there's no pride to be found.

21. prosince 2016 v 6:26 | R. |  the diary of a fucked up girl.


docela mi hrabe. spala jsem tak čtyři a půl hodiny a teď tady od pěti sedím, třepu se a svým způsobem lituju, že jsem včera tolik bojovala sama se sebou. dneska budu muset čekat až do večera, abych si mohla nohy obvázat toaleťákem, stáhnout starou zimní šálou a jít spát.

pamatujete si, jak jednu dobu děsně letěly arafat šátky, nebo jak se těm nechutnejm barevnejm hadrům říkalo? mám doma tak tři, jeden opravdu hnusnej fialovej.

v sedm jdu k zabuřce. není to úplně důvod, abych tady už od pěti dřepěla, ale... alespoň někam jdu, chápete. aleespoň nějakým nepříjemným způsobem zabiju čas. jako vždycky.

včera jsem od M. k vánocům dostala kelímek první pomoci. v unicornské barvě. vevnitř bylo jagermeister miminko (to je taková ta piti lahvička, ve které je tak na dva loky), skoro dva gramy trávy, sklo, cigareta, zapalovač a kondom. nejvíc mě na tom sere, jak si někoho takhle pustíte do života a ačkoliv teď už nechcete, ten člověk vás dál zná, dál ví, jakej jste kretén. že to mezi náma je teď na hovno bohužel nevymaže ten rok, kdy jsem jí říkala první poslední. ani fakt, že jsem prostě jen strašná pitomá kráva, která nedělá nic jinýho, než že chlastá, hulí a šoustá koho potká.

mimochodem, včera jsme se s M. vetřely na přednášku pro terciány, původně jenom proto, že jsme nechtěly další hodinu rozebírat jak v americe nosí dárečky santa claus (popravdě nevím, co jsme měly nebo neměly rozebírat, ale jsme vždycky už dopředu vyděšený, hlavně po tom, když nám jednou ten náš američan tři hodiny po sobě vysvětloval pravidla americkýho fotbalu). takže když jsme potkali tady toho příjemně vypadajícího fousatýho a potetovanýho pána, kterej byl celej nadšenej, že může rozšiřovat naše obzory, prostě jsme tam musely.

paradoxně, ta přednáška byla o závislostech. a o životě. a o bolesti. vnitřní bolesti, o lidech, kterýma se obklopujem, hledání smyslu i nesmyslu. a my dvě jenom poslouchaly, proseděly tam celou hodinu a pak ještě jednu celou hodinu, kterou jsme měly na oběd a já... nevím, tak jaksi mě to vzalo víc, než jsem čekala. ne to, že já bych si měla dávat pozor, protože to vám dneska řekne každej debil. ale to, že strašně často lidi právě kvůli tomuhle ztrácím. že kvůli tobě nakonec ztrácím i sama sebe. a že se přece jenom možná sunu k tý pomyslný hranici, za kterou už to není v pohodě.

tak si říkám, že tomu chlapovi možná napíšu mail. nevím jak, nevím, jak to budu formulovat. ale potřebuju se ptát na hromadu věcí a neznám nikoho jinýho, kdo by tenhle problém překonal a mohl říct, že ho má překonanej.

ale jako jo... stále dělám... eh, prostě budu muset napsat pičoviny, pro to snad ani jiný slovo není.

kryštof mi v něděli napsal. choval se zvláštně a pořád se zvláštně chová. v neděli mi v podstatě navrhl, ať jsem s ním na silvestra u něj doma. pak taky navrhl ať s ním jdu na stužkovák. pak taky navrhl ať se zase někdy vidíme, ideálně ještě před tím silvestrem.

hloupý na tom je, jak já za těma idiotama vždycky přiklušu a celá se rozdám, protože co kdyby to tentokrát náhodou fungovalo, že jo? ale pravdou je, že s ním chci být na silvestra. chci s ním být i přes to, že to nikdy nebude to, co chci a potřebuju. ale chci s ním být. chci se s ním opít, koukat na debilní pořady na nově a pak se s ním milovat. fakt milovat, protože on je kluk, s kterým se milujete a máte tak nějak pocit, že by to mohlo trvat věčně.

včera, lehce podnapilá (hodně), jsem na něj vyklopila otázku jak to teda s náma vlastně bude. tuhle nejistotu já nedávám. nechci se s ní smiřovat, v něco pořád doufat, na něco čekat. lely mi kvůli tomu včera promlouvala do duše nevím jak dlouho, ale je to věc, kterou nechci měnit. chci někoho, ke komu budu moct občas bejt pálivě upřímná, někoho, kdo bude upřímnej ke mně, i když to nebude vždycky příjemný. nechci nic znovu stavět na lžích a domýšlení si, na to je život trochu moc krátkej.

možná jsem to měla cítit jako ztrátu, ale... necítím. získala jsem kamaráda. krásnýho, hodnýho, tolerantního a malinko naivního. svým způsobem... jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. něčeho upřímnýho. je tu totiž jedna věc, kterou si kluci v mým věku úplně neuvědomujou - že vztah, do kterýho vtáhnete sex, je vždycky prostě jinej. a ve chvíli, kdy mi slíbíš, že mi nebudeš lhát, že se ke mně budeš chovat jak nejlíp umíš, že mě nevyměníš jen tak za jinou a že se za mě postavíš, jediný co tě dělí od vztahu je přiznat si, že už v něm jsi.

jsem až nezvykle spokojená. jednou. s něčím. ne se sebou, ne s tím, že skoro nespím. ne s úzkostí, která mě teď pronásleduje celý dny. ale s ním jo. hlavně s myšlenkou, že si ho urvu na celej večer.

když jsem opilá, umím si zařídit docela hodně věcí. včera jsem si zařídila rande s bratrem mojí nejlepší kamarádky ze základky. píšeme si teda už docela dlouho a taky se docela dlouho od vidění známe, ale včera jsem nemohla přejít ten pocit, že on je sakra boží. protože kterej kluk si s váma píše jako kdyby bylo osmnáctý století, používá slovo šrajtofle a pak maluje do sněhu srdce, aby do něj mohl napsat vaše jméno? do háje, asi žádnej. takže dneska jdeme na vánoční trhy.

pak jsem si taky zařídila, aby za mnou L. dneska dopoledne přijel. nevím. nevím, co mě to napadlo, nevím, proč jsem se vůbec rozhodla to realizovat. ale jak jsem probrečela celou cestu domů, myslela jsem na něj a pak už mi to bylo jedno, takže jsem mu napsala, ať se ráno staví. jsem upřímně zvědavá, jestli doopravdy přijede a nevím, která z těch dvou možností je lepší východisko. neřeší to vůbec nic. kromě potřeby nechat se využít a pak se na chvilku přitulit a dělat, že všechno je jak má.

jdu se nějak zodpovědně postavit ke svýmu životu. možná. možná to nechám až na zítra nebo odložím na dobu neurčitou. ale jdu si aspoň nechat napsat antibiotika na ty posraný zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama