eyes bright, uptight.

9. července 2018 v 21:10 | R. |  x.
včera jsem začala psát a skončila jsem u toho, že jsem to tady trochu předělala. tak snad... nevím... si zvyknu, no. vždycky se pro něco nadchnu a pak když se na to mám dívat, začnu toho zase litovat.

v sobotu se taky konečně vrátil tomáš. přijel si pro mě v deset večer a já si na těch prvních deset minut, co jsem vlezla do auta, připadala jako ve filmu. a taky konečně v pořádku. bylo to jako kdyby mě jeho obličej v tom pološeru lamp praštil - vím, že o chlapech se moc neříká, že jsou krásní. ale přísahám, že on byl. jeho pohled, vousy, ruce, ta stará mikina co měl na sobě. v tu chvíli se to prostě všechno vrátilo, znovu jsem věděla, kdo jsem... kdo je on a že ho znám, že je to ten kluk, s kterým můžu hodiny sedět v posteli a mluvit a říct mu všechno na světě.

a dneska je mi zase do breku. ani nevím, kde se to bere. kdykoliv se trochu pootevřu, zjistím, že uvnitř mě je obrovská a děsně hluboká propast žalu, bolesti, křivdy... a nevím, co s ní. vytetovat si ji? zapomenout na ni? zkusit ji zaplnit? povídat o ní kadýmu, koho potkám? fakt nevím. občas se tak strašně vzdaluju od všeho, co znám, od lidí, od sebe. a je to jako kdybych se už nikdy neměla vrátit.

ale vím, že se zase vrátím. jsou to zatím jen momenty, tyhle bolístky a slzy, ale je to všechno jen proces... a na jeho konci budu v pořádku. musím jen vydržet, být trpělivá.

otec se na mě pořád ptá. bratra a dneska i mámy. jestli se stavím... což mi tak nějak nepomáhá, radši bych zapomněla. nevím, jak jim říct, že už se nestavím. že už ho vidět nechci a že mě nezajímá. ani jak říct, že je mi úplně jedno, jak se má a jestli by se dokázal vypořádat s nějakým soudním ustanovením nebo ne. ať se třeba uchlastá nebo si něco udělá, nezajímá mě to. nezajímá mě jestli ho moje mlčení trápí, protože já se taky trápila. trápím se pořád a nikdo se neptá, jestli to zvládám já. jestli to není líto mně. skončil pro mě v ten den, co na uzavřeným oddělení podepsal reverz a odmítl se léčit. a nemám k tomu víc co říct.

chtěla bych kočku.

myslím, že až na tyhle ventily tady na blogu jsem relativně v pohodě. občas trochu nevím co se vším tím časem, ale chodím cvičit, vařím, snažím se číst a sem tam být třeba i trochu produktivní. snažím se myslet na to, co mi řekla psycholožka, a věnovat se hlavně sama sobě a odpočívat, dělat co mě baví. problém je, že mě toho teď ještě pořád moc nebaví, nejradši bych celý dny spala a zírala do prázdna, takže se trochu na sílu snažím alespoň něco dělat. aspoň ty příjemný věci.

taky plánujeme oslavu narozenin pro G. - zatím jsem psala jejím sestrám a dali jsme dohromady jakž-takž seznam lidí, co pozvat. upřímně jsem ještě nikdy nikomu takhle oslavu nedělala, už vůbec ne jako překvapení a naprosto se v tom ztrácím. vím jen, že chci vyrobit piñatu ve tvaru ananasu nebo plameňáka nebo kaktusu a že to nejspíš nezajistí, aby tam bylo co jíst a pít, ale nemám sílu řešit cokoliv zásadního. teda, ne že by piñata nebyla zásadní...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. července 2018 v 4:15 | Reagovat

Já jsem taky odešel z uzavřeného. Vůbec se mu nedivím, je to horší než lapák. :D

2 F R A N F R A N | Web | 10. července 2018 v 17:04 | Reagovat

Líbí se mi styl, jakým píšeš. Pomáhá to, vypsat ze toho sem? Snad to bude všechno lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama