Srpen 2017

full circle.

30. srpna 2017 v 22:33 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dospělost... to je, když je pro vás pět tisíc směšná částka. a když si místo dvaceti rtěnek kupujete psací stůl, točící židli a už dopředu řešíte, že se vám musí hodit do budoucího bytu. je mi z toho trochu smutno. chci sneakers a paletku od jeffreyho stara, ne zodpovědnost a myšlenky na budoucnost. takže paletku si koupím fejkovou, do školy zas budu nosit tašku za pár stovek a doma se budu rozpouštět nad stolkem z ikei.

za posledních čtnáct dní jsem vypila deci prosecca, jeden cider a tři deci piva... padla krabička cigaret.


nejhorší na tom je, že je mi líp. teda... jasně, je super, že je mi líp, ale... štve mě, že to tak je. že je mi líp jen proto, že nepiju a že beru léky. a všechno se děje strašně rychle a já nemám vůbec nic pod kontrolou. jsem pořád unavená, mám posunutý dny a při představě, že se mám zase začít učit a fungovat mezi lidma je mi fyzicky zle.

hlavně jsem rozhodnutá začít zase existovat nějak normálně. cvičit aspoň dvakrát tejdně a tak. zdravě jíst. nedělat píčoviny. nepouštět se do zhoubnejch vztahů.

ve čtvrtek jsem byla na rande s jedním klukem z tinderu. překvapivě to bylo moc fajn a v pátek se znovu uvidíme, jdeme na kmeny. ještě jsem si ani nepoložila otázku, co vlastně chci nebo nechci. podvědomě to vím moc dobře... ale žádnej jinej to ještě pořád není. a dneska ráno jsem se vzbudila a byla si skoro jistá, že leží vedle mě, objímá mě zezadu. skoro jsem cítila jeho ruku, jak mi hladí vlasy.

tak moc chci, aby to všechno skončilo. nějak... dobře. vrací se to ke mně a pokaždý je to jako rána do obličeje. nebo možná spíš do plic. jsem plná pocitu, že se nemůžu dostatečně nadechnout, kdykoliv si na něj vzpomenu. je mi líto vymazat těch pár společnejch fotek. nebo fotky, na kterejch je jen on. je mi zle z toho, že nic nikam nepřidává, protože nevím, co se v jeho životě děje, jestli... nevím, není nějaká jiná. jestli je... bože, tolik jí závidím. a tolik ji nenávidím, ale... doufám, že je šťastnej. fakt doufám, že je mu beze mě líp. aby všechno tohle bolavý mělo alespoň nějakej smysl.

v pondělí jsem byla zase venku s jakubem. nějak dostatečně nedokážu vyjádřit svoje rozhořčení. zeptal se, jestli mu náhodou nechci něco říct. a už tím mě nasral, protože když chci někomu něco říct, tak mu to kurva řeknu. dost dlouho jsem se sebou bojovala na to, abych teď držela hubu, když je nějakej problém. šlo o moje deprese, pořezaný stehna a jeden vtip, co jsem mu napsala, a kterej on evidentně naprosto nepochopil. vybalil na mě kecy o tom, proč mu nevěřím a že mu to přece můžu říct, že by rád věděl, co ode mě očekávat, když mám ty "problémy".

občas je to jako vynořit se nad hladinu. najednou už nejste hluchý a zmatený. občas mi prostě dojde, jaký svinstvo ta deprese vlastně je. co ze mě udělala. a že tak hluboce dokážu nenávidět jen proto, že někdo o mě má starost.

snažila jsem se zůstat v klidu. ale neměla jsem nejmenší zájem mu cokoliv z toho vysvětlovat. byla jsem strašně nasraná a chtělo se mi křičet, že nejsem v pohodě a že to nikdy nemůže pochopit, i kdybych mu to vysvětlovala celej den. serou mě otázky na důvody, důsledky, projevy, léky a pocity. ještě víc pak na sebepoškozování a sebevraždy. sere mě to vůbec řešit, přiznávat to, říkat to nahlas a připadat si jako chudinka.

nechci mít deprese.

this hunger for self destruction.

23. srpna 2017 v 23:46 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím, jestli to víte... jakože spíš ne, lidi, co četli tenhle blog ze začátku jsou dávno fuč... každopádně, budu mít narozeniny. tentokrát docela důležitý narozeniny... a moji rodiče se kvůli tomu cítí nejspíš určitým způsobem provinile.

pár dní zpátky jsem dostala dva nový páry bot a nový brýle. no, chtěla jsem řidičák. dávala jsem to dost hlasitě najevo, ale, no, mám smůlu. takže nejspíš budu zahrnuta vším možným, aby mi to vynahradili. ne, že bych se zlobila. spíš mě štve i má vlastní povrchnost.


nemám ráda narozeniny. falešný přání, stupidní dárky... tentokrát je tomu navíc přikládanej úplně nesmyslnej význam. unavuje mě to.

co jsem se vrátila z hor, nepiju. už je to šest dní. a beru zase prášky. zase se začínám cítit líp, dýchá se mi snadněj. nepít je pro mě dost stresující. hrála jsem si na tý hranici mezi nečím, co je v pořádku, a co je alkoholismus. jsem zvyklá všude pít pivo, před spaním si dát skleničku... nebo spíš půl lahve. a moc se nad tím nepozastavovat. teď mi dělá trochu problém spát. a je to přesně to, co nechci. nechci si s tímhle zahrávat. potřebuju v září být dost silná a odpočinutá, ne se ještě dva měsíce léčit z kocoviny a post-alkoholevejch stavů. takže vím, že je to dobrý rozhodnutí... jen to vědomí celou situaci nijak zvlášť neusnadňuje.

včera jsem poprvé vyrazila večer někam ven s tím, že nebudu vůbec nic pít. i když jsem až do včerejška dokonce vydržela nekouřit, koupila jsem si na to krábu, abych měla... no, aspoň něco. kupodivu všichni byli ochotní se mnou zůstat střízliví, dali jsme si venku jídlo a pak jsme si šli sednout do čajovny, kde jsme se dvě a půl hodiny váleli, děsně se smáli, hráli slovní fotbal - a bylo to skvělý. bez alkoholu i bez lehkejch drog.

vídám se teď se jakubem. teda, viděli jsme se dvakrát tenhle týden, v pondělí i v úterý.

jsem z toho zmatená. nechci ho. říkala jsem si, že mu možná něco dlužím. třeba nějaký vysvětlení, prázdnej sex. jsem teď zmatená i z toho, co chci, a co ne. říkala jsem si, že si to odbydem v posteli a půjdem si každej po svým, ale vypadá to, že to není to, co z toho zatím vyplývá.

teď mě chce znovu vidět a já si připadám pod tlakem. spolu s práškama se svět zase otočil vzhůru nohama a jakejkoliv fyzickej kontakt mě spíš znechucuje, než vzrušuje.

mám pocit, jako bych se vnitřně od techhle všech věcí potřebovala odprostit. nepít, nechovat se jako děvka...

hlavně si potřebuju srovnat všechny ty hormony v hlavě, znovu zjistit, kdo pod tímhle vším jsem.

jsem nervózní a nemůžu spát. každou noc sama sobě našeptávám, že lepší by bylo se vzdát. vypít litry vína. prolít krev. zůstat v posteli až do večera a nejíst. sníst všechno, co najdu. zvracet. všechen ten humus... tolik chci a nemůžu ho ani pojmenovat. nenacházím slova.

když je vám dobře, vždycky stojíte před tím rizikem, že přijde propad. a vaše snaha, váš každodenní boj, to všechno bude k ničemu. když je vám dobře, vlastně si jen přejete, aby vám zase bylo zle, protože v tom pekle je i kus bezpečí.

insane bitch.

18. srpna 2017 v 13:37 | R. |  the diary of a fucked up girl.

poslední dobou s lidma občas vymrdám jenom tak, protože můžu. lžu, mlžím, namotávám. a necítím se vinna. a je to možná jen tím, že už necítím vůbec nic, co by stálo za lehký vzrušení.

poslední dny přemýšlím o sebevraždě. neděste se. už to znám. tichý našeptávání. lehký sebepoškozování, cigarety a víno, krev tepající ve spáncích, tráva a prázdnej sex, zas a znova. bílý pilulky. je mi to fuk. věčná opilost.

cítím se jako ochromená, když si na tebe vzpomenu. ležím v posteli a někdo říká: "já chodila s tak namakaným klukem, ale v hlavě úplný hovno." - a ty na mě padáš, před očima tvoje ruce, břicho, jak si mě hážeš na rameno a neseš mě do postele a jak tvoje dlaň obemyká můj krk... a jak mi stavíš domov v peřinách tvý postele.

chybí mi tvoje slova, tvůj hlas, tvoje pohledy, doteky, hrubost i nepochopení, chybí mi tlukot tvýho srdce, tvoje vlasy. nedokážu to bez tebe, mám pocit, že všechno je pryč, že není žádnej smysl, když jsi pryč. chci řvát, že tě potřebuju, chci ti psát, chci s tebou mluvit, chci tě obejmout, sevřít silou tak velkou, že ji v sobě asi ani nemám. chci rozervat tenhle svět, kterej se točí dál i bez tvojí existence, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako bychom nebyli, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic. ale já nemůžu. denně na tebe myslím, denně se ptám, jak se máš, co asi děláš, jestli si někdy vzpomeneš, jestli tě pořád seru. jestli bys mi někdy mohl odpustit, kdybych to nezvládla... občas mám chuť to celý vzdát, jen abych ti dokázala, že už nic neznamená, co ty si myslíš.

ale nedokážu ti ublížit.

představuju si tě v mojí posteli. jak si pokládáš moje nohy na ramena a líbíš mi lýtka. představuju si, že ještě pořád mám tvoji jistotu, tvoji pevnou ruku, nepochybnou. a že mi pořád dýcháš za krk, pravidelnej horkej dech, zatímco já se tříštím.

určitě to přejde. jen... je to první rozchod, po kterým mám pocit, že ten pravej už není přede mnou, ale v mejch kontaktech v telefonu, už mi to nebere. už nikdy nekchci nikoho takhle moc milovat. a myslím, že už ani nikdy nic takovýho pocítit nedokážu.

nenávidím teď všechny. všechno. nedá se se mnou teď vydržet. a bojím se, že na to je jen jeden lék... kterej ale nechci. připadám si tak... nemocná.

chtěla jsem napsat, jak jsou všechny moje kamarádky čupky. ale bylo by to nefér, protože ta hlavní čupka jsem tady já. a uvědomuju si to. teda... aspoň teď. teď když necítím žádnou zlost.

jo a byla jsem na koncertu Kluse. a bylo to boží a to mě pěkně nasralo. a tak.

movie tips X.

13. srpna 2017 v 13:34 | R. |  inspiration.
tentokrát jsou filmy, které jsem vybrala, dost depresivní... přiznám se, že to nebyl můj záměr, na léto by se asi hodilo spíš něco optimistického. snad odpustíte.


nikdy jsem moc nemusela sentiment. mluvení o výjimčnosti některých lidí, obzvlášť pokud se jedná o něco očividného. a pro mě osobně Heath Ledger odjakživa výjimečný byl, už když jsem se do něj platonicky zamilovala v 10 things i hate about you... na čemž vlastně nic výjimečnýho nebylo. takže jsem z toho dokumentu byla trochu rozpačitá. bylo jasný, jak obrovskej sentiment to bude. říkala jsem si, že nebudu brečet. ale evidentně tak silná nejsem. a i tak se mi I am Heath Ledger jako dokument líbilo... ne kvůli lidem, co tam o něm hezky mluvili a záběrům z filmů a příbězích o tom, jak ty role získal. ale kvůli té spoustě fotek a videí, které ho zachytili úplně jinak, mnohem opravdověji a lidštěji, pomohli doopravdy pochopit, kým byl.

out of sight but not out of mind.

10. srpna 2017 v 15:45 | R. |  the diary of a fucked up girl.
ty jsi ta, kdo s láskou nešetří, ty jsi ta naoko smutná... a možná naoko štastná.

cítím se strašně ztracená. chci poslouchat písničky a psát. a obojí dohromady nezvládám.

dnes v noci se mi o tobě zdálo. ležela jsem s tebou v mojí posteli a brečela jsem ti do trička. bylo šedý. kolem krku ty dvě cedulky... jedna odepínací, kdyby ti někdo prostřelil srdce. jsem ráda, že nic takovýho nemám. ztrácela bych jednu za druhou, jak moje srdce na každym kroku krvácí. plný střelnejch ran.

říkám každýmu, koho potkám, jak tě miluju nejvíc na světě. říkám to cizím lidem i těm, co pochybujou o mý schopnosti milovat. přeju si, aby se to k tobě doneslo. přeju si, aby ti to řekl někdo jinej, než já. a já bych mohla dělat, že to považuju za samozřejmost, za něco, co není třeba říkat nahlas, nebo přímo tobě.

byla jsem tak krátkou dobu sama, že jsem si to vlastně vůbec neužila. najednou bych tolik chtěla jen jít do postele a v tichu poslouchat vlastní dech. a chtěla bych si kůži rozetnout vejpůl. cítit vlastní teplej život, jak mi stejká po stehnech.

byla jsem s jedním klukem venku. jmenuje se Radek a připomíná mi L. - fousatej, trochu při těle, bývalej fotbalista. stavebka. možná jsou všechny možnosti strašně omezený... ne, že by to nebylo fajn. docela fajn to bylo. ale nemám sílu mu psát a mám pocit, že on se mi neozve. a ani mi to nevadí. i když jsem se s ním možná mohla vyspat. někoho jen prázdně využít. protože můžu.

nedokážu slovy popsat, jak tupá je bolest z jeho nepřítomnosti. jak totálně šíleně hnusně mi chybí. obrací mi to žaludek, pouští do krve jed. už nechci. jsem z toho šílená, zkažená, prázdná, otupělá, jsem sama. kus mě chybí a nevím, kam jsi ho dal ani jak se ti povedlo ho tak snadno vzít.

chci brečet.

nemůžu.