venomous insepid.

14. října 2016 v 16:48 | R. |  x.

přála bych si, aby věci byly snadnější. jednodušší.

myslím tím... obyčejný věci. aby byl jen jeden druh smutku a jen jeden druh deprese. aby se to třeba dalo nějak pojmenovat, chápete. a dát tomu přesnou definici. zvyknete si. na jednu věc, která se opakuje a vrací, na to se zvyknout dá. ale na milion způsobů, na milon variant, na to se nikdy nemůžete dostatečně připravit, tomu nikdy nemůžete pořádně čelit, to vás stejně vždycky zas a znova srazí na kolena.

svým způsobem se k tomu obracím jako k něčemu bezpečnýmu a známýmu. přeju si to. přeju si se opít a napustit si horkou vanu. a vzít cokoliv, co jen trochu řeže a malovat si po těle. přeju si zavřít oči a cítit celej svět, všechen tlak a bezmoc, jak ze mě uniká, teče ven, míchá se s vodou a ta díky tomu ožívá a kouše a štípe. přeju si všechny ty rány otevřít dokořán a nechat to všechno prostě uniknout. a přeju si pak vstát a zabalit si do županu a vlízt do postele. a spát. spát tisíc let, spát a nebo jen ležet pod třema peřinama a koukat se z okna a klidně hodiny jen zírat a vnímat a dovolit tomu všemu, ať to padá. prostě to pustit. hodit na zem. a jen se poddat.

uvnitř mě... někde uvnitř mě... je strašná bolest a vztek. vím o tom, že tam jsou a že zatím mlčí, ale jen proto, že určitý dveře ve mně jsou jen strašně pevně zavřený. pravdou je, že teď necítím skoro nic. párkrát jsem se rozbrečela nebo se naštvala, ale není to... to ono. a děsně se bojím, že až to pustím ven, bude to šílená bouřka a taková síla, že co já vím, třeba mě to zabije.

chci odsud odejít a možná to v sobě pár let dusit, než někoho potkám, kdo se o mě postará, až tyhle pocity budu muset zvládnout. připadám si opuštěná. úplně sama.

pořád přemýšlím, co jsem udělala tak moc špatně, že si tohle zasloužím. vím, že tohle je blbej přístup a věci se prostě dějou a nikdo se vás neptá, jestli si to zasloužíte nebo ne... ale za poslední rok, možná dva, co já vím, se mnou každej jen vymrdává. zlámala jsem se sama vlastní narušenou hlavou, pak mě několikrát zlámal bejvalej... no, a hlavně otec. a teď, s kýmkoliv se snažím, na komkoliv mi záleží, ten se mnou ani není schopnej jednat nějak fér nebo aspoň upřímně. a když už se mnou upřímně jedná... je to jen proto, že se nebojí mě ztratit. protože jsem nepodstatná.

jsem z toho unavená.

zamčela ho v ložnici. zamčela hned několik dveří. říkám si, že třeba vyskočí z okna. modlím se. skoro každej den. že se třeba pokusí se zabít nebo cokoliv. že třeba odejde. vím, jak odporný to je. ale už nemůžu. nechci ho vidět. už nikdy, a denně musím sedět a mlčet a pokračovat v tomhle a dál bejt holka s nulovou fyzickou silou, úplná nula, která si zlomí ruku, kdyby se pokusila mu něco udělat. nejradši bych to vychrlila jeho směrem. denně přemýšlím... denně plánuju, jak bych vzala do ruky nůž a prostě jen tak bodala a třeba se trefím a třeba se nebude bránit a třeba někde najdu lepší místo a třeba mi pak budou vděční, že jsem to vyřešila.

nikdy by mě nenapadlo, že mě tyhle věci napadnou.

připadám si nemocná.

zkažená.

připadá mi, že to mám v sobě tak pevně zakořeněný, že tomu asi ani nejde utýct, vzdorovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama