Červen 2018

waiting room.

23. června 2018 v 22:12 | R. |  x.
je to všechno děsně komplikovaný. věděla jsem, že tohle všechno přijde, cítila jsem to někde hluboko... ale stejně se na to prostě nedá připravit. můžu se snažit nevidět to černě jak jen chci, ale tohle... tohle je prostě peklo na zemi. tolikrát si říkám, jak jsem silná, statečná a neporazitelná. a tolikrát se ráno posadím a nedokážu najít jedinej důvod vstát. vypínám budík, schovávám se do peřin a spím. zase je těžký se jít vůbec vysprchovat. svět za stěnama tohohle bytu jako kdyby přestal existovat.

a zároveň vlastně ne. ve čtvrtek mě tomáš bere do kina. jenže něco ve mně je zas blbě. sotva ho vidím mám chuť křičet, odejít od něj pryč, zničit všechno hezký. sleduju ho jak jí a chce se mi zvracet a přitom mi žaludek dělá salta hlady. v jedné chvíli jsem hnusná a v další sedím s rukama ve vlasech a snažím se zkrotit vzlyky. ptá se, jestli jedeme domů a já tu bolest zapíjím kafem. nedokážu se zbavit pocitu, že mu ničím život a zároveň už vím, že jestli ho od sebe odeženu, nikdy si to neodpustím.

sebrala jsem se a šla k psychiatričce. už dávno nemám strach o tom mluvit a stejně se něco ve mně svírá a ne a ne povolit. ale zdá se mi, jako bych mluvila o někom cizím. popisuju všechno, co se mi děje. jak se hádám, jak spím patnáct hodin denně. jak jsem nabroušenější než nůž. je to těžký pro mě něco najít a vidím, že ji to trápí. v jednu chvíli z ní cítím, jak vlastně obviňuje moji mámu... a dělám to někde hluboko asi taky. přála bych si bejt lepší.

v pátek mi trhaj poslední osmičku.

už jsem skončila v práci a čekají mě skoro tři týdny volna. včera se uzavřely známky. konečně nastal klid. není přede mnou vlastně nic, čeho bych se měla bát... ale já asi ani předtím neměla strach. jen tady ve vzduchu pořád visí ta strašná nechuť.

pokaždé, když se tohle stane, přemýšlím, jestli jsem vůbec dost silná pro tenhle svět. je to tak půl roku od mýho posledního breakdownu a nasazení novejch prášků... a už mám zase další, větší množství, silnější. cítila jsem se nějakou dobu tak dobře a chci to zase zpátky. teď je těžký si na to jenom vzpomenout. přijde mi zvrácený, jak moc mi jeho kůže mohla vonět a chutnat a jak se ve mně všechno obrací, když se mě teď dotýká. tolik ho chci přitisknout k sobě a dotknout se každýho centimetru jeho kůže, ale pak, když sedí přede mnou, nejsem schopná ho ani políbit. slibuju si, jak to bude příště jinak, plánuju jak si ho vezmu hned ve dveřích, jak mu ukážu, že ho pořád chci. a pak otevřu dveře a jeho dotek ze mě dělá hadrovou panenku.

nenávidím se za to, jak jsem zaseklá. jak ve mně v tu chvíli není ani kousek citu, ani kousek jakékoliv emoce. skončí a odejde do koupelny a v tom nestřeženým okamžiku se celá rozpadám. a fakt si přeju znovu bejt prázdná, když se mu dusím v náruči... ani nevím čím. bolestí, strachy, zlostí? ani nevím, jestli se to všechno už dávno nezlilo v jedno.

snažím se. trpělivě čekám. zobu pilule. jím, spím a pláču. 3x denně se mu omluvím za svoje chování a pak se můžu zbláznit kvůli kravinám a pak se znovu omlouvám, protože nerozumím ani sama sobě.

chce to jen pár dní. jen počkat, až se všechno zase srovná.

sinking in.

15. června 2018 v 16:27 | R. |  x.
byla jsem teď týden na vodě... vzhledem k tomu, jak vnitřně zničená jsem odjížděla se asi ani moc nedivím, jak zničená se i vracím. chtěla jsem bejt statečná a snažila jsem se o to celou tu dobu, ale ten poslední večer mě sežvýkal a vyplivnul v takovým stavu, že prostě není v mejch silách se teď postavit zpátky na nohy.

kolektivní sporty a akce mě prostě děsí. být s lidma celej den i celou noc mi nedělá dobře. tím spíš když pijou nebo když jsou to moje kamarádky schopný mě často totálně ponížit. jsem asi ve fázi, kdy toho hodně zvládnu, ale některý věci prostě ne. občas mi vlastní hlava připomene, že ještě pořád jsem nemocná.

