Listopad 2016

over u.

27. listopadu 2016 v 22:10 | R. |  the diary of a fucked up girl.
v pátek jsem byla - opět - s M. na akci. moc nevím, kde začít. poslední dobou jsem... rozbitá. především teda hodně unavená a neustále je mi špatně. bojím se, že mám žaludeční vředy nebo zánět žaludku. vím, že bych neměla moc pít, když je mi pořád zle a nejspíš mám taky pěkně podrážděnej krk ze zvracení a strkání si prstů do krku, ale... upřímně, najednou přestat není úplně tak snadný. piju teď skoro denně.

měla bych si zajít k doktorovi, ale je toho teď tolik, že vůbec nevím, kdy se tam konečně dostanu. hlavně se bojím všech těch vyšetření. nedělám nic jinýho, než že lítám po psychiatrech a psycholozích, teď mi k tomu nejspíš přibude ještě fyzioterapie... já vím, že nežiju zrovna nejlíp. jen jsem nečekala, že moje tělo se z toho všeho může začít sypat taky.

no, v pátek to bylo docela kvalitní. nejdřív jsem do sebe nalila snad půl litru svařáku, potom rum a potom jsme se konečně dostali na již zmiňovanou akci, kde jsem samozřejmě pokračovala, i když tentokrát už na cizí účet.

nejdřív jsem se líbala s nějakým klukem, kterej se pak ukázal jako docela výhra, protože vytáhl z kapsy hydro ještě tak na dva prdy. samozřejmě jsem potom hrozně chtěla kouřit, takže jsem začala obtěžovat koho jsem viděla. pořád jsem byla dost nervózní, protože L. tam měl být. nepřišel, zato jeho bývalá holka jo - a ukázalo se, že chyba byla nejspíš úplně jinde, než jak se tvářil. kluk M. samozřejmě hned L. psal, že se spolu bavíme a ona mě zve na panáky, tak doufám, že z toho aspoň byl trochu špatnej.

a pak jsem si našla petra. ne že bych ho předtím znala, spíš mě M. přesvědčovala, že on mi určitě zapálí. no, nakonec jsem dávala cigaretu já jemu, načež jsme se šli projít a líbal mě posazenou na cizím plotě. dneska mi psal, kdy teda půjdem ven a že jsem mu rozkousla ret, což prý příště bude drahý. dost mě děsí, jak je v pohodě a milej a taky jak dobře líbá a vypadá.

nějak to u něj ale úplně neskončilo. potom jsme si našli J., kterej trval na tom, že dáme panáka a pak půjdem tancovat. takže jsme tancovali a nevím, fakt nevím, jak jsem se mu jazykem zase dostala do pusy... a už vůbec nevím, jak se mi povedlo se na střídačku líbat s ním a s M. je to zvláštní, ale byl to můj nejněžnější zážitek za poslední půl rok.

elegantně jsem to zakončila s R., kterýmu jsem si, nevím proč, sedla na klín a chtěla si povídat. radši nechci vědět, co všechno jsme si říkali, ale vybavujou se mi věci jako "vždyť už je to stejně jedno, co se mezi náma stane, vždyť už jsme spolu spali" a "ale nespali, a měli bysme to napravit". naštěstí jsme nic doopravdy nenapravovali, i když jsem skončila natisknutá na zeď a zdržovala tím asi pět lidí, co jeli s R. domů. nevadí, že jo. R. se z nějakýho důvodu potřeboval dlouze loučit a nevím do jaké míry to byla moje chyba... taky se mě vyptával na L., protože jsou docela kamarádi. to byl trochu trapas, protože jsem musela ven s tím, že jsem to ukončila už předtím, než jsem se s ním znovu vyspala a R. tam zrovna byl a o všem ví.

nestojím teď ani o jednoho z těch dvou. ale R. mi alespoň nedává najevo, jak mnou pohrdá a jakej kus hadru pro něj jsem. nemám potřebu dohánět to, co jsme nestihli. ani s L. ve vztahu, kterej jsme ani neměli, ani s R. v sexu, kterej jsme taky neměli.

možná, že čím míň se snažíte, tím jednodušší je některý věci získat. mám dost toho, jak každej jen bere. zadarmo ode mě už nic nedostanou.

you don't want this, but it's what you need.

23. listopadu 2016 v 22:25 | R. |  the diary of a fucked up girl.

poslední týden byl neuvěřitelně hektický. fakt jeden z nejšílenějších, co jsem za poslední dobu zažila, ačkoliv se asi ani nic tak dramatickýho nedělo. na druhou stranu, připadám si neuvěřitelně zamotaná, vyčerpaná a znechucená. na druhou stranu si říkám, jestli dělám i něco jinýho, než že piju kafe a víno.

v sobotu jsem byla na plese. pro mě to ale bylo tak nějak víc stresu, než zábavy... ačkoliv padla osmá a já do sebe nalila druhý víno a u toho jsem se nezastavila, takže pak ze mě všechno dost opadlo. možná až moc. jsem docela unavená z psaní pořád jen písmenek, takže jakob bude prostě jakub a už na to kašlu. a vím, že o jakubovi jsem ještě nemluvila, ale dneska o něm asi budu mluvit víc než dost.

takže. jakub. jakub se mnou šel tancovat jednou a potom podruhé a potom už ode mě vlastně neodešel. nijak zvlášť jsem to neřešila, protože... jo, to je asi to, co teď dělám. radši nic neřeším. neřeším ani to, že rodiče kluka, s kterým trávím celej večer si nás potom spolu chcou vyfotit a už vůběc neřeším fakt, že ten kluk má už půl roku přítelkyni, která bydlí až směšně daleko.

potom jsme si šli sednout, protože hádejte koho samozřejmě hrozně bolely nohy... a já se zeptala, jestli se nechce líbat. není to úplně otázka, kterou běžně pokládám, když mám pocit, že je atmosféra na líbání. ale bylo mi tak jaksi blbý začít ho líbat, když vím, že má holku. taky jsem ale věděla, že by to nebylo poprvé co jí tohle dělá, takže tak. překvapilo mě, jak rychle s tím souhlasil. asi jsem čekala nějaký větší morální dilema nebo tak. stejně jsme museli odejít, protože jsem si říkala, že mě možná nemusí každej vidět. a pak jsme se líbali.

nejhorší na tom je, že v mejch očích je pořád ještě hodnej kluk. kdyby byl můj... můj kluk... asi bych ho už nikdy nechtěla vidět. ale v tomhle podivným "líbáme se když nemáme" vztahu jsem to já, kdo nemá co ztratit a komu je to všechno úplně jedno. to jeho táhnou kalhoty a to se ani nezačnu snažit. popravdě bych radši sex, ale na to naštěstí nemá ani jeden z nás.

jeli jsme domů s tátou G. a vzali jsme ještě K. - myslím, že o K. jsem toho musela nakecat už spoustu. ale moje kamarádka, do které je zamilovanej, mu dala defintivně najevo, že u ní nemá šanci. bohužel ne zrovna citlivě, takže když jsme jeli domů, většinu času mi povídal o tom, jak jí nerozumí a co si o ní má myslet. asi nic. asi jsme všichni někdy ta svině a někdy zase oběť. kdyby ses totiž podíval na mě, kdybys mi to dovolil, já bych ti dala všechno, co mám. všechno to, co ti ona dát nechce.

ve dvě ráno jsem mu volala taxíka, aby se nějak dostal domů a chtělo se mi brečet, protože mi přišlo, že jsme oba strašně opuštěný, i když jsme zrovna takhle spolu, jen ve dvou. cokoliv by se mohlo stát, asi bych to ani nedovolila. jsou věci, co asi na svoje místo nikdy nezapadnou.

pak víkend vyšuměl jako vždycky a ve škole to začalo být docela peklo. tenhle týden toho mám fakt na posrání, denně je mi zle a musím si zajít k doktorovi, ale nemám čas ani na to. taky se bojím. bolí mě zase zuby, mám v háji záda, šíleně špatně spím a to ani nemluvím o tom, že jsem si včera dělala těhotenskej test, protože jupí, zpoždění a taky ten sex s L. v autě, z kterýho si nepamatuju zrovna moc detailů. alespoň těhotná nejsem, když už se sype všechno ostatní.

v úterý jsme šli večer klasicky do hospody. už jsme si na to docela zvykla a říkám si, jestli můj životní styl nehraničí s alkoholismem. no, neřeším. a jakub šel samozřejmě taky. nejdřív jsem se o něj jen na chvíli opřela, ale potom si mě přisunul a přitáhnul mě zpátky na svoje rameno kdykoliv jsme se nějak odtáhla. v podstatě jsem celej večer zase strávila s ním. chtěl slyšel o mých vztazích a povídal mi o svojí slečně a jak se sám sobě hnusí. říkala jsem mu, jak jsem nikdy nepodvedla a jak byl ten pravej, ale nepatříme k sobě. poslouchal mě a řekl, že to změní. že jí nechce ubližovat. víte, nevím, jestli mít dobrej pocit, že jsem tohle dokázala, nebo být nasraná, protože teď nemám ke komu se přitisknout jen tak, bezbolestně. taky si myslím, že na tohle měl přijít sám, ne se mnou, s kurvičkou, které podobnej kretén zlomil srdce. nevadí.

pozval mě ještě na jídlo a jeli jsme domů. takže čistě kamarádsky? zeptala jsem se. "potřebuju tě, abych se měl komu vybrečet, až se se mnou rozejde." a odešel.

kromě píčovin taky dělám tak jednu až dvě užitečný věci. tou hlavní je teda projekt o pornografii, kterej jsem dneska částečně prezentovala (ale půlka hodiny mi byla málo, že jo). a dostala jsem strašně úžasnou nabídku, o které asi zatím mluvit nebudu, protože si nejsem přesně jistá o co se jedná a nechci se zase nadchnout pro něco, z čeho nic nebude. každopádně, mám z toho skvělej pocit i tak nějak do budoucna.

pilulky na bolest.

17. listopadu 2016 v 22:28 | R. |  téma týdne
po přečtení tohoto článku na titulce blogu jsem měla mnoho smíšených pocitů. nejde přitom ani tak o samotný článek, jako spíš o diskuzi, která se pod ním rozjela. a to na téma psychologové, psychiatři a antidepresiva. a nestačím se divit, abych pravdu řekla.

myslím, že co se psychických problémů týče, jsem docela zběhlá. asi bohužel... na druhou stranu, člověku to v mnoha ohledech otevře oči a vidíte spoustu věcí taky trochu jinak. možná jste empatičtější nebo mnohem otevřenější, možná, kdybychom všichni zažili takhle obrovský zklamání sami v sobě, přece jenom by se líp odpouštělo okolí a taky by pak možná nebylo tak těžký leccos respektovat. pravdou je, že od té doby, co jsem "nemocná", vnímám spoustu "zdravejch" lidí jako omezený. když to řeknu takhle, vyzní to velice špatně. ale pravdou pořád ještě je, že kdo si tím neprošel, prostě tomu moc nemá šanci správně rozumět.

budu tady asi mluvit hlavně o problémech, který jsem měla/mám já. hlavně proto, že vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. a taky nechci šťourat do věcí, kterým zrovna nerozumím. navíc, moje deprese a úzkostná porucha patří, pokud vím, mezi nejčastější psychický problémy.

všechno začalo asi tři roky zpátky. prošla jsme si poměrně velkou ztrátou, kterou jsem hodně potlačila (asi největší chyba, kterou jsem kdy udělala, ale dokud se o psychologii nezačnete trochu učit, prostě nevíte, že si tím můžete tolik ublížit) a aby toho nebylo málo, zjistila jsem spoustu nepříjemných věcí o mé rodině, která mi až do té doby připadala jako naprosto ideální. pro přecitlivělou holku v pubertě toho prostě bylo moc a já se začala cítit nepříjemně. uzavřela jsem se do sebe, odřízla se od kamarádů, přestala sdílet svoje problémy a začala být hrozně nejistá a vystrašená. trvalo to asi půl roku, než jsem se začala sebepoškozovat a tenhle zlozvyk se ke mně občas vrací ještě teď.

to, na co jsem se už pokusila trochu narazit, je to, že nic nepřichází jen tak ze dne na den. zaprvé, vždycky je tady něco, co váš problém nějak spustí. nemusí to být velká věc. stačí stres, stačí pár po sobě jdoucích problémů. ale sama za sebe, jsem si jistá, že tady vždycky něco je. zadruhé, deprese nejsou hodiny pláče, pokusy o sebevraždu a drásající smutek. deprese je jako boty, co vás tlačí. klopýtáte, pořád je cítíte, ale většinou docela dlouho zvládnete chodit a před okolím dělat, že se to dá vydržet. deprese je hlavně nechuť, únava a zbytečnost všeho, co děláte. nejdřív hodně brečíte, ale pak už na to ani nemáte sílu.

asi po roce tohohle mě můj tehdejší přítel přiměl svěřit se mamce. takže jo, i já byla naprosto typicky blbá. říkám to hnusně, ale jiný slovo mě nenapadá. pokud se nesvěříte rodině o něčem takovýmhle, jste pitomý a svým způsobem fakt bezohlední. pokud si myslíte, že vás vaše rodina odsoudí, odsoudili jste vy je ještě před tím, než dostali příležitost vás podpořit a postavit se za vás. pokud to neudělaj po vaší prosbě o pomoc, pak jsou to kreténi a odsuzujte je jak chcete, ale za mě - říct, že moje rodina mě nechápe a ani jim nedat šanci pochopit, to si teď fakt vyčítám.

ve chvíli, kdy se svěříte, docela se vám otevřou oči. já třeba zjistila, co mi je. a že nejsem jediná, kdo má tenhle problém. zjistila jsem dokonce, že moje maminka ho má taky.

trvalo dalšího půl roku, než jsem se poprvé dostala na psychiatrii. během doby čekání, než mě vezmou, jsem se asi třikrát sesypala natolik, že jsem nebyla schopná normálně fungovat a chodit do školy. moc jsem nejedla, hodně jsem kouřila trávu a jizvy z té doby mám už asi napořád. prášky jsem začala brát dokonce dřív, než jsem k psychiatrovi poprvé došla, protože se to prostě nedalo zvládnout.

teprve po roce braní prášků - který mi ale doopravdy pomohly - jsem začala chodit k psycholožce. a jsem si jistá, že tohle rozhodnutí bylo jedním z těch nejdůležitějších, co jsem udělala. a že jednou se z toho fakt dostanu.

tak, a teď konečně k tomu, co chci celou dobu říct.

po přečtení tolik negativního na téma psychologové jsem byla neuvěřitelně překvapená a znechucená. pravdou je, že já měla obrovský štěstí, protože moje hned první psycholožka byla vážně "ta pravá". na druhou stranu, možná ani tak nešlo o štěstí, ale o hodiny hledání doporučení a názorů lidí na internetu. z toho mi pak vylezly asi tři doktorky a nejdřív mě vzala právě ta, ke které stále chodím. takže, pokud hledáte psychologa, trochu u toho zkuste přemýšlet. přečtěte si, co lidi píšou, zjistěte si, co od toho vlastně očekáváte a co chcete řešit. a pak to zkuste. a buďte připravený, že to nemusí vyjít hned na první pokus - a taky že to trvá třeba tři až čtyři sezení, než si na danou osobu zvyknete a začne to dávat smysl. a hlavně, připravte se být naprosto upřímní. protože jinak to nemá nejmenší smysl.

u psychiatrů platí více méně to stejný. bohužel, spousta lidí očekává, že psychiatr jim bude i psychologem. tuhle chybu jsem dělala taky... moje psychiatrička je naštěstí moc fajn a jakmile o něčem chci mluvit, prostor mi dá. ale je potřeba pochopit, že to není to, co psychiatr dělá. a proto si myslím, že psycholog a psychiatr by měli fungovat současně. ideálně s postupným vypouštěním léků a pomoci psychiatra. smutným faktem bohužel je, že já bych bez vyhledání psychologa žádný posun nepozorovala a ani se nazmýšlela nad příčinou mých problémů. ale člověk si bohužel musí o pomoc umět říct. to, že vám ji necpou pod nos nemůžete brát jako to, že žádná ani není.

co se léků týče, ty jsou asi největším problémem v očích mnoha lidí. setkala jsem se s mnoha negativními názory včetně těch, že léky jsou úplně o ničem. pravdou je, že kdybych já léky brát nezačala, možná tady už nejsem. pravdou taky je, že kdybych možnost léky brát neměla, nejspíš nejsem schopná normálně fungovat mezi lidma, studovat a žít. kdybych tehdy nenasadila správný léky, pokračuju dál ve schovávání se pod peřinou a dál si trhám vlasy a řvu do polštáře. pro mě osobně tyhle "šťastný pilulky" fakt byly záchrana a pravdou je, že ačkoliv znám už spoustu odpovědí, bez nich prostě nejsem v takovým stavu, abych měla vůli jít dál. a nejdřív to vědomí bolelo, ale... život není fér ani snadnej. fakt, že máte depresi, bohužel nepřinutí vaše okolí, aby se k vám chovalo pořád jen dobře a aby vám všechno vycházelo. a ve chvíli, kdy se všechno hroutí, já se nemůžu sebrat a jít se na měsíc zamčít do pokoje, abych přetrpěla vnitřní prázdnotu a všechny tyhle rádoby poetický věci. hledání smyslu a věcí, co vás baví, je hrozně fajn věc, ale pořád ještě musíte dál žít a bojovat. a tak se možná musíte srovnat i s tím, že nějakou dobu bude vaše relativní spokojenost závislá na prášcích.

proto si myslím, že by se nikdo neměl stydět za to, že bere antidepresiva. ačkoliv to není ideální řešení problému. pokud ten problém máte, nebojte se jít a říct si o pomoc a dát i tomuhle způsobu šanci. věřte mi, že to třeba rok nebo dva potrvá, než se dostanete někam, kde vám bude dobře a pak přijde chvíle začít zase bez téhle pomocné berličky. já prášky nebrala asi čtvrt roku a dokonale mě to přesvědčilo o tom, že se to dá překonat a znovu být v pořádku... a až tak moc nevadí, že na poprvé to nevyšlo. zkouším to znova a nevzdávám se. a my všichni nad tím jednou vyhrajem, když budem chtít.

tipsy&desperate.

12. listopadu 2016 v 23:12 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nah. nebyla bych to já, kdybych se nechovala jako blbá levná alkoholička. nebyla bych to já, kdybych během jednoho večera nezvládla nadělat tolik průserů a sraček... pravdou je, že už ani nemám sílu se cítit špatně.

takže, včera jsem jela s M. na onu prodlouženou. vzhledem k tomu, že tam šel i on a taky Š., koupit si pulčák vodky mi prostě připadalo jako ten nejlepší nápad. na moji obranu, tentokrát jsem to aspoň nestáhla sama. no, jenže jsem taky vypila spoustu vína a rumu. a bylo to sakra krušný ráno.

no, každopádně Š. jsme potkali už na nádraží. naštěstí jsme se jen pozdravili a já ho zbytek večera potkala jen párkrát a nemluvila jsem s ním ani jednou. štve mě to, ale jaksi mě bolí fakt, že to něco, co jsme možná mohli mít by mohlo být tak úžasný. štve mě, jak úžasnej ten kluk je. a že já si to nezasloužím. ne že bych se divila. jen se za to fakt nenávidím.

jen co jsme vlezli dovnitř potkali jsme kamarády M. a svět se pomalu začínal točit. krásně jsem se ztrapnila před spoustou lidí, co znám, a snad půlka sálu viděla můj zadek, protože kluci mě prostě museli v těch kraťoučkejch šatech brát na ramena. o počtu smsek, jestli s J. chodím ani mluvit nebudu. a pak se tam do prdele objevil L.

stála jsem na hajzlu a čučela do zrcadla a říkala jsem si, že když už jsme si půl hodiny lepila ty zkurvený řasy, přece nebudu brečet. radši se nezodpovědně ožeru a ublížím si nějakým společensky přijatelnějším způsobem, no ne?

takže jsem se tam vrátila a všimla si, že je přišel i R. - mimochodem, s tímhle klukem jsem měla trojku/čtyřku s E. a nějakým klukem, co potom odešel. ten R., s kterým jsem se ještě se zbytkáčem mazlila asi hodinu a půl ráno a zase se chovala jako nenasytná sexuchtivá kráva. pro změnu. bylo by skvělý, kdybych mohla mít se všema klukama takovej vztah jako s ním, protože mi chodil celej večer pro víno a pak mě nesl po městě na zádech, když mě bolely nohy. R. je prostě... strašně v pohodě. bude s váma tancovat na nejdebilnější český písničky v tom nejblbějším vesnickým klubu, co existuje, a bude to lepší než cokoliv na světě.

bohužel L. tam pořád tak nějak byl. a já se sice mohla bavit s kýmkoliv jiným... ale já chtěla být s M. a ta musela jít prostě s těmahle klukama. a L. nevypadal, že by chtěl někam odcházet. a když už jsem se s nima zdejchla bez něj, najednou se tam zase objevil. takže jsem dál pila a sem tam si zašla na záchod kouknout se sama sobě do očí (a přemýšlet, jestli by se dalo oběsit na trubce).

po krátkým výletu na jídlo jsme se vrátili a já šla hledat jeho. moji posranou první lásku. tancovali jsme spolu a potom šli na cigaretu a pár prdů, po kterejch jsme se líbali schovaný za jakousi cedulí. pak mě na parkovišti učil tancovat nějaký otáčky, který jsem neuměla a L. nás samozřejmě musel vidět. připadala jsem si... ani nevím. nechtěla jsem, aby to vypadalo, že chci, aby žárlil nebo si myslel, jak jsem hrozně v pohodě a že to pro mě nic nebylo.

všechno se potom motalo dost v kruzích. víno, tanec, líbačky s ex. potom jsem mu řekla, že už to stačilo a nechala ho tam a šla zase zpátky k M. a klukům. a L. nevm proč, ale L. řekl, že pojede na benzínku. a já jela s ním. nepamatuju si, jestli to navrhl on nebo já, ale nechtěla jsem nic jinýho, než s ním bejt sama. ani mi vlastně nešlo o sex, i když jsem mu celou dobu šmátrala v kalhotách, dokud jsme nezastavili.

bylo to celý zvláštně rychlý. trvalo to až moc krátkou dobu. v jednu chvíli jsem mu seděla na klíně opřená o volant, v příští jsem ležela vzadu polonahá. a všechno bylo jedno, protože to byl on. nezmohla jsem se na nic víc, než na slzy. ani nevím, jestli mě utěšoval nebo tak. ani jsem si už nepřipadala ponížená, že jsem to udělala. dokonce i teď je mi to jedno. asi ztrácím iluze. i když city k němu tak úplně ne.

vezl mě zpátky a stavěla nás policie. všechno dobrý. vyhodil mě z auta přímo před mým otcem, kterej nás s M. přijel vyzvednout. po cestě pro bundu a tašky jsem dostala růži a povedlo se mi ji někde po cestě zlomit. píšu mu, jestli jsme měli gumu a jestli nepraskla. píše mi, že jestli jsem v tom, upíchla jsem si to s někým jiným, protože on přece není debil. a jsem mu tak trochu vděčná, že alespoň někdo není nezodpovědnej debil, když už to já nezvládám.

už mě ani nesere, že si myslí, že kromě něj je někdo další. chápu proč. chápu, že moje chování není úplně... v pohodě. ale nedokážu si zrovna teď představit nikoho jinýho a to dost bolí.

stydím se za sebe tolik, že ani nemám chuť to psát. no, možná se tomu jednou zasměju, co já vím. haha. hahaha. ha.

devoted to destruction.

10. listopadu 2016 v 22:17 | R. |  the diary of a fucked up girl.
všichni tě milují
krom toho, kdo chybí ti teď nejvíc
ten, co mu utíkáš
neboť mu zazlíváš, že tě měl tak trochu moc rád

možná jsem se přes to pořád nedostala. což je po půl roce víc než smutný. poslouchám jednu z těch písniček, co mi děsně trhaj srdce a nemyslím na nic jinýho, než na něj. strašně vzpomínám a pak se bolest v hrudníku rozroste tolik, že ani nevím, kde má začátek a kde konec. a jen ležím, plná toho humusu, ale pořád příliš prázdná, než aby se cokoliv z toho mohlo prodrat na povrch.

potom brečím. ani to není pořádný brečení. celá ta věc je otupělá, malátná, už pořádně asi ani není. ležím na obličeji a tečou mi slzy. proklínám svět a tak vůbec.

jsem unavená už i z té rezignace.

L. achjo. pokaždý se musím usmívat, když o tobě mluvím. a zároveň to je tak hnusnej pocit. a všude jen jeho slova a to, co mi řekl a to, co mi zamlčel. vymyšlený hádky mezi náma dvěma. vysněný doteky. vyčerpávající sny. a žádná nová zpráva, ani jeden pozdrav, ani kapka zájmu, ani slovo. celá pohádka se noc co noc mění v noční můru, tak strašně ponižující krok vedle.

jak mě opíráš o auto. jak dýcháš na můj krk. jak tvoje ruce přeběhnou po mejch stehnech až pod sukni a vyhrnou ji nahoru. zašeptáš do ucha. tvoje dlaň pevně sevře můj krk, záda vmáčkne hluboko do matrace. všechna ta uklidňující jistota, se kterou jsi se mnou zacházel, jako kdybys o ničem ani na vteřinu nezapochyboval. nepletl ses, nedělals chyby. a celou tu dobu jsi to všechno dělal se mnou. celou dobu jsi sledoval moje boky, moje prsa, moje ramena, můj krk, díval ses mi do očí. fakt jsem si připadala krásná, víš? v tvejch očích jsem nebyla nic špatnýho, nic pokaženýho, nejistýho, nehotovýho. byla jsem tvoje a bejt tvoje bylo fakt to nejlepší, co jsem kdy byla.

no, a pak ses najednou vzdálil. zvedl jsi moje věci ze země a pomohl mi se oblíct, jako kdyby ses už na mě nechtěl dívat. a dal jsi mi cigaretu a už ses mě ani nedotknul. jen jednou jedinkrát... a myslím, že sis moc dobře uvědomil, že jsi zašel trochu moc daleko. a já to nemůžu dostat z hlavy. já kvůli tomu nemůžu spát.

a ty se pořád omlouváš, což znamená, že jsi unavená...

taky vyšiluju, protože zítřek a setkání s ním. a v úterý a dneska mi psal, jak mi chce zavolat a na něco se zeptat, ale nakonec se ani jednou neozval. říkám si, že jsem to já, kdo ho ignoruje většinu času a kdo mu odpovídá jednoslovně, ale stejně. stejně je mi z toho tak jaksi smutno, když celej den koukám, jestli se ten telefon nerozezvoní. a je mi smutno, když ho vidím a není to víc než jen pozdrav, i když tohle je to, o co jsem tolik usilovala.

najednou fakt nejsme nic víc než dva cizí lidi s kupou vzpomínek.

zítřek si užiju. asi se opiju a pak se zabiju na těch podpatcích, ale... whatever. střízlivá ten sraz kluků, se kterýma jsem se vyspala, nejspíš nedám, takže co už.


the eyes. they never lie.

7. listopadu 2016 v 19:58 | R. |  the diary of a fucked up girl.
you know what you do when all you know is people taking? you start to give. give it away before they take it from you. give it all away for free. and only that way you can pretend it doesn't hurt.

jsou dny a týdny a měsíce, kdy utíkám z domu. dny, kdy radši sedím v zimě venku s lidma, kvůli kterejm se cítím nepříjemně, než abych se sem vrátila. dny, kdy to tady nemůžu ani cejtit a celá tahle lež mi visí nad hlavou jako obrovskej řvoucí vykřičník.

ale jsou dny, kdy se musíte vrátit. a necháte se ukonejšit pár stovkama. necháte si zaplatit za tu bolest, i když všichni dál děláme, že to tak není. koupíte si svíčky a svícínky a novou kabelku a lak na nehty a šaty a objednáte se ke kadeřníkovi a znovu si obarvíte hlavu a den trávíte s chlapem, před kterým tolik chcete utýct. kouříte jeho cigarety. necháte ho, aby vám koupil flašku vína. sdílíte s ním prostor a skoro zapomínáte, jak moc to naposledy bolelo. jak moc nejistá je každá tahle minuta.

jsou dny, kdy utíkám zase zpátky sem. schovávám se mezi svoje bezpečný teplý stěny. když zavřu oči vidím ho, jak oblepuje dveře páskou a natírá zdi na sladce fialovou barvu. vidím ho, jak mi opravuje psací stůl. vidím, jak naproti mně sedí v křesle na půdě a tím svým zvláštním způsobem kouří. rozvážně. klidně. pije kafe.

a já dál usínám sevřená. dál utíkám. jsem unavená.

poslední dobou pořád řeším povrchní věci. strašně nakupuju a všechno musím mít a jediný, co doopravdy řeším, je, kde seženu umělý řasy a který si boty si ke kterejm šatům budu brát. a možná se v těch šatech i jaksi nacházím, i když si v nich připadám fakt hloupě. sezóna prodlouženejch. not my fault.


říkat lidem prvním písmenem jejich jména má jednu zásadní nevýhodu. překvapivě totiž většinou znáte víc lidí, který se jmenujou na stejný písmeno. například M. - nejdřív moje bývalá spolužačka, se kterou se ale dneska už vlastně skoro nevídám... no a teď moje M., ovečka, srdíčko a osoba, bez který je můj den až smutně prázdnej. nejspíš nejopravdovější nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla. možná i jediná, jakou jsem kdy měla. poprvý někdo ví všechno. a vůbec to nebolí.

přesto mě paradoxně nenapadá jediná vhodná přezdívka.

poslední dobou náš vztah vypadá mnohem víc jako... no, vztah. ráda bych řekla, že nesexuální, ale to bych asi trochu lhala, protože já se nikdy holkám nijak nebránila a ona taky ne. takže ano, i tímhle si náš vztah prošel a upřímně si nepamatuju, jestli to bylo jednou nebo několikrát. a člověk je najednou ve fázi, kdy spolu skoro denně chodíte na kafe, jezdíte jedna za druhou na víkend, vaříte u ní v kuchyni pro její sestru a na sobě máte tepláky a klučičí tričko. no, nebo ona přijde k vám a jen v kalhotkách se rozvalí u televize a vůbec jí to není blbý. a ještě si rozumí s vaší matkou.

pravdou je, že někoho jako je ona jsem potřebovala asi víc než kluka. ne, že bych po tom přestala prahnout. ale najednou se tohle místo dá docela zaplácnout. máte najednou někoho, s kým koukáte na seriály a kdo vám ráno nosí vodu, když máte kocovinu. nebo prostě jen někoho, kdo se s tím moc nesere.

cítím jakousi potřebu tohle všechno napsat, protože... je to prostě fajn. je fajn bejt si s někým blízko takhle dobrovolně. a jsem svým způsobem hrdá, že někdo jako ona se se mnou chce bavit, protože vím, jak hrozně je vybíravá.

v pátek jdu na první letošní prodlouženou. zároveň se tam potkám s ním... ehm, mým jediným opravdovým ex. jinak kluky, s kterýma jsem se zapletla potkávám až děsivě často. v sobotu v noci jsem seděla jen pár metrů od domu, kde bydlí L. a opilá se válela na hřišti a řvala tak, že mě nejspíš musel slyšet i kdyby nechtěl. moje pocity jsou smíšený. chybí mi, ale bojím se ho potkat a zjistit, že já jemu ne.

no a pak dneska ve vlaku potkám H. a on si ještě sedne tak, aby na mě viděl. a jsem upřímně ráda, že z té jednorázovky si pamatuju jen hodně hodně málo, protože jinak bych to asi nedala. ale... asi jsme v pohodě. koukal na mě zrovna když jsem já chtěla koukat na něj a tak jsem mu zamávala a on se zasmál a to beru jako určitý znamení příměří nebo tak něco.

ale on... on je jako jedinej, kdo mě kdy měl fakt rád. jedinej, kdo mi ještě dlouho potom, co jsme skončili, říká, že mě má rád. asi i jedinej, kdo mě kdy rád měl.

popravdě se strašně bojím, že se stane nějaká další hnusná věc. svým způsobem teď nemám co ztratit. ale stejně... teď nějak potřebuju najít rovnováhu a on není úplně ten nejlepší způsob, jak ji hledat.

well, look at you.

5. listopadu 2016 v 18:05 | R. |  the diary of a fucked up girl.

celej týden čekám na víkend, abych se mohla trochu uvolnit. popravdě bych nejradši v pátek večer vlezla do peřin a vylezla nejlíp až v pondělí ráno. ale víkend už taky není svoboda. člověk se obtěžká povinnostma a rozhází volný minuty. a ráno ještě před osmou se nutí do toho mrazu.

a pak se strašně děsím, že tady najednou zůstanu sama. sama se svým hrnkem čaje. sama uprostřed polštářů a dek. že neexistuje topení, který by mě dokázalo rozehřát. že i když se zabalím do všech těch svetrů, co mám, stejně tady umrznu. sama.

znáte to, když v jeden moment zoufale hledáte nějakou perspektivu a sami sebe rozechvíváte a slibujete a snažíte se jako debil a v druhej... v druhej moment je tohle všechno úplně k ničemu? běhám v kruzích. povídám si o vnitřní motivaci, chtění, pozitivním myšlení. ale možná nejsem k tomuhle stavěná. možná neumím sama ze sebe vytlouct jiný než hnusný sarkastický vlny.

jsem tolik rozpolcená mezi "tentokrát to bude všechno jinak" a "tentokrát na to už doopravdy úplně seru". a ani jedno nejsem schopná dělat pořádně.

popravdě tak strašně moc nechci být ta holka, za kterou se jdete zeptat na druh antidepresiv nebo na číslo na psychiatra nebo psychologa nebo jestli by tohle zrovna mohla bejt deprese. občas mi lidi přijdou prostě strašně hloupí a zároveň to chápu, ale do háje, občas když mluví mám chuť jim plivnout do obličeje a zakřičet, ať se koukaj uklidnit.

možná, pokud vás něco trápí, prostě není co řešit. seberte se a zvedněte telefon a slibuju, že žádnej doktor "přes hlavu" vám nikdy neřekne, že si jen vymejšlíte. možná nemáte přímo tenhle problém, ale pokud vás něco trápí a nevíte co s tím, třeba vám to pomůže. a když ne, o co můžete přijít?

mně je to taky trapný. sakra, tak moc trapný. když jsem si připadala tak v pohodě a všechno bylo víc než dva měsíce fajn řekla jsem že nebudu brát léky a teď tady mám poslední krabičku a vím, že si tam budu muset zavolat a je to jako největší osobní porážka, co jsem zatím zažila.

pamatuju si jak spousta těch sezení ze začátku byla jen o tom, že jsem chtěla někomu říkat o všech podivnejch věcech, co se uvnitř mě dějou. jste plný toho žalu, hnusu. jste v tranzu. přetýkáte nebo vás ta prázdnota vtahuje ještě víc dovnitř. žádnej dech, nekonečno myšlenek, všechno pořád dokola. chuť si lehnout a umřít a rozpustit se, protože nic víc než kostka ledu stejně nejste. nejistota. vztek, melancholie, agresivita, něha. mluvila jsem o tom pořád, pořád to byl celej můj svět, nic jinýho nebylo.

jedna věc.

pořád nic jinýho není.

pořád děsně prázdná. pořád všechno přetejká přes všechny moje okraje. nic do sebe nezapadá. pořád doufám, že nějak zaklapnu zpátky tam, kam mám. ale to se nestává.

dneska už to ani neřeším. zvyknete si. asi.

grow a new heart.

2. listopadu 2016 v 22:48 | R. |  the diary of a fucked up girl.

ten proces hojení je sám o sobě hrozně fascinující a uklidňující věc. moje tělo pořád strašně nahlas křičí, že není v pořádku a že strašně moc věcí dělám špatně, ale dál poslušně hojí všechny rány, spáleniny, modřiny a chyby. moje tělo bojuje ještě i tam, kde jsem to asi už dávno vzdala a já jsem za to na jednu stranu vděčná a na druhou ho proklínám, protože by bylo o tolik snazší to nechat jak to je a odejít.

už delší dobu stojím na pokraji mnoha rozhodnutí. některý jsem už i udělala a snažím se jima řídit. přes jiný se asi budu muset nejdřív nějak dostat, nějak se s nima smířit.

je tak nějak těžký... dělat cokoliv. cokoliv správnýho. zevnitř mě všechno žere, nespokojenost je strašně hluboká, pořád samá frustrace, bolest, strach, stres... fakt, že mě nikdo nemá rád a já to sama taky nedokážu. to, že se musím snažit jen pro sebe, protože nikoho jinýho to nezajímá. já neumím bejt sama. jediný co umím je zamilovávat se do lidí, kteří mi to nikdy nevrátěj, nejspíš.

rozhodla jsem se odprostit se od nezávaznýho a prázdnýho sexu. v podstatě jsem to zvládla s příchodem L. - od tý doby, co ho znám, vím, že už nechci. nechci cizí blízkost hledat takhle a s ním to bylo... no, byl to pokus. nevyšel, ale... to přebolí. a ty city, který mi dokázal, že pořád mám, jsou ten nejsprávnější důvod, proč přestat rozdávat a slepě přelítat. paradoxně ne proto, že si připadá jako děvka, ale proto, že je to až smutně prázdný a ničivý.

rozhodnutí, který se snažím přijmout teď? těch je hned několik. s tím, že chci přestat kouřit, bojuju snad už od půly září. krabičku jsem si koupila naposledy někdy kolem dvacátýho, což je poměrně úspěch, na druhou stranu, pořád kradu cigára po kamarádech a nevím, jak moc se chci snažit se tohohle zbavovat. samo o sobě mi nevadí kouřit. vadí mi ten princip, způsob, jakým to už tak dlouho vnímám. odjakživa kouřím a tu škodlivost jsem nikdy nebrala jako vedlejší účinek. prostě to k tomu patří. kouřím, protože to tak třeba o něco zkrátím. jedenáct minut je krásný číslo a když je vám tak děsně na hovno, možná si prostě chcete těch jedenáct minut vystřihnout. vlastně kouřím jen proto, že mi na ničem pořádně nezáleží.

potom taky přestat pít. to vnímám jako poměrně velkej problém. nemyslím si, že bych teď nějak tíhla k alkoholismu, jen mi to prostě nedělá dobře a hlavně se chovám jako kráva. jsem uzavřená a neumím ventilovat a piju jen abych našla způsob, jak to pouštět ven. pak brečím a říkám lidem, že je miluju. a ani to není pravda. a čím dál míň mě to trápí a zároveň mě trápí, že v noci zvracím a ráno nemůžu vstát a vzpomenout si, kolik jsem vypila nebo proč jsem sakra nemohla být trochu normální a myslet na svoje limity. a je to zas jen další důkat toho, že jsem nešťastná a nevím, co s tím. a řeším to jak malej fakan.

špatně spím a spím pořád.

to poslední rozhodnutí je dost možná nejdůležitější. přestat pořád tak zoufale někoho hledat. přestat chtít zpátky ten dva roky trvající vztah, kterej se ale prostě nevrátí. rozhodla jsem se čekat a mít se fajn i bez někoho, kdo mě bude objímat a mít mě rád. rozhodla jsem se, že už to nebudu očekávat.

problém je v tom, že tohle snad ani nejde dokázat, aniž by člověk vnitřně zahořknul. bojím se, že nejde jen tak přestat chtít. bojím se, že nezvládnu najít nějakej jinej smysl, než je tenhle, kterej je pro mě strašně automatickej a přirozenej. jsem kvůli tomu na všechny naštvaná a vím, že je to špatně a že celej můj přístup je špatně a jsem až paranoidně přesvědčená, že ani není nikdo, kdo by mě chtěl ve svý blízkosti. ani já se nechci.

ale nenechám to tak. najdu něco, čeho se chytím. nějak.