Leden 2017

cannot wait.

31. ledna 2017 v 22:07 | R. |  x.
nepřestává mě překvapovat, jak se život může ze dne na den otočit o sto osmdesát stupňů. nebo jak rychle se občas život žije, jako kdyby úplně sám. rozhodnutí padaj a všechno se pod nima rýsuje. a můžete cítit cokoliv, kromě jistoty.

včera jsem to ukončila s kubou. bylo to ode mě nefér a necitlivý. celou noc jsem nespala a s kryštofem jsem to řešila snad milionkrát, jen abych se odhodlala to udělat. musela jsem myslet na něj, protože pro mě neexistuje žádnej jinej důkaz o něčem funkčním. vím, že kdybych necítila to, co k němu cítím, nikdy bych to nehledala jinde. ale je to pocit, kterej nedokážu ignorovat nebo nechtít. hledám ho ve všem.

přesto, nerozešla jsem se s tím, že za ním budu utíkat. věděla jsem, že se nebudu držet zpátky. že ho nejspíš budu líbat. že s ním nejspíš skončím v posteli. ale byla jsem přesvědčená, že to nikdy nebude nic víc. že náš správnej čas nepřišel a ani nepřijde. zkrátka a dobře, že jsme mimo jakýkoliv načasování.

samotný rozcházení se bylo zmatený a rychlý. nic mi neřekl. odešla jsem s pocitem, že si zasloužím aspoň nějakou nadávku, krutost, něco, co mě umístí přesně tam, kam patřím. ale nepřišlo nic z toho. odešla jsem, zapálila si a spadlo ze mě tunový závaží. odpoledne mi napsal, jestli by mě nemohl dneska vidět. a já chtěla. protože vím, že si zaslouží lepší vysvětlení než to, který dostal. že si zaslouží vědět, že na jeho straně není žádná chyba. na druhou stranu jsem na to neměla sílu. nemůžu v sobě najít chuť se vysvětlovat, pojmenovávat ten pocit v žaludku a snažit se ho udělat míň odpornej, než je.

nic k tobě necítím. nechci tě. a jak to říct jemně?

říct kryštofovi, že jsem to vážně udělala bylo... ani nevím. přišlo mi automatický mu to říct, protože mi držel palce a říkal, že to zvládnu. říká, že zvládnu všechno. a jemu to občas i věřím. ptal se, jestli jsem teď teda volná. a já všechno beru s humorem. už jsem si zvykla. nadsázka a nebrat nic moc vážně je způsob, jak se k němu dostat. dát mu pocit, že ze srandy se dá říct i to úplně nejhorší. pak se otvírá. napsal, že už volná nejsem, protože jsem jen jeho.

chtěl mě vidět. já ho chci vidět pořád, takže jsem se vykradla z domu, jen abych s ním mohla mrznout venku. držel mě za ruku a tlačil po zamrzlým rybníku. přišli jsme před náš dům a já odemkla. a hodinu bylo odemčeno, zatímco mě líbal opřenou o dveře. vždycky mě zádama přitiskne a přitiskne se ke mně. jednou rukou mě vezme za krk a druhou položí na obličej. hladí mi tváře. vždycky se mi chce brečet, když to dělá. připadám si schovaná před celým světem. jen jeho.

strašně ráda se na něj dívám. z profilu. nebo na fotkách. miluju jeho obočí. jeho nos. jeho rty. tu pitomou bradku. a miluju jeho ruce. jak může někdo mít tak nádherný ruce?

než jsem šla spát, napsal mi, že už ví, co chce. a že je připravenej. že už mě nezklame. takže jsem hodinu jen ležela a smála se a brečela, protože jsem na to čekala půl roku. a už jsem tomu ani nevěřila, do háje. bylo mi úplně jedno, jak hnusně jsem se zachovala. nebo co všechno to stálo. nebo že je to samo o sobě děsně nemorální a hloupý. můžu s ním trávit čas. a líbat ho. a objímat ho kdykoliv budu chtít. a psát mu. a říkat mu všechno, co chci. a ptát se ho, jakej měl den a poslouchat, jak mi odejde do armády. a bát se o něj. a přemýšlet pořád dokola o tom, jak to sakra vyřeším. a hádat se s ním, kde mají nejlepší nudle.

takže ačkoliv jsem hnusná necitlivá mrcha, jsem šťastná. nejšťastnější za poslední... ani nevím. a najednou nemám z ničeho strach. jsem tak šťastná, že nemůžu spát a pořád se usmívám a pořád o něm chci mluvit, protože teď můžu. mám pocit, že vybouchnu. ani jsem nemohla spát. třikrát jsem se v noci vzbudila jen abych ležela, koukala do stropu a byla dokonale, šíleně, neovladatelně šťastná pořád znovu a znovu. miluju.

ať už je zítra.

too good to be good for me.

29. ledna 2017 v 17:26 | R. |  x.
too bad is all i need.

zítra mě čeká jedna z nejtěžších věcí v mým posraným životě. a tou věcí je rozchod. ne že by to bylo těžší než přejít deprese, úzkosti, zvracení a otce a alkoholika, ale pořád... pořád je to pro mě dost těžká a nepříjemná záležitost. hlavně proto, že chyba je na mé straně a on zatím o ničem nejspíš neví. a potřebovala bych s někým mluvit o tom, jak to nějak citlivě udělat. jak mu neublížit. a zároveň nedat falešný naděje.

vím, že je to docela obrat. ale už se fakt nemůžu chovat takhle. nemůžu bejt takhle nemorální a zkažená a udržovat tohle, zatímco jsem zamilovaná někde úplně jinde. a už to ani nezvládám držet na uzdě.

v podstatě mám za sebou dva rozchody, který jsem uskutečnila já. z toho jeden ani nebyl opravdovej rozchod, protože jsme spolu nikdy nechodili. ale přesto, pro mě to byl konec. a bolel. nechávat ho jít, i když jsem ho milovala. což naštěstí není aktuální situace, ale stejně... co když to bude bolet jeho? co když se stihl zamilovat?

celou dobu jsem v to vlastně nevěřila. asi jsou věci, co prostě vycítíte. a ačkoliv je strašně hloupý to říct, on je pro mě prostě strašně moc hodnej. až moc hodnej. pravdou je, že bych to asi neukončila, kdyby to fungovalo v posteli. ale ono to nefunguje. vím, že nemůže za to, že nemá zkušenosti. vím, že jsou věci, který se dají časem zlepšit a naučit. ale není nic, co by ho mohlo naučit být dominantnější, majetničtější a dát mi ten pocit, že o něj musím bojovat, snažit se, milovat ho a nedovolit, aby o tom na minutu zapochyboval. celou dobu teď přemýšlím jen o tom, že asi doopravdy jsem submisivní masochistka s obrovskou potřebou být lovena a ulovena. s potřebou svádět, provokovat a jít občas až za hranici, abych mohla být potrestaná. ale jeho děsím. děsím ho, když ho kousnu. děsím ho, když se rozvášním. a mě děsí, jak se přes to nemůžu dostat.

L. mě vlastně strašně změnil.

nevím, co budu dělat. co mu řeknu. pravdou je, že jsem lhala, až moc se snažila a ke všemu ho včera podvedla. ani ne tak fyzicky, jako spíš citově. obrovsky. jenže to mu přece říct nemůžu.

vím, že je to všechno o volbách a já si to vybrala naprosto střízlivě a bez jakýhokoliv zaváhání. sere mě to. sere mě, jak to, co s kubou postrádám, ve mně doslova hoří, když jde o kryštofa. přetýkám. je to nejjasnější na světě, tak snadný, přirozený.

včera jsem jela s klukama do hospody. jako obvykle jsem tam byla jediná holka, navíc za přítelkyni někoho, s kým vůbec nic nemám. nevadí mi to, nevztekám se a ani neprotestuju. stává se ze mě svině a děje se to srašně rychle. ještě než jsem odjela psala jsem si s kryštofem. jako obvykle. píšeme si vlastně denně, většinou i několik hodin v kuse. osobní věci. najednou ví všechno podstatný a pořád neutekl. a já jako kdybych se nemohl přiblížit. napsal, že by mě chtěl mít u sebe. a že to myslí vážně. a tak jsem stála a bylo mi špatně, protože bych ho u sebe chtěla tak milion procent času, ale říct to nemám odvahu. napsala jsem, že mě přece může vidět kdykoliv bude chtít. a on že mě teda u sebe chce dneska a že až se vrátím tak se uvidíme.

namluvila jsem si, že to nic nebude. budeme přece jen mluvit. ale celej ten úmysl byl pryč přesně ve chvíli, kdy stál přede mnou. nezvládla jsem to. totálně jsem to posrala. fakt že jo. jsem mrcha. podtrženo a sečteno.

seděli jsme na lavičce, já nohy na jeho klíně a on ruce mezi mejma stehnama, protože zima. povídal mi o holce, co mu poprvé zlomila srdce a pak ještě o té, kvůli které je z něj nedůvěřivej kretén. o tom, jak si dan myslí, že je hajzl. a jak jsou ty důvody vlastně děsně na nic. líbali jsme se a drželi se za ruce. a dávali jsme si eskymácký pusy. mrzla jsem a uvnitř mi bylo nejteplej za posledních několik tejdnů.

řekla jsem mu to. že ho mám ráda. tak strašně ráda. "já tebe taky. ani nevíš jak moc." přála bych si vědět. přála bych si, aby byla šance, že to nějak slepíme. že se přestane bát. protože jemu neublížím. a jenom proto ubližuju všem okolo.

usmívala jsem se sto let a měla jsem se cítit provinile, ale nešlo to. nejde mi to pořád. z pohledu odněkud z dálky sebou pohrdám, ale vnitřně nedokážu ničeho litovat. radši budu sama, bojovat o něj a nebo ho moct alespoň občas líbat, než se snažit udržet vztah s někým, ke komu necítím ani desetinu toho, co k němu.

rozejdu se. a budu hodná holka. a už nikomu nebudu ubližovat.

too sensitive. too cold hearted.

25. ledna 2017 v 21:14 | R. |  x.

no, víte, jak jsem mluvila o tom, že už si nemůžu dovolit chybět? tak evidentně můžu, protože jinak bych si vykašlala plíce...

jinak, na fotce je můj domácí experiment s petrželí a limetkou. a je skvělej! za mě - žitná mouka je láska a chutná úžasně, rozhodně není o nic horší, než klasická hladká pšeničná mouka. a do pečení sladkýho chleba jsem se v posledních týdnech obecně zamilovala. tohle je můj druhej pokus a opět naprostá spokojenost. takže přemýšlím o nějakým článku (protože se mi nechce přidávat recept po receptu a tak, lenost).

takže, od úterý jsem doma. taky u mě byl jakub a já se nejspíš začala projevovat jako sexuchtivá čubka... ale že jsem to skrývala docela dlouho, že? tak jen doufám, že si brzo zvykne, protože proti předchozím partnerům (sexuálním, jenom) je docela koloušek. ale možná je to to, co právě teď potřebuju ze všeho nejvíc. někoho, kdo se se mnou mazlí a celý hodiny mě hladí a vlasy mi zastrkává za ucho, místo aby mě za ně zezadu tahal.

celý je to zvláštní. nebejt sama. zároveň sama pořád jsem, ale... mám kryštofa. a kryštofovi napíšu první poslední, každou sračku, co mi projde hlavou. pořád si říkám, jak hrozně je to všechno špatný, ale je to těžký. znám ho víc než půl roku, ví o mně první poslední, všechno to přijal a pořád se o mě stará a má mě... tak nějak rád. vím, že kubovi asi křivdím. jen potřebuju čas. než to vstřebám a začnu mu trochu věřit. než se zamiluju.

je to zvláštní. spíme spolu, ale zatím nic nevíme jeden o druhým. nevím, kolik jich měl, jaká byla jeho první láska, u který písničky je na měkko, která kráva mu zlomila srdce a jestli mám vůbec moc mu ho zlomit já. stejně jako se on nezeptal, od čeho jsou mý jizvy, jak dlouho je mám, proč po sexu brečím a na dlouhý období šukání všeho, co se hejbe. neví, že kouřím. že chorobně moc piju. neví nic. a nevím, jestli chci, aby věděl.

nakupuju teď všelijaký směsy na chleba a bezlepkový mouky. taky kabáty a timberlandy. ne, že bych měla peníze alespoň na něco z toho. ale třeba mi vyjde aspoň ta mouka.

když jsem takhle doma jsem vždycky strašně ukecaná. nejradši bych seděla a psala hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsem jen doma, vlastně není o čem.

jo a dneska jsem zjistila, že jsem submisivní primal a masochista. den plnej poznání.

want to hold you like a gun.

23. ledna 2017 v 21:01 | R. |  x.

je docela sranda, jak si všichni bereme jenom to, co se nám zrovna hodí. třeba u posledního článku, kde vlastně každej usoudil, že jsem v maturitním ročníku a šílím, což ale není pravda, protože ve čtvrťáku nejsem. díky bohu, protože to bych nejspíš fakt neměla energii řešit nějaký chlapy. přišlo mi to docela úsměvný, vzhledem k tomu, že o maturitě nepadlo vlastně ani slovo.

vzhledem k mýmu pátečnímu pobíhání po venku jen v teplákách, svetru a tlustejch fuskách jsem naprosto brutálně nachlazená, skoro nemůžu mluvit a kašlu jak tuberák. na druhou stranu, udělala bych to znova. jen bych se možná víc oblíkla... třeba.

v neděli jsem byla na obědě u jakuba. bylo to tak dospělácký, až se mi z toho chtělo brečet. teda... ne doslova. spíš to byl zvláštní pocit. najednou bejt tam, kde jsem bejt vždycky chtěla. dostat pusu ve dveřích, nalít si víno, mazlit se na gauči, společně se najíst... a pak pít další víno. nevím, jestli se k tomu odhodlal díky tomu vínu nebo se už otrkal nebo... whatever. ale poprvý jsme spolu spali. samo o sobě to bylo... normální, řekla bych. jsem na sebe pyšná, že jsem se naučila vzít sex do vlastních rukou a nebát se taky od toho chtít něco víc. na druhou stranu si říkám, možná jsem teď srašně necitelná kurva. hmh. co už.

potom jsme se ještě nevím jak dlouho jen váleli v posteli (spolu s kočkou) a já se po dlouhý době cítila fakt v klidu. není to asi ten pocit, co hledáte. jasně, že jsem byla unavená, konečně uspokojená, vysmátá a všechny tyhle věci. ale záleží na tom dvacet minut po tom, co skončíte? začínám zjišťovat, že až tak moc ne. to potřebujete ze všeho nejvíc někoho, kdo vás obejme a řekne vám, že vůbec nevadí, že teď budete fňukat.

zítra mám schůzku ohledně letošního řecka, takže jsem zvědavá, co z nich vypadne a jak to všechno teda bude. ať už je to doma sebevíc na hovno (a poslední dobou, musím uznat, je to v podstatě úplně ok), jsem vděčná za to, že mi dovolí chytit se téhle příležitosti. a to i přes ty blbý podmínky, který tam jsou.

v tomhle jsem asi věčnej optimista, protože i přes celej můj negativní pohled na svět a život, vždycky si říkám, co by se jako mohlo stát? a proč by se to mělo stát zrovna mně? ze všech těch lidí? zkrátka a dobře, asi se nebojím zdaleka tak, jak bych se občas bát mohla/měla. včetně toho, že jsem ještě pár týdnů zpátky byla ochotná odjet klidně i do turecka, protože proč ne, když mám příležitost? zajímalo by mě, kam odešel můj pud sebezáchovy a jestli se třeba někdy vrátí.

dneska docela plácám. nudím se a celý odpoledne jen ležím, abych se třeba trochu srovnala a úplně neodpadla. celá situace ve škole mě teď nepředstavitelně sere, protože ať jsem nachcípaná jak chci, prostě tam musím, protože jsem chyběla "už dost". smutný na tom je, že jsem se vlastně ani nijak neflákala, vždycky mi doopravdy něco bylo. a už zase mi doopravdy něco je. alespoň že tentokrát je to čistě fyzickýho charakteru, což je sice nepříjemný, ale alespoň vám s tím každej umí poradit a pochopit, že máte teplotu. škoda, že žijem ve společnosti, kde to s psychickejma problémama nejde taky tak snadno.

už chci na hory. čerstvej vzduch, oblohu, relax a propitý večery. a pak už chci ve vzduchu jaro, déšť, slunce. čistotu, novej svět, znovu vidět všechno ožít. a třeba taky rozkvíst.

in my way, there's you.

21. ledna 2017 v 18:04 | R. |  x.

koupila jsem si tohle rádoby saténový tričko a musím se s ním prostě pochlubit, takže mi to prosím odpusťte.

dostala jsem nový antidepresiva - ani nevím, jestli jsem to už zmínila, nebo ne - a konečně je mi dobře. blbě se popisuje, jak velká úleva to je. ne že bych mi bylo nějak skvěle, pořád jsem dost nervózní, ale dokážu ráno vstát, normálně se najíst, existovat a fungovat. a dokonce přes den nespat a být aktivní a být s lidma a smát se a cítit se fajn. a není mi zle. žádný zvracení. žádná bolest břicha. skvělej pocit.

konečně skončilo pololetí. a já nepropadám. sice dost těsně, ale nemám sílu to teď nějak víc řešit. doma se s tím srovnali a nebaví mě se stydět a chtít bejt nejlepší. můj oblíbenej profesor mi dal za jedna a tím jsem si splnila asi největší sen. zkrátka a dobře... vím, že tuhle jedničku jsem si zasloužila víc, než cokoliv jinýho. a že na žádným z těch dalších čísel mi zase tak moc nezáleží. tohle je to, co bych chtěla jednou dělat, to, kam mířím. a stačí mi to.

jsem se sebou teď tak spokojená, až je mi to nepříjemný. hlavně teda proto, že se chovám jako naprostá čůza. a ještě mi to dělá dobře.

s jakubem jde všechno vlastně dobře. chová se ke mně hezky, rozumíme si, máme o čem mluvit. chce se mnou trávit čas a zajímá se. celý mě to hrozně děsí, protože si nejsem jistá. nevím, jestli chci. a měla bych to vědět a měla bych chtít. jenže...

jenže kryštof.

well, včera jsem se chtěla jít podívat na masárnu na den otevřenejch dveří, ale vzhledem ke škole jsem to nestihla, takže jsem skončila v hospodě. večer jsem byla domluvená s V., že mě vyzvedne a vezme mě k nim do hospody. musím říct, že to byl fajn večer. jeho kamarádi jsou fajn a pak, když přišel náš odvoz (jehož jméno se mi úspěšně povedlo zapomenout) bylo to vlastně úplně nejlepší. ten kluk byl zaprvé strašně krásnej a zadruhé fakt vtipnej (spíš měl teda stejně debilní humor jako já). a v kombinaci s pár pivama jsem se fakt dobře bavila. vím, že V. chce víc, než přátelství, ale říkám si, že to třeba půjde udržet. nevidím se s ním. ne teď a ne v budoucnu.

odvezli mě domů a já byla pořád docela opilá. psala jsem si s kryštofem a vylezlo z něj, že je v hospodě asi sto metrů od našeho domu. tak jsem mu napsala, ať přijde a dá mi pusu. a nevím, nemyslela jsem si, že by to vážně udělal. ale napsal, že se za půl hodiny staví. a stavil.

půl hodiny jsme se líbali opření o dveře sousedovic domu a on mi držel obličej v dlaních a já celou dobu bojovala sama se sebou, abych nezačala brečet nebo mu říkat, jak moc ho chci a jak moc pro mě znamená. bylo to... tak přirozený. a tak krátký. nehledě na to, jak hrozně jsem mrzla a jak mě bolely nohy, jak jsem musela stát na špičkách.

potom prostě odešel a teď mi nejspíš zase přestane psát. už ho znám. ani nevím, jestli ho znát chci. ale ve chvíli, kdy stojí přede mnou, nedokážu... myslet.

ani nevíte, jak moc tuhle chybu udělat chci. a jsem kvůli tomu sobecká mrcha, štětka a všechno, čím jsem tolik pohrdala. ale nedokážu se sebrat a začít se chovat správně. nedokážu toho ani litovat.

každopádně, zítra jdu ke kubovi na oběd. a vím, že to bude fajn a příjemný. zatím mu nic nedlužím, ještě nejsem jeho. ještě mám čas, rozhodnout se, co s tím dělat a jak se zachovat. nějak se to vyřeší.

it’s killin’ me when you’re away, and i wanna leave, and i wanna stay.

16. ledna 2017 v 21:44 | R.

občas fakt děsně chci bejt zase malá. a běhat bosá po zahradě. a běham po zahradě po čtyřech. a vlízt se do toho zatracenýho domku, co mi postavil děda. a narovnat se v něm. a už nikdy nebejt ztracená.

byli jsme venku. držel mě za ruku. líbali jsme se.

nevím proč, ale nemám sílu napsat nic z toho, co mi za posledních několik dní proběhlo hlavou. a připadám si prostě jen strašně prázdně a unaveně a jako zrádce. a nevím co chci, nevím, co smím chtít, nevím, komu vlasttně ubližuju a jak věci vzít zpátky do vlastních rukou. udělala jsem chybu. spoustu chyb. a už ani nevím, co chyba byla a co ne.

celou dobu jsem to strašně chtěla. opít se a přitisknout se k němu. znovu ho ochutnat. možná naposledy, co já vím. a fakt nevím, jak jsem to jakubovi mohla udělat. nevím, jestli se teď nesluší to ukončit. nebo jestli v tom sama ještě chci pokračovat. co mám dělat, když tak zoufale nechci odejít a ztratit a zapomenout?

jednoduše řečeno - bojím se vzdát jistot. a jistota je jakub. ne to, že neodejde. spíš to, že jeho odchod by mi vlastně vůbec neublížil. to, že celá tahle věc je tak bezbolestná, snadná a v klidu.

bojím se se přivázat.

dneska jsem byla u psychiatričky a dostala nový léky. přijde mi to jako totální svinstvo. jsem z toho nešťastná. chtěla bych... chtěla bych spoustu věcí úplně jinak. přestat pít, už nekouřit. nikdy nebrat hormonální antikoncepci. a odprostit se od antidepresiv. vysrat se na tyhle falešný věcí, stavy, kroky. konečně bejt jen já, jaká jsem. nefunkční pro tuhle společnost. motivace na nule.

vím, že je to opět jen otázka času. dva, tři týdny. a léky zaberou. přestane mě bolet žaludek a přestanu zvracet čtyřikrát tejdně. přestanu bejt takhle nervózní. a budu klidně spát. nejhorší je ta brutální únava. a nevím, proč prostě nejdu spát. potřebuju se chvilku litovat. někam se schovat. utopit se v tomhle tichu, klidu, mezi čtyřma stěnama.

jednou si sem koupím bílý skříně a bílej psací stůl. a černou, zbytečně moderní židli.

nevím, jak tohle můžu dělat. možná ho miluju. nedokážu se nějak odtrhnout, nedokážu zapomenout. nedokážu neodpustit. denně si píšeme. pořád myslím na jeho ruku. prostě jsem ho držela za ruku. a to mi nikdo nemohl zakázat. nic na světě.

přemýšlím, jestli dokážu nebejt takováhle kurva. myslela jsem, že je to... nevím. asi trochu jiný, než to doopravdy je. teď mi přijde, že mám problém. a ani nevím, jak o tom mluvit, protože se necítím připravená o tom mluvit. já si uvědomuju, jak moc sebedestruktivní jsem, ale nedokážu s tím přestat.

poslední dobou dost často usnu u rozepsanýho článku a pak ho nikdy nevložím. dneska ne.

just one shot.

11. ledna 2017 v 22:32 | R. |  x.
posledních několik dní je neuvěřitelně komplikovaných. skoro si říkám, jestli je možný, že ještě někdy budu v klidu a budu se nudit a nevědět co dělat, protože poslední půl rok je šíleně hektickej.

shrňme si, kde se zrovna nacházím... mám kamarádku, se kterou si chci udělat společný tetování. mám matku, která je blázen stejně jako já. a navzájem se spolu neumíme vyrovnat. mám otce alkoholika. sama mám sklony k alkoholismu. jen za posledních pár dní mám přes dvacet novejch jizev. jsem kráva, která brečí na nádraží, protože vlak má zpoždění. mám kluka, kterej je hrozně fajn a posílá mi videa, kde si zpívá. dostávám červený růže. jsem zamilovaná, ale ne do toho, do koho bych měla. mám kamaráda, kterej je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a když s ním ráno jedu šalinou, strašně ho chci líbat. mám ale taky zábrany a mám plán, že budu v pořádku. mám nejspíš srdce na kousky.

nevím, jak se to stalo. sama sebe se ptám... možná kdybych o tom nepsala, možná kdybych o tom neměla komu říct, možná kdybych se tolik nenudila, tohle se neděje? není to jen v mý hlavě?

v pondělí jsem se s Kubou domluvila, že v úterý přijede. měla jsem z toho radost. chce mě vídat, trávit se mnou čas, je na mě hodnej. poslouchá moje žvatlání o seriálech, hudbě, sociologii a pornu a ví o mejch hnusnejch nohách a stejně... se rozhodl to se mnou zkusit. vím, že to bude hezký. už teď je. má krásnej úsměv.

byla jsem se sebou jaksi vnitřně spokojená. a pak mi napsal po celým dni K. a normálně jsme se bavili, jako vždycky. a najednou se zeptal, jestli se nechci zítra vidět. jenom tak. po půl roce. a po líbání na plese. a dvou odmítnutích. a milionu proseb, aby to vyšlo. to jediný, co jsem chtěla udělat, bylo všechno ostatní zrušit a prostě běžet za ním a dělat, že nic jinýho není a už nebude. ale napsala jsem jenom, že zítra nemůžu.

jenže jsem se tomu stejně nevyhla. když jsem šla počkat na Kubu na nádraží, najednou se tam objevil. viděla jsem ho poprvé od toho plesu. a poprvé střízlivá. jen jsem na něj kývla, ale šel rovnou ke mně a trochu se na mě usmál. takže... takovýhle by to nejspíš mohlo být. s ním. bylo mi z toho zle. zavrtěla jsem na něj hlavou a jediný, co jsem mu řekla bylo "pokračuj".

bylo mi to líto. strašně líto. zachovala jsem se jako kráva a kdyby se takhle zachoval on ke mně, bolelo by to. a chovám se jako kráva k Jakubovi, protože jsem hodinu úplně mimo z kluka, na kterým přece už dávno nemá záležet. nemohla jsem ale myslet na nic jinýho. svým způsobem jsem byla fakt vděčná, že jsme se jen líbali a já mohla v klidu přemýšlet. i když to není úplně to, co máte vnitřně řešit, když se s někým líbate...

potom jsem se přes to nějak dostala. omluvila jsem se a rozhodla se nedělat z toho vědu. myslela jsem si, že K. zase nějakou dobu neuvidím. doufala jsem.

a pak tady bylo dnešní ráno. bylo mi blbě a nějakou dobu jsem se dávila na záchodě, takže jsem prostě chtěla jít zase spát. máma do mě ale začala hustit, že v té škole skoro nejsem, jen si vymýšlím a proč nemůže mít aspoň jedno normálně dítě. tak jsem šla. na nádraží jsem zjistila, že vlak má dvacet minut zpoždění. psala jsem lely, protože mi bylo zle, zima a kolem bylo strašně moc lidí. do toho mi máma začala psát omluvný smsky. a už jsem to prostě neudržela a začala tam brečet. naštěstí měl vlak takový zpoždění, že jsem se stihla uklidnit, než přijel.

jela jsem teda školy, že si první hodinu napíšu test a pojedu zase domů. a na schodech potkám Kryštofa. a strašně ho chci objímat, ale vím, že to nejde. a tak spolu jdeme a on žárlí a já ho chci. třesu se a on mi něco povídá a cesta je zoufale krátká. předstírá, že jsem ok, mě vyčerpá za celý ráno asi nejvíc. nechci, aby šel.

po první hodině jsem jela domů. od desíti jsem spala až do čtyř odpoledne, je mi zle a brečím mámě, že ho mám ráda a už nechci. řešíme, jestli mám vředy nebo je za tím vším prostě jen ta věčná deprese. a že mám slabý léky, špatný doktory a malou trpělivost.

jenže už mě to nebaví. chci být v pořádku. chci umět ten problém definitivně vytěsnit.

je tady jedna věc o pozitivním myšlení, kterou vám asi nikdo neřekne. když si řeknete, že nemáte problém a že se žádnýma zbytečnostma nebudete zabývat, může se taky docela dobře stát, že se na vás podepíšou nejen psychicky, ale i fyzicky. zjišťuju totiž pořád dokola, že deprese se asi obesrat nedá. ani když se snažíte dělat, že ji nemáte sebevíc.

can't you just disappear?

9. ledna 2017 v 22:02 | R. |  x.
jsou tu věci, na který se těžce zvyká. teda... zvyknete si hrozně rychle. přirostou k srdci, k rituálům, stanou se z výjmečnosti potřebou. během chvilky. zvyká se na ně těžko, protože vždycky přijde ono váhání. jestli to opravdu chcete.

píšem si. už dvakrát si kvůli mně ráno přivstal, jen aby se mnou mohl půl hodiny být. a najednou je to zpátky. ranní polibky. pokládání hlavy na rameno. říkání si, jakej kdo měl den. cítím se zvláštně. a zvláštně hezky. možná jsem taky až zoufale pasivní, i když co se třeba osobního prostoru týče, moc servítky si neberu. moje signály jsou jasnější, než jak jasno teď mám v hlavě. protože upřímně netuším co chci... a jak... a hlavně koho.

obecně mi vadí, jak se ze sexu na nějakou dobu vždycky stane strašák. ve chvíly, kdy se s někým doopravdy vídáte, poznáváte, trávíte spolu čas a snažíte se nejspíš o něco víc, než jen onen sex. ačkoliv se za to nemám úplně ráda, pro mě je sex docela priorita. taky to tak nebylo vždycky. ale po vztahu s L. se můj pohled na celou tuhle věc kompletně otočil. zjištění, že sex můžu mít i ráda - vážně hodně ráda - pro mě bylo docela šokující.

a teď jsme v předsexový fázi. a já ho chci. jenže ho nechci vyděsit. jenže nechci být za levnou holku. jenže nechci čelit otázce na moje zkušenosti. jenže nechci čelit odpovědi na moji otázku, jaký zkušenosti má on. až moc rychle jsem se naučila se o tomhle nebavit. L. nezajímalo, s kým jsem spala. s kým jsem chodila. koho jsem milovala. nezajímalo ho, jestli miluju jeho. jediný, o co se staral bylo, že jsem teď dočasně jeho. na dobu určitou, ačkoliv ne pevně stanovenou.

vždycky mě hrozně poháněla zvědavost. chtěla jsem vědět, kdo všechno byl přede mnou. teď nevím proč, protože... s citama přijde i žárlivost a tyhle věci. navíc dneska dost rozumím, proč se L. nikdy neptal. věci to mění akorát k horšímu.

pravdou je - a samotnou mě to sere - že čím víckrát se to posralo, tím menší je moje ochota čekat, budovat a poznávat. čím víc někoho znáte, tím víc vám chybí. čím víc investujete, tím hloupěj si pak připadáte. samotnou mě tahle féze psychicky zničené cynické štětky úplně nebaví, ale asi tohle teď potřebuju. a i když jsem teď uzavřenější než kdykoliv předtím a naprosto minimálně ochotná vycházet někomu vstříc, neublížím mu.

myslím, že ještě tak dva týdny zpátky bych básnila, jaká je skvělá a krásná zima, konečně sníh, led... a dva týdny přesně stačily, abych měla opět úplně zničený vlasy, pleť, byla permanentně zmrzlá a prospala tak dvanáct hodin denně. protože jakmile je tma, já nefunguju. a jsem zvědavá, jak tohle dám ještě dva měsíce.

na druhou stranu, rok 2017 se začíná slušně rýsovat. v únoru pojedu na hory s M. a mým strejdou... trošku se obávám, že to bude spíš víkend ve znamení alkoholu a lehkejch drog, než nějakýho lyžování, což mi ale asi zas tak moc nevadí. ti dva pohromadě, to bude... zážitek.

v březnu by se konečně měl rozjet projekt s řeckem a tureckem, ale zatím moc nevím, co přesně se bude připravovat. a klepu jako blázen, aby mě tam doopravdy vzali, protože jinak budu v háji. takže, pokud všechno půjde jak má, někdy v dubnu by sem měli zhruba na týden přijet. a budeme se kolektivně vzdělávat. v hospodě.

nejvíc ale, tak nějak samozřejmě, stojím o to jet k nim. pokud by všechno šlo jak má, mělo by se jet na krétu(!!!!!) někdy v říjnu.

a pak je večer a já ležím a brečím, protože kryštof. protože jedna pitomá otázka na to, jestli se nechci vidět. a plánování věcí, co se nikdy nestanou. a moje šílený, přerostlý city. občas jsou věci hrozně nefér. a správný rozhodnutí děsně bolej.

no hope, no harm.

6. ledna 2017 v 17:00 | R. |  x.
docela mě překvapilo, když jsem dostala možnost se zachovat... takhle dospěle. co se L. týče. bylo to tak den po tom, co jsem o něm psala, když se mi sám ozval. psal mi, že má zkouškový a tak nemá moc času, ale teď má pár volnejch dnů. a že čeká, až ho budu zase potřebovat.

tyhle věci už mě nejspíš jenom rozesmívaj. nevím. potřebovala jsem ho tolikrát. potřebuju ho svým způsobem pořád. cítila jsem se s ním tak, jak s nikdy s nikým jiným. a strašně ráda bych se k tomu pocitu vrátila. ale on se neptal, jestli nepotřebuju jeho pozornost, jeho ochranu, jeho lásku, jeho oporu nebo prostě jen přítomnost. ptal se, jestli ho nepotřebuju ve svý posteli.

svým způsobem bylo děsně uspokojující mu konečně říct ne... a cítit to tak. jedinej jeho projev něhy byl, že mi napsal, že mě nechce vidět brečet. jenže jeho důvody jsou nejspíš čistě sobecký.

ve středu jsem byla po x měsících čekání na fyzioterapii. nevím, do jaké míry jsem o tom mluvila nebo nemluvila, ale už někdy od října strašně často trpím nevolností... s tím, že těhotná nejsem a žádný jiný vysvětlení není tak jaksi dostatečný. takže jsem si říkala, že by to třeba mohlo být od páteře, protože záda mě bolej už delší dobu dost často v nich pociťuju tlak.

úplně jsem nečekala postup, kterej nastal. doktorka na mě byla šíleně příkrá, což na moji lehkou fóbii z lidí a komunikace s nimi nebylo úplně to pravý ořechový, neustále mi připomínala, že se jí mám dívat do očí a neodpustila si otázku, proč se jí tak bojím. možná proto, že je na mě moc rychlá? možná proto, že se budu muset vysvlíct a uvidí moje jizvy? možná proto, že se prostě bojím všech?

řekla mi, že je na mně vidět, že jsem nešťastná a že bych měla zvážit změnu psychiatra. že neví, na co čekám. a že moje problémy jsou jednoznačně zakořeněný právě tady. bolelo to a měla pravdu. a moje máma jí ten způsob, kterým mi to řekla, nemůže odpustit. já jsem naštvaná jen a jen na sebe.

potom mi prohlížela záda, zbavila mě asi čtyř bloků a napsala mi rehabilitace. což bylo všechno děsně fajn, dokud jsem včera nepřišla domů, záda mě nezačaly děsně bolet, nerozjela se mi šílená migréna a až do dneška je mi snad stokrát hůř než kdykoliv předtím... a v podstatě nevím, co dělat, jestli je to normální nebo to znamená, že je něco blbě a jestli to přejde samo, nebo tomu budu muset pomoct. a jsem nasraná, protože jsem prošvihla boží přednášku a místo večerního opíjení se budu sedět doma.

včera jsem s jakubem jela ráno. přemýšlela jsem, jak rychle by se dalo znovu zvyknout na ranní polibky. na držení za ruce. povídala jsem mu o chemii a šli jsme koupit krabičák, kterej jsem potřebovala do laborek. za celou dobu jsme se ani jednou nelíbali a když jsme se měli rozloučit přišlo mi to hrozně líto. připadám si pořád dokola jako malá holka, kdykoliv stojím před někým stojím na špičkách a žadoním o jeden okamžik navíc. aspoň jeden. miluj mě. miluj mě. miluj.

ze všeho nejvíc mi bylo líto, že jsem s ním dneska těch patnáct minut strávit nemohla.

zítra se asi uvidíme.

savage.

4. ledna 2017 v 12:44 | R. |  x.
pořád jsem si říkala, že ten první letošní článek by mohl být alespoň něčím trochu speciální, ale nemám teď moc energii se do něčeho takovýho pouštět. po týdnu volna se teď vrátit do školy je... no, náročná věc.

začnu asi tak nějak popořadě. tenhle rok pro mě začal překvapivě hezky. volal mi kuba a opilí jsme si přáli do novýho roku. druhýho jsme se potom potřetí viděli a já... já nevím. nevím teď vůbec nic. a už mě nebaví bejt vyděšená a pod tlakem a čekat a nechávat samu sebe v cizích rukou. možná to tuhle změnu přístupu prostě chtělo, možná je to chyba, možná si zase natluču a možná se o něco krásnýho okrádám, ale... jo, neprožívám to. neprožívám skoro nic.

nevím, jestli jsou ze mě doma už tak zoufalí a chtěj mi nějak udělat radost, nebo je jim to teď už jedno. každopádně, jakub k nám muže chodit a zavírat se se mnou na čytři hodiny v pokoji. máma v tenhle úspěch asi doufá víc než já. možná bych měla projevit větší nadšení.

nic nezavrhuju. jen se mi nechce zbytečně procházet dalším zklamáním. mám na to právo, ne?

navíc - kryštof.

vím, že jsem blbá. vím, že on je to poslední co potřebuju. vím, že tohle nikdy nevyjde. vím, že po dvou selháních to třetí musí zákonitě zase přijít. jenže vědění je na nic. mám ho ráda. nemiluju. ale nejspíš by stačilo, aby řekl, a já přiklušu a udělám cokoliv, abych ho udržela pohromadě nebo s ním mohla na chvilku jen tak mluvit. skoro měsíc už jsem ho neviděla. a skoro měsíc si píšem. poslední týden každej den, klidně několik hodin v kuse. a já... strašně moc chci, abych ho mohla vidět. obejmout. říct mu, jakej je kretén a opíjet ho, dokud se mu nerozváže jazyk. stokrát říct, jak mu všechno na světě odpustím, dostat z něj co tak zlýho se stalo, sto let mu šeptat, že ho nikomu nedám.

znáte to, když si celou dobu myslíte, že víte přesně, co od života chcete? a najednou sedíte a jednoho kluka milujete, druhýho šukáte, třetí miluje vás a čtvrtej je nejspíš vším, co vám chybí ke štěstí a... nemůžete se rozhodnout, co je pro vás správný? a čeho z toho se vlastně dokážete vzdát? a komu ublížit, abyste se zachránili?

proto nejspíš udělám divnou věc a prostě si pár předsevzetí dám... nah.

takže, přestanu spát s L. - a to jako úplně. žádnej sex na akcích, žádný líbání se přes bar, žádný svádění všeho na alkohol a žádný ubrečený psaní. a udělám všechno pro to, aby to s kubou třeba vyšlo. ne na sílu. prostě to nechám vyplynout a užiju si všechno hezký jak to jen půjde. a pro kryštofa tam vždycky budu. jako kamarádka. protože to se dělá, ne? pro lidi, který jsou pro vás speciální?

co když se vlastně taky bojím se vázat? a pak jsou ti dva, ke kterým bych se přivázala nebo pro ně klidně skákala do hořících baráků a pořád dokola ztrácela hlavu. nemůžu bejt aspoň o trochu menší kráva?