insane bitch.

18. srpna 2017 v 13:37 | R. |  x.

poslední dobou s lidma občas vymrdám jenom tak, protože můžu. lžu, mlžím, namotávám. a necítím se vinna. a je to možná jen tím, že už necítím vůbec nic, co by stálo za lehký vzrušení.

poslední dny přemýšlím o sebevraždě. neděste se. už to znám. tichý našeptávání. lehký sebepoškozování, cigarety a víno, krev tepající ve spáncích, tráva a prázdnej sex, zas a znova. bílý pilulky. je mi to fuk. věčná opilost.

cítím se jako ochromená, když si na tebe vzpomenu. ležím v posteli a někdo říká: "já chodila s tak namakaným klukem, ale v hlavě úplný hovno." - a ty na mě padáš, před očima tvoje ruce, břicho, jak si mě hážeš na rameno a neseš mě do postele a jak tvoje dlaň obemyká můj krk... a jak mi stavíš domov v peřinách tvý postele.

chybí mi tvoje slova, tvůj hlas, tvoje pohledy, doteky, hrubost i nepochopení, chybí mi tlukot tvýho srdce, tvoje vlasy. nedokážu to bez tebe, mám pocit, že všechno je pryč, že není žádnej smysl, když jsi pryč. chci řvát, že tě potřebuju, chci ti psát, chci s tebou mluvit, chci tě obejmout, sevřít silou tak velkou, že ji v sobě asi ani nemám. chci rozervat tenhle svět, kterej se točí dál i bez tvojí existence, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako bychom nebyli, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic. ale já nemůžu. denně na tebe myslím, denně se ptám, jak se máš, co asi děláš, jestli si někdy vzpomeneš, jestli tě pořád seru. jestli bys mi někdy mohl odpustit, kdybych to nezvládla... občas mám chuť to celý vzdát, jen abych ti dokázala, že už nic neznamená, co ty si myslíš.

ale nedokážu ti ublížit.

představuju si tě v mojí posteli. jak si pokládáš moje nohy na ramena a líbíš mi lýtka. představuju si, že ještě pořád mám tvoji jistotu, tvoji pevnou ruku, nepochybnou. a že mi pořád dýcháš za krk, pravidelnej horkej dech, zatímco já se tříštím.

určitě to přejde. jen... je to první rozchod, po kterým mám pocit, že ten pravej už není přede mnou, ale v mejch kontaktech v telefonu, už mi to nebere. už nikdy nekchci nikoho takhle moc milovat. a myslím, že už ani nikdy nic takovýho pocítit nedokážu.

nenávidím teď všechny. všechno. nedá se se mnou teď vydržet. a bojím se, že na to je jen jeden lék... kterej ale nechci. připadám si tak... nemocná.

chtěla jsem napsat, jak jsou všechny moje kamarádky čupky. ale bylo by to nefér, protože ta hlavní čupka jsem tady já. a uvědomuju si to. teda... aspoň teď. teď když necítím žádnou zlost.

jo a byla jsem na koncertu Kluse. a bylo to boží a to mě pěkně nasralo. a tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 youda youda | 18. srpna 2017 v 16:05 | Reagovat

Hmm

2 Eliss Eliss | Web | 18. srpna 2017 v 19:26 | Reagovat

Dej tomu čas, ono se to nějak přežene, hlavně žádné negativní myšlenky!!

3 KAY KAY | Web | 18. srpna 2017 v 20:26 | Reagovat

Každý z nás ma občas obdobie, kedy skrátka nevidí zmysel v tom, aby pokračoval ďalej. Minimálne ak nie každý, ja áno. Ale ver mi, nevzdávaj to, pretože hoci len nejaký maličký dôvod sa určite čoskoro nájde!!

4 sentimentálna. sentimentálna. | Web | 19. srpna 2017 v 15:15 | Reagovat

pred pár týždňami / mesiacmi by som povedala, že úplne zdieľam tvoje pocity. ale časom.. čas vážne pomôže, nech to je akékoľvek klišé (ale to som ja všakže). otupí tú bolesť. stratu. všetko, otupí teba. nie som si istá, či to je dobré, či je to lepšie, ako tá bolesť, ale aspoň si už nevravím, prečo sa mám vlastne zobudiť do ďalšieho dňa bez niekoho, kto mi bol všetkým. už len rozmýšľam, čo príde ďalej.. či príde ktosi, kto by sa mu dokázal vyrovnať. a to nezistím inak, ako žitím ďalej.
buď aj ty zvedavá, či niekto taký existuje. bude lepšie. raz.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama