Květen 2017

be real.

28. května 2017 v 21:37 | R. |  x.

není to tak dávno, co se mě jeden profesor zeptal, jestli je něco, co vůbec zvládám. a myslím, že to byla docela dobrá otázka. zvládám práci. zvládám svůj psychickej stav. zvládám rozchod. zvládám cvičit. nezvládám... školu, minulost, budoucnost, samotu, zodpovědnost a dospělost. možná... možná ani nechci.

jsem v pohodě. relativně. nebrečela jsem. neublížila si. nedržím hladovky, nepřežírám se. zbytek mě asi není tolik morální.

dvakrát jsem spala s L.

je to podivný. včera mi sám napsal, že přijede. chytil se mě jako záchrannýho lana, za boky, za zadek, drtil mě opřenou o auto, ještě jsem ho nestihla ani pozdravit. čekala jsem všechno. agresivní sex. myslím, že jsem... tak nějak zvyklá. od něj mě to vždycky uklidňovalo. nula něhy, zbrklost, moje jasná role. a včera jsem z ní vypadla.

ležel mi mezi nahejma stehnama, na břiše. líbal mě, hladil boky. pořád jsem čekala, že se odtáhne, ale nějak to nepřicházelo. musela jsem něco říct, nešlo mi dělat, že tohle je pro nás dva normální.

a on se posadil, líbal mi lýtka a kolena a jen tak, s úsměvem řekl: "vždyť tohle jsi vždycky chtěla."

jenže už nechci. už nechci být malá naivní holka. nechci čekat, že mě bude mít rád, že budu něco víc, že se to změní v něco víc než sex. máme se rádi, no dobře. ale tím to hasne. znovu do toho padat nebudu, za žádnou cenu.

Kryštof se neozval. je ticho. nečekám. trochu doufám. ve vyznání, důvod dost velkej, abych se mohla vrátit, odpustit, milovat. ale tak velký důvody už nejsou. a já mu nechci čelit, nechci aby se mi o něm zdálo. nechci o něm mluvit, pořád ho mít v hlavě jako součást plánu do budoucna. přejde to. i tahle hořkost.

everything is meant to be okay.

20. května 2017 v 13:16 | R. |  x.
kafe a cigárko... téhle neřesti se asi jen tak nezbavím. zvlášť teď, když se snažím vyhnout se kafi a čokoládě, kafi a sušenkám a kafi a dortu. která z těch věcí je vůbec horší?

vypadá to, že jsem zpátky ve hře. cvičím. zdravě jím. chodím spát v deset a spím osm hodin. škoda že to není co den to kilo, heh. kupodivu, nejsem vyčerpaná ani bolavá ani znechucená. teda, zatím.

dost možná jsem dva dny zpátky ukončila vztah. dost podivně. ve vzteku. no, on o mě nikdy nebojuje. nepřemlouvá. nulová snaha. ale mě nebaví pořád řešit dokola jeho nejistotu, nespokojenost, to, že pro něj nejsem dost dobrá, že pořád chce něco víc. tentokrát nejsem naštvaná ani smutná. nejsem vůbec nic. ani mi nevadí, že ho už třeba nemám vůbec vidět. asi jo... asi trochu čekám, že se ozve, omluví, že řekne něco, co nějak změní situaci. ale popravdě... necítím moc zájem.

chci jen říct - není to všechno. nemělo by to být všechno. a možná to není láska, když už to není všechno.

když se to posralo poprvé, asi jsem si vybrala ty pocity ze ztráty. tak nějak se vyrovnala s tím, že budu žít bez něj, že nebude mojí součástí. chtěla jsem, aby byl. doopravdy moc. chtěla jsem s ním mít byt, kočku a spoustu plánů. chtěla jsem vedle něj usínat. ale nebyl první a vím, že není ani poslední. a nemám tolik času, abych jím plýtvala. ani tolik energie. vím, že ne všechno musí být až do smrti, ale proč investovat do vztahu, kterej má datum spotřeby? proč se zbytečně trápit?

no, a možná že za týden mi bude chybět tak, až mi to bude rvát žíly. možná, že se nebudu moct nadechnout a spát. ale teď... teď necítím nic. žádnou šílenou bolest. žádný slzy nepřicházej.

možná stačí, když budeme šťastnej každej zvlášť.

otec se včera po vrátil domů opilej. a tak jsem čekala, co přijde. na dny plný toho známýho puchu... kupodivu to ale vypadá, že dneska je v pohodě. normálně vařil, mluvil, protivnej jako vždycky. uvidíme.

kupodivu navzdory všemu se mě dobrá nálada drží. jsem odhodlaná nevzdat se jí kvůli věcem, který se mnou nemají co dělat nebo není v mé moci je změnit nebo ovlivnit. je to tak, jak to nejspíš být má. a já si tím nemusím kazit den. ne?

not lonely when im alone.

12. května 2017 v 10:12 | R. |  x.

některý dny začínají děsně a jejich pokračování... no až tak děsný být nemusí. poslední dobou se o tom přesvědčuju pořád častěji.

ve středu mě strašně mile překvapil. v podstatě jsme si psali a zjistili jsme, že tenhle týden na sebe nebudeme mít vůbec čas. neřešila jsem to, prostě jsem se rozhodla nedělat si s tím hlavu. ale když jsem jela večer z práce domů, napsal, že si mě vyzvedne na nádraží a že jde ke mně domů, protože se mnou chce být alespoň dneska. je to maličkost, ale... velká. důležitá maličkost. maličkosti jako je tahle mě o něm přesvědčují. že jsem se rozhodla správně.

jo a taky, konečně jsem mu dala dárek k narozeninám. s měsíčním zpožděním, ale dala. a on z toho měl doopravdy radost. navíc, že reagoval tím, že mě začal svlíkat, to mi zalichotilo, ne že ne...

dneska jsem byla u psycholožky. tentokrát to padlo výjimečně na skvělej den, kdy jsem zrovna potřebovala pár věcí fakt pořešit. a taky mi to ve spoustě věcí udělalo fakt jasno. ačkoliv jsem se dneska probudila maximálně otrávená, zničená a utahaná, nabilo mě to energií. věci jsou teď správně tak, jak mají být a mám je ve svých rukou. můžu je ovlivnit, žít tak, jak chci. právě teď jsou věci správně a to je to, na čem záleží.

i když jsem se na to chtěla vykašlat, rozhodla jsem se dát tátovi ještě šanci. nějak se pokusit ho podpořit. alespoň si s ním promluvit, aby nepřestával s chozením na terapie. zkusit ho trochu vyhecovat. časem přece musí povolit i ten nejtvrdohlavější chlap na světě, ne?

ještě jsem asi nepsala o tom, jak mi M. mluví do života. každopádně, neustále poslouchám jaká jsem ubohá a zoufalá kráva, že jsem se vrátila ke Kryštofovi... což je možná podložený tím, že ano, vrátila, ale je to moje rozhodnutí. nemluvě o tom, že na její názor jsem se neptala. po dnešku už nejsem zdaleka tak nejistá, abych si do toho nechala kecat. příště to bude bez debat.

je podivný psát sem v dobré náladě. ale dneska mi být sama nepřijde zdaleka tak děsivý. vlastně vidím spíš pozitiva. nikoho nepotřebovat, na nikom nezáviset. jsem ráda, že ho mám, ale zvládnu, když odejde. mám kamarádky, ale nepotřebuju jejich souhlas a podporu. zvládnu to i sama. a je skvělý to vědět.

not a single one.

3. května 2017 v 21:42 | R. |  x.
chvilka pro sebe? no, docela ironie.

vracím se sem vždycky ráda. čím zmatenější a ztracenější jsem, tím častěji. teď jsem asi trochu z obojího, ale čas se sem vracet nemám. nemám čas se pořádně zastavovat, nadechovat se, přehnaně myslet. chtěla bych, ale nějak to... nejde.

chvilky pro sebe, co jsem měla během posledního týdne, jsem prospala. prospala bych nejradši všechno, už zase. na jednu stranu jsem v dost věcech poměrně produktivní, na druhou stranu je tady ta stará dobrá únava, nekonečnej oceán, její těžký, nepředvídatelný vlny. složitý rána, vyčerpávající odpoledne, zoufalý večery. už od dneška od sedmi chci jít zpátky do postele, zavrtat se do peřin, nechat se obejmout dekou, zavřít oči, vypnout, nic nemuset. ne nutně spát. jen si užívat ten pocit, že je tma, ticho, klid. a bolest zad, kolen, kotníků a duše je pryč. jen já a déšť bubnující do oken.

trochu idealizuju.

je to trochu ta depresivní únava. ta, co není přirozená, protože upřímně řečeno... nemůžu mít logicky takovej výdej. celý úterý jen sedím ve škole, ani moc nevnímám, nic náročnýho. pak se dívám na seriály a piju víno. a únava je nepopsatelná, pohlcující, žere všechno okolo, včetně vůle se učit, cvičit nebo se jen jít najíst. usínám před šestou, budíky bez přemýšlení vypínám a vstávám až ráno... hladová jako vlk, s včerejším líčením ještě na obličeji.

hodně pracuju. asi ne tolik, aby se dalo říct, že je to hodně. ale pro mě je to šílený. pořád s lidma. pořád s lidma, co očekávaj ochotu, dobrou náladu, úsměv. občas mám chuť na ně křičet, když se neusmějou zpátky. když se jich na něco zeptám, oni nejasně odpoví a pak dělají, že za nedorozumění můžu já.

pořád přemýšlím, kde vzít energii. na jednu stranu máte přítele a každá chvilka s ním je jako když se připojíte na elektrickej proud, najednou jste tak živý a všechno jde... na druhou nemůžete vysávat něčí energii napořád. není to zdravý. ne pro něj. a ne pro mě.

snažím se ji hledat jinde. v zdravým jídle, pohybu. snažím se, ale pít víno a dát si ranní cígo je rychlejší... daleko rychlejší.

baví mě vařit. připravovat jídlo. přemýšlet o něm. v únosné míře, bez kalorií, bez nutnosti se bát. vážím si teď zeleninu a ovoce... ne kvůli ubírání, ale naopak. snažím se sníst alespoň 600 gramů ovoce a zeleniny denně, protože by se to prý mělo. pít vodu a když ne vodu, tak čaj. chci dělat zeleninový polívky, ty hladce krémový, zelený a hustý. ale nikdo to nejí, protože... no, protože je to zelený a hustý.

trochu nezvládám školu. už jen dva měsíce. a bude chvilku klid. chvilka pro sebe, na pár dní, třeba i týdnů. čas pracovat, točit se v koloběhu peněz, sraček co nepotřebujem, umělejch nehtů, kabelek, hadrů, make upu, žrádla a permanentek do fitka, díky kterejm se pak můžem koupat v hnusný chlorovaný vodě plný kvasinkový infeknce.

chtěla jsem jen říct... teď si jich fakt vážím. těchhle chvilek pro sebe. času, kdy nedělám nic.