Květen 2018

ain't it fun?

23. května 2018 v 21:48 | R. |  x.
všeho je tak šíleně moc. alespoň ale můžu říct, že všechno se obrací k lepšímu. teda, alespoň to tak vnímám a dělám všechno proto, abych si to dál mohla myslet.

našli jsme byteček jen kousek od mojí posilovny, co má dva pokoje a přijatelnej měsíční nájem. zaplatili jsme kauci a dva dny zpátky dostali plánek místa, z kterýho se teď budeme snažit udělat domov. a tak hledám skříně, kterýma bych mohla z jedné místnosti udělat alespoň dočasně dvě, postele, který jsou v naší cenový kategorii a taky dělám všechno proto, abych dál zůstala silná. zkouším nemyslet na detaily a zatlačit někam pryč otázky, co si občas chtě nechtě kladu.

byla jsem tajně u babičky, abych jim řekla celej příběh tak, jak jim ho máma neřekne. pila jsem tam červený a mluvila o svý depresi, jedla chlebíčky a přijala pomoc. za pár dní po návratu jsem tuhle návštěvu mámě stejně přiznala a v tu chvíli se mi asi ulevilo od všech těch myšlenek. alespoň půlka mojí rodiny je teď na dobré cestě - komunikujeme, respektujeme svoje pocity, potřeby a rozhodnutí. máma si našla právníka. otec taky. tvrdil že nás chce podpořit, ale pro něj to evidentně znamená platit alimenty a pro mě no, pro mě vyplatit peníze za náš dům. chci se soudit a po pár rozhovorech s mámou je to na dobré cestě. momentálně bych asi udělala všechno pro to, abych dostala alespoň naše peníze zpátky. roky vám nikdo nevrátí.

s otcem nemluvím. hnusí se mi a zároveň je mi k smíchu. nechci být negativní a tak se obrňuju humorem a zkouším dál žít. nevím, co jinýho dělat, nebo jak to dělat líp.

týden zpátky mi zase trhali zub. tentokrát jsem už ani neměla energii to nějak víc vnímat, zdálo se mi až zbytečný plýtvat energií. odvezla mě tam kamarádka a šlo to rychle. tentokrát se mi nevrtali v žádné kosti ani nic nešili a tak byla bolest o dost snesitelnější - nebo, jak mi každej tvrdí, jsem si na to prostě už zvykla. pozitivní ale je, že už mi zbývá jen jedna osmička a tu si plánuju nechat vytrhnout někdy během června, abych už v létě měla definitivně pokoj.

co se léta týče, vlastně nevím, jaký z toho mám pocity. už mám domluvenou práci na dva týdny jako lektorka na anglickejch táborech. další dva týdny jsou v jednání s tím, že alespoň pár dní v nich snad taky dostanu. svým způsobem jsem fakt ráda, že to tak dopadlo a opět si mě práce našla v podstatě sama, aniž bych se musela nějak zvlášť snažit, ale jsem zároveň dost vyděšená. jedna věc je učit angličtinu tři hodiny týdně, druhá to dělat celej den v kuse a s čtyřnásobným množstvím dětí. uklidňuje mě jen to, že tady nehrozí setkání s žádným ambiciózním rodičem.

taky s kamarádkama plánujeme výlet do švédska... autem. je to přesně jedna z těch šílenejch věcí, co jsem vždycky chtěla udělat. zároveň se pořád bojím, že to zase skončí jen u plánování, i když to zatím vypadá dost vážně. držte mi palce.

říkám si, že je to trochu paradoxní, ale jsem teď doopravdy šťastná. i přes to jak na hovno to je doma, i přes vidinu stěhování, i přes trhání zubů, zodpovědnost a 150 mg olwexyi každej den - nebo možná právě díky tomu. jsem strašně šťastná s tomášem a během dne mám krátký momentky, kdy si na něco vzpomenu a mám pocit, že samým štěstím se snad zalknu. poprvé mám s někým pocit, že všechno je vyrovnaný - moje city k němu a jeho city ke mně, naše snaha i chuť v tom dál pokračovat a jeden o druhýho usilovat. občas si říkám, jak mi mohlo někdy stačit něco míň a zároveň... jsem ráda, že to přišlo až teď, až když jsem na to byla sama vnitřně připravená.

illusion.

12. května 2018 v 16:21 | R. |  x.
včera ráno jsem si po dlouhé době jen tak sama zapálila. střízlivá. a necítila jsem se ani o trochu líp, ani o malinko klidnější nebo míň ztracená. bylo mi blbě a žaludek se mi houpal ještě zbytek dopoledne.

včera ráno máma našla otce na seznamce. nenapsal o sobě nic, co bych o něm napsala já. ačkoliv nikdo by o něm asi nemohl mluvit tak krutě... to jen já. ale nenapsal ani pravdu... ani cokoliv, co se pravdě alespoň podobá. je to zvláštní, protože nemám strach z kohokoliv, kdo by mi jako potencionální macecha mohl vejít do života. jen cítím obrovskou lítost, že dost možná se taková žena vážně najde. že naletí na prázdný kecy a lži o tom, jak se rád prochází a že miluje knížky.

napsala bych o něm, že je slaboch. prázdná schránka, sobecká kovová koule u nohy, stroj na prachy, parazit v mým domově. napsala bych, že je původcem mejch jizev a prořvanejch nocí. napsala bych, že je nevyléčitelnej alkoholik, že je obyčejnej krypl, co vyměnil svoji dceru za flašku piva. že není schopen milovat. že ničí životy. a že si nezaslouží nic, než samotu.

asi měl večer rande. je mi jí líto. jsme tak hloupý... my ženský. kolik ze sebe obětujeme pro tyhle zbytečný existence, kolik emocí a času, jen protože máme strach, že samy nejsme úplný. dáváme jim život a domov, dáváme sebe a všechno co máme. necháváme je brát a trhat se na kusy.

nene. nedovolím mu to. nebudu se dívat, jak namotává nějakou, která se rozhodla znovu uvěřit. nebudu mlčet. už ne.

eliška včera měla dvacet. to kulatý číslo a budoucnost mě děsí. taky mě děsí, jak je nešťastná a že jí nemůžu nijak pomoct. včera jsme byli s tomem v divadle a pak jsme seděli tři hodiny venku v parku a já sledovala, jak se moje asi nejlepší kamarádka trápí... snaží netrápit? zjišťuju zas a znova, jak nepatřím do tohohle světa, co jsem si kolem sebe vytvořila. jak všechen alkohol ztratil smysl, jak cigarety přestaly vonět a sladký lži přestaly lákat.

jedu tajně k babičce. máma o tom neví a já ani nevím, co vlastně tajím. není na tom nic špatnýho. jenže kdybych teď řekla, že tam jedu, mámě bude jasný proč. nechci, aby si myslela, že o ní mluvím za jejími zády, ale nejspíš se přesně tohle chystám udělat. ale babička si zaslouží vysvětlení a pohled z jinýho úhlu. zaslouží si slyšet pravdu. a možná mámě i mně a bráchovi může pomoct. třeba aspoň finančně.

nechci bejt dospělá. jediný dobrý na tom je, že můžu pracovat, cestovat a celá se potetovat.

hrozně ráda bych se teď prostě zabývala jen povrchníma věcma. nechat si ostříhat vlasy a změnit barvu. koupit si něco na sebe. něco jen tak pro radost. jen chodit cvičit, vařit a dělat, že na ničem dalším nezáleží.

trust.

2. května 2018 v 21:17 | R. |  x.
přemýšlím o založení blogu, kde budu publikovat čistě recepty a moje kuchtící snahy. a je to pro mě těžký. víte, měla jsem už spoustu blogů, kde jsem psala spoustu věcí, ale tenhle jeden je můj domov, moje srdcová záležitost. jenže... jenže ho nemůžu ukázat mejm kamarádům ani rodině, nemůžu si odkaz na něj hodit na sociální sítě, nemůžu se pochlubit. ne proto, že bych se styděla, ale proto, že je až příliš osobní, sahá až moc hluboko do minulosti, kterou sice nechci zapomenout, ale ani sdílet s lidma, co si ji se mnou prožili. a vím, že ve chvíli, kdy bych hodila někam odkaz na jeden článek, nejspíš by se nic nestalo... ale taky je možný, že by se stalo úplně všechno. a někdo by najednou měl přístup k mejm myšlenkám, pocitům i největším bolestem.

