effusive.

5. července 2018 v 18:09 | R. |  x.
dost děsně se potýkám s frustrací. od včerejška tak nějak celej den. s brekem se budím i usínám a ze všeho nejvíc tě asi chci odehnat pryč, zapomenout a schovat se do vlastní ulity bez lidí, vztahů, komunikace a neustálejch výčitek. mám pocit, že jsem koule u nohy, kterou za sebou někdo neustále vláčí - všichni se tolik snaží, ale já nefunguju ani za hodinu, ani druhej den a nakonec ani po týdnu. a cítím svoji váhu, jak jsem těžká a zbytečná, slyším chrastit ty řetězy, ale nedokážu udělat nic... nemůžu se jen tak sama pohnout dopředu. pořád mám v hlavě ten hlas, co našeptává, že bude lepší, když všechny nechám odejít, když za ně ten problém vyřeším a zbavím je té zátěže a prostě se jich nebudu ptát. pořád dokola se ve mně ozývá ta hrozná potřeba jít a pálit za sebou mosty. cítím jak se pomalu nořím do tý tupý bolesti, jak mi stoupá od prstů po kotníky a pak dál a celej ten proces je až odporně uklidňující. znám to úplně nazpaměť - hroznej vztek, nenávist, najednou jsou všichni proti mně, všichni se mi snaží jenom ublížit a nerozumí vůbec ničemu. hnusí se mi, hnusí se mi jejich pohled na mě a hnusí se mi i pohled do zrcadla. a stejně dál zírám a nenávidím se, tak hrozně moc a moc. vnímám ty zdi, jak kolem mě rostou a úplně zbytečně zvedám hlas. hrubnu s každým dalším nádechem, už to nemůžu ovládat a pak, s tím výbuchem, to všechno vyprchá. a zas vidím jasně. tu spoušť, co jsem udělala, jak to všechno zas bylo jen v mé hlavě a já to zas jen nepoznala. bolí to a nejde to vrátit, nejde to omluvit ani obhájit. vždycky si přeju bejt nasraná dál, ještě chvilku cítit tu neomylnost a zlost a třeba i trochu síly, nebo abych byla aspon schopná něco říct, aby existovalo dost slov, co by to dokázaly shrnout. aby taky existovalo nějaký záchranný slovíčko, který bych vykřikla a celá ta věc by byla pryč. přála bych si, abych mohla zavřít oči a objevit se v posteli pod peřinou, abych mohla jen brečet a řvát, dokud to nebude pryč. jenže nezvládám nic z toho. vždycky se to najednou zasekne. moje ruce a nohy jsou těžký a najednou jsem v tom celá, úplně se v tom topím a nemůžu ten tlak unýst. bolí to tak, že nemůžu chodit ani myslet, že nemůžu čistě dýchat, bolí to tolik, že mi to fyzicky svírá celej hrudník. a nejde to ven, nechce to zmizet ani povolit. a přitom už to všechno venku dává zase smysl - už úplně jasně vnímám, co jsem provedla, už vím, že jsem to zas posrala, strašně se na sebe zlobím a zároveň jsem nasraná i na tu zlost, protože po čtyřech letech terapie a hovadin jsem stejně najednou na úplným začátku. a dny zas trávím čekáním, až zaberou prášky a bojem s těma momentama, kdy mám chuť zničit úplně všechno na světě. nás dva taky. myslím na tebe a na to, že máš práci a starosti. a v tu chvíli si prostě připadám strašně zbytečná a že mě musíš nenávidět. a ty mi píšeš všechny ty hezký věci a pořád dokola mi jen odpouštíš a nevím proč, je to prostě horší a horší a ten pocit jen roste. kdykoliv jindy bych to asi věděla. myslím. že je to ten moment, kdy ti mám přestat tyhle věci říkat, kdy mám poděkovat a přestat s tím vším. ale v tu chvíli... asi nejsem tak silná. fakt nevím, jestli někdy budu. ani nevím, jak můžu po někom chtít, aby to chápal, protože sama vůbec nevím, co se to děje a proč a celá ta situace je tak šíleně špatně. jen cítím že je a že za to můžu já a že bych to měla změnit, ale nevím, jak se v tu chvíli zastavit a posbírat. vím, že to chce čas, nic víc. že mám být trpělivá a silná a taky že si musím zas a znova odpustit a jít dál. fakt se snažím, 99% času. a taky mě fakt mrzí, že lidem kolem sebe ubližuju, že jim komplikuju život, že jsem depresivní a věčně unavená a často akorát zlá a protivná. jen prostě nevím, co víc udělat, než se omluvit, protože zpátky to nevezmu a nemůžu ani slíbit, že se to už nestane, protože fakt nechci lhát. ale mrzí mě to fakt upřímně, ani nevíš jak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama