Duben 2018

solitude.

26. dubna 2018 v 10:17 | R. |  x.
ani nevím, kde začít. možná... omlouvám se za překlepy. mám děsně dlouhý nehty, který si jdu dneska nechat zkrátit. a hlavně, jsem na nervy a nemám sílu se vracet a pořád to po sobě číst a opravovat. takže smůla, prostě tady vybleju další shit a budeme všichni dělat, že je to v pořádku, vzhledem k mý psychice a situaci a tak vůbec. vždyť na tom nesejde.

jsem v divným rozpoložení. přehlcená, otupělá, zoufalá. hlavně se děje něco, co je pro mě dost nezvyk - vyhledávám samotu. nechci lidi neustále vyjadřující podporu a kecy o tom, jak jsem silná a všechno výborně zvládám, jak se s tím výborně peru. copak to jde jinak? copak mám nějakou jinou možnost, než zatnout zuby a dál žít? nemám přece jinou možnost, než být silná a odvážná a zvládnout to. zvládla jsem to přece už milionkrát a tentokrát? tentokrát to prostě musím zvládnout znovu.

nějak se stalo, že nemám chuť mluvit o samotným problému. zároveň se snažím ho nějak řešit, i když to nejde hned a taky jsou to jen malý a skoro směšný krůčky. takže jsem si napsala o pomoc... o tu jednu věc, co by pro mě Tomáš teď mohl udělat. a ukázalo se, že nemůže. a vedlo to jen k výslechu o tom, co se děje a proč a jak to skvěle zvládnu a že všechno bude zase dobrý. ani nevím, kdy naposledy bylo všechno dobrý... a nestojím o tyhle lži, soucit, nechci prázdný sliby. chci, abys tady se mnou byl. chci, abys mě objal a já se mohla konečně vybrečet, chci, abys mě poslouchal když mám zrovna chuť mluvit a nepsal, že máš moc práce. chci, abys chápal moji agresi a nenávist, chci, abys ho nenáviděl stejně jako já, abys řekl, že mu rozbiješ hubu. a chci, abys to fakt udělal, sakra. chci, abys pro mě byl oporou a já tě nemusela chránit. chci abys věděl, co mi pomůže a je to strašně nefér, protože já sama to nevím.

všechny ty hezký věci, co mi píšeš, jsou k ničemu. potřebuju jen zázrak a taky otevřít oči. teď to nedokážu a ty mě jen zklamáváš a ještě víc ničíš. dělám všechno pro to, abych ti tím neublížila.

nejradši bych to ukončila. mezi náma. ale i sama se sebou.

momentálně je to šest dní, co otec pije. včera přišel do kuchyně a prosil mě, abych mu dala peníze. spí dole ve staré kuchyni na matraci na zemi. máma mu vyřídila neschopenku. včera byla obejít byty a dost možná dnes složíme kauci. všechno se to děje moc pomalu a zároveň... nedokážu si představit, že se vážně něco stane a změní. vždycky jsem žila jen tady, tiše to tu nenáviděla, snila o odchodu a poslouchala řeči o tom, že se moc dlouho sprchuju, že moc nahlas cvičím... ale děsí mě představa toho malýho bytu, nábytku od cizích lidí, života s vědomím, že můj pes je ode mě děsně daleko se zasraným alkoholikem a dvěma línejma imbecilama.

přála bych si chlapa, co se mě na nic nebude ptát. jen přijede a naloží moje věci, vytvoří nám společnej domov a nechá mě se zahojit. přála bych si, aby mě někdo miloval.

děsí mě, že přijdu o soukromí. že nebudu mít vanu. že jsem si stěny v pokoji vymalovala úplně zbytečně. děsí mě, že je mi ukradený, že nebude žádná místnost, kde budu moct mít sex, protože mě teď vlastně představa sexu vůbec neláká. moje zamilovanost opadá, jak jsem plná tohohle humusu. částečně jen chci, aby mi zmizel ze života, aby na mě nikdo nesahal a nikdo po mně nic nechtěl. všechno mě vyčerpává a irituje.

nejhorší na tom je ta hloupá iluze v mojí hlavě. jak v noci ležím a přetýkám bolestí a šeptám si jeho jméno, ačkoliv mi tak moc ublížil, i přes to, že mě opustil, že mi nepomohl a že mě potopil ještě víc... volám k němu o pomoc, doufám, že přijde jeho náruč, že se objeví, aby mě celou schoval. přitom není nic víc, než... ani nevím. vzpomínky zmizely, už ani nevím, jak pořádně vypadá, jak voní, pamatuju si jen matně jeho pevnej stisk a hrubost, tu prudkou sebejistotu a tvrdej pohled.

a pak konečně pláču.

jelly.

22. dubna 2018 v 21:31 | R. |  x.
pociťuju... ohledně vztahu... neustále určitý pochybnosti. nejspíš hlavně proto, že se necítím připravená na zklamání nebo další srdcebol, a než abych mu čelila, jsem vnitřně odhodlaná udělat cokoliv, abych se tomu vyhla. vztahy jsou náročný. občas fakt děsně moc.

je pro mě těžký, najít balanc. mám ho ráda a záleží mi na něm a na jeho přítomnosti v mým životě. říkám mu, že ho miluju... ale vím, že to není to stejný milování, jaký jsem cítila... dřív. neudělala bych pro něj cokoliv, nenechala bych se pro něj ponížit, zničit a pošlapat. netolerovala bych mu, že pro něj nejsem dostatečně prioritní, že si na mě není schopnej udělat čas a další podobný věci. miluju teď sebe. a pro něj udělám všechno, pokud to neohrozí mě. je to tak správně... ale občas mi ta hloupá oddanost, naprostá zaslepená fixace prostě chybí.


nějak se to stalo, že najednou mám o sebe a svou nově nabytou hodnotu strašnej strach. bojím se, že mě podvede a já tomu budu muset čelit. bojím se hrozně často a nevím, jak tomu zabránit. zraňuje mě, že nedostanu odpověď hned, když se mnou někam nejde nebo když jde místo večera se mnou hrát fotbal. řeším kraviny a strašně často vybouchnu aniž bych věděla proč. mám chuť na něj křičet, že pokud mu za to můj čas nestojí, ať táhne. nevím, kde se to bere... vnitřní zahořklost? nedůvěra?

je asi nejlepší kluk, jakýho jsem kdy v životě měla. nekouří a neožírá se, pracuje, studuje, je empatickej, mluví se mnou a chce řešit problémy, plánuje budoucnost, nezvyšuje na mě hlas a říká mi hezký věci... bere mě do divadla. řeší se mnou knížky, bere si mě na klín a líbá mě na čelo. chápe moji psychickou poruchu a když jsem hysterická, prostě mě obejme a mlčí. představil mě svojí rodině. a já se bojím, že ho ztratím. kvůli všemu, co se stalo, kvůli tomu, jak se přes to neumím přenést. a ještě víc se bojím, že kvůli tomu všemu ztratím samu sebe.

snažím se být vděčná a vážit si toho, co mám. snažím se vidět ten obrovskej kontrast mezi tím, jak nám to funguje a jak to třeba s kryštofem vůbec nefungovalo. ale zapomenout na něco, co si s sebou nesu několik let, nejde během pár měsíců. pořád mám pochybnosti, pořád potřebuju neustále ujišťovat. chce to trpělivost.

v pátek odpoledne vezl kamarádku na masáž a mě vzal s sebou, že se tam půjdeme projít. pohádali jsme se, protože... jo, tak nějak mě sere, že kamarádku vozí po masážích, jak si píská. a taky moje žárlivost a to věčný podezřívání, který je úplně zbytečný, ale přesto... je těžký, nebýt paranoidní.

a pak jsme taky byli u toho nádhernýho rybníka. a bylo teplo. sluníčko. kolem tekl potok, všechno žilo. já žila. občas mám až pocit, že vylítnu z kůže, jak moc se toho uvnitř mě děje. snažím se zapomenout všechno to zlý. žít pro tyhle momenty.

večer jsem pak jela na oslavu narozenin přítele mojí kamarádky. jedné z těch nejbližších. vzhledem k tomu, že jsme teď na jinejch školách, obě pracujem a "vztahujem" vidíme se strašně málo, ale je neuvěřitelný, jak se to všechno dá překonat, když s někým máte fakt opravdový přátelství. takový to, kdy si můžete říct všechno, upřímně a beze strachu, kdy si vzájemně nezávidíte a přejete si jen a jen to nejlepší. asi právě proto mě tolik zraňuje, že není šťastná. a během toho večera se s oním přítelem pohádala tolikrát, že nemělo smysl počítat. brečela. a já zas stála nad tím nejtěžším rozhodnutím - snažit se pomoct, ačkoliv to nejspíš nebude mít žádný pozitivní výsledky, nebo se sobecky soustředit na sebe a alespoň sebe tak ochránit před vším tím stresem a napětím?

nakonec jsem se to stejně trochu snažila řešit. ne že bych si naivně myslela, že se něco změní, spíě mě fakt zajímalo, jak to ten kluk vnímá. jestli za to stojí, nebo můžu s klidným srdcem jít a říct jí - hele, kašli na něj, netrap se. ale je to fakt hodnej kluk, jen na špatným místě. oba se nenáviděj a čekaj, že zvládnou toho druhýho milovat.

nakonec jsem to stejně řekla. kašli na něj. netrap se. ale vím, že to neudělá. vím, že bych to asi sama nezvládla, na jejím místě. nezvládla bych to, kdyby to byl kryštof, kdybych milovala člověka víc, než sebe. jsem tak šťastná, že jsem ze sebe udělala prioritu, že jsem překonala představu o tom, že lásku můžete rozhazovat kolem sebe a nechtít nic na oplátku. jsem šťastná, že jsem sama se sebou a kompletní. a moc bych si přála, aby byla taky. aby si dokázala říct, že nepotřebuje tenhle toxickej vztah, stejně jako aby dokázala čelit tomu, když na ni chlap zvedne hlas, aniž by ji to v jejích vlastních očích degradovalo. přála bych si, aby se naučila být uražená a sobecká a milovat se. tak moc.

psycholožka by mi řekla, že zas zbytečně řeším cizí problémy. jenže mi na tom fakt záleží. nemůžu si pomoct.

too tired to complain.

18. dubna 2018 v 21:21 | R. |  x.
nevím, jak se to děje, že čas běží tak rychle. moc bych chtěla spoustu věcí stihnout... víc psát, víc číst, víc zase koukat na seriály a filmy, víc tvořit, víc spát celý odpoledne. péct víc dortů, víc času si jen lehnout do vany, víc klidu a motivace... víc všeho. myslím, že ještě nikdy jsem neměla pocit, že život je krátkej. a ani ho nemám. mám jen pocit, že spoustu času vůbec netrávím tak, jak bych chtěla. a taky dost často nevím, kam mizí.

snažím se být co nejproduktivnější. tím myslím - dělat věci, co k něčemu jsou, co mě těší a posunujou někam dál. i když mě často nebaví. doučuju angličtinu a zdá se, že ačkoliv mám minimální snahu, fakt mi to jde. slyším, že mám talent, že je ve mně něco, co ty malý smrady dokáže zaujmout a motivovat. přitom mě to tolik vyčerpává, když mám udržet dvě hodiny jejich pozornost a zároveň nezvyšovat hlas ani nechtít nemožný. pořád slyším, že mám jít učit.

víte, fakt nevím. myslím, že to není to, co chci. jedna věc je učit dětí pár a za slušnou hodinovou mzdu a druhá se kvůli tomu trápit ve škole dalších několik let a pak po zbytek života. vím, že je to možnost, ke který se možná jednou budu muset vrátit, protože ty odvážnější nevyjdou, ale zatím... zatím se s tím nechci smířit. a ani všechna chvála na světě mě nepřesvědčí.

stejně je zvláštní, jak na vás různý okruhy lidí úplně odlišně koukaj. mám kolem sebe tolik lidí, co mě jen neustále podceňují a často ponižují a já musím držet hubu a krok, protože potřebuju známku a jít dál. a pak tolik lidí, co už mě berou a respektujou, i když jsem jen malá holka. a občas ani nestíhám vnímat, kde se zrovna pohybuju.

chtěla jsem toho napsat víc, ale nemám sílu dál být vzhůru. jakože... jak jsem mohla kdy být vzhůru třeba do čtyř do rána? nebo jet v šest s někým autem z akce, když jel do práce? neboj na to ještě pít? nechápu.



since you been gone.

13. dubna 2018 v 18:18 | R. |  x.
máš dneska narozeniny. smazala jsem všechen kontakt mezi náma, čístečně i ve snaze na tenhle den zapomenout, ale... poslední čtyři měsíce jako kdybych všechny myšlenky upínala právě k tomuhle dni. k zámince ti třeba popřát, nebo připomenout, že jsem nezapomněla. že jsem se zapomenout snažila... nebo si to aspoň namlouvala. mám dnešní datum vyrytý v hlavě... a taky na tý malý kovový jmenovce schovaný hluboko na dně šuplíku.

tehdy, když jsi ji tady nechal, myslela jsem, že je to omyl. napsal jsi, že teď je moje. a já si říkala... možná ji tady chceš mít schovanou. možná chceš, abych to byla já, ke komu se vrátíš, když ztratíš, kdo jsi. ani nevím, jestli si to ještě pamatuješ. protože já si pamatuju všechny zbytečný detaily, ale nemůžu si vybavit, jaký to bylo, když jsi mě líbal nebo když ses mě dotýkal. nemůžu si vzpomenout, jestli jsem z tebe cítila lásku, kterou cítím teď, když se mě dotýká on. a pak se sama sebe ptám, proč jsem byla tak odhodlaná se pro tebe obětovat, proč jsem tě tolik chtěla zachránit, když jsem nedokázala zachránit ani sebe samotnou.

tolik jsem tě milovala. ještě pořád tě miluju. jsi můj kostlivec ve skříni a vidět tě s jinou mi bere vzduch z plic a zároveň mě to dělá šťastnou, protože doufám... tak moc doufám, že jsi s ní třeba tím, kým ses necítil se mnou. upřímně si přeju, abys s ní byl spokojenej. aby ti tentokrát neublížila, i když mám velkej strach, že se to zase stane. lidi se asi nemění. občas vyjedou ze svejch kolejí, ale nakonec, nakonec se do nich zase pokorně vrátí. ty, ona, i já.

rozhodla jsem se, že ti nepopřeju. že ti nenapíšu ani smsku. a neřeknu ti nic z tohohle. neřeknu ti, že ti přeju jen to nejlepší, že doufám, že jsi šťastnej, že doufám, že ti vyjdou všechny tvoje plány. neřeknu ti, že mi chybíš, i když už si nepamatuju proč, ani jak moc bych s tebou občas chtěla mluvit, jen tak, o ničem, nebo o všech těch strašně zásadních věcech. neřeknu ani o tom, že jsem ti vděčná za tu lekci, protože díky ní dokážu ocenit, když o mě někdo stojí a bojuje, když si je někdo jistej svým zájmem o mě.

a stejně to nedokážu nechat být. zapomenout na tvoje narozeniny. nepoznat tě v davu. necítit zášť a bolest a strach, když na tebe přijde řeč. ještě nejsem ani připravená o tobě přestat mluvit. a zároveň vím, že už mě to nezajímá. nezajímá mě tvoje odpověď na moje přání. a tak ho napíšu sem, hodím ho jen tak do prázdna. nestojím o tvoje díky... nebo cokoliv jinýho.

at ease.

2. dubna 2018 v 20:48 | R. |  x.
svoji dnešní depku jsem vyřešila tak, že jsem se objednala na letošní welcome sun ritual na další tetování... a víte co? dám si ho na ruku. a budu toho za deset let litovat. a je mi to u prdele. nic na světě nemůže bolet tolik, jako rezignace vlastního otce vůči vám, vaší mámě a zbytku světa. nikdy už nic nemůže bolet jako fakt, že se nevyrovnám ani pitomé flašce... a nikdy mě nemůže nic tak moc mrzet.


zvykla jsem si, že pije. že se nezajímá a že pro něj nejsem důležitá. ale nikdy si nezvyknu na to, vidět mámu brečet... myslím, že je to vždycky jako obrovske vykřičník, kterej mi říká, že je to tady. dospělost. když vidíš mámu brečet, když ji utěšuješ, když se ti ztrácí v náruči... je to tady. jsi dospělá a už nikdy nikam neutečeš, už tě nikdo neschová. a jsi sama. a je jen na tobě, jestli se z toho zvládneš neposrat.

občas se sama sebe ptám proč. pořád dokola. proč bych měla, proč bych měla zrovná já z těch všech lidí. kde mám vzít tolik síly, tolik vůle. když se na to on mohl vysrat. a když to všem okolo jde tak jednoduše. proč bych já měla bojovat o ty ostrůvky štěstí, když mezi nima jsou oceány bolesti a beznaděje. a pak samozřejmě vím, že musím. že musím, protože máma mi tohle všechno vybojovala, že si kvůli tomu celý ty roky ničila vlastní život, jen abych já... nevím, měla tyhle ostrůvky a tolik otázek?

chci jen, aby znovu byla šťastná. i kdyby to znamenalo, že mi zmizí ze života a s ní i ta jediná jistota, co mám. zaslouží si být zas volná a žít.

celej minulej týden jsem doma měla Sarah z Řecka a místo školy jsme docházeli na společnej program s ostatníma řekama a taky pár děckama z turecka. řekla bych, že bylo příjemný vymanit se ze stereotypu školy, ale faktem je, že jsem si ho za posledních pár týdnů moc neužila. ale společnej program a neustálý lítání po Brně mě přivedlo na jiný myšlenky a trochu mi zaměstnalo hlavu a tak jsem se alespoň vymanila z věčný paranoii a řešení hovadin. ačkoliv jsem byla fakt vyčerpaná, byla jsem během toho týdne taky fakt spokojená.

tenhle týden jsou to tři měsíce, co jsem s tomem. na jednu stranu to není žádná doba, na druhou mi to přijde neuvěřitelný, protože jsem nečekala, že to vážně bude směřovat tímhle směrem. a jsem za něj neskutečně vděčná. poslední dobou mám pořád strach, že ho ztratím, tak jaksi podvědomě... pořád se mi zdá, že ode mě odchází. skvělý na tom je, že mu o těch snech klidně můžu říct a on mi řekne, že se mu zdaj stejný... a že je mu se mnou dobře. že se nemusím bát. a já jsem šťastná, protože alespoň jedna jediná věc v mým životě funguje. my dva. spolu.

mám pocit, že můj život trochu ztratil priority. ty, který bych měla mít... v mým věku, na škole, na jaké jsem. dost často jsem kvůli tomu děsně nasraná, protože cítím, že sem dost možná vůbec nepatřím. vím, že potřebuju maturu a vejšku a všechny ty papíry o tom, že něco umím. ale nevidím jejich hodnotu. ani těch informací, co do mě den co den cpou. ani smysl všech těch termínů naučenejch nazpaměť. a už vůbec ne těch profesorů, co bez špetky porozumění poníží a zaškatulkujou. takže pak někdy vážně rozumím všem těm, co si radši donesou ten kus papíru s diagnózou... a často mám obrovskou chuť pořídit si ho taky. jen abych měla klid. abych to dál nemusela poslouchat. aby se třeba nároky zmenšily a já nemusela obhajovat svoje marný pokusy. obhajovat cokoliv mě nebaví...

ale neudělám to. nemohla bych. z vlastní hrdosti a proto, že nenávidím tu lítost a ještě víc, když někdo nechápe. nebo má zkreslenou předtavu o tom, čím si procházím. občas si přeju, aby každej kolem mě byl psychiatr a chápal moje posunky. jak nepojmenovatelný to je. jak to jeden kretén může znovu otočit v úplný peklo na zemi.

moct bojovat je na životě možná to nejlepší. nikdy se nenudím. a radost se pak nikdy nemůže omrzet.