Duben 2017

hours needed to find some will to live: 97756

23. dubna 2017 v 17:55 | R. |  the diary of a fucked up girl.
ani nevím, kde a jak začít. tak třeba... koupila jsem si dva dny zpátky novej telefon. a už včera se mi povedlo ho utopit.

nemám sílu to řešit, rozebírat, stěžovat si a znovu nad tím brečet. ale místo měsíce na něj budu dělat nejspíš tři, takže... potlesk, prosím. a tím ukončíme tuhle depresivní pasáž o tom, jaká svině je život.

vzhledem k téhle události trávím většinu dnů v práci. a odcházej mi kolena, klouby mě bolí tak, že už si to i bandážuju, mažu všelijakejma sračičkama a při chůzi ze schodů přemýšlím, jestli by nebylo lepší skočit dolů po hlavě. jakože... asi bylo. nemusela bych vydělat přes deset tisíc, nemusela bych se cítit provinile vůči sama sobě, nemusela bych řešit co všechno mám v pondělí odevzdat a je neděle večer a já pro to neudělala ještě vůbec nic...

a ano, o půl osmé mi přijede slečna z turecka, která mi tady týden bude bydlet. a já se o ni mám jakože starat. i když očividně nejsem schopná nakrmit, umýt a uložit do postele ani sama sebe. ale pokud bude chtít protáhnout brněnskejma pajzlama, ukázat levnou pizzu, lidi co dealujou trávu a nejlepší lavičky na kafe a cigárko, vybrala si správně.

chybí mi kryštof. strašně. do příští neděle asi umřu. a jemu nejspíš nechybím. nah.

pokud během následujícího týdne zemřu vyčerpáním, nervovým vypětím nebo na otravu alkoholem, chci vám říct, že jsem vás měla ráda. a že jsem taky chtěla natočit nějaký kazety jako hannah baker, ale narozdíl od té chudinky, já neměla ani čas si v klidu sednout a přemýšlet o životě. takže bohužel. jo a ještě, život je fakt těžkej, když máte bejt dospělej. ale to asi každej kromě mě tak nějak ví, ne?

in nutshell.

15. dubna 2017 v 14:09 | R. |  the diary of a fucked up girl.
mrzí mě to, ale poslední dobou na blog mám minimum času. a taky teď asi není úplně prioritou, pokud mám zůstat upřímná. vzdát se ho ale nechystám.

jsme zase spolu a... zdá se, že je to v pořádku. ve středu u mě poprvé od léta spal. a svým způsobem to bylo přesně to, co jsem tolik potřebovala. čas v jeho náruči. jeho vůni. jeho čas a pozornost a něžnosti a jeho nikdy nekončící dotek. cítila jsem se dobře. jo a taky měl narozeniny.

od pondělka oficiálně pracuju. a musím říct, že je to svým způsobem strašně fajn. hlavně proto, že se mnou dělá spousta mladejch lidí a taky cizinců a díky tomu si člověk trochu rozšíří obzory. ačoliv jsem teda strašně unavená. ze středy na čtvrtek u mě kryštof neplánovaně spal, protože jsem neměla to srdce poslat ho pryč, ale tím pádem jsem nespala zdaleka tak dobře, jako obvykle. spát s někým v jedné posteli je pro mě prostě náročná věc, no. a ve čtvrtek od rána do večera na nohách, v pátek stejně tak. sice nechodí moc lidí, ale stejně si nemůžu sednout, takže moje nohy brečí ještě teď.

kromě toho mi vlastně nezbývá čas vůbec na nic. dneska poprvé mám chvilku, abych se jen natáhla, koukla na nějakej seriál a odpočívala, a to stejně večer musím začít dělat věci do školy na pátek, protože je musím odevzdat ještě před termínem. příští neděli přijede burçak, takže pak ve škole nebudu až do úterý vůbec.

tohle tempo je ideální proti depresi. a obecně zbyečnýmu přemýšlení... ale pravda je, že už se těším na léto, až budu moct trochu upustit páru.

straggled.

9. dubna 2017 v 20:09 | R. |  the diary of a fucked up girl.
donesl mi cider. červenej. a dal mi pusu na rty, jako kdyby se nikdy nic nestalo. snažím se zapomenout, že jo.

stejně si ho beru domů, protože nechci aby už šel a chci jen aby si lehl a já vedle něj. tisku se mu do hrudníku a snažím se nebrečet. nic neřekne, jen mě hladí ve vlasech. opakuje, že se nemám omlouvat a že se nic neděje. a bere si mě na klín, jako malou, a jeho ruce jsou domov. všechny zdi, trámy, okna i dveře. jsou ložnice a terasa.

znovu ho poznávám. a zároveň nade mnou visí ta nejistota, hrůza. sny o tom, jak znovu a znovu odchází, zrazuje, ubližuje. pochybnosti nad každou maličkostí. neutišitelná myšlenka, že dost možná se pletu, jako vždycky. chci říct, špatně to snáším. věci, co se normálně dají přejít, jsou najednou šíleně velký propasti a já se přes ně nemůžu dostat. bojím se, že skončím na dně. polykám bolest a větu, že jsem udělala chybu, když jsem se k němu vrátila.

ale... vždycky mě urovná. jen si přeju, aby teď chvilku nebyl důvod se bát. abych se konečně mohla uklidnit.

blíží se volno. budu chodit do práce, konečně i s výplatou. je to zvláštní, ale nabíjí mě to energií, dělá mi to radost. jsem s mladejma lidma, většina je fajn, utíká mi to a zároveň překonávám svoji kdysi šílenou fóbii z lidí. nikdy by mě nenapadlo, že budu stát u kasy a ani mě to nevyvede z míry. je to jako terapie proti veškerý úzkosti.

že jsme zase spolu jsem řekla jen aničce. ani nevím, proč zrovna jí. ale ona to tak nějak chápe. řekla, že by se asi zachovala stejně, že rozumí mýmu strachu. že nejsem pitomá. jenže jsem. dobrovolně se uvrhuju do tohohle předpeklí, kdy vlastně nevím, jestli přijde peklo, nebo vysvobození. a nikdy si nemůžu bejt jistá, protože s jistotou přicházej největší a nejhlubší zranění. vrhla jsem se do toho risku jen proto, abych se ještě na chvilku vyhnula peklu, ale nevím, jestli čekáni na něj není ještě stokrát horší.

nikomu dalšímu to v plánu říkat nemám. teda, doma to samozřejmě ví, ale nijak zvlášť jsme to neřešili. máma mi nemá co vyčítat, otec ani nepoznal, jestli je to někdo novej nebo u nás už někdy byl. ale holkám to říct nedokážu. nepotřebuju slyšet to, co by řekly, protože si to umím dokonale představit. M. znám tak dobře, že dokížu odvykládat její reakci. a řídím se podle ní. podle toho, co mi říká vždycky - jestli se hodláš dobrovolně trápit, tak mě to nezajímá. já tě varovala a snažila jsem se ti pomoct. a já vím, že jo. vím, že pokud si mám těmahle hovnama projít, budu prostě muset sama. tentokrát. zároveň vím, že kdybych to řekla lely, nejspíš by to nějak pochopila. ale má teď dost vlastních starostí a když jsme se rozešli, byla šílená vzteky. a já tomu nechci čelit. potřebuju klid, sama se s tím nějak vyrovnat. přijít na to, za koho se vlastně mám nebo ne. a ne poslouchat, co si o mně kdo myslí.

takže jsem najednou zase v situaci, kdy mám s někým společný tajemství. s klukem. kdy je to jen a jen on, komu můžu říct, jak na hovno všechno vlastně je na téhle situaci. a tak logicky bývám křehká, smutná a na měkko. zároveň nechci brečet, protože... nevím proč. v podstatě to nepomáhá.

modlím se, aby to za měsíc od teď už bylo v pořádku. najednou se bojím sexu, i když vlastně není nic, co by na něm bylo špatně. bojím se vlastní intenzity, že na něj moc spěchám, že dělám něco špatně. bojím se zároveň říct ne, protože sama nevím, co chci. bojím se, když odchází. bojím se se ptát, jestli přijde nebo jestli zůstane přes noc. bojím se, že se nepřestanu bát.

chce to všechno čas. bude to dobrý. jsem přesvědčená, že jo.


and we only go backwards.

5. dubna 2017 v 18:07 | R. |  the diary of a fucked up girl.
zapomínáš na čárky. skoro všude. a když jsi nervózní vynecháváš písmenka. a taky si hraješ s rukama, těkáš očima. a jsi na tyhle debilně velký gesta mnohem víc, než já. věříš v ně, myslíš, že fungujou. tvoje představy o vztazích stojej na seriálech a nejspíš taky americkejch komediích.

jenže já si nechci hrát na filmový love story. nechci si hrát na lidi, co spolu nemůžou existovat, ale bez sebe taky ne. existovala jsem bez tebe přece docela dlouho... nevím, proč je to teď tak nemožný. být s tebou je nejsnadnější na světě a být bez tebe je nekonečný prázdno.

nevím, co s touhle hloupou situací dělat.


prokousala jsem se prvním týdnem bez tebe. nechala se opíchat od L. jen abych cítila aspoň něco, protože mi jebalo z tý rezignace, z tý apatie. nepomohlo to. slzy nepřišli, pocity na nule. celý to bylo úplně k ničemu. ani jsem se necítila špinavá nebo zraněná. zpátky do fáze, kdy necítíte prostě vůbec nic. všechno je jen něco navíc, smysl dává jen chlastat a spát. jako kdyby všechny moje přerostlý city zůstaly u tebe.

v pondělí už nezvládám nic. ani tě vidět, ani dělat, že tě vlastně nevidím. ptáš se, jestli mě můžeš vidět, ale to samozřejmě odmítám, protože dělám to, co ostatní vidí jako to správný. jediná útěcha, co existuje, jsi ty. a to už je pryč.

stejně se mě ptáš, jestli jedu ráno jako vždycky. a tak říkám, že jo, protože... whatever. a ráno mě hledáš pohledem a zastavuješ se u měmoc dlouho na to, aby to byl jen pozdrav. strkáš mi do kapsy popsaný papíry, který bych si asi vůbec neměla číst, ale tak silná nejsem. sedím v tom narvaným vlaku a seru na lidi, který mi nejspíš klidně můžou číst přes rameno, nebo všechny ty lidi, co znám. prostě to čtu.

svým způsobem jsou to jen prázdný kecy. ale...

potřebuju to slyšet. nějak. mít něco, co bude doopravdy, co si budu moct zapamatovat, protože posledních pár týdnů byla jedna velká lež. chci tomu věřit, ale už ani samotné mi to nejde, už ani nedokážu být naivní snadno ovlivnitelná kráva.

jdeme na pivo a ty mlčíš. chvilku ani nevím, kdo se koho snaží přesvědčit a o čem. většinu času jen kouřím a říkám, že to nejde, že tohle přece nemůže. pamatuju si všechny ty mnou zinscenovaný rozchody postavený na šíleným strachu a nejistotě. poprvý mi některý věci dávaj smysl, ale pozdě.

strašně se ti třesou ruce. jsi nervózní a já tě tak ještě nikdy neviděla, ale přesto to poznávám a je mi tě líto. říkám, že přece o nic nejde. že ráda tě budu mít vždycky. a ty se na mě podíváš a tvoje oči se lesknou. "jenže já tě miluju."

fakt nevím, proč ty slova vždycky tak fungujou. proč mi berou hrdost, zatvrzelost, přesvědčení, jistotu. proč ze sebe kvůli nim dělám takovýho debila. ale znovu jsem jim uvěřila, ani nevím jak, do háje.

od tý doby co jsem četla umění milovat je můj pohled na lásku zvrácenej. až nechutně se rozdávám a pro tebe bych se třeba rozkrájela, kdyby to znamenalo, že přřestaneš být nešťastnej. já nesnesu, že jsi nešťastnej kvůli mně. nesnesu, když řekneš, že mě potřebuješ a já bych měla říct ne.

beru tě za ruku. říkáš mi, jak hrozně ti buší srdce, jak ses staršně bál. říkáš mi, jak jsi toho chtěl ještě strašně moc napsat a ráno ti přišly všechny ty slova špatně. jak sis představoval, že za tebou ráno přijdu a všechno bude zase dobrý.

a všechny hráze praskaj.