Prosinec 2016

i am sorry&i forgive.

31. prosince 2016 v 15:16 | R. |  x.
mám rozepsanej článek, ve kterým jsem se pokoušela nějak shrnout celej tenhle rok. ale abych byla upřímná, všechno, co jsem tam napsala, ho pro mě vůbec ale vůbec nevystihuje. ani nevím, jestli je něco, co dokáže moje pocity správně shrnout a zároveň nespadnout do tý přehnaně optimistický nebo naopak negativní škatulky.

tenhle rok pro mě byl o samostatnosti a znovu a znovu o pocitu osamělosti. což ale není špatná věc. život o tomhle je. teď už asi vím, že jo a s tímhle vědomím se dá - stejně jako se spoustou dalších prozření, co mě potkaly - žít. když samotu přijmete, tak to nebolí. alespoň mě ne. a všechny priority se najednou hrozně měněj.

ačkoliv ten rok vidím ve strašně negativním světle, asi zas tak zlej nebyl. dal mi spoustu lidí. tu spoustu lidí mi taky zase vzal. až v příliš rychlým čase jsem tohle všechno musela vstřebat, nebo to alespoň zkusit. ale necítím se nijak zvlášť oslabená, možná právě naopak. a v tom je možná to hlavní, to pozitivní, chápete.

takže, to pozitivní:

  • splnila jsem si sen a jela do nizozemska
  • ukončila jsem strašně nezdravej vztah
  • a zároveň se naučila, že to hlavní, o co se musím starat, jsem já
  • naučila jsem se mít ráda sex... možná až moc
  • poznala jsem lely
  • naučila jsem se se hádat a stát si až otravně za svým
  • zjistila jsem, že věřit se nedá skoro nikomu - a život je díky tomu snazší
  • a taky že se dokážu znovu (a znovu, a znovu) zamilovat
  • relativně jsem se zbavila závislosti na kouření
  • povedlo se mi za celej ten rok neotěhotnět
  • přece jenom se dál snažím... a to se počítá úplně nejvíc.
je debilní to - už zase - říkat, ale fakt nemůžu uvěřit, že další rok je v tahu. a jsem si skoro jistá, že to budu říkat za rok znovu, možná zase jako někdo docela jinej, možná úplně stejná. svým způsobem se mi ani nechce věřit, že to byl další rok s tímhle blogem, další rok života, kterej jsem propsala, nezvratně přilepila na internet a nejspíš tak zůstane veřejnej už napořád... protože bych nerada tyhle zápisky někdy mazala a tak. taky je to další rok, během kterýho se můj blog nedotkl mýho osobního života, ačkoliv můj osobní život se fakt děsně dotýká tohohle blogu. což je myslím docela dobrej argument pro "vždyť na to stejně jednou někdo musí přijít".

já vím, že jednou na to někdo přijde. třeba můj budoucí kluk. třeba moje budoucí nejlepší kamarádka. třeba jedna z mejch současnejch nejlepších kamarádek. nebo kdokoliv. poslední dobou mě to ale ani tolik neděsí.

co se týče posledních několika dní, je mi vlastně vážně dobře. píšu si s kubou. denně. a uvidíme se asi v pondělí. a anička se na mě nejspíš nezlobí za to, že teď trávím víc časů s jejím bratrem, než s ní. svým způsobem si to vůbec nezasloužím, ale dělám, že jo. po dlouhý době z něčeho nejsem vůbec vystrašená a nevím, jestli je to proto, že už jsem všechny naděje kopla do prdele, nebo proto, že mi na tom vlastně nezáleží. nebo proto, že z něj mám pocit, že mě nechce jen tahat za nos. ať je to ale jakkoliv, je příjemný se najednou vůbec nebát. a usmívat se jako idiot a občas něco cítit úplně až u srdíčka a zároveň... žádnej stres.

já snad dospívám nebo co.

což mi připomíná, že ze mě nejspíš brzo bude stará kurva. s prominutím. trochu tyhle slova beru lely. děsně mi ta holka chybí. fakt příšerně. ten příští rok bez ní bude peklo. a to je to ještě tak daleko.

každopádně, chci vám všem popřát hezkej novej rok. normálně to nedělám. ale... myslím, že je to vážně jen na mně, jaký to tentokrát bude. až moc jsem čekala, že někdo přijde a zachrání mě před tím vším. a možná, že i pár lidí přišlo. ale nikdo nemůže zůstat na pořád, pořád vás držet za ruku, pořád vám říkat kudy dál. a cítím se fakt volná, když tohle vím, když vím, že nemusím a nepotřebuju na někoho čekat a... můžu se zachránit sama.

shining star.

28. prosince 2016 v 22:54 | R. |  x.
trochu ztrácím kontrolu, abych se přiznala. na druhou stranu, kontrola nemusí být nutně prioritou, ne? a co se priorit týče, to mi teď taky úplně nejde...

you are not a diamond,
you are not a shining star
doesn't mean that you're not perfect
exactly as you are

svátky pro mě byly docela náročný. svým způsobem jsem se jima spíš prochlastala, než cokoliv jinýho. a taky propsala s kubou.

v pondělí jsem jela k M. - špagetky, víno, konečně určitej pocit klidu a uvolnění. i když je to mrcha, je to moje mrcha. neplánovaně se dostavili i kluci s morganem a já se s ivoškem šla dívat na hotel transylvánii, protože proč ne. no a potom jsme šli do hospody.

hádejte, kdo tam byl, že jo. L. - můj L. na baru. a co chytřejšího můžete udělat, když uvidíte kluka, co vám láme srdce na kousky, než se rozběhnout, skočit na bar a zakřičet "pusu". na druhou stranu... pusu jsem dostala. velkou. a ne jednu. a je jen na pusu. za ten večer jsem s ním spala dvakrát. a to ještě ani nevím, jestli jsem si z toho posledního úletu náhodou neuodnesla nějakýho mimozemšťana. protože se mi zoufale nechce na ten test čůrat.

ve tři jsme se vrátili k M. domů. s náma ještě ten její a roman. vařili jsme s romanem špagety... potom jsem teda spíš seděla na kuchyňský lince nahoře bez. měla jsem docela upřímnej záměr už nebejt taková kurva. pravdou ale je, že mě to už ani nijak nesere. necítím si kvůli tomu blbě a už ani nechci, protože... zalhat můžete vždycky.

říkám si, že když si tohle někdo čte, musím vypadat jako hrozná děvka. neva.

včera za mnou přijel kuba. a dovezl mi zasranou růži. a taky bílý víno. pozdní sběr. jakože... chce abych se zamilovala, nebo co? přece nemůžete holce psát tak úžasným způsobem a donýst jí ještě k tomu tak skvělý víno a... čekat, že se nezblázním? do něj?

přijel a dal mi tu růži. takže jsem... jo, kňučela, že žádnou kytku nechci. protože nesnáším dostávat kytky. a vím, jak hloupý to je, ale nedokázala jsem si pomoct. po všem tom s kryštofem mě prostě další červená růže vyděsila víc, než kdyby na mě vytáhnul kudlu. u mě jsme si nalili víno. ťuknuli si. a já na něj koukala jako debil, protože jo, sice nemám problém se s někým vyspat, ale dát klukovi, co se ke mně chová hezky, pusu, to už trochu nedávám. a on se zeptal, na co se dívám. takže jsem udělala asi nejodvážnější věc na světě.

potom jsme se asi půl hodiny vydrželi dívat na film. zbytek jsme prolíbali. nevím, jak... se cítit, co si myslet. protože to bylo zvláštně hezký a snadný. a mluvit s ním jde úplně samo. a jeho ruce ví úplně přesně co a jak. a pane bože, jak je vůbec možný, že já toho kluka tak hrozně chtěla?

můžete mi říct, proč se všechno děje tak strašně rychle?

a pak mi chtěl sundat kalhoty. a řekl, že ty jizvy ho nezastaví. a na nic se neptal. a já trošku umřela. a trochu si přeju, aby se už nikdy nic nemuselo znovu pokazit.

a možná jsem jen romantická nymfomanka.

prcat.

25. prosince 2016 v 0:02 | R. |  x.

v první řadě - chtěla jsem vám všem popřát klidné prožití svátků, pohodu, pocit bezpečí, žádnej stres a hádky. všichni mi přáli "šťastný a veselý", ale pro mě osobně tohle není úplně priorita. nemusej být šťastný a nemusím nutně bejt veselá. stačilo by mi být v klidu, spokojená a trochu míň v depresi, heh.

což bohužel letos úplně nevyšlo. no, ne vždycky všechno vyjde, že jo.

nechci úplně rozebírat všechno, co se během dneška posralo. vlastně už samotnej den začal docela negativně, nebo možná spíš... bolestivě. můj vánoční zázrak nepřišel a kluk, pro kterýho dělám první poslední, se mě ptá, jak to s ním vidím. a znovu a znovu se dostáváme k tomu, že je to on, kdo neví, jak věci vidí a jak je vůbec vidět chce. silvestra zruší a pak zase píše, jestli bych teda mohla přijít. a popravdě... ze všeho nejvíc chci se s ním opít, líbat ho přes kůži na jeho zlomený srdíčko a držet ho, až bude spát.

brečela jsem jako želva. nemám tušení, co teď.

je tak strašně mladej. a pokaždý se ptám, co tak hroznýho se mu asi muselo stát, že se rozhodl všechno pevně zavřít vevnitř a za žádnou cenu nepustit ven a už nikdy nevěřit, dokonce ani sobě.

píšu si s jakubem. viděli jsme se tak půl hodiny a píšeme si několik dní vkuse, vlastně spíš ze srandy. ten den, co jsme se viděli, jsem ležela a se zavřenýma očima si představovala, že mě líbá. ani nevím, kde se to bere. ani nevím, co teď chci a jak se chovat, co riskovat, za čím jít. kuba je skvělej. alespoň to, co z něj zatím znám, je skvělý. jenže kryšotof... kryštof je příšernej a já... já si nemůžu pomoct.

můj otec si k vánocům koupil falešnej krb.

celej ten den byl vyčerpávající. po dlouhý době jsem měla neuvěřitelnou úzkost a depresi, nejdřív spát nemohla a pak zase prospala tři hodiny, bolel mě žaludek. nevím proč, tenhle den prostě strašně špatně snáším, už několik let. asi ten tlak nebo možná moje osobní nároky, nějaká představa toho, že něco bude zrovna dneska jinak. sněžilo. táta mě seřval. máma mě seřvala. moc piju. moc času trávím na sociálních sítích. málo pomáhám. jsem moc sobecká. až moc se rozdávám lidem, kteří si to nezaslouží. proč nejsem šťastná, když dělaj co můžou? jsem moc rozmazlená. moc potichu. moc nahlas. jsem moc.

nebyla jsem asi připravená to dneska slyšet. dneska jsem nechtěla být... moc.

potom jsem vypila skoro celou flašku vína a už mi bylo jedno, kdo na mě křičí. pohoda a cukroví a pelíšky, u kterejch jako každej rok brečím a jsem michal. a alespoň mám kamarády, co se mnou propíšou noc a jejich problémy jsou asi větší, než ty moje. dneska v jednu ráno mi jeden kluk cupoval srdce, zatímco druhej mi psal, že mě miluje. ve slovenštině. a v avatarštině, do hajzlu.

ani nevíte, jak mě děsí, že zbejvá nějakejch šest dní a tenhle rok bude u konce. ne, že by mě děsil ten konec, protože tenhle rok byl asi nejhorší ze všech. děsí mě ten novej začátek. je to jen formalita, ale já vážně nevím, co dělat, abych se konečně nějak odrazila a věci byly aspoň snesitelný, když už ne dobrý.

there's no pride to be found.

21. prosince 2016 v 6:26 | R. |  x.


docela mi hrabe. spala jsem tak čtyři a půl hodiny a teď tady od pěti sedím, třepu se a svým způsobem lituju, že jsem včera tolik bojovala sama se sebou. dneska budu muset čekat až do večera, abych si mohla nohy obvázat toaleťákem, stáhnout starou zimní šálou a jít spát.

pamatujete si, jak jednu dobu děsně letěly arafat šátky, nebo jak se těm nechutnejm barevnejm hadrům říkalo? mám doma tak tři, jeden opravdu hnusnej fialovej.

v sedm jdu k zabuřce. není to úplně důvod, abych tady už od pěti dřepěla, ale... alespoň někam jdu, chápete. aleespoň nějakým nepříjemným způsobem zabiju čas. jako vždycky.

včera jsem od M. k vánocům dostala kelímek první pomoci. v unicornské barvě. vevnitř bylo jagermeister miminko (to je taková ta piti lahvička, ve které je tak na dva loky), skoro dva gramy trávy, sklo, cigareta, zapalovač a kondom. nejvíc mě na tom sere, jak si někoho takhle pustíte do života a ačkoliv teď už nechcete, ten člověk vás dál zná, dál ví, jakej jste kretén. že to mezi náma je teď na hovno bohužel nevymaže ten rok, kdy jsem jí říkala první poslední. ani fakt, že jsem prostě jen strašná pitomá kráva, která nedělá nic jinýho, než že chlastá, hulí a šoustá koho potká.

mimochodem, včera jsme se s M. vetřely na přednášku pro terciány, původně jenom proto, že jsme nechtěly další hodinu rozebírat jak v americe nosí dárečky santa claus (popravdě nevím, co jsme měly nebo neměly rozebírat, ale jsme vždycky už dopředu vyděšený, hlavně po tom, když nám jednou ten náš američan tři hodiny po sobě vysvětloval pravidla americkýho fotbalu). takže když jsme potkali tady toho příjemně vypadajícího fousatýho a potetovanýho pána, kterej byl celej nadšenej, že může rozšiřovat naše obzory, prostě jsme tam musely.

paradoxně, ta přednáška byla o závislostech. a o životě. a o bolesti. vnitřní bolesti, o lidech, kterýma se obklopujem, hledání smyslu i nesmyslu. a my dvě jenom poslouchaly, proseděly tam celou hodinu a pak ještě jednu celou hodinu, kterou jsme měly na oběd a já... nevím, tak jaksi mě to vzalo víc, než jsem čekala. ne to, že já bych si měla dávat pozor, protože to vám dneska řekne každej debil. ale to, že strašně často lidi právě kvůli tomuhle ztrácím. že kvůli tobě nakonec ztrácím i sama sebe. a že se přece jenom možná sunu k tý pomyslný hranici, za kterou už to není v pohodě.

tak si říkám, že tomu chlapovi možná napíšu mail. nevím jak, nevím, jak to budu formulovat. ale potřebuju se ptát na hromadu věcí a neznám nikoho jinýho, kdo by tenhle problém překonal a mohl říct, že ho má překonanej.

ale jako jo... stále dělám... eh, prostě budu muset napsat pičoviny, pro to snad ani jiný slovo není.

kryštof mi v něděli napsal. choval se zvláštně a pořád se zvláštně chová. v neděli mi v podstatě navrhl, ať jsem s ním na silvestra u něj doma. pak taky navrhl ať s ním jdu na stužkovák. pak taky navrhl ať se zase někdy vidíme, ideálně ještě před tím silvestrem.

hloupý na tom je, jak já za těma idiotama vždycky přiklušu a celá se rozdám, protože co kdyby to tentokrát náhodou fungovalo, že jo? ale pravdou je, že s ním chci být na silvestra. chci s ním být i přes to, že to nikdy nebude to, co chci a potřebuju. ale chci s ním být. chci se s ním opít, koukat na debilní pořady na nově a pak se s ním milovat. fakt milovat, protože on je kluk, s kterým se milujete a máte tak nějak pocit, že by to mohlo trvat věčně.

včera, lehce podnapilá (hodně), jsem na něj vyklopila otázku jak to teda s náma vlastně bude. tuhle nejistotu já nedávám. nechci se s ní smiřovat, v něco pořád doufat, na něco čekat. lely mi kvůli tomu včera promlouvala do duše nevím jak dlouho, ale je to věc, kterou nechci měnit. chci někoho, ke komu budu moct občas bejt pálivě upřímná, někoho, kdo bude upřímnej ke mně, i když to nebude vždycky příjemný. nechci nic znovu stavět na lžích a domýšlení si, na to je život trochu moc krátkej.

možná jsem to měla cítit jako ztrátu, ale... necítím. získala jsem kamaráda. krásnýho, hodnýho, tolerantního a malinko naivního. svým způsobem... jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. něčeho upřímnýho. je tu totiž jedna věc, kterou si kluci v mým věku úplně neuvědomujou - že vztah, do kterýho vtáhnete sex, je vždycky prostě jinej. a ve chvíli, kdy mi slíbíš, že mi nebudeš lhát, že se ke mně budeš chovat jak nejlíp umíš, že mě nevyměníš jen tak za jinou a že se za mě postavíš, jediný co tě dělí od vztahu je přiznat si, že už v něm jsi.

jsem až nezvykle spokojená. jednou. s něčím. ne se sebou, ne s tím, že skoro nespím. ne s úzkostí, která mě teď pronásleduje celý dny. ale s ním jo. hlavně s myšlenkou, že si ho urvu na celej večer.

když jsem opilá, umím si zařídit docela hodně věcí. včera jsem si zařídila rande s bratrem mojí nejlepší kamarádky ze základky. píšeme si teda už docela dlouho a taky se docela dlouho od vidění známe, ale včera jsem nemohla přejít ten pocit, že on je sakra boží. protože kterej kluk si s váma píše jako kdyby bylo osmnáctý století, používá slovo šrajtofle a pak maluje do sněhu srdce, aby do něj mohl napsat vaše jméno? do háje, asi žádnej. takže dneska jdeme na vánoční trhy.

pak jsem si taky zařídila, aby za mnou L. dneska dopoledne přijel. nevím. nevím, co mě to napadlo, nevím, proč jsem se vůbec rozhodla to realizovat. ale jak jsem probrečela celou cestu domů, myslela jsem na něj a pak už mi to bylo jedno, takže jsem mu napsala, ať se ráno staví. jsem upřímně zvědavá, jestli doopravdy přijede a nevím, která z těch dvou možností je lepší východisko. neřeší to vůbec nic. kromě potřeby nechat se využít a pak se na chvilku přitulit a dělat, že všechno je jak má.

jdu se nějak zodpovědně postavit ke svýmu životu. možná. možná to nechám až na zítra nebo odložím na dobu neurčitou. ale jdu si aspoň nechat napsat antibiotika na ty posraný zuby.

wish you never left.

18. prosince 2016 v 19:00 | R. |  x.
včera se mi zdál strašně podivnej sen. víte... ani to nebyl pořádně sen. ležela jsem v polospánku na zádech a byla prostě jen plná té představy, že se mi kryštof ozve. usmívala jsem se jako blázen a držela se tý vzpomínky, jak mi občas psal dřív. těším se na tebe. smajlík.


i když jsem se už od spousty věcí distancovala, někdy některý pocity děsně vyvěraj na povrch. a zklamání a stesk po něm... i přesto, že jsem s ním skoro nic neprožila a skoro ho neznám... nejde úplně překlenout. jsem posedlá tím, že bych s ním mohla ještě jednou mluvit. nebo ho aspoň líbat. alespoň na chvilku třeba zase dělat že jsem lehká holka, abych mohla být u něj v teple, aby si mě schoval pod sebe, aby zmizelo tohle prázdno. někdy si prostě asi musíte vystačit i s iluzema.

nevím, jak je možný, že mi vždycky tak popletou hlavu.

jenže zatímco já tady píšu o něm, on mi nepíše. a sice občas odpovídá, občas se ozve, když ho něco na mně vyvede z míry. napíše mi, když je nadrženej. tak jako všichni. ale nic víc. nikdy nic víc. a chyba je tím pádem nejspíš ve mně.

což mi připomíná, že L. mi dneska ve dvě ráno poslal fotku boule ve svejch kalhotech. nevím, co si myslet. nejspíš na mě myslíš... úplně jinak, než já na tebe. možná se chcem zpátky navzájem, ale já jaksi nemám sílu znovu slevovat ze svejch nároků a znovu si ubližovat. potřebuju vystřízlivět, fakt že jo. a tohle střízlivá prostě nedám.

postupně docházím k mnoha rozhodnutím o vlastním životě. měla bych se začít sbírat z těch sraček sama a přestat čekat, že to někdo udělá za mě. najít k milování něco víc, než jsou chlapi, protože city k nim evidentně nejsou ideální pro moji psychiku. taky bych měla míň pít, kouřit... a možná se radši vrátit k tý trávě, když jsme u toho. (just kidding)

chce to změnu. někam se pohnout. ne proto, že přichází novej rok nebo proto, že tenhle poslední se posral jak mohl... ale proto, že už to nezvládám, moje tělo to nezvládá a lidi kolem mě nezvládaj mě. nechci takhle zoufale čekat, co se stane.

nejhorší na tom je, jak strašně mi všichni ti kreténi chybí. jak hrozně bych byla ochotná prosit, abych jednomu z nich mohla brečet v náručí dokud neusnu a pak se vedle něj probudit. co všechno bych dala za jednu noc, chvilku bezpečí, klidu, cizího tepla. chybí mi L. chybí mi jeho strniště, jeho sebejistota, měkký objetí. a chybí mi i kryštof. sedět mu na klíně, být zase jednou lidská bytost, když s ním jsem. chybí mi, jak držel moje tváře a byl gentleman i když byl opilej.

a teď mi jako napíše? jako... jen tak?

idc.

16. prosince 2016 v 15:09 | R. |  x.
už dlouho jsem si neprošla takovým vnitřním bojem jako včera. a to se vlastně ani nestalo nic tak extra, prostě to byl jen další ze série hodně špatných dní. a když říkám hodně špatných... vážně myslím hodně špatných. sere mě tak nějak všechno a nemít alespoň lely, asi se zbláznim.

ve středu jsem byla na koncertě rybiček. šla jsem vlastně jen proto, že jsem to dávala M. k narozeninám, jinak to totiž úplně neprožívám... asi jo, asi se dá říct, že neprožívám v podstatě spoustu celkem fajn českejch kapel. ale já českou hudbu prostě neposlouchám a když už, je to spíš písnička než celej interpret. no, každopádně, šla jsem na rybičky.

v podstatě jsem se na to hrozně těšila. s M. jsem to párkrát poslouchala, docela tomu přišla na chuť, nevím jak dlouho dopředu jsme řešily, jak super to bude. nah. nebylo. jely jsme nejdřív ke mně a já pak měla jet k lely hodit si věci na spaní, protože jsem samozřejmě chtěla spát ve městě. pohoda, u nás doma všechno fajn. před odjezdem jsem zjistila, že nemám doma rodiče a nevím, kde vezmu prachy, takže se M. ptám, jestli mi půjčí. jasně, že jo, není problém. zpětně se tomu docela směju, ale co už.

jela jsem teda k lely domů a M. se ode mě odpojila a jela za svojí kamarádkou z práce a že se teda sejdeme na svoboďáku. ještě jsem M. táhla nějaký věci, aby to nemusela tahat a složitě jsem kvůli tomu jezdila sem a tam. říkala jsem si, že když mi bude půjčovat je celkem fér to pro ni udělat. a stejně bych to udělala i kdyby mi půjčovat neměla, sakra. tohle normální lidi dělaj ne? dělaj věci pro svoje debilní kamarády.

když jsem se vrátila M. tam už měla tu kamarádku a taky asi trochu popito. ptala jsem se, jestli jdeme na svařák, ale řekla mi ať jdu sama, že ony chtěj jít kamsi jinam. což bylo... no, ne moc hezký. šla jsem si teda sama pro svařák, což bylo tak na dvacet minut. pak jsem je ještě dalších deset minut hledala, než mi přišla sms, že už jsou zase někde jinde a mám přijít tam. když jsem přišla, chtěly si jít pro pití zase ony, že jo. a to už jsem začínala být fakt nasraná.

zbytek času ve městě jsem se s nima moc nebavila, protože stejně nebylo moc co říct. M. se ke mně chovala opět jako kdybych byla někdo otravnej, kdo by tam vlastně vůbec neměl být a většina věcí, co jsem si dovolila vypustit z pusy, byla trapná a na hovno. díky, fakt že jo.

k flédě jsme museli skoro s hodinovým předstihem, takže jsme tam potom jen stáli ve frontě a mačkali se a já se modlila, aby lely přišla co nejdřív. M. chtěla jít až k pódiu, ideálně doprostřed a v tom já neviděla úplně smysl, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna skalní fanynka. a mezi náma, to ani ona ne. vzhledem k mojí náladě mě potom už sralo naprosto všechno. jako třeba hodinu stát u pódia, nemoct si jít pro pití, nemoct na záchod, nemoct se hýbat. necítila jsem se dobře, protože se se mnou nebavila ani moje kamarádka ani lidi, s kterejma tam byla. takže se mi fakt ulevilo když mi napsala lely, že už tam bude.

no, řekla jsem teda M., že už je tady a že s ní půjdu vystát tu hroznou frontu a že už se takhle dopředu asi jen těžko protlačíme, takže jestli by mi mohla dát ty peníze, jak jsme se bavili. a bylo mi řečeno, že ne, když tam s ní nebudu. jakože... chápete? to už na mě bylo prostě moc. a vypěnila jsem, vmetla jí do ksichtu že ji jednou až dvakrát týdně živím, že se chová jako kráva a že mi ty peníze slíbila a ať mi je navalí. uznávám, ne nejlepší způsob jak si o něco takovýho říct, ale byla jsem fakt strašně nasraná. a ona samozřejmě taky. začala po mě házet peníze a vykřikovat, ať teda ještě někoho pozvu a podobně. vzala jsem si dvě kila a odešla. a nejvíc mě sere, že jsem byla nasraná snad ještě dvě hodiny a prostě jsem se přes to nemohla přenýst.

s lely jsme se potom ještě protlačily dopředu, ale nikdo se s náma nebavil a nás nebavilo se mačkat, zvlášť kvůli pekařovi, kterýho ani jedna nemusíme. společně to pak byl docela fajn večer, nějakej cizí nešťastnej pán nás totálně opil - kvůli tomu mi M. samozřejmě neustále bude tvrdit, že jsem byla ožralá a nemohla skoro chodit a podobně. hádat se nebudu, ale o tom, jak vypadá člověk co nemůže chodit máme asi značně odlišnou představu. hlavně že když já ji musím tahat domů, svklíkat a sprchovat od zvratků, je to naprosto ok a normální.

ta opravdová perla ale teprve přichází. po cestě domů jsme se totiž s lely stavovaly na jídlo. u stánku. nejblbější nápad na světě, mimochodem. abych to totiž upřesnila - já miluju nudle. jsem doslova nudlovej člověk. a jm nudle skoro pořád. jenže je taky jím jenom na dvou místech a nikde jinde, protože, co si budeme povídat, většinou se nudle prodávají na dost pochybnejch místech. a tohle místo, kde jsem si nudle dávala ve čtvrtek v jednu ráno, bylo teda sakra pochybný. jenže opilé R. to bylo úplně jedno. a opilé lely taky.

spokojeně jsme si nudle snědly a šli jsme spát na krásný tři a půl hodiny. ráno jsem měla klasickej bolehlav, ale nijak blbě mi nebylo, normálně jsem si dala sprchu a jela se vzdělávat. první hodina v pohodě, sice unavená a ještě trochu přiopilá, ale v pohodě. no, pak mi lely psala, že už dvakrát zvracela. říkám si v pohodě, asi má prostě jen horší kocovinu než já. a pak to přišlo. poprvé jsem zvracela kolem půl desáté, hned za půl hodinu znovu a pak ještě několikrát během dopoledne. peklo.

o půl jedné jsem jela domů, protože se to nedalo vydržet. samozřejmě mi každej řekl, že mám kocovinu a jsem nezodpovědná kráva, která se v týdnu ožírá. a já mám posranou otravu jídlem z ještě posranějších nudlí. skvělý.

dneska jsem tím pádem doma a je mi blbě. asi karma nebo tak.

such soft and messy thing.

12. prosince 2016 v 21:16 | R. |  x.

v první řadě, doopravdy jsem nemyslela, že by se můj článek o antidepresivech a psychickejch problémech mohl dostat na titulku blogu. samozřejmě jsem se jím chtěla dotknout co nejvíce lidí, ale nečekala jsem, že přijde nějaká podpora. takže za to jsem fakt vděčná. a ještě vděčnější jsem za komentáře od vás, protože se vlastně nic moc negativního neobjevilo. a z toho mám zvláštně konejšivej pocit.

měla jsem jít zítra na fyzioterapii, takže jsem si určitým způsobem malovala, jak se některý z mejch problémů nějak vyřeší... ideálně sami od sebe. docela teď žiju o víně. vím, že moje nevolnosti, únava a znechucení částečně pramení právě z přehnaný konzumace alkoholu, ale upřímně... najděte důvod, proč přestávat. pravdou je, že je to občas jediná cesta jak ven z okolních sraček, vůli mám na bodě mrazu a jedinej boj, kterej mám ještě chuť svádět, je ten o alespoň relativně fér přístup k okolí. hledám ho ve víně a občas taky krvi.

dneska mi krev prosákla skrz zimní punčochy až na šaty. možná to přeháním.

včera jsem absolutně ovíněná psala kryštofovi. chtěla jsem se jen zeptat jak šel zápas. ale u toho jsme neskončili. možná... nevím. třeba by taky potřeboval alespoň minimální blízkost. nebylo to pro mě poprvý co jsem si s někým jen psala a věděla, že jemu to přináší určitý... uvolnění. ale bylo to poprvý co jsem věděla, že to oba zrovna vnímáme stejně. a připadala jsem si trochu hloupě, trochu trapně, trochu moc opuštěně, když jediná ruka, co mě hladí, je pořád ještě ta moje. jenže nemám nic víc. nikde v dohledu.

nelíbí se mi to. myslím tím tuhle nečekanou křehkost. na chvilku bych snad fakt zadoufala. popravdě už samotný snění je prostě až příliš. nezvládám to. nezvládám vůbec nic.

nevím, jestli jsem ho ráno chtěla vidět nebo se mi vlastně ulevilo, když nikde nebyl. nevím, jak to dělá, ale když mě nechce vidět, prostě se vypaří. málem jsem se udusila a bylo to úplně k ničemu, protože on tam nebyl.

zítra uvidím jakuba a toma. naposledy když jsem viděla jakuba bolelo to jako čert. teď všude dává fotky se svojí přítelkyní a já pořád dokola přemýšlím, jestli se třeba něco změnilo. jestli mě třeba poslouchal, jestli jí třeba přestal lhát, jestli se za ni přestal stydět, jestli ji přesvědčil o tom, co k ní cítí. a jestli konečně přesvědčil i sebe. nedokážu si odůvodnit, proč mě to zajímá. s tomem jsme se potkali na prodloužené, ačkoliv fakt nevím, co tam dělal a nakonec jsme nešli ani na panáka. potřebovala bych se mu znovu vybrečet na rameno nebo tak něco.

mám tolik práce, sakra.

i need you once again.

10. prosince 2016 v 22:23 | R. |  x.

začínají na mě dolíhat vánoce. letos se po dlouhé době doopravdy těším, i když to není úplně kvůli atmosféře a teplu rodinnýho krbu. rodina obecně v tom moc roli nehraje, nějak se tady teď necítím. ale nemůžu se dočkat volna, sladkýho, vánočních filmů a bramborovýho salátů a červenýho vína.

tenhle víkend poněkud nedobrovolně zůstávám doma, takže plánuju napéct ještě něco kromě perníčků a taky to všechno nějak nazdobit a uvést do reprezentativního stavu.

zrovna mám dějepis mimochodem. (psáno v 8:30 ráno v pátek... tolik k tomu, jak rychle píšu články) velkou výhodou toho, že na to mám naprosto jasnýho brita je, že neumí učit a je tak trochu naivní. nebo je mu to možná jen všechno jedno, těžko říct. každopádně, letos nám dal první test, kterej si potom vybral a opravil sám... takže docela šok, že najednou všichni s jedničkou mají za čtyři. tolik k mýmu vztahu k historii.

ve středu jsem byla na třech sestrách. popravdě se mě ta kapela nikdy nedotkla a asi ani nikdy nedotkne. většinu času jsem strávila na baru v kuřárně a pak taky na záchodě s nějakým klukem. neptejte se, neřešte, já to udělám stejně, protože jinak bych se na sebe nemohla ani podívat. alespoň že k ničemu vlastně nedošlo.

vypadá to, že příští rok bych se mohla podívat do Řecka nebo Turecka. zatím to není vůbec jistý, ale je tu docela velká šance, že se alespoň ke mně domů zase někdo ze zahraničí podívá a ačkoliv to bude nejspíš opět sakra náročný, těším se a ta zkušenost mi přijde skvělá. navíc, tyhle snědší typy mají něco do sebe, co si budeme povídat.

máti mi zrovna začala vykládat o tom, jak moje bývalá spolužačka jede na rok do ameriky a přerušuje studium. ani nevim, proč mi to vlastně říká, protože mi bylo několikrát řečeno, že na semestr nebo dva nikam nepojedu, protože nemáme prachy a protože mě přece zná. nevím, jestli chce abych záviděla nebo se nad sebou zamýšlela nebo byla prostě jen nasraná. pravdou je, že bych takhle někam na dýl jela strašně ráda, ale nedokážu si představit na půl roku přerušit a pak to všechno dohánět, nebo ještě hůř, na rok úplně přerušit a přijít tak o lidi, s kterýma jsem ve třídě. ne že by to byla nějaká závratná sláva, ale zvykla jsem si na ně a taky musím uznat, že se jedná o poměrně inteligentní lidi, díky kterejm většina věcí není žádnej problém. zkrátka a dobře, když nad tím přemýšlím, nechtěla bych odcházet zrovna teď a nejspíš ani za rok.

včera jsem byla na další prodloužené. a byl tam kryštof. upřímně, prodloužená jako taková byla dost podprůměr, docela málo lidí a taky žádnej L. uvádějící mě neustále do rozpaků. zkouřila jsem se a opila a potkala jirku, mýho bývalýho spolužáka ze základky. asi tak půl roku zpátky jsem se dozvěděla že je gay, nebo možná bisexuál, whatever, zase tak moc na tom nezáleží. nějakou dobu jsme kecali a pak tancovali na ploužák já, on a M. - my dvě jsme v tomhle nejspíš mužskej ideál. dvě naprosto všemu otevřený holky, který na sebe navzájem nežárlí a ještě k tomu jsou poněkud kurvičky. nevím, neřeším. držel nás obě za zadek a všechno byla strašná sranda.

šla jsem se napít a najednou se zjevil kryštof. zeptal se, jestli jdu tancovat. a já šla. já šla, protože... je to kryštof. nemluvili jsme spolu ani jednou od té doby, co ode mě ráno odešel a začal se mi vzdalovat. tancovali jsme, byla jsem těsně u něj a děsně mimo. řekla jsem mu, že je krásnej. a on mě políbil.

vzal mě nahoru na balkón a mluvili jsme. asi dost dlouho, nevím. líbali jsme se a mluvili tak strašně upřímně, až toho teď trochu lituju. pochopila jsem spoustu věcí... tou hlavní z nich je, že oba potřebujem zachránit a najít někoho, kdo nás bude mít rád. řekla jsem mu snad stokrát, že se nezlobím a že ho mám ráda. potom jsme šli ven, já jeho sako přes ramena a on ruku na mým boku. brečela jsem a taky jsem šílela, jak moc jsem ho ještě jednou chtěla. seděli jsme na lavičce a v mý hlavě se zaseklo, jak mi dlaní přejel od zad až po koleno a odtam po lýtku až k těm posranejm botám na podpatcích. vzal můj obličej do dlaní a připadala jsem si tak moc doma. na chvilku. jeho, schovaná, v bezpečí. u svýho vystrašenýho vojáka.

ještě v noci jsem mu napsala, že se mu omlouvám. potom jsem usnula a během dneška ten příval pocitů obrečela asi desetkrát. nerozumím vůbec ničemu, protože ta hodina, možná hodina a půl s ním zase protrhla všechny hráze a připadám si zranitelná a znovu zničená a strašně sama. popravdě hrozně chci, aby se to dalo zopakovat. jednou, dvakrát, milionkrát. nemuset tomu nijak říkat, nic si neslibovat. prostě jen občas bejt u něj, protože se u něj cítím schovaná před vším ostatním. s ním nejsem jen holka na sex. s ním jsem někdo, kdo si ještě pořád zaslouží pravdu. a to mě děsí.

dneska mi napsal. nevím. nevím. nevím. strašně si to přeju. ale nedokážu věřit snad už vůbec v nic. už jednou odešel, úplně nečekaně.

nechám to plynout, protože to mi každej radí, abych udělala. popravdě, už to že se ozval je víc, než jsem čekala. o nic nejde. jsem teď... single. a líbám koho chci a spím s kým chci. asi bych to měla ocenit. ale už asi nechci líbat vůbec nikoho.

are you still having fun?

5. prosince 2016 v 18:56 | R. |  x.
you wear your mask in the dark
manipulate when you're afraid
separate from the start.

sama jsi řikala jak je těžký najít holku co umí vařit no a když ji najdu tak chce umřít.

nestíhám vůbec nic a už vůbec ne blog. nah nah nah. není to fér. už mě nebaví všechen ten spěch... a to kupodivu vůbec nemluvím o aktuálním ročním období, o tom, že budou vánoce a všichni šílí okolo dárků. tohle jde úplně mimo mě, protože většinu mám nakoupenou a to, co mi zbývá, zkrátka a dobře vůbec nehoří. alespoň v něčem je fajn být nezadaná a úplně sama.


naprosto jsem si zamilovala red sun rising a jsem na sebe nasraná, že jsem se nedokopala se k tomu si je pustit ještě před tím koncertem. teď jejich úžasný texty můžu vyřvávat možná tak v koupelně...

v sobotu jsem byla na mikulášské a ještě před ní jsme lehce slavili narozeniny M.

sama o sobě ta oslava byla dost odlehčená. upekla jsem dort, dali jsme M. dárky a vypili dvě flašky vína a jednu vodku, takže ani žádná šílená chlastačka. pak jsme jedli pizzu, dokud nepřišlo ještě pár lidí a koukali na harryho pottera. kluci nevymysleli nic lepšího, než že nás projekt o pornografii je potřeba probrat pořádně do hloubky, takže to asi půl hodiny vypadalo jako v debilním alternativním filmu a zrodu sexuální revoluce a na obří televizi v obýváku jelo lesbický porno s deseti hodinovou verzí puddi puddi v pozadí a nejšílenější kompilace porno failů. při pohledu na něco takovýho člověk docela ztratí chuť zůstávat třízlivej.

potom jsme konečně šli do hospody, kde jsem hned ze začátků vyprosila pár piv, než jsem si všimla L. - a to už mi to naštěstí bylo jedno. pozdravili jsme se někde u baru a on přišel za mnou, což mě docela překvapilo. podali jsme si ruce a já dělala, že jsme jeden pro druhýho nový. byl docela děsně perverzní, ale nesralo mě to. vidět ho nebolelo.

šla jsem tancovat za ostatníma a nechala jsem ho tam. docela rychle si mě našel J. a přitiskl se ke mně. byl už dost opilej a říkal mi, jak skvělá jsem, zatímco se snažil mě líbat. je to jeden z těch až nepříjemně jemnejch kluků, co líbaj podobně jako holky a nikdy vás nepoškrábou fousama, hladí vám tváře a ramena a ptají se, jestli si vás směj vzít domů. svým způsobem s ním trochu taju i přes to, jak moc mě sere jeho zbabělost a opilost a dokonalej obličej.

šla jsem kouřit. trochu jsem chtěla být sama, trochu jsem možná hledala někoho, díky komu sama nebudu. přišel za mnou L. ptal se, proč jsem sama a jak se mám, jeho ruka na mejch zádech a pozděj na zadku, nos opřenej o nos. dali jsme si panáka a šli na nějaký podivný místo, který asi nezvládnu pojmenovat. něco jako tribuny, těžko říct. dělal si se mnou v podstatě co chtěl, neměla jsem sílu vzdorovat - ani sobě, ani jemu. je mi až špatně z toho, jak ukradený mi bylo, co se mnou bude nebo že jeho chování už se dávno nepodobá tomu, co jsem znala. nebo že je víc opilej, než aby si uvědomoval. nebo že mi ubližuje.

skoro se nedal zastavit, když mělo dojít na věc. asi poprvé prostý ne nestačilo. pořád dokola se sama sebe ptám jak se kvůli tomu cítím a tak. nevím. fakt nevím.


řekla jsem mu, že bez ochrany s ním fakt spát nebudu a donutila ho si se mnou zapálit a uklidnit se. mluvili jsme o tom, že to obnovíme a ani jsem to nemyslela vážně a přesto mě jaksi bolí, že se mi neozývá. vyčetl mi, že jsem mu nenapsala, ale když jsem řekla, že není důvod, vlastně mi to odsouhlasil. řekla jsem mu, že jsem si ublížila a nechci, aby to viděl. řekl, že to nevadí.

nějakou dobu jsem pak zase tancovala a nechávala se zvát od každýho, kdo se nabídl. myslím, že se nic moc nestalo, protože tuhle část večera nemám nijak zvlášť v hlavě. L. si mě našel a šli jsme opět na to stejný místo, kde byla kromě jinýho taky bouda, kde jsme nechytali M. a jejího skoro-kluka a s nima dali ještě brko. potom jsem se s L. vyspala a pak hystericky brečela. nevím proč. nevím. nevím. chtělo se mi asi pronýst nějaký vyznání nebo tak něco, ale nešlo to. nedokázala jsem ty slova najít, i když v hlavě mi to znělo tak hrozně jasně. vím, že celá tahle věc je strašně špatně, ale je to on. a nejde mi se přes něj přenýst.

potom jsem ještě spoustu času strávila na kolenou, k čemuž se moc vyjadřovat nebudu. vrátila jsem se ubrečená, ale konečně ne sexuálně frustrovaná, takže aspoň něco. upřímně, dolámaná jsem ještě do teď.

celý to mám potom docela zamotaný. dělala jsem zvedačku před hospodou s I., kde jsem pak potkala Jirku, s kterým jsem se asi dvacet minut jenom objímala a zamilovaně líbala. objevil se V. a chtěl si hrozně povídat, ale já musela jít za tomajkem a najednou mě strašně zajímalo jak se má a co dělá a na čem zrovna pracuje. kouřili jsme a já ho objímala a on mě hladil po zadku. líbali jsme si a já mu řekla, jak je roztomilej, což jsem myslela, že z pusy fakt nikdy nevypustím. ale popravdě jsem si o sobě myslela dost věcí, který evidentně neplatí.

domů s náma šel I. a skončil v posteli vedle mě. tulili jsme se, jeho ruka pod mým tričkem, ležela jsem jako opařená a vlastně jsem mu dovolila úplně všechno, aniž bych se hnula. svým způsobem jsem to snad ani nevnímala, i když vím, že jsem myslela na to, jak má velký ruce a jaká je to úplně zbytečná hovadina. hájila bych se tím, že já nic neudělala, ale měla jsem mu v tom zabránit. odešel až když někdo zazvonil a já se ještě zmohla dát mu pusu na tvář. asi bych zasloužila po držce, ale je mi to všechno dost jedno, včetně toho, jestli to na našem přátelství něco změní nebo ne.

víte co? seru teď na to. na všechno. na lásku, partnera, sebeúctu, věčnej stres. stejně jde o hovno a necítím se ani trochu dobře ať dělám cokoliv.

potřebuju seznámit s někým, kdo dělá v pornoprůmyslu kvůli oné seminárce. ideálně s někým z brna. tomu říkám životní cíle a hodnoty.

blue to grey, it's mundane but there's something strange about it.

1. prosince 2016 v 22:17 | R. |  x.

fotku jsem drze ukradla kamarádce... nevadí. doufám.

včera jsem byla na skillet. dokonce jsem si sáhla na johna, což byl za posledních několik týdnů můj asi nejerotičtější zážitek (ok, možná trochu kecám, ale... chápeme se). nevím, jestli to bylo pouští, na který jsem se nacházela, nebo samotnou kapelou, ale bylo to pro mě jako konečně se vynořit z vody a zhluboka se nadechnout. bylo to zkrátka a dobře úžasný, povzbudivý, plný energie, lásky, příslibů a naděje.

bohužel jsou tady potom ty rána, kdy se musíte vyrovnat s tím, že je konec a jedinej, kdo bude nadále udržovat vaši dobrou náladu, jste vy. což mi upřímně moc nejde. dnešek byl jeden z nejzbytečnějších a nejdepresivnějších dnů za poslední týdny.

mám tak nějak pocit, že se mi nedaří naprosto nic. připadám si nemilovaná, zrazená, podvedená, nesnášená, ponížená, plná záště, strachu, nejistoty, pochybností. bez směru.

vím, že velkou vinu na tom mám já sama. tyhle stavy pocházej hlavně ze vzrůstající deprese, z ničeho jinýho. roste to tak nějak den ode dne a nemám chuť se bránit. zdá se mi, že středa je nepředstavitelně daleko a že už snad ani nejsou pilule, co mě z tohohle můžou nějak vytáhnout.

jsem nasraná na M., protože si připadám jako její hračka, kus hadru... sice mě nikdo nezneužívá kvůli sexu, ale vyjde to úplně na stejně. nejsem první možnost. nikdy a pro nikoho. asi bych si měla zvyknout, ale to zjištění prostě vždycky znovu a znovu zabolí, jako kdyby to bylo poprvý.

jakub si mě v úterý vodil po městě za ruku. navykládal, jak mě půjde doprovodit, abych nemusela chodit po tmě sama. a pak mě nechal odejít samotnou, podivně nalomenou z toho smutně intimního gesta. naposledy jsem se držela za ruku s L. - vedl si mě po ulici, pak mi položil ruku zezadu na pas. ani nevím, jak si kuba dovolil... ale popravdě nevím ani proč jsem to dovolila já. vlastně se jen strašně bojím být sama. a ten večer jsem byla opuštěná víc než obvykle. jenže tohle mě z toho rozhodně nevytáhlo.

máti mi tvrdí, že by stačilo se s ním vyspat a je můj. asi jsem naivka, ale nevěřím tomu, že by toho byl schopnej. i opilej z toho byl dost vyděšenej. a to jsem se ani o nic nepokoušela, jen jsem ho líbala, ruce na slušňačku na jeho krku. sama za sebe mám pocit, že by to nebyl nejlepší nápad. až moc se mi líbí. a nechci... nechci začít další věc založenou na tomhle. nechci další krok vedle, další pád.

nejvíc mě na tom sere, že už to stihlo bolet. a to mi to je docela jedno. to ani nic nechci. a už kurva sedím sama v posraným vlaku a cpu se, abych udusila bolest v žaludku a pocit na zvracení a říkám si, co tak strašnýho jsem udělala. dělám si to sama. já to vím. jen bych fakt potřebovala něčí pomoc.