potřebuju hodně spát. tím spíš když jsem celej den mezi lidma a hodně fyzicky aktivní. a ve stanu se nevyspim. i když jdu spát brzo, prostě to nejde. byly to jen tři noci, ale pro mě to bylo děsně náročný. každou noc se děcka ožrali a dělali bordel, což je asi tak nějak normální, ale já to nedávám. sere mě ten podvědomej strach, co se může stát a ranní únava. ztratilo to pro mě smysl. ale vždycky jsem si dala víno, lehce, abych aspoň líp spala. včera i trochu rumu a šla jsem spát někdy v deset, úplně hotová.

M. mě uprostřed noci vzbudila, brečela a zvracela. povídala klasicky milion příběhu, který mě v tu chvíli akorát srali. pak na mě třídní vyjela, že za to můžu já a že se o ni mám postarat a já už to prostě nenesla. křičela jsem a jo, byla jsem hodně hnusná. byla jsem z ní tak strašně znechucená, nechtěla jsem ji ani vidět. hodila jsem ji do stanu ke klukům a šla jsem zase spát.

třídní mě vzbudila o něco pozděj a pak znovu holky, když šly spát. křičely jsme na sebe a já pak nemohla usnout. ráno jsem nemohla vstát a nakonec jsem zkoušela zvracet, neúspěšně. celej den se mi chce umřít.

jedinej světlej bod v celý mojí budoucnosti je Tomáš. a prázdniny začínající za dva týdny... i když ani na to se už vlastně moc netěším. všechny plány bych teď nejradši zrušila a dělala celý dva měsíce, že jsem mrtvá. nebo klidně už napořád.

musím si asi zajít za doktorkou a zkusit se nějak dospěle tomuhle všemu postavit. nechat si vytrhnout poslední osmičku. smířit se s tím, že to sama neunesu.

crumbled.

8. června 2018 v 9:48 | R. |  x.
můj stav během posledních pár dní by se dal použít jako přesná ilustrace toho, čemu se říká deprese. ta dlouhotrvající, nenápadná a rozežírající vnitřnosti. není to pláč, nejsou to nový řezný rány ani hysterie. je to klid a bezmoc. čtrnáct hodin spánku, hlava tak těžká, že se zdá nemožný ji zvednout z polštáře, nechutenství. nemůžete číst, nemůžete psát, nemůžete ani koukat na film nebo udělat cokoliv užitečnýho, protože to prostě... prostě nejde.

píšu a ruce mám jak dva hadrový panáky. sama jsem tím děsně znechucená, jako kdyby nic na světě nemělo smysl - samozřejmě kromě mluvení o depresi, protože ta naplňuje celou mou existenci od shora dolů. mám strach a děsně mě to sere, protože co dvě slova se zaseknu a jen zírám.

otec na mě včera řval. seděla jsem a usmívala se. jeho vztek rostl a já měla chuť se smát a smát a pak přijít blíž a plivnout mu do obličeje, vysmát se jeho bytí, podtrhnout jeho zbytečnost. události posledních měsíců ve mně nechaly vyrůst nenávist, kterou nejsem vůbec schopná unést. nechci ji a nevím co s tím. nevím, jak ji nechat jít, protože nevím, jak se někomu takovýmu odpouští. všechna ta zloba a agrese jsou tolik zbytečný a přesto... kam je dát? co s nima? co mám dělat, když není na koho křičet, když není po kom házet věci, když nemůžu jít a rozškrábat mu kůži - poprvé konečně i cizí a ne jen svoji. občas mám strach, že ještě chvilku a budu ho muset zabít. a pak se tomu musím smát, protože to bych přece nezvládla.

potřebuju tomáše. zastavit čas a dělat, že jsme to už navždycky jen my dva, moje postel v tom novým bytě, bílá skříň, lahev vína a yellow submarine. chce se mi křičet.

včera mi napsal kryštof. poprvé od 24. prosince. že mi to sluší a jak se mám.

nedokážu popsat svoje pocity. i když vlastně nic jinýho nedělám... měla jsem strach a věděla, že to nemám dělat. asi jsem neměla vůbec reagovat, ale jak...? a najednou jsme si psali od dvou do jedenácti večer a zpětně se cítím děsně pitomá, protože celou dobu jsem z toho měla až dětinskou radost. a pak jsme se pohádali a mně to došlo. nemůžu ho mít v životě, protože vždycky přijde tenhle bod, kdy mě poleje ta hořkost a kdy mu - i když už dávno ne naplno - řeknu, že ho miluju a on mi řekne, že miluje ji. a že je to karma, za to, jak se ke mně choval.

nevěřím na karmu. myslím, že nic z tohohle jsem si nezasloužila, že jsem neudělala nic, abych si tímhle musela projít... a že ani nikdy nebude nic, co tuhle bolest vezme zpátky a vyváží ji. život je takovej, jakej si ho uděláme.

už ho nechci zpátky ve svým životě. nechci ho vídat a nechci si s ním psát. nechci bejt bolavá jen proto, že je on, jen proto, že bych pro něj chtěla to nejlepší a že mu to nemůžu dát a že nemůžu ani udělat nic, aby to dostal. nezaslouží si mě. a já si nezasloužím bejt na druhým místě. už nechci znovu bojovat za každou společnou chvilku a nechci ho milovat z dálky a modlit se, aby byl v pořádku. nechci ho. nechci ho znát a nechci se starat o to, jak se cítí. nechci moct dávat a přijímat jen když to zrovna chce on.

občas mám strach, že nic z tohohle není skutečný. že jsem tomáše nikdy nepotkala. že nemám možnost mu napsat a všechno mu říct, že se nemůžu schovat v jeho autě, že mi neřekne jak se měl. mám strach, že zmizí ze dne na den a ve mně zůstane jen prázdná díra. mám strach, že se nikdy nedostanu přes kryštofa a on se mnou nikdy nebude šťastnej.

ale já fakt bojuju.

manic.

2. června 2018 v 7:03 | R. |  x.
děje se toho ve mně - a kolem mě - tolik, že o tom nestíhám ani přemýšlet, ani psát. ale teď je sobota ráno, už před sedmou peču perník a vůbec nemůžu spát, protože srdce mi buší podobně, jako po čtvrtý sérii dřepů. což teď mimochodem už zase můžu dělat a mám pocit, že je to jediná chvíle, kdy fakt zvládnu nemyslet.

všechno je hektický. ve středu jsem se mnou jel tomáš vyzvednout postel, kterou jsem našla přes bazar, ve čtvrtek jsme spolu byli v divadle a já poznala jeho babičku. máma dostala klíče od bytu a s tomem jsme včera jeli do ikei koupit postel pro mě. odpoledne jsme potom to všechno a ještě navíc můj pracovní stůl a matraci naložili k němu do auta a odvezli na byt a já ho poprvé viděla. je to šílený, protože jsou to... nevím, prostě jen dva prázdný pokoje a v nich moje máma. a taky její otázky, na který se bojím odpověď i sama sobě. jenže copak to můžu nezvládnout?

a tak jsme to všechno odnosili dovnitř a já myslela, že mi láskou praskne srdce pokaždé, když jsem se na tomáše podívala. mám pořád strach, že to není pravda. že jsem si všechno tohle vymyslela. tak neskutečně moc to pro mě znamená. a dokážu myslet jen na to, jak se ráno vzbudím a leží vedle mě a na to, jak stojí s mojí mámou v koupelně a řeší odtíkání odpadu a svět je na chvilku jak má bejt.

asi za hodinu pak přijel nějakej mámin kamarád pomoct nám s pár věcma a já přísahám, že jsem se skoro zamilovala. teda, ne jako... partnersky. spíš tak... lidsky? tím způsobem, kdy moc moc chcete, aby tenhle chlap vzal vaši mámu někam na večeři. pomohl mi dát dohromady jednu postel a částečně asi i sebe samotnou. šla jsem pro pečivo a nemohla se přestat smát.

a večer jsem pak nemohla přestat brečet. bylo to jako kdyby se něco konečně uvolnilo a já byla prostě jen... tak moc vděčná, dojatá a plná té úlevy, že je to fakt tady, že se to děje. všechno do sebe zapadá.

a teď nemůžu spát. strašně moc se mi toho hodí hlavou... tohle všechno. a rozhovory o mojí nenávisti k otci, plány co dál, potřeba rychle běžet zpátky a znovu se přesvědčit, že je to skutečný.

ani nevím, co víc napsat. je toho strašně moc, ale teď se trochu točím v kruzích a na nic jinýho nedokážu pořádně myslet. chci jen co nejdřív odejít z tohohle domu, vlízt si do nový postele a konečně sledovat, jak to ze mě všechno padá. částečně vím, že až ten moment přijde, bude to bolet. strašně moc. je ve mně tolik křivdy, strachu a bolesti, že to nemůže zmizet přes noc. ale jsem otevřená tomu procesu hojení. asi se na něj i teším. budu hodně spát, jíst a milovat se.