bitter taste.

10. září 2018 v 15:01 | R. |  x.
lidi kolem mě taky nestíhaj. říkám si, že nejspíš jen zmatkujou, protože netráví tolik času cestováním z místa na místo a taky na kurzu, kterej je možná jen další hezky pojmenovaná lež. nejde mi teď věřit lidem. ani sobě samotné. přitom jsem teď to jediný, co mám. můžu jen... tak nějak slepě věřit tomu, že to všechno zvládnu, že mi nedojde síla. nesmí.

čím jsem starší, tím víc mě děsí narozeniny. letos jsem měla pocit, že vlastně umírám, i když to není žádnej věk a i když teprve začínám tak jaksi žít. nechci čelit zodpovědnosti, samostatnosti a venkovnímu světu. a svým způsobem si to dávno všechno řídím sama a přesto, kdyby mi to někdo řekl, asi bych to nechtěla slyšet. pořád doufám, že za mnou někdo stojí. nerada se otáčím a zjišťuju, že si to jen nalhávám.

ten první týden byl hektickej a obávám se, že na podobný tempo si budu muset zvyknout. lítám z místa na místo, a když se konečně zastavím, většinou prostě spím. nebo se zrovna prohrabávám milionem papírů.

svým způsobem mě ty narozeniny hrozně ranily. několikrát a hluboce. nepopřál mi ani otec ani tomáš a já si asi nejvíc přála, abych na to taky mohla zapomenout a dělat, že se nic neděje. s máminým přítelem jsme byli na první hezké rodinné večeři, kterou jsem za celej svůj život zažila a lámalo mi to srdce.

tomáše jsem za těch pár dní potkala dvakrát ve vlaku a nezasloužila jsem si ani pozdrav. hádám, že nemá čas ani na to. začalo se mi o něm zdát a jsem jaksi strašně bolavá, aniž bych si pořádně dovedla vysvětlit proč. v těch snech je to zas ten kluk, kterýho znám a z kterýho se slova valej jako když povolí hráz. ten, komu jsem mohla říct cokoliv a narovinu. a po večerech ležím a bojuju s tou potřebou vzít telefon a prostě mu to všechno napsat, dostat ze sebe, jak na hovno mi je, že mi chybí, že tohle není fér a že to hrozně bolí. zároveň je to vlastně úplně jedno. pod tím vším na něj chci křičet a všechno mu to vyčíst.

zas trochu kouřim. zas se sebou trochu bojuju, protože občas nevím, jestli se snažit všechno překonávat, nebo jen zbaběle podlehnout. jsou odpoledne, jako je to dnešní, kdy mám přesně hodinu a půl a nemůžu se rozhodnout, jestli se schovat do peřin, nebo napsat práci do školy, zacvičit si a hezky se namalovat, než někam půjdu. sama nevím, co chci víc a co se mi víc hnusí, protože odpor cítím vůči obojímu. asi musím zatnout zuby. asi musím... změnit svoje myšlení... a usmát se. a taky trochu motivovat ostatní, kdyby to náhodou tohle četl někdo, kdo taky bojuje. ale někdy svoji depresi dokážu prostě jen nenávidět. zcela pasivně a bezmocně.

ale zase čtu, cvičím, jím, chodím mezi lidi. zase cítím, jak moje hlava saje informace jako houba a je to skvělej pocit. mám denně strach, že to zase zmizí. mám denně strach ze spousty věcí. takovej strach, že ho nedokážu ovládnout. skoro se až dusím, jak jsem sama a přitom si nedokážu vůbec představit, že by se mě teď měl někdo jen dotknout. všichni se mi hnusí, je mi zle z představy, jak se ke mně někdo přibližuje, jak zase sdílím sebe samu. nevím, jak v týhle situaci nezahořknout. každej říká, že to přejde. opravdu doufám, že brzo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama