the naked mind.

18. ledna 2018 v 21:16 | R. |  x.
všechny ty věci si můžete naplánovat... jak půjdete cvičit, kdy budete pracovat, přesnou hodinu, ve kterou navštívíte psychiatra a kde si potom koupíte kafe. nezvládám plánovat jedině lásku. proklouzává mi mezi prsty, nedokážu ji ovládnout ani sevřít v dlani, jakkoliv skutečně zachytit.

zdá se, že jsme spolu. už přestávám počítat, kolikrát jsme se viděli. otevírám branku jeho domu, pocházím zahradou k zadnímu vchodu a potkáváme se mezi dvěřmi. sedá si na postel a ruce mu pokládám na ramena, celá se schovávám do jeho náruče a je mi dobře. cítím se opravdová, když mu povídám, jak se doma věci mají... a cítím jeho opravdovost. cítím ji, když říká, jak jeho táta taky pil. když mi říká, že se na mě těšil. v jeho nejistotě, když mu přetahuju tričko přes hlavu.

je to všechno tak snadný. mluvit, existovat. vnímat ho a poslouchat, co mi říká. samotnou mě překvapuje moje sebekázeň. a že držím všechno to chtění na uzdě.

je to tak snadný a přesto tak moc komplikovaný. protože i můj brácha ho od první chvíle porovnává s kryštofem, i když se oba tolik snažíme teď vidět všechno lepší. protože občas, když mu dám pusu na rozloučenou, na chvilku si připadám celá děravá a prolhaná a mám sama ze sebe strach. mám strach, že nejsem připravená. a pak se dva dny v kuse těším, až ho uvidím. a dostanu pusu a ještě jednu na hřbet dlaně. a chytí moji bradu mezi palec a ukazováček, sevře mi vlasy... nebo se přitiskne na moje záda a já se cítím malá, maličká jako štěně, křehká a rozbitná, zatímco mi tiskne rty na krk.

někdy mám pocit, že štěstím puknu.

a stejně tak dobře cítím jeho nevinnost. plachej a nepoznanej chtíč. a nemůžu uprostřed toho všeho přijít na způsob, jakým mu říct, že dělám co můžu, abych mu neublížila, abych pro něj byla co nejlepší to jen jde, abych ho zbavila té nejistoty, kterou vůči sobě má.

zatím to skoro nikdo neví. bojím se, že se to rozpustí, když se o to s někým podělím. nebo že uslyším něčí pochyby a zase ucítím i ty svoje... protože vím, že někde hluboko jsou. ale odmítám se jim poddat. jestli se cokoliv špatnýho má stát, stejně se to stane, ať se toho dopředu děsím, nebo ne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 19. ledna 2018 v 10:31 | Reagovat

Děsit se předem nedává smysl. Je-li člověk šťastný, pak ať si to štěstí dosyta užije beze strachu a obav.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama