Říjen 2016

movie tips VIII.

31. října 2016 v 21:46 | R. |  inspiration.
dovolte mi - po víc než čtvrt roce - přivítat vás u dalších movie tips. tentokrát, a mysím, že to nebude překvapením, s lehce halloweenským a strašidelným podtónem.


babadook je spíš psychologický horor stavějící především na vnitřních strašidlech a hrůzách, co si pěstujeme v hlavě. vypráví o mladé vdově a jejím synovi a znepokojivé pohádce na dobrou noc a je ideální, pokud se rádi bojíte, ale - tak jako já - prostě neunesete lekačky (takže ano, slibuju, v tomhle filmu žádný jump scares). jestli je film dobrej nebo ztráta času posuďte asi radši sami, protože ačkoliv mně se líbil a bavil mě, má taky spoustu negativních ohlasů. není zkrátka asi pro každýho. za mě ale sakra děsivý a sakra dobře zpracovaný.

halloween!!

29. října 2016 v 14:20 | R. |  inspiration.
zdravím !!

říkám si, že na chvilku hodím za hlavu, jak mizerně se poslední dobou všechno vyvíjí a trochu se zaměřím na tohle krásný roční období - dušičky a s nima samozřejmě halloween. nejsem úplně typ, co by tyhle věci moc prožíval, ačkoliv musím uznat, že čím jsem starší, tím víc mě to chytá a letos spolu s halloweenskou náladou už pomalu chytám i tu předvánoční (a dost se za to stydím, když jdu v říjnu nakupovat dárky, eh). no a když se řekne podzima halloween, ze všeho nejvíc se mi vybaví teplo rodinnýho krbu, který si ale - docela paradoxně - člověk může udělat i sám (aneb jak jemně naznačit, že moje rodina stojí za prd a trávit s těma lidma čas mě většinu času neuvěřitelně psychicky vyčerpává).


v tomhle článku bych se chtěla zaměřit na jídlo s halloweenskou tématikou, protože... kdo prostě nemiluje jídlo? navíc, já osobně prostě strašně ráda kombinuju dobrý s užitečným a když jsme koupili tyhle dvě krasavice z fotky nahoře, bylo mi strašně líto všechnu tu dužinu prostě vyhodit. takže hurá vydlabat dýni a šup vařit třeba polívku.

call me. i'll be standing by.

27. října 2016 v 21:47 | R. |  the diary of a fucked up girl.
dělám, že mi nechybí. moc mi to nejde, protože mi ho připomíná každá blbost a pořád o něm mluvím, až to musí být nesnesitelný. ale nikdo mi nic neříká. připadám si jako ta naivní kamarádka hlavní hrdinky filmu, která je pořád nešťastně zamilovaná. sama sebou teď dost pohrdám.

pořád si říkám, jak je možný, že mě to tak vzalo, když jsem už od začátku věděla, že to nevyjde. prostě se přes to nějak nedokážu přenýst a mám takovej vztek a jsem tak bezmocná a strašně ho nenávidím za to, že už ho nejspíš nezvládnu vidět.

a představuju si jeho obličeje a vybavuju si ty první i poslední pocity a celý je to špatně.

pak je tady ten novej kluk, se kterým jsem dneska už podruhý byla venku. nemám z toho dobrej pocit. svým způsobem se to vyvíjí přesně tak, jak bych si představovala, kdyby to byl někdo, s kým bejt chci. ale já s ním být nechci, protože není můj typ a protože si nemáme co říct a já ty věci k říkání ani nemám chuť hledat. už ani nemám sílu bejt ohleduplná k něčím citům, prototože kdo kdy byl ohleduplnej ke mně? proč všichni můžou lámat srdce a já ne? proč se vůbec pořád starám?

abych to tak nějak popsala... jenom chodíme po venku a on mi povídá a občas povídám já jemu, ale taky je strašně často ticho a mně vlastně celej jeho pohled na život nesedí, i když věřím tomu, že to není zlej kluk. chce se mnou trávit víc času, než je mi příjemný a po dvou hodinách už ho mám docela dost, ale nechce mě nechat odejít a pošťuchujem se v listí. potom se vzteká kvůli vtipu o výstřihu a já mám chuť mu říct, že o mně ví hovno a že jsem bohužel asi štětka, pokud to vidí takhle. a křičet, že vztah hledám víc než smysl života, ale evidentně mi to není souzený a ještě jsem asi nedospěla k takovýmu zoufalství, abych skákala do něčeho takovýhohle. ale stejně se nechám donutit, abych s ním šla ven i zítra a jsem z toho akorát nasraná. trochu doufám, že mi zkusí dát pusu a já se budu moct zachovat jako bezcitná kráva a brutálně ho shodit, aby mi dal pokoj.

třeba si to špatně vykladám a chce se jen kamarádit. třeba jsem jen zkažená od všech těch kluků, co mě za poslední půl rok chtěli akorát vzít do postele a pak se rozloučit.

je mi to líto, ale jak se mám cítit? jak se mám cítit, když mi dá pocit, že jsem krásná a skvělá a pak se ukáže, že mluví jen o tom, na co si může sáhnout? jak se mám cítit, když někomu položím hlavu na rameno a obejmu ho a on začne mluvit o jiné holce? chápu to, snažím se to chápat, pořád se sakra tolik snažím nikoho za nic neodsuzovat a chápat, že v tom není nic osobního, ale... v čem jsem tolik špatná? co víc mám udělat? nebo si fakt musím vždycky někoho, komu jsme úplně u prdele?

asi moc piju, moc kouřím, moc se citově projevuju a moc si všechno beru. možná se snažím až moc. možná jsem celá tak nějak moc.

and maybe u should go and fuck yourself.

24. října 2016 v 22:30 | R. |  the diary of a fucked up girl.
od chvíle co jsem to ukončila akorát sedím a čekám, až mi napíše. že mu chybím nebo aby se zeptal, jak se mám, protože... se skoro měsíc v kuse ptal, jak se mám. čekám na posraný dobrý noci, který nepřicházej. nic to nebylo, ale stejně mi tyhle kraviny chyběj, protože jsem v nich hledala víc, než v nich bylo.

chci jenom další ráno, kdy na tebe se podívám.
a ty se usmíváš, má lásko...

nesnáším zkurvený atmo. ale tohle mě pokaždý rozbrečí. pokaždý si znovu připadám jako v autě vedle tebe, držíš mě za koleno a zpíváme a všechno je to tak moc jedno. je jedno, co jsme. je jedno, co s náma bude. je jedno, že mě tvoje playlisty občas děsně zklamávaj. jen my dva a silnice a tenhle mizernej song.

a ty mi pak napíšeš jen aby ses zeptal, jestli jsem si už našla náhradu. a děláš ze mě kurvu. i když víš, že uvnitř to tak není a nejspíš mi to děláš naschvál. a dneska mi jen tak píšeš, jestli nejsem doma, že bys za mnou přijel. a když ti znovu opakuju, že už to tak dál nechci, jen odpovídáš, že to přece víš.

možná děsně chci, abys řekl, že můžem bejt něco víc. ale nedoufám v to. nečekám, že by se to mohlo stát. fakt už nemám sílu bejt naivní. to bych se z tebe totiž musela posrat.

nechápu, co po mně vlastně chceš. pochopila bych, kdyby ses už nikdy neozval. nebo kdybys chtěl zůstat kamarád. nebo kdybys to otočil ve vztah. ale nechápu proč se snažíš v tom pokračovat, když jsem ti jasně řekla, že tak to nechci. nechápu tvoje kecy o upřímnosti a komunikaci, když nejseš schopnej se jima řídit. nejvíc zle je mi z toho, že jsi stejnej jako všichni, že nejsi vůbec ničím zvláštní, že jsem zase jenom naletěla a ty se musíš chovat jako kretén.

vůbec nic z toho sis nezasloužil. naser si, fakt že jo.

paradoxně, tímhle mi to dost usnadnil. s každým dalším podrazem mám menší vůli odpouštět a čekat a někomu věnovat něco víc. a někoho takovýho ve svým životě nepotřebuju.

upřímně nevím, jak se to vždycky stane, že jen co mi ze života zmizí jeden idiot, objeví se druhej, kterej se tváří jako největší spása mýho života, slibuje hory doly a snaží se mě dostat do postele. vím, že teď jsem už dost hnusná, protože tohohle novýho kluka znám jen od vidění a z doslechu, ale... mám pocit, že je to pořád dokola.

takže, abych vás trochu uvedla. žjeme ve stejným městě, chodili jsme na stejnou základku, akorát on je skoro o dva roky starší než já . v životě jsem s ním neměla důvod mluvit, ale vždycky mě dost bavilo sledovat s kým se zrovna tahá a píše si srdíčka na facebooku, protože se to dost pravidelně měnilo a všelijak střídalo. podle mé máti je to debil a nemá smysl s ním ztrácet čas. no, a tenhle kluk mi jednou jen tak napíše, pak mě tahá ven.

jedna věc - já se těmhle věcem nebráním. ráda poznávám nový lidi. ráda si dělám na lidi vlastní obrázek a nebudu někoho odsuzovat podle toho, co jsem slyšela, zvlášť když o mně toho taky dost koluje. takže klidně jdu s klukem, co má mít vyšší číslo sexuálních partenerek než IQ, ven.

ale potom zase stojím nad tou divnou otázkou - co tohle má vlastně bejt? snažíš se se mnou vyspat? snažíš se budovat tady nějakej potencionální vztah? jsi normální a prostě se chceš jen kamarádit? jestli jo, beru to všema deseti, fakt. ale vážně teď nepotřebuju dalšího člověka, co bude všechno komplikovat a vzbuzovat ve mně pocit, že mu něco dlužím nebo že jsem méněcenná děvka. už nechci.

na to, jaký hrůzy jsou slyšela byl docela fajn. ne moc chytrej, uznávám. což je asi ta hlavní věc, která mě uklidňuje a znepokojuje zároveň. je to pro mě prostě strašně nepřitažlivý. což je super, protože aspoň vím, že nebudu blbnout, ale... jak se někdo takovej odmítá? řeknete, promiň, jsi fajn, ale na mě poněkud blbej? a kdy poznám, že to odmítnutí má přijít, když se mnou chce jít večer "někam si sednout" a já vůbec nevím, jestli na pivo, víno nebo na večeři, která by byla do háje tak strašně trapná?

jsem teď hrozně rozjetá. prášky mi po dvou týdnech děsný deprese zabraly, ale připadám si zas lehce manická a od včerejška mám strašně moc energie a kupí se ve mně slova. všeho je hodně a kmitám. a taky přemýšlím nad K. a docela mě to sere, protože zase hledám něco, co ani neexistuje. jen... holka, co ti zlomila srdce, chodí s klukem, co místo mě spal s mojí kamarádkou. a nedokážu přestat myslet na to, jak ji máš rád, i když víš, že je to svině.

although there's pain in my chest i still wish you the best.

21. října 2016 v 22:46 | R. |  the diary of a fucked up girl.

docela těžko teď hledám pro cokoliv slova. snažím se... nevím, být na sebe hodná. být tolerantní a už si dál neubližovat. třikrát stačilo. stačilo, že už to zase každej ví, že už to nebolí jen mě, ale i další lidi. jsem z toho tak nějak strašně unavená a nic mi už vlastně nepomáhá. nic, co kdysi pomáhalo.

když piju, brečím pro něj. piju i teď a děsně to všechno bolí. všechno moje potřebování, doufání, každej nádech, postrádání, zklamání, odpouštění, milování. piju asi častěj, než by dcera alkoholika měla, ale je mi to jedno. nemám pocit, že by bylo co ztrácet... zrovna teď. všechno jsem to posbírala ze země, jen abych pak mohla zjistit, že to byla hloupá, prázdná iluze, ze který se probudím a zase mě akorát zláme na kousky.

nejsem dost dobrá, abys mi napsal. aby ses zeptal, jestli jsem v pohodě. jestli je to lepší. jestli mi chybíš. do hajzlu, tak strašně mi chybíš. a pořád se o tobě najednou mluví, jako bys byl součást mýho života... jako kdyby najednou nikdo nemohl pochopit to, co všem přišlo úplně zřejmý. najednou každej čekal, že mě budeš mít rád.

fakt se nedivím, že nemáš. já taky nemám. ale tebe... tebe až moc a stalo se to až moc rychle.

stane se to vždycky tak hrozně rychle.

vím, že je to jen a jen moje selhání. ale je toho moc. moc, než abych si to dokázala dál brát. dělám, že to nejsou moje pocity a že to není moje tělo, že to nebyla moje krev, co už zase zasralo prostěradlo. dělám, že ta hrůza, co mi bydlí v hrudníku, vlastně není moje. dělám, že se ještě dá jít někam dál. a beru prášky a v noci se snažím spát a jím málo nebo se přížírám a radši nelezu na váhu a všechno je špatně, špatně, špatně.

v úterý jsem se zase viděla s K. a taky s dalšíma lidma. říkám si, že mezi tolika lidma musí někdo bejt... ale to hledání je až k smíchu. po cestě domů, na sedačce vedle něj, dost opilá, abych ho klidně i políbila, jsem ronila krokodýlí slzy a poslouchala o tom, jak mu holka kluka, o kterýho jsem se tolik snažila, zlomila srdce. a L. prý o tom přemýšlel. prý o tom hodně přemýšlel.

ale co chcete řešit, když o těchhle věcech musíte přemýšlet?

a tak mě musel utěšovat kluk, do kterýho jsem byla zakoukaná asi dva týdny před víc než rokem a půl. a já se rozhodla, že už nikoho neztratím jen kvůli sexu nebo lásce. už se o nikoho nenechám připravit jen proto, že mě ničej. žít bez nich je totiž sakra velký peklo... a vrátit se občas prostě nemůžete. a rozhodně se nechci připravit o někoho jako je K., protože po těch třech týdnech co se znovu známe je mi víc než jasný, že je to jen další věc, co by mohla kurevsky bolet.

ve středu jsem byla na prohlídce. s máti. takže se mi stejně nepovedlo to moc dlouho tajit... bylo mi to celý strašně trapný a jediný o čem jsem přemýšlela bylo, jestli se mě pak zeptaj, jestli se nějak léčim. jakože... léčim, že jo. ale stejně. připadám si tak jaksi poškozená a na jednu stranu nechci, aby to kdokoliv věděl a na druhou to chci vyřvat do světa a všem to ukázat, jen abych měla pokoj. jen abych mohla počkat, kdo zůstane nebo tak. někdo by třeba řekl, že ne. někdo by třeba šel do prdele.

nevím proč, ale nedokážu těch jizev litovat. je mi úplně jedno, jak moc hnusný jsou. chci, aby někdo řekl, že mu nevaděj. chci abys m znovu dal pusu na moje odporný stehna a dělal, že nic z toho nevidíš.

včera jsem byla na sladech a byla to tak nějak jediná hezká věc z toho všeho. nalila jsem do sebe spoustu piv, ke všemu zadarmo, a pak ječela a tancovala s otcem mojí kamarádky a jeho kamarádama, pro který jsem nejspíš byla naprostá bohyně všeho sexuálního a tak. každopádně, zvládla jsem to jen s pár ošahávačkama zadku, pivem ve výstřihu a vyznáním lásky před odchodem. jo a taky jsem tančila valčík nebo nějakej jinej podivnej tanec na my oh my s otcem již zmíněné kamarádky, načež jsem se mu - pro změnu - rozbrečela na rameni. kupodivu jsem byla v tu chvíli ale strašně šťastná.

potom jsme vlezli úplně na šrot do auta a jeli domů a já trohu doufala, že se třeba zabijem. ne, že bych jim to přála. jen jsem... tak nějak neměla strach. a trochu jsem nechtěla další ráno.

self-destruction.

16. října 2016 v 14:01 | R. |  the diary of a fucked up girl.
včera jsem to ukončila. za nehtama mám zaschlou krev a nevím proč, nejde mi to umejt.

celý to bylo na nic a komplikovaný a nikomu se to nechtělo pořádně řešit. chci říct... já bych se snažila, ale on prostě ani nic víc nechtěl. ani žádnou snahu neočekával, narozdíl ode mě.

takže když včera přijel, bylo mu z toho smutno už od začátku. šla jsem do toho s tím, že je to naposledy, co se vidíme. minimálně naposledy, co se vidíme jen takhle sami dva. ale stejně, musela jsem se k němu chvíli tisknout a pak se nechat opřít o auto a poddat se mu, alespoň na chvilku. i když se mi stejně chtělo brečet a jen se k němu schovat a celý to nepochopení bylo svým způsobem strašně nefér.

zapálili jsme si. a on že mu M. říkala, že jsem byla u psycholožky a jestli je to pravda. nevím, nechtělo se mi na to odpovídat. jako jo... opila jsem se a brečela, jak beru prášky a všechno je na hovno, ale nechtělo se mi řešit k jakejm doktorům chodím a proč a takhle to navíc vypadalo, že jsem tam byla poprvé. řekla jsem mu, že tam chodím už dlouho a docela často. a on jestli je pravda, že mi řekla, že bych to s ním měla ukončit. a myslím, že ani nečekal, že se toho chytnu. kdyby všechno nebylo tak na hovno, kdyby se mi nesypal celej svět a kdyby všechno bylo alespoň o malinko jednodušší, možná bych řekla, že to tak není. ale ono to tak je. přesně tak to je.

bude to tak lepší. tohle není to, co teď potřebuju.

a on... nechal mě. možná tam byl náznak toho, že ho štve, že v tomhle nebudem pokračovat, ale... chybět mu bude sex, ne já. a mně bude jako vždycky chybět on, jeho teplo, vůně u něj v autě a kraviny, co se mnou řeší. budu to zase jenom já, kdo bude cítit tohle prázdno, rezignaci a nulovou chuť v čemkoliv pokračovat, protože jakej to má smysl?

nejspíš žádnej.

štve mě, jak tupě to bolí, že už ho neuvidím. ani to nic nebylo, nic to neznamenalo, nic necítil, nic nesliboval. ale stejně jsem... doufala. doufala jsem, že řekne, že to může bejt něco víc. ne tak, že bych čekala, že to tak třeba bude. jen taková ta slepá naděje, že třeba... třeba.

dala jsem mu ještě pusu. na rty. a pak jsem šla domů. a chtělo se mi zvracet a vybrečet si oči, ale mohla jsem jenom ležet a zírat do tmy a potichu se nenávidět, protože jsem si to udělala jen a jen sama. je pryč. ale ležel na tom stejným polštáři, pod mojí peřinou, držel mě za ruku, bylo to skoro skutečný. jenže už ani nemám nic, co voní jako on a je to naschvál, ale sakra toho lituju. chtěla bych křičet a třást se a brečet tak moc, až by mi zrudly oči. ale nejde to. vůbec to nejde. asi jsem mrtvá.

kašlu na všechno. rozmazlím se. budu kouřit a pít víno a dám si dlouho vanu s bombou do koupele a na obličej si napatlám masku a na oči si dám okurku. budu brečet a masturbovat a tulit se sama se sebou do deky a koukat na filmy, který jasně ukazujou, že život může být lepší. budu poslouchat paramore tak dlouho, dokud v sobě neprobudím všechny zakrnělý a realitou zděšený pocity a pak budu hodiny brečet, dokud neusnu. a probudím se čistá a silná a připravená pokračovat. bojovat a snažit se a usmívat se na lidi.

venomous insepid.

14. října 2016 v 16:48 | R. |  the diary of a fucked up girl.

přála bych si, aby věci byly snadnější. jednodušší.

myslím tím... obyčejný věci. aby byl jen jeden druh smutku a jen jeden druh deprese. aby se to třeba dalo nějak pojmenovat, chápete. a dát tomu přesnou definici. zvyknete si. na jednu věc, která se opakuje a vrací, na to se zvyknout dá. ale na milion způsobů, na milon variant, na to se nikdy nemůžete dostatečně připravit, tomu nikdy nemůžete pořádně čelit, to vás stejně vždycky zas a znova srazí na kolena.

svým způsobem se k tomu obracím jako k něčemu bezpečnýmu a známýmu. přeju si to. přeju si se opít a napustit si horkou vanu. a vzít cokoliv, co jen trochu řeže a malovat si po těle. přeju si zavřít oči a cítit celej svět, všechen tlak a bezmoc, jak ze mě uniká, teče ven, míchá se s vodou a ta díky tomu ožívá a kouše a štípe. přeju si všechny ty rány otevřít dokořán a nechat to všechno prostě uniknout. a přeju si pak vstát a zabalit si do županu a vlízt do postele. a spát. spát tisíc let, spát a nebo jen ležet pod třema peřinama a koukat se z okna a klidně hodiny jen zírat a vnímat a dovolit tomu všemu, ať to padá. prostě to pustit. hodit na zem. a jen se poddat.

uvnitř mě... někde uvnitř mě... je strašná bolest a vztek. vím o tom, že tam jsou a že zatím mlčí, ale jen proto, že určitý dveře ve mně jsou jen strašně pevně zavřený. pravdou je, že teď necítím skoro nic. párkrát jsem se rozbrečela nebo se naštvala, ale není to... to ono. a děsně se bojím, že až to pustím ven, bude to šílená bouřka a taková síla, že co já vím, třeba mě to zabije.

chci odsud odejít a možná to v sobě pár let dusit, než někoho potkám, kdo se o mě postará, až tyhle pocity budu muset zvládnout. připadám si opuštěná. úplně sama.

pořád přemýšlím, co jsem udělala tak moc špatně, že si tohle zasloužím. vím, že tohle je blbej přístup a věci se prostě dějou a nikdo se vás neptá, jestli si to zasloužíte nebo ne... ale za poslední rok, možná dva, co já vím, se mnou každej jen vymrdává. zlámala jsem se sama vlastní narušenou hlavou, pak mě několikrát zlámal bejvalej... no, a hlavně otec. a teď, s kýmkoliv se snažím, na komkoliv mi záleží, ten se mnou ani není schopnej jednat nějak fér nebo aspoň upřímně. a když už se mnou upřímně jedná... je to jen proto, že se nebojí mě ztratit. protože jsem nepodstatná.

jsem z toho unavená.

zamčela ho v ložnici. zamčela hned několik dveří. říkám si, že třeba vyskočí z okna. modlím se. skoro každej den. že se třeba pokusí se zabít nebo cokoliv. že třeba odejde. vím, jak odporný to je. ale už nemůžu. nechci ho vidět. už nikdy, a denně musím sedět a mlčet a pokračovat v tomhle a dál bejt holka s nulovou fyzickou silou, úplná nula, která si zlomí ruku, kdyby se pokusila mu něco udělat. nejradši bych to vychrlila jeho směrem. denně přemýšlím... denně plánuju, jak bych vzala do ruky nůž a prostě jen tak bodala a třeba se trefím a třeba se nebude bránit a třeba někde najdu lepší místo a třeba mi pak budou vděční, že jsem to vyřešila.

nikdy by mě nenapadlo, že mě tyhle věci napadnou.

připadám si nemocná.

zkažená.

připadá mi, že to mám v sobě tak pevně zakořeněný, že tomu asi ani nejde utýct, vzdorovat.

falling in love with the idea of you.

10. října 2016 v 22:05 | R. |  the diary of a fucked up girl.
pořád se na něj někdo doma ptá.

celej den spí?
kde je?
jedl?
je v pokoji nebo dole?
přišel za tebou nahoru?
šel do práce?

nevím. nezajímá mě to. kdyby tu byl, budu dělat, že ne. a kdyby zdechl neuvidím kurva žádnej rozdíl. a dala bych nevím co, abych si mohla plivnout na jeho mrtvolu. tak nějak hádám, že ten smrad se už stejně nikdy nevytratí.

nevím, kdy přijde ta fáze, kdy vás už nic prostě nezajímá. kdy si prostě jen zacpete nos a projdete a už to není jen o tom, že tvrdíte, že to nebolí a pak potichu brečíte do polštáře... kdy vám to fakt začne být úplně jedno a nenacházíte v sobě pro něj ani kousek citu, ani kousek lítosti, ani špetku pochopení.

za poslední tři měsíce je to potřetí. a ty časový úseky mezi tím jsou pořád menší a menší. a přála bych mu, aby ho vykopli z práce, aby mu konečně vzali tu jedinou věc, na který mu nejspíš ještě trochu záleží. nejradši bych mu vzala všechno. rozmlátila to zkurvený auto, zapálila ty jeho posraný letadla nebo je vyházela z okna nebo udělala obojí a sledovala jak padaj dolů na beton a chytá od nich celej svět a auta vybuchujou.

tohle jsou chvíle, kdy si zoufale přeju... víc než cokoliv na světě, víc než snad cokoliv předtím... aby tady pro mě prostě někdo byl. třeba L. nebo kdokoliv jinej, prostě jen někdo. kluk. chlap, do hajzlu. a je mi smutno z toho, že L. je tak nějak jedinej, o kom tak teď umím přemýšlet. zavírám oči a strašně si přeju, aby zaparkoval u nás před domem a vystoupil z auta a vyhrnul si rukávy a zlato, já vím, že jsi můj medvídek, vím, že se mi umíš omluvit i za úplnou blbost a vím taky, že mě vůbec nepotřebuješ a vůbec mě nemáš rád a vůbec ti nezáleží na tom, jak na hovno se cítím, ale prosím, přijď sem a rozbij mu hubu.

taky vím, že ses pral jen dvakrát v životě a jednou ani nevíš, jak jsi k tomu přišel. jen už mě tak nějak nic moc nezajímá. a chci, aby jednou taky tekla krev jemu a ne mně. aby to jednou bolelo i jeho. aby ho někdo vzal a vyhodil ven a vzal mu klíče a právo se sem vrátit a trávit dny spaním na gauči.

potřebovala bych peníze. sbalila bych si postel, psací stůl a papírovou jelení hlavu a odešla. klidně jen jednopokoják. možná, že ani nechci nic víc. možná, že by mi stačila jen koupelna a sporák na chodbě. cokoliv, jenom pryč.

je děs zjistit, že nemáte nikoho. nikoho, kdo by se o vás postaral, nikoho, kdo by si vás k sobě vzal a na chvilku vás měl rád, než to zase zvládnete sami. mám jen tohohle kluka, kterej tenhle dokonalej obrys vytváří, ale ne pro mě. a ani nevím proč se tak snaží, abych ho viděla... možná čistě zvyk. ale mě nemusíš balit. nemusíš mi vykládat o zázemí. nemusíš nic kreslit na zdi, protože já vim, že to není a nebude pro mě. vím, že jsem sama a že sama budu, se svojí zkurvenou rodinou. a je úplně jedno kde. dělaj, jako kdyby na tom záleželo. ale stejně máme hovno. je to tady prázdný a komu záleží na předražený kuchyňský lince?

jsem dost stará na deprese a řešení problémů, který zřejmě nikdo vyřešit nedokáže, ale ne... jsem moc mladá na koncerty v praze. moc mladá na vracení se po půlnoci. moc mladá na to, mít kluka jen na sex. tak se o mě starejte, do píči. tak mě schovejte před těmahle sračkama, protože já na to nemám.

nejvíc mě na tom sere, že nic nemá smysl. po roce jsem to celý posrala a ani mi to není líto a jedinej důvod proč si to vyčítám je, že se L. nejspíš nebudu líbit. ale ne... nenechám sebou znovu cloumat jen kvůli kreténovi, kterýmu jsem stejně ukradená a kterýmu se prostě jen nebudu líbit. nedovolím, aby měl nad mým tělem zase někdo takovou moc. můžu si dělat co budu chtít. a nevím, asi je čas za sebou zase jednou spálit všechny tyhle mosty. a je svým způsobem sranda a úleva odhazovat lidi jako odpadky, protože oni to se mnou dělaj v jednom kuse.


baby girl.

8. října 2016 v 12:48 | R. |  the diary of a fucked up girl.
vím, že by pro vás nikdy neměl bejt záchytnej bod člověk. ale opět jsem to nějak posrala a jediný co mi teď dává smysl je L., ačkoliv i u něj je ten smysl dost na pováženou. chci, abych mohla vrátit čas a být s ním a nemuset se o nic starat.

pokud budu dost silná a připustím si, že L. jsem vlastně úplně u prdele a jsem pro něj jen holka, která roztáhne nohy kdykoliv si on zamane, pak... pak nemám nic. nemám žádnej záchytnej bod. žádný lepší zítřky a tak. úplný hovno. nechci být silná a připouštět si to. dělám, že se nebojím. dělám, že mi na tom zase tolik nezáleží. dělám, že před spaním nebrečím a nebojuju sama se sebou a tou debilní zprávou, kterou mu chci napsat nejmíň milionkrát. vlastně je jich víc.

jsem plná manipulativních a majetnickejch sraček.

tak kde jsi, když tě nejvíc potřebuju?

včera mi trhali zub. celá to věc byla až nepopsatelně stresující a zároveň rutinní. lehnete si, obalej vás do spousty igelitu a nesmyslně dlouho jen ležíte a zíráte přímo do žárovky, než přijde doktor. jeho ruce voní jako pánský mýdlo a trochu jako sex. sahá mi do pusy a dokonce tak i chutná... na konci trochu nahořkle. potom dostanete injekci a je to jako kdyby se vám snažili propíchnout dáseň skrz naskrz a přitom se trefili přímo do mozku. samozřejmě mi vyhrkly slzy a v tu chvíli jsem celá ztuhla a v tomhle stavu už jsem zůstala dokud jsem se neměla zase posadit.

naštěstí to působí docela rychle, takže když inejkci vytahuje a podobným způsobem vám nejspíš dává stejnou dávku do ještě dalších dvou míst, skoro o tom nevíte (a to i ve chvíli, kdy mu to vystřelí z ruky a zůstane vám to viset ven z pusy). pak se ptají, jestli jste v pořádku a vy děláte statečnou a že se vám nedělá na zvracení. zaigelitujou vám i celej obličej a pak už nevidíte, co s váma dělaj nebo nedělaj.

podle papírů vím, že dáseň rozříznou, zub rozvrtaj na kousky a ty pak vytáhnou ven a zašijou vám to. to celý je v podstatě bezbolestný a připomíná to běžnou prohlídku u zubaře - takový to když vám rýpou do zubu, jestli tam není kaz. zhruba cítíte, že vám do pusy pouští něco kurva ledovýho a taky polykáte krev, ale žádnou chuť nevnímáte. jste dost ok, abyste dokázali dát najevo, že vás nic nebolí a vydržíte to, když se vás na to zeptaj.

celou tu dobu se mi chtělo brečet a zvracet. ne kvůli bolesti nebo prostředí. spíš čistě... z nervů a možná i úlevy a absurdity toho celýho. v rádiu mi k tomu dokonce zahráli i 21 guns, do prdele.

šití potom trochu bolelo, hlavně proto, že šili i část, která už snad ani umrtvená nebyla a dost za to tahali. dělat mi tohle na začátku, asi se během toho zvednu a uteču, ale takhle jsem věděla, že už jen chvilku a bude konec a budu mít pokoj a půjdu domů. takže... hlavně rychle a zbytek je fuk.

potom všechen ten igelit sundaj a řeknou, ať zavřete pusu, což tak úplně nejde a už v tu chvíli cítíte, jak veliký to rozřezaný místo je oproti normálu. ležíte a točí se s váma svět. klepete se, protože konečně uvolníte celou dobu zatnutý svaly a jste v jedný obrovský křeči, úplnej bledej uzlíček nervů. takže vám pokrčej nohy a osmkrát se zeptaj, jestli jste jedli a vy kýváte hlavou jako idiot, protože najednou nevíte, jestli ještě umíte mluvit. po pěti minutách si dokonce sednete a koukáte do zdi a usmívat se je sakra těžká věc, ale stejně se snažíte, protože nechcete aby pro vás musel někdo chodit nebo vás oblíkat. první, co řeknete je, že to bolí.

pak jsem se srovanala docela rychle. oblíct jsem se zvládla sama, dokonce jsem se napila a spolkla prášek a odešla po svejch. asi největší chyba bylo usnout a nevzít si další, protože když jsem se vzbudila, anestezie už dávno vyprchala a sakra, sakra moc to bolelo. což bohužel trvá a nemít doma tolik mražený zeleniny, asi to i znovu obrečím.

otec do toho chlastá a chová se jako čurák. jako kráva tady sedím a říkám si, že přece ani nemám kam odejít. a celou dobu myslím na L. a že by aspoň tahle jedna věc možná mohla fungovat... někdy. a nemám chuť se chovat zodpovědně a hezky a myslet na ostatní. a nemám chuť poslouchat kecy mojí psycholožky nebo jakýkoliv rady. mám chuť vysrat se na nekouření a snahu. protože upřímně... dala bych cokoliv jít si sednou ven s vínem a krabičkou a hodinu jen brečet a pak někomu zavolat, abych mu pokazila den.

ať už je úterý.


making my way away.

6. října 2016 v 21:31 | R. |  the diary of a fucked up girl.
nevím, kde začít a tak. chci si sem schovat ten malej ostrůvek štěstí z dnešního dopoledne.

víte, když napíše, že zítra přijede, nikdy nevím, jestli to myslí vážně, nebo jen plácá. jednou se neozve, podruhé přijede ještě o dvacet minut dřív nebo se omlouvá, že nemůže. takže jsem nevěděla, jestli ho dneska vážně čekat, nebo ne.

ale přijel. opět dřív, než mi původně řekl. a měl na sobě zimní bundu, do který jsem se celá zabořila a vypadal jako medvídek, což je asi docela hloupý přirovnání, ale... jo, už od tý chvíle co přišel na to pořád musím myslet. on vypadal jako medvídek.

a celý to bylo tak jaksi jiný, než kdykoliv jindy. líbali jsme se a pak on líbal mě a pod jeho rukama jsem byla krásná i v tomhle příšerným stavu. a tak jsem dělala, že mi není tak strašně zle, abych se k němu mohla dál tisknout. myslím, že snad pokaždý si prostě jen říkám, jak je možný, že tohle funguje s někým, koho sotvám znám, když to nikdy předtím takhle nefungovalo. hladí mi záda a já roztýkám.

potom nahej leží v mojí posteli. jeho hlava na mým polštáři. pod mojí peřinou. a já můžu mít hlavu na jeho hrudníku a bejt tak blízko jak jen chci a říkáme si dobrou pořád dokola. nevím jak k tomu dojde, ale drží mě za ruku a čelo si opírá o moje. druhou ruku mám v jeho vlasech a cítím jak voní a jak hřeje a sakra, prosím, ať tohle trvá už napořád, ať už nikdy nikam nechodí a jen mě hřeje a drží moji ruku.

no, a pak mi usnul. asi jsem divná a úchylná, ale já ho prostě musela pozorovat, jak spí. chtělo se mi brečet. fakt příšerně. a taky čůrat, takže jsem ho samozřejmě vzbudila, jak jsem se snažila rozplíst naše nohy a ruce. byl dokonale rozpačitej a šeptal mi do ucha studí, když jsem se vrátila a vpletla se k němu zpátky do lžičky. ruce mi schoval pod tričko a držel mě pevně a strašně mě štve, že to všechno tak zapadá, když by nemělo.

stočil mě pod sebe. prsty ve vlasech, rty na krku a byl úplně všude a stejně jsem ho chtěla víc a blíž. bylo to... jako... se milovat. bože. jakto? proč?

v posteli jsme leželi do jedenácti a bylo mi nejlíp za poslední... nevím, týden? několik týdnů? měsíc? bezpečně a klidně a o nic nešlo a mohlo by to být napořád a já bych se jen usmála a zachumlala se do toho ještě hloub.

jak moc hloupě to vyzní, když řeknu, že ho mám ráda? nebo když řeknu, že tohle mě mate víc, než celej život a svět a vesmír? nebo že se s ním cítím jako já a snad poprvé mi to nepřijde jako špatná možnost?

do háje s tím.