the rain.

1. září 2018 v 19:12 | R. |  x.
poslední dobou mi moc nejde psát. hledám koleje, po kterejch bych mohla jet a když se mi daří, jsem vlastně prázdná. když ne, myslím jen na to, jak se do nich zase vrátit. co nejdřív, s co nejmenší bolestí.

většinou když jsem dřív byla sama, taky jsem se sama cítila. ten hlodavej pocit, že se potřebuju k někomu přimknout, najít u někoho bezpečí a klid. aspoň chodit kolem a hledat. líbat se a ráno nechat svět, aby se smrsknul do té malé kuličky nevolnosti a strachu, že takhle to bude napořád. že nepřijde žádná zpráva. že to nebude láska.

místo toho nějak žiju dál. a zapomínám myslet na to, jak mi kdo zlomil srdíčko. a občas se objeví nějaký fotky a tak jen pozoruju, jak už ani necítím tu starou známou zášť. je to jako kdyby se špatný lidi sami odstranili z mýho života. jako kdyby věděli dřív než já, že tam nemají místo. ještě než jsem si to mohla vůbec uvědomit. a kryštof je asi šťastnej. vypadá tak, podle všech těch fotek. a já se modlím, abych už nikdy nemusela čelit tomu, že budeme oba sami. upřímně doufám, že s ní zůstane, že budou spokojení a já se nikdy nebudu sebe samotné muset na nic ptát.

v pondělí jsem si jela pro džínovou bundu a vrátila jsem se domů ve dvě ráno opilá zlatou tequilou a radostí. nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem strašně ráda s holkama. ne že bych dřív nebyla, ale vždycky jsem byla spíš ten typ, co jde s kamarádkama na víno a pořád řeší vztahy, sex a co se posralo. vždycky jsem myšlenka byla u někoho jinýho, nebo jsem se toho někoho rovnou snažila nějak zastihnout na telefonu, protože... protože jsem se bála být chvilku sama. chvilku si to srovnat v hlavě, třeba se tomu postavit tváří v tvář. ani nevím. vnímám to až teď.

ale ten večer jsme to byly jen my holky, chuť skákat a uvnitř mě dokonalej mír. ve čtvrtek jsme to zopakovaly a zapíjely aniččin nezdařenej řidičák a potkaly ještě další děcka, takže se nás nakonec sešlo asi dvanáct.

a je to zase tady - tenhle zásek, kdy už prostě nemůžu psát dál. budu teď půl hodiny sedět a tupě koukat do klávesnice, bude mi ze sebe na nic a pak to zavřu a půjdu dělat něco jinýho, takže se k tomu už nikdy nevrátím. když se sebou bojuju, mám tenhle hnusnej pocit na hrudníku i po celejch rukách, jako kdyby se samy bránily těm slovům. myšlení mi nedělá dobře.

snažím se bojovat s tou zahořklostí, co ve mně zůstala. snažím se nedávat jí tolik prostoru, dál věřit lidem... chlapům. neočekávat jen to nejhorší, neškatulkovat. ale možná je moc brzo. možná potřebuju víc času, než tohle překousnu. možná jsem ještě málo křičela, brečela a nenáviděla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 2. září 2018 v 14:55 | Reagovat

Koupila si bundu a šla to oslavit do baru. :D

2 petr-foto petr-foto | Web | 2. září 2018 v 18:55 | Reagovat

Ahoj, možná se bojíš vyjádřit to, co skutečně cítíš.

Samota, achjo.. To teď právě prožívám. Snažím se měnit k lepšímu. Dekadentní keci vzal čert, a obvyklé řeči už mě nezajímají. A za následek to má ten, že si se svými kamrády nerozumím, a oni nerozumí mě. Vím, že je to přirozený vývoj, ale momentálně se peru se svým starým já a světem s ním spojeným. Něco končí, něco nového začíná. Ano, je to tak. Říkám si ale co všechno budu muset ještě obětovat pro lepší zítřky a šťastný život. Možná všechno..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama