just one shot.

11. ledna 2017 v 22:32 | R. |  the diary of a fucked up girl.
posledních několik dní je neuvěřitelně komplikovaných. skoro si říkám, jestli je možný, že ještě někdy budu v klidu a budu se nudit a nevědět co dělat, protože poslední půl rok je šíleně hektickej.

shrňme si, kde se zrovna nacházím... mám kamarádku, se kterou si chci udělat společný tetování. mám matku, která je blázen stejně jako já. a navzájem se spolu neumíme vyrovnat. mám otce alkoholika. sama mám sklony k alkoholismu. jen za posledních pár dní mám přes dvacet novejch jizev. jsem kráva, která brečí na nádraží, protože vlak má zpoždění. mám kluka, kterej je hrozně fajn a posílá mi videa, kde si zpívá. dostávám červený růže. jsem zamilovaná, ale ne do toho, do koho bych měla. mám kamaráda, kterej je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a když s ním ráno jedu šalinou, strašně ho chci líbat. mám ale taky zábrany a mám plán, že budu v pořádku. mám nejspíš srdce na kousky.

nevím, jak se to stalo. sama sebe se ptám... možná kdybych o tom nepsala, možná kdybych o tom neměla komu říct, možná kdybych se tolik nenudila, tohle se neděje? není to jen v mý hlavě?

v pondělí jsem se s Kubou domluvila, že v úterý přijede. měla jsem z toho radost. chce mě vídat, trávit se mnou čas, je na mě hodnej. poslouchá moje žvatlání o seriálech, hudbě, sociologii a pornu a ví o mejch hnusnejch nohách a stejně... se rozhodl to se mnou zkusit. vím, že to bude hezký. už teď je. má krásnej úsměv.

byla jsem se sebou jaksi vnitřně spokojená. a pak mi napsal po celým dni K. a normálně jsme se bavili, jako vždycky. a najednou se zeptal, jestli se nechci zítra vidět. jenom tak. po půl roce. a po líbání na plese. a dvou odmítnutích. a milionu proseb, aby to vyšlo. to jediný, co jsem chtěla udělat, bylo všechno ostatní zrušit a prostě běžet za ním a dělat, že nic jinýho není a už nebude. ale napsala jsem jenom, že zítra nemůžu.

jenže jsem se tomu stejně nevyhla. když jsem šla počkat na Kubu na nádraží, najednou se tam objevil. viděla jsem ho poprvé od toho plesu. a poprvé střízlivá. jen jsem na něj kývla, ale šel rovnou ke mně a trochu se na mě usmál. takže... takovýhle by to nejspíš mohlo být. s ním. bylo mi z toho zle. zavrtěla jsem na něj hlavou a jediný, co jsem mu řekla bylo "pokračuj".

bylo mi to líto. strašně líto. zachovala jsem se jako kráva a kdyby se takhle zachoval on ke mně, bolelo by to. a chovám se jako kráva k Jakubovi, protože jsem hodinu úplně mimo z kluka, na kterým přece už dávno nemá záležet. nemohla jsem ale myslet na nic jinýho. svým způsobem jsem byla fakt vděčná, že jsme se jen líbali a já mohla v klidu přemýšlet. i když to není úplně to, co máte vnitřně řešit, když se s někým líbate...

potom jsem se přes to nějak dostala. omluvila jsem se a rozhodla se nedělat z toho vědu. myslela jsem si, že K. zase nějakou dobu neuvidím. doufala jsem.

a pak tady bylo dnešní ráno. bylo mi blbě a nějakou dobu jsem se dávila na záchodě, takže jsem prostě chtěla jít zase spát. máma do mě ale začala hustit, že v té škole skoro nejsem, jen si vymýšlím a proč nemůže mít aspoň jedno normálně dítě. tak jsem šla. na nádraží jsem zjistila, že vlak má dvacet minut zpoždění. psala jsem lely, protože mi bylo zle, zima a kolem bylo strašně moc lidí. do toho mi máma začala psát omluvný smsky. a už jsem to prostě neudržela a začala tam brečet. naštěstí měl vlak takový zpoždění, že jsem se stihla uklidnit, než přijel.

jela jsem teda školy, že si první hodinu napíšu test a pojedu zase domů. a na schodech potkám Kryštofa. a strašně ho chci objímat, ale vím, že to nejde. a tak spolu jdeme a on žárlí a já ho chci. třesu se a on mi něco povídá a cesta je zoufale krátká. předstírá, že jsem ok, mě vyčerpá za celý ráno asi nejvíc. nechci, aby šel.

po první hodině jsem jela domů. od desíti jsem spala až do čtyř odpoledne, je mi zle a brečím mámě, že ho mám ráda a už nechci. řešíme, jestli mám vředy nebo je za tím vším prostě jen ta věčná deprese. a že mám slabý léky, špatný doktory a malou trpělivost.

jenže už mě to nebaví. chci být v pořádku. chci umět ten problém definitivně vytěsnit.

je tady jedna věc o pozitivním myšlení, kterou vám asi nikdo neřekne. když si řeknete, že nemáte problém a že se žádnýma zbytečnostma nebudete zabývat, může se taky docela dobře stát, že se na vás podepíšou nejen psychicky, ale i fyzicky. zjišťuju totiž pořád dokola, že deprese se asi obesrat nedá. ani když se snažíte dělat, že ji nemáte sebevíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexandra Alexandra | Web | 11. ledna 2017 v 22:43 | Reagovat

je mi smutno z toho článku
lebo sa v nom hrozne vidím... pretože .. tiež je tu niekto na koho by som už nemala mysliet, z koho by som nemala byt mimo ale - som. a je tu niekto kto to ma rovnako so mnou a ja mu ubližujem lebo..lebo om takato. je to hrozný pocit, a smutný. drž sa holka

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 12. ledna 2017 v 12:38 | Reagovat

můj otec byl také alkoholik, ale dostal se z toho, což samozřejmě nemůžu bohužel říct o svém starším bratrovi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama