Říjen 2017

come, catch me, run.

24. října 2017 v 20:40 | R. |  x.
je toho tolik. moc jsem chtěla psát, ale bylo toho tak strašně moc a tolik pocitů, že jsem si to nedokázala pořádně protřídit. ještě teď jsem strašně zmatená, ale... chci to zkusit, než to zase odnese čas.

nejspíš napíšu článek jen o řecku... možná ani ne tak celej článek, spíš nějaký fotky, pár myšlenek a tak. popravdě nemám moc náladu to rozebírat. byl to fajn týden, skvělej relax, příležitost vypnout a chvilku dělat, že můj život leží v cizích rukou. týden pít víno, každej večer prokecat až do půlnoci, šumící moře a slunce. ani nevím, jestli se něco víc dá napsat.

bylo to až neskutečně fajn. a v pátek ráno se posral celej svět.

jeden známej měl autonehodu. umřel. chodí na stejnou školu jako kryštof. stejnej ročník. měl přítelkyni, psa a plány. a jeho život skončil nárazem do stromu.

v podstatě jsem ho skoro neznala. mluvili jsme spolu naposledy dva týdny zpátky na hodech. a přesto mě to zasáhlo, strašně moc. ta náhla ztráta, nezvratnost, skutečnost, chlad, se kterým život bere a trhá všechno hezký na kousky. jak jeden den můžete usínat s tím, že máte všechno a ráno se probudit a nemít vůbec nic.

děsně si to vztahuju na sebe. děsím se, že to mohl bejt kluk, kterýho miluju já... protože kluk, co miluju já, taky jezdí autem. a skáče s padákem. a jezdí na motorce. a chodí na střelnici. a taky chce bejt posranej voják. a hlavně... kluk, kterýho miluju já, není ani trochu můj. není ani trochu součástí mýho života a vzpomínky na něj už teď sotva držím při životě a jediný, co mě uklidňuje, je vědomí, že je nejspíš spokojenej. nemohla bych s tím žít. celou dobu jsem měla pocit, že tahle ztráta už nemůže být větší, ale teď mám šílenej strach, že by mohla. jsem paranoidní, ale nemůžu si pomoct.

brečím a píšu mu, ať je na sebe opatrnej.

co jsem se vrátila, jsem v podstatě jen v depresi. zaprvé, je tady hnusně. zadruhý, volby. šla jsem tam tak nějak s... ani nevím, představou, že to dopadne podle mejch představ? no, a když jsem potom sledovala počítání, v půodstatě jsem se přes spoustu věcí nemohla vůbec přenýst, ořvala jsem spd na druhým místě... nakonec zbytečně, že jo, ale pocitově jsem byla v tu chvíli úplně v hajzlu. a nakonec to ani nedopadlo tak děsně, jak asi mohlo, nevím.

vnitřně se jaksi rozkládám. usínám teď pořád s pláčem, vystrašená a on mi tolik chybí. nevím, proč se to ke mně pořád vrací. zdálo se mi, že už to bylo lepší, ale teď nemyslím na nic jinýho. mám pořád strach a chci ho obejmout a říct mu, že ho miluju a je celej můj svět. vědomí, že o tom třeba ani neví mě týrá. a je tak moc nesmyslný a hloupý...

celý je to nesmyslný a hloupý.

potom mi taky bylo včera řečeno, že mě prý podváděl. když jsme byli spolu.

co na to chcete říct? jak na to chcete reagovat?

asi tomu nevěřím. přesto bych se ho nejradši zeptala. trápí mě to. hlavně... kdyby to byla pravda, možná by všechny tyhle pocity konečně odešly. možná bych konečně byla volná. zraněná, ale volná. na druhou stranu vím, že jestli to pravda je, jediný, v co jsem kdy doopravdy věřila, je jen další lež. dá se po takovým zjištění znovu s někým začít?

musím si to nechat projít hlavou. probrat to s někým. zjistit, jak to budu řešit. ale nějak řešit to musím, protože mě to trápí, sžírá. a nechci jen potichu bojovat s těma pocitama, když by stačila jedna pitomá otázka. jen nevím, jestli se ptát jeho, protože... nevím, není trochu pozdě se ptát?

snažím se teď přestat kouřit. taky zhubnout. začít cvičit. ale už teď je mi jasný, že až tohle dopíšu, půjdu si zapálit a ronit slzy do tmy.

disney songs&crying.

13. října 2017 v 22:08 | R. |  x.
chtěla jsem ještě něco napsat, než odjedu... kdyby se mnou třeba spadlo letadlo nebo kdybych se utopila v ledovým moři. no, moje načasování není nic moc, vzhledem k tomu, že zítra kolem šesté odjíždím na autobus do vídně, ale tak nějak... ještě se mi nechce jít spát.

zítra odlítám do řecka.

tak nějak se z toho asi dá pochopit, že posledních několik dní bylo dost stresujících. tuším, že dokud si nesednu na prdel v letedle, nepustí mě to. zároveň vím, že během toho jednoho týdne toho ve škole tolik prošvihnu, že pak se z toho nejspíš poseru. ale nechci se tím teď zabývat, prostě budu doufat, že se s tím nějak poperu. třeba alespoň s dostatečnou.


za poslední týden se toho moc nestalo. potkala jsem svýho bývalýho přítele - pokud si chcete počíst, je to rok 2014-2016 - a po dlouhé době jsme spolu mluvili. ne že bychom spolu nemluvili, spíš to nějak vyšumělo, kontakt se ztratil, částečně asi proto, že jsem to tak chtěla. překvapivě mě to hodně posílilo. dodalo mi to určitej nadhled.

když jsem ho viděla, samozřejmě jsem si vzpomněla na všechno to, co jsme spolu zažili. přišlo mi až neuvěřitelný, že s tímhle klukem jsem sdílela úplně všechno, že jsem s ním spávala - v obou smyslech - a že jsem si kvůli němu tolika věcma prošla. ten rozchod samozřejmě bolel, byl postavenej na zradě, nebo alespoň tak jsem to vnímala, a spoustě lží. tehdy, když jsem to skončila, jsem myslela, že to vlastně konec není. a pak se to děsně táhlo ještě několik měsíců. učit se bez sebe žít.

ale teď, když najednou zase seděl naproti mně, mi došlo, že se to dá. můžete se naučit bez někoho žít. i když ho milujete. nebo možná právě proto. zároveň jsem asi poprvé pochopila jeho situaci teprve pár týdnů zpátky. tu bezmoc, odmítnutí, to, že někdo, koho potřebujete, vás opustí. tehdy, když jsem ho v tom nechala samotnýho, jsem věděla, že ho to posílí. a možná to teď posílí zase mě.

každopádně, popovídali jsme si. důvěrně, zároveň opatrně a mile. je to jako se potkat s někým cizím, kdo zná všechny vaše problémy, váš pohled na svět, vaši rodinu, přátele, zvyky. a zároveň, to všechno se mění. já se změnila. bylo vlastně uspokojující vidět, že se to stalo, že ho já, takováhle, překvapuju.

taky jsem si uvědomila, že jedinej lék, kterej fungoval, byl čas. a že je to už skoro dva roky od toho, co jsme se rozešli, už je to možná stejně dlouho, jak dlouho jsme byli spolu... a teprve teď, po té době, můžu říct, že jsme v pořádku, že necítím žádnou zášť, touhu, žárlivost, smutek... cokoliv z těchhle pocitů. je to jen kluk, o kterým toho spoustu vím a mám ho ráda na úrovni, která mi už nikdy neublíží. není tam nic, co by mě mělo bolet.

taky jsem byla po půl roce zase u psycholožky. nejzvláštnější je, kolik věcí si uvědomuju až když tam sedím. zároveň mi to celý přijde podivně nepřirozený, protože... nevím, nějaká jsem. hodně se trápím kvůli věcem, se kterýma nic neudělám. je mi lidí líto. starám se o ně, když to potřebují, řeším jejich problémy víc, než ty svoje, poslouchám je, když mluvím, nehádám se, nikomu nic nevyčítám a vyhejbám se konfliktům. a nevím, jestli s tím chci bojovat, jestli chci něco z toho měnit a bejt tahle ta... sebevědomá, tvrdá, sobecká osoba. všechno z toho zní hrozně fajn, ale... když se o to posledních pár dní snažím, akorát se nasírám zas a znova, dělám snad víc chyb, než předtím. už to, že se nasrat nechám, je blbě. do háje.

nakonec to ale dělám pro sebe, ne? abych se já cítila líp. možná je jediná odpověď vysrat se na všechno, co... everything that doesn't feel right. a za tohle se omlouvám, ale po dnešku, kdy jsem skoro nepromluvila česky, si to prostě dovolím. jak byste to vůbec řekli, hm?

dostala jsem radu. mám být povrchní. řešit, co jím, co nosím, opíjet se a nestarat se o pocity ostatních. neřešit sebe v očích cizích lidí. ale je to těžký. mám kolem sebe lidi, co mi říkaj věci, který nechci slyšet. když si koupím svetr, je tady taky možnost, že budu poslouchat, že je hnusnej pokaždé, když si ho vezmu. a tak nějak... nejsem dost silná, abych to unesla. a zároveň nevím, co s tím mám dělat, protože vím, že by mě to nemělo zajímat, ale nechci to poslouchat. a bránit se je jak kopat do vosího hnízda.

nikdy by mě nenapadlo, že ve svým věku budu řešit takový sračky.

takže... přemýšlím, že si nechám udělat svoje první tetování. sphynxe. a bojím se. a zároveň moc chci. a trochu se bojím, že jednou tohle už nebudu já a všechno to... zmizí. všechen smysl.

not surprised at all.

3. října 2017 v 11:39 | R. |  x.
když pracujete, chodíte do školy a ještě se pokoušíte alespoň o nějakej miniaturní sociální život, píše se blog docela blbě. tak nějak máte pořád o čem mluvit, ale nikdy na to nemáte pořádně čas.

byla jsem v sobotu na koncertě seethera. s tátou. a měl to být jeden z nejlepších večerů mýho života, logicky. ale bylo to... strašný. fakt strašný. a zároveň by se o tom dala napsat nejspíš celá kniha.

dorazili jsme ještě než tam vůbec otevřeli. a dokud jsme nevlezli dovnitř, bylo všechno vlastně relativně v pohodě. můj padesáti letej otec řešil, co si obleče, měsíc dopředu. měl kurva zasranou náušnici, kterou naposledy nosili nejspíš tak šedesátníci v sedmdesátejch letech. celou cestu se snažil působit hrozně... znáte to, prostě jako pohodovej chlápek. neustále se ptal, o čem přemýšlím a snažil se komunikovat a já... nevím, asi jsem si nějak myslela, že to bude v pohodě. chtěla jsem si to myslet.

když jsme se dostali dovnitř, podivoval se snad nad vším. dali jsme si společně jedno pivo. přišel mi mimo, holce u baru správně zaplatil až na třetí pokus. nechtěla jsem se tím zbytečně stresovat, byla jsem fakt přesvědčená, že to bude ok. stáli jsme vzadu a když začala hrát první kapela, chtěla jsem jít dopředu. řekl mi, že mám jít sama, že se tam nechce mačkat. a tak jsem šla, protože... no, tak nějak jsem nečekala, že se tím všechno úplně posere.

potom, mezi první a druhou kapelou, jsem ho nemohla najít. až se mi konečně povedlo, dali jsme si spolu další pivo. ptala jsem se, kolik vypil a tvrdil, že tohle je třetí. říkala jsem si, jo, v pohodě. tři piva nic neudělaj ani mně, a on je o dvacet kilo těžší, to je dobrý. ještě jsem se ho zeptala, jestli by mi o tom nelhal a on, že ne.

nějakou dobu jsem poslouchala, potom jsem si šla zapálit a potkala jsem ho, tak šel se mnou. to už se mu pletl jazyk. ptala jsem se, kolik vypil, tvrdil, že dvě piva. uhýbal pohledem jako malej fracek a smál se. jasně, že jsem se nasrala. chtěla jsem, aby teda byl zbytek večera se mnou a nic dalšího nepil, ale poslal mě do prdele a přímo přede mnou si koupil další pivo. rozbrečela jsem se, kopla jsem do sebe panáka, nějakej kretén na baru se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a já ho poslala do hajzlu. docela fajn.

sedla jsem si venku. a už ani nevím jak, psala jsem si s kryštofem. zeptala jsem se, jestli mu můžu zavolat a on, že určitě. řekla jsem mu, co se děje a on, že jestli pro mě má přijet. nešlo to. nemohla jsem tam otce nechat. a taky jsem ho nemohla vidět. řekla jsem mu, že mi chybí a že ho miluju a jestli jsem udělala něco špatně. nejspíš mi vysvětloval některý věci, ale nebyla jsem asi moc schopná to vnímat. přála jsem si, abych tam takhle mohla sedět a mluvit s ním už napořád, protože... na chvilku to bylo zase v pohodě. chránil mě, jako vždycky.

paradoxně to nebolí. vím, že už spolu nejspíš nebudem. že je to pryč. ale jako člověka... nejsem připravená o něj definitivně přijít. na druhou stranu, chápu o co se snaží.

potom jsem si všimla kolik je hodin a šla jsem dovnitř, protože seether už začal hrát. většinu koncertu jsem probrečela, potom jsem se snažila se uvolnit a užít si to, než skončí. ne úplně úspěšně, no. už jsem tak nějak tušila, co mě čeká po cestě domů, takže...

než to vůbec začalo, domlouvala jsem se s otcem, že až to skončí, sejdeme se venku. takže když dohráli, dala jsem si ještě panáka (na kuráž a taky abych třeba neskočila pod nějakej autobus) a šla jsem ven. nějakou dobu jsem stála sama a kouřila, potom za mnou přišel nějakej kluk a začal se se mnou vybavovat. líbil se mi. ptal se s kým tam jsem a jestli se k nim nechci připojit. já se ho zeptala, jestli někoho má. a jestli se se mnou nechce líbat.

takže jsme se líbali. netuším, jak dlouho. vím jen, že to bylo divně hezký. ještě jsem s ním šla koupit pití. vedl si mě za ruku. řekla jsem mu, jak na hovno mám večer a pak jsme se jen objímali. pak jsem musela jít hledat tátu, protože jsme pomalu museli jít na rozjezd a on se pořád nikde neobjevil. bála jsem se, aby někde neležel. zároveň jsem nechtěla zjistit, že to tak je. nejradši bych v tu chvíli odešla s tím cizím klukem, protože... jo, připadala jsem si s ním docela bezpečně. choval se ke mně hezky.

řekl mi, že půjde mýho tátu najít se mnou a že mi kdyžtak se vším pomůže. naštěstí jsme ho našli vevnitř v klubu, prostě byl jen moc opilej na to, aby si pamatoval, kde se máme sejít. odmítal odejít, dokud nedopije a samozřejmě měl poznámky na to, že tam s někým jsem. jakože... za normálních okolností by mi to přišlo přirozený. ale jak jsem měla vědět, že bude vůbec schopnej chodit? což mimochodem moc nebyl.

s martinem jsme si vyměnili čísla. dokonce jsme si už psali... tak trochu doufám, že se třeba ještě uvidíme.

no, tátu jsem nějak dovedla domů. nebyl moc schopnej stát a chodit rovně, takže celej večer dostal výbornou korunu. ještě jsem si vyslechla, jak jsem vlastně histerická a protivná.

druhej den jsem měla docela kocovinu. odpor k alkoholu zase o něco větší, než byl. ve výsledku mi totiž ani po těch panácích nebylo líp, maximálně to ze mě udělalo zase akorát děvku, co se věší na cizí kluky (i když toho teda nijak nelituju, ale... jde o princip).

nejvíc mě sere ta bezmoc. neudělám vůbec nic. můžu brečet, křičet, prosit, můžu mu i nafackovat, ale neudělá to s ním nic. moje hodnota v jeho očích je nulová. a já jsem na něj závislá.