Únor 2017

being "right".

28. února 2017 v 21:38 | R. |  x.
čtu teď koncept kontinua. ne úplně knížka pro holky na střední škole, řekla bych, ale... občas je potřeba si brát i jinde, než kde si berou ostatní. a mně tahle knížka přináší překvapivě velký množství myšlenek, vysvětlení a pochopení.

je to dost zvláštní, ale poslední rok a půl se moje životní cíle a hodnoty rýsujou úplně jiným směrem, než jsem kdy předpokládala. a když jsem poznala L., celý to začalo být ještě konkrétnější a opravdovější. já chci děti. být máma. mít rodinu. být součástí rodiny, vytvořit domov, mít se kam vracet, o koho se starat. najednou je můj cíl tohle a ne vysoká, práce v novinách nebo velký jméno. i když to jsem nikdy úplně nechtěla. teď tak nějak strašně moc chci právě tohle. (ehm, když říkám teď, myslím že si to teď uvědomuju, ne že si teď chci pořizovat děcko...)

od té doby, co jsem poprvé byla u fyzioterapeutky uplynul měsíc nebo dva a paradoxní na tom je, že tahle krátká životní sonda byla jako dobře mířená facka. ačkoliv jsem se pak zhroutila, fyzicky, ale především psychicky. dostat pořádnou ránu bylo možná přesně to, co jsem tolik potřebovala. někoho, kdo mě postaví přímo proti mojí neschopnposti, zbabělosti a taky mě donutí čelit realitě. "takhle přece žít nechceš."

a mně to došlo. takhle přece fakt žít nechci.

nasadit nový léky bylo nepříjemný. můj vztah k antidepresivům není čistě pozitivní - raději bych jinou cestu, něco přirozenějšího. ale pomalu se s tím srovnávám. začít to brát nemusí nutně znamenat, že se člověk musí nechat pomačkat, změnit a zahodit to, čím je. dá se to i jinak. pořád věřím tomu, že jo. takže jsem se z jedné pilulky denně dostala najednou na tři. a problém byl během týdne pryč.

o tom všem vlastně přemýšlím jen kvůli konceptu kontinua. o tom, jestli člověk vůbec může být nějakým způsobem špatně... protože, kdo to určuje? všechno je reakcí na nějakej podmět, všechna úzkost, bolest, frustrace, všechno, čím jsem si prošla nebo procházím. kdo určuje, že je to špatně? je to jen způsob, kterým jsem. je to správně. správná reakce, přirozená... jinak by nebyla. všechno je někde provázaný. je to tak, jak to bejt má. to špatný přejde, bolest je jen ukazatelem k řešení. všechno je to správně.

a tak mám z dneška zvláštně dobrej pocit. byla jsem na první rehabilitaci, kterou mi napsala ona šílená fyzioterapeutka, které nejspíš budu muset poděkovat, jen co ji příště uvidím. a cítila jsem, že je dobře, že jsem se rozhodla do toho jít. jednak proto, že nejspíš doopravdy nedělám z komára velblouda a slyšet, že mám záda v hrozným stavu i od někoho jinýho než od mámy, mi moc nepřidalo. bolest je na víc místech, než jsem vůbec tušila. tam všude je potřeba opravit základy. a já si uvědomila, že je to důležitej krok a že ho musím udělat.

a i když se mi tam strašně moc nechtělo, byla jsem z toho na nervy a vymýšlela sto způsobů, jak se tomu vyhnout, abych se nemusela stavět před něco, co by třeba mohlo bejt nepříjemný, nakonec jsem na sebe byla hrdá. a bylo to fajn. narozdíl od fyzioterapeutky, tahle slečna nebyla zdaleka tak přímá, radikální a děsivá. nevyhnula jsem se otázkám na jizvy a stres, ale přešla to. ulevilo se mi, že znovu nemusím řešit můj psychickej stav, ačkoliv je mi jasný, že to jde ruku v ruce.

musím zavolat psychiatričce, aby mi napsala léky. je to trapas, ale budu jí poprvé volat sama, jinak vždycky poprosím máti, aby to vyřídila. je to... no, pochopitelný, ne? pokaždé, když tam potřebuju zavolat, jsem ve stavu, kdy mi dělá problém snad úplně všechno. teď ne. řekla jsem sama, že tentokrát si to zvládnu vyřídit. ale nechce se mi do toho. nevím, co říkat. přitom ona je ta nejchápavější a nejhodnější ženská, jakou znám. zítra to zvládnu a zavolám si tam. musím. sakra.

jsem dneska ukecaná.

takže - poslední věc. nevím, jestli se na mě něco změnio, nebo je to... nevím, shoda náhod, třeba. ale poslední dobou mě pořád někdo zastavuje, pořád se dostávám do situací, kdy musím s někým úplně neznámým komunikovat. na maturitním plese, na nádraží, jen tak na ulici. paní, která mi vykládá, že je úplně pitomá a nemůže si poradit s gpskou. jsem z toho trochu zmatená. navíc se nepoznávám. zakecávám se. zakecávám se s cizíma lidma. usmívám se. vtipkuju. netuším, kde se to bere. líbí se mi to. a děsí mě to. ráda se teď usmívám. jen tak. baví mě, když život funguje.

headfirst.

27. února 2017 v 22:16 | R. |  x.
moje postel je cítit jako on. bezpečná vůně, teď zrovna moje bezpečný místo. všechno se to tak rychle otočilo k lepšímu. ani nevím, komu poděkovat.

chci říct, všechno to bylo tak děsně v prdeli. na tak dlouho. samej držkopád. jizvy, chlast, prázdnej sex. hodiny o ničem, nula motivace. vím, jak špatný je celej svůj život stavět na fungujícím vztahu, ale nejspíš je to přesně to, co potřebuju ze všeho úplně nejvíc. lásku, někoho, o koho se můžu starat, komu můžu psát, kdo mě štve, komu můžu odpouštět a dělat problémy.

navíc, je tady jaro. rozkvítám. v sobotu bylo tak nádherně, že jsem se sebrala a šla běhat. a cítila jsem se skvěle. tak skvěle, že jsem si to dneska zopakovala... sice s o dost menším pocitem skvělosti, ale jsem na sebe hrdá, že jsem se k tomu dokopala a zvládla to.

znovu začít pravidelně běhat by bylo boží. pro moje plíce, nohy i psychiku.

taky teď čtu. normální věc, docela. ale pro mě je schopnost číst znamení, že deprese je pryč. že jsem už dál, jinde, že jsem na tom podstatně líp. za poslední dva až tři roky jsem totiž číst skoro nemohla.

jsem unavená a smrdím kouřem a pivem. je mi teď dobře, ale štve mě, že musel jít domů. stačilo by se k němu jen přitisknout a okamžitě bych spala. u něj. v teple.

je mi teď tak dobře.

roaming.

25. února 2017 v 13:42 | R. |  x.
je to děsný, ale s L. jsem zažila nejspíš neopakovatelnej pocit jistoty, důvěry, zažila jsem vnitřní krásu, přitažlivost, bezchybnost a sebelásku. když se vrací s nabídkama tohohle všeho je chuť se rozběhnout zpátky tak hrozně silná, až se za to stydím. stydím se, protože mám přítele. stydím se, protože mi ublížil. protože si ze mě jen bral, ale já bych se nejradši nechala obírat dál.

jen se vlastně zuby nehty držím v týhle bezpečný zóně. a dělám, že se ze mě nestala děsná svině.

kryštof mě svým způsobem pořád stresuje. je to celý postavený na tom, že půl roku zpátky mě ze dne na den opustil úplně bez vysvětlení a pro mě bez zjevnýho důvodu. a teď pořád jen čekám, že se to stane znovu. že ho zase ze dne na den ztratím. a nebude nic, co s tím budu moct udělat.


snažím se se ovládat a tohle neřešit, nezabývat se tím, dát mu prostor a čas a být... v klidu. jen to pro mě není úplně přirozený. vnitřně se se sebou pořád peru, abych nevyšilovala, pořád mu nepsala a pořád se nesnažila být u něj. protože to je to, co chci. být pořád s ním. což je paradoxně to, co by to mezi náma nejspíš nejvíc posralo. takže mu dávám čas. zase. pořád a pořád dokola.

po tom, co jsem u něj minulej víkend spala, se tenhle týden nějak... přestal ozývat. samozřejmě mi na zprávy odpovídal a normálně se mnou komunikoval, ale sám od sebe se do ničeho nepouštěl. v úterý jsem navrhla, že se uvidíme, ale nakonec to kvůli škole zrušil. a já zůstala šíleně nejistá, frustrovaná a šílená z pocitu, že ho tenhle týden prostě neuvidím. vypadalo to, že se ani nemá k tomu navrhnout jinej den, kdy se uvidíme. a tak automaticky přišel strach, že mě už chtít vidět nebude.

ve čtvrtek se naštěstí ozval a tak jsem konečně mohla být s ním. někdy je to celý zvláštní, trochu to občas nedávám. záleží mi na něm. až moc.

každopádně, nakonec to bylo fajn. uklidnila jsem se a tak. málem se mu protlačila až pod kůži.

včera měla lely maturitní ples a tak jsme samozřejmě všechny šly, protože to kamarádky dělaj. už dopředu mi bylo trochu jasný, jak to dopadne - všechny tyhle akce, co maj bejt tak strašně super totiž vždycky dopadnou úplně příšerně, někdo se sesype, někdo se pohádá a někdo se opije tak, že se s ním nedá normálně fungovat. z toho důvodu jsem byla dost opatrná ohledně celýho toho nadšení a plánovaní.

ples jako takovej byl docela fajn - až překvapivě fajn. většina učitelů se až ostudně opila, včetně mojí třídní, a abych se přiznala, měla jsem taky docela dost. such překvapení. všechno bylo celkem fajn, dokud se přítel lely nezhulil a ona nezačala vyšilovat, protože "je to školní akce" a "hned vedle kouří zástupce ředitele". abych se přiznala, jejího přítele úplně nemusím, takže jsem byla lehce nasraná a měla jsem chuť mu něco říct, ale nechtěla jsem dělat vlny.

no, a pak matka lely zjistila, že lely má pořezanou ruku. (moc zábavná historka - co uděláte když vás váš kluk zmlátí? ne, nerozejdete se s ním. radši se pořežete a budete ho litovat, že se chudáček cítí špatně...) samozřejmě je to strašná drama queen, takže s lely přestala komunikovat, pak jí řekla, jak je ublížená a jak tím lely zraňuje celou rodinu a o půl desáté se oba její rodiče sbalili a odjeli. takže jasně, lely se sesypala. úžasný.

faktem je, že tohle všechno mám potřebu řešit, snažit se nějak pomoct nebo alespoň podpořit. ale prostě to nebylo v mejch silách. a tak jsem pila. a tancovala. a tancovala bosky, dokud jsem nešlápla na střep. a pak jsem si udělala tak milion fotek s lidma, co ani pořádně neznám, urážela se s pár učitelama a míchala všemožný druhy alkoholu podle toho, kdo co zrovna pil. ale! za celou dobu jsem vlastně neudělala žádnej průser. žádný osahávání se, líbání, zvracení, hádky nebo pláč. byla jsem dokonale spokojená.

potom jsem volala kryštofovi jen abych mu řekla celou story o tom, co se všechno posralo a že ho mám ráda. chtěla jsem být s ním a tancovat a držet se za ruce a být trapnej pár. fakt jsem tak moc chtěla. a byla jsem šťastná, že ho slyším, protože zněl útulně. i když mi pak chyběl ještě víc.

asi půjdu běhat. znáte to, když hrozně chcete začít, ale bojíte se, že jakmile se odhodláte, vůbec to nezvládnete? no, tak tohle je přesně ono. mám tak prokouřený plíce, že nejspíš uběhnu tak dva metry a pak si někde lehnu a potichu umřu.

movie tips IX.

22. února 2017 v 16:30 | R. |  inspiration.

hot girls wanted je dokument zaměřující se na problematiku mládeže a pornografie. v poměrně krátkém časovém úseku (ani ne čtvrt roku) zachycuje příběh Tressy a dalších začínajících pornohereček ve věku od 18 do asi 25 let. jak moc šokující dokument je nebo není poměrně rapidně záleží na pohledu a informovanosti diváka - věřím tomu, že pro většinu mladých lidí sledujících porno to může být šokující, pokud ale jste určitým způsobem informovaní, nebo vás alespoň opustila naivita, asi pro vás většina záležitostí, které film ukazuje, nebude překvapením. pro mě osobně ne až tak překvapivé informace, hodnotu vidím spíš v ukázání nestability téhle profese.

can't stop falling.

20. února 2017 v 18:10 | R. |  x.
včera jsem napsala celej článek, vydala ho a... blog měl nejspíš jinej názor, protože z mýho hodinovýho vylejvání srdíčka zůstaly jen dva první odstavce. tak doufám, že tentokrát už třeba - po týdnu - něco konečně dotáhnu do konce.

nevím, do jaké míry se vlastně chci nebo nechci zabývat negativním a únavným. můj život se teď vlastně dostal do fáze, kdy mi nic nechybí a jsem doopravdy šťastná. spokojená. nic mi nechybí. pravdou ale je, že některý tyhle změny jsou na mě strašně rychlý a po psychický stránce občas nezvládám. i radost a euforie je asi určitým způsobem druh tlaku... a výsledkem je úzkost, nervozita a všeobecný šílenství. jsem teď lehce manická, pokud to mám nějak shrnout.

minulý úterý jsem si ho poprvé přivedla domů - poprvé od léta. nepřekvapovalo mě, že to ve mně vyvolalo vlnu strachu a pochyb, ale jo... bylo to jiný. i když v mnohým stejný. ve čtvrtek pak přišel první záchvěv mojí důvěry, i když asi dost zbytečně. snažila jsem se to přejít, ale asi to prostě neumím. předstírat, že jsem ok, mi prostě moc nejde.

problém je v tom, že má tendenci mi - z legrace - dávat na jevo, jak mě nepotřebuje a dělat, jako že ho být se mnou vlastně štve. a když je to do určité míry, jsem schopná na tu hru přistoupit. ale pravdou je, že jsem pořád ještě úzkostlivá sebenenávistná kráva a šíleně se bojím, že za každou tou poznámkou je trocha pravdy. a někdy to dojde až k hranici, přes kterou se nezvládám dostat.

v pátek jsme pak byli v hospodě s jeho kamarádama. a prý jsem udělala dobrej dojem(!!). obecně to byl jeden z nejpříjemnějších večerů za poslední dobu, ačkoliv jsem z toho měla ze začátku dost obavy. ale v tomhle je úžasnej. až na to, že se se mnou hádá o penězích. ne že bych se nějak feministicky snažila za sebe všechno platit, ale nevidím důvod, proč bych nemohla někdy pozvat já jeho.

ze soboty na neděli jsem u něj byla přes noc. bylo to přesně to, co jsem potřebovala. film, sex, sprcha a spousta tulení. spát jsme šli už kolem půl deváté, ale do desíti jsme se zvládli objímat a milovat. celou noc si mě pak držel, jako kdyby se bál, že mu někam odejdu.

už ráno si do mě párkrát rýpnul, že se nevyspal, ale když potom večer napsal, že je kvůli mně unavenej, prostě se to nějak nahromadilo a nebyla jsem schopná to v sobě ovládnout. částečně určitě proto, že jsem si zapomněla už druhým dnem vzít prášky. takže úzkost, smutek, omluvy, potřeba jít do útoku a všechny tyhle sračky. v podstatě mám dost štěstí, že všechno tohle bere dost sportovně a nenechá se tím moc rozhodit, protože kdyby jo, nejspíš by to celý bylo ještě komplikovanější.

nejhorší je, že 95% času jsem schopná vidět nesmyslnost toho všeho, jak hloupý, zbytečný a úplně nelogický to všechno je, ale v tu chvíli... v tu chvíli nemůžu dýchat, myslet a ovládat se. a trvá třeba hodinu, než to nějak přejde. a další půl hodiny chození a kouření, než jsem úplně v klidu.

vím, že je to všechno jen otázka času. než si na sebe zvyknem, než se poznáme, než mu začnu trochu víc věřit.

jinak jsem teď až podezřele slušná a zodpovědná. piju jen jednou týdně. učím se. čtu. mám vztah. skoro se těším, až to všechno řeknu psycholožce, u které jsem mimochodem snad od novýho roku nebyla. zároveň potřebuju slyšet, že můj neklid je normální, že moje nedůvěra není nijak neobvyklá vzhledem k předchozím údálostem a že nedělám nic špatně. všichni mi radí, ať se nestresuju, ale nikdo neřekne jak. potřebuju slyšet něco trochu víc.

forever feels like home.

13. února 2017 v 21:33 | R. |  x.
neřekla bych, jak moc mi může chybět během čtyř dní, ale... this shit is getting serious. a já jsem za to fakt ráda, ne že ne. jen bych s ním byla pořád, pořád s ním mluvila, pořád na něj myslela. jsem zamilovaná. šíleně.

pořád si na to tak nějak zvykám. je to hloupý, ale jsem teď - kvůli němu - fakt šťastná. a je to zvláštní, už dost pozapomenutej pocit. je prostě... ten pravej. fakt že jo. do háje, doopravdy je.

od pátku jsem byla na horách a vrátila jsem se až dneska, pár hodin zpátky. samozřejmě to znamená, že mám spoustu práce do školy, že bych si měla zase dát dohromady život a všechny tyhle nepříjemnosti. což se mi fakt nechce po prochlastaným víkendu a spoustě flákání. nechci biologii. prosím.

ale stejně si radši jdu dát půl hodiny cvičení, vanu, pizzu a jako sladkou tečku jeho. i když teda ne zdaleka tak doslova, jak bych chtěla. procházíme se, pak mě vezme na čaj a je to... opravdový. jsem ve fázi, že líbat se s ním mě dostává do varu během dvou minut a nevzít si ho je ta nejtěžší věc na světě. jasně, že se mi to neděje poprvé, ale ta síla toho všeho mě nepřestává překvapovat.

chtěla jsem přesně tohle, tak hrozně dlouho. celou dobu mi to přišlo tak správný, samozřejmý. že on je můj člověk, se ktrým můžu mluvit hodiny o ničem, komu můžu všechno říct, ke kterýmu se můžu schovat. a za kterýho budu bojovat jak nejlíp umím, pro kterýho tady vždycky budu. že je to prostě on, že s ním chci dlouhodobě plánovat, koho nechci nikdy ztratit, koho chci ve svým životě už vždycky, nehledě na to, v jaké roli. a najednou to prostě všechno zapadá a funguje. je tady. vodí si mě za ruku a já z něj nejsem ani trochu nervózní a nikdy se nemůžu dočkat až ho uvidím. mluví o mně jako o někom, kdo je jeho. a ono je to tak nějak přesně to, co chci... být jeho.


bohužel ne všechno je takhle skvělý. ale jsem teď naštěstí ve fázi, kdy se ničím jiným zase tak moc nezaobírám, což ej mimochodem přesně to, co se mě psycholožka snaží naučit už rok. nenechat se rozhodit cizíma problémama a tak. je to těžká věc, když jde o někoho, na kom vám záleží, kdo pro vás strašně moc udělal a pro koho byste udělali první poslední. ale jo, je to snažší, když je teď tady on.

ale k jádru pudla. po tom, co M. umřel dědeček jsou některý věci těžší. třeba nevyjadřovat lítost, přecházet píchnutí u srdce nebo dělat, že je v pořádku, jak všechno úplně vytěsnila. ale dál jí vykládám o všem možným a snažím se její problémy nevytahovat, dokud sama nechce. ale je toho na nic moc. máti jí nacpala prášky na uklidnění aniž by M. věděla, co za prášky to je, což mně osobně přijde dost zvláštní. M. mi řekla, že její matka by jí přece nic špatnýho nedala, ale pro mě je její matka pořád ještě ta, co ji nechává žít s otcem alkoholikem, co ji mlátí. pro mě je její máti prostě někdo, komu jde hlavně o to, mít co nejmíň problémů k řešení. a M. je pro ni jen další problém.

takže jasně. ráda bych, aby to mohlo být jinak. něco udělat a tak, chápete. jenže to není v mejch silách. dokonce ani nejsem ta, co by to měla řešit. ale je to pro mě tak jaksi strašně automatický. nabídnout pomoc, snažit se alespoň to nějak usnadnit.

další věc, kterou můžu maximálně nějak okomentovat je včerejší incident mezi lely a jejím přítelem. jsou spolu tak 3-4 měsíce a kromě toho, že ten kluk dost extrémně hulí to vypadalo, že konečně potkala někoho, s kým je šťastná. lely je v tomhle úplně stejná jako já. vztah je pro ni jedna z nejdůležitějších věcí, strašně to pro ni znamená. a s tímhle klukem začala uvažovat o budoucnosti, svatbě, dětech, životě. zatím samozřejmě dost vzdáleně, ale naprosto jednoznačně, hodně to pro ni znamená.

no, a dneska ráno mi přišla zpráva, že se vřera pohádali, on byl opilej a jak se nasral, chytil ji pod krkem, složil na zem a zmlátil. nevím do jaké míry, řekla že jí dal dvě rány a všechno ji bolí. a já se snažím celej den zpracovat, že i přes to všechno ho tam nechala spát, nevyhodila ho a nechala se přesvědčit, že už se to nestane.

je mi z toho smutno a zároveň na něj mám strašnej vztek. mám vlastně vztek i na lely, ale nemám na to právo. jen tomu nerozumím. nerozumím možná vůbec ničemu.

crack me up.

8. února 2017 v 22:33 | R. |  x.
dneska jsem příjemně unavená. vstávala jsem dost s obavou z toho, co přijde. ale M. je silná. mnohem silnější než já. o její ramena byste mohli opřít domy, postavit na nich mosty. je odhodlaná nenechat se zlomit, za žádnou cenu nepovolit. z vlastní zkušenosti vím, že se to dlouhodobě nedá. ale taky, že to lidem občas říct prostě nemůžete. někdy je lepší mlčet, držet jim palce a bejt připravenej natáhnout ruku, až to budou potřebovat.

takže děláme, že o nic nejde. a ona občas i žertuje. "místo chemie píšu parte. krásnej večer." a mně se chce plakat.

v pátek spolu jedeme na hory. komplikovaná akce, ani jsem neměla sílu se tím tady zabývat, protože jen během tohohle týdne se celej plán asi osmkrát změnil. byla jsem z toho strašně vystresovaná. zaprvé, nechtěla jsem M. zklamat. bylo to ještě před tím, než jí dědeček vůbec umřel, ale něco organizovat a pořád kolem toho mlžit je pro mě prostě nepříjemný. navíc nejsem jediná v rodině, kdo má psychický problémy... ačkoliv jsem jedna z mála, kdo si je dokáže přiznat. a to je dost kámen úrazu.


o tuhle fotku se chci podělit. hlavně teda proto, že tohle je jediná sociální síť, kam nestrkám obličej. a kde mě nesledujou lidi, co mě znaj.

svým způsobem růže hrozně miluju. jejich květy na dotek. kontrast, živost. miluju je mít doma, brát si je do postele, hladit je a dávat do váz. nesnáším je dostávat, protože je nikdy nedostanu od lidí, od kterých bych je chtěla. ale nikdy bych růži nevyhodila.

nejkrásnější, kterou jsem kdy dostala, byla od Kryštofa. rudá. krvavě. temně. plná síly, čerstvá, nezlomná. stála mi na stole snad týden. pořád stejně nádherná. měla jsem si ji vyfotit. nebo usušit.

tahle růže je vlastně úplně bezvýznamná. i když je jemná a sladká na dotek. i když její vůně zaplnila celou místnost. přes den mi tady skoro umřela, hlava jí klesla, listy ztratily pevnost. ale pod prstama je pořád stejná. samet. takže jsem si ji musela vyfotit. schovat si její kýčovitost. a nějak zachytit myšlenku.

poslední dobou se peru s vlastním tělem. sebeláskou. učím se ji. teď nepotřebuju stud. učím se milovat svoje jizvy, zaobliny, dolíčky a cestičky. učím se s tím pracovat. nějak. asi blbě. ale už se nechci bát být nahá. už se nechci stydět. nechci si ani zakrývat bradavky a nevědět, kam s rukama. tak se schovávám za tu kýčovitost. a je mi fajn.

sour.

7. února 2017 v 21:28 | R. |  x.
M. umřel dědeček. a tak tady sedim, leju si do čaje slivovici a přemýšlím, jestli brečet. ani nevím proč. je mi jí líto. je mi líto, že takovej chlap odešel. je mi líto, že ji ještě naposledy nepoznal, než jí nadobro zmizel ze života a že musí bejt - už zase - tak silná.

a můj otec se baví o řízcích. pohoda.

jsem frustrovaná. tak nějak z toho, jak rychle se to stalo. z té zprávy. že život teď "jde dál" a tak. nechce se mi myslet. zároveň musím. nemůžu si pomoct.

no... pořád ještě je tady můj život. můj život, kterej je teď fajn. moc fajn. můj život, ve kterým je kryštof. a taky denně cvičím. a beru prášky, který si brát mám. a nechlastám. bude to dobrý. všechno to teď bude dobrý.

včera jsme se zavřeli v autě. a líbali se. a svlíkali. bylo to tak... snadný. zrychlenej dech. prsty ve vlasech. jeho pohled na mně. pořád. pořád bych mu říkala, jak ho miluju. asi jsem do toho skočila strašně po hlavě. ale nevím, jak z toho ven. a ani nechci. sakra nám tohle funguje. cítím to a to jsme spolu ještě ani nestihli spát.

pořád řeším hory a tenhle debilní víkend. pořád se něco sere, rozpadá na kousky. docela z toho šílím. emocionálně je to pro mě prostě záhul, protože jsem přecitlivělá a pitomá. jinak to neumím. jsou věci, na který prášky asi nezaberou ať chcete sebevíc. třeba včera jsem brečela dvakrát. nejdřív proto, že brečela máti. a potom proto, že ho miluju. štěstím. strachem. uvolněním. celý je to tak složitý.

"budu tam, kde budeš ty. tak dlouho, jak jen to půjde."

takže už zase brečím jak malá holka.

just craving your presence.

5. února 2017 v 12:45 | R. |  x.
chovat se dospěle je pro mě nezvyklý a nepřirozený. pořád se o to snažím, ale vnitřně ve mně všechno řve, že by bylo lepší se schovat, hrát si, mlžit. nechci to tak, ale prostě si to musím připustit... jsem nedospělá. jsem děcko. a debil.

ve čtvrtek jsem s M. vyrazila do kina na split a potom jsme měly v plánu jít na favál. což mi kryštof okamžitě rozmluvil a přesvědčil mě, ať radši přijdem za nima do hospody. byl to první projev jakýsi žárlivosti a přišlo mi to vtipný a... jo, potěšilo mě to. navíc, byla jsem zvědavá jak se ke mně bude chovat mezi lidma.

když jsme přišly, měly jsme obě už dost popito. dala jsem si jedno pivo. choval se ke mně skvěle. teda, normálně, tak, jak by se k vám někdo měl chodit, když vás má rád a chce s váma trávit čas. ale za posledních několik "vztahů" už jsem tak zničená, že i taková maličkost mě překvapuje. všechno bylo v podstatě v pohodě. sledovala jsem ho, jak hraje kulečník a šílela z něj, protože je nádhernej. šílená zamilovanost.

nevím, co se najednou stalo, ale chtělo se mi spát. položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči a přesně v tu chvíli to bylo v hajzlu. úplně v hajzlu. celej svět se mi sesypal pod rukama. asi to ani nedokážu pořádně popsat, byl to tak hrozně zvláštní stav. šla jsem na záchod a ležela s hlavou položenou na míse. bylo mi to jedno, chtělo se mi strašně spát. nemohla jsem udržet otevřený oči. jakože... aha, tak proto se na ty antidepresiva nemá pít.

pak jsem zvracela. nebo jsem se o to aspoň snažila, doufala jsem, že to pomůže. po nějaký době za mnou přišel. brečela jsem a pořád nemohla otevřít oči. nebo se pohnout. hrozně jsem chtěla, aby odešel, ale odmítl a neměla jsem sílu cokoliv udělat, takže jsem tam čupěla u hajzlu a on klečel za mnou, držel mi vlasy a druhou rukou mě objímal kolem pasu.

doprovodil nás domů a vedl si mě za ruku. nemohla jsem mluvit, měla jsem zavřený oči. opět pláč. přijde mi, že se to ani nemohlo dít se mnou, všechno mi to přijde hrozně vzdálený a cizí. a doma jsem samozřejmě okamžitě usnula.

nejvíc mě na tom sere, že jsem ani nevypila tolik, že jsem nemohla ten stav ovládnout a že narozdíl od klasický nevolnosti z opilosti, zvracet prostě nefungovalo. byla jsem úplně ztracená, nemohla jsem vůbec nic. tolik mě to vyděsilo. tolik jsem se styděla. čekala jsem spoustu věcí, ale něco takovýho fakt ne. a nechci to znovu zažít.

paradoxně mi došlo, jak moc mu na mě musí záležet, když tohle všechno přešel jen s "možná bys nemusela tolik pít".

slíbila jsem, že jo. že budu hodná. pro něj budu nejhodnější.

M. mi vyčetla, že to všechno moc řeším a že myslet si, že kvůli tomuhle by ode mě odešel je blbost. pravdou ale je, že si tím nejsem zas tak jistá. ona mi tvrdí, že jen nechci být šťastná. ale já chci. tak moc chci. ale je tady pořád ten strach. na jednu stranu vím, že to, že udělal ten krok, hodně znamená a neudělal by ho, kdyby si tím nebyl jistej, protože nejistota byla důvod, proč vždycky předtím vycouval. na druhou stranu, jak můžu vědět, že si neuvědomí, že to není to, co chce? pořád ještě jsem zoufalá a děsně křehká a složitá. není to se mnou snadný. není pro mě jednoduchý se ze dne na den uklidnit, přestat se z trucu ožírat a libovat si v sebedestrukci.

včera večer za mnou byl jakub. nechtěla jsem ho vidět, ale vysvětlení toho rozchodu jsem mu dlužila. naštěstí to viděl dost podobně jako já... ani jeden jsme nebyli zamilovaní. řekl, že z toho nijak v háji nebyl. chci tomu věřit, abych se nemusela cítit špatně. zapálili jsme si a řekli si, že budeme kamarádi, protože nechceme, aby to mezi náma bylo divný. vím, že to divný bude, ale jsem ráda, že jsme to zvládli relativně v pohodě. o kryštofovi jsem samozřejmě neřekla ani slovo. i když tuším, že by to třeba pochopil. bejt druhá možnost mi přijde jako bolestivější věc, než malá lež. navíc to až taková lež nebyla... ne?

jsem sobecká. ale chci jen jeho. chci ho vedle sebe a aby už nikdy neodešel. chci se vedle něj probouzet. chci vedle něj usínat. chci, aby si mě celou vzal.