Únor 2018

blooming.

Středa v 15:10 | R. |  x.
už několik dní mám silnou potřebu si sednout a psát, ale... no, není čas, to hlavně. a v pondělí, když jsem si k tomu konečně sedla, skončilo to flaškou vína a dlouhým rozhovorem s mámou, kterej byl nejspíš o moc důležitější, než blog. všech věcí je teď šíleně moc a asi jsem lehce přehlcená. ani nevím, kde začít.

v pondělí jsem moc moc chtěla napsat o svejch chvilkovejch pocitech naprostýho zklamání ze sebe samotné. zasáhlo mě to dost prudce a silně a celej svět se tím prudce otřásl. a teď je středa a já vím, jak hloupý to bylo. ale myslím, že emoce jsou důležitý, že si jima máme projít a že se stejně nedaj odložit. a tak jsem tu bolest zkoušela cítit a zároveň unést, aniž bych jí uhýbala. o nic vlastně nešlo... potkala jsem revizora, spěchala a kromě pokuty jsem ve vlaku nechala taky mobil. samo o sobě to není nic, co by mělo zasáhnout můj vnitřní život, ale na tu chvilku jsem si připadala zbytečná a hloupá a ze všeho nejvíc jsem o těchhle pocitech potřebovala někomu říct. s někým sdílet tohle nový rozhořčení z toho, že já přece tak hloupá bejt nemůžu. i když je to teď nejspíš tím horší - když tuhle křehkou novou sebedůvěru něco naruší.

chtěla jsem si postěžovat a pak si říct, že je to v pořádku. že si odpouštím a že chyby jsou lidský, že na ně mám právo.

mimochodem, ve čtyřech dohodách jsem četla spoustu myšlenek, který mi zůstaly v hlavě - jedna z nich byla o chybách a jejich následcích. nevím, jestli ji dokážu správně a pochopitelně formulovat, ale její podstata byla vlastně hrozně jednoduchá. když zvířata chybují, za svoji chybu zaplatí jednou a to ihned během toho, co se stane. ale lidi jsou jiní. platíme za svoje chyby pořád dokola, pořád se za ně trestáme. trestá nás naše okolí, trestáme se sami, trestá nás iluze společnosti, morálky a pravidel. s každou chybou žijeme a znovu a znovu za ni platíme bez nároku na odpuštění. přitom chyba byla jen jedna... a trest by měl být taky jen jeden.

zvláštně snadno jsem se přes to potom přenesla. nechtěla jsem si nic vyčítat, nechtěla jsem se trestat. nemám zájem cítit se špatně.

teď k těm pozitivnějším věcem.

v neděli ke mně přijela tatérka a přišlo to, na co jsem se tolik těšila... a taky čeho jsem se tolik bála. tetování. celý moje psychický rozpoložení během těch pár posledních dnů před bylo šílený a ještě se to zhoršilo, když jsem dostala do rukou návrh. všechno začalo dostávat tvar, ukázalo se, že se to opravdu děje. a já si začala uvědomovat všechno okolo. bolest, závaznost, nesmazatelnost tohohle kroku. najednou jsem si prostě přála, aby to zase bylo dva měsíce přede mnou, jen jako nejasnej obrys.

věděla jsem přesně co chci a taky proč. přesto mě návrh jaksi šokoval. nejspíš vědomí, že koukám na něco, co na mým těle bude zítra, za rok a za třicet let, už napořád. něco, na co se budu den co den dívat. že ten význam a původní myšlenka se mnou skrz tohle zůstane a že odstranit ji půjde fakt blbě. takže jo, trvalo to asi dva dny, než jsem se s tímhle nějak vyrovnala. tím myslím přirozeně vyrovnala, bez vnějšího tlaku a kohokoliv, kdo by mi do toho kecal. nikomu jsem ten návrh neukázala a nechala jsem si to pro sebe. svoje tetování i myšlenky, který se mi honily hlavou. určitým způsobem to byl skvělej proces.

v neděli slečna přijela, já jí uvařila kafe a ona se mi podepsala pod kůži. byl to dokonalej zážitek, fakt příjemnej a dost euforickej. ve chvíli, kdy jsem pak návrh viděla na svým těle, jsem už nepochybovala, že to chci. ani přes mámu, která nám přišla říct, jak je to hnusný a že jsem pitomá káča. (na druhou stranu jsem fakt pyšná, že mám mamku, která si pokecá s mojí tatérkou a ještě mi ji dovolí dotáhnout domů.)

co se týče významu, dlouho jsem o tom přemýšlela a plácala se v tom. zjistila jsem totiž, že mi nedělá problém cítit význam toho, co na těle mám, ale že mi dělá dost velkej problém ho sdílet a formulovat. často i docela chci říct, proč, ale... prostě to nejde. nejde mi ten pocit dát do slov tak, aby to dávalo ten stejnej smysl. nebo to nebylo vulgární, někdy. a pak jsem si řekla, že přece není moje povinnost to někomu vysvětlovat a obhajovat, že si přece můžu dělat co chci a myslet tím taky co chci. a možná je tohle taky tak trochu ten význam. zveřejnitelnej.

ale pro mě osobně je to konec sebezapření. přijetí svejch chyb, voleb a rozhodnutí. hmatatelnej důkaz, že jsem to já a mám na sebe absolutní právo - že se můžu rozdat komu chci a že taky můžu od kohokoliv odejít. že se můžu rozhodnout svobodně, kým budu teď a kým budu za rok. a částečně i určitý přijetí svý sexuality.

the taste of past.

9. února 2018 v 15:10 | R. |  x.
zrovna jsem mu objednala valentýnský ponožky od happy socks... jen tak. jsou na nich srdíčka a klíčky a je to taková ta lehce awkward a lehce roztomilá věc, takže... ani nevím. prostě ho chci nějak překvapit, dát mu nějakou drobnost. nějak říct, že na něj myslím i když zrovna nejsme spolu, asi.

moc bych si přála, aby věci byly občas snadnější. je zvláštní, jak s lidma nejspíš nemůžete fungovat úplně na všech úrovních a dost mě to mrzí. vždycky si s někým skvěle rozumím a v posteli se to pak v jednom okamžiku ztratí. nejspíš proto, že je to ta chvíle, kdy nechci být dál silná a respektovaná, už chci být jen jeho panenka na hraní, poslušná a poddajná, plně si vědoma své křehkosti a oddanosti. dokážeme spolu mluvit o tolika věcech, ale když se máma bavit o sexu, úplně to nezvládá. ne že bych se zlobila, jen mě to trochu trápí. chci, aby se mě nebál. aby pochopil, že spolu se nám přece nemůže nic stát, že si můžeme říct všechno a nikdo další do toho nebude mít co mluvit.

tolik bych chtěla, abych mohla říct, že jsem za sebou kryštofa nechala. ale jsou chvíle, kdy se od něj nedokážu odprostit. vzpomínky, který vyskakujou v těch nejmíň vhodnejch chvílích. a nechávaj mě za sebou bolavou a plnou zmatku. pořád jsem se tolik snažila udělat z toho jen nějaký pomatení mysli, krátkodobej zkrat, kdy jsem nejspíš nevnímala, jak se se mnou zachází. ale pak, v těchhle chvílích, nebo když opilá sedím u kamarádky v pokoji a nemůžu si pomoct a musím číst naše starý rozhovory, vím, že to tak nebylo. a vadí mi celá jeho výjimečnost, celá jeho existence, která je už celý týdny vzdálená a přesto pořád ve vzduchu, jako kdyby nikdy doopravdy neodešel. jako kdyby nikdy doopravdy nedokázala odejít já.

bolí mě to, protože nikdo si nezaslouží být ten druhej. nikdo by neměl být jen záplata... a on přece není. dávám do toho tolik a pak se cítím neuvěřitelně ztracená, protože nejspíš nikdy nemůžu dostat nazpátek dost. a zároveň pořád pochybuju, jestli si to všechno vůbec zasloužím.

zase zklouzávám do těchhle negativních myšlenek. je to na prd, protože poslední týden mám rozlítaný hormony a včerejšek to úplně nespravil... byla jsem u elly na takové menší party, s tím, že se moc nezdržím a v jedenáct pojedu domů. ale vzhledem k tomu, že poslední tři dny jsem strávila v posilovně a spát teď chodím se slepicema, kolem deváté už jsem byla naprosto emocionálně vyčerpaná. a elly se pohádala s přítelem a brečela. jenže poslední dobou nezvládám řešit cizí problémy... vlastně jsem to nezvládala nikdy, ale teď už nějak ztrácím i tu potřebu. ne že by mě to nezajímalo, ráda si lidi vyslechnu... ale už se nechci zabývat řešením něčeho, co stejně vyřešit nemůžu. trápit se věcma, který nejsou v mojí moci. a čím sobečtější jsem, tím líp se mi asi žije.

takže nechci, aby to vypadalo, že jsou věci nějak špatně... mám volno, nemusím tenhle týden pracovat, byla jsem na koncertě escape the fate, trávím čas s kamarádama a s klukem, kterej mě - už to tak vypadá - má fakt rád. je mi s ním moc hezky a chci to vidět i přes maličkosti, který mě trochu zneklidňujou. vím, že to chce jen čas a trpělivost a že kluk jako je on stojí za mnohem víc, než je trocha snahy. budeme spolu na valentýna... a jdeme do divadla. a na plesy. je to o tolik víc, než jsem si troufala přát.

a v neděli přijede tatérka. moje první tetování. a už mám dokonce i návrh. a jsem samozřejmě strašně nervózní a natěšená zároveň a pořád si říkám, sakra, co když je to fakt chyba? a co když ji fakt tak moc moc chci udělat?

just knowing when it's right.

5. února 2018 v 3:02 | R. |  x.
za půl hodiny budu zpátky v Brně. a bude další pondělí, další týden... život je nejrychlejší, když ho zrovna žijete. nedá vám ani chvilku se zastavit a podívat se mu do očí. nadechnout se, užít si tu bolest v krku, uvědomit si, jak vám trhá plíce.

tolik jsem si zvykla na všechno to zoufalství, že ani nemůžu uvěřit, že život je najednou takovejhle. že se chemie srovnala, že vím, kdo jsem... nebo alespoň kdo být chci. jednou. jak se mi všechny ty morální hodnoty a chuť žít hrnou do žil, mám nepřestávající chuť se smát a všechno si to vzít, dokud můžu. dokud to jde.

v pátek jsem byla na narozeninové oslavě kluků... tak nějak mi přišlo nostalgický už jen to, že mě tam pozvali. strašně dlouho jsem s nima nemluvila. všechno se tak moc změnilo. moje šílená sebedestruktivní nálada i všechny zvyky. a stejně jsem tam byla. a nesklouzla k nim zpátky.

přijde mi to skvělý. napít se, aniž by se celej svět kompletně zbortil. dát si jen to, co chci a cítit se dobře. být dost silná, abych se postarala o někoho, kdo to potřebuje, objala dojatýho zdendu a šla spát oblečená. kvůli hodnotám a pocitům odmítla sex i další ponížení.

asi jsem zamilovaná. ačkoliv se toho tolik bojím a tolik nechci aby se to stalo. ale... je to tak čistý. jeho přítomnost a jak samozřejmě s ním zvládnu mluvit, až si říkám, že ho určitě musím štvát. a když pak řekne, že mu přijde, že mě neviděl celou věčnost, i když to ještě není ani týden. obdivuju jeho schopnost říkat tyhle věci, dívat se do očí mejm jizvám a odvahu neutéct před mojí i naší minulostí. obdivuju i to, jak líbá a venku mě objímá kolem pasu, jak moc chce být dobrej...

splnila jsem si dneska v noci sen z dob, kdy mi bylo tak čtrnáct. a na chvíli jsem měla pocit, že se vůbec nic nezměnilo. i když moje čtrnácti letý já by mělo nejspíš o dost víc energie a ještě teď by si zpívalo... každopádně, koncert escape the fate si můžu odškrtnout a nejspíš si prostě přiznat, že jsem stará a tohle nezvládám.