Leden 2018

love.

27. ledna 2018 v 19:29 | R. |  x.
poslední dobou... když je mi takhle... ani nevím, co psát. moc bych chtěla všechny ty vzpomínky a procesy uchovat, ale na druhou stranu se chci odprostit od všeho toho melancholismu a prostě jen volně dýchat, žít.

všechno se mi teď zdá tak snadný. není nic, než právě teď. není nic, než naprostá jednoduchost okamžiku, jeho energie, krása. celej svět jako kdyby se konečně točil tím správným směrem, našel tu správnou dráhu, přestal se zmítat v tom věčným chaosu, přestal narážet do zdí a zaslepeně se vrhat vstříc polopravdám. cítím se konečně vážně naživu. že mám energii, že ji dokážu vzít a použít, že můžu a že mám samu sebe ve svých rukou.

ale přijde mi zbytečný o tom mluvit. najednou fakt nemám potřebu, jako kdyby to celý už bylo něco, co je úplně za mnou. a to nechci. miluju tohle místo. chci si ho nechat.

našly jsme s doktorkou správnou kombinaci léků, ačkoliv ještě nejspíš nemáme úplně jasnou diagnózu. porucha nálady nebo deprese... ukáže čas. o ničem, jako je porucha nálady jsem ještě nikdy neslyšela, ale údajně se jedná o trvalej stav mozku, kdy je prostě zvýšená spavost, nedostatek energie, melancholilie, smutek a v mým případě nejspíš nakonec až propad na úplny dno. řekla, že pokud je tohle můj případ, v podstatě musíme překonat poruchu a navíc ještě propad pod bod mrazu. jako bychom léčili dvojitou depresi.

zpětně jsem měla jakousi představu, že vědomí, co mi to teda vlastně je, něco změní. že se nějakým zázrakem s věcí vypořádám a všechno se vyřeší. pak jsem zjistila, že jméno často na věci nezmění vůbec nic, že se může kroutit jako had, jednou rychle a podruhé pomalu, někdy uštknout zcela bez varování a jindy zase pomalu, mučivě škrtit. nene, pořád se mění. a za rok bude taky jiná.

nejdůležitější ale je, že se ji dá ochočit. pomaloučku, opatrně. naučit se, jak s ní zacházet, co od ní čekat, zvyknout si na tu spoustu překvapivých útoků, smířit se s minimální šancí zvítězit. dá se s tím žít. a ve chvílích jako je tahle skoro zapomenout, že existuje... cítit se tak plná a neporazitelná, sebemilujcící, hrdá, šťastná. cítit se úplně volná a nepolapitelná, divoká, rozkvetlá. vidět v životě smysl, cítit ho každým pórem. znovu najít přesvědčení, že žít je krásný. všechno to jako zázrakem najednou jde...

tohle jsou ty chvilky, kdy se chci vysmát všem, co plivou na antidepresiva. všem, co tvrdí, že jsme jen zmanipulovaný sebestředný ubožáci, kteří potřebujou pocit výjimečnosti, pocit vnitřního umělce, věčnou pozornost doktorů, kteří z nás jen tahaj prachy a kurví nám zdraví. je mi to jedno. potřebuju tyhle momenty, alespoň občasnej klid a spokojenost. nechci se pořád jen topit a už se nechci bát říct si o pomoc.

včera jsem s tomem poprvé spala. skoro jsem se cítila, jako kdyby to bylo poprvé i pro mě a ne jen pro něj. cítím se u něj v bezpečí.

liquid guilt.

21. ledna 2018 v 13:31 | R. |  x.
občas, když se ocitnu na petrově, podívám se dolů a zhluboka se nadechnu, uvědomím si, jak moc miluju brno. jak moc věcí a lidi jsem tady poznala. všechny polibky a radosti, večery a rána. chvilku mám vždycky pocit, že bych nikdy nedokázala odejít. chvilku si připadám fakt doma.

včera jsme s tomem byli na takovým... prvním oficiálním rande, řekněme? víno a kino a hovory o knížkách a divadle. je asi první kluk, se kterým o něčem takovým můžu mluvit. řešit i něco hlubšího. procházet se nočním brnem. nejsem zvyklá na opravdovou romantiku, na otevírání dveří, na pití vína někde, kde rozlišujou víc než "bílý" a "červený" a na polibky na vyhlídce na celej svět. děsí mě plány do budoucna a jeho zájem. i vlastní hloupost a pokřivenost, ten strach i stesk a bolest. prožívat to všechno... už zase. tak moc si přeju, aby naposled.

