self-destruction.

16. října 2016 v 14:01 | R. |  x.
včera jsem to ukončila. za nehtama mám zaschlou krev a nevím proč, nejde mi to umejt.

celý to bylo na nic a komplikovaný a nikomu se to nechtělo pořádně řešit. chci říct... já bych se snažila, ale on prostě ani nic víc nechtěl. ani žádnou snahu neočekával, narozdíl ode mě.

takže když včera přijel, bylo mu z toho smutno už od začátku. šla jsem do toho s tím, že je to naposledy, co se vidíme. minimálně naposledy, co se vidíme jen takhle sami dva. ale stejně, musela jsem se k němu chvíli tisknout a pak se nechat opřít o auto a poddat se mu, alespoň na chvilku. i když se mi stejně chtělo brečet a jen se k němu schovat a celý to nepochopení bylo svým způsobem strašně nefér.

zapálili jsme si. a on že mu M. říkala, že jsem byla u psycholožky a jestli je to pravda. nevím, nechtělo se mi na to odpovídat. jako jo... opila jsem se a brečela, jak beru prášky a všechno je na hovno, ale nechtělo se mi řešit k jakejm doktorům chodím a proč a takhle to navíc vypadalo, že jsem tam byla poprvé. řekla jsem mu, že tam chodím už dlouho a docela často. a on jestli je pravda, že mi řekla, že bych to s ním měla ukončit. a myslím, že ani nečekal, že se toho chytnu. kdyby všechno nebylo tak na hovno, kdyby se mi nesypal celej svět a kdyby všechno bylo alespoň o malinko jednodušší, možná bych řekla, že to tak není. ale ono to tak je. přesně tak to je.

bude to tak lepší. tohle není to, co teď potřebuju.

a on... nechal mě. možná tam byl náznak toho, že ho štve, že v tomhle nebudem pokračovat, ale... chybět mu bude sex, ne já. a mně bude jako vždycky chybět on, jeho teplo, vůně u něj v autě a kraviny, co se mnou řeší. budu to zase jenom já, kdo bude cítit tohle prázdno, rezignaci a nulovou chuť v čemkoliv pokračovat, protože jakej to má smysl?

nejspíš žádnej.

štve mě, jak tupě to bolí, že už ho neuvidím. ani to nic nebylo, nic to neznamenalo, nic necítil, nic nesliboval. ale stejně jsem... doufala. doufala jsem, že řekne, že to může bejt něco víc. ne tak, že bych čekala, že to tak třeba bude. jen taková ta slepá naděje, že třeba... třeba.

dala jsem mu ještě pusu. na rty. a pak jsem šla domů. a chtělo se mi zvracet a vybrečet si oči, ale mohla jsem jenom ležet a zírat do tmy a potichu se nenávidět, protože jsem si to udělala jen a jen sama. je pryč. ale ležel na tom stejným polštáři, pod mojí peřinou, držel mě za ruku, bylo to skoro skutečný. jenže už ani nemám nic, co voní jako on a je to naschvál, ale sakra toho lituju. chtěla bych křičet a třást se a brečet tak moc, až by mi zrudly oči. ale nejde to. vůbec to nejde. asi jsem mrtvá.

kašlu na všechno. rozmazlím se. budu kouřit a pít víno a dám si dlouho vanu s bombou do koupele a na obličej si napatlám masku a na oči si dám okurku. budu brečet a masturbovat a tulit se sama se sebou do deky a koukat na filmy, který jasně ukazujou, že život může být lepší. budu poslouchat paramore tak dlouho, dokud v sobě neprobudím všechny zakrnělý a realitou zděšený pocity a pak budu hodiny brečet, dokud neusnu. a probudím se čistá a silná a připravená pokračovat. bojovat a snažit se a usmívat se na lidi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evil spirit evil spirit | Web | 17. října 2016 v 17:43 | Reagovat

bojuj!
a rozmazluj se.
a hlavně masturbuj, to je dobrý.
/a díky za ty čaje. spim jak mimino./

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama