call me. i'll be standing by.

27. října 2016 v 21:47 | R. |  x.
dělám, že mi nechybí. moc mi to nejde, protože mi ho připomíná každá blbost a pořád o něm mluvím, až to musí být nesnesitelný. ale nikdo mi nic neříká. připadám si jako ta naivní kamarádka hlavní hrdinky filmu, která je pořád nešťastně zamilovaná. sama sebou teď dost pohrdám.

pořád si říkám, jak je možný, že mě to tak vzalo, když jsem už od začátku věděla, že to nevyjde. prostě se přes to nějak nedokážu přenýst a mám takovej vztek a jsem tak bezmocná a strašně ho nenávidím za to, že už ho nejspíš nezvládnu vidět.

a představuju si jeho obličeje a vybavuju si ty první i poslední pocity a celý je to špatně.

pak je tady ten novej kluk, se kterým jsem dneska už podruhý byla venku. nemám z toho dobrej pocit. svým způsobem se to vyvíjí přesně tak, jak bych si představovala, kdyby to byl někdo, s kým bejt chci. ale já s ním být nechci, protože není můj typ a protože si nemáme co říct a já ty věci k říkání ani nemám chuť hledat. už ani nemám sílu bejt ohleduplná k něčím citům, prototože kdo kdy byl ohleduplnej ke mně? proč všichni můžou lámat srdce a já ne? proč se vůbec pořád starám?

abych to tak nějak popsala... jenom chodíme po venku a on mi povídá a občas povídám já jemu, ale taky je strašně často ticho a mně vlastně celej jeho pohled na život nesedí, i když věřím tomu, že to není zlej kluk. chce se mnou trávit víc času, než je mi příjemný a po dvou hodinách už ho mám docela dost, ale nechce mě nechat odejít a pošťuchujem se v listí. potom se vzteká kvůli vtipu o výstřihu a já mám chuť mu říct, že o mně ví hovno a že jsem bohužel asi štětka, pokud to vidí takhle. a křičet, že vztah hledám víc než smysl života, ale evidentně mi to není souzený a ještě jsem asi nedospěla k takovýmu zoufalství, abych skákala do něčeho takovýhohle. ale stejně se nechám donutit, abych s ním šla ven i zítra a jsem z toho akorát nasraná. trochu doufám, že mi zkusí dát pusu a já se budu moct zachovat jako bezcitná kráva a brutálně ho shodit, aby mi dal pokoj.

třeba si to špatně vykladám a chce se jen kamarádit. třeba jsem jen zkažená od všech těch kluků, co mě za poslední půl rok chtěli akorát vzít do postele a pak se rozloučit.

je mi to líto, ale jak se mám cítit? jak se mám cítit, když mi dá pocit, že jsem krásná a skvělá a pak se ukáže, že mluví jen o tom, na co si může sáhnout? jak se mám cítit, když někomu položím hlavu na rameno a obejmu ho a on začne mluvit o jiné holce? chápu to, snažím se to chápat, pořád se sakra tolik snažím nikoho za nic neodsuzovat a chápat, že v tom není nic osobního, ale... v čem jsem tolik špatná? co víc mám udělat? nebo si fakt musím vždycky někoho, komu jsme úplně u prdele?

asi moc piju, moc kouřím, moc se citově projevuju a moc si všechno beru. možná se snažím až moc. možná jsem celá tak nějak moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vášnivý Čtenář Vášnivý Čtenář | E-mail | Web | 30. října 2016 v 23:02 | Reagovat

Na tento blog jsem narazil úplnou náhodou, ale hned mě všechny články chytly, takže jsem je jedním dechem přečetl, dosti zajímavé, přečíst si o životě někoho, kdo to asi nemá moc jednoduchý. Ty jednotlivé kapitoly jsou smutné, zábavné a proto to má i něco do sebe, jen tak dál. :D

"že mi zkusí dát pusu a já se budu moct zachovat jako bezcitná kráva a brutálně ho shodit, aby mi dal pokoj."

Co k tomuhle dodat.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama