happier.

17. srpna 2018 v 12:26 | R. |  x.
čekala jsem, že s koncem prázdnin konečně přijde nuda. popravdě jsem v to i docela doufala... že se budu válet doma, spát, stěžovat si, že nemám co dělat. ale M. skončila v práci, kde trávila většinu svýho času a tak mám neustále s kým být a co dělat. do toho teď doučuju jednu slečnu na zářijovou maturitu z angličtiny a dnes budeme slavit narozeniny G.

popravdě jsem tohle vždycky chtěla udělat. prostě to zažít. udělat někomu tajnou oslavu, obří kýčovitej dort, křičet překvapení a sejít se s lidma, s kterejma jinak ani nemáte pořádně motivaci se sejít. ale vůbec jsem nevěřila, že to vážně dotáhnem až do konce - což teda pořád nemůžu úplně říct, do samotné oslavy momentálně zbývá asi pět hodin a pořád mám strach, že se něco posere. ale najednou všechno začalo zapadat do sebe. našli jsme prostor, dostali klíče, nakoupili dárky, nějakým šíleným způsobem nakonec zorganizovali dokonce i tombolu, potvrdili se hosti, pozvali jsme rodinu... tenhle týden jsem strávila pečením dortu, děláním jednohubek a nakupováním chlastu a papírovejch kelímků. celej včerejšek jsme potom tahali stoly a vysávali, aby to dneska všechno bylo doopravdy nachystaný.

nejšílenější na tom je, jak jsem za tohle rozptýlení vděčná. nechci a nepotřebuju myslet na tomáše. včera mi kamarádka řekla, že se vlastně dost možná stalo něco mezi ním a jednou další... no, dřív kamarádkou, několik posledních let spíš jen známou. a zabolelo to. štve mě to, ale není mi to jedno a jakkoliv jsem se přesvědčovala, že je to jedno a že je to jedno, nepřijde mi že si zasloužím, aby se ke mně takhle choval. aby mi nemohl ani odpovědět na zprávu, kde se ho jen ptám, jak se má, protože mě prostě zajímá, jestli je všechno v pořádku. a nezasloužím si, aby mi jako zasranej srab lhal a neřekl mi ani narovinu, ať už nepíšu.

asi mám nějakej zvláštní talent dělat z chlapů kretény.

ne, že by mi něco scházelo. jsem teď vlastně šťastná. dneska, když jsem ráno seděla a dívala se v kuchyni z okna, uvědomila jsem si, jak úžasný to vlastně je. mám skvělý kamarádky, úžasný zážitky a vzpomínky. milion hlášek a je to jak pitomej seriál, protože cokoliv se stane, mám komu se jít vybrečet a o koho se opřít. a přece nepotřebuju nějakýho idiota, co mi bude ničit život. zvládnu to. život je fajn.

včera mě L. vezl domů. trochu jsem doufala, že něco ucítím. kousek nostalgie, nějaký zachvění v žaludku. ale necítila jsem nic. bylo to snadný. kouřili jsme a já si ho motala kolem prstu. ale není to to, co mi chybí. to, co hledám. tahle čistě fyzická blízkost, jak mi sahá na krk a kouká se až zoufale... necítím to. necítím nic. a ani to se mnou nehne. ale pokus asi dobrej. možná bezcitnej, ale on se taky nikdy neptal, co chci já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama