Listopad 2017

ludicrous.

Včera v 22:02 | R. |  x.
týden. tolik času nejspíš potřebuju na to, abych se z úplnýho dna zvedla zpátky na nohy a začala znovu fungovat. ať mi po tomhle někdo zkusí tvrdit, že nejsem neporazitelná.

samozřejmě bych hrozně ráda řekla, že se cítím znovuzrozená a všechno vypadá líp, než kdy dřív... ale to bych lhala. pořád jsem dost nejistá, co se mojí psychiky týče, ale minimálně můžu říct, že jsem to nepřechodila. nikdo nemůže říct, že na sobě sakra nedřu. a alespoň za tohle jsem na sebe hrdá. překonala jsem to... i sebe.

ve čtvrtek jsem navštívila máminu psychiatričku. byl to strašnej a zároveň osvobozující zážitek. ještě než jsem se totiž dostala do ordinace, musela jsem vytrpět hodinu a půl s nějakým ukecaným důchodcem v čekárně. ne, že by mluvil na mě... ale na všechny okolo. to by mi samo o sobě nevadilo, kdyby o celé mojí generaci neprohlašoval, že jsme kurvy, jen chlastáme, nic neděláme, nic neumíme a obecně, jsme prostě na hovno. pak mi ještě provokativně do očí řekl, že si to nemám brát osobně... docela se divím, že ve stavu, v jakým jsem byla, jsem se nerozbrečela. potom začal nadávat na romy, politiku a v podstatě úplně všechno... někdy v půlce jsem měla panickou ataku, takže si naštěstí část ani nepamatuju. a tak, no.

když jsem se konečně dostala dovnitř, všechno bylo najednou o dost lepší. doktorka na mě byla milá, mluvila se mnou otevřeně a bez všech těch lítostivejch a empatickejch blbostí kolem, co do toho moje psychiatrička háže. dlouho jsme řešili celej průběh mojí deprese, co jsem brala, nebrala, co fungovalo, co nikoliv. moje sebepoškozování, kouření a trávu, rodinu, chuť se zabít a jak můj život nemá smysl.

jednu věc mám na psychiatrii moc ráda - to, že o tom, o čem nemůžete mluvit skoro vůbec nikdy, najendou můžete mluvit jako kdyby to byla jen rýma. normální věc. konečně normální věc.

potom jsem poprvé v životě dostala čistou a naprosto jasnou diagnózu. a nový léky. zase.

vždycky když začínám brát nový antidepresiva, najednou si uvědomím, jaký svinstvo si vlastně denně cpu do těla. první týden na novejch prášcích je totiž úplný peklo. nebo alespoň tři poslední pokusy takový byly - jediná asentra mi nikdy žádný problémy nedělala. tentokrát to bylo ale fakt šílený. zaprvé, můj psychickej stav se podobal plíně, co se rozplácne někde na chodníku vedle kontejneru. zadruhé, fyzicky to nebylo o moc lepší.

v první řadě jsem teda neměla naprosto vůli na nic, včetně vylízání z postele, hygieny, jídla... plus neustálá úzkost, rezignace, smutek a jakási... ani nevím, jako by mi mozek prostě vypnul. neschopnost myslet. do toho navíc můj žaludek odmítal normálně pracovat, neměla jsem vůbec hlad, po jídle mě bolelo břicho, točila se mi hlava a třásly ruce. ale asi nejhorší bylo bušení srdce. pořád a úplně všude. od hrudníku až k uším, při jakýmkoliv pohybu. takže... částěčně i z toho důvodu jsem se v podstatě nehýbala. většinu těch dní jsem v podstatě nehybně ležela. takovej ten stav, kdy jste prostě celý moc těžcí, než abyste se mohli třeba přetočit nebo nějak pohnout. zároveň mi spát moc nešlo.

vím, že si děsně stěžuju, ale potřebuju se z toho vypsat. a taky třeba dělat, že někoho zajímá, čím vším si člověk občas musí projít jen proto, že společnost vyžaduje nějakej určitej způsob fungování.

každopádně, včera i dneska už jsem se vrátila do školy. už zase normálně jím a dá se říct, že i myslím. teď musím jen... vydržet. po zbytek života.

error.

15. listopadu 2017 v 11:54 | R. |  x.
už je to dva nebo tři dny, co jsem naposledy navštívila koupelnu... a to i přesto, že včera jsem byla u kadeřnice. myslím, že tahle skutečnost popisuje můj stav líp, než cokoliv jinýho.

deprese je nekonečnej kruh. spousta kolísání a náhlejch vzestupů, po kterejch následujou ještě náhlejší pády. je to svět prášků, slz, sebenenávisti a beznaděje. je to každodenní boj o život... normální, průměrnej život. boj se závislostma, sebepoškozováním, alkoholem, paranoiama, znechucením, spánkem. a po každým tomhle boji máte o to větší chuť to prostě vzdát.

nejsem si jistá, co je skutečný.

poslední kapka byl jakub. v pátek na tom plese jsme se líbali. a ano, byla to moje iniciativa, ale on neudělal nic, aby mi v tom zabránil. taky nebyl jedinej, s kým jsem se tam líbala. a ani jsem nemyslela, že by ho napadlo, že to znamenalo něco víc. potom mi dal flašku jima beama a já odjela domů. druhej den jsme si normálně psali a já mu chtěla tu lahev vrátit, protože je to dost drahá sranda na to, aby ji jen tak rozdával opilejm holkám po nocích. asi si myslel, že jsem tím našla záminku se vidět, ale já mu doopravdy jen chtěla tu flašku vrátit.

den na to mě obvinil, že jsem pomstychtivá kurva a že jsem s ním vymrdala.

možná by mi to bylo jedno, kdybych na tom byla zrovna líp. ale teď mi to jedno nebylo. bylo to pro mě nepochopitelný a pořád je, protože jsem mu neudělala vůbec nic. jen jsme se líbali a trochu si povídali. chtěl po mně upřímnost a já mu ji asi poprvé dala, otevřela jsem se mu, přesně jak chtěl, a on potom udělá tohle?

hádali jsme se snad celej den. pochopila jsem skrz to asi dost věcí - třeba že je to pořád jen malej fracek, že myslí jen na sebe, že nic víc, než svůj pohled na věc nemá - ale i přesto, pořád to bolelo. nic jsem mu neslíbila. k ničemu jsem ho nenutila. a on se choval, jako kdybych ho nějak zneužila, pošpinila, jako kdybych mu provedla nevím co. snažila jsem se mu to pořád nějak normálně vysvětlit, z čehož nakonec vylezlo jen, že se mě snaží poslat do prdele, tak co mám pořád za problém.

můj problém je, že svůj srdcebol sis způsobil sám, ale hážeš ho na mě. že mě posíláš do prdele, aniž bych ti vědomě udělala cokoliv, co by ti mělo ublížit. mohl sis prostě říct, že na to kašleš, a už mi nepsat. mohl jsi mi neodpovídat na zprávy, nebo mi říct, že se bavit nechceš, když bych ti napsala. ale to jsi neudělal. šel jsi do útoku. a já pořád vlastně nechápu proč. ještě jsi mě obvinil, že s tebou manipuluju a hraju si s tebou. že se mstím kryštofovi. choval ses, jako kdybych neměla právo si sama se svým tělem a životem dělat co chci. a jo... uráží mě to.

nejsem úplně blbá. vím, že občas může pusa znamenat úplně všechno, stejně jako nemusí znamenat vůbec nic. možná, že můj pohled je pokřivenej tím vším, co se stalo, vším sexem a promiskuitou a všema podrazama a polibkama, co neznamenaly vůbec nic. ale ani tehdy - tehdy, když jsem měla po prvním rozchodu a poprvé se mi stalo, že mě nějakej kluk líbal a svlíkal a u toho mi šeptal do ucha o tom, co všechno spolu zažijem, kam půjdem a co budem dělat, a pak už se mi neozval - mě nenapadlo mu cokoliv vyčítat.

vůbec jsem tuhle celou situaci neunesla tak, jak bych si představovala. chtěla bych, aby mi to bylo jedno. nebo aby měl pravdu a já si s ním fakt jen hrála. jenže já žádný takový úmysly neměla. byl to jen projev náklonnosti, alkohol, samota a smutek. možná to fakt celý špatně vnímám. ale proč mě neposlouchá?

nenapadlo by mě, že v mým věku ještě něco takovýho budu řešit.

poslední dva dny jsem doma. je mi na hovno a nic nedělám. teda, občas se rozbrečím nad nějakou vzpomínkou. skládám si kolem sebe peřiny a předstírám, že je to on, že je vedle mě a dýchá mi na krk. namlouvám si ten pocit bezpečí.

zítra jdu k nové psychiatričce. mám z toho strach. nemám vůbec vůli se někomu zase otevírat a vyprávět celej ten dementní příběh o mý poruše. chci umřít. nic nemá smysl.

no.

11. listopadu 2017 v 22:05 | R. |  x.
cítím se zase absolutně na dně. ze dne na den... všechno je pryč. všechno je zase zpátky.

v úterý jsem dostala nový prášky. taky mám vysadit všechny, co jsem doteď brala. no... a nejspíš je to tak nějak celej kořen toho problému. ne že bych předtím na tom byla nějak skvěle, ale byla jsem jen hodně unavená, bez energie a motivace. teď jsem chodící uzlíček nervů, vrátili se mi záchvaty úzkosti, bušení srdce a návaly emocí. je to teprve pár dní, jasně, ale... jsem z toho vyčerpaná a nemám chuť v tom pokračovat.

myšlenky na sebevraždu mě strašně serou. cítím se jako zbabělec, protože na to vůbec myslím a zároveň proto, že u myšlení to vždycky skončí. cítím se kvůli tomu provinile a frustrovaně.

chtěla bych spát. spát celej den, schovat se před světem a zmizet, popřít svoji existenci. ani nevím, jestli mě něco naplňuje víc, než spánek. nebo jestli mě vůbec něco naplňuje, protože už nemám potřebu vůbec ničeho. myslela jsem, že jeho náruč by mohla spasit celej můj svět, ale už netoužím ani po ní. pohled na něj bolí, drásá mě zevnitř. nechci ho vidět, nechci na něj myslet, nechci si představovat jeho hlas, poznávat ho v davu. uvnitř zůstává jen čistá, tekutá bolest, která se přelejvá tam a zpátky. odliv a příliv. až do konečků prstů. a nikdo ho nemůže nahradit. nikdo není jako on, nikdo není on.

jsem úplně bez peněz. a peníze mě znervózňujou. chci pít a kouřit a pak, až budu uvnitř mrtvá a prázdná, jít a spoustu toho sníst, zaplnit to místo uvnitř, dokud nebudu mít pocit, že prasknu s každým dalším nádechem. chci předstírat, že na ničem jiným nezáleží.

po strašně dlouhé době jsem cítila radost. jako reakci na nepřirozenou dávku serotoninu, nic víc. ale rozprskla se mi po celým obličeji, sevřela mi hrudník. bušilo mi srdce, rychle a nahlas. a o pár minut pozděj jsem nemohla popadnout dech a bylo to zpátky, to starý známý peklo, hluboká, nepřekonatelná panika.

viděla jsem jeho bratra a do očí mi vyhrkli slzy. jsou si tak moc podobní.

včera jsem se strašně opila. myslím, že jsem za ním přišla a obejmula ho. dost možná jsem mu něco říkala. nepamatuju si. chtěla bych si vzpomenout aspoň jak voněl, nebo jestli mě taky objal. cítím se špatně, že jsem ho otravovala. za svoje hysterický, hloupý chování. všechno ve mně bolí.

je toho tak moc, co bych mohla napsat. nic z toho není podstatný. zase se z toho nejspíš vzpamatuju, protože nic jinýho ani dělat nemůžu. nebaví mě bojovat a sere mě, že člověk se nemůže jen tak, sám od sebe, rozhodnout, že umře. říct si... jo, zítra už se nechci probudit. zavřít oči, dýchat čím dál pomalej a pak přestat úplně. sám si zpomalit tep srdce. cítit vlastní tělo, jak pomalu, klidně odchází. bez krve a ran a všech těch zbytečnejch hloupejch snah tohohle zbytečnýho těla o to, to nějak zachránit, nějak to vybojovat. už to vzdej.

coffee, wine, love.

2. listopadu 2017 v 18:56 | R. |  the diary of a fucked up girl.
je sranda, jak moje záměry tak snadno berou za svý, hm? sranda to pozorovat.

z nějakýho důvodu mi pořádně nejede internet, takže všechno je to dneska strašně na dlouho. dost možná to dneska ani nedopíšu, nevím. ani nemám moc o čem mluvit, protože se v podstatě nic neděje. zase jsem sklouzla k denní konzumaci alkoholu, zase si skoro denně zapálím a zase žeru jako prase, takže... nic moc, no.

na druhou stranu, aspoň se cítím více méně dobře. ačkoliv dost věcí mě irituje už z jejich podstaty.

díky kamarádce to vypadá, že budu mít novou brigádu. doučování angličtiny. nejde mi ani tak o peníze, jako o to, abych něco dělala... se svým životem a tak. pracovat mi dává pocit užitečnosti, soběstačnosti, schopnosti. pracuju ráda a narozdíl od školy mě to i hodně motivuje. zvlášť doučování je něco, co vám, myslím, může hodně dát, hodně vás posunout někam dál. zvlášť teď, poslední dobou, uvažuju, že bych angličtinu šla studovat i dál, takže... mohl by to bejt dobrej krok.

každopádně, zařizuje mi to nějakej chlap z jazykovky a je... no, dost zvláštní. zaprvé, nakecala jsem mu, jak strašně pozitivní osobnost jsem, protože jsem tak nějak vytušila, že by se mu to mohlo líbit... taková malá něškodná lež. hrát si na rozzářenou květinku snad zvládnu. ale on si nejspíš moji přátelskost a snahu o to vyjít mu vstříc vyložil jako zájem o navazování nějakejch hlubších vztahů... což fakt nechci. a po tom, co mi už snad týden denně píše, jsem z toho dost rozpačitá. nemluvě o tom, že některý věci, co mi napsal, mě i nasraly.

a za druhé, dělá z toho strašnou vědu. chápu, že když už si někdo platí doučování, asi z toho něco chce mít, ale ta holka nedělá vysokou, žádný certifikáty a je jí sakra deset, nějak nevidím alarmující nutnost se třikrát týdně scházet a řešit, kterou učebnici použiju pro učení průběhovýho času. nemluvě o tom, že mě unavuje, když ze mě někdo dělá neschopnou husu.

v pondělí bychom měli začít, tak jsem zvědavá, jak to bude dál. nerada bych, aby bylo tolik povyku pro nic.

jo, taky si teď píšu pár dní s radkem a v neděli se možná uvidíme. a zatím se mi to docela líbí... je to samostatnej a chytrej kluk, nemá otravný sexistický kecy ani se mi nesnaží dostat mezi nohy, což je tak nějak maximum, co momentálně od opačnýho pohlaví očekávám, po všem těch sračkách za poslední dobu. přiznám se, že mám pocit, že slušní kluci snad ani neexistujou. a to bych neřekla, že jsem nějak extra vybíravá, jen prostě chci, aby mě bral jako člověka, ne jako šukací pannu.

takže jo, docela se na to po dlouhé době těším. částečně bych nejradši fakt vlezla k němu na byt, lehla si mu do postele a tulila se u sledování úplně čehokoliv. ani by to nemuselo nic víc znamenat nebo pokračovat. chtěla bych jen, aby mě někdo objímal a mazlil a hezky voněl. a trochu mi poškrábal vousama tváře.

je podivný, jak mi klesl sexuální apetit.

popravdě teď vůbec nic neřeším. flákám školu, nepracuju, vztah nemám... v podstatě už i to chlastání flákám, heh.

s kryštofem je to teď o něco lepší. sem tam si zase napíšem a je to jako kdyby se nikdy nic nestalo. jako kdyby se nikdy nic nezměnilo. je snadný s ním mluvit, všechno mu říct. jeho přítomnost mi vždycky okamžitě přijde automatická, jako kdyby u mě byl vždycky, patřil ke mně.

pořád ještě bych dala nevím co, aby ke mně zase přišel. za jednu noc. nezávaznej sex, kterej by mě psychicky zas rozložil úplně na prach... ani nevím, jestli se z toho zvládnu někdy nějak vyléčit. momentálně vím, že bych nedokázala říct ne... a on to ví taky. částečně je to sranda a částečně mu chcí říct, že jedna chyba navíc už přece nic neznamená. a pak že sebedestruktivní sklony jsou za mnou.

ztratila jsem nit.