Říjen 2016

but it's all about u and that hurts.

5. října 2016 v 22:18 | R. |  x.
jaký to je, držet v ruce celej vesmír?

jediná pozitivní věc na mým životě je v tuhle chvíli fakt, že zítra v osm za mnou přijede L. a až do půl dvanácté se mnou bude ležet v posteli, zřejmě ochotnej tohle všechno udělat i přes to, že dost možná s ním nebudu mít sex. jako jasně, všichní víme, že pokud budu jen trochu schopná, budeme mít sex, ale... chápeme se.

každopádně, jak to se mnou vypadá? heh, docela bledě, řekla bych.

v první řadě, antibiotika sice mám a tak nemůžu fungovat jako normální člověk... ale vypadá to, že jsou mi vlastně k ničemu. hlava mě bolí dál, pusa mě bolí dál a jako bonus jsem získala střevní potíže a neustálou nevolnost, díky které se bojím vlízt do auta, a taky naprostou nechuť k jídlu - což v podstatě znamená, že jsem asi fakt nemocná, protože většinou jím a že mi je blbě mě teda jen tak nezastaví.

takže... pokud mám být optimistická, jak mi každej radí... alespoň zhubnu. a hádám, že to bude ještě lepší, až mi ten zub vytrhnou.

co se toho trhání týče, včera jsem nemohla spát, protože mě naši postavili před hotovou věc a že dneska jedeme do nemocnice a tam mi to prostě vytrhnou. zubaře se bojím i za normálních okolností, takže tohle mě naprosto vykolejilo a půl noci jsem strávila vytvářením katastrofickejch scénářů o tom, jak nezabere anestezie a podobně.

následovalo ráno plný stresu, cesta autem plná stresu a hodina a půl stresu v čekárně, než si mě zavolali dovnitř, prohmazali mi dásně a řekli, že tam je stejně kost a musí se to dělat na sále vleže. a moje první myšlenka bylo něco jako super, to mi ta krev poteče hezky rovnou do krku...

takže celá ta stresovací věc mě čeká znovu, navíc mi to posere celej pátek, celou sobotu, kterou jsem měla prochlastat na hodech a taky neděli, kdy jsem měla mít kocovinu a nechat se od L. zavíst domů a nejspíš se omlouvat za všechny věci, co jsem udělala ožralá. místo toho budu mít v puse kráter a hádám, že blbě mi bude dál. miluju život.

každopádně, v pondělí jsme strávili s holkama moc příjemnou hodinku s úplně cizíma klukama (a pamatuju si jen že byli ze sokolské a jména tak tří z nich) a kupodivu jsem ten večer zvládla až do jedenácti i přes příšerný antibiotika a zákaz pití a dělalo mi až zvrácenou radost, že i když jsem ošklivá a unavená a neumím nosit podpatky, kluci s dolíčkama se o mě pořád ještě chtěj opírat a osmkrát za večer mě jen tak obejmout. a dokonce mi i napíšou druhej den ráno.

nah,

1. října 2016 v 16:31 | R. |  x.
myslím, že kdybych neměla takový úzkosti, ten zub by se dal docela i vydržet. jenže bolest hlavy, krku, ucha a celýho obličeje v kombinaci se sebenenávistí, hrůzou z toho, že mě někdo uvidí nenamalovanou a únavou tak šílenou, že sotva rozlepím oči, to už úplně nedávám.

a tak brečím v koupelně, že to hrozně bolí. a fakt nekecám, bolí to děsně a je mi na zvracení. a říkám, že si teda zajdu k doktorovi, jestli to nemůže bejt nerv nebo třeba od páteře. pak si měřím teplotu a máma mi profesionálně prohlíží pusu a opakovaně mi tvrdí, že to jsou určitě zuby. nechám se ukecat, abych si k tomu doktorovi zašla až se trochu vyspím, i když tohle bohužel není úplně bolest, která se zaspat dá.

ono to trvá už pár týdnů, ale během posledního se to zhoršilo fakt rapidně. mlátit hlavou do zdi by proti tomu možná bylo i docela příjemný.

když vstanu, zjišťuju, že to je past a musím k zubařce. tam mi na rentgenu ukazuje ten krásnej zub dělající celou tuhle paseku, píše mi antibiotika a že si to mám nechat vytrhnout, že to bude nejlepší.

takže tady sedím a hlava mě pořád bolí... a brečím, protože trhání zubů nejspíš kurevsky bolí. a hlavně... ten zážitek musí být trauma na zbytek života.

poraďte mi nějaký dobrý, přiměřeně optimistický a povzbudivý filmy, který mi nepřivoděj chuť jít skočit pod vlak, prosím. a tím myslím - nic kurva depresivního, ale taky nic nereálně krásnýho, protože po takovejch filmech se cítím jako největší hovno ve vesmíru.

velkým pozitivem je, že díky tomu jak unavená a znechucená svou existencí zrovna jsem jsem začala číst.

bejt doma mě ale sere. především teda zvukový projevy mojí rodiny. jako zvuky umývání nádobí, nebo můj neustále mluvící otec, když si čtu, nebo jak mluví pořád víc a víc nahlas až na sebe řvou a nikdo nikomu nerozumí. jsou to normální věci, ale sakra rychle si na ně odvyknete, když jste doma za normálních okolností sotva těch deset hodin a z toho osm spíte.

chtěla bych, abys za mnou přijel a jen se mnou ležel v posteli. stejně bysme pak měli sex, protože si tě neumím odepřít, ale chtěla bych, abys přijel a bylo jasně řečený, že tentokrát žádnej sex nebude. chtěla bych, abych ti byla dost dobrá pro obyčejný ležení v posteli.