Březen 2018

from sunday afternoon.

27. března 2018 v 23:00 | R. |  x.
měla jsem obrovskou chuť napsat šílenej emoční výlev plnej negativity. pořád ještě ho mám rozepsanej... ještě z rána. a stejně je to legrační, jak občas jdete úplně na kousky spát a stejně na kousky rozervaní se i probouzíte. sedíte a blejete ty hnusný, zbytečný a naprosto neopodstatněný bolístky ven, valej se z vás jak řeka a ne a ne se zastavit. a pak odejdete na rodinej oběd... a po návratu znovu otevřete notebook, přelítnete očima ty řádky. a sami sebe se ptáte proč. proč vlastně tohle všechno. k čemu to je. mně, vám, komukoliv. k čemu to je dobrý, že tu nechutnou černou hmotu vybleju ven, že poleptá další lidi, že ji navždycky zapíšu a uchovám. k čemu to, že pošlu tu odpornou energií dál...?

takže ne. žádný výlevy. žádný řeči o tom, jak jsem zbytečná, hnusná a slabá. protože já i vy, všichni moc dobře víme, že to tak není. stačí se zhluboka nadechnout a trochu zabrat a znovu to dokážu vidět.

dělám věci tak, jak nejlíp dokážu. většinu času, tak dlouho, jak jen na to mám dost síly. a nemůžu bejt perfektní, nemůžu najít v sobě samotné něco, co tam ještě není. musím být trpělivá, musím to nechat růst. musím věřit, že hluboko vevnitř to je a že stejně jako ostatni dobrý věci, i tohle chce svůj čas.

asi musím zapomenout na ideály a asi musím v jejich ztrátě najít víc, než jen bolení. je to pro mě těžký, protože sotva jsem našla představu o tom, kdo jsem a co chci, ze všech stran se na mě valí, že to nedává smysl, že to nejde, že chci příliš. a já vím, že bych se mohla - a možná i měla - zažrat a nepustit, tvrdě si jít za svým, bojovat a chtít dokázat, že to jde, že to zvládnu. a stejně... tohle udělat nechci.

nejsem dost silná, dost samostatná, dost odvážná... nejsem nic z tohohle, abych zatla zuby a šla přes mrtvoly. nechci projít další bolestí za cenu snu, kterej mě dost možná ani nenaplní. protože už to tak bylo mockrát. čím víc něco chcete, tím prázdnější jste, když to najednou máte. a nechci svůj život žít tak, abych na jeho konci mohla říct - hele, říkali, že nemůžu a já to stejně udělala. pro nikoho to nemá hodnotu. ani pro mě.

a tak hledám. asi. něco jinýho, co bych mohla chtít, být... kam směřovat, nebo jestli vůbec někam. jestli má smysl se tím vůbec zabývat, jestli vůbec myslet na zítřky a jestli se prostě nevzdat... všech těch jistot, představ, zajetejch kolejí i přesvědčení, že něco je správný a něco je správný o dost míň. i jakýsi domněnky, že něco mě udělá šťastnou, protože dost možná taky ne. dost možná můžu být šťastná i bez věcí, který mi ke štěstí přijdou nepostradatelný.

nevím, jak se to stane, že se člověk stane vaší součástí. že najednou ucítí, co se ve vás děje a všechno najednou začne být o tolik snadnější a přesto... přesto plný strachu. protože tahle blízkost... je přirozený z ní mít respekt, ne?

občas se nemůžu smířit s tím, že už si to zase bez někoho neumím představit.



love the process.

16. března 2018 v 13:13 | R. |  x.
pro změnu píšu z ordinace... tentokrát už snad naposledy. poslední závěrečná prohlídka, která doufám nemůže dopadnout jinak, než dobře. půl hodiny zpátky mi vytáhli stehy. tím to snad mám za sebou.

největší krizi jsem měla ve středu. měla jsem pocit, jakoby všechny moje prášky ztratily účinnost, jako kdybych se ponořila zpátky do toho pekla a nebylo v mých silách se vrátit zpátky. byla jsem... zbytečná, zničená, bolavá a prázdná. všechno bylo špatně a měla jsem pocit, že to nemůžu napravit. ze všeho nejvíc jsem se chtěla jen izolovat a zmizet, dělat, že vůbec nejsem, že není nic jako venkovní svět.

a Tomáš to zvládnul. mě i můj stav.

nedokážu říct, jak jsem vděčná, že ho mám. že mám to štěstí, že jsem to zrovna já, kdo může s tímhle klukem trávit čas. neustále mám pocit že si to nezasloužím, ale... jo, zasloužím si ho. zasloužím si někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky, někoho, kdo mě bude chtít stejně jako já jeho, zasloužím si podporu i lásku i tohle všechno. a on si zase zaslouží mě, protože mu to vrátím, jak nejlíp budu moct. protože jsem pro něj ochotná znovu cítit, znovu začít.

moje podvědomí to pořád ještě zkouší... odehnat ho pryč. vyděsit ho, možná v něm odhalit chyby a slabosti. a potom, když se neobjevují, jsem vnitřně strašně zoufalá. je to takovej nezvyk, bejt chtěná i se vším tím pokrouceným. vidět, že o mně někdo nepochybuje.

je mi líto, že tohle dělám. mrzí mě, že vytvářím komplikace a drama, že vytvářím problémy tam, kde nejsou, ne proto, že on by mě nechtěl, ale protože já samu sebe nechci a pocit, že pro něj musím být jako koule u nohy, je silnější, než cokoliv racionálního. alespoň v tu chvíli. v tu chvíli prostě... prostě nejde popadnout dech. nejde se uklidnit, nejde si říct, že to tak přece není a že nejsem ničí přítěž. vidím jen to, jak jsem hysterická a fakt, že místo trávení času se mnou by mohl dělat cokoliv... stokrát užitečnějšího.

myslím, že nejsem jeden z těch lidí, co hážou flintu do žita. většinu času se rvu jako lev, abych mohla být v pořádku a fungovat, denně dělám tolik, abych byla normální. tohle jsou ty momenty, kdy si uvědomím, že už nemám žádnou moc. že můžu jen čekat, až to přejde, nechat se strhnout a sledovat, jak se všechno bortí. čekat, co zničím a co nechám stát. a často to ani nezvládám pozorovat, úplně se ztrácím. jsem jenom ta propast, nekonečná hloubka vyplněná bolestí, kterou nedokážu k ničemu přiřadit, nijak popsat, jakkoliv zformulovat. topím se a lapám po dechu, celá se převracím naruby, křičím a prosím a... čekám. pořád jen čekám. čekám na to, až mi máma zvedne telefon. čekám, až zabere lék na uklidnění. čekám, až usnu a všechno konečně pomine, čekám až potoky slz vyschnou, protože nemám sílu je zas a znova utírat. čekám, než přejde to nejhorší a až někdo konečně přijde domů, aby mě dal dohromady. čekám na pokyny.

a pak přijde další den. a všechno je to jen vzpomínka, jako kdyby se to ani nestalo mně. nedůležitej moment, zkrat, kterej nic neznamenal. ani pro mě, ani pro ostatní. všechno se vrací do normálu, stačí se jen trochu snažit. nedovolit, aby se to vrátilo, teď, když to mám ve svejch rukou. znovu vidím věci jasně.

člověk se vždycky cítí, jako kdyby začínal znovu od nuly... ale tak to není. jen jsem se zastavila, neotočila jsem se zpátky. potřebovala jsem jen hlubokej nádech, jen chvilku času. ale teď můžu pokračovat dál, tam, kde jsem přestala. nic se nestalo.

torture.

12. března 2018 v 22:36 | R. |  x.
snažila jsem se nekreslit čerta na zeď, ale stejně přišlo přesně to, čeho jsem se bála skoro nejvíc... antibiotika a nemocnice. měla jsem nejspíš štěstí na doktory i čas, ale upřímně řečeno... zpráva, že mi to vytrhnou hned v pátek mě moc nenadchla. ale doktor byl mladej a taky dost hot a tak jsem nakonec řekla, že teda jo, aspoň to budu mít za sebou... a za patnáct minut už mě brali na sál.

jestli je něco moje noční můra, potom je to trhání osmiček. a možná ještě rozchody s lidma, bez kterejch si nedokážu svůj život představit. vlastně... ta bolestivost a chuť umřít jsou v podstatě stejný. a nedá se nic dělat. jenom čekat. a tentokrát to alespoň nebolelo tak moc a taky byla trochu sranda, protože si se mnou doktor celou dobu povídal a ještě u toho měl nějakýho mladýho kolegu. a možná se jen na bolest dá nějak připravit nebo se s ní smířit, ani nevím. stejně se mi celou dobu třásly ruce.

a nakonec se mi stejně zdálo, že připravená nejsem ani trochu. lehla jsem si a brečela jak želva a po strašně dlouhý době to bylo čistě z fyzický bolesti, což bylo tak nějak... ani nevím, možná osvobozující. zároveň je to ale dost šílený. je těžký nebýt z toho otrávená, protivná a úplně zoufalá, protože nemůžu pořádně spát a co dvě hodiny se budím. takhle napuchlá jsem v životě nebyla.

ale jsem ráda, že to mám za sebou.

taky už jsem mimochodem rozhodnutá o dalším tetování. chci stoličku. jsem zvědavá, jak dlouho vydržím čekat. řekla jsem si, že to nechám na září, tak snad se uhlídám.

nějak nemám sílu skoro na nic, připadám si uvězněná pod peřinou z bolesti a negativních pocitů, který si nejspíš ani nechci pamatovat nebo je sdílet. vím, že jsem nemocná. a že jen potřebuju čas, abych zase byla v pořádku. abych se zahojila. taky vím, že mi nemůže být vnitřně dobře, když jsem jen zavřená doma a mám celý dny jen na přemýšlení o blbostech. a tak se strachuju a topím ve vzpomínkách.

jsem zamilovaná. vnímám to jen občas... a někdy taky celý hodiny. když mu bořím prsty do vlasů, když se k němu tisknu a stejně chci být ještě blíž, když se opřu o ruku a on mi nosem přejede po zápěstí. když ho konečně vidím stát ve dveřích. a když se až do večera neozývá, když dlouho nepřichází žádná reakce, když ucítím ten závan nejistoty, co mě přišpendlí na místě a já nemůžu dýchat. protože vím, že bez všech těch lidí dokážu žít... ale tak moc moc nechci. tolik se nechci v nikom dalším zklamat, tolik nechci tohle všechno prožít a sledovat zmizet, tak strašně se bojím další bolesti... a ačkoliv je všechno jak má, stejně se nemůžu zbavit těchhle podvědomejch obav.

všechny ty věci totiž racionálně moc dobře vím. vím, že on je on. že není kryštof ani nikdo jinej kdykoliv předtím. vím, že nic z toho, co mě děsí, nikdy neudělal on a nemá to s ním nic společnýho... a přesto si ty věci nesu s sebou. strach z dlouhýho mlčení, ze lží, z podvádění, z výmluv. snažím se to neventilovat a být v klidu, jen nevím... nevím, jak dlouho to zvládnu, dokud jsem takhle doma a on neustále v jednom kole.

je to hloupý. ale když mám život, co můžu žít, jsem v pořádku. řeším školu a práci a sebe. co budu jíst, kdy půjdu cvičit... a on zase to svoje. a oba hledáme v té záplavě věcí dny, kdy oba můžem... protože já si chci udělat čas a on taky. jenže teď mám čas pořád. a jen čekám, kdy ho bude mít on a cítím se zoufale a děsí mě to. není pro mě dobrý mít tolik možností, kdy přemýšlet o tom, jestli mě třeba jen vidět nechce... tohle není pro mě.

taky se mi občas zdá o kryštofovi. v pátek, než mi trhali ten zub, jsem ho zahlídla. prošel kolem mě. a byl pryč. a můj den na chvíli tančil a zářil pod vší tou svobodou, pod úlevou a uklidněním, náhlým ujištěním, že dýchám dál i bez něj. a přesto pak stojí přímo přede mnou. nehnutě. položím mu ruce na ramena a naše tváře se dotknou. všechno to cítím tak skutečně... vůni, vousy, poznávám materiál jeho mikiny, dlaně vsouvám pod kapuci. cítím, jak mě svírá, jak se moje kůže dotýká jeho - hrubě, hladově.

probouzím se a nenávidím ho. nenávidím jeho stín, jeho siluetu, tu iluzi, co po něm zůstala. a ze všeho nejvíc fakt, že to vůbec není jeho chyba.

does he know my destiny lies with him?

4. března 2018 v 2:19 | R. |  x.
myslím, že takovýhle to je, žít bez psychický poruchy. když jsou věci snadný a samozřejmý... když se jim bez obav dokážete podívat do očí. uvědomím si to vždycky jen ráno a večer, když poslušně polknu tu pilulku a najednou se mi zdá úplně nesmyslný, že by to všechno stálo tak moc na ní... ale musím si to přiznat. zatím bych to nezvládla bez ní.

moc mě baví milovat život. a všechny ty drobnosti v něm. poslouchat novou hudbu a pod vrstvama prachu znovu nacházet tu starou, pouštět gramofonový desky a trochu příliš očekávat, že pro něj ty písničky budou mít stejnou šílenou hodnotu jako pro mě. pít víno v posteli. ležet na sobě nahý a prostě jen... být v cizím teple. a řešit všechno a nic a chvilku se dostat až na samý kořeny a pak se vrátit k obyčejnejm hloupejm věcem. a říkat věci jak jsou. a nemít vůbec strach.

strašně moc mě baví on. jeho pocity a myšlenky a jak mi povídá o divadle a hudbě a svý rodině. a že mu můžu říct o všech těch myšlenkách, podle kterejch se snažím žít a dokonce i to, že ještě nejsem vyléčená z předchozích srdcebolů... a že mi občas i porozumí.

tak moc mě baví tyhle bezstarostný období. období, kdy existuje alespoň nějaký bezpečí. tolikrát jsem si je pokazila hledáním logiky a jistot... ale tentokrát ne. tentokrát je budu žít. vyválím se v nich jako pes v listí, ponořím se do nich, celá se jima zasypu a naplním.

v neděli jsem u něj spala. teď spolu skoro pokaždé stáhnem flašku bílýho... kupujem pozdní sběry a vína v cenový kategorii, na kterou jsem se vždycky bála vůbec podívat. leží mi v klíně a mluvíme celý hodiny a stejně mám pocit, že na světě není dost času, abychom si stihli říct všechno. a taky jíme pizzu, nebo pracuje a vypadá strašně zamyšleně a mluví si sám pro sebe. a pak celý dopoledne v pondělí kouká na film, zatímco na něm spím a kvůli dnešnímu maturáku si nese sako do čistírny...

je to zvláštní, protože ačkoliv se cítím vnitřně fakt dobře, fyzicky to úplně nefunguje. minulej týden jsem byla nachlazená jako už dlouho ne a sotva jsem se toho zbavila, znovu se ozvaly zuby a celej týden jsem v podstatě prospala na ibalginech. jsem v podstatě hrozně nejistá, co se školy týče, protože zatímco v některejch předmětech mě vychvalují a strašně mě to baví, jinde řeším, jestli vůbec projdu... jakože, jasně, že přece projdu, ne? musím projít. občas pak mám pocit, že se jen točím v kruhu znechucení a výčitek od lidí, kterejm jsem nic neslíbila... jako kdyby měl pořád někdo představu, že má právo na stanovování mejch priorit.