full circle.

30. srpna 2017 v 22:33 | R. |  x.
dospělost... to je, když je pro vás pět tisíc směšná částka. a když si místo dvaceti rtěnek kupujete psací stůl, točící židli a už dopředu řešíte, že se vám musí hodit do budoucího bytu. je mi z toho trochu smutno. chci sneakers a paletku od jeffreyho stara, ne zodpovědnost a myšlenky na budoucnost. takže paletku si koupím fejkovou, do školy zas budu nosit tašku za pár stovek a doma se budu rozpouštět nad stolkem z ikei.

za posledních čtnáct dní jsem vypila deci prosecca, jeden cider a tři deci piva... padla krabička cigaret.


nejhorší na tom je, že je mi líp. teda... jasně, je super, že je mi líp, ale... štve mě, že to tak je. že je mi líp jen proto, že nepiju a že beru léky. a všechno se děje strašně rychle a já nemám vůbec nic pod kontrolou. jsem pořád unavená, mám posunutý dny a při představě, že se mám zase začít učit a fungovat mezi lidma je mi fyzicky zle.

hlavně jsem rozhodnutá začít zase existovat nějak normálně. cvičit aspoň dvakrát tejdně a tak. zdravě jíst. nedělat píčoviny. nepouštět se do zhoubnejch vztahů.

ve čtvrtek jsem byla na rande s jedním klukem z tinderu. překvapivě to bylo moc fajn a v pátek se znovu uvidíme, jdeme na kmeny. ještě jsem si ani nepoložila otázku, co vlastně chci nebo nechci. podvědomě to vím moc dobře... ale žádnej jinej to ještě pořád není. a dneska ráno jsem se vzbudila a byla si skoro jistá, že leží vedle mě, objímá mě zezadu. skoro jsem cítila jeho ruku, jak mi hladí vlasy.

tak moc chci, aby to všechno skončilo. nějak... dobře. vrací se to ke mně a pokaždý je to jako rána do obličeje. nebo možná spíš do plic. jsem plná pocitu, že se nemůžu dostatečně nadechnout, kdykoliv si na něj vzpomenu. je mi líto vymazat těch pár společnejch fotek. nebo fotky, na kterejch je jen on. je mi zle z toho, že nic nikam nepřidává, protože nevím, co se v jeho životě děje, jestli... nevím, není nějaká jiná. jestli je... bože, tolik jí závidím. a tolik ji nenávidím, ale... doufám, že je šťastnej. fakt doufám, že je mu beze mě líp. aby všechno tohle bolavý mělo alespoň nějakej smysl.

v pondělí jsem byla zase venku s jakubem. nějak dostatečně nedokážu vyjádřit svoje rozhořčení. zeptal se, jestli mu náhodou nechci něco říct. a už tím mě nasral, protože když chci někomu něco říct, tak mu to kurva řeknu. dost dlouho jsem se sebou bojovala na to, abych teď držela hubu, když je nějakej problém. šlo o moje deprese, pořezaný stehna a jeden vtip, co jsem mu napsala, a kterej on evidentně naprosto nepochopil. vybalil na mě kecy o tom, proč mu nevěřím a že mu to přece můžu říct, že by rád věděl, co ode mě očekávat, když mám ty "problémy".

občas je to jako vynořit se nad hladinu. najednou už nejste hluchý a zmatený. občas mi prostě dojde, jaký svinstvo ta deprese vlastně je. co ze mě udělala. a že tak hluboce dokážu nenávidět jen proto, že někdo o mě má starost.

snažila jsem se zůstat v klidu. ale neměla jsem nejmenší zájem mu cokoliv z toho vysvětlovat. byla jsem strašně nasraná a chtělo se mi křičet, že nejsem v pohodě a že to nikdy nemůže pochopit, i kdybych mu to vysvětlovala celej den. serou mě otázky na důvody, důsledky, projevy, léky a pocity. ještě víc pak na sebepoškozování a sebevraždy. sere mě to vůbec řešit, přiznávat to, říkat to nahlas a připadat si jako chudinka.

nechci mít deprese.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 31. srpna 2017 v 10:28 | Reagovat

Ve škole určitě přijdeš na lepší myšlenky, moc ti držím palce!

2 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 31. srpna 2017 v 10:48 | Reagovat

Naprosto tě chápu. Tyhle období jsou hrozná. Taky nechci deprese... Drž se, R.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama