Říjen 2018

on the edge.

22. října 2018 v 12:45 | R. |  x.
jsem v hrozně debilní situaci. a navezla jsem se tam sama, ačkoliv ne úplně úmyslně, že jo. ani nevím, kde začít nebo jak to správně vysvětlit... jestli vůbec, protože ani nevím, jestli je to důležitý. ani mě to moc netrápí a zároveň je to důvod, proč tady dneska píšu v lodičkách, i když lodičky mám ráda zásadně jenom na pohled. nehledě na to, jak pěkný v nich jsou nohy.

jako mladší jsem se na tohle životní období hrozně těšila. období příležitostí. šancí. ta část života, kdy přicházej možnosti a nový věci, nový lidi, místa a zážitky. samozřejmě jsem ale myslela, že to bude snadný. že budu nějak, nevím, intuitivně? vědět, co z toho je a co není správný. že to ucítím a hlavně, že o tom ani nebudu muset přemýšlet. ale teď bych se měla nějak rozhodovat, měla bych vzít život do vlastních rukou, protože můžu a hlavně proto, že nikdo jinej to za mě dneska už udělat nemůže. a já nevím, co s tím.

během posledních dvou měsíců jsem věnovala celkem něco přes 20 hodin - myslím, že už je to dohromady i celej jeden den a když do toho budu počítat i včerejšek, jsme hned na dvou - svýho života kurzu o finanční gramotnosti. strávila jsem spoustu času s lidma, co neváhají nad tím, jestli investovat čas do svýho rozvoje, do učení se. a fakt spoustu věcí jsem se naučila. a fakt spousta věcí mi teď leží v hlavě. protože upřímně nevím, jestli tyhle myšlenky vlastně nejsou jen součást toho plánu. někdy lituju, že jsem takovej skeptik, protože život by byl jednodušší, kdybych si prostě řekla, že by mi přece nelhali a nezkoušeli se mnou manipulovat.

jenže mi to nejde. nedokážu i přes všechny ty moc pěkný myšlenky nevidět, že se bavíme o penězích, že řešíme, kde je vzít a co s nima, když je máme, jak z nich udělat ještě víc peněz. a řešíme, jak z toho všeho udělat další a další peníze. jak budovat tým, jak motivovat ostatní k práci, kolik z jejich práce budu mít já, když to dobře půjde. na celý tý cestě nepřestávám přemýšlet o tom, že za každým "pojď a buduj kariéru" vlastně buduju v první řadě kariéru někoho jinýho. na to, že nic není zadarmo. ne v tomhle světě.

a jsem z toho všeho hrozně zmatená. na jedné straně máte spoustu lidí ve vašem věku, lidí, kteří si plní sny, cestujou, můžou plánovat a ví naprosto přesně, co od života chcou. lidi, co mluví o lásce ke své práci, o vztahu s týmem, o neustálým rozšiřování svých znalostí a pomáhání lidem, co neví, jak na to. přednášky o tom, jak být úspěšnej, jak se to naučit, jak stanovovat cíle, jak plánovat, jak nejen znát ten cíl, ale jak k němu i dojít. ředitele, kterej vám koupí pití, potykáte si a dáváte si navzájem ochutnat, co máte. ředitele, kterej s váma naprosto otevřeně řeší politickou situaci, historii a empatii k tomu všemu a v druhou s váma vtipkuje o tom, kdo se kde opil a udělal ostudu. a cítíte se tak plní energie a inspirace a chuti jít a něco tvořit - ne pro peníze, ne kvůli autům a bytům, co si chcete koupit, ale protože prostě chcete. chcete směr, chcete ten cíl a tu cestu. a už se ani nebojíte toho, že někde po cestě sem tam zakopnete, protože když je vůle, je i síla jít dál.

potom ale to všechno končí. někdo říká, jak mu nestačí určitá částka peněz, že chce víc. někdo říká, jak si šetří na druhý auto. někdo vám vykládá, kolik můžete vydělat peněz. a ze všech stran se hrnou ty slova o tom, že si přece musíte koupit dům a že si něco musíte našetřit. a jak spousta lidí tohle vůbec neví, jak jim musíte pomoct, aby nebyli nešťastní, aby taky měli dům, aby taky měli peníze na auto a nebo možná radši dvě. a kolik peněz jim ušetříte? kolik aut by si za to mohli koupit?

celá se v tom točím. vím, že peníze potřebuju. že musím jíst, někde bydlet, nějak se dopravovat a něco si oblíct. že občas taky něco chci, že moje posilovna a ježdění na koni něco stojí. vím, že voda ani teplo není zadarmo. ale nechci svůj život postavit na tom, kolik jich mám a kolik mi jich ještě chybí. i když vím, že musím. ale pokud už musím řešit tohle, tak nechci řešit tenhle problém ještě pro cizí lidi. a vědět, že díky tomu nemusím řešit, jestli si zajdu na večeři jednou týdně nebo třikrát. a nechci obětovat svoje učení proto, že bych mohla mít víc peněz. ani proto, že bych za dva roky mohla mít ještě víc peněz.

a nedokážu za někým přijít a přesvědčovat ho o tom, že něco vím a dělám dobře. nechci se vzdávat práce, do které jsem už tolik investovala a ze které mám dobrej pocit, za kterou mě lidi chválí a doporučujou svým známým. klidně zůstanu v tomhle bytě. bez auta, bez nový kuchyňský linky. i na tý starý vařím ráda, i tady zvládnu bejt šťastná.

ale přesto všechno se mi nedaří odejít. řekla jsem, že jsem ochotná to do konce roku zkoušet, vidět, jestli to má nebo nemá smysl. všechny přednášky, všichni lidi mě tolik baví. nemám vůbec problém někam jet, strávit čas tímhle. ale víc než podněty čistě osobní asi nehledám. nechce se mi odejít, ale jako práce to prostě není pro mě. a teď co s tím, že?

dnes mám schůzku s ředitelem, se kterým si tykám. mám lodičky. hrozně ráda bych mu asi řekla, že se něco z tohohle změnilo, ale nejde to. a taky vím, že mě bude přemlouvat a nejspíš si zase řeknu, že by to třeba nějak šlo, že se třeba časem něco změní. ale po všech těch přednáškách přece nemůžu dělat, že je to správný řešení.

guts.

15. října 2018 v 21:26 | R. |  x.
připadám si jaksi na hraně. jako kdyby to všechno bylo jen o snaze najít a udržet balanc. roztahuju ruce a zatínám břicho. dýchám zhluboka, ale přerývavě. dotýkám se věcí, kterejm jsem se snažila vyhnout... za každou cenu. a nedokážu se odvrátit.

možná se jen hrozně snažím najít zas něco dobrýho. možná hrozně moc chci zapomenout na svůj pokřivenej pohled na svět nebo na to, kým jsem většinu času. v sobotu jedu s vojtou ke koním. zapomínám kdo jsem a asi právě proto jsem to zase já. valí se ze mě potoky slov. a jsem plná děsu. ta jistota mě nechává prázdnou, bez křivd, jako kdyby všechen bordel zkusil na chvilku najít svoje místo, ukázat mi, jak se mýlím.

tohle nejsem já. nelíbí se mi to. nastupuju do auta nejlepšího kamaráda kluka, kterýho jsem půl roku neskrývaně zbožňovala. poslouchám, jak mi povídá. ve vzduchu cítím svoji vlastní výčitku a občas se mi jeho věty neskrývaně zarývaj pod kůži. nevím, kde se bere ten pocit, že někoho podvádím, že je to strašně špatně. zároveň... je mi dobře. až moc.

celou dobu nechci a přesto se tam dostáváme. říká mi, jak má zlomený srdíčko, jak nic nechápe, říká tolik hloupejch věcí a mně se trochu zlomyslně chce všechno zlehčovat. ale mluvím měkce, mluvím jako s dítětem, snažím se být... empatická. a teču pomalu a snadno jako med. mám pocit, že moje slova tak musej chutnat, když mi kloužou po rtech, samotnou se šokuju schopností ze sebe dostat něco tak asertivního. a pak mluvíme o tomášovi. a trochu se to ve mně svírá a tak mlčím a... pořád asi čekám, že se pohádáme. trochu se pohádat chci. vyčíst mu, že ho obhajuje, že za ním stojí za každou cenu, že vždycky bude na jeho straně. ale víc než cokoliv to chápu. a vlastně je všechno tak, jak to má být.

tolik mluví. a v ničem z toho není ani kapka jedu. trhá mi to srdce na kousky, skoro mě to dojímá, protože i když moc chci, nejde mi se zlobit. a když pak parkujem vedle tesca, uvědomuju si, že se mi ještě nechce jít domů.

asi nikdy jsem neměla kamaráda. celá ta věc mě neuvěřitelně mate, protože se ke mně chová tak hezky a část mě se chce rozbrečet a obejmout ho, schovat se za hloupej pud. přijdu si kvůli tomu dost směšná, abych byla upřímná. říká mi, jak moc se toho ode mě za tu chvilku naučil, jak si toho váží, že jsem ochotná s ním trávit čas. mám chuť se fyzicky zkroutit, jak nepříjemný mi to je. a zároveň chci říct víc. o vší té bolesti, kterou se snažím matně nakreslit do vzduchu. i o mé vlastní ceně, o tom hnsuným boji, o všem.

čtu jeho články a mám skoro chuť poslat mu ty svoje. umlčet ho. rozpovídat?

may the bridges I burn light the way.

10. října 2018 v 22:12 | R. |  x.
poslední dobou nemám náladu se čímkoliv zabývat. a o čemkoliv psát. děje se toho kolem mě tolik, že se mi celkem úspěšně daří zapomínat na věci, co si pamatovat nechci. a neřešit, nemyslet. můj stav je až příliš komplikovanej.

nikdy jsem asi v téhle fázi nebyla. tolik hořká, tak zatuhlá a plná zloby. vždycky to byla spíš bolest, smutek a bezmoc, než cokoliv jinýho. a pak se někde objevila síla a já ji ucítila v rukou, jak se napíná, jak roste spolu se vztekem. a nenávidět je skoro stejný jako milovat. udává to váš směr, všechno se točí, pořád ty stejný tváře, jakási intimita, se kterou věnujete každou myšlenku té stejné vzpomínce pohřbené hluboko ve vás. cítím všechno iracionální ve mně, jak to vře. sama sebou ve chvilkách střízlivosti pohrdám, protože tahle urvanost je tolik zbytečná... ale většinu času mě to drží celkem pevně. nemám sílu ani chuť se vymanit. líbí se mi pocit neomylnosti. aspoň na tu chvilku.

když mluvím, leje se ze mě jed. s takovou silou, že to nedokážu zastavit ani zmírnit. litry svinstva, až se mi obrací vnitřnosti, všechno to zuřivě valí hrdlem ven. vím, že je to ta chvíle, kdy se mám probrat. myslím na všechno to zlý. na tisíce přečtenejch slov, na pekla vznikající z tohohle pocitu, že máte neomylnou pravdu, že jste našli lék na bolest. že jste jedinej, kdo chápe, kterým směrem se všechno točí.

chci zpátky světlo. odvahu cítit, žít, bolet i kvést. chci zase umět milovat.

chci vám přát všechno nejlepší. všem. bez rozdílu. chci zapomenout a odpustit, nechat spadnout tu tíhu, nechat ji odplout daleko pryč v proudech slz a úlevy. nenosit ji kolem kolem krku. chci klid. lásku. chci to všechno už nechat být.

možná je potřeba křičet na správný lidi. ve správný chvíle. víc nechat všechno plynout, nebát se toho a všechny okna otevřít dokořán. možná víc plakat a křičet a víc lidem říkat o jizvách, co na vás zanechávaj. možná o něco míň řešit následky a přesto... co to vyřeší? když půjdu a budu řvát, když ukážu slzy a všechno, co to na mně zanechalo? neponesu to dál? a co když ano? co když jen způsobím další tsunami?

hrozně dlouho už ti chci říct, že jsi mi strašně ublížil. ne svým odchodem, ale tím, co se dělo po něm. protože jsem tě milovala, protože jsem ti říkala všechno, co se v mým světě dělo, každou maličkost, všechny myšlenky a pocity, dávala jsem ti i to, co jsi zrovna nechtěl, protože říct to tobě bylo stejně přirozený jako dýchat. milovala jsem tě tak sobecky, jak to jen šlo. poprvé v životě jsem si s tebou připadala fakt šťastná, byl jsi pro mě doma. když jsme spolu poprvý spali v tomhle bytě, poprvé snad za milion let jsem měla pocit, že můžu dýchat, že věci zapadají zpátky na svoje místo. a kdybys mi řekl, ať se s tebou zvednu a jedu na druhej konec světa, šla bych. kdyby ses mi podíval do očí a řekl, že když skočím, budu lítat, věřila bych ti to. myslela jsem, že se na tebe nikdy nezvládnu zlobit. a pak se to nějak stalo a já to věděla, cítila jsem to ve vzduchu, ale pořád... nějak jsem doufala, že to přejde. sama bych nikdy neodešla. pamatuju si, jak jsem ti koupila to tričko, co jsem ti dala ten den, co jsme se rozešli, a doufala jsem, že budeš mít radost. že budeš naštvanej, že jsme ho koupila a že pochopíš, že na tebe myslím. i když jsi pryč, i když celý dny mlčíš. a přesto to tolik nebolelo, když jsi odešel. věděla jsem, že je to pro tebe dobrý a uvědomila jsem si, že tě možná miluju doopravdy. ne jen pro sebe, ne proto, co mi dáváš. že možná záleží i na něčem víc, že ve mně ještě nějaká láska zbyla a že si ji zasloužíš, i když teď jdeš pryč. ulevilo se mi, že budeme oba šťastnější, postupem času. jenže ty jsi zmizel. nikdy jsi neřekl, jak se máš. nikdy jsi tam už nebyl, už nebylo komu říct to, na co se nikdo neptá. pořád se to děje. objevuješ se mi v hlavě při některejch slovech a chci se vrátit a říct ti o tom, proč jsem si vzpomněla. že to bylo tolik krásný, že to mýmu žití dalo smysl, že jsem díky tobě neumřela vší tou bolestí. chci ti říct, jak moc se děsím, jak moc se zlobím, jak moc jsem na tebe naštvaná za to, že mě ani nepozdravíš, protože mám pořád ještě strach. jestli je ti fajn. jestli nepracuješ příliš, jestli se necítíš sám, jestli tě netrápí věci, co tě trápily několikrát do týdne a který jsme řešili po tmě v autě celý hodiny. pořád jsem na ty věci nezapomněla, pořád tam jsou, pořád se občas budím s tím pocitem, že na hrudníku mi leží závaží. a miluju tě. sobecky i jinak. a všechno to, co se stalo, bylo nejspíš milionkrát horší, než tohle, ale přesto nedokážu překousnout, že ses rozhodl radši zapomenout, že mě znáš, že jsem něco znamenala, že jsme spolu něco zažili. nejvíc na tom bolí, že už tě ani milovat nemůžu, že se mi tohle všechno tak moc hnusí. nikdy bych to do tebe neřekla. ale odpouštím ti to. už se nechci zlobit, nechci ten hnus pořád nosit v sobě a denně se ptát, co se stalo. doufám, že jsi šťastnej. přeju ti všechno dobrý, každou maličkost, co si přeješ, výhledy ze všech hor světa, krásný domy a spoustu práce, která tě naplní. jednou ti to třeba i vážně všechno řeknu. napíšu, pošlu.