jasně, že se to může stát. ale nechci se tomu takhle dobrovolně vystavit.

trošku mě mrzí, že blog neumožňuje možnost spravovat z jednoho účtu dva blogy. bylo by to fajn a nemusela bych se cítit tak provinile, že se odhlašuju. nedělám si srandu.

a tohle řeším místo abych se učila geo, který zítra píšu. a z kterýho mi vychází ještě pořád čtyřka. nemám vůbec vůli se učit.

nechtěla jsem moc řešit, co se děje doma. otec zase pil, týden ležel ožralej doma, pak ho matčina kamarádka s manželem donutili odjet do bohunic, kde měl být týden, ale po čtyřech dnech odešel a teď je doma, nejspíš střízlivej. během toho, co chlastal, jsme si našli byt a zaplatili kauci. vybrečela jsem oceán a vybojovala zas a znova ty stejný boje. držím sebe a někdy i mamku. chci křičet a kopat kolem sebe.

ale snažím se. opravdu moc. vidět svět v lepších barvách, věřit, že to je dobrý rozhodnutí a že je to první krok k tomu, žít líp a správně. zaměstnávám se, jak nejvíc to jde, čtu, píšu, cvičím jógu a vymýšlím nový tetování. vybírám rozkládací gauč do toho maličkýho bytu a od zhroucení se mě drží jen naděje, že to není napořád, že se mi moje soukromí zas vrátí. snad. snad brzo. a pak si koupím kočku a celá se potetuju, napletu si pseudo dredy a odjedu na dva měsíce do indie.

pravda je, že v těchhle situacích si uvědomíte, kolik kolem sebe máte dobrejch lidí, co jsou ochotný vás vyslechnout a podpořít. a částečně je to hodněkrát ten důvod, proč tolik brečím. jsem dojatá a přeju si, abych nemusela nic z tohohle zažívat. jsem částečně i vděčná, že se to děje a že poznávám nový priority i vlastní sílu. snažím se najít v sobě důvěru v život, svět, vesmír, sebe a všechno kolem. víru v úplně cokoliv. nepotřebuju to asi pojmenovávat, jen chci... chci cítit, že věci se dějou správně a že je zvládnu. chci se usmířit i přes všechno to hnusný a znovu volně dýchat.

moc moc jsem chtěla navždy ho nenávidět. už nikdy na něj nepromluvit, smazat ho ze svýho života a nikdy mu neukázat moje potencionální děti. chtěla jsem ho proklejt a kdyby to šlo tak si i vylejt krev ze žil, aby mě s ním nepojilo už ani to. ale vnitřně vím, že to je špatně a že to tak nejde. že ublížím jen sobě a že šťastná budu jen když tu nenávist nechám odejít. že mu musím odpustit kvůli sobě. a že kvůli sobě si tím projdu, že se nenechám definovat někým slabším a prázdnějším, než jsem já.

day by day.

1. května 2018 v 20:44 | R. |  x.
od neděle jsme byli skoro pořád spolu. dvě noci v jeho posteli a teplý bezpečný náruči. trochu jsem se modlila, ať ty dva dny nikdy neskončí a zůstaneme tak. spolu, v peřinách.

v neděli jsem si sáhla skoro na dno. byla jsem hnusná a raněná a měla chuť ukončit úplně všechno. přijel a vzal mě na přehradu, posadil si mě do klína a vyslechl všechnu moji bolest a beznaděj. bylo to jako kdyby mi ze zad zvedl obrovský závaží a já se konečně mohla narovnat a volně nadechnout. všechno znovu trochu dávalo smysl. a všechna moje zlost a obviňování se zdály bezpředmětný. konečně tady byl. se mnou.

je to podivný, jak se to najednou otočilo. zatímco dřív jsem se vznášela v tý růžový mlze a pak hodila držku zpátky na zem, teď mám pocit, že je to naopak. neidealizuju si ho, neustále mám strach a strašně lehce zapomínám všechno dobrý, jen proto, že na mě pak týden nemá čas. ale pak, když je najednou se mnou... zdá se mi až směšný všechno to, co se mi honilo hlavou. jen ho potřebuju nablízku. aby mě udržel při smyslech. a pak je všechno tak moc dobrý.

v pondělí jsem od něj odjela ráno a pak se večer zase vrátila a šli jsme na čarodky. a po šesti letech povídání - nejdřív mojí kamarádky a teď jeho - jsem poznala jeho nejlepšího kamaráda. tomáš zrovna musel jít k výčepu a tak jsem tam zůstala sedět sama... teda, obklopená lidma, co pořádně neznám. a objevil se vojta, že přišel pozdravit, ale že nevěděl, že tom bude pracovat a že teda se mnou na něj počká, jestli mi to nevadí. samozřejmě nevadilo... a vlastně to byla fakt milá část večera, protože se ukázalo, že si toho máme hodně co říct. taky jsem byla pozvaná na narozeninovou oslavu a schválena jako přítelkyně, takže hádám body pro mě.

ke konci jsem pak byla lehce úzkostlivá, asi hlavně proto, že už jsem byla unavená a dost pod neustálým tlakem, jak se se mnou pořád někdo seznamoval a tak. tolik se snažil, aby mi bylo líp, až se mi chtělo samu sebe kopnout, že se cítím tak blbě. přešlo to až když jsme přišli k němu domů a já se mohla zavřít sama v koupelně a dělat, že neexistuju (na krásných deset minut). ale nejlíp je mi s ním. když mě celou roztřesenou svlíká a hladí mě po tváři, když si mě celou schová v jednom dlouhým obětí a šeptá mi do vlasů. občas si přeju, abych nemusela už nikdy odejít... vlastně si to přeju pořád.


no a dneska odpoledne jsem byla na svým v podstatě už třetím tetování. tentokrát venku na takovým pidi brněnským festivalu a hlavně, handpokem. a z mých původních obav, že tam bude šíleně moc lidí, že nebudu mít s kým jít, že to bude na prd a podobně, se nakonec nevyplnila ani jedna a celá akce byla naprosto úžasná.

v první řadě jsem se domluvila se stejnou tatérkou, která mi dělala první tetování (spolu s tím druhým, který ale v podstatě nestojí za řeč), z čehož jsem byla fakt nadšená. slečna je jen o rok starší než já a je strašně milá, ochotná a správně prdlá. taky jsem tentokrát měla možnost poznat jejího přítele, kterej je shodou okolností navíc bratr mamčiné kamarádky, která nám v posledních týdnech neuvěřitelně moc pomáhá. takže jsem byla nadšená, že se se slečnou znovu vidím a samozřejmě hlavně z toho, že budu mít další tetování. zároveň jsem byla fakt zvědavá na handpoke, protože vím, jakej je to boom a zajímalo mě, jaký to je, jak to probíhá... znáte to.

navíc, nakonec se mnou jela docela obrovská výprava - přidala se i mamka s bráchou, moje dvě kamarádky a ještě přítel jedné z nich. a bylo to moc fajn odpoledne, poseděli jsme venku, pokecali, nechali se potetovat a mamka s bráchou pokreslit hennou, dali jsme si nějaký dobroty a poznali nový lidi.

a co se handpoku týče, asi se dál přikláním spíš ke strojku, i když atmosféra při tetování venku v přírodě je samozřejmě nenahraditelná, pro mě je strojek prostě symbol a už jen ten zvuk mi chyběl. jinak je handpoke asi míň bolestivej, tetování nemám tolik zarudlý ani vystouplý, údajně nemá ani stroupkovat, ale to, co strojkem děláte deset minut, zabere samozřejmě mnohem víc času. na druhou stranu, neberu to nutně jako negativní věc, dokud je bolest snesitelná, klidně bych se tetovala celej den.

snažím se myslet čistě. a být pozitivní. dýchat, žít a dělat jógu. jíst zeleninu a kuskus, vypít spoustu vody, všímat si barev a vůní, milovat život a vážit si drobností. moc moc se snažím a zasloužím si, aby to fungovalo.