Srpen 2018

happier.

Pátek v 12:26 | R. |  x.
čekala jsem, že s koncem prázdnin konečně přijde nuda. popravdě jsem v to i docela doufala... že se budu válet doma, spát, stěžovat si, že nemám co dělat. ale M. skončila v práci, kde trávila většinu svýho času a tak mám neustále s kým být a co dělat. do toho teď doučuju jednu slečnu na zářijovou maturitu z angličtiny a dnes budeme slavit narozeniny G.

popravdě jsem tohle vždycky chtěla udělat. prostě to zažít. udělat někomu tajnou oslavu, obří kýčovitej dort, křičet překvapení a sejít se s lidma, s kterejma jinak ani nemáte pořádně motivaci se sejít. ale vůbec jsem nevěřila, že to vážně dotáhnem až do konce - což teda pořád nemůžu úplně říct, do samotné oslavy momentálně zbývá asi pět hodin a pořád mám strach, že se něco posere. ale najednou všechno začalo zapadat do sebe. našli jsme prostor, dostali klíče, nakoupili dárky, nějakým šíleným způsobem nakonec zorganizovali dokonce i tombolu, potvrdili se hosti, pozvali jsme rodinu... tenhle týden jsem strávila pečením dortu, děláním jednohubek a nakupováním chlastu a papírovejch kelímků. celej včerejšek jsme potom tahali stoly a vysávali, aby to dneska všechno bylo doopravdy nachystaný.

nejšílenější na tom je, jak jsem za tohle rozptýlení vděčná. nechci a nepotřebuju myslet na tomáše. včera mi kamarádka řekla, že se vlastně dost možná stalo něco mezi ním a jednou další... no, dřív kamarádkou, několik posledních let spíš jen známou. a zabolelo to. štve mě to, ale není mi to jedno a jakkoliv jsem se přesvědčovala, že je to jedno a že je to jedno, nepřijde mi že si zasloužím, aby se ke mně takhle choval. aby mi nemohl ani odpovědět na zprávu, kde se ho jen ptám, jak se má, protože mě prostě zajímá, jestli je všechno v pořádku. a nezasloužím si, aby mi jako zasranej srab lhal a neřekl mi ani narovinu, ať už nepíšu.

asi mám nějakej zvláštní talent dělat z chlapů kretény.

ne, že by mi něco scházelo. jsem teď vlastně šťastná. dneska, když jsem ráno seděla a dívala se v kuchyni z okna, uvědomila jsem si, jak úžasný to vlastně je. mám skvělý kamarádky, úžasný zážitky a vzpomínky. milion hlášek a je to jak pitomej seriál, protože cokoliv se stane, mám komu se jít vybrečet a o koho se opřít. a přece nepotřebuju nějakýho idiota, co mi bude ničit život. zvládnu to. život je fajn.

včera mě L. vezl domů. trochu jsem doufala, že něco ucítím. kousek nostalgie, nějaký zachvění v žaludku. ale necítila jsem nic. bylo to snadný. kouřili jsme a já si ho motala kolem prstu. ale není to to, co mi chybí. to, co hledám. tahle čistě fyzická blízkost, jak mi sahá na krk a kouká se až zoufale... necítím to. necítím nic. a ani to se mnou nehne. ale pokus asi dobrej. možná bezcitnej, ale on se taky nikdy neptal, co chci já.

only my heart knows my head is lying.

8. srpna 2018 v 12:11 | R. |  x.
většina dní je plná slunce. nebe je modrý a vzduch těžkej a línej. chodím, dýchám a poslušně dál žiju. ale na rána jako bylo to dnešní se nikdy nedokážu připravit. ani na tyhle pocity, všechny ty myšlenky a výhybky v mojí hlavě. všechna stabilita je najednou jen hloupá iluze.

většinu těch dní se dál směju a snažím se té iluzi dál věřit. hýčkám si ji a hladím ji jako kočku.

dnes v noci se mi zdálo, že se mnou stál na nádraží a chtěl se ke mně vrátit. bylo na něm něco tak známýho a opravdovýho, že jsem nevěděla, jak se udržet od jeho náruče. a pak se sklonil a políbil mě. byl to horkej letní polibek. a v mý hlavě se ozvalo: ještě že jsi nesmazala ty jeho fotky. teď by to všechno bylo pryč.

občas bych strašně chtěla brečet, ale ať dělám cokoliv, prostě to nejde. slyším ty písničky, v hlavě to všechno mám a na hrudníku tunový závaží, ale slzy nepřichází. občas touha po sebedestrukci, poetický sračky a prázdno.

zdá se mi to celý hloupý a tak mu píšu, jak se má. doopravdy mě to zajímá a nemám sílu na přemýšlení o následcích. přeju si, aby napsal, že se má fajn. a aby mi řekl, že to bylo těžký prvních pár týdnů, ale že se opil a už je mu fajn. že netráví všechen čas v práci a že mu doopravdy nevadí, že chci vědět, jak se má. přála bych si s ním mluvit v posteli nad sklinkou vína, říct mu všechno tohle a jak mě to mrzí.

štve mě, že mi neřekne ať už nepíšu. takhle pořád doufám, že když počkám dost dlouho, bude to zas dobrý. ale opakuje, že teď nemá vůbec čas a mně to má asi docvaknout, ale... nějak si nechci na nic hrát. a dělat, že už mě nezajímá. chci jen vědět, že je v pořádku, abych mohla být taky.

večer jsem na rande s jedním klukem. a snažím se překonat tu chuť se opít a všechno tohle mu říct a pak jít domů a už nikdy ho znovu nevidět. místo toho cucám pivo a vedeme dospělej dialog o cestování, budoucnosti a nakonec i o tom, jak je na nic se stěhovat. potom se přece jenom dostáváme do těchhle nebezpečnejch vod a nemám dost energie na to, abych lhala, takže připouštím, jak mi tomáš leží v hlavě, ačkoliv si na něj většinu dnů ani nevzpomenu, a jak se ke mně pak vrací ve snech, po kterejch jsou rána horší, než ty s kocovinou. vím, že bych měla říct, že z tohohle nic nebude. že tyhle rohovory a to, že mi pak položí ruku na koleno, je asi nejvíc, co mu můžu dát, protože jakákoliv větší blízkost mi přijde šíleně děsivá. ale nevím jak. ani kdy. seru tím sama sebe a je to celý hloupý.

ale když jdu domů, město se mi zdá po dlouhé době bezpečný. češu rukama stromy a dýchám tak zhluboka, až to chvilkama bolí. možná se každá bolest vždycky nakonec dá překrýt nějakou novou, další. a možná vůbec nezáleží na tom, kvůli komu se člověk zrovna trápí.

to Malmö and back.

5. srpna 2018 v 23:12 | R. |  x.
ano, správně, přežila jsem. přežila jsem cestu autem přes německo a dánsko až do malmö (ale stále jsem se nenaučila psát to o s dvěma tečkama nahoře, takže co se vzdělávání během tohohle výletu týče, nic moc...). a než to všechno zapomenu, ukážu vám fotky a tak. konečně něco zajímavýho taky jednou...


mám ráda fotky z auta. vždycky si hned vzpomenu na to všechno - bolavej zadek, sladkosti, hudbu a tak. ani nevím, kolik jsme v autě strávili hodin, ale jen první den to bylo osm, když jsme jeli z Brna do Hamburku, kde jsme byli první dvě noci. kokrétně ve městečku jménem Winsen.


a tam měli uprostřed náměstí tohle a taky neuvěřitelně vtipnou sochu vesničanů, co se perou o husu - tu bohužel jen tak samotnou vyfocenou nemám. taky tady měli milion různejch kaváren a my jsme si nejspíš zvládli vybrat tu nejhorší ze všech. když nic jinýho, byla to aspoň sranda a pak už člověku tu rozpustný kafe co si veze ani nepřijde tak hnusný.


Winsen je od Hamburku kousek a dojet se tam dá i vlakem - výhodou navíc je, že vlaky jsou podobně spolehlivý jako u nás, takže se budete cítit úplně jako doma. ale jsou dvoupatrový (a když jedete se mnou, musíte prostě sedět v druhým patře). kromě toho v Hamburku zrovna probíhal Iron Man, což je nějakej triatlon či co, a díky tomu se přes centrum skoro nedalo dostat.