Červenec 2017

sound of your voice puts the pain in reverse.

28. července 2017 v 18:38 | R. |  the diary of a fucked up girl.

občas čím delší dobu někoho milujete, tím míň záleží na okolnostech. dostávám se až do apatie. piju víno a teču snad všema způsobama, jakýma to jde. miluju a už nechci.

jo, předem se omlouvám za překlepy. mám strašně dlouhý nehty, už potřebuju udělat nový, ale psát chci teď, ne až v pondělí. věřili byste, že v pondělí bude léto už v polovině?

po tom, co jsme byli v tom kině, si zase píšem. nebo jsme si psali, nějakou dobu... já ani nevím. posílali si nahý fotky. v úterý jsem konečně dala výpověď v call centru, kde jsem pracovala někdy od půlky června. a kryštof na mě čekal na nádraží. měla jsem víno a strašnou radost, že ho vidím. takovou tu naivní, krásnou, svobodnou radost, co funguje stejně jako první sklenička bílýho.

dívali jsme se na soudkyni barbaru, já pila víno a objímala ho. objímám tak i jiný. nohy propletený, ruce na těch nohou, na zadku, na bocích, kudrliny na mým hrudníku. hladí holý stehna. láska, víno, intimita. někdy snad lepší a důležitější než ten pitomej sex.

zaklapl notebook, ruka v mejch vlasech. polibky, prsty pod tričkem. láska. tolik citů. rozmrzaj pod každým tím dotekem. nahota. potápí mě do všech těch čistě fyzickejch pocitů, je na něm tak dobře vidět, že ho ta hra baví. zná mě. ví, co dělat, ví, co chci. milujem se.

je to jako výbuch. jsou to slzy, třes, je to jeho spokojenej úsměv, když mě sleduje. celý se to dá tak snadno poskládat, vzpomínka je tak strašně silná. a jak mě otáčí na břicho, cítím pod sebou mokrý prostěradlo. a můžu se jen smát... nevím, jak to udělal. slzy nepřestávaj týct... a roztýkám se celá.

ležíme pak asi patnáct minut, nehybně. pořád brečím. strašně bolím, ale je snadný se skrz to usmívat. ještě na chvilku je můj, objímá mě, je skutečnej. když se na něj otáčím, směju se i přes ty slzy a všechno je fajn, i když poznám, jak je zmatenej. ještě ho líbám ve dveřích, než odejde. dlouho a pomalu.

vysadila jsem prášky. hodně spím, hodně piju, hodně kouřím. celá jsem tak nějak... hodně. jsem hodně šťastná a hodně plná bolesti. bolest vychází ven, přirozeně jako už dlouho ne. i teď, i za střízliva. chci se smát, chci tančit a chci šukat. chci jeho, chci ho mezi stehnama, chci ho polykat, chci ho dýchat, chci cítit jeho pot na břiše a jeho jazyk na stehnech.

tolik ho potřebuju. tolik potřebuju zapomenout. vždyť já nikdy nikoho tolik nemilovala.

i've got you in all my good night prayers.

19. července 2017 v 19:14 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nesnáším, když přede mnou stojí velký rozhodnutí. ale ještě víc nesnáším, když ho někdo udělá za mě, nebo mi na něj nedá dost času... nesnáším bezmoc. omezenej čas na to, abych řekla, co potřebuju. tak nějak nesnáším celou tuhle situaci. nesnáším, že jsem ho kdy poznala, že jsem ho kdy začala milovat. nesnáším, že můj život bez něj je jedno velký prázdno.

neviděli jsme se se strašně dlouho. a hrozně to bolelo, pořád mi chyběl. občas jsme si napsali, ale to bylo všechno. ve čtvrtek se mě najednou zeptal, jestli půjdeme v neděli do kina. a tak jsme šli. jen tak. nerozuměla jsem. ale chtěla jsem ho alespoň vidět. zase s ním mluvit. třeba ho obejmout.

vyzvedl si mě. chodili jsme po obchodech, zapálili si. řekl že vždycky hrozně chtěl aby se před ním holka převlíkala v kabince. zatáhla jsem ho tam, navlíkla se do krajkovanýho černýho prádla. přitiskla jsem ho na zrcadlo, jak tam mlčky seděl a sledoval mě. všechno to byla sranda. výsměch všemu, co jsem kdy byla. pak jsme šli na ten film, drželi jsme se za ruce a já mu ležela na hrudníku jako dřív. všechno bylo v pohodě. bolelo mě to, ale byla jsem smířená s tím, že je to jen jedna velká předehra k nic neznamenajícímu sexu, kterej nastane až dorazíme ke mně domů.

ale v autě mu volal kamarád. a on že jestli mi teda nevadí, že by se za mnou stavil v pondělí. doopravdy se ptal, jestli mi to nevadí. a najednou to bylo celý špatně. mělo to snad bejt jednoduchý, ne? měli jsme se pobavit, mít sex, sice plnej citů, ale jinak bez významu... a on pak měl odejít a všechno mělo zůstat tak, jak to je. všechno mělo zůstat ničím.

nevydržela jsem to a zeptala se ho už po cestě, jestli to pořád bere jen kamarádsky. jestli je všechno tak, jak to bylo. a on mi na to nedokázal odpověď. a já nedokázala říct, že já ho zpátky nechci, protože by to byla lež. domů jsme dojeli potichu.

zastavil a já chtěla vystoupit. chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. líbali jsme se. držel mi obličej v dlaních, hladil ve vlasech, tiskl si mě na hrudník, nedovolil se odtáhnout. a mně tekly slzy. jsem uvězněná v těch dotycích.

"takhle to beru. cítím."

potřebovala jsem jen čas. čas se s tím vyrovnat. přijmout ten risk, připravit se a všechno odpustit, zas a znova, zas a znova obětovat sebe pro něj, pro nás dva. potřebovala jsem jen pár dní... vrátit se pak domů a do jeho náruče.

a on mi napsal, že lepší přece jenom bude zůstat kamarádi.

a já řekla, že už s ním nechci dál mluvit.

a já si přísahala, že je to poslední kapka. ale teď sedím, tečou mi slzy a všechny slova jsou zas a zas jen o něm. a chci pít víno a napsat mu, že se omlouvám. chci, aby tady se mnou byl. jakkoliv, jako kdokoliv.

nevím, co se to děje. a proč. a jak. nevím, proč jsem tak slabá. tak tupá. proč pořád dokola jen odpouštím. proč všechno vždycky jen vede zpátky k němu. nevím, co mám dělat. nevím, jestli kdy zvládnu doopravdy ho ztratit.

high on life.

4. července 2017 v 22:08 | R. |  x.

jsem přesycená. hrozně bych to všechno chtěla dostat ven, ale cítím tak strašnou nechuť, odpor vůči každýmu slovu, který se ke mně dneska dostává. těmhle pocitům nedokážu dát tvar. rozmlátit klávesnici by teď bylo nejvýstižnější.

v sobotu jsem byla každoročně na zahajovací zábavě. a z toho večera si pamatuju jen dost málo detailů... že jsem dvakrát byla na řetízkáči, pak jak jsem se líbala s lely opřená o cizí auto, nějakýho kluka, co do mě lil pití přímo z lahve... a zbytek jako kdyby vůbec neexistoval. v hlavě mám úplný prázdno a ani když o tom někdo mluví a připomíná mi, co jsem dělala, nemůžu si vzpomenout.

každopádně, prý mě táhly domů, nabízela jsem L. sex, moshovali jsme, poblila jsem to všude možně a doma mě museli hodit do ledové vody, abych se vzpamatovala... a ne, nepamatuju si ani to. a jako už tradičně, i tentokrát se mi povedlo uhnat nějakýho frajera, tentokrát ani nevím jak.

ráno mi přišla zpráva, jestli jsem v pohodě. úplně neznámej kluk. a prý jsme se spolu bavili, já brečela, že mám přítele a že chci domů. mmm. hmh. asi by mě to v určité situaci mohlo i pobavit, ale je mi z toho spíš smutno. celý to totiž svědčí jen o tom, že kryštofa pořád miluju a že jsem se neposunula ani o píď a že dokonce i ve stavu, kdy už můj mozek ani nevnímá, vnímám jen to, že nesmím udělat nic, co by mě o něj mohlo připravit. i když tady už není. i když už tady ani nebude. a můj vylitej nefunkční mozek myslel jen na tuhle jednu věc... ačkoliv už ani myslet nemohl.

moc tomu nerozumím, ale tenhle kluk, před kterým jsem ožralá brečela (hah, klasika), mě pozval na rande do kina. a já šla, i když - nebo možná právě proto - že je o osm let starší, než já. a všechno to vypadá snadně. má práci, auto, cvičí, chlastá jen o víkendech, holku nechce jen na sex a asi je dostatečně dobrej člověk na to, aby mě ve stavu, v jakým mě našel, neznásilnil a ještě se staral, jestli jsem přežila. a tak jsme šli. do kina. a na kafe. a bylo to... v pohodě. necítila jsem se nepříjemně nebo tak.

ale probolela jsem noc. i ráno. všechno uvnitř mě je na kousky, všechno se mnou je špatně. na jednu stranu cítím, že je to vlastně správná věc. a že ani nejsem nijak zavázaná k tomu s ním mít něco vážnějšího. ale na druhou... nikoho jinýho nechci. nikoho dalšího nechci. chci kryštofa. chci si s ním psát celej den, chci mu říkat, co zrovna dělám, chci s ním jít do kina a na kafe a řešit hudbu a mít plány. chci mu na rozloučenou dát pusu a nemoct se odtrhnout, chci nepřestat držet jeho ruku, chci ho provokovat, udobřovat se a dělat to na kapotě auta. chci vedle sebe jeho, ne někoho jinýho, ne nějakou náhradu, ne někoho, kdo je pro mě správnej a s kým by to nejspíš fungovat mělo. protože ten kluk není vůbec špatnej, sakra, ale já se nedokážu přinutit mu na konci toho všeho ani dát debilní pusu.

brečela bych. ale nejde to. je tam jen ta obrovská bolest, pocit, že je to všechno pryč a obrovskej strach, že dělám něco hrozně špatně. nechci nikomu ublížit. a nechci bejt znovu takhle ztracená. chci ho zpátky.