snažím se být všemu otevřená. nezahánět myšlenky na kryštofa, když přijdou... netrápit se tím, že přicházejí, nevyčítat si je. jsou dny, kdy si na něj ani nevzpomenu. a dny, kdy mám na prsou tunový závaží a nemůžu dýchat, protože mám pocit, že bez něj nikdy nemůžu znovu úplně žít. dny, kdy si nemůžu vzpomenout na nic, co jsme spolu zažili, kdy si nevybavím ani jeho obličej. a pak dny, kdy zavřu oči a je tak skutečnej, že kdybych natáhla ruku, nejspíš ucítím jeho strniště. a skoro slyším, jak na mě mluví a že to přece muselo alespoň chvilku být skutečný.

nejsem si jistá, jestli dokážete milovat dva lidi současně. myslím... skutečně milovat, ne to jen nalhávat sobě, jim a okolí. moc chci milovat znovu, protože tomáš si to zaslouží. protože chci a taky protože potřebuju. i proto, že to potřebuje on. přála bych si, aby tyhle věci nevyžadovaly tak moc času, aby se daly vypnout a zapnout a mohly prostě být.

mám pocit, že tentokrát by to mohlo fungovat. že s tomem bych mohla být spokojená, sama sebou, v klidu a bezpečí, chtěná a doceněná. víc než hračka, víc než jistota. nejsem si jistá, jestli on může tohle najít u mě, ale doufám, že by mohl... mám z toho dobrej pocit. těším se na něj a zároveň moc nešílím, nemám z toho strach. známe se tak dlouho, že se nebojím mluvit. tolik věcí ví, aniž bych si pamatovala, že jsem je kdy nahlas řekla.

většinu času se teď cítím vážně moc dobře. i když otec třeba pije, nebo když na mě křičí učitel před celou třídou kvůli mé čtyřce. fakt nejsem premiantka. fakt už asi ani nebudu. v chemii doslova prolejzám a ta druhá čtyřka... chyběly mi dvě procenta. jasně, že to zamrzí, ale už mi není patnáct a už si nenechám srát na hlavu. nebudu brečet kvůli někomu, kdo za deset minut neví, že se do mě pustil. a není moje povinnost se před kýmkoliv obhajovat za svoje rozhodnutí.

myslím, že tohle uvědomění je tak nějak první krok k tomu, být fakt svobodná. na těchhle maličkostech totiž moje deprese vyklíčila.

chodit s někým, kdo má psychickou poruchu, nejspíš není vůbec snadný. často mám pocit, že během vztahu se z ní stane něco zcela sdílenýho. někdy je to úleva. někdy mě to ničí. snažím se lidi ušetřit všech projevů. a někdy to nejde. někdy se nemůžete vysvětlování vyhnout. musíte pojmenovat nepojmenovatelný.

ale stejně mám občas pocit, že je to hrozně nefér. a mám chuť vykřičet do světa svoje pocity, to ukřivdění. obhájit to, že nezvládám. jenže před kým...? před sebou?

the naked mind.

18. ledna 2018 v 21:16 | R. |  x.
všechny ty věci si můžete naplánovat... jak půjdete cvičit, kdy budete pracovat, přesnou hodinu, ve kterou navštívíte psychiatra a kde si potom koupíte kafe. nezvládám plánovat jedině lásku. proklouzává mi mezi prsty, nedokážu ji ovládnout ani sevřít v dlani, jakkoliv skutečně zachytit.

zdá se, že jsme spolu. už přestávám počítat, kolikrát jsme se viděli. otevírám branku jeho domu, pocházím zahradou k zadnímu vchodu a potkáváme se mezi dvěřmi. sedá si na postel a ruce mu pokládám na ramena, celá se schovávám do jeho náruče a je mi dobře. cítím se opravdová, když mu povídám, jak se doma věci mají... a cítím jeho opravdovost. cítím ji, když říká, jak jeho táta taky pil. když mi říká, že se na mě těšil. v jeho nejistotě, když mu přetahuju tričko přes hlavu.

je to všechno tak snadný. mluvit, existovat. vnímat ho a poslouchat, co mi říká. samotnou mě překvapuje moje sebekázeň. a že držím všechno to chtění na uzdě.

je to tak snadný a přesto tak moc komplikovaný. protože i můj brácha ho od první chvíle porovnává s kryštofem, i když se oba tolik snažíme teď vidět všechno lepší. protože občas, když mu dám pusu na rozloučenou, na chvilku si připadám celá děravá a prolhaná a mám sama ze sebe strach. mám strach, že nejsem připravená. a pak se dva dny v kuse těším, až ho uvidím. a dostanu pusu a ještě jednu na hřbet dlaně. a chytí moji bradu mezi palec a ukazováček, sevře mi vlasy... nebo se přitiskne na moje záda a já se cítím malá, maličká jako štěně, křehká a rozbitná, zatímco mi tiskne rty na krk.

někdy mám pocit, že štěstím puknu.

a stejně tak dobře cítím jeho nevinnost. plachej a nepoznanej chtíč. a nemůžu uprostřed toho všeho přijít na způsob, jakým mu říct, že dělám co můžu, abych mu neublížila, abych pro něj byla co nejlepší to jen jde, abych ho zbavila té nejistoty, kterou vůči sobě má.

zatím to skoro nikdo neví. bojím se, že se to rozpustí, když se o to s někým podělím. nebo že uslyším něčí pochyby a zase ucítím i ty svoje... protože vím, že někde hluboko jsou. ale odmítám se jim poddat. jestli se cokoliv špatnýho má stát, stejně se to stane, ať se toho dopředu děsím, nebo ne.

happy mess.

11. ledna 2018 v 17:50 | R. |  x.
poslední dny si doslova říkali o pár řádků. a já neměla čas. každopádně... dneska konečně udělám něco, co nedělám moc často (skoro vůbec). budu psát o pozitivních a krásnejch věcech. o věcech, co mě těší a ženou dopředu. vlastně tak nějak o tom, že jsem vlastně asi šťastná.

v neděli jsem odpoledne jela za tomem. v podstatě úplně bez očekávání. kouknuli jsme na film a u toho se tak nějak začali tulit a mně bylo fajn. opatrně si mě držel a nešlo mi udržet se a nepolíbit ho. a tak jsem s ním promazlila celej večer a dala bych nevím co, abych nemusela nikam jít.

a pak rezervoval lístky do divadla. na únor.

a včera jsme zase byli spolu a všechno bylo tak přirozený a hezký a v sobotu jdeme do kina. a stejně se zítra uvidíme, ale nejdřív jdeme volit a... všechno je tak moc moc fajn. nemyslela jsem, že ještě někdy zažiju tenhle... klid. to, že s někým ležítě klidně několik hodin v kuse a povídáte si a mazlíte se, bez sexu, spěchu, strachu.

kromě toho je všechno dost šíleně hektický. pracuju a do toho se snažím cvičit, učit se a ještě budovat vztah s tímhle skvělým klukem a to tempo mě občas trochu děsí. na druhou stranu, cítím že žiju.

napsala jsem za ten půlrok dost dobrejch i míň dobrejch prací, který se ke mně v posledních dnech začaly vracet. na základě jednoho rozhovoru se mnou mi profesor z médií zařídil přednášku o tvůrčím psaní a práci s textem a mně to udělalo hroznou radost, protože jsem asi doopravdy nepředpokládala, že by tohle někdo vážně pro studenta udělal. takže jo... občas mi škola dělá i radost. i když to není moc často... hmh.

taky jsem po několika měsících zase byla u psycholožky. po dlouhé době jsme se shodli na nějakým progresu, na tom, že je ze mě cítit změna a že je rozhodně dobrá. dodalo mi to určitým způsobem další energii. jsem ráda, že to necítím jen já, že je vidět, že věci jsou teď lepší a já silnější.

samozřejmě je to dost možná jen fáze, která přejde. tím myslím... období depresí ale ani ty bez nich nikdy netrvají věčně. stejně jako se věci můžou prostě pokazit. ale nemám strach a jsem odhodlaná si to užít a brát věci tak, jak jsou. vidět je z té lepší stránky a nebát se, že by se mohlo něco stát. a myslím, že tohle je teď ten přístup, co potřebuju ze všeho nejvíc. brát to, jak to je. věřit, že je to tak správně. věřit, že jsem na dobrý cestě a že je v mých silách dělat správný rozhodnutí.

takže, tolik k mojí vlně pozitivity, na které teď nějakou dobu jsem. fakt si to užívám.

sharp edges.

7. ledna 2018 v 9:04 | R. |  x.
chystám se něco napsat už od prvního, ale... určitým způsobem, co se slov týče, nějak jsem se zasekla na mrtvým bodě. asi hlavně proto, že to, o čem se konečně cítím připravená mluvit, nedokážu nijak správně vyjádřit. nestává se mi to často, ale tentokrát jsou pro mě slova jaksi málo.

na začátku každýho roku si všichni říkáme to stejný. že tenhle rok bude lepší, jinej, novej. a jak to tentokrát určitě vyjde. přiznám se, že jsem taky potřebovala změnu. cítila jsem to už někdy na začátku prosince. přestala jsem kouřit a pít. párkrát to porušila a nestalo se nic z toho, čeho jsem se tolik bála... zjistila jsem, že to mám pevně v rukou. tuhle jistotu jsem asi ještě necítila.

s koncem prosince znovu můžu cvičit. paradoxně takhle na začátku roku, kdy to dělá každej, ale nakonec si ani hloupě nepřipadám. trochu mě překvapuje, jak rychle si moje tělo vzpomíná na všechny ty věci, stačí připomenout a všechno se vrátí na svoje místo jako dřív. ta bolest mě strašně uklidňuje.

doma je to komplikovaný. otec zase pil, tentokrát i v kombinaci s práškama na spaní, takže někdy ve čtvrtek to vygradovalo tím, že jsem večer volala sanitku, aby si ho odvezli. celým svým bytím jsem nenáviděla. pak se přesvědčovala o zbytečnosti veškerejch těchhle emocí, o tom, jak prázdný vlastně jsou. je těžký necítit se ublížená, utlačovaná a nemilovaná vlastním rodičem. je těžký nevzít si z toho poučení o vlastní bezcennosti. ale jde to. zvládla jsem to.

cítím se teď dobře. ne úplně emočně stabilní, asi. ale pocity jsou hodně silný a já dokážu najít i ty hezký. dokážu v sobě najít energii, kterou potřebuju. chuť žít. stanovovat cíle.

chtěla bych tuhle špatnou zkušenost vzít a vytřískat z ní něco dobrýho. to malý dobrý, co v ní je. protože ve všem je prej kus růstu, kus dobra... většinu večerů teď ležím a říkám si: "tak o tom napiš. článek, knihu, něco."

jenže je to těžký. najít v sobě sílu se tolik otevřít, podstoupit ty pocity ještě jednou, vzpomínat na ně a záměrně je vyvolávat. zároveň moc chci, protože vím, že nejsem sama, kdo takhle žije. s alkoholikem, co odmítá léčení a opakovaně v něm selhává. bez možnosti něco říct, něco udělat. vím, že těch lidí je spousta a taky se v tom topí. a chtěla bych najít svoje malý dobrý v té velké hnusné zkušenosti. ukázat ostatním, že se to dá zvládnout a žít.

v pátek jsem byla na stužkováku. lístky jsem sehnala na poslední chvíli a ani jsem se nestihla začít těšit, ale svým způsobem to byl jeden z nejlepších zažitků, co za poslední dobu mám. potkala jsem spoustu starejch známejch, včetně těch, o kterejch jsem ještě nedávno byla přesvědčená, že už se jim nikdy nechci podívat do očí. a potom tam najednou sedím a mluvím s L. a necítím žádnou bolest nebo zášť. dívám se na něj a ráda ho vidím. a je to fakt zvláštní.

s kryštofem jsme kolem sebe chodili. ani pozdrav. ale vím, že už to vyprchává. jednou ho přestanu hledat v davu. a poznávat, aniž bych hledala.

velkou část večera jsem byla s tomem. vždycky se potkáme jen na podobnejch akcích. a nikdy mě moc nenapadlo ty večery trávit s ním. ale tentokrát se to prostě stalo, zařídil mi odvoz domů a zeptal se, jestli ho budu doučovat anglinu. dneska to má proběhnout a pořád nevím, jestli chce angličtinu nebo mě, protože upřímně... nikdy jsem nezažila, že bych někoho během doučování vážně doučovala a zároveň - mezi náma dvěma nikdy nic neproběhlo.

ale moje situace se mi líbí. nemám teď úplně potřebu s někým nutně být. líbí se mi všechny ty kluky konečně vidět víc rovnocenně sobě samotné. znát svoji hodnotu. a nebát se jí.