítele - pokud si chcete počíst, je to rok 2014-2016 - a po dlouhé době jsme spolu mluvili. ne že bychom spolu nemluvili, spíš to nějak vyšumělo, kontakt se ztratil, částečně asi proto, že jsem to tak chtěla. překvapivě mě to hodně posílilo. dodalo mi to určitej nadhled.

když jsem ho viděla, samozřejmě jsem si vzpomněla na všechno to, co jsme spolu zažili. přišlo mi až neuvěřitelný, že s tímhle klukem jsem sdílela úplně všechno, že jsem s ním spávala - v obou smyslech - a že jsem si kvůli němu tolika věcma prošla. ten rozchod samozřejmě bolel, byl postavenej na zradě, nebo alespoň tak jsem to vnímala, a spoustě lží. tehdy, když jsem to skončila, jsem myslela, že to vlastně konec není. a pak se to děsně táhlo ještě několik měsíců. učit se bez sebe žít.

ale teď, když najednou zase seděl naproti mně, mi došlo, že se to dá. můžete se naučit bez někoho žít. i když ho milujete. nebo možná právě proto. zároveň jsem asi poprvé pochopila jeho situaci teprve pár týdnů zpátky. tu bezmoc, odmítnutí, to, že někdo, koho potřebujete, vás opustí. tehdy, když jsem ho v tom nechala samotnýho, jsem věděla, že ho to posílí. a možná to teď posílí zase mě.

každopádně, popovídali jsme si. důvěrně, zároveň opatrně a mile. je to jako se potkat s někým cizím, kdo zná všechny vaše problémy, váš pohled na svět, vaši rodinu, přátele, zvyky. a zároveň, to všechno se mění. já se změnila. bylo vlastně uspokojující vidět, že se to stalo, že ho já, takováhle, překvapuju.

taky jsem si uvědomila, že jedinej lék, kterej fungoval, byl čas. a že je to už skoro dva roky od toho, co jsme se rozešli, už je to možná stejně dlouho, jak dlouho jsme byli spolu... a teprve teď, po té době, můžu říct, že jsme v pořádku, že necítím žádnou zášť, touhu, žárlivost, smutek... cokoliv z těchhle pocitů. je to jen kluk, o kterým toho spoustu vím a mám ho ráda na úrovni, která mi už nikdy neublíží. není tam nic, co by mě mělo bolet.

taky jsem byla po půl roce zase u psycholožky. nejzvláštnější je, kolik věcí si uvědomuju až když tam sedím. zároveň mi to celý přijde podivně nepřirozený, protože... nevím, nějaká jsem. hodně se trápím kvůli věcem, se kterýma nic neudělám. je mi lidí líto. starám se o ně, když to potřebují, řeším jejich problémy víc, než ty svoje, poslouchám je, když mluvím, nehádám se, nikomu nic nevyčítám a vyhejbám se konfliktům. a nevím, jestli s tím chci bojovat, jestli chci něco z toho měnit a bejt tahle ta... sebevědomá, tvrdá, sobecká osoba. všechno z toho zní hrozně fajn, ale... když se o to posledních pár dní snažím, akorát se nasírám zas a znova, dělám snad víc chyb, než předtím. už to, že se nasrat nechám, je blbě. do háje.

nakonec to ale dělám pro sebe, ne? abych se já cítila líp. možná je jediná odpověď vysrat se na všechno, co... everything that doesn't feel right. a za tohle se omlouvám, ale po dnešku, kdy jsem skoro nepromluvila česky, si to prostě dovolím. jak byste to vůbec řekli, hm?

dostala jsem radu. mám být povrchní. řešit, co jím, co nosím, opíjet se a nestarat se o pocity ostatních. neřešit sebe v očích cizích lidí. ale je to těžký. mám kolem sebe lidi, co mi říkaj věci, který nechci slyšet. když si koupím svetr, je tady taky možnost, že budu poslouchat, že je hnusnej pokaždé, když si ho vezmu. a tak nějak... nejsem dost silná, abych to unesla. a zároveň nevím, co s tím mám dělat, protože vím, že by mě to nemělo zajímat, ale nechci to poslouchat. a bránit se je jak kopat do vosího hnízda.

nikdy by mě nenapadlo, že ve svým věku budu řešit takový sračky.

takže... přemýšlím, že si nechám udělat svoje první tetování. sphynxe. a bojím se. a zároveň moc chci. a trochu se bojím, že jednou tohle už nebudu já a všechno to... zmizí. všechen smysl.

not surprised at all.

3. října 2017 v 11:39 | R.
když pracujete, chodíte do školy a ještě se pokoušíte alespoň o nějakej miniaturní sociální život, píše se blog docela blbě. tak nějak máte pořád o čem mluvit, ale nikdy na to nemáte pořádně čas.

byla jsem v sobotu na koncertě seethera. s tátou. a měl to být jeden z nejlepších večerů mýho života, logicky. ale bylo to... strašný. fakt strašný. a zároveň by se o tom dala napsat nejspíš celá kniha.

dorazili jsme ještě než tam vůbec otevřeli. a dokud jsme nevlezli dovnitř, bylo všechno vlastně relativně v pohodě. můj padesáti letej otec řešil, co si obleče, měsíc dopředu. měl kurva zasranou náušnici, kterou naposledy nosili nejspíš tak šedesátníci v sedmdesátejch letech. celou cestu se snažil působit hrozně... znáte to, prostě jako pohodovej chlápek. neustále se ptal, o čem přemýšlím a snažil se komunikovat a já... nevím, asi jsem si nějak myslela, že to bude v pohodě. chtěla jsem si to myslet.

když jsme se dostali dovnitř, podivoval se snad nad vším. dali jsme si společně jedno pivo. přišel mi mimo, holce u baru správně zaplatil až na třetí pokus. nechtěla jsem se tím zbytečně stresovat, byla jsem fakt přesvědčená, že to bude ok. stáli jsme vzadu a když začala hrát první kapela, chtěla jsem jít dopředu. řekl mi, že mám jít sama, že se tam nechce mačkat. a tak jsem šla, protože... no, tak nějak jsem nečekala, že se tím všechno úplně posere.

potom, mezi první a druhou kapelou, jsem ho nemohla najít. až se mi konečně povedlo, dali jsme si spolu další pivo. ptala jsem se, kolik vypil a tvrdil, že tohle je třetí. říkala jsem si, jo, v pohodě. tři piva nic neudělaj ani mně, a on je o dvacet kilo těžší, to je dobrý. ještě jsem se ho zeptala, jestli by mi o tom nelhal a on, že ne.

nějakou dobu jsem poslouchala, potom jsem si šla zapálit a potkala jsem ho, tak šel se mnou. to už se mu pletl jazyk. ptala jsem se, kolik vypil, tvrdil, že dvě piva. uhýbal pohledem jako malej fracek a smál se. jasně, že jsem se nasrala. chtěla jsem, aby teda byl zbytek večera se mnou a nic dalšího nepil, ale poslal mě do prdele a přímo přede mnou si koupil další pivo. rozbrečela jsem se, kopla jsem do sebe panáka, nějakej kretén na baru se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já ho poslala do hajzlu. docela fajn.

sedla jsem si venku. a už ani nevím jak, psala jsem si s kryštofem. zeptala jsem se, jestli mu můžu zavolat a on, že určitě. řekla jsem mu, co se děje a on, že jestli pro mě má přijet. nešlo to. nemohla jsem tam otce nechat. a taky jsem ho nemohla vidět. řekla jsem mu, že mi chybí a že ho miluju a jestli jsem udělala něco špatně. nejspíš mi vysvětloval některý věci, ale nebyla jsem asi moc schopná to vnímat. přála jsem si, abych tam takhle mohla sedět a mluvit s ním už napořád, protože... na chvilku to bylo zase v pohodě. chránil mě, jako vždycky.

paradoxně to nebolí. vím, že už spolu nejspíš nebudem. že je to pryč. ale jako člověka... nejsem připravená o něj definitivně přijít. na druhou stranu, chápu o co se snaží.

potom jsem si všimla kolik je hodin a šla jsem dovnitř, protože seether už začal hrát. většinu koncertu jsem probrečela, potom jsem se snažila se uvolnit a užít si to, než skončí. ne úplně úspěšně, no. už jsem tak nějak tušila, co mě čeká po cestě domů, takže...

než to vůbec začalo, domlouvala jsem se s otcem, že až to skončí, sejdeme se venku. takže když dohráli, dala jsem si ještě panáka (na kuráž a taky abych třeba neskočila pod nějakej autobus) a šla jsem ven. nějakou dobu jsem stála sama a kouřila, potom za mnou přišel nějakej kluk a začal se se mnou vybavovat. líbil se mi. ptal se s kým tam jsem a jestli se k nim nechci připojit. já se ho zeptala, jestli někoho má. a jestli se se mnou nechce líbat.

takže jsme se líbali. netuším, jak dlouho. vím jen, že to bylo divně hezký. ještě jsem s ním šla koupit pití. vedl si mě za ruku. řekla jsem mu, jak na hovno mám večer a pak jsme se jen objímali. pak jsem musela jít hledat tátu, protože jsme pomalu museli jít na rozjezd a on se pořád nikde neobjevil. bála jsem se, aby někde neležel. zároveň jsem nechtěla zjistit, že to tak je. nejradši bych v tu chvíli odešla s tím cizím klukem, protože... jo, připadala jsem si s ním docela bezpečně. choval se ke mně hezky.

řekl mi, že půjde mýho tátu najít se mnou a že mi kdyžtak se vším pomůže. naštěstí jsme ho našli vevnitř v klubu, prostě byl jen moc opilej na to, aby si pamatoval, kde se máme sejít. odmítal odejít, dokud nedopije a samozřejmě měl poznámky na to, že tam s někým jsem. jakože... za normálních okolností by mi to přišlo přirozený. ale jak jsem měla vědět, že bude vůbec schopnej chodit? což mimochodem moc nebyl.

s martinem jsme si vyměnili čísla. dokonce jsme si už psali... tak trochu doufám, že se třeba ještě uvidíme.

no, tátu jsem nějak dovedla domů. nebyl moc schopnej stát a chodit rovně, takže celej večer dostal výbornou korunu. ještě jsem si vyslechla, jak jsem vlastně histerická a protivná.

druhej den jsem měla docela kocovinu. odpor k alkoholu zase o něco větší, než byl. ve výsledku mi totiž ani po těch panácích nebylo líp, maximálně to ze mě udělalo zase akorát děvku, co se věší na cizí kluky (i když toho teda nijak nelituju, ale... jde o princip).

nejvíc mě sere ta bezmoc. neudělám vůbec nic. můžu brečet, křičet, prosit, můžu mu i nafackovat, ale neudělá to s ním nic. moje hodnota v jeho očích je nulová. a já jsem na něj závislá.

i'm not starting to see.

29. září 2017 v 23:28 | R.
zjišťuju, že věci se opravdu můžou změnit ze dne na den. jen rozhodnutím. jen tím, že řeknete dost. nebo že to řekne někdo jinej.

přemýšlím, jestli se můžu takhle rozhodnout o mejch citech. k němu. říct stop. vymazat všechny písničky, při kterejch mi jeho jméno jen proběhne hlavou. zničit všechno, co nás spojuje. vymazat fotky. vyházet maličkosti, co mě s ním spojujou.

z nějakýho důvodu je mi ta představa pořád strašně nepříjemná. nedokážu to udělat. nedokážu jít a spálit dopis od něj. je to jedinej důkaz, že mě kdy miloval. je to slib, že vždycky bude. prázdná lež, která mě drží na nohou. nedokážu se zbavit toho kousku plechu s jeho jménem a krevní skupinou. protože si slibuju, že až všechny, co doma má, poztrácí, vrátí se sem pro tu malou destičku. až se všechno v jeho životě poztrácí, chci být to místo, kam půjde hledat. nedokážu se zbavit jeho fotek. našich fotek. kapel, co mě naučil poslouchat a songů, co jsou celý jen o něm.

občas si říkám, jak dlouho se dá takhle z dálky někoho milovat. aniž byste ho vyděli. aniž byste s ním promluvili jediný slovo. existujem ve stejným městě, každý ráno se míjíme na stejným nádraží, dvakrát, třikrát denně. předstíráme, že to nikdy nebylo jinak. pořád přemýšlím, kolik času to asi chce, než to vyšumí. jak dlouho budu čekat, než se přestanu zajíkat pokaždý, když někdo z dálky vypadá jako on, když má kluk na sobě uniformu, když ucítím ten parfém, když...

ani jsem tohle už nechtěla řešit. chtěla jsem napsat, že rozhodnout se můžete ze dne na den úplně o čemkoliv. přestat pít. přestat kouřit. přestat bejt kurva. ale ne všechno je takhle snadný. věci, co děláme pasivně, jsou nejtěžší.


no, a kouřit jsem nepřestala. schovávám se do bubliny z kouře každý ráno, když čekám, že se třeba objeví. protože to by klidně mohl. klidně by zrovna mohl jet stejným vlakem, protože... už nevím, kdy kterej den začíná a končí. už nevím vůbec nic.

někdy si přeju, aby to věděl. někdy si říkám, že to musí být vidět na první pohled.

přesto, v srpnu se celej můj život otočil snad vzhůru nohama. přestat pít bylo rozhodnutí, který jsem nevěřila, že dokážu udělat. myslela jsem, že to přijde až někdy... no, až se opiju, ošukám někoho na hajzlech a zjistím, že jsem v tom. deprese jsou zlo. antidepresiva, chuť si ublížit a zabít se a alkohol... nejde to nějak dohromady. žádný lehký drogy pro mě... smutný. ale moje kůže vypadá asi nejlíp za poslední tři roky, jizvy se daj klidně zaměnit za strie, aspoň z dálky. ne, že bych s tím pořád nebojovala. i když poslední dobou přemýšlím spíš víc defenitivně.

měla jsem divně zvrácenej plán. ráno jsem měla bejt doma sama a jet do školy až na devátou a tak nějakou... ten večer, jak jsem ležela v posteli, to všechno zacvaklo do sebe. slova, co bych mu řekla. napsala. jak bych se všem omluvila. oblíkla si černý spodní prádlo a zamčela dveře koupelny. láhev vodky a všechny prášky, co doma mám. teplá vana, levandulová pěna, žiletka a my chemical romance.

potom mi to tak nějak začalo docházet. že by mě někdo musel najít. že by s tím někdo musel žít, že bych třeba mohla neumřít. že by to mohlo strašně bolet. že bych si mohla ten playlist taky rozmyslet, protože už mi není 14, abych umírala u tak emo kapely. že by s tím musel žít on... že se jeho bejvalka zabila a napsala mu jen debilní smsku a že mu kdysi slíbila, že to nikdy neudělá, že už na sebe nikdy nesáhne, že bude všechno dobrý.

občas si řikám, že jsem trapná, ale... většinu toho dělám jen pro něj. aby na mě mohl bejt hrdej, kdyby... kdyby se rozhodl, že... že za to stojím. že moje slepá láska mu stačí ke štěstí.

nic se mi nechce. nechce se mi jet do Řecka, nechce se mi už nikdy nikoho potkávat. nechce se mi jít volit. nechce se mi přemýšlet, jestli si vyberu dobře. všechno je to děsnej, neřešitelnej problém. chtěla bych smět zbytek života prospat. chtěla bych, aby se byl tehdy zastavil čas, v tom postkoitálním spánku, kdy jsem mu ležela v náruči a on musel odejít až ráno.

the truth is that i'm a bad person.

17. září 2017 v 17:32 | R.
mám v pokoji tmu a zimu... vlastně si takhle nějak představuju, že to bude, až budu konečně bydlet sama. moc líná, aby šla rozstvítit. moc chudá, aby si zapla topení, když přece ještě ani nezačal podzim.

jsem nachlazená, bolí mě hlava a třepe kosa. ale stejně je mi vlastně dobře. mám ráda čistě fyzický potřeby. hlad, žízeň, zimu. je jednoduchý to nějak vyřešit. až komicky snadný.

v pátek u mě byly holky, grilovaly jsme - teda, táta seděl u grilu a my tři u skleničky aperolu, zeleninovýho salátu a červenejch kalhotek, co jsem dostala. dost pofiderní narozeninová oslava. ale ani se necítítm na něco většího, představa takovejch akcí, jaký jsme podnikali dřív, mě spíš děsí. ne, že by mi nechyběl sex nebo šílenosti nebo pocit, že nic jako zítra neexistuje... jen tak nějak vím, že je to celý jen lež. a jsem z nich naprosto vyčerpaná.

byl to docela fajn večer. když teď prakticky nepijem, jsme v náladě po druhý skleničce. připadám si v tom pocitu nesvá. chvilkama je mi to až nepříjemný. a zároveň chci pořád tak nějak víc, stává se to vždycky. táta pil taky a já si v tom stavu připadala ještě nejistěšjí, než obvykle. chodila jsem za ním a ptala se, jestli je všechno v pohodě, a nikdy nevěděla, čemu věřit. nechtělo se mi to řešit a zároveň jsem se bála, že až se v sobotu probudím, bude všechno úplně v hajzlu.

víte, co je na tom nejhorší?

můj život je teď úplně prázdnej. nemám nic. na ničem nezáleží. ale stejně dál pokračuju, pořád o něčem mluvím, aniž bych vůbec věděla o čem. všechno je nepodstatný. nic z toho nemá opravdovej význam. ale musím jít dál. žít. nebo alespoň... nějak přežívat. než to bude lepší, než se stane něco, co mě odsud vytáhne. nemám teď sílu se sama zvednout.

dělá mi dobře psát.

jsem teď v rozpoložení, kdy nedokážu nic číst. hlava mi to prostě nebere. je to trochu blbý, vzhledem k povinné četbě, rozborům a všem těm článkům, co co mám do sociologie a médií. což je vlastně poměrně nová věc - mám mediální výchovu. paradoxně ne s profesorem, co ten předmět založil a vyzná se v něm, ale s nějakým debilem, co žije jako mnich a údajně nemá ani televizi. snažím se to neodsoudit... hodně se snažím. každopádně, na příště máme vymyslet téma, na který by se dalo vést monolog na 3-5 minut... a pořád tak nějak nevím, jaký téma zvolím. možná tam hodím jen tak z hecu homosexualitu, když je teda ten věřící... chci vědět, na čem jsem.

kryštof mi v pátek odpověděl. chtěl vědět, jak se mám. byla jsem na něj hnusná, vlastně ani nevím proč. najednou jsem měla vztek. nešlo se nezeptat, co tak najednou. měl upito. máti hned začala, že nadrženost přece strašně sbližuje, ale... myslím, že ho nezná.

třeba ho to taky bolí.

bojím se, že máma měla možná v jedné věci pravdu. možná je on vážně z nás dvou ten, kdo se snaží to nějak zachránit. nemyslím nás dva. spíš mě. a sebe. možná si dřív než já uvědomil, že to bude vždycky jenom bolet.

betray and degrade me.

12. září 2017 v 21:29 | R.
nemám nic, co bych mohla napsat. vnitřně mě to děsně sere... fakt moc. je dost náročný vůbec něco na té klávesnici ťukat... po celým dnu... ťukání, chození, dýchání.

jsem unavená. mám chuť věci vzdát. všechny věci. mám chuť si jen lehnout a umřít a strašně moc si přeju, aby to bylo takhle snadný. aby stačilo stočit se do klubíčka, zavřít oči a pevně se rozhodnout přestat dýchat. cítit, jak se dech zpomaluje a zkracuje. cítit chlad, jak pomlu vstupuje dovnitř. cítit nohy a ruce ztrácet sílu, těžknout. a pak padat. padat až na to nejhlubší, nejopravdovější dno.

je zpátky. a je silná, otupující. hlodá uprostřed plic, svírá srdce, kope do žaludku. hlava z ní těžkne, naplňuje mě mlhou a je tak... tak skutečná. tak hmatatelná, skoro ji vzít za ruku. a neustále kolem sebe mlátí, neustále křičí, vyjednává. a vyjebává... se mnou, se všema okolo. skrz mě. a je to moje chyba.


prášky mi ještě pořádně nezabraly. plácám se v tom. jsem děsně vyčerpaná, cítím, jak jsem těžká, jak se celá sotva táhnu. když chodím chce se mi brečet. ráno vstávám jen s myšlenkou na to, že se vrátím do postele. celej den myslím na to, jak se chci vrátit domů. jak se chci zabalit do deky a otočit se zády ke světlu. a pak se konečně vrátím. a jen si lehnu a obklopím se tím jediným skutečným teplem. a zavřu oči. a spím. tři čtyři hodiny. a pak jím. většinou v posteli. a pak jen věci shrnu na stůl nebo na zem a jdu spát dál.

škola a zodpovědnost a vědomí, že bych měla pracovat a nějak řešit, co bude, ve mně vyvolává jen a jen úzkost. i když je to spíš... hrůza. nedokážu to ani popsat. během těch prvních dní jsem nabyla pocitu, že to nemám šanci zvládnout. všechny ty informace. testy. projekty. povinná četba. protokoly. vztahy. ještě se ani nic neděje a já tady celý odpoledne prospím, totálně vnitřně zničená. jsem na tohle asi moc slabá.

hlavně mi chybí motivace. popravdě... nevidím důvod, abych pokračovala. sama sebe se ptám, jestli mi to za to stojí. jestli by nebylo lepší se vzdát. zůstat ráno v posteli. opít se. pořezat se a popálit a podlehnout vlně agrese a všechny strupy a nechutnou zkrabatělou kůži strhat, seškrábat, dostat se snad až na kost. vybavujou se mi detaily. nefunguju. i po té vnější stránce jsem naprosto mimo normální možnosti, můj trávící systém nespolupracuje a nebudu nikoho zasvěcovat do odpornejch věcí, co se dějou s mým tělem v posledních pár dnech, možná už i týdnech.

cítím špatnost a kritičnost toho všeho. nejsem debil. prošla jsem tím vším tam a zpátky tolikrát. zas a znova to stejný peklo, za který si ale ve finále můžu sama. nemám vůli. nemám vůli, protože jsem ponořená do týhle deprese. ale vlastně je to začarovanej kruh, protože dokud se nezbavím tohohle stavu, nemůžu vůli čekat ani v nejmenším. musím se přemoct. a teď to prostě... nedokážu.

celý mě to strašně sere. nechci volat doktorům. nechci nic vysvětlovat. nechci nic řešit. nechci se hrabat v tom, proč se tak cítím, co se stalo, jak dlouho to trvá, kolik hodin denně spím, kolik pilulek beru, proč to tak dlouho odkládám, dokud to nezačalo uvnitř mě hnít. chci normální nemoc. takovou, kdy vám odeberou krev a všechno vyčtou z kusu papíru. řeknou vám, co vám je, a vás to nestojí tři prdele úsilí, který jde za pár měsíců zase akorát do hajzlu.

nic z tohohle nechci. nechci se dál léčit a hledat cestu ven. nechci se spokojovat s tím, že to bude "k snesení". nechci pořád někomu vysvětlovat, co mi je a proč a nechci slyšet už ani jednu otázku na moje jizvy. nechci žádný chemický sračky v mým těle. chci jen ležet a spát a nemuset nikam chodit, nemuset se hýbat, nemuset se svlíkat, nemuset si česat vlasy a nemuset už nikdy vidět slunce. chci aby to nějak bezbolestně, klidně a potichu skončilo. a chci tohle svinstvo nechtít. chci nebýt celá tak špatně.

i'm lonely and i'm tired and i'm missing you again.

4. září 2017 v 23:11 | R.
dneska jsem tě zase viděla. poznala jsem tě, i když máš novou bundu a jen ses mihnul okolo. nepozdravils. a já zvedla kafe před svůj obličej, abych nemusela čelit tomu, že jsi to doopravdy ty. jen jsi prošel okolo a já sama sebe dál přesvědčovala o tom, že to nejsi ty. ale už vím, že jo... protože jsem viděla tvoji fotku v té bundě. protože musím čelit realitě, faktu, že tě poznám jen podle způsobu, jakým chodíš.

pořád tě miluju.

moc bych s tebou chtěla mluvit. zeptat se tě, co jsem ti udělala, že ti nestojím za odpověď. že mě necháš samotnou, opilou a v tom tichu. že ti nestojím ani o odmítnutí. chtěla bych se tě zeptat, jak se máš a co je novýho, jestli jsi taky tak nervózní, jestli se bojíš, co bude. jestli jsi potkal jinou, lepší než jsem já... nějakou, s kterou nemusíš pochybovat. chtěla bych vědět, jestli jsi šťastnej, jestli ti nic nechybí... jestli ti třeba nechybím já. a jaký to pro tebe je, jen kolem mě projít a dost možná nic necítit. zeptat se tě, jestli víš, že budu mít narozeniny, jestli si ještě pamatuješ kdy, jestli mi vůbec plánuješ popřát, protože jsi mi pár měsíců zpátky nasliboval kytku růží, a teď je pro tebe moc mi i odpovědět na prosbu o krátkej rozhovor.

pořád se sama sebe ptám, jestli bych tě vzala zpátky. kdybys mě zase chtěl. pamatuju si jasně snad jenom to, jak moc jsem s tebou byla spokojená. jak dobře mi u tebe bylo. jak jsem se na tebe vždycky těšila, tak, jak na nikoho jinýho. jak jsme skoro pořád byli v kontaktu a já se smála a všechno bylo tak... normální.

chybíš mi. úplně všechno na tobě.

jasně, že bych tě vzala zpátky. i kdyby to mělo být jen na týden. dala bych cokoliv, jen abys tady teď mohl se mnou být, srát mě a dělat všechny ty příšerně otravný věci, hrát si na mobilu, když s tebou mluvím, provokovat.

je to pryč a já vím, že nikdo už nebude jako ty. a poprvé mě to tak strašně trápí a zdá se mi to nepředstavitelný. brečím. a jsem pitomá. a už to takhle nechci. nechci tě zítra vidět. ani nikdy jindy. ne, když nepřijdeš za mnou. ne, když mě neobejmeš. ne, pokud jen projdeš kolem a já dál budu muset dělat, že to nebolí a že to ticho mezi náma neváží tuny.

už odjeď do té své posrané armády, prosím.

better days.

2. září 2017 v 23:55 | R.
mám dnes po hrozně dlouhé době dobrou náladu - jakože takovou tu fakt radostnou, kdy vás nasrat a rozhodit nemůže asi vůbec nic. tetelím se. a paradoxně je to kvůli práci.

první věc - včera jsem po 14 dnech poprvé pila. docela výrazně. výsledkem byla strašně silná deprese, chuť se schovat, spát a vymazat se z povrchu země. ke konci večera jsem ale přece jen i tancovala a snažila se se bavit. odjela jsem o dvě hodiny dřív, než jsem plánovala, v jednu už jsem byla doma. a bylo mi nejlíp. a taky jsem učinila rozhodnutí... celkem důležitý, myslím. kašlu teď na vztahy, jejich hledání, kříšení, tlačení se někam, kam asi ani nepatřím. počkám si, až přijde někdo, s kým mi bude skvěle, z koho se mi bude točit hlava, koho budu toužit vidět a komu budu chtít celý dny psát. a hlavně, potřebuju se zotavit z rozchodu s kryštofem. strašně moc to potřebuju. a nic novýho začínat nechci, pokud je to za cenu toho, že tohle ještě nepřebolelo.

dnes jsem po domluvě jela do jedné nejmenované čajovny na první zaučení. popravdě, už to, že jsem tam mohla na zaučení, mi udělalo obrovskou radost, protože tam docela často a ráda chodím. a celá směna byla fakt fajn, chválili si mě a zítra jdu znovu, na což se fakt těším. jsem asi divná.

jo, taky jsem dneska dostala k narozeninám - s předstihem - notebook. takže už píšu z něj a dělám si z něj novej domov. byla jsem z toho dost v šoku, protože jsem notebook nechtěla a ani neměla nějak pocit, že ho potřebuju, ale naši mě během dneška už stihli přesvědčit, že ho vlastně potřebuju úplně ke všemu, a že přece ho mám už i na vejšku... hahaha... jasně... vejšku.

no, a teď místo spánku nakupuju washi tapes, abych si mohla ozdobit klávesnici, že jo. debil.

full circle.

30. srpna 2017 v 22:33 | R.
dospělost... to je, když je pro vás pět tisíc směšná částka. a když si místo dvaceti rtěnek kupujete psací stůl, točící židli a už dopředu řešíte, že se vám musí hodit do budoucího bytu. je mi z toho trochu smutno. chci sneakers a paletku od jeffreyho stara, ne zodpovědnost a myšlenky na budoucnost. takže paletku si koupím fejkovou, do školy zas budu nosit tašku za pár stovek a doma se budu rozpouštět nad stolkem z ikei.

za posledních čtnáct dní jsem vypila deci prosecca, jeden cider a tři deci piva... padla krabička cigaret.


nejhorší na tom je, že je mi líp. teda... jasně, je super, že je mi líp, ale... štve mě, že to tak je. že je mi líp jen proto, že nepiju a že beru léky. a všechno se děje strašně rychle a já nemám vůbec nic pod kontrolou. jsem pořád unavená, mám posunutý dny a při představě, že se mám zase začít učit a fungovat mezi lidma je mi fyzicky zle.

hlavně jsem rozhodnutá začít zase existovat nějak normálně. cvičit aspoň dvakrát tejdně a tak. zdravě jíst. nedělat píčoviny. nepouštět se do zhoubnejch vztahů.

ve čtvrtek jsem byla na rande s jedním klukem z tinderu. překvapivě to bylo moc fajn a v pátek se znovu uvidíme, jdeme na kmeny. ještě jsem si ani nepoložila otázku, co vlastně chci nebo nechci. podvědomě to vím moc dobře... ale žádnej jinej to ještě pořád není. a dneska ráno jsem se vzbudila a byla si skoro jistá, že leží vedle mě, objímá mě zezadu. skoro jsem cítila jeho ruku, jak mi hladí vlasy.

tak moc chci, aby to všechno skončilo. nějak... dobře. vrací se to ke mně a pokaždý je to jako rána do obličeje. nebo možná spíš do plic. jsem plná pocitu, že se nemůžu dostatečně nadechnout, kdykoliv si na něj vzpomenu. je mi líto vymazat těch pár společnejch fotek. nebo fotky, na kterejch je jen on. je mi zle z toho, že nic nikam nepřidává, protože nevím, co se v jeho životě děje, jestli... nevím, není nějaká jiná. jestli je... bože, tolik jí závidím. a tolik ji nenávidím, ale... doufám, že je šťastnej. fakt doufám, že je mu beze mě líp. aby všechno tohle bolavý mělo alespoň nějakej smysl.

v pondělí jsem byla zase venku s jakubem. nějak dostatečně nedokážu vyjádřit svoje rozhořčení. zeptal se, jestli mu náhodou nechci něco říct. a už tím mě nasral, protože když chci někomu něco říct, tak mu to kurva řeknu. dost dlouho jsem se sebou bojovala na to, abych teď držela hubu, když je nějakej problém. šlo o moje deprese, pořezaný stehna a jeden vtip, co jsem mu napsala, a kterej on evidentně naprosto nepochopil. vybalil na mě kecy o tom, proč mu nevěřím a že mu to přece můžu říct, že by rád věděl, co ode mě očekávat, když mám ty "problémy".

občas je to jako vynořit se nad hladinu. najednou už nejste hluchý a zmatený. občas mi prostě dojde, jaký svinstvo ta deprese vlastně je. co ze mě udělala. a že tak hluboce dokážu nenávidět jen proto, že někdo o mě má starost.

snažila jsem se zůstat v klidu. ale neměla jsem nejmenší zájem mu cokoliv z toho vysvětlovat. byla jsem strašně nasraná a chtělo se mi křičet, že nejsem v pohodě a že to nikdy nemůže pochopit, i kdybych mu to vysvětlovala celej den. serou mě otázky na důvody, důsledky, projevy, léky a pocity. ještě víc pak na sebepoškozování a sebevraždy. sere mě to vůbec řešit, přiznávat to, říkat to nahlas a připadat si jako chudinka.

nechci mít deprese.

this hunger for self destruction.

23. srpna 2017 v 23:46 | R.
nevím, jestli to víte... jakože spíš ne, lidi, co četli tenhle blog ze začátku jsou dávno fuč... každopádně, budu mít narozeniny. tentokrát docela důležitý narozeniny... a moji rodiče se kvůli tomu cítí nejspíš určitým způsobem provinile.

pár dní zpátky jsem dostala dva nový páry bot a nový brýle. no, chtěla jsem řidičák. dávala jsem to dost hlasitě najevo, ale, no, mám smůlu. takže nejspíš budu zahrnuta vším možným, aby mi to vynahradili. ne, že bych se zlobila. spíš mě štve i má vlastní povrchnost.


nemám ráda narozeniny. falešný přání, stupidní dárky... tentokrát je tomu navíc přikládanej úplně nesmyslnej význam. unavuje mě to.

co jsem se vrátila z hor, nepiju. už je to šest dní. a beru zase prášky. zase se začínám cítit líp, dýchá se mi snadněj. nepít je pro mě dost stresující. hrála jsem si na tý hranici mezi nečím, co je v pořádku, a co je alkoholismus. jsem zvyklá všude pít pivo, před spaním si dát skleničku... nebo spíš půl lahve. a moc se nad tím nepozastavovat. teď mi dělá trochu problém spát. a je to přesně to, co nechci. nechci si s tímhle zahrávat. potřebuju v září být dost silná a odpočinutá, ne se ještě dva měsíce léčit z kocoviny a post-alkoholevejch stavů. takže vím, že je to dobrý rozhodnutí... jen to vědomí celou situaci nijak zvlášť neusnadňuje.

včera jsem poprvé vyrazila večer někam ven s tím, že nebudu vůbec nic pít. i když jsem až do včerejška dokonce vydržela nekouřit, koupila jsem si na to krábu, abych měla... no, aspoň něco. kupodivu všichni byli ochotní se mnou zůstat střízliví, dali jsme si venku jídlo a pak jsme si šli sednout do čajovny, kde jsme se dvě a půl hodiny váleli, děsně se smáli, hráli slovní fotbal - a bylo to skvělý. bez alkoholu i bez lehkejch drog.

vídám se teď se jakubem. teda, viděli jsme se dvakrát tenhle týden, v pondělí i v úterý.

jsem z toho zmatená. nechci ho. říkala jsem si, že mu možná něco dlužím. třeba nějaký vysvětlení, prázdnej sex. jsem teď zmatená i z toho, co chci, a co ne. říkala jsem si, že si to odbydem v posteli a půjdem si každej po svým, ale vypadá to, že to není to, co z toho zatím vyplývá.

teď mě chce znovu vidět a já si připadám pod tlakem. spolu s práškama se svět zase otočil vzhůru nohama a jakejkoliv fyzickej kontakt mě spíš znechucuje, než vzrušuje.

mám pocit, jako bych se vnitřně od techhle všech věcí potřebovala odprostit. nepít, nechovat se jako děvka...

hlavně si potřebuju srovnat všechny ty hormony v hlavě, znovu zjistit, kdo pod tímhle vším jsem.

jsem nervózní a nemůžu spát. každou noc sama sobě našeptávám, že lepší by bylo se vzdát. vypít litry vína. prolít krev. zůstat v posteli až do večera a nejíst. sníst všechno, co najdu. zvracet. všechen ten humus... tolik chci a nemůžu ho ani pojmenovat. nenacházím slova.

když je vám dobře, vždycky stojíte před tím rizikem, že přijde propad. a vaše snaha, váš každodenní boj, to všechno bude k ničemu. když je vám dobře, vlastně si jen přejete, aby vám zase bylo zle, protože v tom pekle je i kus bezpečí.

insane bitch.

18. srpna 2017 v 13:37 | R.

poslední dobou s lidma občas vymrdám jenom tak, protože můžu. lžu, mlžím, namotávám. a necítím se vinna. a je to možná jen tím, že už necítím vůbec nic, co by stálo za lehký vzrušení.

poslední dny přemýšlím o sebevraždě. neděste se. už to znám. tichý našeptávání. lehký sebepoškozování, cigarety a víno, krev tepající ve spáncích, tráva a prázdnej sex, zas a znova. bílý pilulky. je mi to fuk. věčná opilost.

cítím se jako ochromená, když si na tebe vzpomenu. ležím v posteli a někdo říká: "já chodila s tak namakaným klukem, ale v hlavě úplný hovno." - a ty na mě padáš, před očima tvoje ruce, břicho, jak si mě hážeš na rameno a neseš mě do postele a jak tvoje dlaň obemyká můj krk... a jak mi stavíš domov v peřinách tvý postele.

chybí mi tvoje slova, tvůj hlas, tvoje pohledy, doteky, hrubost i nepochopení, chybí mi tlukot tvýho srdce, tvoje vlasy. nedokážu to bez tebe, mám pocit, že všechno je pryč, že není žádnej smysl, když jsi pryč. chci řvát, že tě potřebuju, chci ti psát, chci s tebou mluvit, chci tě obejmout, sevřít silou tak velkou, že ji v sobě asi ani nemám. chci rozervat tenhle svět, kterej se točí dál i bez tvojí existence, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako bychom nebyli, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic. ale já nemůžu. denně na tebe myslím, denně se ptám, jak se máš, co asi děláš, jestli si někdy vzpomeneš, jestli tě pořád seru. jestli bys mi někdy mohl odpustit, kdybych to nezvládla... občas mám chuť to celý vzdát, jen abych ti dokázala, že už nic neznamená, co ty si myslíš.

ale nedokážu ti ublížit.

představuju si tě v mojí posteli. jak si pokládáš moje nohy na ramena a líbíš mi lýtka. představuju si, že ještě pořád mám tvoji jistotu, tvoji pevnou ruku, nepochybnou. a že mi pořád dýcháš za krk, pravidelnej horkej dech, zatímco já se tříštím.

určitě to přejde. jen... je to první rozchod, po kterým mám pocit, že ten pravej už není přede mnou, ale v mejch kontaktech v telefonu, už mi to nebere. už nikdy nekchci nikoho takhle moc milovat. a myslím, že už ani nikdy nic takovýho pocítit nedokážu.

nenávidím teď všechny. všechno. nedá se se mnou teď vydržet. a bojím se, že na to je jen jeden lék... kterej ale nechci. připadám si tak... nemocná.

chtěla jsem napsat, jak jsou všechny moje kamarádky čupky. ale bylo by to nefér, protože ta hlavní čupka jsem tady já. a uvědomuju si to. teda... aspoň teď. teď když necítím žádnou zlost.

jo a byla jsem na koncertu Kluse. a bylo to boží a to mě pěkně nasralo. a tak.
 
 

Reklama