only my heart knows my head is lying.

8. srpna 2018 v 12:11 | R. |  x.
většina dní je plná slunce. nebe je modrý a vzduch těžkej a línej. chodím, dýchám a poslušně dál žiju. ale na rána jako bylo to dnešní se nikdy nedokážu připravit. ani na tyhle pocity, všechny ty myšlenky a výhybky v mojí hlavě. všechna stabilita je najednou jen hloupá iluze.

většinu těch dní se dál směju a snažím se té iluzi dál věřit. hýčkám si ji a hladím ji jako kočku.

dnes v noci se mi zdálo, že se mnou stál na nádraží a chtěl se ke mně vrátit. bylo na něm něco tak známýho a opravdovýho, že jsem nevěděla, jak se udržet od jeho náruče. a pak se sklonil a políbil mě. byl to horkej letní polibek. a v mý hlavě se ozvalo: ještě že jsi nesmazala ty jeho fotky. teď by to všechno bylo pryč.

občas bych strašně chtěla brečet, ale ať dělám cokoliv, prostě to nejde. slyším ty písničky, v hlavě to všechno mám a na hrudníku tunový závaží, ale slzy nepřichází. občas touha po sebedestrukci, poetický sračky a prázdno.

zdá se mi to celý hloupý a tak mu píšu, jak se má. doopravdy mě to zajímá a nemám sílu na přemýšlení o následcích. přeju si, aby napsal, že se má fajn. a aby mi řekl, že to bylo těžký prvních pár týdnů, ale že se opil a už je mu fajn. že netráví všechen čas v práci a že mu doopravdy nevadí, že chci vědět, jak se má. přála bych si s ním mluvit v posteli nad sklinkou vína, říct mu všechno tohle a jak mě to mrzí.

štve mě, že mi neřekne ať už nepíšu. takhle pořád doufám, že když počkám dost dlouho, bude to zas dobrý. ale opakuje, že teď nemá vůbec čas a mně to má asi docvaknout, ale... nějak si nechci na nic hrát. a dělat, že už mě nezajímá. chci jen vědět, že je v pořádku, abych mohla být taky.

večer jsem na rande s jedním klukem. a snažím se překonat tu chuť se opít a všechno tohle mu říct a pak jít domů a už nikdy ho znovu nevidět. místo toho cucám pivo a vedeme dospělej dialog o cestování, budoucnosti a nakonec i o tom, jak je na nic se stěhovat. potom se přece jenom dostáváme do těchhle nebezpečnejch vod a nemám dost energie na to, abych lhala, takže připouštím, jak mi tomáš leží v hlavě, ačkoliv si na něj většinu dnů ani nevzpomenu, a jak se ke mně pak vrací ve snech, po kterejch jsou rána horší, než ty s kocovinou. vím, že bych měla říct, že z tohohle nic nebude. že tyhle rohovory a to, že mi pak položí ruku na koleno, je asi nejvíc, co mu můžu dát, protože jakákoliv větší blízkost mi přijde šíleně děsivá. ale nevím jak. ani kdy. seru tím sama sebe a je to celý hloupý.

ale když jdu domů, město se mi zdá po dlouhé době bezpečný. češu rukama stromy a dýchám tak zhluboka, až to chvilkama bolí. možná se každá bolest vždycky nakonec dá překrýt nějakou novou, další. a možná vůbec nezáleží na tom, kvůli komu se člověk zrovna trápí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. srpna 2018 v 13:20 | Reagovat

Jeden z nej článků na radfordce. Svědčí ti být sama a zraněná.

Teda jako blogu to svědčí. :D

2 hedd hedd | Web | 9. srpna 2018 v 17:23 | Reagovat

Musím souhlasit, rozhodně jeden z Tvých nejlepších článků... alespoň k něčemu je ta bolest dobrá, no ne?

3 Open-minded girl Open-minded girl | Web | 6. září 2018 v 14:57 | Reagovat

Skvělý články. Vím, že máš teď spíš špatný období, ale jak zmiňují ostatní bolest svědčí. Vážně by to mohlo být jednou na knihu. Umíš hrozně dobře popsat pocity, a nevím jak to působí na ostatní, ale já občas až neuvěřitelně chápu jak se cítíš,..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama