Březen 2017

trashy.

31. března 2017 v 18:02 | R. |  the diary of a fucked up girl.
výhodou rozchodů je, že i v nich se dá udělat systém. najít způsob, jak skrz ně projít co nejrychlej a ideálně bezbolestně. tak bezbolestně, jak jen to jde. můj způsob? alkohol. litry alokoholu. spousty cigaret. proflákaný dny, sezení v parku, v hospodě, u divadel, v kavárnách, čajovnách a dokonce už i školních prostorách. a stejně ho podvědomě strašně chci vidět.


viděla jsem ho v pondělí nebo úterý. nevím. dělala jsem, že ho nevidím. napsala jsem mu, že se s ním už nechci bavit a vídat, ale stejně... si píšeme. posílá mi meme. necítím vlastně nic, snad jen jak divná je tahle náhlá vzdálenost. píšete si denně, každou blbost, sdílíte skoro každou myšlenku... a během pár dní je to všechno pryč. nemáte komu napsat ty blbosti, komu říct, že jste znudění, že se zrovna bojíte, že je vám na nic, že to byl těžkej den. nemáte se koho zeptat, jak se mu vstávalo. co bude dělat zbytek dne. cokoliv.

moc se mi nestýská, paradoxně. sice mi chybí si psát, ale od soboty jsem prakticky nebyla sama. díky bohu mám fakt skvělý a za můj život zodpovídající kamarádky, který mě pořád tahaj někam pít, takže vlastně ani nemám čas na něj myslet. do tý vší bolesti prosákl vztek a docela úspěšně ji zastínil.

evidentně se jen tak neposeru. a za to jsem na sebe hrdá. fakt že jo.

v podstatě mi psal, jak je to pro něj těžký, že se nikdy necítil tak jako teď, že o tom nemůže přestat přemýšlet. a já vím, jak mu je. vím to naprosto přesně, protože utíkám před tím stejným. je asi jen otázka cviku a otupělosti, jak moc to vnímáte, když najednou někoho ztratíte. ale on si to vybral, on udělal to rozhodnutí za nás oba, on si za tyhle pocity může sám. ale mě do nich hodil a ani o tom nepřemýšlel. a tak ho ani nedokážu litovat.

vnitřně doufám, že řekne, že je debil, že to byl zkrat, kterej přešel a dál mě má rád, dál se mnou chce být. vím dokonce, že něco v něm to tak chce, protože jinak by mi nepsal v noci jak strašně mu je a jakej je kretén. faktem ale je, že my dva už spolu nikdy nebudeme. ne proto, že už bych k němu nic necítila... čistě z principu. čistě proto, že mi ublížil, zachoval se ke mně jako k úplné krávě, lhal mi a navíc svoji druhou šanci už dostal. a já už prostě nechci, aby ze mě citový pouta k úplnejm kreténům dělali hloupou husičku, co vždycky přikluše a nechá na sobě štípat dříví.

ale ze slova nikdy se mi ještě pořád zvedá žaludek, chce křičet, mlátit rukama a umřít.

nechce se mi věřit, že je duben. přijedou řekové a turci, začnu nejspíš oficiálně pracovat, v květnu přijdou první fesťáky a bude léto. a to sakra pořád ještě propadám z chemie, takže abych s tím trochu pohla. všechno je teď šílený.

i am done with you.

27. března 2017 v 21:41 | R. |  the diary of a fucked up girl.
tady píšu o tom, jak internet způsobuje deprese, zatímco se škrábu na pořezaným stehně, leju do sebe víno po litrech a proklínám svůj život. hezký. mimochodem, víte, jak jsem psala, že ho miluju, je úžasnej a podobný hovna? tak ne... evidentně jsem jen chtěla chvilku věřit, že není jen sobeckej čurák.

ale tak, hlavně že mám na zítra boží outfit, že jo. a budu vypadat dobře. nezajímá mě, že celá bolim, uvnitř jsem úplná troska, budu mít kocovinu a smrdět jako fabrika. říkám vám, že z dálky na mě bude krásnej pohled.

víte, jak jsem v sobotu psala, že je něco blbě? no... ještě ten den večer se se mnou rozešel. ze dne na den. protože ho prý vztah se mnou svazuje, není sám sebou, není typ co s někým chodí a taky nezvládne píchat jen jednu holku, protože on je přece lovec. takže sere na všechno, co mi slíbil, co mi nakecal, sere na moje pocity, na to, že jsem mu věřila, že ho miluju a celou mě vlastně drží pohromadě, prostě na mě sere a je konec. a musí to být hned, není o čem mluvit nebo přemýšlet, není na čem pracovat. má mě sice prý rád a nechce mě ztratit, ale není se mnou sám sebou a nechce se měnit a já ho přece měnila.

sesypala jsem se. kolosálně. takhle šíleně zlomeně a rozervaně jsem se naposledy cítila když jsem se rozešla s J... a prošla jsem si tím vším, úplně znovu, úplně nanovo, tentokrát s tím rozdílem, že to nejsem já, kdo rozhoduje o tom, jestli to třeba ještě potrvá, jestli bude nějaká další šance, útěcha, vysvětlení, omluva. cokoliv.

nenávidím tu bolest. ponižující, okrádající vás o všechnu hrdost, sebejistotu, o vědomí vlastní ceny, hodnoty, potřeby. srážející na kolena tak, že chcete prosit, škemrat, hledat nejstupidnější a nejničivější řešení, jen aby ještě chvilku zůstal a byl alespoň s váma, když už ne váš. teď si připadám jako totální husička. měla jsem ho seřvat a šlápnout mu do obličeje, ne se snažit být v klidu a zajímat se, co se děje a proč. zase se mnou akorát vymrdal. a já píča ještě přemýšlela, že ustoupím tolik, že s ním zůstanu a dovolím, aby si chrápal s nějakejma kurvama, protože on je přece lovec, že jo.

takže teď tak nějak... nejsem smutná. zlomená, opuštěná, ublížená, pesimistická a cynická? jo, hodně. nasraná? maximálně. touha aby se ke mně vrátil je ale ta tam. tak aspoň něco. fakt se sebou nenechám takhle zametat a ještě se ho doprošovat, abych s ním laskavě mohla spát a trávit čas.

je mi blbě z těch všech věcí, co jsem předtím napsala. přijde mi to jako zlej sen. pořád si říkám, že se určitě probudím. že tohle nemůže být ten kluk, kterýho jsem tady měla v posteli, protože ten by mě neopustil, ten by mi neřekl, že chce radši spát s nějakou jinou. najednou mám strach, že celou dobu jsem byla jenom slepá nebo že mi jen lhal, že nic z toho nebylo doopravdy. chci ho rozbít a vzít si zpět toho kluka, kterýho miluju. je to debilní, ale je to jako kdyby pro mě umřel. je prostě pryč. nikdy nebyl.

občas si fakt říkám, jestli by to nemohlo být celý ještě stupidnější. to snad ani nemůže bejt pravda.

exhausted and stuff.

25. března 2017 v 14:29 | R. |  the diary of a fucked up girl.
vypadá to, že ze mě je zaměstnaná žena. zaměstnaná a zadaná skoro žena, která snad i ví co chce a co nikoliv. a má přátelské vztahy s většinou svých ex a většina jejích ex o ní dokonce hezky mluví.

a teď mi řekněte, jestli já nejsem dokonalá.

nečekala jsem, že mi dají hned první brigádu, o kterou budu mít zájem. na druhou stranu z toho mám dost radost. protože paradoxně opravdu chci nějak pracovat... a taky mít za co chlastat, to musím přiznat. a taky potřebuju novej telefon. a nude reeboky. a novou černou kabelku. a značkový spodní prádlo... a kočku, kterou chci už dva roky. a tetování. osm tetování.

poslední týden byl tak náročnej, že jsem v podstatě neměla čas vůbec na nic, co by bylo jen trošku navíc. v podstatě až teď o víkendu mám konečně chvilku pro sebe a na věci, co sice taky musím, ale alespoň tolik nespěchaj. třeba maturitní i jakákoliv jiná četba. nah. školní projekty, kterejch mám snad milion a jeden musím zvládnout do úterka, druhej ideálně odevzdat do pátku.

každopádně, usoudila jsem, že po tomhle týdnu si zasloužím jeden den oddech, kdy se prostě pořádně vyspím, zajedu si na pivko a zkusím třeba alespoň něco přečíst... nejmenší zlo, řekněme.

no, v úterý jsem se rozhodla, že zůstanu doma, protože jsem potřebovala trochu vyležet šílenej suchej kašel (a možná se vyhnout některejm testům...) a taky se naučit věci na zbytek týdne. ještě jsem nebyla úplně rozhodnutá, jestli to bude pauza na den nebo zbytek týdne, ale večer mi pak volali, že mám přijít na zaučování ohledně té brigády, takže jsem se rozhodla přetrpět to, jak blbě mi je, abych tam mohla jít už ve středu.

takže nejspíš dělám v rychlým občerstvení. jakože... fakt rychlým. až mě samotnou překvapuje, jak jsem si během těch dvou dnů, co jsem tam byla, na to šílený tempo i zvykla. i když mám dost co dohánět, zatím mi asi chybí určitej klid.

no, po pěti hodinách na nohách jsem ve středu byla úplně mrtvá. ve čtvrtek jsem pak šla do divadla na maryšu, která ale byla tak blbě podaná a otravná, že jsme v půlce odešli a radši si dali víno. kultura. těžký kultura.

a v pátek jsem byla opět v práci. musím říct, že po tom týdnu už jsem sotva pletla nohama a ke konci jsem myslela že se rozbrečím kdykoliv, kdy po mně někdo něco složitějšího chtěl. ale vydržela jsem, dala si pizzu a tak dvacet litrů coca coly a konečně jela domů, kde jsem odpadla a spala až do dneška do jedné odpoledne.

svým způsobem jsem spokojená. kdybych nebyla takhle nachlazená, usmrkaná a unavená, v pohodě bych to zvládala. a kdybych zrovna neměla tolik testů, dopisování a ještě divadlo. takže doufám, že si a to tempo zvyknu a udělám si v tom řád tak, abych se stíhala vidět s kryštofem i nějak normálně spát a učit se do školy. bude to náročný, ale jsem si jistá, že časem si v tom najdu řád.

no, taky vím, že bych neměla bejt nasraná, že on o víkendu nemůže, když já nemohla skoro celej týden, ale popravdě jo, trochu mě to mrzí... nezeptal se, kdy se uvidíme, nějak nedává najevo, že by mě vidět chtěl a já se tady denně nemůžu dočkat, že ho uvidím a pak se ještě dozvím, že vlastně neví, jestli bude mít čas, což bohužel dost vyznívá jako že ani nemá moc zájem si ho udělat. vím, že jsem zase akorát paranoidní husa, ale chybí mi. moc mi chybí.

asi se trochu opiju.

older, plainer, saner.

19. března 2017 v 17:17 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevěřím tomu, že život se dá doopravdy zvládat a ovládat. asi trochu přece jen jo. nějak vnitřně. ačkoliv je teda zase neděle a trochu mě pohlcuje frustrace z následujícího týdne, na kterej nejsem ani trošku připravená. zbytek věcí mě netrápí. zvládnu to.

v pátek jsem poprvé od prosince vyrazila na takovou tu klasickou vesnickou tancovačku. a chlastačku, jde to dost ruku v ruce. ne že bych nikam jít nechtěla, spíš ani nic pořádně nebylo a já se potřebovala trochu zklidnit. což mi rozhodně prospělo.

měla jsem z toho ale samozřejmě obavy. vždycky když takhle někam jdu, zliju se jako to prase, tancuju s lidma, co ani neznám, nechám se líbat od kde koho, nemluvě o osahávání a panákování s týpkama, co si chtěj zašukat. takhle to prostě chodí. jakkoliv hloupě to zní, tohle byl na nějakou dobu fakt můj svět. uměla jsem v něm chodit, vrátit se z takovýhle akce s víc penězma, než kolik jsem si tam donesla a na jeden večer bejt královna krásy i sexu.

jenže najednou mám kryštofa. můžu být krásná a chtěná kterejkoliv den, můžu brečet kdy se mi zachce, můžu ho objímat celý hodiny. v posteli s ním můžu dělat cokoliv jen budu chtít, můžu mu všechno říct, můžu se pořád cejtit dobře. chodit se opíjet a kurvit ztratilo svůj vyznam i kouzlo. ačkoliv se pořád napiju ráda, stejně jako se ráda pobavím se starejma známejma.

většinu večera jsem strávila s tomajkem. povídali jsme si, stejně jako vždycky. objímali jsme se, stejně jako vždycky. hrál si s mejma vlasama, stejně jako vždycky. přemýšlela jsem, jestli je to divný, jestli je to nějakým způsobem třeba špatně. ale necítítm to tak... s tomajkem jsme se vždycky jen objímali a jen si povídali. bez flirtování nebo čehokoliv jinýho. on o svý práci, já o pocitech. stejně to bylo i teď. nesexuální a pro mě strašně uklidňující. řekl mi, že je zvláštní nevidět mě na lovu, což mě upřímně rozesmálo. i pro mě to bylo jaksi divný. obejmout jeho a ničeho se nebát byla jediná věc, co zůstala stejná, chápete?

a pak tam samozřejmě byl L... z toho jsem měla asi největší obavy. že to bude zkoušet, že mě bude ponižovat, že budu mít potřebu se zachovat jakkoliv hloupě. k mýmu údivu jsem ho ale hrozně ráda viděla. a strávili jsme spolu spoustu času. o samotě i s jinejma lidma. trochu se mnou flirtoval a asi dvakrát mi sáhnul na zadek. pozval mě na asi milion panáků. ale já stejně byla v klidu. znám ho dost na to, abych poznala, že se doopravdy nesnažil, že to bylo spíš lehký provokování, zkoušení, jestli nepovolím. včetně toho mi nabídl dva a půl tisíce za sex... ehm. jakože... asi na vteřinu mi proběhlo hlavou, že kdybych kryštofovi zavolala, třeba jsme si mohli vidělat oba a samotnou mě to docela vyděsilo. nejhorší na tom je, že i vlastní matka mi řekla, že dva a půl tisíce, o tom už se dá uvažovat. takže, radši se tomu jen směju.

potom jsem mu povídala o tom, jak jsem šťastná. i za to, že to mezi náma proběhlo. řekla jsem mu, že ho mám ráda, ani nevím proč ,a pak jsem ho objala - a on na mě u toho ani nijak nesahal, chápete? vůbec se o nic nepokusil. potom jsme spolu seděli chvilku sami a M. z toho udělala scénu, což mi na tom celým přišlo nejabsurdnější, protože jsme si doopravdy jenom povídali.

došlo mi, že kryštofa nepodvedu. doopravdy ho miluju. celý je to šíleně rychlý a děsivý, ale po tomhle všem už jsem si jistá. a je to úžasnej pocit.

vanilla.

15. března 2017 v 23:04 | R. |  the diary of a fucked up girl.
poslední dny jsou skvělý. život je skvělej. lidi jsou skvělý. a mně je skvěle. jsem ve fázi, kdy už ani nečekám, kdy se všechno zase posere, protože mi přijde, že mám dost pevný základy a nemůžu se zbořit celá. jsem rozhodnutá nenechat se zbořit celá, za žádnou cenu.

včera jsem jela za lely do města a po delší době jsem se fakt i docela opila. docela příjemně, ovšem. psala jsem si s kryštofem - byl na chatě se svýma kamarádama a jak se napil, začal být až nesnesitelně sladkej. myslím, že jsem to nepotřebovala slyšet, ale to, že to napsal, a že to napsal v momentě, kdy jste opilý a padá z vás pravda a nic než pravda, to... to zahřeje u srdíčka. jsem rád, že tě mám. jsi moje štěstí.

pořád tomu nemůžu uvěřit. že se to všechno děje. jak zmizelo to komplikovaný, bolestivý, jak správně to může bejt. jak správně je on a jak bezpečný je být u něj, schovat se k němu, celá se do něj ponořit. hrozně dlouho jsem z nikoho neměla pocit, že mě má rád. ze způsobu, jakým mě líbá, hladí mi záda, hraje si s vlasama. a on je tak... tak moc samozřejmej.

chvilku teď potřebuju jen sobecky nasávat jeho lásku.

nevím, jestli to bylo tím vyznáváním se nebo tím, že jsme si chyběli za tři pitomý dny, ale dneska to bylo... milování. bylo to ve způsobu, kterým mě líbal, kterým se mě dotýkal, v tom, jak mě držel za bradu a sledoval můj obličej. mohl by na mě štípat dříví, kdyby se na mě u toho díval takhle, a já budu držet a milovat jeho obličej, jeho ruce, jeho hlas.

asi to celý takhle mělo bejt. načasování. tak mimo, až vyšlo úplně nejlíp.

moonstone.

13. března 2017 v 13:31 | R. |  the diary of a fucked up girl.
konečně mám volno. týden bez hektickejch plánů, šílenejch akcí, školy a stresu. týden, co můžu věnovat sobě, knížkám, filmům, kamarádům a odpočinku. navíc máti není alespoň následující dva dny doma, takže žádnej řev kolem uklízení, bordelu, vaření a podobnejm sračkám. prostě relax.

v pátek jsem po skoro čtvrt roce byla u psycholožky. přijde mi, že během těch pár měsíců se všechno otočilo úplně vzhůru nohama. problémy teď docela často mívaj řešení. nepadám pořád na kolena. a když jo, není tak těžký se zvednout. no, a paradoxně jsme najednou řešily mnohem hlubší a podvědomější věci. věci, o kterejch jsem asi radši ani nepřemýšlela, popřípadě jsem si je neuměla navzájem propojit. myslím, že za poslední dobu jsem toho dost přečetla a určitou souvislost jsem hledat začala, ale slyšet to přímo bylo zvláštně... osvobozující.


v pátek večer jsme pak chtěli jít na školní párty - přece jen, udělat si ostudu před někým, koho budete denně vídat na chodbách, to se nedá odmítnout. no, nakonec jsme tam ale ani nedorazili, protože jsme zakotvili ve švandě a u jednoho piva to rozhodně nezůstalo. kolem desáté jsme pak šli na melodku. a po dlouhý době jsem si to fakt čistě užila - opilost jen příjemná, žádná frustrace, ke konci už poloprázdnej klub a boží hudba. nemluvě o tom, jak skvělý lidi jsme potkali.

navíc, evidentně to jde i bez promiskuity a výčitek svědomí.

trochu s tím pořád bojuju. můj poslední půl rok chození kamkoliv - a hlavně pití - byl postavenej na neustálým flirtování, vzájemným svádění, pití na cizí účet a ideálně tolik, abych si pak moc nepamatovala. a najednou je tady kryštof a já se nechci a bojím tolik opít. najednou nechci, aby někdo další oceňoval moje přednosti a dával mi najevo, že jsem pěkná. nechci cizí dotyky. a možná je moje opatrnost až přehnaná, co já vím. vlastně vůbec nevím, co normální je a co ne. tancovala jsem s klukem, tak o pět až deset let starším než já, a bylo to strašně super. tančím ráda a opilá ještě radši, navíc on fakt tančit uměl. jenže ve mně pokaždé všechno ztuhlo jakmile si mě víc přitáhl, dal ruku níž než na bok nebo si mě chtěl nějak přivinout. všechno ve mně řvalo, že když to dovolím, zvrhne se to zase dřív, než to zvládnu dostat pod kontrolu. že zase dojde k něčemu, co nechci. na druhou stranu, je to přece tanec. takhle tanec funguje. k sobě a od sebe, je to intimní záležitost.

vůbec si v tomhle nedůvěřuju.

v sobotu u mě byl až do večera a bylo to... přesně to ono. přesně to, co jsem chtěla víc, než cokoliv jinýho na světě. já, on, postel, hloupý pořady, žádný kalhoty a jen tak si povídat cokoliv, co nás napadne. nemluvě o tom, že sex je... většinou tak skvělej a celej jen o mně, až se kvůli tomu občas cítím blbě, protože tohle neumím přijímat. strašně mě rozmazluje.

no, a včera jsme se pohádali. kvůli dětem. svým způsobem jsem věděla, že si to, co mi říká, blbě vykládám, ale chtěla jsem z něj dostat víc a trochu na něj zatlačit fungovalo. načež jsme se dostali k tomu, že stejně nebude nikdy doma kvůli posrané armádě a on mi řekl, že proto budeme mít děti, ne? abych nebyla sama. a úplně mě vyděsil. i kdyby... vždyť tohle nemůže fungovat. osm měsíců ho nevidět? to jsem nevydržela ani po tom, co se mnou vymrdal a zachoval se ke mně tehdy jako čurák. to prostě nedám.

nejstupidnější je to, že to řešíme po tak krátký době, co jsme spolu. ale já... nejsem s někým, s kým nechci být už napořád. nikdy. a plánovat a malovat si to do budoucna, na tom to celý tak nějak stojí, ne? teď zrovna chci, aby se mnou už zůstal, mít s ním byt, kočku, pak domek a děti. kdyby to tak nebylo, nejsem s ním. a na jednu stranu jsem hrozně ráda, že se o tom klidně úplně vážně pohádá a na druhou mě nepředstavitelně děsí fakt, že tohle je neměnná věc a on tady pak najednou nebude. a je to v dohledný době.

you need to suffer to be valid?

9. března 2017 v 21:17 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dneska jsem se viděla se dvěma spolužákama ze základky. celý to... mě děsí. já tady sedím a přemýšlím o vejšce a zoufale se snažím vyšplhat ze svý díry, vylízt z vlastního stínu, zbavit se těch sraček, do kterejch jsem tehdy mezi těmahle lidma spadla. a oni jsou pořád v prváku. smějou se a voněj pořád stejně. mariánkou a levným tabákem.


na titulce je teď ten článek o antidepresivech. občas mě až uvádí do rozpaků, jak mě to dokáže urazit a nasrat. ne proto, že bych úplně nerozuměla nebo tak... jen si připadám... nepoužitelná.

víte, přemýšlela jsem, proč to beru. mockrát. abych zapadla? abych byla "zase normální"? aby dny byly snesitelnější? abych byla funkční? abych mohla být šťastná? abych mohla být naživu? abych uspokojila okolní svět? abych mohla mít přítele, přátele, životní cíl a menší strach? ptala jsem se tak milionkrát, koho vlastně potřebuju přesvědčit o tom, že je můj život v pořádku, že se dá žít a že pokračovat v něm má smysl.

abych byla úplně upřímná, začít to brát pro mě byla otázka života a smrti. pokračovat byla otázka přežití. a překonat tohle všechno... po dvou letech vedlo k tomu, že sedím v posteli, neřeším hovna a někam směřuju. daň byla obrovská. zpět to nedostanu.

víte, slyším pořád někoho mluvit o vedlejších účincích. bolest hlavy, ospalost, nespavost, nevolnost, otupělost... říkám si, čím jste si museli asi projít. chápejte, nikdy nebyl vedlejší účinek, co by pro mě byl horší, než stav, ve který jsme se nacházela předtím. hodiny v posteli, pláč, prázdno, prázdno tak dusivý, těžký, hmatatelný, řvoucí. strach. neschopnost se nadechnout. zvracení. několikrát denně, ráno, odpoledne, uprostřed noci. bolest žaludku bez přestání. noci plný čumění do stropu. hrůza ze stínů. ráno tak plný znehcucení, odpor větší než celej vesmír. pořád dokola. ne, že by mi po těch lécích bylo nějak skvěle. jen mi není tak špatně. tak nesnesitelně špatně.

celou dobu mě honí pocit, že to dělám pro svět tam venku. že se léčím, aby se mnou vydržela moje máma. aby se se mnou dalo bejt v jedný místnosti. abych si o každou rozbitou skleničku nerozřezala dlaně a opilá nebrečela uprostřed tratě a nedělala podobný hovna. abych mohla ve škole s někým sedět, mít kamarádky, svěřovat se, smát se, pít kafe, v klidu se učit.

dělat to pro společnost mě děsně sere. je mi to vlastně jedno. nemám úplně potřebu bejt funkční kolečko nebo tak něco. unavujou mě kecy jako "praví kamarádi tě přijmou i s tvejma poruchama."

ukažte mi někoho, koho pořád dokola baví vás utěšovat, hlídat, uklidňovat a tahat ze sraček? nikoho takový jsem ještě nepoznala. i dobrý duše to začne po dvou tejdnech srát. tak to prostě je.

usoudila jsem, že to dělám pro sebe, protože chci. chci ráno vstát a cítit se probuzeně. chci se hezky oblíct. chci si vychutnat svoje kafe. chci se necítit celá špatně, když stojím na nádraží. chci si povídat ve vlaku. poznávat nový lidi, dávat ve škole pozor, normálně jíst, mít plány na odpoledne, užívat si sex. řeknu vám tajemství, chcete? není snad nic horšího, co by se mi po jakejchkoliv antidepresivech mohlo stát, než je to, co prožívám bez nich. a jsem stabilní, více méně. trochu se to zvedlo, jak se některý věci posraly ještě víc, než předtím, ale vlastně si rozumím. jsou detaily, co neovlivním. nepotlačím. nesmažu.

mám tuhle potřebu se bránit. úplně pokaždé. nenávidím se. vnitřně pořád ještě jo. nenávidím, že to takhle je, že můj mozek postiženej zasranejma genama a dementním otcem a všema hovnama nefunguje, jak má, nedělá co má... a já s tím nemůžu dělat skoro nic. zkoušet paranoiu vyběhat, rozřezat se na kousky, brečet, živořit, trápit se. pořád dokola. nenávidím tu bezmoc.

na druhou stranu dělám maximum. vzdělávám se, hledám pořád způsoby, pořád tomu nějak věřím. vím, že jednou to půjde, jednou to všechno slepím, najdu štěstí tak neporušitelný, že nebudu potřebovat berličky. a dělám pro to každej den, už nečekám. každej den je jeden krok. v každým dni je něco, co za to stojí.

takže, to jsem asi já. na antidepresivech závislá holka dělající chyby jako každej člověk moderní společnosti. ale udělala jsem změny. ted, v tuhle chvíli, totiž není nic špatně. jsem v klidu, je mi fajn, můžu si dát pivko, nepotřebuju kouřit, cvičila jsem, nemám hlad, můžu si kdykoliv dát teplou vanu a jít si lehnout a vím, že úplně v pohodě usnu a vypořádám se s každým snem, co přijde, protože mám za kým jít a komu o tom říct. dám pusu svýmu klukovi. řeknu mu všechno, co jsem se dřív tolik bála říct. a on mi dá pusu na moje hnusný zjizvený stehna a stejně mě bude mít ráda, protože už oba víme, že i když jsem byla špatně, teď už jsem dobře a změnit to můžu jen a jen já. už se nechci dál ptát, proč se to děje mně. už nechci hledat snadný cesty ven. je to dobře. je dobře učit se správně dýchat, správně chodit, správně mluvit, správně myslet, správně vnímat, správně se dívat.

jsem v pořádku. i když mi řeknete, ať se jdu léčit. i když shodíte tu snahu nebo z ní uděláte normální věc. já to vím. takže... o nic nejde. jsem v klidu. zasloužím si bejt šťastná bezdůvodně a trvale.

choose life.

5. března 2017 v 19:39 | R. |  the diary of a fucked up girl.
jsem grogy. taky částečně nasraná... na ostatní i na sebe.

v sobotu jsem jela s M. do kina na trainspotting 2 a potom jsme byly domluvený s lely, že dáme ve městě sraz a půjdeme si někam sednout na víno a pak do hospody. těšila jsem se na to, protože jsme dlouho takhle jen my tři nikde nebyly. no, povedlo se mi docela zapomenout, jak komplikovaný to většinou bejvá...

v první řadě, připojil se k nám flex. ne, že bych proti tomu klukovi něco měla, ale chtěla jsem být jen s holkama. ale říkala jsem si, že to nevadí, že pak odejde a budem to jen my, pohoda. seděli jsme u divadla, pili, všichni v dobré náladě, fajn odpoledne. pak jsme vyrazili do dezáče a všechno to šlo do hajzlu.

jakmile se M. totiž opije, povolí všechny její hráze a ven se vyřítí všechno svinstvo, který obvykle nikomu nesděluje. takže začala brečet, pozvracela se, brečela takhle asi hodinu a pořád se dávila. lely to samozřejmě hrozně aktivně řešila, snažila se jí co nejvíc pomoct a já neměla sílu jí říkat, že to není asi úplně vhodnej způsob. seděla jsem s flexem sama, malovala mu do deníku a snažila se udržovat nějak konverzaci. když jsem se pak s M. šla projít a donutila ji se mnou řešit něco jinýho, konečně se uklidnila - a najedla, takže už jí zle nebylo. ulevilo se mi.

šli jsme potom ven a zpívali a tancovali. konečně to bylo všechno v pohodě... jenže M. chytila lely za krk a všechno šlo zase do sraček, protože lely se rozbrečela. neměla jsem na to nervy. chápu komplikovanost lidí a tohle všechno, ale občas je to na mě už moc. občas bych prostě chtěla neřešit žádný posraný drama.

když jsme konečně dorazili k lely domů, byla jsem úplně mrtvá. vykašlala jsem se na ně a šla si dolů lehnout. počítala jsem s tím, že tam za mnou přijde M. a asi i flex, ale fakt mě nenapadlo, že tam flex přijde sám. spala jsem, když mě začal objímat a jak jsem byla pořád ještě opilá a rozespalá, prostě jsem se k němu přitulila, částečně přesvědčená, že je to opilá M., která chce dělat kraviny. no, a najednou mě začal líbat. v tu chvíli jsem se jakž takž probrala a odstrčila ho. sahal mi na prsa. začala jsem, že to nejde a ať toho hned nechá. úplně vážně se mě zeptal, jestli je to s tím mým klukem tak vážný. řekla jsem, že je. a spala jsem dál.

objímal mě ze spaní a já úplně neměla sílu to nějak řešit, takže jsem ho nechala, aby mě tak nějak držel. ráno jsem byla nasraná, že tam vůbec byl, nebo že jsem neodešla. na druhou stranu... k ničemu nedošlo, řekla jsem ne. nevím, jestli mi má vadit, že mě objímal a byl tak blízko, když jsem spala, protože kdyby byl holka, vůbec to neřeším... ale takhle se cítím na nic a mám pocit, že jsem vlastně selhala. ačkoliv kryštofovi jsem to řekla a nijak naštvanej na mě nebyl. jen pořád musím myslet na to, že by se mi vůbec nelíbilo, kdyby se on takhle s někým celou noc objímal.

kromě toho je ale všechno víceméně v pohodě. nenasral se na mě a je ochotnej si se mnou psát, když jsem opilá. celou tu dobu, co vedle mě ležel flex jsem litovala, že jsem vůbec někam jezdila a radši nebyla přes noc u něj. a jsem z toho... nesvá. nevím, jestli jsem na to vůbec připravená. během pár týdnů nemám potřebu pít, hulit a chovat se jako kurva. víc než cokoliv chci být jen s ním, v klidu mluvit, žít a neřešit tyhle sračky. mám plný zuby opíjení se, čekání na půlnoc a kocoviny.

jaksi stárnu.