waiting room.

23. června 2018 v 22:12 | R. |  x.
je to všechno děsně komplikovaný. věděla jsem, že tohle všechno přijde, cítila jsem to někde hluboko... ale stejně se na to prostě nedá připravit. můžu se snažit nevidět to černě jak jen chci, ale tohle... tohle je prostě peklo na zemi. tolikrát si říkám, jak jsem silná, statečná a neporazitelná. a tolikrát se ráno posadím a nedokážu najít jedinej důvod vstát. vypínám budík, schovávám se do peřin a spím. zase je těžký se jít vůbec vysprchovat. svět za stěnama tohohle bytu jako kdyby přestal existovat.

a zároveň vlastně ne. ve čtvrtek mě tomáš bere do kina. jenže něco ve mně je zas blbě. sotva ho vidím mám chuť křičet, odejít od něj pryč, zničit všechno hezký. sleduju ho jak jí a chce se mi zvracet a přitom mi žaludek dělá salta hlady. v jedné chvíli jsem hnusná a v další sedím s rukama ve vlasech a snažím se zkrotit vzlyky. ptá se, jestli jedeme domů a já tu bolest zapíjím kafem. nedokážu se zbavit pocitu, že mu ničím život a zároveň už vím, že jestli ho od sebe odeženu, nikdy si to neodpustím.

sebrala jsem se a šla k psychiatričce. už dávno nemám strach o tom mluvit a stejně se něco ve mně svírá a ne a ne povolit. ale zdá se mi, jako bych mluvila o někom cizím. popisuju všechno, co se mi děje. jak se hádám, jak spím patnáct hodin denně. jak jsem nabroušenější než nůž. je to těžký pro mě něco najít a vidím, že ji to trápí. v jednu chvíli z ní cítím, jak vlastně obviňuje moji mámu... a dělám to někde hluboko asi taky. přála bych si bejt lepší.

v pátek mi trhaj poslední osmičku.

už jsem skončila v práci a čekají mě skoro tři týdny volna. včera se uzavřely známky. konečně nastal klid. není přede mnou vlastně nic, čeho bych se měla bát... ale já asi ani předtím neměla strach. jen tady ve vzduchu pořád visí ta strašná nechuť.

pokaždé, když se tohle stane, přemýšlím, jestli jsem vůbec dost silná pro tenhle svět. je to tak půl roku od mýho posledního breakdownu a nasazení novejch prášků... a už mám zase další, větší množství, silnější. cítila jsem se nějakou dobu tak dobře a chci to zase zpátky. teď je těžký si na to jenom vzpomenout. přijde mi zvrácený, jak moc mi jeho kůže mohla vonět a chutnat a jak se ve mně všechno obrací, když se mě teď dotýká. tolik ho chci přitisknout k sobě a dotknout se každýho centimetru jeho kůže, ale pak, když sedí přede mnou, nejsem schopná ho ani políbit. slibuju si, jak to bude příště jinak, plánuju jak si ho vezmu hned ve dveřích, jak mu ukážu, že ho pořád chci. a pak otevřu dveře a jeho dotek ze mě dělá hadrovou panenku.

nenávidím se za to, jak jsem zaseklá. jak ve mně v tu chvíli není ani kousek citu, ani kousek jakékoliv emoce. skončí a odejde do koupelny a v tom nestřeženým okamžiku se celá rozpadám. a fakt si přeju znovu bejt prázdná, když se mu dusím v náruči... ani nevím čím. bolestí, strachy, zlostí? ani nevím, jestli se to všechno už dávno nezlilo v jedno.

snažím se. trpělivě čekám. zobu pilule. jím, spím a pláču. 3x denně se mu omluvím za svoje chování a pak se můžu zbláznit kvůli kravinám a pak se znovu omlouvám, protože nerozumím ani sama sobě.

chce to jen pár dní. jen počkat, až se všechno zase srovná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cestujmespolu cestujmespolu | Web | 24. června 2018 v 11:24 | Reagovat

Veľmi sa viem vcítiť do tvojej kože. Viem si predstaviť, čo prežívaš...a tie slová, pocity, keď to povieš nahlas, čo máš v mysli, až je to neskutočné a nereálne, znie to tak divne. Ale v našej hlave je to úplne normálne..Naozaj sa treba zamyslieť, a stále si dookola opakovať pozitívne veci, myšlienky, viem že je to ťažké..Držím ti palce, všetci prežívame svoje muky, život je ťažký. :)

2 žiju žiju | 24. června 2018 v 12:02 | Reagovat

Tyhle pocity znám moc dobře.
Protože mám diagnostikovanou bipolárku.
Hodně štěstí v životě ti přeju.

3 stuprum stuprum | Web | 25. června 2018 v 4:35 | Reagovat

Zajít si na ryby, to je radost. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama