i've got you in all my good night prayers.

19. července 2017 v 19:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nesnáším, když přede mnou stojí velký rozhodnutí. ale ještě víc nesnáším, když ho někdo udělá za mě, nebo mi na něj nedá dost času... nesnáším bezmoc. omezenej čas na to, abych řekla, co potřebuju. tak nějak nesnáším celou tuhle situaci. nesnáším, že jsem ho kdy poznala, že jsem ho kdy začala milovat. nesnáším, že můj život bez něj je jedno velký prázdno.

neviděli jsme se se strašně dlouho. a hrozně to bolelo, pořád mi chyběl. občas jsme si napsali, ale to bylo všechno. ve čtvrtek se mě najednou zeptal, jestli půjdeme v neděli do kina. a tak jsme šli. jen tak. nerozuměla jsem. ale chtěla jsem ho alespoň vidět. zase s ním mluvit. třeba ho obejmout.

vyzvedl si mě. chodili jsme po obchodech, zapálili si. řekl že vždycky hrozně chtěl aby se před ním holka převlíkala v kabince. zatáhla jsem ho tam, navlíkla se do krajkovanýho černýho prádla. přitiskla jsem ho na zrcadlo, jak tam mlčky seděl a sledoval mě. všechno to byla sranda. výsměch všemu, co jsem kdy byla. pak jsme šli na ten film, drželi jsme se za ruce a já mu ležela na hrudníku jako dřív. všechno bylo v pohodě. bolelo mě to, ale byla jsem smířená s tím, že je to jen jedna velká předehra k nic neznamenajícímu sexu, kterej nastane až dorazíme ke mně domů.

ale v autě mu volal kamarád. a on že jestli mi teda nevadí, že by se za mnou stavil v pondělí. doopravdy se ptal, jestli mi to nevadí. a najednou to bylo celý špatně. mělo to snad bejt jednoduchý, ne? měli jsme se pobavit, mít sex, sice plnej citů, ale jinak bez významu... a on pak měl odejít a všechno mělo zůstat tak, jak to je. všechno mělo zůstat ničím.

nevydržela jsem to a zeptala se ho už po cestě, jestli to pořád bere jen kamarádsky. jestli je všechno tak, jak to bylo. a on mi na to nedokázal odpověď. a já nedokázala říct, že já ho zpátky nechci, protože by to byla lež. domů jsme dojeli potichu.

zastavil a já chtěla vystoupit. chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. líbali jsme se. držel mi obličej v dlaních, hladil ve vlasech, tiskl si mě na hrudník, nedovolil se odtáhnout. a mně tekly slzy. jsem uvězněná v těch dotycích.

"takhle to beru. cítím."

potřebovala jsem jen čas. čas se s tím vyrovnat. přijmout ten risk, připravit se a všechno odpustit, zas a znova, zas a znova obětovat sebe pro něj, pro nás dva. potřebovala jsem jen pár dní... vrátit se pak domů a do jeho náruče.

a on mi napsal, že lepší přece jenom bude zůstat kamarádi.

a já řekla, že už s ním nechci dál mluvit.

a já si přísahala, že je to poslední kapka. ale teď sedím, tečou mi slzy a všechny slova jsou zas a zas jen o něm. a chci pít víno a napsat mu, že se omlouvám. chci, aby tady se mnou byl. jakkoliv, jako kdokoliv.

nevím, co se to děje. a proč. a jak. nevím, proč jsem tak slabá. tak tupá. proč pořád dokola jen odpouštím. proč všechno vždycky jen vede zpátky k němu. nevím, co mám dělat. nevím, jestli kdy zvládnu doopravdy ho ztratit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama