the intergenerational contact.

28. září 2018 v 19:28 | R. |  x.
občas potřebuju dny, jako je ten dnešní, abych si připomněla, že miluju práci, kterou dělám. ne kvůli penězům a ne kvůli svobodě, kterou mi dává. ale kvůli lidem - těm fajn lidem. dětem, který se těší, že vás uvidí, rodičům, který nemaj v hlavě nasráno, jejich psům, pocitu, že někomu můžete něco předat. baví mě potkávat nový lidi, vidět, že jejich životy fungujou, že jsou šťastní, že jsou na tomhle světě i děti, který se netrápí, který nejsou otrávený a nemají pocit, že za nima chodím jen abych je otravovala.

dneska mi to po dlouhý době bylo připomenuto. vrátila jsem se z práce a mám z toho skvělej pocit, dokonce až radost. dalo mi to energii, chuť pokračovat a zároveň mě to nakoplo ohledně jednoho problému, kterej jsem ještě včera nechtěla řešit. a to je víc než důležitý.

když už tenhle blog mám, rozhodla jsem se dneska s váma tohle sdílet. nejen to, jakou mám práci a jaký problémy to občas přináší - a jak skvělejma věcma je to občas vykompenzovaný. ale taky to, jaký jsou rodiny a děti v nich. protože mi to skoro denně leží na srdci.

v první řadě - nikdy jsem nechtěla být učitelka. a stále na tom trvám, i když jsem vlastně už selhala. moje máma pedagogickou fakultu vystudovala, učí dvacet let a dneska je zástupkyní ředitele. vždycky říkala, že učit je skvělý, že ji to hrozně baví, že má ráda kontakt s dětma a jak je ta práce interaktivní a obohacující. já si dodneška nedokážu představit, že bych šla na základní školu - takovou, jakou si ji pamatuju - a zkoušela tam někoho něco naučit. obdivuju každýho, kdo na to má trpělivost a koule.

přesto se loni něco ve mně zlomilo (myslím, že to byla moje vůle stát na nohou osm hodin v kuse, podávat lidem pizzu a poslouchat, že někdo zase ukradl něco z kasy, takže navíc nedostanu ani korunu). a začala jsem doučovat angličtinu.

prvních několik měsíců jsem doučovala jen jednu holčičku, která byla nadprůměrně chytrá, hodná a ke všemu tomuhle i roztomilá. v téhle době jsem měla pocit, že jsem našla práci snů a že tohle zvládnu dělat od rána do večera. takže jsem neváhala, když přišla nabídka, že budu připravovat tři holčičky na flyers test v jakési anglické školce. a tehdy přišel první střet s realitou.

mít něco naučit jedno dítě a tři děti, v tom je překvapivě velkej rozdíl. nemluvě o tom, jak náročný je udržet jejich pozornost, získat si je na svou stranu a zjistit, co dělat, když zrovna brečí. tohle všechno mi prvního půl roku připadalo naprosto nezvladatelný a nejspíš vlastně jenom proto, že jsem jiný než takhle dobrý zkušenosti neměla. za poslední čtvrt rok jsem se v tomhle směru výrazně posunula.

první velká a strašně užitečná zkušenost byly anglický tábory. tady přesně mi došlo, že všechny děti, co jsem doposud učila, byly naprosto geniální. nejen co se učení a angličtiny týče, ale i věcí sociálních. na táborech jsem zjistila, že dítě ronící slzičky kvůli tomu, že mu něco nejde, je procházka růžovým sadem, oproti klukovi, co vám hodinu v hysterii mlátí rukama kolem sebe, protože tady nechce být a chce hned teď domů. víte, já vždycky tíhnu k tomu, mít takovej ten blbej pocit, že mám nějaký zásady - třeba že dětem nelžu. ale tohle jsou chvíle, na který vás nikdo nepřipraví a obrníte se proti nim asi až časem. nevím.

a pak letos v září přišla tahle možnost doučovat tři sourozence u nás ve městě. což pro mě samozřejmě byla super příležitost, konečně bez dojíždění a navíc paní měla zájem o dvě hodiny v tahu. asi jsem byla až moc nadšená, než abych dopředu přemýšlela o detailech, který mě měly varovat. zaprvné - sourozenci nedělaj dobrotu. a zadruhé, už vůbec ne takhle v domácím prostředí. přesto jsem měla jaksi pocit, že to určitě nebude problém.

ale problém to je. a velkej. ráda bych ještě řekla, že se snažím nikdy nikoho za nic neodsuzovat. spousta věcí, který vidím u dětí a jejich rodičů mi přijde, řekněme, nevyhovující. nepřijde mi třeba v pořádku, aby děti jedly takový množství cukru, jako někdy vidím, nebo aby v osmi letech měly mobil, na kterej já si nevydělám nejspíš tak do třiceti. ale není to moje věc a respektuju to a nevyjadřuju se k tomu. ostatně, co já vím, jaká budu matka já. ale v rodině, kam jsem šla pracovat teď, jsem byla v šoku opravdu hodně. nejen co se týče stravovacích návyků a toho, že kluk není schopen dát na půl hodiny z ruky tablet. ale ohledně výchovy jako takové.

říkala jsem si, že nemám dostatek respektu nebo že si na sebe s dětma potřebujem zvyknout. co se týče angličtiny, nebylo to taky vůbec ideální, protože fungovat dohromady se třema odlišně starejma dětma je prostě něco, s čím mám úplně minimální zkušenost. všechno tohle jsem brala jako otázku nějaký vzájemný spolupráce, poznávání se a hlavně času.

problém je, že jsme se s maminkou evidentně špatně pochopily. ona si představovala, že její děti srovnám do latě, nabuším do nich angličtinu a u toho s nima udělám úkoly do školy, ideálně se všema zároveň, aby je měla z krku. představa hezká, ale děti neumí ani slovíčka, natož celý věty. nepíšou si, jaký mají úkoly a já mám procházet každej sešit a hledat, jestli něco nemají udělat. nemluvě o tom, že ze mě jsou otrávěný, nespolupracují, odporují a co pět minut odbíhají někam pryč.

moje chyba. jasně. to jsem si nejdřív říkala. a tvářila se tak i maminka dětí. ale po včerejším hovoru mi došla trpělivost.

volala jsem paní, že nemůžu přijít, protože jsem nemocná - ano, byla to trochu lež, zas tak na umření nejsem, ale nedokázala jsem si představit, že v tomhle stavu budu muset tohle ještě vydržet. přesto, když jsem jí volala, pořád jsem si říkala, že pokud bude mít o angličtinu zájem, třeba to nějak zvládnu. odpověď na druhé straně mě ale upřímně zaskočila. paní byla nepříjemná, vyčetla mi, že jsme neudělali minule všechny úkoly a navíc i to, že to, co jsme s dětma dělali za pracovní listy a cvičení, bylo úplně k ničemu. a že chodit rozhodně nemám, než vymyslím, jak to teda budu dělat, aby jí to vyhovovalo. a že se domluvíme v pondělí.

nejhorší je, že jsem taková kráva, že jsem nejdřív opravdu chtěla vymýšlet, co s tím budu teda dělat. jakou učebnici jim koupím nebo nevím, jak změním svůj přístup. ale dneska mi to došlo. takhle ne. tohle nemám zapotřebí. v podstatě k tomu stačila moje dnešní hodina - shodou náhod se stejně starým klukem z dost podobnejch poměrů.

došlo mi, že se mnou vlastně ještě nikdo problém neměl. ani děti, ani rodiče. a že není moje povinnost zatnout zuby a vydržet, že můžu prostě odejít. a že nemusím poslouchat, jak mám věcí dělat jinak, protože je jen a jen moje věc, jak je dělám - a že je dělám nejlíp, jak umím. a vlastně se mi fakt ulevilo, když mi došlo, že si můžu vybrat, pro koho budu nebo nebudu pracovat. takže nechci, aby to byl někdo, kdo dělá věci, co jsou mi proti srsti.

sama sebe jsem k tomu musela nejdřív asi trochu ukecat. ale náplní mojí "práce" opravdu není vychovávat něčí děti, starat se o to, aby měly domácí úkoly, prosit je, aby se mnou spolupracovaly nebo jim z rukou brát tablet. nejsem tady, abych někoho k něčemu nutila, nejsem učitelka na základní škole ani jejich rodič. to, co dělám, je, že jim vysvětlím to, čemu nerozumí, procvičím to s nima, dám jim na to třeba jinej pohled a řeknu jim něco navíc. s většinou dětí i komunikuju přímo v jazyce, ale ne pokud vím, že mi nerozumí - nemůžu vysvětlovat domácí úkol, když nedají dohromady ani odpověď na jak se máš. a když to někomu nevyhovuje, proč bych vlastně měla na sílu měnit svůj přístup? je spousta lidí, kteří jsou se mnou spokojení a já jsem zase spokojená s nima, dělají mi radost, vidím výsledky a nabíjí mě to energií. a určitě je i spousta jinejch lidí, co se věnují angličtině a budou téhle rodině vyhovovat víc.

spíš mě mrzí, že u někoho doma to fakt takhle funguje. děcko tráví svůj čas na tabletu, je otrávený úplně ze všeho a má nulovej respekt nejen ke mně, což se ještě pochopit dá, ale i k rodičům. tyhle děti mají všechno, na co si ukážou, ale spokojený nejsou. nudí se, když s nima něco děláte, všechno je trapný. a je to škoda, protože já vidím, že jinde to jde jinak. ale neudělám s tím nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. září 2018 v 2:29 | Reagovat

Překvapivě překvapena z dětí 21. ztracené generace! Ano, jistě bylo lepší si utírat nudle z nosu do triček, valchovat ve třinácti uklízečku v chlévě a mlsat med přímo z úlu, jak to dělali naši (pra)rodiče. :)

2 malejprazskejrumik malejprazskejrumik | Web | 29. září 2018 v 18:23 | Reagovat

Mně snad kolikrát víc než dnešní děti zaráží jejích rodiče, co všechno dokážou vymyslet, na co všechno si stěžovat, viz.třeba ve školách, kde od známého učitele vím, že se jich kolikrát bojí i učitelé a snaží se jim ve všem podřídit. :/

3 Platan Platan | E-mail | Web | 30. září 2018 v 20:26 | Reagovat

Pekné uvedomiť si, že človek má častokrát na výber. Škoda, že veľa ľudí ostáva zaseknutých v hrozných prácach a pozíciách aj keď to tak byť nemusí.

4 Rosellakaw Rosellakaw | E-mail | Web | Dnes v 14:18 | Reagovat

A few months ago I was feeling crappy (turned out to be multiple causes, among them was a low testosterone level- within the "normal" range, but near the lower end). My GP gave me a few shots of testosterone prior to precribing the gel. While it's not magic, I simply feel better all around, for the most part. Just don't let your wife or kids touch the gel or they'll get hairy knucles. I found this clinic on the Internet. What can you say about it?

<a href=http://miami.testosteroneclinicpro.com/>http://miami.testosteroneclinicpro.com/</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama