wish you never left.

18. prosince 2016 v 19:00 | R. |  the diary of a fucked up girl.
včera se mi zdál strašně podivnej sen. víte... ani to nebyl pořádně sen. ležela jsem v polospánku na zádech a byla prostě jen plná té představy, že se mi kryštof ozve. usmívala jsem se jako blázen a držela se tý vzpomínky, jak mi občas psal dřív. těším se na tebe. smajlík.


i když jsem se už od spousty věcí distancovala, někdy některý pocity děsně vyvěraj na povrch. a zklamání a stesk po něm... i přesto, že jsem s ním skoro nic neprožila a skoro ho neznám... nejde úplně překlenout. jsem posedlá tím, že bych s ním mohla ještě jednou mluvit. nebo ho aspoň líbat. alespoň na chvilku třeba zase dělat že jsem lehká holka, abych mohla být u něj v teple, aby si mě schoval pod sebe, aby zmizelo tohle prázdno. někdy si prostě asi musíte vystačit i s iluzema.

nevím, jak je možný, že mi vždycky tak popletou hlavu.

jenže zatímco já tady píšu o něm, on mi nepíše. a sice občas odpovídá, občas se ozve, když ho něco na mně vyvede z míry. napíše mi, když je nadrženej. tak jako všichni. ale nic víc. nikdy nic víc. a chyba je tím pádem nejspíš ve mně.

což mi připomíná, že L. mi dneska ve dvě ráno poslal fotku boule ve svejch kalhotech. nevím, co si myslet. nejspíš na mě myslíš... úplně jinak, než já na tebe. možná se chcem zpátky navzájem, ale já jaksi nemám sílu znovu slevovat ze svejch nároků a znovu si ubližovat. potřebuju vystřízlivět, fakt že jo. a tohle střízlivá prostě nedám.

postupně docházím k mnoha rozhodnutím o vlastním životě. měla bych se začít sbírat z těch sraček sama a přestat čekat, že to někdo udělá za mě. najít k milování něco víc, než jsou chlapi, protože city k nim evidentně nejsou ideální pro moji psychiku. taky bych měla míň pít, kouřit... a možná se radši vrátit k tý trávě, když jsme u toho. (just kidding)

chce to změnu. někam se pohnout. ne proto, že přichází novej rok nebo proto, že tenhle poslední se posral jak mohl... ale proto, že už to nezvládám, moje tělo to nezvládá a lidi kolem mě nezvládaj mě. nechci takhle zoufale čekat, co se stane.

nejhorší na tom je, jak strašně mi všichni ti kreténi chybí. jak hrozně bych byla ochotná prosit, abych jednomu z nich mohla brečet v náručí dokud neusnu a pak se vedle něj probudit. co všechno bych dala za jednu noc, chvilku bezpečí, klidu, cizího tepla. chybí mi L. chybí mi jeho strniště, jeho sebejistota, měkký objetí. a chybí mi i kryštof. sedět mu na klíně, být zase jednou lidská bytost, když s ním jsem. chybí mi, jak držel moje tváře a byl gentleman i když byl opilej.

a teď mi jako napíše? jako... jen tak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 18. prosince 2016 v 20:28 | Reagovat

tak držím pěsti, abys našla toho pravého. čas vše ukáže :-)

2 jay jay | Web | 18. prosince 2016 v 21:21 | Reagovat

s tým čo píšeš na začiatku.. sa úplne stotožňujem. a vlastne nielen na začiatku. verím ilúzií, že sa mi ozve. že všetko bude zas tak, ako predtým a potom ešte lepšie. že veci sa dajú do poriadku. žijem v tej predstave a v minulosti a nejak sa neviem z tej bubliny dostať a pohnúť sa ďalej (pretože mne sa narozdiel od teba vôbec neozýva, ani spolu už nijak nekomunikujeme..a to úplne odrazu). alebo skôr nechcem?
tým celým chcem povedať, že ťa chápem. možno neviem podrobnosti, ale z toho čo tu píšeš.. to ako chýba, to ako nesnívaš, ale si skôr predstavuješ, to ako veľmi chceš, aby bol späť. nie "len tak". tak, "tak".. niekedy rozmýšľam, ako sme vôbec schopní po niekom tak túžiť, ako nám môže byť až tak veľmi smutno za niekým, s kým sme možno ani veľa vecí nezažili, ale aj tak spravili niečo výnimočné, stali sa pre nás výnimočnými.. tak snáď budú veci časom lepšie. v nič iné vlastne ani dúfať nemôžeme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama