torture.

12. března 2018 v 22:36 | R. |  x.
snažila jsem se nekreslit čerta na zeď, ale stejně přišlo přesně to, čeho jsem se bála skoro nejvíc... antibiotika a nemocnice. měla jsem nejspíš štěstí na doktory i čas, ale upřímně řečeno... zpráva, že mi to vytrhnou hned v pátek mě moc nenadchla. ale doktor byl mladej a taky dost hot a tak jsem nakonec řekla, že teda jo, aspoň to budu mít za sebou... a za patnáct minut už mě brali na sál.

jestli je něco moje noční můra, potom je to trhání osmiček. a možná ještě rozchody s lidma, bez kterejch si nedokážu svůj život představit. vlastně... ta bolestivost a chuť umřít jsou v podstatě stejný. a nedá se nic dělat. jenom čekat. a tentokrát to alespoň nebolelo tak moc a taky byla trochu sranda, protože si se mnou doktor celou dobu povídal a ještě u toho měl nějakýho mladýho kolegu. a možná se jen na bolest dá nějak připravit nebo se s ní smířit, ani nevím. stejně se mi celou dobu třásly ruce.

a nakonec se mi stejně zdálo, že připravená nejsem ani trochu. lehla jsem si a brečela jak želva a po strašně dlouhý době to bylo čistě z fyzický bolesti, což bylo tak nějak... ani nevím, možná osvobozující. zároveň je to ale dost šílený. je těžký nebýt z toho otrávená, protivná a úplně zoufalá, protože nemůžu pořádně spát a co dvě hodiny se budím. takhle napuchlá jsem v životě nebyla.

ale jsem ráda, že to mám za sebou.

taky už jsem mimochodem rozhodnutá o dalším tetování. chci stoličku. jsem zvědavá, jak dlouho vydržím čekat. řekla jsem si, že to nechám na září, tak snad se uhlídám.

nějak nemám sílu skoro na nic, připadám si uvězněná pod peřinou z bolesti a negativních pocitů, který si nejspíš ani nechci pamatovat nebo je sdílet. vím, že jsem nemocná. a že jen potřebuju čas, abych zase byla v pořádku. abych se zahojila. taky vím, že mi nemůže být vnitřně dobře, když jsem jen zavřená doma a mám celý dny jen na přemýšlení o blbostech. a tak se strachuju a topím ve vzpomínkách.

jsem zamilovaná. vnímám to jen občas... a někdy taky celý hodiny. když mu bořím prsty do vlasů, když se k němu tisknu a stejně chci být ještě blíž, když se opřu o ruku a on mi nosem přejede po zápěstí. když ho konečně vidím stát ve dveřích. a když se až do večera neozývá, když dlouho nepřichází žádná reakce, když ucítím ten závan nejistoty, co mě přišpendlí na místě a já nemůžu dýchat. protože vím, že bez všech těch lidí dokážu žít... ale tak moc moc nechci. tolik se nechci v nikom dalším zklamat, tolik nechci tohle všechno prožít a sledovat zmizet, tak strašně se bojím další bolesti... a ačkoliv je všechno jak má, stejně se nemůžu zbavit těchhle podvědomejch obav.

všechny ty věci totiž racionálně moc dobře vím. vím, že on je on. že není kryštof ani nikdo jinej kdykoliv předtím. vím, že nic z toho, co mě děsí, nikdy neudělal on a nemá to s ním nic společnýho... a přesto si ty věci nesu s sebou. strach z dlouhýho mlčení, ze lží, z podvádění, z výmluv. snažím se to neventilovat a být v klidu, jen nevím... nevím, jak dlouho to zvládnu, dokud jsem takhle doma a on neustále v jednom kole.

je to hloupý. ale když mám život, co můžu žít, jsem v pořádku. řeším školu a práci a sebe. co budu jíst, kdy půjdu cvičit... a on zase to svoje. a oba hledáme v té záplavě věcí dny, kdy oba můžem... protože já si chci udělat čas a on taky. jenže teď mám čas pořád. a jen čekám, kdy ho bude mít on a cítím se zoufale a děsí mě to. není pro mě dobrý mít tolik možností, kdy přemýšlet o tom, jestli mě třeba jen vidět nechce... tohle není pro mě.

taky se mi občas zdá o kryštofovi. v pátek, než mi trhali ten zub, jsem ho zahlídla. prošel kolem mě. a byl pryč. a můj den na chvíli tančil a zářil pod vší tou svobodou, pod úlevou a uklidněním, náhlým ujištěním, že dýchám dál i bez něj. a přesto pak stojí přímo přede mnou. nehnutě. položím mu ruce na ramena a naše tváře se dotknou. všechno to cítím tak skutečně... vůni, vousy, poznávám materiál jeho mikiny, dlaně vsouvám pod kapuci. cítím, jak mě svírá, jak se moje kůže dotýká jeho - hrubě, hladově.

probouzím se a nenávidím ho. nenávidím jeho stín, jeho siluetu, tu iluzi, co po něm zůstala. a ze všeho nejvíc fakt, že to vůbec není jeho chyba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. března 2018 v 5:10 | Reagovat

Nejdřív velrybu a pak až stoličku, nikdy ne v opačném gardu.

2 Viktorie Viktorie | Web | 14. března 2018 v 17:26 | Reagovat

Jo, nemocnice... to je pěkná deprese sama o sobě. Ale naprosto chápu ten uklidňující pocit co s sebou přináší fyzická bolest, ta psychická je kolikrát dost vyčerpávající. Jsem ráda, že to máš za sebou a že jsi v pořádku.
Já už ani nevím, jestli nenávidím jeho. Spíš nenávidím sama sebe, protože nikdo jinej než já tu iluzi nevytvořil. On za to nemůže a to mě sere víc, než cokoliv jinýho, protože tu vinu musím dávat hlavně sama sobě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama