high on life.

4. července 2017 v 22:08 | R. |  the diary of a fucked up girl.

jsem přesycená. hrozně bych to všechno chtěla dostat ven, ale cítím tak strašnou nechuť, odpor vůči každýmu slovu, který se ke mně dneska dostává. těmhle pocitům nedokážu dát tvar. rozmlátit klávesnici by teď bylo nejvýstižnější.

v sobotu jsem byla každoročně na zahajovací zábavě. a z toho večera si pamatuju jen dost málo detailů... že jsem dvakrát byla na řetízkáči, pak jak jsem se líbala s lely opřená o cizí auto, nějakýho kluka, co do mě lil pití přímo z lahve... a zbytek jako kdyby vůbec neexistoval. v hlavě mám úplný prázdno a ani když o tom někdo mluví a připomíná mi, co jsem dělala, nemůžu si vzpomenout.

každopádně, prý mě táhly domů, nabízela jsem L. sex, moshovali jsme, poblila jsem to všude možně a doma mě museli hodit do ledové vody, abych se vzpamatovala... a ne, nepamatuju si ani to. a jako už tradičně, i tentokrát se mi povedlo uhnat nějakýho frajera, tentokrát ani nevím jak.

ráno mi přišla zpráva, jestli jsem v pohodě. úplně neznámej kluk. a prý jsme se spolu bavili, já brečela, že mám přítele a že chci domů. mmm. hmh. asi by mě to v určité situaci mohlo i pobavit, ale je mi z toho spíš smutno. celý to totiž svědčí jen o tom, že kryštofa pořád miluju a že jsem se neposunula ani o píď a že dokonce i ve stavu, kdy už můj mozek ani nevnímá, vnímám jen to, že nesmím udělat nic, co by mě o něj mohlo připravit. i když tady už není. i když už tady ani nebude. a můj vylitej nefunkční mozek myslel jen na tuhle jednu věc... ačkoliv už ani myslet nemohl.

moc tomu nerozumím, ale tenhle kluk, před kterým jsem ožralá brečela (hah, klasika), mě pozval na rande do kina. a já šla, i když - nebo možná právě proto - že je o osm let starší, než já. a všechno to vypadá snadně. má práci, auto, cvičí, chlastá jen o víkendech, holku nechce jen na sex a asi je dostatečně dobrej člověk na to, aby mě ve stavu, v jakým mě našel, neznásilnil a ještě se staral, jestli jsem přežila. a tak jsme šli. do kina. a na kafe. a bylo to... v pohodě. necítila jsem se nepříjemně nebo tak.

ale probolela jsem noc. i ráno. všechno uvnitř mě je na kousky, všechno se mnou je špatně. na jednu stranu cítím, že je to vlastně správná věc. a že ani nejsem nijak zavázaná k tomu s ním mít něco vážnějšího. ale na druhou... nikoho jinýho nechci. nikoho dalšího nechci. chci kryštofa. chci si s ním psát celej den, chci mu říkat, co zrovna dělám, chci s ním jít do kina a na kafe a řešit hudbu a mít plány. chci mu na rozloučenou dát pusu a nemoct se odtrhnout, chci nepřestat držet jeho ruku, chci ho provokovat, udobřovat se a dělat to na kapotě auta. chci vedle sebe jeho, ne někoho jinýho, ne nějakou náhradu, ne někoho, kdo je pro mě správnej a s kým by to nejspíš fungovat mělo. protože ten kluk není vůbec špatnej, sakra, ale já se nedokážu přinutit mu na konci toho všeho ani dát debilní pusu.

brečela bych. ale nejde to. je tam jen ta obrovská bolest, pocit, že je to všechno pryč a obrovskej strach, že dělám něco hrozně špatně. nechci nikomu ublížit. a nechci bejt znovu takhle ztracená. chci ho zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama