Září 2017

the truth is that i'm a bad person.

Neděle v 17:32 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mám v pokoji tmu a zimu... vlastně si takhle nějak představuju, že to bude, až budu konečně bydlet sama. moc líná, aby šla rozstvítit. moc chudá, aby si zapla topení, když přece ještě ani nezačal podzim.

jsem nachlazená, bolí mě hlava a třepe kosa. ale stejně je mi vlastně dobře. mám ráda čistě fyzický potřeby. hlad, žízeň, zimu. je jednoduchý to nějak vyřešit. až komicky snadný.

v pátek u mě byly holky, grilovaly jsme - teda, táta seděl u grilu a my tři u skleničky aperolu, zeleninovýho salátu a červenejch kalhotek, co jsem dostala. dost pofiderní narozeninová oslava. ale ani se necítítm na něco většího, představa takovejch akcí, jaký jsme podnikali dřív, mě spíš děsí. ne, že by mi nechyběl sex nebo šílenosti nebo pocit, že nic jako zítra neexistuje... jen tak nějak vím, že je to celý jen lež. a jsem z nich naprosto vyčerpaná.

byl to docela fajn večer. když teď prakticky nepijem, jsme v náladě po druhý skleničce. připadám si v tom pocitu nesvá. chvilkama je mi to až nepříjemný. a zároveň chci pořád tak nějak víc, stává se to vždycky. táta pil taky a já si v tom stavu připadala ještě nejistěšjí, než obvykle. chodila jsem za ním a ptala se, jestli je všechno v pohodě, a nikdy nevěděla, čemu věřit. nechtělo se mi to řešit a zároveň jsem se bála, že až se v sobotu probudím, bude všechno úplně v hajzlu.

víte, co je na tom nejhorší?

můj život je teď úplně prázdnej. nemám nic. na ničem nezáleží. ale stejně dál pokračuju, pořád o něčem mluvím, aniž bych vůbec věděla o čem. všechno je nepodstatný. nic z toho nemá opravdovej význam. ale musím jít dál. žít. nebo alespoň... nějak přežívat. než to bude lepší, než se stane něco, co mě odsud vytáhne. nemám teď sílu se sama zvednout.

dělá mi dobře psát.

jsem teď v rozpoložení, kdy nedokážu nic číst. hlava mi to prostě nebere. je to trochu blbý, vzhledem k povinné četbě, rozborům a všem těm článkům, co co mám do sociologie a médií. což je vlastně poměrně nová věc - mám mediální výchovu. paradoxně ne s profesorem, co ten předmět založil a vyzná se v něm, ale s nějakým debilem, co žije jako mnich a údajně nemá ani televizi. snažím se to neodsoudit... hodně se snažím. každopádně, na příště máme vymyslet téma, na který by se dalo vést monolog na 3-5 minut... a pořád tak nějak nevím, jaký téma zvolím. možná tam hodím jen tak z hecu homosexualitu, když je teda ten věřící... chci vědět, na čem jsem.

kryštof mi v pátek odpověděl. chtěl vědět, jak se mám. byla jsem na něj hnusná, vlastně ani nevím proč. najednou jsem měla vztek. nešlo se nezeptat, co tak najednou. měl upito. máti hned začala, že nadrženost přece strašně sbližuje, ale... myslím, že ho nezná.

třeba ho to taky bolí.

bojím se, že máma měla možná v jedné věci pravdu. možná je on vážně z nás dvou ten, kdo se snaží to nějak zachránit. nemyslím nás dva. spíš mě. a sebe. možná si dřív než já uvědomil, že to bude vždycky jenom bolet.

movie tips XI.

Sobota v 20:05 | R. |  inspiration.

Učitelka je nový český film, který - a předpokládám, že už jste o tom i zaslechli - dostal nejedno ocenění. pokud čtete můj blog už delší dobu, možná víte, že české filmy nepatří k těm, které vyhledávám (i když upřímně sama nevím, co vlastně vyhledávám nebo ne), nebo o nich minimálně příliš často nepíšu. u tohohle snímku jsem se ale rozhodla udělat vyjímku, protože po dlouhé době můžu říct, že mě nějaký český film doopravdy zaujal, a to nejen po stránce příběhové nebo obsazením, ale hlavně celým provedením. celý děj není nijak složitý, ale zpracování mi přišlo skvělé, originální a poutavé, myšlenka výborná. (ale nedoporučuji, pokud se nechcete rozčílit, já byla vzteklá pořádně.)

betray and degrade me.

12. září 2017 v 21:29 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nemám nic, co bych mohla napsat. vnitřně mě to děsně sere... fakt moc. je dost náročný vůbec něco na té klávesnici ťukat... po celým dnu... ťukání, chození, dýchání.

jsem unavená. mám chuť věci vzdát. všechny věci. mám chuť si jen lehnout a umřít a strašně moc si přeju, aby to bylo takhle snadný. aby stačilo stočit se do klubíčka, zavřít oči a pevně se rozhodnout přestat dýchat. cítit, jak se dech zpomaluje a zkracuje. cítit chlad, jak pomlu vstupuje dovnitř. cítit nohy a ruce ztrácet sílu, těžknout. a pak padat. padat až na to nejhlubší, nejopravdovější dno.

je zpátky. a je silná, otupující. hlodá uprostřed plic, svírá srdce, kope do žaludku. hlava z ní těžkne, naplňuje mě mlhou a je tak... tak skutečná. tak hmatatelná, skoro ji vzít za ruku. a neustále kolem sebe mlátí, neustále křičí, vyjednává. a vyjebává... se mnou, se všema okolo. skrz mě. a je to moje chyba.


prášky mi ještě pořádně nezabraly. plácám se v tom. jsem děsně vyčerpaná, cítím, jak jsem těžká, jak se celá sotva táhnu. když chodím chce se mi brečet. ráno vstávám jen s myšlenkou na to, že se vrátím do postele. celej den myslím na to, jak se chci vrátit domů. jak se chci zabalit do deky a otočit se zády ke světlu. a pak se konečně vrátím. a jen si lehnu a obklopím se tím jediným skutečným teplem. a zavřu oči. a spím. tři čtyři hodiny. a pak jím. většinou v posteli. a pak jen věci shrnu na stůl nebo na zem a jdu spát dál.

škola a zodpovědnost a vědomí, že bych měla pracovat a nějak řešit, co bude, ve mně vyvolává jen a jen úzkost. i když je to spíš... hrůza. nedokážu to ani popsat. během těch prvních dní jsem nabyla pocitu, že to nemám šanci zvládnout. všechny ty informace. testy. projekty. povinná četba. protokoly. vztahy. ještě se ani nic neděje a já tady celý odpoledne prospím, totálně vnitřně zničená. jsem na tohle asi moc slabá.

hlavně mi chybí motivace. popravdě... nevidím důvod, abych pokračovala. sama sebe se ptám, jestli mi to za to stojí. jestli by nebylo lepší se vzdát. zůstat ráno v posteli. opít se. pořezat se a popálit a podlehnout vlně agrese a všechny strupy a nechutnou zkrabatělou kůži strhat, seškrábat, dostat se snad až na kost. vybavujou se mi detaily. nefunguju. i po té vnější stránce jsem naprosto mimo normální možnosti, můj trávící systém nespolupracuje a nebudu nikoho zasvěcovat do odpornejch věcí, co se dějou s mým tělem v posledních pár dnech, možná už i týdnech.

cítím špatnost a kritičnost toho všeho. nejsem debil. prošla jsem tím vším tam a zpátky tolikrát. zas a znova to stejný peklo, za který si ale ve finále můžu sama. nemám vůli. nemám vůli, protože jsem ponořená do týhle deprese. ale vlastně je to začarovanej kruh, protože dokud se nezbavím tohohle stavu, nemůžu vůli čekat ani v nejmenším. musím se přemoct. a teď to prostě... nedokážu.

celý mě to strašně sere. nechci volat doktorům. nechci nic vysvětlovat. nechci nic řešit. nechci se hrabat v tom, proč se tak cítím, co se stalo, jak dlouho to trvá, kolik hodin denně spím, kolik pilulek beru, proč to tak dlouho odkládám, dokud to nezačalo uvnitř mě hnít. chci normální nemoc. takovou, kdy vám odeberou krev a všechno vyčtou z kusu papíru. řeknou vám, co vám je, a vás to nestojí tři prdele úsilí, který jde za pár měsíců zase akorát do hajzlu.

nic z tohohle nechci. nechci se dál léčit a hledat cestu ven. nechci se spokojovat s tím, že to bude "k snesení". nechci pořád někomu vysvětlovat, co mi je a proč a nechci slyšet už ani jednu otázku na moje jizvy. nechci žádný chemický sračky v mým těle. chci jen ležet a spát a nemuset nikam chodit, nemuset se hýbat, nemuset se svlíkat, nemuset si česat vlasy a nemuset už nikdy vidět slunce. chci aby to nějak bezbolestně, klidně a potichu skončilo. a chci tohle svinstvo nechtít. chci nebýt celá tak špatně.

i'm lonely and i'm tired and i'm missing you again.

4. září 2017 v 23:11 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dneska jsem tě zase viděla. poznala jsem tě, i když máš novou bundu a jen ses mihnul okolo. nepozdravils. a já zvedla kafe před svůj obličej, abych nemusela čelit tomu, že jsi to doopravdy ty. jen jsi prošel okolo a já sama sebe dál přesvědčovala o tom, že to nejsi ty. ale už vím, že jo... protože jsem viděla tvoji fotku v té bundě. protože musím čelit realitě, faktu, že tě poznám jen podle způsobu, jakým chodíš.

pořád tě miluju.

moc bych s tebou chtěla mluvit. zeptat se tě, co jsem ti udělala, že ti nestojím za odpověď. že mě necháš samotnou, opilou a v tom tichu. že ti nestojím ani o odmítnutí. chtěla bych se tě zeptat, jak se máš a co je novýho, jestli jsi taky tak nervózní, jestli se bojíš, co bude. jestli jsi potkal jinou, lepší než jsem já... nějakou, s kterou nemusíš pochybovat. chtěla bych vědět, jestli jsi šťastnej, jestli ti nic nechybí... jestli ti třeba nechybím já. a jaký to pro tebe je, jen kolem mě projít a dost možná nic necítit. zeptat se tě, jestli víš, že budu mít narozeniny, jestli si ještě pamatuješ kdy, jestli mi vůbec plánuješ popřát, protože jsi mi pár měsíců zpátky nasliboval kytku růží, a teď je pro tebe moc mi i odpovědět na prosbu o krátkej rozhovor.

pořád se sama sebe ptám, jestli bych tě vzala zpátky. kdybys mě zase chtěl. pamatuju si jasně snad jenom to, jak moc jsem s tebou byla spokojená. jak dobře mi u tebe bylo. jak jsem se na tebe vždycky těšila, tak, jak na nikoho jinýho. jak jsme skoro pořád byli v kontaktu a já se smála a všechno bylo tak... normální.

chybíš mi. úplně všechno na tobě.

jasně, že bych tě vzala zpátky. i kdyby to mělo být jen na týden. dala bych cokoliv, jen abys tady teď mohl se mnou být, srát mě a dělat všechny ty příšerně otravný věci, hrát si na mobilu, když s tebou mluvím, provokovat.

je to pryč a já vím, že nikdo už nebude jako ty. a poprvé mě to tak strašně trápí a zdá se mi to nepředstavitelný. brečím. a jsem pitomá. a už to takhle nechci. nechci tě zítra vidět. ani nikdy jindy. ne, když nepřijdeš za mnou. ne, když mě neobejmeš. ne, pokud jen projdeš kolem a já dál budu muset dělat, že to nebolí a že to ticho mezi náma neváží tuny.

už odjeď do té své posrané armády, prosím.

better days.

2. září 2017 v 23:55 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mám dnes po hrozně dlouhé době dobrou náladu - jakože takovou tu fakt radostnou, kdy vás nasrat a rozhodit nemůže asi vůbec nic. tetelím se. a paradoxně je to kvůli práci.

první věc - včera jsem po 14 dnech poprvé pila. docela výrazně. výsledkem byla strašně silná deprese, chuť se schovat, spát a vymazat se z povrchu země. ke konci večera jsem ale přece jen i tancovala a snažila se se bavit. odjela jsem o dvě hodiny dřív, než jsem plánovala, v jednu už jsem byla doma. a bylo mi nejlíp. a taky jsem učinila rozhodnutí... celkem důležitý, myslím. kašlu teď na vztahy, jejich hledání, kříšení, tlačení se někam, kam asi ani nepatřím. počkám si, až přijde někdo, s kým mi bude skvěle, z koho se mi bude točit hlava, koho budu toužit vidět a komu budu chtít celý dny psát. a hlavně, potřebuju se zotavit z rozchodu s kryštofem. strašně moc to potřebuju. a nic novýho začínat nechci, pokud je to za cenu toho, že tohle ještě nepřebolelo.

dnes jsem po domluvě jela do jedné nejmenované čajovny na první zaučení. popravdě, už to, že jsem tam mohla na zaučení, mi udělalo obrovskou radost, protože tam docela často a ráda chodím. a celá směna byla fakt fajn, chválili si mě a zítra jdu znovu, na což se fakt těším. jsem asi divná.

jo, taky jsem dneska dostala k narozeninám - s předstihem - notebook. takže už píšu z něj a dělám si z něj novej domov. byla jsem z toho dost v šoku, protože jsem notebook nechtěla a ani neměla nějak pocit, že ho potřebuju, ale naši mě během dneška už stihli přesvědčit, že ho vlastně potřebuju úplně ke všemu, a že přece ho mám už i na vejšku... hahaha... jasně... vejšku.

no, a teď místo spánku nakupuju washi tapes, abych si mohla ozdobit klávesnici, že jo. debil.